Elain si uvědomovala, že ji někdo za ramena a za nohy vleče nahoru po schodech. Měla otevřené oči a viděla, ale zbytek těla mohl docela dobře patřit někomu jiného, nakolik ho ovládala. Dokonce i mrknout mohla jenom pomalu. Hlavu jako by měla přecpanou peřím.
„Je vzhůru, panímámo!“ vyvřískla Luci a málem jí pustila nohy. „Kouká se na mě!"
„Říkala jsem ti, ať si neděláš starosti.“ Hlas panímámy Macurové se k Elain nesl shora přes její hlavu. „Nemůže usměrňovat a ani hnout jediným svalem, ne když má v sobě ločidlový čaj. Přišla jsem na to náhodou, ale rozhodně se to občas hodí."
Byla to pravda. Elain mezi nimi visela jako hadrová panenka, z níž někdo vytahal polovinu vycpávky, a otloukala si pozadí o schody. Stejně dobře by byla mohla utíkat jako usměrňovat. Cítila pravý zdroj, ale když se ho pokusila obejmout, bylo to jako snažit se sebrat jehlu ze zrcadla zimou ztuhlými prsty. Začala panikařit a po tváři jí sklouzla slza.
Tyhle ženy ji možná chtěly předat bělokabátníkům, aby ji popravili, ale ona nemohla uvěřit, že by bělokabátníci nechali ženy chystat pasti v naději, že by do ní mohla zabloudit Aes Sedai. Takže zbývaly temné družky, a skoro jistě sloužící černým adžah, hned vedle žlutých. Určitě ji vydají do rukou černých adžah, pokud s Nyneivou neuniknou. Avšak jestli měla uprchnout, nemohla spoléhat na nikoho jiného. A ona se nemohla ani pohnout, ani usměrňovat. Náhle si uvědomila, že se snaží vykřiknout, a vydává jen slabé chrčivé kňučení. Přestat jí sebralo veškerý zbytek síly.
Nyneiva věděla všechno o bylinkách, nebo to alespoň tvrdila. Proč nepoznala to, co bylo v tom čaji? Přestaň kňučet! Ten tichý pevný hlásek v její hlavě zněl úžasně, jako by mluvila Lini. Jehně bečící pod ohradou jen přiláká lišku, když by mělo utíkat. Zoufale se snažila zvládnout prostý úkol dotknout se saidaru. Byl to prostý úkol, ale teď se mohla docela dobře snažit sáhnout na saidín. Nicméně na tom pracovala dál. Byla to jediná věc, kterou mohla dělat.
Přinejmenším panímáma Macurová si nedělala starosti. Jakmile pustila Elain na úzkou postel v malém těsném pokojíku s jediným oknem, vyhnala zase Luci ven, aniž by se jedinkrát ohlédla. Elain padla hlava tak, že viděla na druhou úzkou postel a komodu s matnými mosaznými držadly na přihrádkách. Mohla pohnout očima, ale pohnout hlavou bylo nad její síly.
Za pár minut se obě ženy vrátily, funěly a nesly bezvládnou Nyneivu, kterou vzápětí hodily na druhou postel. Ta měla ochablý obličej a tvář se jí leskla slzami, ale tmavé oči... Zářily jí vzteky, a také strachem. Elain doufala, že vztek má navrch. Nyneiva byla silnější než ona, když mohla usměrňovat. Třeba se to Nyneivě podaří tam, kde ona ošklivě zklamala. Ty slzy musely být slzy hněvu.
Panímáma Macurová řekla hubené dívce, aby tu zůstala, a sama znovu odspěchala. Tentokrát se vrátila s podnosem, který postavila na komodu. Byl na ní žlutý čajník, jeden pohár, trychtýř a vysoké přesýpací hodiny. „Takže, Luci, nezapomeň, že máš do každý dostat dvě unce, jakmile se hodiny přesypou. Hned, rozumíš!“
„Proč jim to nedáš sama, panímámo?“ zakvílela dívka a zalomila rukama. „Chci, aby znovu usnuly. Nelíbí se mi, jak na mě civí."
„To by spaly jako mrtvoly, děvče, a takhle je můžeme vzbudit natolik, aby mohly chodit, až to budem potřebovat. Až přijde čas poslat je pryč, dám jim větší dávku. Zaplatí za to bolestí hlavy a křečemi v žaludku, ale podle mě si to plně zaslouží.“
„Ale co když dokážou usměrňovat, panímámo? Co když jo? Koukají se na mě."
„Přestaň blekotat, děvče,“ zarazila ji rázně starší žena. „Kdyby mohly, myslíš, že by to už neudělaly? Jsou bezmocný jako koťata v pytli. A zůstanou tak, pokud je budeš správně nalívat. Takže, dělej, co jsem ti řekla, rozumíš? Musím zajít za starým Avim, aby poslal holuba, a zařídit ještě pár věcí, ale vrátím se, jak to jen půjde. Ty bys radši měla uvařit další konvici ločidla, čistě pro případ. Půjdu zadem. Zavři krám. Někdo by sem moh zajít, a to by nebylo dobrý.“
Poté, co panímáma Macurová odešla, Luci na obě ženy chvíli civěla a stále lomila rukama. Pak nakonec sama vyběhla ven. Její posmrkávání se ztratilo na schodech.
Elain viděla, jak se Nyneivě na čele perlí pot. Doufala, že je to námahou, ne horkem. Snaž se, Nyneivo. Ona sama se natahovala po pravém zdroji, neobratně se snažila prodrat vlněnými vycpávkami, kterých měla plnou hlavu. Neuspěla, zkusila to znovu, opět neuspěla, a zase to zkoušela... Ó, Světlo, Nyneivo, snaž se! Snaž se!
Do očí jí padly přesýpací hodiny. Nemohla se podívat na nic jiného. Písek padal dolů, každé zrníčko označovalo neúspěch z její strany. Poslední zrnko propadlo. A Luci se nevracela. Elain se napjala silněji, pro zdroj, aby se pohnula. Po chvíli se jí zachvěly prsty levé ruky. Ano! Ještě pár minut, a dokázala zvednout ruku. Jen o ubohý coul, než jí znovu klesla na postel, ale zvedla ji. S námahou se jí podařilo pohnout hlavou.
„Bojuj s tím,“ pronesla Nyneiva nezřetelně, skoro jí nebylo rozumět. Rukama pevně tiskla přehoz pod sebou. Zřejmě se snažila posadit. Nezvedla ani hlavu, ale snažila se.
„Bojuju,“ pokusila se Elain ze sebe vypravit. Jí samotné to připadalo spíš jako zachrčení.
Pomalu se jí podařilo zvednout ruku tak, aby na ni viděla, a udržet ji tam. Projel jí vítězoslavný záchvěv. Jen se nás hezky boj dál, Luci. Zůstaň dole v kuchyni ještě chvilku a...
Dveře se rozlétly a Elain roztřásly zoufalé vzlyky, když do pokojíku vrazila Luci. Byla tak blízko. Děvče se na ně jednou podívalo, vyvřísklo čirou hrůzou a hnalo se ke komodě.
Elain se s ní snažila bojovat, ale byť byla tak hubená, Luci bez námahy srazila její zesláblé ruce a stejně snadno jí mezi zuby strčila trychtýř. Děvče funělo, jako by běželo. Elain do úst nalilo studený hořký čaj. Elain k dívce vzhlížela s panikou, kterou Luci cítila také. Ale Luci podržela Elain ústa zavřená a s pevným, byť vystrašeným odhodláním jí masírovala krk, dokud nepolkla. Když se Elain propadala do temnoty, slyšela, jak Nyneiva slabě protestuje.
Když znovu otevřela oči, byla Luci pryč a přesýpacími hodinami opět propadala zrnka písku. Nyneivě tmavé oči málem vylézaly z důlků, ale bylo-li to strachy, či hněvem, to Elain nepoznala. Ne, Nyneiva by se nevzdala. To byla jedna z věcí, které na druhé ženě obdivovala. Nyneiva by mohla mít hlavu položenou na popravčím špalku, a nevzdala by se. Naše hlavy jsou na popravčím špalku!
Zahanbovalo ji, že je o tolik slabší než Nyneiva. Měla se jednoho dne stát královnou Andoru, a teď by klidně vyla strachy. Samozřejmě nevyla, ani v duchu – omámeně se znovu snažila přinutit údy k pohybu, snažila se dotknout saidaru – ale chtěla to udělat. Jak by se kdy mohla stát královnou, když je tak slabá? Znovu sáhla po pravém zdroji. A znovu. Zase. Závodila s padajícími zrníčky. Zas.
Hodiny se znovu přesypaly bez Luci. Znovu se tak pomalu dostala k tomu, že dokázala zvednout ruku. A pak i hlavu! I když jí okamžitě spadla dolů. Slyšela, jak si Nyneiva mumlá, a většině slov dokonce rozuměla.
Znovu se rozlétly dveře. Elain zvedla hlavu a zoufale k nim pohlédla – a spadla jí brada. Stál tam Tom Merrilin jako hrdina z některého ze svých vlastních příběhů a jednou rukou pevně svíral za krk omdlévající Luci a v druhé držel nůž připravený k vrhu. Elain se nadšeně zasmála, i když to znělo spíš jako zachrčení.
Tom dívku hrubě strčil do rohu. „Zůstaň tam, nebo z tebe stáhnu kůži!“ Dvěma kroky byl u Elain, sčísl jí vlasy z čela a v ošlehaném obličeji se mu jasně zračily obavy. „Cos jim to dala, holka? Řekni to, nebo –“
„Ona ne,“ mručela Nyneiva. „Ta druhá. Šla někam pryč. Pomoz mi vstát. Musím chodit.“
Elain měla dojem, že od ní Tom odchází jen váhavě. Znovu Luci zahrozil nožem – ta se choulila, jako by se už nikdy nehodlala pohnout – a pak ho hbitě schoval do rukávu. Vytáhl Nyneivu na nohy a začal s ní chodit těch pár kroků sem a tam, co pokojík dovoloval. Nyneiva na něm bezvládně visela a jen se šourala.
„Moc rád slyším, že vás nechytlo tohle kotě,“ poznamenal Tom. „Kdyby to byla ona...“ Potřásl hlavou. Nepochybně by si o nich myslel něco stejně nepěkného, kdyby mu Nyneiva řekla pravdu. Elain to rozhodně nehodlala udělat. „Našel jsem ji, jak letí do schodů, a byla tak vyděšená, že mě za sebou ani neslyšela. Moc rád ale nejsem, že se ta druhá dostala pryč tak, že ji Juilin neviděl. Může přivíst ostatní?“
Elain se převrátila na druhou stranu. „To nemyslím, Tome,“ zamumlala. „Nemůže – příliš mnoha lidem – prozradit, co je zač.“ Za další minutu se už snad dokáže posadit. Dívala se přímo na Luci. Děvče sebou trhlo a snažilo se prodrat zdí. „Bělokabátníci – by ji sebrali – stejně rychle jako nás.“
„Juilin?“ ozvala se Nyneiva. Hlava se jí zakývala, jak se zlobně zamračila nahoru na kejklíře. Mluvení jí ale potíže nedělalo. „Řekla jsem vám dvěma, ať zůstanete u vozu.“
Tom si podrážděně foukl do knírů. „Řeklas nám, abychom uložili zásoby, na což nemusí být dva chlapi. Juilin šel pak za váma, a když se nikdo z vás nevracel, šel jsem ho hledat.“ Znovu si odfrkl. „Pro něj tu klidně mohlo být tucet chlapů, ale byl ochotnej sem vlítnout třeba sám. Teď vzadu uvazuje Číhala. Je moc dobře, že jsem se rozhod sem zajet. Myslím, že budem potřebovat koně, abychom vás dvě dostali odsud.“
Elain zjistila, že se dokáže posadit, jen tak tak přeručkovala po posteli, ale když se chtěla postavit, málem se zase složila. Saidar byl stejně nedostupný jako předtím. Měla pocit, jako by měla místo hlavy peřím nacpaný polštář. Nyneiva už dokázala stát trochu rovněji a byla schopná zvednout nohy z podlahy, ale pořád na Tomovi visela.
O pár minut později dorazil Juilin a špičkou nože před sebou postrkoval panímámu Macurovou. „Přišla sem zadní brankou. Myslela si, že jsem zloděj. Připadlo mi nejlepší přivést ji dovnitř.“
Švadlena natolik zbledla při pohledu na ně, že její oči vypadaly ještě tmavší, a navíc jí málem vypadly z důlků. Olizovala si rty a ustavičně si uhlazovala šaty. Vrhala rychlé pohledy na Juilinův nůž, jako by uvažovala, zda by nebylo nejlepší, kdyby se přece jen pokusila uprchnout. Většinou však ale zírala na Elain a Nyneivu. Elain měla dojem, že je stejně připravená propuknout v pláč nebo omdlít.
„Strč ji támhle,“ řekla Nyneiva a kývla směrem k rohu, kde se pořád ještě třásla Luci a rukama si objímala kolena, „a pak pomoz Elain. O tom ločidlu jsem sice nikdy neslyšela, ale chůze zřejmě pomáhá ten účinek odbourat. Většina věcí se dá chůzí vylepšit.“
Juilin ukázal nožem do rohu a panímáma Macurová se tam rozběhla, posadila se vedle Luci a pořád si ustrašeně olizovala rty. „Já – bych neudělala – co jsem udělala – jenže jsem měla rozkazy. Musíte to pochopit. Měla jsem rozkazy.“
Juilin jemně pomohl Elain na nohy, podepřel ji a přiměl ji urazit těch pár kroků, které tu bylo možné udělat, přičemž se vyhýbali druhé dvojici. Juilin jí dal ruku kolem pasu snad až příliš důvěrně.
„Rozkazy od koho?“ štěkla Nyneiva. „Komu se zodpovídáš ve Věži?“
Švadlena vypadala, že jí není dobře, ale odhodlaně stiskla rty.
„Jestli nepromluvíš,“ řekla jí Nyneiva zamračeně, „pustím na tebe Juilina. Je to tairenskej chytač zlodějů a ví, jak přinutit někoho k přiznání stejně rychle, jako bělokabátnickej tazatel. Že jo, Juiline?“
„Kus provazu, abych ji mohl svázat,“ prohodil Juilin a zakřenil se tak ohavně, že od něj Elain málem odstoupila, „pár hadrů jako roubík, dokud nebude připravená mluvit, nějaký olej na vaření a trochu soli...“ Uchechtl se tak, až Elain málem ztuhla krev v žilách. „Ona bude mluvit.“ Panímáma Macurová se ztuhle opírala o zeď a zírala na něj očima tak vytřeštěnýma, že už to víc nešlo. Luci se na něj dívala, jako by se právě proměnil v trolloka, dva sáhy vysokého, včetně rohů.
„No dobře,“ prohlásila Nyneiva po chvíli. „Všechno, co potřebuješ, Juiline, bys měl najít v kuchyni.“ Elain přelétla polekaným pohledem z Nyneivy na chytače zlodějů a zpátky. Nemohli přece myslet...? Ne Nyneiva!
„Narenwin Barda,“ vyhrkla švadlena náhle. Slova se z ní řinula jedno přes druhé. „Posílám zprávy Narenwin Bardě do hostince v Tar Valonu jménem U protiproudu. Avi Shendar pro mě na kraji města chová holuby. Neví, komu posílám ty zprávy, ani od koho je dostávám, a je mu to jedno. Jeho ženu zachvátila stravující nemoc, a...“ Odmlčela se, otřásla se a zírala na Juilina.
Elain Narenwin znala, nebo ji aspoň párkrát zahlédla ve Věži. Byla to hubená ženuška, na jejíž přítomnost bylo snadné zapomenout, jak byla tichá. A taky laskavá. Jednou týdně nechávala děti, aby přinesly své mazlíčky na pozemek Věže, kde je léčila. Těžko ten druh ženy, která by se dala k černým adžah. Na druhou stranu se jedna z černých adžah, které znaly, jmenovala Marillin Gemalphin. Měla ráda kočky a dokonce chodila hledat zaběhlé chudinky.
„Narenwin Barda,“ zopakovala Nyneiva ponuře. „Chci ještě další jména, ať ve Věži, nebo mimo.“
„Já – žádná další neznám,“ vydechla jen slabě panímáma Macurová.
„To uvidíme. Jak dlouho jsi temnou družkou? Jak dlouho sloužíš černýmu adžah?“
Luci rozhorleně zakvílela. „My nejsme temné družky!“ Mrkla na panímámu Macurovou a odsedla si od ní. „Aspoň já ne! Já kráčím ve Světle! Ve Světle!“
Reakce druhé ženy byla neméně silná. Jestli předtím třeštila oči, tak teď už jí vážně málem vypadly. „Černé –! Chcete říct, že to existuje? Ale Věž vždycky popírala – No, zeptala jsem se na to Narenwin ten den, co mě vybrala jako zvěda pro žluté, a teprv druhej den jsem dokázala přestat brečet a vylízt z postele. Já – nejsem – temná družka! Nikdy! Já sloužím žlutým adžah! Žlutým!"
Elain, stále visíc Juilinovi na ruce, si vyměnila překvapený pohled s Nyneivou. Každá temná družka by to samozřejmě popírala, z hlasů těchto dvou žen však byla cítit pravda. Toto obvinění je tolik rozhořčilo, až málem přehlušilo jejich strach. Z toho, jak Nyneiva zaváhala, bylo zřejmé, že si uvědomila to stejné.
„Jestli sloužíš žlutým,“ řekla pomalu, „tak proč jsi nás omámila?“
„To kvůli ní,“ odvětila švadlena a kývla směrem k Elain. „Skoro před měsícem jsem dostala její popis včetně toho, že se občas nosí, jako by se na vás koukala svrchu. Narenwin říkala, že by mohla používat jméno Elain, a dokonce tvrdit, že je urozeného rodu.“ Slovo od slova její hněv, že byla nazvána temnou družkou, vybublával blíž povrchu. „Ty možná jsi žlutá sestra, ale ona je jen uprchlá přijatá novicka. Narenwin říkala, že mám ohlásit její přítomnost, i každýho, kdo bude s ní. A abych ji zdržela, jestli to půjde. Nebo ji dokonce i chytila. A každýho s ní. Jak chtěla, abych chytila přijatou novičku, to netuším – myslím, že ani Narenwin neví o mým ločidlovým čaji! – ale to stálo v rozkazech! Povídaly, že mám dokonce riskovat odhalení – tady, kde by to byla moje smrt! – když budu muset! Jen počkej, až tě dostane do rukou amyrlin, mladá dámo! Vás všechny!“
„Amyrlin!“ vyhrkla Elain. „Co ta s tím má společného?"
„Bylo to na její rozkaz. Na rozkaz amyrlinina stolce, tam stálo. Prý sama amyrlin řekla, že mám použít jakýkoliv prostředky, pokud tě nezabiju. Až tě dostane do rukou amyrlin, budeš si přát, abys byla mrtvá!“ Zuřivým uspokojením prudce kývla hlavou.
„Nezapomeň, že my ještě v ničích rukou nejsme,“ připomněla jí Nyneiva suše. „Ale ty jseš v našich.“ Ale v očích měla stejný děs, jaký cítila i Elain. „Znáš nějaký důvody?“
Připomínka, že je zajatkyně, z druhé ženy vysála krátký záchvat odvahy. Netečně se opřela o Luci a obě si pomáhaly, aby se nesvalily. „Ne. Občas mi Narenwin nějaký důvod poví, ale tentokrát ne.“
„Tos nás tu chtěla jen tak držet, omámený, dokud si pro nás někdo nepřijede?“
„Chtěla jsem vás poslat vozem, oblečený do nějakých starých šatů.“ V jejím hlase nezůstala ani stopa vzdoru. „Poslala jsem holuba, abych Narenwin oznámila, že jste tady, a co chci udělat. Therin Lugay mi dluží laskavost, a já mu chtěla dát dost ločidla, aby to vystačilo na celou cestu do Tar Valonu, kdyby Narenwin neposlala sestry, aby si vás vyzvedly dřív. On si myslí, že jste nemocný a ten čaj je jediná věc, která vás udrží naživu, dokud vás Aes Sedai nevyléčí. Ženská musí být opatrná, když chce v Amadicii připravovat lektvary. Když vyléčíte moc lidí, nebo léčíte moc dobře, někdo zašeptá Aes Sedai, a vzápětí vám hoří dům. Nebo něco horšího. Therin ví, jak držet jazyk za zuby, kvůli tomu, že...“
Nyneiva kývla na Toma, aby jí pomohl blíž, odkud mohla hledět na švadlenu z výšky. „A ta zpráva? Ta skutečná zpráva? Přece jsi tam nedala to znamení jenom v naději, že nás přiláká.“
„Oznámila jsem vám tu skutečnou zprávu,“ vysvětlovala žena unaveně. „Myslela jsem, že to neuškodí. Nerozumím tomu a – prosím –“ Náhle propukla v pláč a visela na Luci stejně pevně, jako se mladší žena držela jí, a obě kvílely a blábolily. „Prosím, ať na mě nepoužívá sůl! Prosím! Sůl ne! Ó, prosím!“
„Svažte je,“ řekla po chvíli Nyneiva znechuceně, „půjdeme dolů a promluvíme si.“ Tom jí pomohl posadit se na okraj nejbližší postele a pak rychle nařezal pruhy z druhého přehozu.
Zakrátko byly obě ženy spoutány zády k sobě, ruce jedné k nohám druhé, a kousky pokrývky měly nacpané do úst místo roubíku a převázané dalším pruhem látky. Obě ještě plakaly, když Tom pomáhal Nyneivě z pokojíku.
Elain by byla moc ráda chodila stejně dobře jako druhá žena, ale pořád potřebovala Juilinovu oporu, aby se nesvalila ze schodů. Cítila malé bodnutí žárlivosti, když viděla Toma s rukou kolem Nyneivy. Jsi hloupá malá holčička, řekl Linin hlas ostře. Já miluji Randa, jenomže je příliš daleko odsud, a Tom je vzdělaný a inteligentní a... Příliš to připomínalo výmluvy, dokonce i jí samé. Lini by si byla odfrkla, což by znamenalo, že jí právě dochází trpělivost s hloupým chováním.
„Juiline,“ zeptala se váhavě, „co jsi chtěl dělat s tou solí a olejem na vaření? Ne úplně podrobně,“ dodala rychleji. „Jen tak všeobecně.“
Chytač zlodějů se na ni chvíli jen díval. „To nevím. Ale ony taky ne. To je celý ten trik. Představí si něco mnohem horšího, než nač bych já kdy přišel. Viděl jsem tvrdého muže, jak se zlomil, když jsem poslal pro košík fíků a pár myší. Ale musíš být opatrná. Někteří jsou ochotní se přiznat k čemukoliv, ať je to pravda nebo ne, jen aby unikli tomu, co si představují. Myslím ale, že ty dvě mluvily pravdu.“
Ona si to myslela také. Nicméně nedokázala potlačit zachvění. Co by někdo dělal s fíky a myšmi? Doufala, že o tom přestane uvažovat dřív, než z toho bude mít noční můry.
Ale když dorazili do kuchyně, Nyneiva se motala kolem bez pomoci a strkala nos do příborníků plných barevných plechovek. Elain si potřebovala sednout. Na stole stála jakási modrá plechovka a plný zelený čajník, ale Elain se na ně snažila nedívat. Pořád nemohla usměrňovat. Dokázala obejmout saidar, ale on jí zatím pokaždé vyklouzl, jakmile se ho dotkla. Aspoň si teď byla jistá, že se k ní jediná síla vrátí. Druhá možnost byla příliš děsivá, aby o ní vůbec uvažovala, což si do této chvíle ostatně vůbec nedovolila.
„Tome,“ řekla Nyneiva zvedajíc víčka různých nádobek a nahlížejíc dovnitř. „Juiline.“ Odmlčela se, zhluboka se nadechla a, aniž se na oba muže podívala, řekla: „Děkuju. Začínám chápat, proč mají Aes Sedai strážce. Děkuju vám mockrát."
Ne všechny Aes Sedai měly strážce. Červené považovaly všechny muže za poskvrněné kvůli tomu, co udělali muži, kteří mohli usměrňovat, a pár se jich nikdy neobtěžovalo prostě proto, že neopouštěly Věž nebo prostě nenahradily strážce, který jim zemřel. Zelené bylo jediné adžah, které povolovalo pouto s víc než jedním strážcem. Elain se chtěla dát k zeleným sestrám. Samozřejmě že ne z tohoto důvodu, ale proto, že se zelené nazývalo též bojovým adžah. Tam, kde hnědé pátraly po ztracených znalostech a modré se věnovaly politice, zelené sestry se připravovaly pro Poslední bitvu, kde půjdou v čele, jako to dělaly za trollockých válek, aby čelily novým Hrůzopánům.
Oba muži se na sebe dívali s otevřeným úžasem. Určitě byli připravení na obvyklý Nyneivin ostrý jazyk. Elain byla téměř šokována. Nyneiva si nechávala pomáhat asi stejně ráda, jako se mýlila. Z obojího bývala plná trní jako šípková růže, i když o sobě samozřejmě vždycky tvrdila, že je obrazem zdravého rozumu.
„Vědma.“ Nyneiva pak sebrala z jedné nádobky špetku jakéhosi prášku, přičichla a dotkla se ho špičkou jazyka. „Nebo jak jim tady říkají.“
„Tady pro ně nemají jméno,“ sdělil jí Tom. „V Amadicii se tvýmu starýmu řemeslu věnuje jen málokterá žena. Je to moc nebezpečný. Pro většinu je to jenom vedlejší záležitost.“
Nyneiva ze dna jednoho příborníku vytáhla kožený tlumok a z některých plechovek začala dělat malé pytlíčky. „A za kým jdou, když onemocní? Za nějakým pokoutním ranhojičem?“
„Ano,“ řekla Elain. Vždycky ráda před Tomem předvedla, že také zná pár věcí ze světa. „V Amadicii studují byliny muži.“
Nyneiva se opovržlivě zamračila. „Co může chlap vědět o léčení čehokoliv? To bych radši požádala podkováře, aby mi ušil šaty.“ Elain si náhle uvědomila, že myslí na kdeco, kromě na to, co říkala panímáma Macurová. Nemyslet na trn neznamená, že tě bude v patě bolet míň. Jedno z Lininých oblíbených rčení. „Nyneivo, co myslíš, že ta zpráva znamená? Všechny sestry jsou vítány a mají se vrátit do Bílé věže? To nedává smysl.“ Tohle sice říci nechtěla, ale aspoň to bylo blízko.
„Věž má svý vlastní pravidla,“ podotkl Tom. „Co Aes Sedai dělají, to dělají ze svejch vlastních důvodů, a často ne z těch, z kterých tvrdí. Pokud ti vůbec nějaký důvody řeknou.“ Oba s Juilinem ovšem věděli, že jsou jenom přijaté novičky. To byl aspoň částečně důvod toho, proč oba muži stejně často neposlechli, co jim řekly, jako to udělali teď.
Zápas se Nyneivě jasně zračil ve tváři. Neměla ráda, když jí někdo skákal do řeči, ani lidi, kteří odpovídali za ni. Seznam věcí, které Nyneiva neměla ráda, byl docela dlouhý. Jenže teprve před chvilkou Tomovi děkovala. Nebylo by snadné zchladit muže, který právě zabránil tomu, aby vás odvlekli jako pytel zelí. „Jen máloco ve Věži dává většinou smysl,“ prohlásila kysele. Elain tušila, že je naježená stejně tolik kvůli Tomovi, jako kvůli Věži.
„Ty věříš tomu, co říkala?“ Elain se zhluboka nadechla. „O tom, že amyrlin nařídila, aby mě přivlekli za všech okolností?“
V krátkém pohledu, který na ni Nyneiva vrhla, byl soucit. „Já nevím, Elain.“
„Mluvila pravdu.“ Juilin si obrátil židli předkem dozadu, usadil se na ni a hůl si opřel o opěradlo. „Vyslýchal jsem dost zlodějů a vrahů, abych poznal pravdu, když ji slyším. Chvíli byla příliš vyděšená, aby zalhala, a pak příliš rozzlobená.“
„Vy dva –“ Nyneiva se zhluboka nadechla, hodila tlumok na stůl a zkřížila ruce na prsou, jako by chtěla zabránit tomu, aby se netahala za cop. „Bojím se, že Juilin má nejspíš pravdu, Elain.“
„Ale amyrlin ví, co děláme. To ona nás přece poslala z Věže."
Nyneiva si hlasitě odfrkla. „O Siuan Sanche uvěřím čemukoliv. Ráda bych ji na hodinku dostala někam, kde by nemohla usměrňovat. Viděly bychom, jak by pak byla tvrdá.“
Elain si nemyslela, že by to znamenalo nějaký rozdíl. Když si vzpomněla na ten velitelský pohled modrých očí, usoudila, že by si Nyneiva při té nepravděpodobné příležitosti, kdy by se jí toto přání splnilo, vysloužila pěknou řádku modřin. „Ale co s tím uděláme? Adžah mají zřejmě zvědy všude. A amyrlin sama taky. Celou cestu do Tar Valonu tak můžeme potkávat ženy, co se nám při vhodné příležitosti pokusí nasypat něco do jídla.“
„Ne když nebudeme vypadat tak, jak čekají.“ Nyneiva z příborníku zvedla žlutý džbán a postavila ho na stůl vedle čajníku. „Tohle je bílej slepičí pepř. Utiší bolest hlavy, ale taky ti po něm vlasy zčernají jako noc.“ Elain si sáhla na rudozlaté kudrny – její vlasy, ne Nyneiviny, to by se vsadila! – ale byť se jí tato představa vůbec nelíbila, nápad to byl dobrý. „Trocha práce s jehlou na některých z těch šatů vepředu, a už nebudeme obchodnice, ale dvě urozený paní, co cestují se sluhama.“
„A jedou na voze plném barviv?“ poznamenal Juilin.
Nyneivin upřený pohled jasně říkal, že její vděčnost za záchranu právě dosáhla hranic. „Na dvoře na druhým břehu potoka je kočár. Myslím, že ho majitel prodá. Když se dostanete k vozu dřív, než ho někdo ukradne – nevím, co to do vás vjelo, jen tak ho tam nechat, když kolem může jít kdovíkdo! – jestli tam ještě pořád je, tak můžete vzít měšec...“
Pár lidí valilo oči, když se před krámek Rondy Macurové přivalil kočár Noye Torvalda tažený čtyřspřežím, s truhlicemi přivázanými na střeše a osedlaným koněm přivázaným vzadu. Noy přišel o všechno, když se zhroutil obchod s Tarabonem. Nyní si na velmi skrovné živobytí vydělával tím, že vypomáhal vdově Teranové. Nikdo na ulici kočího předtím neviděl, vysokého ošlehaného chlapíka s dlouhými bílými kníry a chladnýma, velitelskýma očima, ani tmavého lokaje s tvrdým obličejem a tarabonským kloboukem, který obratně seskočil, aby mohl otevřít dvířka kočáru. Vyvalování očí se změnilo v mumlání, když z krámku vyšly dvě ženy s ranci v rukou. Jedna měla zelené hedvábné šaty – a ta druhá prosté modré sukno, ale obě měly kolem hlavy ovázán šátek, takže jim nebyl vidět jediný vlásek. Obě do kočáru málem skočily po hlavě.
Dvě děti Světla začaly líně vyzvídat, kdo že ty cizinky jsou, ale zatímco se lokaj ještě škrábal na kozlík, kočí již práskl dlouhým bičem a zakřičel něco, aby udělali cestu pro urozenou paní. Její jméno zaniklo, když se děti vrhaly stranou a skutálely se po prašné ulici, a kočár zatím rachotil pryč a cválající spřežení se hnalo k Amadorské silnici.
Přihlížející se rozcházeli a povídali si. Očividně to byla nějaká záhadná urozená paní s komornou, která nakoupila u Rondy Macurové a spěchala pryč od dětí Světla. V Mardecinu se toho v poslední době moc zajímavého neudálo, a o tomhle si budou povídat aspoň den. Děti Světla se vztekle oprášily, ale nakonec usoudily, že kdyby tento incident ohlásily, udělaly by ze sebe hlupáky. Kromě toho jejich kapitán neměl rád šlechtice. Nejspíš by je vyslal, aby kočár přitáhly zpátky, což by byla v tom horku příliš dlouhá cesta kvůli jedné nafoukané mladé slečince z toho či onoho urozeného rodu. Pokud by proti nim nemohly vznést nějaké obvinění – což bylo s urozenci vždycky svízelné – vina by určitě nepadla na kapitána. Doufajíce, že se zpráva o jejich ponížení neroznese, obě děti rozhodně ani ve snu nenapadlo, že by se mohly vyptat Rondy Macurové.
O chvíli později zavezl Therin Lugay svůj vozík na dvůr za krámem. Zásoby na dlouhou cestu už měl úhledně naskládané pod kulatou plátěnou střechou. Ronda Macurová mu opravdu vyléčila tu horečku, která ho přepadla před třiadvaceti zimami, ale pořád ho jen peskovala, a navíc to byla protivná tchyně, takže se ještě rád vydával na cestu, byť měl jet až tam, kde žily čarodějnice. Ronda říkala, že by mu někdo mohl přijet naproti, i když neřekla kdo, ale on doufal, že pojede až do Tar Valonu.
Zaklepal šestkrát na kuchyňské dveře, než vstoupil, avšak teprve když se vydal do schodů, někoho našel. V zadní ložnici ležely v šatech, i když pomačkaných, na postelích Ronda i Luci a spaly hlubokým spánkem, přestože slunce stálo ještě vysoko na obloze. Ani jedna žena se neprobudila, když s ní zatřepal. Therin tomu nerozuměl, ani tomu, proč na podlaze leží na pruhy rozřezané a zauzlované přehozy z postele, ani proč jsou v pokoji dva prázdné čajníky, ale jenom jeden hrneček, nebo proč vedle Rondina polštáře leží trychtýř. Ale vždycky věděl, že ve světě je spousta věcí, jimž nerozumí. Vrátil se k vozu a přemýšlel o zásobách, které za Rondiny peníze opatřil, vzpomněl si na svou ženu a její matku, a když vyváděl tažného koně ze dvora, byl rozhodnut se podívat, jak to vypadá v Altaře nebo možná v Murandy.
Ať tak nebo tak, ještě chvíli to trvalo, než se rozcuchaná Ronda Macurová dopotácela k domu Aviho Shendara a odeslala holuba s tenoučkou kostěnou trubičkou přivázanou k noze. Pták vyrazil k severovýchodu, rovně jako šíp přímo do Tar Valonu. Ronda, po chvíli přemýšlení, napsala kopii své zprávy na další proužek tenoučkého pergamenu a připevnila ho na nožku ptáku z jiné klece. Ten zamířil na západ, protože slíbila, že bude posílat kopie každé zprávy. Byly to tvrdé časy, a žena se musela pěkně ohánět, aby vyšla, a stejně to nemohlo nikomu uškodit, ne při tom, jaké zprávy Narenwin posílala. Napadlo ji, jestli se vůbec někdy zbaví pachuti ločidla, a vůbec by jí nevadilo, kdyby její zprávy aspoň trochu poškodily tu ženskou, co si říkala Nyneiva.
Avi, jenž jako obvykle okopával svou maličkou zahrádku, si nevšímal toho, co Ronda dělá. A jako obvykle, jakmile odešla, umyl si ruce a zašel dovnitř. Ronda strčila větší kus pergamenu pod proužky, aby si udělala psací podložku. Když ho v odpoledním světle Avi zvedl, rozeznal, co napsala. Brzy na cestu vyrazil třetí holub a mířil ještě jiným směrem.