Oheň z nebes

30 Sázka

Malým městysem Eianrod zavál lehký noční větřík a pak utichl. Sedě na kamenném zábradlí širokého plochého mostu v srdci města si Rand pomyslel, že vánek je zřejmě horký, ale po Pustině ho skoro nevnímal. Na noční čas možná bylo dost teplo, nestačilo to však, aby si rozepjal červený kabátec. Řeka pod ním nebyla nikdy velká a teď tekla jen v polovině koryta, ale on se přesto pořád rád díval na to, jak voda proudí k severu, a na měsíční stíny, vrhané letícími mraky, které si pohrávaly na temně třpytné hladině. Proto byl doopravdy v noci tady venku. Aby se chvíli díval na spěchající vodu. Ochrany nastavil kolem aielského tábora, který obklopoval městečko. Aielové samotní dávali pozor, že by ani špaček neproklouzl neviděn. Mohl vyplýtvat hodinku a nechat se uklidnit proudící řekou.

Rozhodně to bylo mnohem lepší než tenkrát, když musel Moirain nařídit, aby odešla, protože chtěl studovat s Asmodeanem. Dokonce mu začala nosit jídlo a mluvit, když jedl, jako kdyby mu chtěla do hlavy nacpat vše, co věděla, než dorazí do města Cairhienu. Nedokázal čelit jejímu žebronění, aby s ním směla zůstat – opravdu žebronila! – jako to udělala předchozí noci. U ženy jako Moirain bylo takové chování natolik nepřirozené, že se mu chtělo souhlasit prostě jenom proto, aby to zarazil. Což byl nejspíš důvod, proč to udělala. Mnohem lepší bylo aspoň hodinu naslouchat tichému šplouchání řeky. S trochou štěstí už se Moirain pro dnešek vzdala.

Čtyři pět sáhů jílu mezi vodou a rostlinami na obou březích pod ním bylo vyschlých a popraskaných. Rand vzhlédl k mrakům, které letěly přes měsíc. Mohl se pokusit zařídit, aby z těch mraků pršelo. Obě městské kašny byly vyschlé a ve třetí nádržce, která ještě nebyla špinavá k nevyčištění, ležel prach. Pokusit se, to bylo to slovo. Jednou dokázal vymačkat déšť, pamatoval si na tento trik. Kdyby se mu to podařilo, tak by se tentokrát mohl pokusit udělat z toho povodeň a vichřici lámající stromy.

Asmodean mu nepomůže. O počasí toho zřejmě moc nevěděl. Na každou věc, kterou ho ten muž naučil, byly dvě nebo víc, při nichž Asmodean buď rozhodil rukama, nebo si olízl rty a slíbil, že se pokusí. Kdysi se Rand učil, že Zaprodanci vědí všechno, že jsou téměř všemocní. Jestli však byli i ostatní jako Asmodean, tak kromě nevědomosti v některých věcech měli taky slabosti. Bylo docela dobře možné, že již teď věděl o některých věcech víc než oni. Alespoň víc než někteří z nich. Problém bude zjistit kteří. Semirhage byla v ovládání počasí skoro stejně špatná jako Asmodean.

Zachvěl se, jako by to byla noc v Trojí zemi. Asmodean mu tohle nikdy neřekl. Lepší bylo poslouchat vodu a nemyslet, pokud chce dneska v noci usnout.

Přistoupila k němu Sulin se šufou kolem ramen, takže měla krátké bílé vlasy nepokryté, a opřela se o zábradlí. Šlachovitá Děva byla vyzbrojená do bitvy, lukem, šípy, oštěpy, nožem a puklířem. Na dnešní noc převzala velení jeho osobní stráže. Dva tucty Far Dareis Mai si ladně dřeply na mostě o deset kroků dál. „Zvláštní noc,“ prohodila Sulin. „Hrály jsme, ale náhle všechny házely pouze šestky.“

„To mě mrzí,“ řekl jí bez přemýšlení a ona se na něj zvláštně podívala. Ovšem, ona to nevěděla. Rand se o tom nešířil. Vlnky, které jako ta’veren vydával, se šířily zvláštními, náhodnými cestami. Dokonce ani Aielové by se k němu nepřiblížili na deset mil, kdyby to věděli.

Dneska se pod třemi Kamennými psy propadla do země, takže spadli do hnízda zmijí, ale žádné z tuctů kousnutí neprošlo látkou. Rand věděl, že to je jeho práce, že mění šance. Tal Nethin, sedlář, jenž přežil Taien, zakopl právě v poledne o kámen, upadl a na rovné, travnaté zemi si zlomil vaz. Rand se obával, že to byla také jeho práce. Na druhé straně Bael a Jherad uzavřeli krevní mstu mezi Shaarady a Goshieny, když byl s nimi a obědval na cestě sušené maso. Pořád se neměli navzájem rádi a těžko chápali, co vlastně udělali, ale bylo to vykonáno, vyměnili si sliby a vodní přísahy, kdy jeden druhému podržel pohárek, aby se mohl napít. Pro Aiely byly vodní přísahy silnější než ostatní. Mohla by přejít celá pokolení, než si Shaaradové a Goshienové třeba jen ukradnou ovce, kozy či dobytek.

Napadlo ho, zda budou tyhle náhodné účinky někdy fungovat i v jeho prospěch. Možná tohle bylo nejblíž. Co jiného, co se přes den stalo, si ještě může přičíst, to nevěděl. Nikdy se neptal a nejraději by to ani neslyšel. Baelové a Jheranové mohli jen těžko vyrovnat Taly Nethiny.

„Už jsem pár dní neviděl Enailu ani Adelin,“ prohodil. Byl to stejně vhodný námět, jak změnit téma, jako kterýkoliv jiný. Ty dvě si zřejmě zvlášť žárlivě hlídaly svá místa v jeho stráži. „Jsou nemocné?"

Pokud něco, tak se na něj Sulin podívala ještě zvláštněji. „Vrátí se, až se naučí, jak si nehrát s panenkami, Rande al’Thore.“

Rand otevřel ústa a pak je zase zavřel. Aielové byli zvláštní –Aviendžiny lekce mu to ještě víc zamotávaly, ne naopak – ale tohle bylo směšné. „No, tak jim řekni, že jsou dospělé ženy a že by se podle toho měly chovat.“

I v měsíčním světle poznal, že se usmívá potěšeně. „Stane se, jak si Car’a’carn přeje.“ Co znamenalo tohle? Sulin si ho chvíli prohlížela se zamyšleně našpulenými rty. „Ještě jsi dnes večer nejedl. Jídla je pořád pro všechny dost, a tím, že budeš hladovět, ničí břich nenaplníš. Jestli nezačneš jíst, lidé si budou dělat starosti, zda nejsi sám nemocný. Budeš nemocný.“

Tiše se zasmál, bylo to spíš jen chraptivé zasípění. Jednu chvíli Car’a’carn, vzápětí... Jestli si nesežene něco k jídlu, Sulin mu to nejspíš obstará. A pokusí se ho nakrmit. „Budu jíst. Moirain už musí být v pokrývkách.“ Tentokrát byl její zvláštní pohled uspokojivý. Pro změnu řekl něco, čemu nerozuměla.

Jak seskočil z obrubníku, zaslechl na kameny dlážděné ulici vedoucí k mostu pomalé zvonění koňských podkov. Všechny Děvy se okamžitě vymrštily na nohy a zahalily si tváře. Polovina nasadila šípy na tětivy. Rand pudově zvedl ruku, ale meč tam nebyl. Aielové se cítili divně, když jezdil na koni a vezl si tu věc u sedla. Neviděl nutnost urážet jejich zvyky ještě víc tím, že by meč nosil. Navíc těch koní nebylo moc a blížili se krokem.

Když se jezdci objevili, obklopeni eskortou padesáti Aielů, nebylo jich ani dvacet a sklesle se hrbili v sedlech. Většina z nich měla kapalíny a pod prsními pláty tairenské kabátce s nabíranými pruhovanými rukávci. Dvojice v čele měla složitě zlacené kyrysy a velké bílé chocholy připevněné k přilbám, a pruhy na jejich rukávcích se v měsíčním světle leskly aksamitem. – Půl tuctu mužů vzadu však bylo menších a štíhlejších než Tairenové, se dvěma malými praporky nazývanými con na krátkých žerdích připevněných na zádech. Tito muži měli tmavé kabátce a zvonové přilby, vepředu volné, takže jim bylo vidět do tváře. Cairhieňané užívali tyhle praporky k tomu, aby v bitvě zvýraznili důstojníky, a také aby označili osobní družiníky toho kterého urozeného pána.

Tairenští s chocholy vyvalili oči, když ho zahlédli, a vyměnili si poplašené pohledy. Pak slezli z koní a s přilbami pod paží před ním poklekli. Byli to mladí muži, jen o málo starší než on, oba s tmavými bradkami přistřiženými do úhledných špiček podle módy tairenské nejvyšší šlechty. Prsní pláty pak měli zprohýbané a zlacení sloupané. Někde zkřížili meče. Na Aiely kolem sebe se ani nepodívali, jako kdyby věřili, že budou-li je ignorovat, oni zmizí. Děvy si odhalily tváře, i když vypadaly stejně připravené vrazit do klečících mužů oštěp či šíp.

Za Taireny pak přicházel Rhuark se šedookým Aielem, o trochu mladším a vyšším, než byl sám, a zastavil se opodál. Mangin patřil k Jindo Taardadům a byl jedním z těch, kteří odešli do Tearského Kamene. Jezdce přivedli Jindové.

„Můj pane Draku,“ řekl baculatý, růžovolící panáček, „ať shoří moje duše, ale oni zajali tebe?“ Jeho společník, s ušima jako plachty a nosem jako brambora, takže vypadal jako sedlák i přes tu bradku, si nervózně shrnoval z čela umaštěné vlasy. „Říkali, že nás zavedou k nějakému chlapíkovi, cosi s úsvitem. Ke Car’a’carnovi. Znamená to něco s náčelníky, jestli si dobře vzpomínám na to, co říkal můj učitel. Odpusť, můj pane Draku. Jsem Edorion z rodu Selornů a tohle je Estean z rodu Andiamů.“

„Já jsem Ten, kdo přichází s úsvitem,“ oznámil jim Rand tiše. „A taky Car’a’carn.“ Už si je zařadil. Mladí páni, kteří trávili čas pitím, hraním a lítáním za ženskými, když byl v Kameni. Esteanovi málem vylezly oči z důlků. Edorion se chvíli tvářil překvapeně, pak pomalu kývl, jako by náhle pochopil, jak to do sebe zapadá. „Vstaňte. Kdo jsou vaši cairhienští společníci?“ Bude zajímavé potkat Cairhieňany, kteří nebudou utíkat, aby před Shaidy a všemi ostatními Aiely, jež zahlédnou, spasili holý život. Vlastně jestli byli s Edorionem a Esteanem, mohli by to být první stoupenci, s nimiž se v této zemi setkal. Tedy pokud se otcové těchhle dvou Tairenů řídili jeho rozkazy. „Přiveďte je blíž.“

Estean překvapeně zamrkal, když se zvedal, ale Edorion se okamžitě otočil a křikl: „Meresine! Daricaine! Pojďte sem!“ Skoro jako kdyby volal na psy. Cairhienské praporce se zakývaly, jak jezdci pomalu sesedali.

„Můj pane Draku.“ Estean zaváhal a olízl si rty, jako by měl žízeň. „Tys... Tys poslal Aiely proti Cairhienu?"

„Takže napadli město?“

Rhuark kývl a Mangin připojil: „Jestli se tomu dá věřit, tak se Cairhien ještě drží. Nebo aspoň před třemi dny držel.“ Nebylo pochyb o tom, že nevěří, že by se udržel doteď, a ještě méně mu záleželo na městě zabijáků stromů.

„Já je neposlal, Esteane,“ prohlásil Rand, když se k nim připojili dva Cairhieňané, kteří poklekli a sundali si přilby, takže bylo vidět, že jsou stejně staří jako Edorion a Estean. Hlavy měli vyholené těsně nad uši a v tmavých očích ostražitý výraz. „Ti, kdo napadli město, jsou moji nepřátelé, Shaidové. Hodlám Cairhien zachránit, bude-li to aspoň trochu možné.“

Musel si vzpomenout, aby Cairhieňanům nařídil, že mají vstát. Za dobu strávenou s Aiely málem zapomněl na zvyk na této straně Páteře světa, samé klanění a poklekání napravo nalevo. Musel také požádat o představení a Cairhieňané mu to sdělili sami. Poručík urozený pán Meresin z rodu Daganredů – jeho conem byly samé svislé vlnovky v červené a bílé – a poručík urozený pán Daricain z rodu Annallinů, jehož con pokrývaly malé červené a černé čtverečky. Překvapilo ho, že to jsou urození páni. I když v Cairhienu veleli a vojáky vedli urození páni, rozhodně si neholili hlavy a nestávali se sami vojáky. Nebo tomu tak aspoň nebývalo. Zřejmě se hodně změnilo.

„Můj pane Draku.“ Meresin při tom oslovení trochu zaváhal. Byli s Daricainem oba bledí, štíhlí muži s úzkými tvářemi a dlouhými nosy, ale Meresin byl trošku těžší. Ani jeden nevypadal, že by v poslední době nějak zvlášť jedl. Meresin se hnal dál, jako by se bál, že ho přeruší. „Můj pane Draku, Cairhien se udrží. Ještě několik dní, snad dokonce deset či dvanáct, ale musíš přijít rychle, jestli ho máš zachránit.“

„Proto jsme také přijeli,“ ozval se Estean a vrhl po Meresinovi temný pohled. Oba Cairhieňané jej opětovali, ale jejich vzdor byl podbarven naprostou odevzdaností. Estean si shrnul mastné prameny vlasů z čela. „Najít pomoc. Oddíly byly vyslány na všechny strany, můj pane Draku.“ Zachvěl se i přesto, že měl zpocené čelo, a hlas měl náhle vzdálený a dutý. „Když jsme vyráželi, bylo nás víc. Viděl jsem Barana jít k zemi, křičel, oštěp mu probodl střeva. Ten už nikdy při hře kartu neobrátí. Pomohl by mi pohárek silné žitné.“

Edorion dost zamračeně obracel přilbu v oplechovaných rukách. „Můj pane Draku, město se ještě chvíli udrží, ale i kdyby se tihle Aielové pustili do boje s tamtěmi, otázkou zůstává, dokážeš je tam přivést včas? Já sám si myslím, že deset dvanáct dní je víc než velkorysý odhad. Popravdě řečeno jsem sem přijel, protože jsem si myslel, že je lepší umřít probodený oštěpem, než aby mě dostali živého, až překonají hradby. Město je plné uprchlíků, kteří utekli před Aiely. Ve městě samotném nezůstal jediný pes či holub, a pochybuji, že tam brzy zůstane jediná krysa. Jediná dobrá věc je, že nikomu teď zřejmě nedělá starosti, kdo usedne na Sluneční trůn, ne když je před hradbami tenhle Couladin.“

„Druhý den na nás volal, abychom se vzdali Tomu, kdo přichází s úsvitem,“ připojil se Daricain, čímž si od Edoriona vysloužil ostrý pohled, že ho přerušil.

„Couladin má dost zábavy se zajatci,“ ozval se Estean. „Mimo dostřel, ale tak, aby to každý na hradbách viděl. Taky je můžeš slyšet. Světlo spal moji duši, nevím, jestli se nás snaží zlomit, nebo se mu to prostě líbí. Občas nechají rolníky, aby se pokusili doběhnout do města, a pak, když už jsou skoro v bezpečí, do nich nastřílejí šípy. Ať už je v Cairhienu jakkoliv pochybné bezpečí. Jsou to jenom rolníci, ale...“ Odmlčel se a ztěžka polkl, jako by si právě teď vzpomněl, jaké má Rand názory na ‚jenom rolníky'. Rand se na něj jen podíval, ale vypadalo to skoro, jako by se chvěl a cosi si mumlal pod vousy o žitné.

Do chvilkové odmlky se vložil Edorion. „Můj pane Draku, důležité je, že město se dokáže udržet, dokud nepřijdeš, ale musíš přijít rychle. První útok jsme odrazili jenom díky tomu, že Předbrání chytilo plamenem...“

„Oheň se málem dostal do města,“ přerušil ho Estean. Předbrání, město samo o sobě před hradbami Cairhienu, bylo převážně ze dřeva, pokud se Rand pamatoval. „Byla by to pohroma, kdyby nebyla přímo u ruky řeka.“

Druhý Tairen mu skočil do řeči. „...ale urozený pán Meilan má obranu dobře naplánovanou a Cairhieňané zřejmě pro změnu mají pevnou páteř.“ Tím si od Meresina a Daricaina vysloužil zamračené pohledy, které buď neviděl, nebo to aspoň předstíral. „Se štěstím sedm dní, nejvíc však osm. Jestli můžeš...“ Edorion jako by splaskl, jak si ztěžka vydechl. „Neviděl jsem jediného koně,“ říkal, jako by sám pro sebe. „Aielové nejezdí. Pěšky se tak rychle včas nikdy nedostaneš.“

„Jak dlouho?“ zeptal se Rand Rhuarka.

„Sedm dní,“ zněla odpověď. Mangin kývl a Estean se zasmál.

„Ať shoří moje duše, nám trvalo tak dlouho dostat se sem na koních. Jestli si myslíš, že se zpátky dostaneš stejně rychle pěšky, musíš být...“ Estean si uvědomil, jak na něj Aielové upírají oči, zase si shrnul vlasy z tváře. „Je v tomhle městě nějaká kořalka?“ zamumlal.

„Otázkou není, jak rychle to zvládneme my,“ poznamenal Rand tiše, „ale vy, když sundáte pár svých mužů z koní a budete jejich zvířata střídat. Chci, aby se Meilan a Cairhien dozvěděli, že pomoc je na cestě. Ale ať už půjde kdokoliv, musí vědět jistě, že dokáže udržet jazyk za zuby, jestli ho Shaidové chytí. Nechci dopustit, aby se Couladin dozvěděl víc, než se může dozvědět bez pomoci.“ Estean zbělel ještě víc než Cairhieňané.

Meresin a Daricain společně padli na kolena, každý popadl Randa za jednu ruku a líbal mu ji. Rand je nechal, ale musel se ovládat. Jedna Moirainina rada, jež nepostrádala zdravý rozum, zněla, neurážet zvyklosti lidí, ať už se zdají jakkoliv zvláštní nebo odpudivé, pokud to není naprosto nezbytné, a i pak si to promyslet dvakrát.

„Půjdeme, můj pane Draku,“ vydechl Meresin. „Děkuji ti, můj pane Draku. Děkuji ti. Pod Světlem, přísahám, že radši zemřu, než bych vyjevil jediné slovu někomu jinému než mému otci či vznešenému pánu Meilanovi.“

„Milost tě provázej, můj pane Draku,“ dodával druhý. „Milost tě provázej a Světlo na tě navěky sviť. Jsem tvůj člověk až do smrti.“ Rand nechal Meresina říci, že je taky Randův člověk, než pevně odtáhl ruce a nakázal jim, aby vstali. Nelíbil se mu způsob, jakým se na něj dívali. Edorion na ně volal jako na psy, ale muži by se neměli dívat na nikoho, jako by byli psi hledící na svého pána.

Edorion se zhluboka nadechl, nafoukl růžové tváře a pomalu vydechl. „Předpokládám, že když jsem to zvládl ven v jednom kuse, tak to zpátky dokážu taky. Můj pane Draku, odpusť, jestli tě snad urazím, ale vsadil bys, řekněme, tisíc zlatých korun, že opravdu dorazíš do sedmi dní?“

Rand na něj zíral. Ten chlap byl stejně špatný jako Mat. „Nemám ani sto korun ve stříbře, natož tisíc ve –“

Sulin ho přerušila. „Má je, Tairene,“ prohlásila důrazně. „Přijme tvou sázku, jestli vsadíš deset tisíc na váhu.“

Edorion se zasmál. „Platí, Aielanko. A jestli prohraju, bude to stát za každý měďák. Když na to tak myslím, tak se stejně nedožiju toho, abych si vybral výhru. Pojďte, Meresine, Daricaine.“ Pořád to znělo, jako by volal psy k noze. „Vyjedeme.“

Rand počkal, dokud se ti tři neodpoklonkovali a nebyli v půli cesty ke koním, než se otočil k bělovlasé Děvě. „Co tím myslíš, že mám tisíc zlatých korun? Já nikdy ani neviděl tisíc korun, natož deset tisíc.“

Děvy si vyměnily pohledy, jako by byl slabomyslný. Stejně tak Rhuark a Mangin. „Pětina pokladu, který byl v Tearském Kameni, patří těm, kdo Kámen dobyli, a vezmou si to, až to budou moct odnést.“ Sulin mluvila jako s dítětem, kterému vysvětluje prosté skutečnosti každodenního života. „Jako náčelníkovi a válečnému náčelníkovi tam patří jedna desetina té pětiny tobě. Tear se ti vzdal jako náčelníkovi právem vítězství, takže jedna desetina Tearu taky patří tobě. A říkal jsi sám, že můžeme vzít pětinu v těchto zemích – tu... daň, tak jsi to nazval.“ Slovo chvíli hledala. Aielové daně neznali. „Desetina toho taky patří tobě jako Car’a’carnovi.“

Rand potřásl hlavou. Během všeho toho povídání s Aviendhou ho nikdy ani nenapadlo zeptat se, zda ta pětina platí i pro něj. Nebyl Aiel, Car’a’carn Necar’a’carn, a tohle s ním očividně nemělo nic společného. No, možná to není daň, ale mohl to využít tak, jak králové využívali daně. Naneštěstí měl jen velmi matnou představu, jak je využívají. Bude se muset zeptat Moirain. To byla jedna věc, kterou ve svých přednáškách vynechala. Třeba si myslela, že je to tak jasné, že by to měl vědět.

Elain by věděla, jak daně použít. A určitě by to byla větší zábava, nechat si radit od ní, než od Moirain. Napadlo ho, že by rád věděl, kde vlastně je. Nejspíš ještě pořád v Tanchiku. Egwain mu řekla jen málo krom neustálého proudu přání dobrého zdraví. Zatoužil po tom, aby si mohl s Elain sednout a nechat si od ní vysvětlit ty dva dopisy. Ať Děva oštěpu či dědička Andoru, všechny ženy byly zvláštní. Až snad možná na Min. Ta se mu sice smála, ale při ní si nikdy nemyslel, že mluví nějakým cizím jazykem. Teď by se mu ale nesmála. Jestli ji ještě někdy uvidí, tak uteče sto mil, jen aby se dostala od Draka Znovuzrozeného.

Edorion nechal všechny své muže sesednout, vzal si jednoho z jejich koní a ostatní si přivázal k sedlu za otěže, spolu s Esteanovým. Nepochybně si svého schovával pro závěrečný běh mezi Shaidy. Meresin a Daricain dělali to samé se svými muži. I když to znamenalo, že Cairhieňané měli jen dva náhradní koně každý, nikoho zřejmě nenapadlo, že by měli dostat některého z tairenských koní. Společně odklusali k západu, spolu s doprovodem Jindů.

Estean se opatrně, aniž by se na někoho podíval, vydal k vojákům stojícím neklidně v kruhu Aielů u kraje mostu. Mangin ho chytil za rukáv s červenými pruhy. „Můžeš nám povědět, jaké jsou podmínky v Cairhienu, mokřiňane.“ Muž s uhrovitou tváří vypadal na omdlení.

„Jsem si jistý, že odpoví na všechno, nač se ho zeptáte,“ ucedil Rand ostře a poslední slovo zdůraznil.

„Jen se zeptáme,“ řekl Rhuark a chytil Tairena za druhý rukáv. Vypadalo to, jako by s Manginem drželi mnohem menšího muže mezi sebou. „Varovat obránce města je jistě dobré a správné, Rande al’Thore,“ pokračoval Rhuark, „ale měli bychom vyslat zvědy. Když poběží, můžou do Cairhienu dorazit stejně rychle jako ti muži na koních, a vrátit se k nám se zprávami o tom, jak Couladin rozestavil Shaidy.“

Rand na sobě sice cítil pohledy Děv, ale podíval se zpříma na Rhuarka. „Hromoví chodci?“ navrhl.

„Sha’mad Conde,“ souhlasil Rhuark. S Manginem obrátili Esteana – oni ho opravdu drželi ve vzduchu – a vyrazili k ostatním vojákům.

„Ptát se!“ volal za nimi Rand. „Je to náš spojenec a můj leník.“ Neměl tušení, zda jím Estean je, nebo není – to byla další věc, na kterou se bude muset zeptat Moirain – nebo dokonce nakolik je skutečně spojencem – jeho otec, vznešený pán Torean, se proti Randovi něco naintrikoval – ale nehodlal připustit nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo Couladinovým způsobům.

Rhuark pootočil hlavu a kývl.

„Staráš se o své lidi dobře, Rande al’Thore.“ Sulinin hlas byl klidný jako hladina lesní tůně.

„Snažím se,“ odtušil Rand. Nehodlal se chytit na vějičku. Ať už půjde na obhlídku Shaidů kdokoliv, někteří se z té výpravy nevrátí, a tím to bylo dáno. „Myslím, že si teď půjdu vzít něco k jídlu. A trochu se prospat.“ Do půlnoci nemohly zbývat víc než dvě hodiny a v tuhle roční dobu pořád ještě svítalo časně. Děvy ho následovaly a sledovaly stíny stejně ostražitě, jako by čekaly útok, a domlouvaly se mezi sebou rukama. Ale oni Aielové zřejmě vždy očekávali útok.