Oheň z nebes

34 Stříbrný šíp

Ten večer vařila Elain, což znamenalo, že žádný pokrm nebyl prostý, i přes fakt, že seděli na stoličkách kolem táborového ohně, v okolních lesích vrzali cvrčci a tu a tam se v houstnoucí tmě ozval slabým, smutným hlasem nějaký noční pták. Polévka se servírovala studená a rosolovatá, posypaná nasekanou zelenou petružlenkou. Světlo ví, kde Elain vzala petružlenku, nebo ty maličké cibulky, které podávala s hráškem. Hovězí bylo nakrájené na plátky tak tenké, že skrz ně bylo skoro vidět, a ty byly omotané kolem něčeho vyrobeného z mrkve, sladužle, pažitky a kozího sýra, a jako zákusek byly dokonce perníčky.

Všechno bylo velmi chutné, i když se Elain trápila, že nic není přesně tak, jak by mělo, jako by si myslela, že dokáže zopakovat práci kuchařů z královského paláce v Caemlynu. Nyneiva si byla docela jistá, že to děvče takhle neloudí poklony. Elain vždycky lichotky přešla a řekla vám přesně, co není v pořádku. Tom a Juilin sice bručeli, že je tak málo masa, avšak Nyneiva si všimla, že nejenom vytřeli i poslední drobek, ale když zmizel poslední hrášek, vypadali dokonce zklamaně. Když vařila ona, z nějakého důvodu zřejmě vždycky jedli u ostatních vozů. Když dělal večeři jeden z nich, vždycky to byl buď guláš, nebo nějaké jiné maso a fazole tak plné sušených papriček, až se vám na jazyku dělaly puchýře.

Samozřejmě nejedli sami. Luca to zařídil, donesl si vlastní stoličku a postavil ji hned vedle její. Červenou pláštěnku rozložil tak, aby působila co nejlépe, a dlouhé nohy natáhl, aby mu byla vidět lýtka nad ohrnutými manžetami bot. Byl tu skoro každý večer. Zvláštní bylo, že chyběl jen tehdy, vařila-li Nyneiva.

Bylo to vážně zajímavé, že se díval po ní, když tu byla žena tak hezká jako Elain, ale on měl stejně postranní úmysly. Už tak seděl moc blízko – dnes večer si Nyneiva třikrát přesunula stoličku, ale on ji bez váhání následoval a snad si to ani neuvědomoval – a střídavě ji přirovnával k nejrůznějším květinám, samozřejmě ke škodě těch květin, nevšímaje si modřiny na jejím oku, kterou nemohl přehlédnout ani slepý, a přemítal, jak krásná by byla v těch červených šatech, a střídavě ji zahrnoval poklonami, jak je odvážná. Dvakrát jí podsunul návrh, aby se prošli v měsíčním světle, kteréžto náznaky byly tak zastřené, že si nebyla úplně jistá, oč jde, dokud si to nepromyslela.

„Ty šaty budou dokonale podtrhovat tvou nezakrytou odvahu,“ mumlal jí do ucha, „a to ani zdaleka ne tak dobře, jak sama ukazuješ, a lilie dara, co v noci kvetou, by plakaly závistí, kdyby tě viděly kráčet po břehu měsícem ozářené vody, a já taky, a stal bych se bardem, abych mohl měsíci vyzpívat chválu na tebe.“

Nyneiva zamrkala a snažila se přebrat si to. Luca si zřejmě myslel, že koketně mrká na něj. Nyneiva ho loktem jakoby náhodou praštila do žeber, než ji stačil ždíbnout do ucha. Aspoň to měl zřejmě v úmyslu, i když teď kašlal a tvrdil, že vdechl drobek z perníčku. Ten muž byl určitě pohledný – Přestaň! – a měl dobře tvarovaná lýtka – Co to děláš, koukat se mu na nohy? – ale musel ji považovat za bezduchou husu. To všechno dělal kvůli tomu svému zatracenému představení.

Nyneiva si znovu poposunula stoličku, zatímco on se ještě snažil popadnout dech. Nemohla se odsunout příliš daleko, aniž by mu tím dala najevo, že před ním utíká, i když vidličku držela připravenou pro případ, že by ji následoval. Tom si upřeně prohlížel svůj talíř, jako by na bílé glazuře zůstalo víc než šmouhy. Juilin si skoro neslyšně monotónně pohvizdoval a s falešným zájmem hleděl do skomírajícího ohně. Elain se na ni podívala a potřásla hlavou.

„Bylo to tak milý, že ses k nám připojil,“ poznamenala Nyneiva a vstala. Luca se zvedl zároveň s ní a v očích měl vedle záře z ohně i naději. Nyneiva mu položila na jeho talíř svůj. „Tom a Juilin budou určitě rádi, že jim pomáháš s nádobím.“ Než stačil otevřít ohromeně ústa, obrátila se k Elain. „Je pozdě a zítra asi pojedeme přes řeku brzy.“

„Ovšem,“ zamumlala Elain jen s náznakem úsměvu. A položila svůj talíř na Nyneivin, než se také vydala do vozu. Nyneiva ji chtěla obejmout. Dokud neřekla: „Vážně bys ho neměla povzbuzovat.“ Lampy v držácích na stěnách zahořely.

Nyneiva si dala ruce v bok. „Povzbuzovat ho! Jedinej způsob, jak bych ho mohla povzbuzovat ještě míň, by bylo ho propíchnout!“ Důrazně si odfrkla a zamračila se na lampy. „Příště použij Aludřiny ohnivé tyčky. Škrtátka. Jednou se zapomeneš a usměrníš tam, kde bys neměla, a kde potom budeme? Budem utíkat, abychom zachránily holej život, se stovkou bělokabátníků za patama.“

Umíněná až hanba, druhá žena se odmítla nechat odvést od tématu. „Možná jsem mladší než ty, ale občas si myslím, že vím o mužích víc, než ty kdy budeš. Pro muže, jako je Valan Luca, byl ten tvůj dnešní útěk, jako bys jej žádala, aby tě pronásledoval. Kdyby ses na něj byla obořila, jako jsi to udělala ten první den, byl by se možná vzdal. Ty mu neřekneš, aby toho nechal, ty ho o to dokonce ani nepožádáš! Pořád se na něj usmíváš, Nyneivo. Co si má ten muž myslet? Celé dny ses neusmála na nikoho!"

„Já se jenom snažím ovládat,“ zamumlala Nyneiva. Všichni si stěžovali, jak je vzteklá, a teď, když se snaží ovládat, si Elain stěžuje na to! Ne že by byla natolik hloupá, aby podlehla jeho lichotkám. Tak velká husa rozhodně nebyla. Elain se jí vysmála a Nyneiva se zamračila.

„Oh, Nyneivo. ‚Slunce na úsvitu nezadržíš.‘ Lini mohla docela dobře myslet tebe.“

Nyneiva s námahou vyhladila tvář. Ona se taky může ovládat. Copak jsem to tam venku právě nedokázala? Natáhla ruku. „Dej mi ten prsten. On bude chtít ráno překročit řeku a já se chci, až skončím, aspoň trochu pořádně prospat.“

„Myslela jsem, že dnes v noci půjdu já.“ Elain se v hlase ozvaly starosti. „Nyneivo, chodíš do Tel’aran’rhiodu prakticky každou noc, kromě na setkání s Egwain. Mimochodem u té Bair máš pěkný vroubek. Musela jsem jim říct, proč ses ještě nevrátila, a ona řekla, že bys neměla cítit potřebu odpočívat, ať už vstupuješ sebečastěji, pokud něco neděláš špatně.“ Starosti se změnily v hněv a teď si mladší žena dala ruce v bok. „Musela jsem si vyslechnout kázání, které bylo určeno tobě, a to rozhodně nebylo příjemné, když tam navíc stála Egwain a souhlasně přikyvovala. Takže si opravdu myslím, že dnes v noci bys –“

„Prosím, Elain.“ Nyneiva nataženou ruku nestáhla. „Musím se na něco zeptat Birgitte a její odpovědi by mohly vyvolat další otázky.“ Měla dotazy, jakés takés. Otázky pro Birgitte si vymyslet dokázala vždycky. Nemělo to nic společného s vyhýbáním se Egwain a moudrým. Když navštěvovala Tel’aran’rhiod tak často, že na setkání s Egwain šla vždycky Elain, tak to tak prostě vyšlo.

Elain si povzdechla, ale z výstřihu šatů přece jen vylovila zkroucený kamenný prsten. „Zeptej se jí znovu, Nyneivo. Čelit Egwain je velmi těžké. Ona Birgitte viděla. Neřekne nic, ale dívá se na mě. A je to ještě horší, když se setkáme poté, co moudré odejdou. Tehdy by se mohla zeptat, ale ona to neudělá, a tím je to ještě mnohem horší.“ Zamračila se, když Nyneiva přetáhla malý ter’angrial na řemínek kolem svého krku, k Lanovu těžkému prstenu a prstenu s Velkým hadem. „Proč se podle tebe nikdy žádná moudrá nevrátí s ní? V Elaidině pracovně se toho moc nedozvíme, ale myslela by sis, že Věž budou aspoň chtít vidět. Egwain o tom dokonce před nimi ani nechce mluvit. Když se k tomu nějak přiblížím, podívá se na mě tak, jako by mě chtěla uhodit.“

„Já myslím, že se chtějí Věži pokud možno vyhnout.“ A tohle bylo opravdu moudré. Nebýt léčení, vyhnula by se tomu, a Aes Sedai taky. Nestává se z ní Aes Sedai. Jenom se snaží dozvědět víc o léčení. A pomoci Randovi, to rozhodně. „Jsou to svobodný ženy, Elain. I kdyby Věž nebyla v takovým průšvihu, chtěly by, aby se Aes Sedai couraly po Pustině, sbíraly je a vláčely až do Tar Valonu?“

„To asi bude ono.“ Elainin tón však prozrazoval, že si to nemyslí. Ona považovala Věž za úžasnou a nechápala, proč by se nějaká žena měla chtít vyhýbat Aes Sedai. Svázaná s Bílou věží navěky, tak to říkaly, když jí navlékaly prsten. A myslely to vážně. A přesto to ta hloupá holka vůbec nepovažovala za tíživé.

Elain jí pomohla se svléknout a Nyneiva se natáhla na úzkou postel jen ve spodničce a zívla. Byl to dlouhý den a bylo udivující, jak únavné mohlo být stání, když po vás někdo, koho jste neviděli, házel nožem. Když zavřela oči, táhly jí hlavou jalové myšlenky. Elain tvrdila, že cvičí, když se s Tomem chovala jako hloupá husa. Ne že by ten milující otec a oblíbená dcera, co hráli teď, bylo na pohled méně hloupé. Možná by mohla taky cvičit, jenom trošičku, s Valanem. Ne, tohle bylo hloupé. Mužům mohly zbloudit oči – Lanovi by se to radši nemělo stát! – ale ona věděla, jak být věrná. Ty šaty si na sebe prostě nevezme. Moc velký výstřih.

Nejasně zaslechla Elain. „Nezapomeň se jí zase zeptat.“

Přemohl ji spánek.

Stála před vozem, v noci. Měsíc byl vysoko a honící se mraky házely na tábor stíny. Cvrčci cvrčeli a noční ptáci křičeli. Lvům svítily oči, když ji pozorovali ze svých klecí. Medvědi s bílými čenichy vypadali za železnými mřížemi jen jako tmavé, spící hromádky. U dlouhého provazu nataženého mezi kolíky nestáli žádní koně, Clarinini psi nebyli na vodítcích pod jejím a Petrovým vozem a místo, kde v bdělém světě stávali s’reditové, bylo prázdné. Nyneiva zjistila, že tu mají své odrazy pouze divoká zvířata, ale ať už ta Seanchanka tvrdila, co chtěla, bylo těžké brát ta velká šedá zvířata za natolik zdomácnělá, že již nebyla divoká.

Náhle si uvědomila, že má na sobě ty šaty. Zářivě červené a kolem boků příliš přiléhavé, aby byly slušené, a čtvercový výstřih tak hluboký, že z něj málem vypadla. Neuměla si představit, že by si je nějaká žena, kromě Berelain, oblékla. Pro Lana by to ale mohla udělat. Kdyby byli sami. Opravdu myslela na Lana, když usínala. Myslela jsem na něj, ne?

Na každý pád nehodlala dopustit, aby ji Birgitte zahlédla v něčem takovém. Ta žena o sobě tvrdila, že je voják, a čím víc času s ní Nyneiva strávila, tím víc si uvědomovala, že některé její názory – a poznámky – jsou stejně špatné, jako kdyby je řekl muž. Horší. Spojení Berelain a rváče z taverny. Sice ty poznámky neměla pořád, ale došlo na ně vždycky, když Nyneiva dovolila, aby ji zbloudilá myšlenka přioděla do něčeho podobného. Změnila si oděv na pevné, dobré dvouříčské sukno, tmavé, s prostým šátkem, který nepotřebovala. Vlasy měla opět slušně spletené a již otevírala ústa, aby zavolala Birgitte.

„Proč jsi to změnila?“ zeptala se ta žena, vyšla ze stínu a opřela se o svůj stříbrný luk. Složitý zlatý cop jí visel přes rameno a měsíční světlo se odráželo od luku a šípů. „Vzpomínám si, že jsem nosila šaty, které jako by těmhle z oka vypadly. Měla jsem jenom přitáhnout pozornost, aby mohl Gaidal proklouznout – stráže valily oči jako žáby – ale byla to psina. Zvlášť když jsem s ním v nich později tancovala. On vždycky nenáviděl tanec, ale tolik chtěl zabránit ostatním mužům, aby se ke mně přiblížili, že se mnou tancoval každý tanec.“ Birgitte se s láskou zasmála. „Té noci jsem od něj při dominu vyhrála padesát solidů, protože na mě koukal tak upřeně, že se na své kameny ani nepodíval. Muži jsou zvláštní. Ne že by mě nikdy neviděl –“

„To je možný,“ přerušila ji nasupeně Nyneiva a pevně si přitáhla šátek k ramenům.

Než mohla dodat otázku, Birgitte řekla: „Našla jsem ji,“ a Nyneivě se všechny otázky vykouřily z hlavy.

„Kde? Viděla tě? Můžeš mě k ní vzít? Bez toho, aby mě zahlídla?“ Strachem se jí stáhl žaludek – to by tedy Valan Luca měl co povídat o její odvaze, kdyby ji viděl teď – ale byla si jistá, že jakmile zahlédne Moghedien, změní se to v hněv. „Kdybys mě dokázala přivíst dost blízko...“ Odmlčela se, když Birgitte zvedla ruku.

„Nemyslím, že mě viděla, jinak pochybuji, že bych teď byla tady.“ Byla nyní vážnost sama. Nyneiva se cítila mnohem líp, když Birgitte ukazovala tuhle svou tvář vojáka. „Na chvilku tě můžu vzít blíž, jestli chceš jít, ale ona není sama. Aspoň... Uvidíš. Musíš být zticha a nesmíš proti Moghedien nic podniknout. Jsou tam další Zaprodanci. Možná bys ji dokázala zničit, ale dokážeš jich zničit pět?“

Nyneivě se žaludek stáhl málem k páteři. A začala se jí podlamovat kolena. Pět. Měla by se Birgitte vyptat na to, co viděla či slyšela, a nechat to při tom. Pak by se mohla vrátit do postele a... Ale Birgitte se na ni dívala. Nepochybovala o její odvaze, jenom se dívala. Připravená to podstoupit, pokud bude Nyneiva souhlasit. „Budu zticha. A na usměrňování ani nepomyslím.“ Ne s pěti Zaprodanci pohromadě. Ne že by v té chvíli dokázala usměrnit třebas jiskřičku. Narovnala kolena. „Až budeš připravená.“

Birgitte zvedla luk, položila Nyneivě ruku na paži...

...a Nyneivě se zadrhl dech v hrdle. Stály na ničem, obklopovala je nekonečná temnota a nedalo se poznat, kde je nahoře a kde dole, pád libovolným směrem by trval věčnost. Nyneivě se zatočila hlava, ale přiměla se pohlédnout směrem, kterým Birgitte ukazovala.

Pod nimi stála Moghedien také na temnotě a oblečená byla v šatech skoro tak černé barvy, jako byla tma, která ji obklopovala, byla ohnutá a napjatě poslouchala. – A ještě mnohem hloub pod ní stála na rozlehlé podlaze z lesklých bílých dlaždic, vznášející se v temnotě, čtyři obrovská křesla s vysokými opěradly, každé úplně jiné. Nyneiva kupodivu slyšela, co ti, sedící v křeslech, říkají, stejně dobře, jako kdyby seděla mezi nimi.

„...nikdy nebyl zbabělec,“ říkala právě hezká, baculatá sluncovlasá žena, „tak proč začínáš?“ Zdánlivě oděná ve stříbrošedé mlze a jiskřících drahokamech, rozvalovala se ve slonovinovém křesle, které vypadalo jako nazí akrobaté. – Čtyři vyřezávaní muži je drželi ve vzduchu a žena měla ruce položené na zádech klečících žen. Dva muži a dvě ženy jí drželi bílá hedvábná nebesa nad hlavou a dva další byli zkroucení tak, jak by Nyneiva nikdy neuvěřila, že se lidské tělo může zkroutit. Zrudla, když si uvědomila, že někteří předvádějí víc než jen akrobatické kousky.

Podsaditý muž střední výšky se sinavou jizvou na tváři a hranatou zlatou bradkou se rozzlobeně předkláněl. Jeho křeslo bylo z těžkého dřeva a na sloupcích byli vyřezáni ozbrojení muži a koně. Na vršku opěradla ruka v ocelové rukavici svírala blesk. Jeho červený kabátec vyrovnával chybějící zlacení na křesle, protože přes ramena až na paže byly vyšity spousty zlatých mořských vln. „Nikdo mi nebude říkat, že jsem zbabělec,“ pronesl drsně. „Avšak jestli budeme takhle pokračovat, tak mi půjde rovnou po krku.“

„To byl můj plán od samého začátku,“ ozval se melodický ženský hlas. Nyneiva mluvčí neviděla, neboť ta byla skryta za vysokým opěradlem křesla, které bylo celé ze sněhobílého kamene a stříbra.

Druhý muž byl velký a tmavým způsobem hezký, s bílými spánky. Pohrával si se zdobenou zlatou číší a opíral se o svůj trůn. Jiné slovo se pro tu drahokamy obloženou věc prostě nehodilo. Tu a tam byly vidět stopy zlata, Nyneiva však nepochybovala, že pod všemi těmi třpytnými rubíny, smaragdy a opály je pevné zlato. Celý trůn působil těžším dojmem, než odpovídalo jeho výšce. „Soustředí se na tebe,“ řekl ten velký muž hlubokým hlasem. „Bude-li to třeba, někdo jemu blízký zemře, jasně na tvůj rozkaz. On pak půjde po tobě. A zatímco se soustředí jenom na tebe, my tři se propojíme a chytíme ho. Co se změnilo?“

„Nic se nezměnilo,“ zavrčel ten s jizvou. „A nejmíň ze všeho moje důvěra k vám. Já se budu účastnit propojení taky, nebo to tady končí.“

Zlatovlasá žena zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. „Ubožáku,“ řekla posměšně a mávla rukou plnou prstenů. „Copak si myslíš, že by si nevšiml, kdybys byl v propojení? Má učitele, nezapomínej. Sice špatného, ale ne úplného hlupáka. Příště budeš chtít, abychom do toho zapojili dost z těch třinácti děcek z černého adžah, aby byl kruh větší než třináct, abyste ho museli ovládat ty nebo Rahvin.“

„Když nám Rahvin věří natolik, aby se propojil, když musí dovolit jedné z nás vést,“ ozval se znovu ten melodický hlas, „tak bys mohl ukázat stejnou důvěru.“ Velký muž se zahleděl do své číše a žena v mlze oděná se pousmála. „Když už nedokážeš věřit nám, že mu tě nevydáme,“ pokračovala neviděná žena, „tak věř aspoň tomu, že budeme jedna druhou hlídat příliš dobře, aby to bylo možné. S tímhle vším jsi souhlasil, Sammaeli. Tak proč se teď začínáš cukat?“

Nyneiva sebou trhla, když se Birgitte dotkla její ruky...

...a byly zpět mezi vozy, kde mezi mraky svítil měsíc. Ve srovnání s místem, kde před chvílí byly, to v těchto místech vypadalo skoro normálně.

„Proč...?“ začala Nyneiva a musela polknout. „Proč jsi nás odvedla?“ Srdce měla až v krku. „Copak nás Moghedien zahlídla?“ Tolik se soustředila na Zaprodance – na tu směs cizosti a obyčejnosti v nich – že zapomněla dávat pozor na Moghedien. Když Birgitte zavrtěla hlavou, vydechla si úlevou.

„Já z ní ani na okamžik nespustila zrak a ona nehnula ani svalem. Jenomže to se jí nepodobá, takhle se odhalit. Kdyby zvedla hlavu, nebo některý z ostatních...“

Nyneiva si přitáhla šátek k ramenům a zachvěla se. „Rahvin a Sammael.“ Přála si, aby tolik nechraptěla. „Poznala jsi ty ostatní?“ Ovšemže je Birgitte poznala. Byla to hloupá otázka, ale Nyneiva byla otřesená.

„Lanfear byla ta za křeslem. Druhá žena byla Graendal. Nepovažuj ji za hlupačku jen proto, že se rozvaluje v křesle, z něhož by se začervenala i pouliční holka ze Senje. Je prohnaná a používá své mazlíčky při obřadech, po nichž i ti nejdrsnější vojáci, co jsem kdy poznala, přísahali, že budou žít v celibátu.“

„Graendal je prohnaná,“ ozval se Moghedienin hlas, „avšak ne dost prohnaná.“

Birgitte se otočila, zvedla stříbrný luk se šípem již téměř nasazeným – a prudce odletěla třicet kroků daleko a v měsíčním světle narazila na Nyneivin vůz tak tvrdě, že o pět kroků odrazila a zůstala ležet v polámané hromádce.

Nyneiva zoufale sáhla pro saidar. Hněvem prosakoval strach, ale byla dost rozzlobená – a naběhla si na neviditelnou stěnu mezi sebou a pravým zdrojem. Málem zavyla. Něco ji popadlo za nohy a trhlo s nimi dozadu a nahoru. Ruce se jí zkroutily dozadu, až se jí nad hlavou dotkly kotníků. Šaty se změnily v prach, který jí sjel z těla, a copem jí to trhlo dozadu, až musela zvrátit hlavu a cop se dotýkal jejích hýždí. Zoufale se pokusila vystoupit ze sna. Nic se nestalo. Visela zkroucená ve vzduchu jako nějaké zvíře v síti a svaly měla napjaté do krajnosti. Roztřásla se. Slabě hrabala prsty, ale dotkla se jen nohou. Napadlo ji, že kdyby se pokusila pohnout něčím jiným, zlomí si páteř.

Zvláštní bylo, že ji přešel strach teď, když už bylo příliš pozdě. Byla si jistá, že mohla být dost rychlá, kdyby nebylo hrůzy, jež jí projela, když potřebovala jednat. Chtěla jenom dostat příležitost sevřít ruce Moghedien kolem krku. Že by mi to teď k něčemu bylo! Měla potíže s každým nadechnutím.

Moghedien přešla tak, aby ji Nyneiva viděla, mezi třesoucí se trojúhelník jejích rukou. Ženu posměšně obklopovala záře saidaru. „Drobnost z Graendalina křesla,“ prohodila Zaprodankyně. Šaty měla mlžné jako Graendal, ale ty její přecházely z černé mlhy do téměř průsvitna a zpátky do zářícího stříbra. Látka se skoro pořád měnila. Nyneiva ji v tomhle viděla v Tanchiku. „Není to něco, co by mě napadlo jen tak, ale Graendal umí být... poučná.“ Nyneiva se na ni zlostně mračila, ale Moghedien si toho zřejmě nevšímala. „Nemůžu uvěřit, že ses ty vydala honit mě. To jsi skutečně věřila, že když jsi měla jednou štěstí a přistihla mě nepřipravenou, mohla by ses mi rovnat?“ Její smích zněl řezavě. „Kdybys jenom věděla, kolik práce jsem si dala, abych tě našla. A ty přijdeš za mnou.“ Rozhlédla se kolem po vozech a chvíli si prohlížela lvy a medvědy, než se obrátila zpátky k Nyneivě. „Zvěřinec? Ten bude naprosto snadné najít. Jestli to nyní ovšem budu ještě potřebovat.“

„Udělej, co chceš, Světlo tě spal,“ prskla Nyneiva. Jak nejlépe dokázala. Jak tak byla ohnutá, musela slova jedno po druhém vyrážet. Neodvažovala se podívat na Birgitte přímo – ne že by vůbec dokázala tolik otočit hlavu – ale když zakoulela očima, jako by se zmítala mezi strachem a vztekem, zahlédla ji koutkem oka. Žaludek se jí stáhl, i když měla břicho natažené jako kůži na sušení. Birgitte ležela natažená na zemi, stříbrné šípy se jí vysypaly z toulce u pasu a stříbrný luk jí vypadl z bezvládné ruky. „Štěstí, říkáš? Kdyby ses ke mně nepřiplížila, byla bych tě ztřískala, až bys brečela. Zakroutila bych ti krkem jako kuřeti.“ Měla jen jednu šanci, pokud byla Birgitte mrtvá, a to ještě mizivou. Totiž rozzlobit Moghedien tak, že ji rychle ve vzteku zabije. Kdyby jen existoval nějaký způsob, jak varovat Elain. Její smrt by to měla udělat. „Pamatuješ, jak jsi říkala, že mě použiješ pro schodek k nasedání? A později, když jsem řekla, že udělám totéž s tebou? To bylo po tom, co jsem tě porazila. Když jsi kňučela a prosila o život. Nabízelas mi cokoliv. Jseš bezpáteřní zbabělec! Svinstvo z nočníku! Ty hroudo –“ Do úst se jí vsunulo cosi silného, přimáčklo jí to jazyk a přinutilo rozevřít doširoka ústa.

„Ty jsi tak prostoduchá,“ zamumlala Moghedien. „Věř mi, už teď se na tebe zlobím dost. Nemyslím, že tě použiju jako schodek nasedání.“ Z jejího úsměvu Nyneivě naskočila husí kůže. „Myslím, že tě proměním v koně. Tady je to docela dobře možné. V koně, mouchu, žábu...“ odmlčela se a nastražila uši, „...ve cvrčka. Pokaždé, když vstoupíš do Tel’aran’rhiodu, budeš kůň, dokud to nezměním. Nebo někdo jiný, kdo ví, jak to udělat.“ Znovu se odmlčela a zatvářila se téměř soucitně. „Ne, nechci ti dávat falešnou naději. Je nás jenom devět, kdo známe tuhle vazbu, a ty bys nechtěla, aby tě dostal některý z nich, o nic víc než já. Budeš kůň pokaždé, když tě sem přivedu. Budeš mít vlastní sedlo a uzdu. Dokonce ti zapletu hřívu.“ Nyneivě to cuklo za cop, až jí ho málem celý vytrhlo. „I tak si samozřejmě budeš pamatovat, kdo jsi. Myslím, že se mi naše vyjížďky budou i líbit, ačkoliv tobě možná ne.“ Moghedien se zhluboka nadechla a její šaty potemněly do čehosi, co se v bledém světle lesklo. Nyneiva si nebyla jistá, ale měla dojem, že barva připomíná krev vytékající z žil. „Donutila jsi mě přiblížit se k Semirhage. Bude jenom dobře, když si to s tebou vyřídím a budu se moct plně věnovat důležitějším věcem. Je ta malá žlutovlasá žába s tebou v tom zvěřinci?“

To cosi zmizelo Nyneivě z úst. „Jsem sama, ty pitomá –“ Bolest. Jako by ji ztloukly od kotníků k ramenům a všechny rány dopadly zaráz. Pronikavě zavřískla. A znovu. Snažila se zatnout zuby, ale v uších jí zněl vlastní nekonečný křik. K vlastní hanbě se jí po tvářích koulely slzy, jak vzlykala a bezmocně čekala na další výprask.

„Je s tebou?“ opakovala Moghedien trpělivě. „Neplýtvej mým časem a nesnaž se mě přinutit, abych tě zabila. To neudělám. Budeš žít ještě spoustu let a sloužit mi. Tvoje ubohé schopnosti by mi dokonce mohly být k užitku, až tě pocvičím. Až tě pocvičím. Ale můžu zařídit, že to, cos právě cítila, ti bude připadat jako milencův polibek. Teď mi odpověz na otázku.“

Nyneivě se podařilo chytit dech. „Ne,“ vzlykala. „Utekla s nějakým chlapem, když jsme odjely z Tanchika. S chlapem dost starým, aby moh být její děda, ale měl peníze. Slyšely jsme, co se stalo ve Věži –“ byla si jistá, že o tom Moghedien musí vědět – „a ona se bála vrátit.“

Druhá žena se zasmála. „Skvělý příběh. Skoro chápu, co Semirhage tolik fascinuje na lámání ducha. Oh, ty mi asi ještě přineseš spoustu zábavy, Nyneivo z al’Mearů. Ale nejdřív mi přivedeš tu holku Elain. Odstíníš ji a svážeš a položíš mi ji k nohám. A víš proč? Protože některé věci jsou v Tel’aran’rhiodu ve skutečnosti silnější než v bdělém světě. Proto z tebe bude lesklá bílá kobyla, kdykoliv tě sem přivedu. A nejsou to jenom rány, které přetrvají i po probuzení. Nátlak je další. Chci, aby sis to chvíli promyslela, než začneš věřit, že je to tvůj vlastní nápad. Předpokládám, že ta holka je tvoje přítelkyně. Ale ty mi ji přivedeš jako mazlíčka –“ Moghedien vyvřískla, jak jí náhle pod pravým prsem vyjela stříbrná hlavice šípu.

Nyneiva spadla na zem jako pytel. Při pádu si vyrazila dech, jako by dostala kladivem ránu do břicha. Snažila se popadnout dech a přinutit otřesené svaly k pohybu, probojovat se bolestí k saidaru.

Birgitte se vypotácela na nohy a ze všech sil se snažila vytáhnout z toulce další šíp. „Uteč, Nyneivo!“ Znělo to spíš jako mumlání. „Uteč pryč!“ Birgitte se zakymácela hlava a stříbrný luk se kýval, když ho zvedala.

Záře kolem Moghedien zesílila, až se zdálo, že ji obklopuje oslnivé slunce.

Birgitte zalila noc jako přílivová vlna a obklopila ji temnotou. Když to přešlo, luk spadl na prázdné šaty, které se složily na zem. Šaty pak vybledly, jako když se mlha odpaří na slunci, a zůstal jen luk a šípy, třpytící se v měsíčním světle.

Moghedien klesla na kolena, a jak záře kolem ní pohasínala, až zmizela docela, oběma rukama svírala trčící dřík šípu. Potom zmizela i ona a stříbrný šíp dopadl tam, kde předtím byla, potřísněný tmavou krví.

Po nekonečné době se Nyneivě podařilo zvednout na kolena. S pláčem se doplazila k Birgittině luku. Tentokrát jí slzy netekly bolestí. Klečela tam, nahá, a bylo jí to jedno, jenom svírala luk. „Mrzí mě to,“ vzlykala. „Oh, Birgitte, odpusť mi. Birgitte!“

Kromě žalostného volání lelka kozodoje se nic neozývalo.

Když se rozletěly dveře od Moghedieniny ložnice a Vyvolená se v krví nasáklé hedvábné košili vypotácela do obývacího pokoje, Liandrin vyskočila okamžitě na nohy. Chesmal a Temaile vyběhly zraněné vstříc a z obou stran ji podepřely, aby neupadla, ale Liandrin zůstala u svého křesla. Ostatní byly někde pryč, snad dokonce mimo Amador, co Liandrin věděla. Moghedien jim řekla jen to, co chtěla, aby ta která žena věděla, a otázky, jež se jí znelíbily, trestala.

„Co se stalo?“ vydechla Temaile.

Moghedienin krátký pohled ji měl správně usmažit rovnou na místě. „Ty máš trošku schopnost léčení,“ řekla Vyvolená Chesmal nezřetelně. Rty měla potřísněné krví, jež jí stále silnějším pramínkem vytékala i z koutku úst. „Udělej to. Hned, huso!“

Tmavovlasá Ghealdaňanka nezaváhala a položila ruce Moghedien na hlavu. Liandrin v duchu ohrnula ret, jak Chesmal obklopila záře. Chesmal měla hezkou tvář staženou obavami a Temailiny jemné liščí rysy byly pokřivené děsem a starostmi. Tak byly věrné. Tak poslušní psíčkové. Moghedien se zvedla na špičky a zvrátila hlavu. Vytřeštila oči, otřásla se a z rozevřených úst jí vyletěl vzdech, jako by spadla do ledové vody.

Ve chvíli bylo po všem. Záře kolem Chesmal zmizela a Moghedien zase opřela podpatky o koberec s modrozeleným vzorem. Bez Temailiny podpory málem upadla. Jen část síly pro léčení pocházela z jediné síly. Zbytek vycházel z osoby, která byla léčena. Rána, co způsobila všechno to krvácení, bude pryč, avšak Moghedien byla určitě slabá, jako kdyby týdny ležela nemocná na lůžku. Vytáhla Temaile od pasu jemný zlatoslonovinový šátek a otřela si ústa, zatímco jí Temaile pomáhala do ložnice. Byla slabá a otočená zády.

Liandrin udeřila, jak nejtvrději dokázala, a vším, co vyluštila, že ta žena udělala jí.

Ještě neskončila a Moghedien naplnila záře saidaru jako záplava. Liandrinin útok odumřel, jak byla odstíněna od pravého zdroje. Prameny vzduchu ji zvedly ze země a praštily s ní o deštění na zdi tak silně, až jí cvakly zuby. Visela tam s rozpaženýma rukama, bezmocná.

Chesmal a Temaile si vyměnily popletené pohledy, jako by nechápaly, co se stalo. Dál podpíraly Moghedien, která se postavila před Liandrin, přičemž si stále klidně otírala ústa Temailiným šátkem. Moghedien usměrnila a krev na košili zčernala a ve vločkách odpadla na koberec.

„Ty-ty to nechápeš, velká paní,“ chrlila ze sebe Liandrin. „Jenom jsem ti chtěla pomoct, aby se ti líp spalo.“ Pro jednou jí to, že opět upadla do jazyka obyčejné ženy, v nejmenším nevadilo. „Já jenom –“ Skončila zdušeným zachrčením, jak ji pramen vzduchu popadl za jazyk a vytáhl jí ho mezi zuby ven. Hnědé oči jí vylézaly z důlků. Ještě maličko zatáhnout a...

„Mám ho vytrhnout?“ Moghedien pozorovala Liandrinin výraz, ale jako by mluvila pro sebe. „Myslím, že ne. Tvoje škoda, že mě ta al’Mearovic ženská přinutila myslet jako Semirhage. Jinak bych tě mohla jenom zabít.“ Náhle zavazovala štít, uzly byly stále složitější, až Liandrin ztratila docela přehled. A Vyvolená sukovala dál. „Tak,“ prohlásila Moghedien nakonec spokojeně. „Budeš hledat hodně dlouho, než najdeš někoho, kdo to dokáže rozplést. Ale ty žádnou příležitost k hledání nedostaneš.“

Liandrin zapátrala ve tváři Chesmal i Temaile po nějakém náznaku soucitu, lítosti, čehokoliv. Chesmal měla v očích chladný, vážný výraz. Temaile oči zářily, špičkou jazyka si olízla rty a usmála se. Nebyl to přátelský úsměv.

„Myslela sis, že ses naučila něco o nátlaku,“ pokračovala Moghedien. „Naučím tě něco víc.“ Liandrin se zachvěla a Moghedieniny oči jí zaplnily celé zorné pole, stejně jako jí v uších zněl pouze její hlas, zněl jí v celé hlavě. „Žij.“ Chvíle pominula a Liandrin se po tváři řinul pot, jak se na ni Chesmal usmála. – „Nátlak má spousty omezení, ale rozkaz dělat, co někdo chce, abys dělala, zasazený hluboko do tvého nitra, vydrží celý tvůj život. Budeš žít, jakkoliv si budeš přát vzít si život. A to chtít budeš. Budeš ležet mnoho nocí s pláčem a přát si, abys to mohla udělat.“

Pramen držící Liandrinin jazyk zmizel a ona jen kratičce polkla. „Prosím, velká paní, přísahám, že jsem nechtěla –“ V hlavě jí zazvonilo a před očima jí od Moghedieniny facky zatančily stříbročerné tečky.

„Existuje jistá... přitažlivost... dělat něco skutečně,“ vydechla žena. „Chceš ještě žebrat?“

„Prosím, velká paní –“ Druhý políček jí až rozhodil vlasy.

„Ještě?"

„Prosím –“ Třetí jí skoro vykloubil čelist. Tvář ji pálila.

„Jestli neumíš být vynalézavější, tak nebudu poslouchat. Místo toho budeš poslouchat ty. Myslím, že to, co jsem pro tebe vymyslela, by potěšilo i Semirhage.“ Moghedienin úsměv byl skoro tak temný jako Temailin. „Budeš žít, nebudeš utišená, budeš vědět, že bys mohla znovu usměrňovat, jenom kdybys našla někoho, kdo rozváže tvůj štít. Ale to je jen začátek. Evon bude rád, že má novou kuchtu, a jsem si jistá, že ta Arenová si s tebou bude chtít dlouze popovídat o svém manželovi. No, tvoje společnost se jim bude líbit tolik, že podle mě neuvidíš tenhle dům zvenčí hezkých pár let. Budou to dlouhé roky, kdy budeš velmi litovat, že jsi mi nesloužila věrně.“

Liandrin zavrtěla hlavou a vydechla „ne“ a „prosím", ale brečela tolik, že skoro nedokázala slova vyrazit.

Moghedien obrátila hlavu k Temaile a řekla: „Připrav ji pro ně. A řekni jim, ať ji nezabíjejí nebo nezmrzačí. Chci, aby pořád věřila, že by mohla uniknout. I marná naděje ji udrží naživu, aby trpěla.“ Obrátila se, stále se opírajíc o Chesmal, a prameny, které držely Liandrin u zdi, zmizely.

Ženě se podlomily nohy a ona se zhroutila na koberec. Jenže štít zůstal. Marně do něj bušila, jak se plazila za Moghedien a snažila se zachytit lem její košile, přičemž zlomeně vzlykala. – „Prosím, velká paní.“

„Jsou u nějakého zvěřince,“ řekla Moghedien Chesmal. „Všechno vaše hledání, a pak si je musím najít sama. Zvěřinec by nemělo být těžké najít.“

„Budu věrně sloužit,“ plakala Liandrin. Strach jí změnil údy ve vodu. Nedokázala se plazit dost rychle, aby jim stačila. Ženy se dokonce ani neohlédly, jak se tak škrábala po koberci za nimi. „Spoutej mě, velká paní. Cokoliv. Budu tvůj věrný pes!“

„Na sever cestuje množství takových zvěřinců,“ poznamenala Chesmal a v hlase jí zněla dychtivá snaha napravit neúspěch. „Do Ghealdanu, velká paní.“

„Tak musím do Ghealdanu,“ prohlásila Moghedien. „Obstaráš rychlé koně a pojedeš –“ Dveře ložnice se zavřely a uťaly její další slova.

„Budu jak věrný pes,“ škytala Liandrin v hromádce na koberci. Zvedla hlavu, zamrkala, aby zahnala slzy, a uviděla, jak ji Temaile pozoruje, mne si ruce a usmívá se. „Mohly bychom ji přeprat, Temaile. My tři společně bychom –“

„My tři?“ Temaile se vesele zasmála. „Ty bys nedokázala přeprat ani tlusťocha Evona.“ Přimhouřila oči a studovala štít připevněný k Liandrin. „Stejně dobře bys mohla být utišená.“

„Poslouchej. Prosím.“ Liandrin ztěžka polkla a snažila se mluvit zřetelněji, ale pořád mluvila zastřeně, jako by ji pálila naléhavost, když pokračovala zoufalou rychlostí. „Mluvily jsme o rozkolu, co musí být mezi Vyvolenýma. Jestli se Moghedien takhle schovává, musí se schovávat před ostatníma Vyvolenýma. Kdybychom ji chytily a předaly jim ji, pomysli na místa, co bychom mohly mít. Mohly by nás povznýst nad krále a královny. Samy bychom mohly patřit mezi Vyvolené!“

Na okamžik – na jediný požehnaný, nádherný okamžik – žena s dětskou tváří zaváhala. Pak zavrtěla hlavou. „Tys nikdy nevěděla, kam až zvednout zrak. ‚Kdo sahá po slunci, spálí se.‘ Ne, myslím, že já se nespálím proto, že budu sahat moc vysoko. Myslím, že udělám, co jsem dostala nařízeno, a připravím tě pro Evona.“ Náhle se usmála a ukázala zuby, čímž ještě víc připomínala lišku. „Jak bude překvapený, až mu přilezeš políbit nohy.“

Liandrin začala ječet, ještě než se do toho Temaile vůbec dala.