Oheň z nebes

36 Nové jméno

Elain tam dlouho jen seděla a pozorovala spící Birgitte. Vypadalo to, že spí. Jednou se zavrtěla a zoufale zašeptala: „Počkej na mě, Gaidale. Počkej. Už jdu, Gaidale. Počkej na...“ Slova se vytratila a ona opět jen pomalu dýchala. Dýchala silněji? Ta žena pořád vypadala na smrt nemocná. Lépe než předtím, ale pořád byla bledá a strhaná.

Asi po hodině se vrátila Nyneiva se špinavýma nohama. Na tvářích se jí leskly nové slzy. „Nemohla jsem zůstat pryč,“ řekla a pověsila plášť zpátky na kolíček. „Vyspi se. Já ji pohlídám. Musím ji pohlídat.“

Elain pomalu vstala a uhladila si suknice. Třeba když bude hlídat Birgitte, bude mít Nyneiva čas si to v hlavě přebrat. „Zatím se mi taky nechce spát.“ Byla vyčerpaná, ale už ne ospalá. „Myslím, že se taky projdu.“ Nyneiva jenom kývla a zaujala místo na Elainině posteli. Zaprášené nohy jí visely přes postranici a oči měla upřené na Birgitte.

K Elaininu překvapení Tom a Juilin rovněž nespali. Zapálili si u vozu ohýnek a seděli u něj naproti sobě, na zemi, se zkříženýma očima, a bafali z fajfek s dlouhou troubelí. Tom si zastrkal košili do kalhot a Juilin si natáhl kabátec, i když byl pořád bez košile a manžety měl ohrnuté. Než se k nim Elain připojila, rozhlédla se kolem sebe. V táboře se nic nehýbalo a až na světlo tohoto jediného ohně a záře lamp linoucí se z oken jejich vozu byla všude tma.

Oba muži mlčeli, než si Elain upravila suknice. Poté se Juilin podíval na Toma, jenž kývl, a chytač zlodějů zvedl něco ze země a podal jí to. „Našel jsem to tam, co ležela,“ řekl snědý muž. „Jako kdyby jí to vypadlo z ruky.“

Elain pomalu vzala stříbrný šíp. Dokonce i opeření bylo zřejmě stříbrné.

„Příznačný,“ prohodil Tom konverzačním tónem přes svou fajfku. „A ten cop k tomu... V každým příběhu se z nějakýho důvodu zmiňuje ten cop. I když jsem jich objevil pár, ve kterejch, myslím, vystupuje pod jiným jménem, a o copu se v nich nemluví. A některý s jiným jménem a s copem.“

„Mně na příbězích nezáleží,“ přisadil si Juilin. Nemluvil o nic vzrušeněji než Tom. Ale ono to taky chtělo hodně, aby se některý z nich rozčílil. „Je to ona? Už tak by to bylo dost špatné, i kdyby nebyla. Žena, co se takhle z ničeho nic objeví a nahá, ale... Do čeho jste nás to s N... Nanou dostaly?“ Byl ustaraný. Juilin nedělal chyby a nikdy mu nic neuklouzlo. Tom jen bafal z fajfky a čekal.

Elain obracela šíp v rukou a předstírala, že si ho prohlíží. „Je to přítelkyně,“ prohlásila nakonec. Dokud – pokud – ji Birgitte toho slibu nezbaví, tak její slovo bude platit. „Ona není Aes Sedai, ale pomáhala nám.“ Oba muži se na ni podívali a čekali, až řekne víc. „Proč jste to nedali Nyneivě?“

Zase si vyměnili ty svoje pohledy – muži zřejmě dokázali pohledy vést celé rozhovory, alespoň pokud se žen týkalo – kterými jasně říkali, jako kdyby to vyslovili nahlas, co si myslí o tom, jak má pořád nějaké tajnosti. Zvlášť když to už věděli skoro jistě. Ale ona dala slovo.

„Vypadala rozčilená,“ utrousil Juilin a uvážlivě zatahal z fajfky. Tom si tu svou vyndal z úst a foukl si do bílých knírů.

„Rozčilená? Ta ženská vyběhla jenom v košili, vypadala ztracená, a když jsem se jí zeptal, jestli jí nemůžu pomoct, tak se mi ani nepokusila utrhnout hlavu. Brečela mi na rameni!“ Zatahal se za svou lněnou košili a mumlal si cosi, že je mokrá. „Elain, ona se mi omluvila za každý křivý slovo, co mi kdy řekla, což z její pusy bylo skoro každý druhý. Říkala, že by potřebovala spráskat nebo že snad dostala výprask. Půlku doby mluvila nesmysly. Říkala, že je zbabělá a umíněná husa. Nevím, co se to s ní děje, ale byla úplně mimo."

„Jednou jsem znal ženskou, co se takhle chovala,“ poznamenal Juilin s pohledem upřeným do ohně. „Probudila se a našla ve své ložnici lupiče. Bodla ho do srdce. Jenže když zapálila lampu, byl to její manžel. Jeho člun přistál dřív. Půl měsíce chodila jako Nyneiva.“ Stiskl rty. „Pak se oběsila.“

„Hrozně nerad ti to nakládám, holka,“ dodal Tom laskavě, „ale jestli se jí dá pomoct, tak ty jsi jediná z nás, kdo to dokáže. Vím, jak vytáhnout chlapa z bídy. Nakopnout ho nebo ho opít a najít mu hol –“ Hlasitě si odkašlal a snažil se, aby to vypadalo přirozeně. Taky si uhladil kníry. Jediná špatná věc na tom, že se na ni teď díval jako na dceru, byla v tom, že si zřejmě myslel, že jí je tak dvanáct. „A stejně, chci říct, že nevím, jak tohle províst. A i kdyby ji Juilin třeba byl ochotnej přehnout přes koleno, pochybuju, že by mu za to poděkovala.“

„Tak to bych radši ohnul přes koleno zubatku,“ zamumlal chytač zlodějů, ale ne tak drsně, jak by to znělo včera. Byl stejně ustaraný jako Tom, i když méně ochotný to přiznat.

„Udělám, co půjde,“ ujistila je a znovu obrátila šíp. Byli to dobří muži a ona jim jen nerada lhala nebo před nimi něco skrývala. Aspoň ne, pokud by to nebylo úplně nezbytné. Nyneiva tvrdila, že muže musíte vést pro jejich vlastní dobro, ale existovalo i něco takového, jako zajít příliš daleko. Nebylo správné zavést muže do nebezpečí, aniž by o tom věděl.

Tak jim to řekla. O Tel’aran’rhiodu a o tom, že se Zaprodanci osvobodili, i o Moghedien. Samozřejmě jim neřekla úplně všechno. Některé události v Tanchiku byly příliš zahanbující, takže na ně nechtěla ani pomyslet. Ohledně Birgittiny totožnosti slovo dodržela a zcela jistě nebylo nutné zacházet do podrobností při líčení toho, co Moghedien provedla Nyneivě. Sice to trochu ztížilo vysvětlování událostí dnešní noci, ale ona to zvládla. Pověděla jim všechno, o čem si myslela, že by to měli vědět, dost na to, aby si poprvé uvědomili, proti čemu vlastně stojí.

Nejenom proti černým adžah – už když tohle zjistili, začali jaksi zmateně šilhat – ale i proti Zaprodancům, z nichž jedna navíc nejspíš honila ji a Nyneivu. A dala jim zcela jasně najevo, že ony dvě zase půjdou po Moghedien a že každému v jejich blízkosti taky hrozí nebezpečí, že se dostane mezi lovce a kořist, ať tak nebo tak.

„Nyní, když to víte,“ zakončila, „se můžete sami rozhodnout, jestli zůstanete, nebo odejdete.“ Nechala to tak a dávala si pozor, aby se na Toma ani nepodívala. Zoufale doufala, že zůstane, ale nechtěla, aby si myslel, že ho o to žádá, dokonce ani pohledem ne.

„Nenaučil jsem tě ani půlku toho, co budeš potřebovat, pokud máš být aspoň z poloviny tak dobrá královna, jako je tvoje matka,“ řekl Tom a snažil se mluvit drsně, ale pokazil to tím, že jí pokrouceným prstem odhrnul z tváře pramen načerno obarvených vlasů. „Mě se jen tak snadno nezbavíš, dítě. Hodlám z tebe udělat mistra v daes dae’mar, i kdybych ti to musel hučet do ucha, dokud neohluchneš. Nenaučil jsem tě dokonce ani zacházet s nožem. Snažil jsem se to naučit tvou matku, ale ona vždycky tvrdila, že může někomu nařídit, aby použil nůž, když to bude potřeba. Je to hloupej názor.“

Elain se předklonila a políbila ho na vrásčitou tvář. Tom zamrkal, zvedl huňaté obočí a pak se usmál a znovu si strčil do pusy fajfku.

„Mě můžeš políbit rovněž,“ poznamenal suše Juilin. „Rand al’Thor může mít moje vnitřnosti jako návnadu na ryby, jestli mu tě nevrátím stejně zdravou, jako když tě naposledy viděl.“

Elain zvedla hrdě bradu. „Nedovolím, abys zůstával kvůli Randu al’Thorovi, Juiline.“ Vrátit mu ji? To určitě! „Zůstaneš, jenom jestli to chceš sám. A nezbavuji tě – ani tebe, Tome!" – zakřenil se při poznámce chytače zlodějů – „slibu, že uděláš, co se ti řekne.“ Tomův překvapený pohled ji docela potěšil. Obrátila se zpět k Juilinovi. „Půjdeš za mnou, a samozřejmě taky za Nyneivou, s tím, že budeš znát přesně, proti jakému nepříteli stojíme, nebo si můžeš zabalit věci a odjet na hřebci, kam se ti zlíbí. Já ti ho dám.“

Juilin se posadil rovně, jako by spolkl pravítko, a snědá tvář mu ještě víc potemněla. „V životě jsem neopustil ženu v nebezpečí.“ Ukázal na ni fajfkou jako zbraní. „Pošli mě pryč a já se ti budu držet za zadkem jako létavice v kýlové brázdě.“

Nebylo to tak přesně to, co chtěla, ale bude to stačit. „No dobře.“ Vstala, postavila se zpříma a stříbrný šíp držela u boku, a nasadila mírně mrazivý výraz. Myslela si, že si konečně uvědomili, kdo tu velí. „Do rána už moc času nezbývá.“ Skutečně měl Rand tu drzost říci Juilinovi, aby ji „vrátil zpět"? Tom prostě bude muset chvíli trpět spolu s druhým mužem – a dobře mu ta – za ten úšklebek. „Takže teď uhasíte oheň a půjdete spát. Hned. Žádné výmluvy, Tome. Když se nevyspíte, ráno nebudete k ničemu.“

Muži začali poslušně hrnout botami na plameny hlínu, ale když se dostala k prostým dřevěným schůdkům do vozu, zaslechla Toma říkat: „Občas mluví jako její matka.“

„Tak to jsem rád, že jsem tu ženskou nikdy nepotkal,“ zabručel v odpověď Juilin. „Hodíme si o první hlídku?“ Tom souhlasně zamručel.

Elain se skoro vrátila, ale místo toho se přistihla, že se usmívá. Muži! Tentokrát si to však v duchu řekla s láskou. Dobrá nálada jí vydržela, dokud nevstoupila dovnitř.

Nyneiva seděla na okraji postele – oběma rukama se vzpírala, aby seděla zpříma, a jak sledovala Birgitte, oči se jí zavíraly. Nohy měla pořád špinavé.

Elain strčila Birgittin šíp do skříňky za nějaké nadité pytlíky se suchým hráškem. Naštěstí se na ni druhá žena skoro ani nepodívala. Elain si nemyslela, že Nyneiva právě teď potřebuje uvidět ten stříbrný šíp. Ale co potřebovala?

„Nyneivo, už dávno sis měla umýt nohy a jít spát.“

Nyneiva se zakývala jejím směrem a ospale zamrkala. „Nohy? Co? Musím ji hlídat.“

Bude to muset jít hezky jedno po druhém. „Tvoje nohy, Nyneivo. Máš je špinavé. Umej si je.“

Nyneiva se zamračeně podívala na své umazané nohy a pak kývla. Když nahnula velký bílý džbánek nad umyvadlo, rozlila trochu vody, a další vybryndala, než se domyla a mohla se utřít, ale i pak se zase posadila na postel. „Musím hlídat. Pro případ... Pro případ... Jednou vykřikla. Volala Gaidala.“

Elain ji přitiskla na záda na slamník. „Potřebuješ se vyspat, Nyneivo. Neudržíš oči otevřené.“

„Udržím,“ zamumlala Nyneiva zatvrzele a snažila se posadit, přičemž se vzpírala, jak jí Elain tlačila na ramena. „Musím ji hlídat, Elain. Musím.“

Vedle Nyneivy vypadali ti dva muži venku rozumně a povolně. Dokonce i kdyby Elain chtěla, neexistoval způsob, jak ji opít a najít jí nějakého – předpokládala, že by to měl být nějaký hezký mladý muž. Takže zbýval kopanec. Soucit a zdravý rozum rozhodně žádný dojem neudělaly. „Už mám dost toho trucování a sebelítosti, Nyneivo,“ prohlásila důrazně. „Ty si půjdeš hned lehnout, a ráno neřekneš ani slovo o tom, jak ubohá jsi chudinka. Jestli se neumíš chovat jako rozumná žena, kterou jsi, požádám Cerandin, aby ti udělala dvě modřiny za tu, co jsem ti odstranila. Dokonce jsi mi za to ani nepoděkovala. Teď jdi spát!“

Nyneiva rozhořčeně vykulila oči – teď už aspoň nevypadala, že má pláč na krajíčku – ale Elain jí je rukou zavřela. Šlo to snadno, a přes tiše mumlané protesty začala Nyneiva brzy dýchat pomalu ve spánku.

Elain ji ještě poplácala po rameni, než se narovnala. Doufala, že druhá žena bude spát klidně, že se jí bude zdát o Lanovi, ale jakýkoliv spánek pro ni byl lepší než žádný. Potlačujíc zívání se sklonila, aby zkontrolovala Birgitte. Nepoznala, jestli se její barva nějak zlepšila. Dalo se jen čekat a doufat.

Lampy zřejmě žádné z nich nevadily, tak je Elain nechala zapálené a posadila se na podlahu mezi postele. Světlo by ji mělo udržet vzhůru. Ne že by věděla, proč by vůbec měla zůstávat vzhůru. Udělala, co bylo v jejích silách, stejně jako Nyneiva. Bez přemýšlení se opřela o přední stěnu a brada jí pomalu klesla na hruď.

Sen to byl příjemný, byť zvláštní. Klečel před ní Rand a ona mu položila ruku na hlavu a spojila se s ním jako se strážcem. Stal se jedním z jejích strážců. Teď, s Birgitte, si bude muset vybrat zelené adžah. Byly tam i další ženy, tváře se každou chvíli měnily, podle toho, jak se na ně dívala. Nyneiva, Min, Moirain, Aviendha, Berelain, Amathera, Liandrin – a další, které vůbec neznala. Ať to byl kdo chtěl, Elain věděla, že se s nimi o něj musí podělit, protože v tomto snu si byla jistá, že právě tohle Min viděla. Nebyla si jistá, jaký z toho má pocit – některé z těch tváří chtěla rozdrásat na cáry – ale jestli to již bylo vzorem dáno, bude to tak muset být. Přesto ona bude mít jednu věc z něj, kterou žádná z ostatních nikdy nedokáže získat, spojení mezi strážcem a Aes Sedai.

„Kde je tohle místo?“ ptala se Berelain s vlasy havraní černě a tak krásná, že na ni Elain chtěla vycenit zuby. Ta ženská na sobě měla červené šaty s hlubokánským výstřihem, které Luca chtěl, aby nosila Nyneiva. Berelain se vždycky oblékala nápadně.

„Vzbuď se. Tohle není Tel’aran’rhiod.“

Elain se s trhnutím probudila a viděla, že se Birgitte naklání přes okraj postele a slabě jí tiskne paži. Tvář měla příliš bledou a zvlhlou potem, jako by dostala horečku, avšak modré oči měla jasné a upírala je Elain do tváře.

„Tohle není Tel’aran’rhiod.“ Nebyla to otázka, ale Elain přesto kývla, a Birgitte se s dlouhým povzdechem zase položila. „Pamatuji si naprosto všechno,“ zašeptala. „Jsem tady taková, jaká jsem, a vzpomínám si. Úplně všechno se změnilo. Někde tam venku je Gaidal, malé dítě nebo možná malý chlapec. Ale i kdybych ho našla, co si pomyslí o ženě víc než dost staré, aby mohla být jeho matka?“ Rozzlobeně si protřela oči a potom zamumlala: „Nepláču. Nikdy nebrečím. Na to si vzpomínám, Světlo mi pomoz. Nikdy nepláču.“

Elain si vedle její postele klekla. „Ty ho najdeš, Birgitte.“ Mluvila tiše. Nyneiva zřejmě stále spala hlubokým spánkem – tiše, drsně pochrupovala – ale potřebovala si odpočinout, ne všemu tomuhle čelit znovu. „Určitě ho nějak najdeš. A on se do tebe zamiluje. Já vím, že ano.“

„Myslíš, že na tomhle mi záleží? Dokázala bych přežít, kdyby mě nemiloval.“ Oči se jí zaleskly a odhalily tak lež. „On mě bude potřebovat, Elain, a já tam nebudu. On byl vždycky odvážnější, než pro něj bylo zdravé. Pořád jsem mu musela připomínat, že má být opatrný. Horší bude, že se bude toulat a hledat mě, aniž by věděl, co vlastně hledá, aniž by věděl, proč se vlastně cítí neúplný. Vždycky jsme spolu, Elain. Dvě poloviny jednoho celku.“ Vyhrkly jí slzy a stékaly jí po tváři. „Moghedien říkala, že mě přinutí k věčnému pláči, a...“ Náhle se jí tvář zkroutila, jako by jí z hrdla násilím rvali tiché vzlyky.

Elain vyšší ženu objala a říkala jí slova útěchy, o nichž věděla, že nejsou k ničemu. Jak by se cítila, kdyby jí takhle vyrvali Randa? Ta myšlenka málem stačila, aby si položila hlavu vedle Birgitte a taky se rozplakala.

Elain si nebyla jistá, jak dlouho Birgitte trvalo, než se vyplakala, ale nakonec ji druhá žena odstrčila, lehla si a prsty si otřela líce. „Tohle jsem nikdy nedělala, jen jako malá holka. Nikdy.“ Otočila hlavu a zamračila se na Nyneivu, která stále spala na druhé posteli. „Ublížila jí Moghedien moc? Ještě jsem neviděla někoho tak svázaného od doby, co Touragové dobyli Mareesh.“ Elain teď musela vypadat zmateně, protože Birgitte dodala: „V jiném věku. Je zraněná?“

„Ne vážně. Hlavně její pýcha. To, co jsi udělala, jí umožnilo uniknout, ale až po...“ Elain se nedokázala přimět to vyslovit. Příliš mnoho ran bylo ještě čerstvých. „Dává si to za vinu. Myslí si, že... všechno... je její vina, protože tě požádala o pomoc.“

„Kdyby mě nebyla požádala, Moghedien by ji teď učila žebrat. Je stejně málo opatrná jako Gaidal.“ Birgittin suchý tón zněl podivně vzhledem k tomu, jak měla zvlhlé tváře. „Ona mě do toho nezatáhla za vlasy. Jestli na sebe bere zodpovědnost za následky, tak na sebe bere zodpovědnost za moje činy.“ Pokud něco, tak mluvila rozzlobeně. „Jsem svobodná žena a rozhoduji se sama. Ona nerozhodla za mě.“

„Musím říci, že to bereš lépe než... bych to brala já.“ Nemohla říci „lépe než Nyneiva". To byla pravda, ale to druhé taky.

„Já vždycky říkám, když už musíš vylézt na šibenici, řekni davu vtip, dej katovi peníz a spadni s úsměvem na rtech.“ Birgitte se usmívala velmi ponuře. „Moghedien spustila padací dvířka, avšak mně vaz ještě nepraskl. Možná ji ještě překvapím, než tohle skončí.“ Pak její úsměv zmizel a ona se pozorně zadívala na Elain. „Já... tě cítím. Myslím, že bych mohla zavřít oči a ukázat na tebe, i kdybys byla míli daleko.“

Elain se nadechla velmi zhluboka. „Spojila jsem se s tebou jako se strážcem,“ vyhrkla. „Umírala jsi, léčení nezabíralo a...“ Žena na ni upírala oči. Už se nemračila, ale pohled měla znepokojivě pronikavý. „Nebyla jiná možnost, Birgitte. Jinak bys byla zemřela.“

„Strážce,“ pronesla Birgitte pomalu. „Myslím, že si vzpomínám na jeden příběh o ženě strážci, ale to bylo v životě tak dávném, že víc si už nepamatuji.“

Teď byl čas na druhé, velmi hluboké nadechnutí, a tentokrát ze sebe Elain musela slova vyrážet. „Je tu něco, co bys měla vědět. Dřív nebo později to zjistíš, a já jsem se rozhodla, že před lidmi, kteří mají právo to vědět, nebudu nic zatajovat, pokud to nebude naprosto nezbytné.“ Třetí nádech. „Já nejsem Aes Sedai. Jsem jenom přijatá novicka.“

Zlatovlasá žena na ni dlouho jen hleděla a pak pomalu zavrtěla hlavou. „Přijatá. Za trollockých válek jsem znala jednu přijatou, která se takhle spojila s mužem. Barashelle měla v několika dnech dělat zkoušky, aby mohla být pozvednuta na hotovou Aes Sedai, a zcela jistě by byla šátek dostala, ale ona se bála, že si ho vezme žena, která dělala zkoušky stejný den. Za trollockých válek se Věž z nutnosti snažila povyšovat ženy, jak nejrychleji to šlo.“

„Co se stalo?“ Elain si nemohla pomoci, aby se nezeptala. Barashelle? To jméno znělo povědomě.

Birgitte si propletla prsty na pokrývce na prsou, zvedla hlavu a nasadila posměšně soucitný výraz. „Není třeba říkat, že jakmile to objevily, nedovolily jí složit zkoušky. Nutnost nepřevážila takovou opovážlivost. Donutily ji předat pouto toho chlapíka jiné, a aby ji naučily trpělivosti, daly ji poté do kuchyně mezi kuchtičky a kuchyňské pomocnice. Slyšela jsem, že tam zůstala tři roky, a když konečně získala šátek, amyrlinin stolec sám jí vybral strážce, muže s tváří jako z vydělané kůže a umíněného jako kámen, jménem Anselan. Viděla jsem je o několik roků později, ale nepoznala jsem, kdo z nich dává rozkazy. A myslím, že Barashelle si tím taky nebyla jistá.“

„To není příjemné,“ zamumlala Elain. Tři roky v... Počkat. Barashelle a Anselan? To nemohla být stejná dvojice. Ten příběh neříkal nic o tom, že by Barashelle byla Aes Sedai. Ona však četla dvě verze a slyšela Toma vyprávět třetí, a ve všech Barashelle vykonávala nějakou dlouhou, úmornou službu, aby si vysloužila Anselanovu lásku. Dva tisíce let dokážou příběh hodně změnit.

„To není,“ souhlasila Birgitte a náhle měla v bledé tváři příliš velké a nevinné oči. „Předpokládám, že jelikož budeš chtít udržet své strašné tajemství, nebudeš mě dřít tak tvrdě, jako některé Aes Sedai honí své strážce. Nebylo by dobré donutit mě, abych to prozradila, jen abych se ti dostala ze spárů.“

Elain okamžitě instinktivně zvedla bradu. „To zní skoro jako výhrůžka. Ty já neberu zrovna nejlépe, od tebe, ani od nikoho jiného. Jestli si myslíš –“

Ležící žena ji chytila za ruku a omluvně ji zarazila. Její stisk byl znatelně silnější. „Prosím. Tak jsem to nemyslela. Gaidal tvrdí, že mám smysl pro humor jako kámen hozený do kruhu shoja.“ Při zaznění Gaidalova jména jí po tváři přeletěl mrak, ale hned zmizel. „Zachránila jsi mi život, dědičko Andoru. Zachovám tvé tajemství a budu ti sloužit jako strážce. A budu tvá přítelkyně, pokud budeš chtít.“

„Budu hrdá, že tě můžu mít za přítelkyni.“ Kruh shoja? Na to se zeptá jindy. Birgitte možná byla silnější, ale nepochybně si potřebovala odpočinout. „A za strážce.“ Vypadalo to, že si opravdu vybere zelené adžah. Kromě všeho ostatního to byla jediná cesta, jak se mohla spojit s Randem. Stále se ji hlavou honil ten sen a ona ho hodlala přesvědčit, aby přijal, tak nebo tak. „Třeba bys mohla zkusit... pozměnit... svůj smysl pro humor?“

„Zkusím to.“ Birgitte mluvila, jako by říkala, že se pokusí zvednout horu. „Ale jestli mám být tvůj strážce, i potajmu, tak budu strážcem. Skoro neudržíš oči otevřené. Je čas, aby ses vyspala.“ Elain zvedla obočí i bradu, avšak ta žena jí nedala příležitost promluvit. „Mezi jinými věcmi je strážcovou povinností říct své Aes Sedai, kdy to přehání. Taky dodává dávku opatrnosti, když si ona myslí, že může vstoupit i do Jámy smrti. A udržuje ji naživu, aby mohla dodělat to, co musí. Já pro tebe budu tohle dělat. Když budu nablízku, Elain, nemusíš si hlídat záda.“

Asi se potřebovala vyspat, ale Birgitte to potřebovala víc. Elain ztlumila lampy a ženu uložila ke spánku, avšak teprve tehdy, když ta dohlédla na to, aby si Elain vedle její postele rozložila pokrývky a polštář. Došlo k nějaké menší půtce o to, která bude spát na podlaze, ale Birgitte byla stále dost slabá, takže Elain neměla potíže ji udržet v posteli. No, alespoň ne žádné větší potíže. Ještě že Nyneiva nepřestávala tiše pochrupovat.

Elain sama nešla hned spát i přes to, co navykládala Birgitte. Ta žena nemohla vystrčit nos z vozu, dokud nebude mít co na sebe, a byla o dost vyšší než Elain či Nyneiva. Elain, sedíc mezi postelemi, začala povolovat lem na svých jezdeckých šatech z tmavého hedvábí. Ráno bude mít jen málo času rychle upravit střih a nastehovat nový lem. Spánek ji přemohl ani ne v polovině párání.

Znovu se jí zdálo o spojení s Randem, a nejen jednou. Občas poklekl dobrovolně, občas to musela udělat stejně, jako to provedla s Birgitte, dokonce mu i vlézt do postele, když spal. Birgitte teď byla jediná další žena. To Elain zase tolik nevadilo. Ona ne – ani Min, Egwain, Aviendha nebo Nyneiva, i když si neuměla představit, že by k tomu Lan nic neřekl. Ale ty ostatní... Právě nařídila Birgitte, v měňavém plášti strážce, aby odtáhla Berelain a Elaidu na tři roky do kuchyní, když ji ty dvě ženy náhle začaly bušit pěstmi. Probudila se a zjistila, že po ní šlape Nyneiva, aby se dostala k Birgitte a mohla ji zkontrolovat. V okýnkách se ukazovalo šedavé světlo těsně před svítáním.

Birgitte se probudila s tvrzením, že je silnější než kdy předtím, a kromě toho umírá hlady. Elain si nebyla jistá, jestli už Nyneiva dokončila záchvat sebeobviňování. Nelomila sice rukama a nemluvila o tom, ale zatímco si Elain oplachovala obličej a ruce a vysvětlovala, jak je to s tím zvěřincem a proč tu ještě chvíli musejí zůstat, Nyneiva spěšně oloupala a vykrájela červené hrušky a žlutá jablka, nakrájela sýr, a to všechno podala Birgitte na talíři spolu s pohárem ředěného vína s medem a kořením. Kdyby ji Birgitte nechala, byla by ji Nyneiva snad nakrmila. Pak ale vlastnoručně umyla Birgitte vlasy slepičím pepřem, dokud je neměla černé jako Elain – Elain si vlasy umyla samozřejmě sama – a věnovala jí své nejlepší punčochy a spodničku a zatvářila se zklamaně, když jí Elaininy střevíčky padly lépe. Jakmile měla Birgitte vlasy vysušené a znovu zapletené, trvala Nyneiva na tom, že jí pomůže do šedého hedvábí – u boků a přes prsa potřebovaly trochu popustit, ale to mohlo počkat – a dokonce chtěla sama přišít lem, až ji Elainin nevěřícný výraz přiměl stáhnout se a věnovat se vlastní očistě. – Když si drhla obličej, bručela si pro sebe, že umí šít jako každá jiná. Když chce.

Když konečně vyšly ven, nad vrcholky stromů na východě vykukoval první zlatý kousek slunečního kotouče. Na tuto kratičkou chvíli byl den klamně příjemný. Na obloze nebylo vidět ani mráček a v poledne bude vzduch horký a suchý.

Tom a Juilin připřahali spřežení k vozu a celý tábor kypěl přípravou na cestu. Číhal byl již nasedlán a Elain si v duchu poznamenala, že se dnes musí ozvat kvůli jízdě na koni, než se sedla zmocní některý z mužů. Ale i kdyby se tam Tom anebo Juilin dostali první, nebyla by příliš zklamaná. Vždyť právě dnes odpoledne bude poprvé chodit po provaze před lidmi. Kostým, který jí Luca ukázal, ji trošičku znervózňoval, ale aspoň kvůli tomu nebědovala tolik jako Nyneiva.

Luca sám se přihnal z druhé strany tábora, až za ním červená pláštěnka vlála, všechny sekýroval a vykřikoval jakési nepotřebné příkazy. „Latelle, probuď ty zatracený medvědy! Chci je na nohou a bručící, až pojedem přes Samaru. Clarin, tentokrát si hlídej ty psiska. Jestli jeden z nich zase uteče za kočkou... Brughu, nezapomeň, budete s bratry metat kozelce těsně před mým vozem. Těsně před ním. Tohle má být velkolepej průvod, ne soutěž o to, kterej z vás umí skákat rychleji! Cerandin, drž ty kňouro-koně u huby. Chci, aby lidi lapali po dechu údivem, ne v hrůze utíkali!“

Zastavil se u jejich vozu, zamračil se na Nyneivu i na ni stejně, jen si trošku schoval pro Birgitte. „Je od vás laskavý, že jste se rozhodly připojit se k nám, paní Nano, má paní Morelin. Myslel jsem, že hodláte spát až do poledne.“ Kývl směrem k Birgitte. „Povídaly jste si s někým z druhýho břehu, co? No, na návštěvy nemáme čas. Chci to postavit a v poledne vystupovat.“

Nyneiva byla tím útokem zřejmě zaskočená, ale ke konci jeho druhé věty Lucův rozzlobený pohled opětovala stejně rozzlobeně. Ačkoliv se s Birgitte necítila dobře, zřejmě to nijak neztlumilo její výbušnou povahu, kde se to týkalo ostatních. „Budeme připravený stejně jako ostatní, a ty to víš, Valane Luco. Kromě toho, hodina dvě stejně nebude znamenat rozdíl. Na druhým břehu řeky je dost lidí, že i kdyby ti na představení přišla stovka, bude to víc, než se ti kdy snilo. Jestli se rozhodnem v klidu posnídat, můžeš si třeba točit palcema a počkáš. Jestli nás necháš tady, nedostaneš to, co chceš.“

To byla zatím její nejostřejší připomínka těch slíbených sto zlatých, ale jeho to pro jednou nezpomalilo. „Dost lidí? Dost lidí! Lidi musíš přilákat, ženská. Chin Akima je na místě už tři dny a má chlapíka, co žongluje s mečema a sekerama. A devět akrobatů. Devět! Nějaká ženská, o který jsem v životě neslyšel, má dvě akrobatky, co provádějí na visutým laně takový věci, že by Chavanům vypadly oči z důlků. Nevěřila bys, kolik je tam lidí. Sillia Cerano má muže s tvářema namalovanýma jako dvorní šašci, co se polívaj vodou a mlátěj se po hlavách prasečíma měchýřema, a lidi platí každej stříbrnej groš navíc, aby se na to mohli koukat!“ Najednou přimhouřil oči a podíval se na Birgitte. „Nebyla bys ochotná namalovat si obličej? Sillia nemá mezi svýma šaškama ženskou. Některej z těch koňáků to udělá. A dostat po hlavě nafouknutým měchýřem tak moc nebolí, a já ti zaplatím...“ Odmlčel se a přemýšlel – s větším obnosem se dělil asi stejně rád jako Nyneiva – a do nastalého ticha promluvila Birgitte.

„Já nejsem šašek a šaškem nebudu. Jsem lučištnice.“

„Lučištnice,“ zamumlal a pak si prohlížel složitě splétaný, lesklý cop, který měla přehozený přes levé rameno. „A asi by sis mohla říkat Birgitte. Co jsi zač? Jedna z těch pitomců, co se honí za Valerským rohem? I kdyby ta věc existovala, jakou máš šanci, že ho najdeš právě ty? Byl jsem v Illianu, když hledači skládali přísahu, a na Tammazově velkým náměstí jich byly tisíce. Ale co se slávy, kterou dokážeš získat, týče, nic nemůže zastínit potlesk –“

„Já jsem lučištnice, hezounku,“ skočila mu Birgitte do řeči odhodlaně. „Sežeň mi luk a já přestřílím každého, koho si řekneš, sto zlatých korun proti jediné tvé.“ Elain čekala, že Nyneiva začne vyvádět – to ony by musely zaplatit sázku, pokud by Birgitte prohrála, a ať už tvrdila cokoliv, Elain si nemyslela, že se Birgitte již zcela vzpamatovala – ta však jenom zavřela na chvíli oči a dlouze, zhluboka se nadechla.

„Ženský!“ zavrčel Luca. Tom a Juilin se taky nemuseli tvářit, jako by souhlasili. „Skvěle se hodíš k urozené paní Morelin a Naně, ať už se jmenují, jak chtějí.“ Divoce zamával pláštěnkou a ukázal na kolem panující ruch a shon mužů a koní. „Možná to uniklo tvýmu bystrýmu očku, Birgitte, ale já se musím postarat o představení, a moji rivalové už vybírají v Samaře peníze jako kapesní zloději, což taky jsou.“

Birgitte se usmála, rty se jí lehce zvlnily. „Bojíš se, hezounku? Můžeme to změnit na stříbrňák z tvé strany.“

Elain dostala z toho, jaká barva se Lucovi objevila v obličeji, strach, že ho raní mrtvice. Jako by měl náhle krk na límec příliš velký. „Donesu ti svůj luk,“ skoro syčel. „Můžeš si těch sto marek odpracovat s namalovaným obličejem nebo čištěním klecí, mně je to fuk!“

„Určitě jsi už v pořádku?“ zeptala se Birgitte Elain, když Luca s mumláním odešel. Jediné slovo, které z toho zachytila, bylo několikrát opakované „ženské!“ Nyneiva se na ženu s copem dívala, jako by si přála, aby se otevřela země a pohltila ji. Ji, ne Birgitte. – Několik koňáků se z nějakého důvodu shromáždilo kolem Toma a Juilina.

„Má hezké nohy,“ prohodila Birgitte, „ale vysocí muži se mi nikdy nelíbili. Přidej k tomu hezkou tvář a jsou vždy nesnesitelní.“

Ke skupince mužů se připojil Petra, jenž byl dvakrát širší než ostatní. Něco řekl a potřásl si rukou s Tomem. Chavanové tam byli taky. A Latelle, vážně rozmlouvala s Tomem a zatím temně pokukovala po Nyneivě a ženách s ní. Než se vrátil Luca s nenapjatým lukem a toulcem se šípy, nikdo už se na cestu nepřipravoval.

Povozy, koně a klece – dokonce i připoutaní kňouro-koně – tu stáli zapomenutí a všichni lidé se tlačili kolem Toma a chytače zlodějů. Když se Luca vydal kousek za tábor, všichni ho následovali.

„Považují mě za slušnýho střelce,“ utrousil Luca a vyřezal do kmene vysokého dubu bílý kříž ve výši svých prsou. Trocha jeho furiantství se mu vrátila a on pyšným krokem odstoupil padesát kroků. „Budu střílet první, abys věděla, proti čemu stojíš.“

Birgitte mu sebrala luk z ruky a odešla dalších padesát kroků, zatímco on za ní civěl. Potřásla nad lukem hlavou, ale zapřela si ho o nohu ve střevíčku a jediným plavným pohybem ho napjala, než se k ní Luca s Elain a Nyneivou stačili připojit. Birgitte vytáhla z toulce, který Luca držel, šíp, chvíli si ho prohlížela a pak ho odhodila jako smetí. Luca se zamračil a otevřel ústa, ale ona už zahazovala druhou střelu. Další tři taky skončily na listím pokryté zemi, než jeden zapíchla hrotem do hlíny vedle sebe. – Z jedenadvaceti si nechala jen čtyři.

„Ona to zvládne,“ šeptla Elain a snažila se mluvit sebejistě. Nyneiva zachmuřeně kývla. Jestli budou muset zaplatit sto zlatých korun, brzy budou muset prodat šperky, jež jim věnovala Amathera. Pověřovací dopisy teď byly naprosto k ničemu, jak vysvětlila Nyneivě. Kdyby je použily, nakonec by Elaidě ukázaly prstem na místo, kde byly, pokud ne, kde jsou. Kdybych jen byla včas promluvila, mohla jsem to zastavit. Jako můj strážce musí udělat, co jí řeknu. Nebo ne? Podle toho, co zatím viděla, nebyla poslušnost součástí pouta. Přiměly snad ty Aes Sedai, které špehovala, složit přísahu i muže? Teď, když na to myslela, tak měla dojem, že jedna určitě ano.

Birgitte nasadila šíp na tětivu, zvedla luk a vystřelila, zdánlivě aniž se zastavila a zamířila. Elain sebou trhla, ale ocelový hrot se zarazil přímo doprostřed vyřezaného bílého kříže. Než se přestal chvět, druhý šíp se zarazil těsně vedle něj. Birgitte pak chvíli počkala, ale jen aby se šípy mohly přestat chvět. Přihlížející zalapali po dechu, když třetí šíp rozštípl ten první, jenže to nebylo nic proti naprostému tichu, které zavládlo, když poslední šíp rozštípl ten druhý právě tak hladce. Jednou to mohla být náhoda. Dvakrát...

Luca se tvářil, že mu snad vážně vypadnou oči z důlků. Ústa měl otevřená a zíral na strom, na Birgitte, na strom a zase na Birgitte. Ona mu nabídla luk, ale on slabě zavrtěl hlavou.

Náhle toulec zahodil a s nadšeným výkřikem rozhodil rukama. „Ne nože! Šípy! Na sto kroků!“

Nyneiva se sesula na Elain, když začal vysvětlovat, co chce, ale ani slovíčkem se nevzepřela. Tom a Juilin vybírali peníze. Většina lidí jim odevzdávala mince s povzdechem či smíchem, ale Latelle musel Juilin chytit za ruku, když se snažila vyklouznout, a něco jí rozzlobeně povídal, než z váčku vylovila mince. Tak tohle měli za lubem. Bude si s nimi muset důrazně promluvit. Ale až později. „Nano, tohle nemusíš dělat.“ Nyneiva jenom divoce třeštila oči na Birgitte.

„Naše sázka?“ řekla Birgitte, když Lucovi došel dech. Luca se ošklíbl, ale pak zalovil ve váčku a peníz jí hodil. Elain zachytila záblesk zlata ve slunci, když si ho Birgitte prohlížela a pak hodila zpátky. „Sázka zněla stříbrňák na tebe.“

Lucovi se poplašeně rozšířily oči, ale vzápětí už se smál a tiskl jí zlatou korunu do ruky. „Ty stojíš za každej měďák. Co říkáš? No, královna Ghealdanu by sama mohla zavítat na takový vystoupení, jaký děláš ty. Birgitte a její šípy. Namalujem je na stříbrno, a luk taky!“

Elain zoufale toužila po tom, aby se na ni Birgitte podívala. – Stejně tak mohly vyvěsit znamení pro Moghedien, jako udělat, co ten chlap navrhoval.

Ale Birgitte jenom vyhodila minci do vzduchu, chytila ji a zazubila se. „Barva zničí už tak šupácký luk,“ prohodila nakonec. „A říkej mi Maerion. Kdysi jsem si tak říkala.“ Opřela se o luk a usmála se ještě víc. „Můžu mít taky červené šaty?“

Elain si vydechla vášnivou úlevou. Nyneiva vypadala, že snad bude zvracet.