Oheň z nebes

49 Plavba do Boanndy

Dostat schoulený hlouček mužů, žen a dětí na palubu nečinilo větší potíže. Ne, jakmile Nyneiva jednou objasnila kapitánu Neresovi, že najde místo pro každého, a ať už si on myslí cokoliv o tom, kolik si bude účtovat, ona ví naprosto přesně, kolik mu za cestu do Boanndy za ně dá. Jistě, možná trochu pomohlo i to, že provedla předběžná opatření a tiše řekla Unovi, aby nechal Shienarce dělat něco s meči. Patnáct mužů s tvrdými tvářemi v hrubém odění, všichni s vyholenými hlavami a uzly na temeni, nemluvě o skvrnách od krve, olejující a brousící meče, smějící se, když jeden připomněl, jak se jiný málem nabodl jako jehně – no, rozhodně měli prospěšný účinek. Nyneiva kapitánovi odpočítala penízky do dlaně, a i když ji to bolelo, stačilo jen vzpomenout si na přístav v Tanchiku, aby počítala dál. Neres měl pravdu v jedné věci. Tito lidé moc peněz neměli. Budou potřebovat každý měďák, který jim zůstal. Elain neměla žádné právo zeptat se jí tím nechutně nasládlým tónem, zda si snad nechala trhat zub.

Když začal Neres vykřikovat rozkazy k vyplutí, posádka se rozběhla po své práci, zatímco poslední lidé se ještě škrábali na palubu se svým ubohým majetečkem v náručí, tedy ti, co měli ještě něco kromě otrhaných hadrů na těle. Popravdě řečeno, i na tak bachratém plavidle se pěkně tlačili, takže Nyneiva začala přemýšlet, jestli snad neměl Neres pravdu i v tomhle. Ale lidem se na tvářích ve chvíli, kdy oběma nohama spočinuli na palubě, zračila taková naděje, až se Nyneiva zastyděla, že ji něco takového vůbec napadlo. A když zjistili, že za jejich plavbu zaplatila ona, shlukli se kolem Nyneivy, snažili se jí políbit ruku či lem šatů a vykřikovali své díky a požehnání, přičemž některým se po špinavých lících řinuly slzy, mužům stejně jako ženám. Nyneiva se chtěla propadnout prkny pod svýma nohama.

Na palubách panovala horečnatá činnost, jak se vesla začala nořit do vody a na stožáry vyletěly plachty, a Samara vzadu se začala zmenšovat dřív, než Nyneiva dokázala tyto výlevy úplně ukončit. Kdyby Elain nebo Birgitte řekly byť jediné slůvko, byla by je navíc obě štulci prohnala dvakrát kolem celé lodi.

Na Říční zmiji strávili pět dní, pět dní pluli po proudu líně se vinoucí Eldar, pět žhavých dní a nocí jen o málo chladnějších. Za tu dobu se pár věcí změnilo k lepšímu, ale plavba dobře nezačala.

Prvním skutečným problémem na cestě byla Neresova kajuta na zádi, jediné místo k ubytování na lodi kromě na palubě. Ne že by se Neres zdráhal přestěhovat. Jeho spěch – spodky, kabátce a košile měl přehozené přes rameno a další mu visely z náruče, hrneček s potřebami na holení svíral v jedné a břitvu v druhé ruce – způsobil, že se Nyneiva ostře zadívala na Toma, Juilina a Una. Jedna věc byla využít je, když se tak sama rozhodla, a něco docela jiného, aby se oni starali o ni za jejími zády. Žádný z těch tří nemohl mít otevřenější výraz či nevinnější oči. Elain přišla s dalším z Liniiných rčení. „Otevřený pytel neskryje nic, otevřené dveře skryjí jen málo, ale otevřený muž určitě něco skrývá.“

Ale ať už se z mužů mohl vyklubat jakýkoliv problém, nynější potíž byla kajuta sama. Páchla plísní a zatuchlinou, i když byla okénka otevřená dokořán, a do vlhkého, stísněného vnitřku vnikalo jen málo světla. „Stísněný“ bylo to správné slovo. Kajuta byla malá, menší než vůz, a většinu prostoru zabíral těžký stůl a židle s vysokým opěradlem, upevněné k podlaze, a schůdky vedoucí na palubu. Do stěny zabudovaný stojan s umyvadlem s ušmudlaným džbánkem, miskou a s úzkým zaprášeným zrcadlem zabíral další místo. Byl to veškerý nábytek, kromě několika prázdných poliček a kolíků na věšení šatů. Stropní trámy měly dokonce i poměrně malé ženy těsně nad hlavou. A byla tu jen jedna postel, širší, než na které spávaly, nicméně pro dvě nebyla dost široká. Jak už byl Neres vysoký, jako by bydlel v krabici. Ten muž se rozhodně nevzdal jediného coulu, do kterého bylo možné nacpat náklad.

„Připlul do Samary v noci,“ zamumlala Elain, když shodila rance. Poté si dala ruce v bok a opovržlivě se rozhlédla kolem sebe, „a chtěl v noci odplout. Slyšela jsem ho, jak říká jednomu z jeho mužů, že hodlá plout celou noc, ať už ty... ty holky... chtějí cokoliv. Očividně ho cesta za denního světla příliš netěší.“

Nyneiva si vzpomněla na lokty a studené nohy druhé ženy a napadlo ji, zda by nebylo lepší, kdyby se uložila nahoře s uprchlíky. „Kam tím míříš?“

„Ten chlap je pašerák, Nyneivo.“

„Na tomhle plavidle?“ Nyneiva shodila na zem rance, tlumok položila na stůl a posadila se na krajíček postele. Ne, na palubě spát nebude. Kajuta možná páchla, ale dala se vyvětrat, a i když bude v posteli plno, měla silnou péřovou matraci. Loď se opravdu ošklivě houpala. Stejně dobře mohla mít všechno pohodlí, jaké jen dokáže získat. Elain ji odsud nemůže vyhnat. „Je to sud. Budeme mít štěstí, když se do Boanndy dostaneme za dva týdny. Jen Světlo samo ví, jak dlouho to potrvá do Salidaru.“ Ani jedna ve skutečnosti nevěděla, jak daleko Salidar je, a ještě nebyl čas pustit se do křížku s kapitánem Neresem.

„Všechno do sebe zapadá. I to jméno. Říční zmije. Který počestný obchodník by takhle své plavidlo pojmenoval?“

„No, a co když je? Nebylo by to poprvé, co jsme využily pašíře."

Elain rozhořčeně rozhodila rukama. Vždycky si myslela, že poslouchat zákony je důležité, ať už je zákon sebehloupější. Měla toho s Galadem společného víc, než byla ochotná přiznat. Tak Neres je nazývá holkama, co?

Druhá potíž byla v místu pro ostatní. Říční zmije nebyla nijak velká loď, i když poměrně široká, a sečteno dohromady, bylo na palubě hodně přes sto lidí. A určitý prostor musela mít posádka pracující u opačin a starající se o lanoví a plachty, takže pro pasažéry moc místa nezůstávalo. A také příliš nepomáhalo, že uprchlíci se snažili držet od Shienarců co nejdál. Zřejmě měli ozbrojených mužů plné zuby. Bylo tu právě tak dost místa, aby si všichni mohli sednout, lehnout si však nešlo.

Nyneiva šla rovnou za Neresem. „Tihle lidé potřebují víc místa. Zvlášť ženy a děti. Jelikož už nemáš další kajuty, bude muset stačit podpalubí.“

Neresovi potemněla tvář. S pohledem upřeným přímo před sebe a asi o krok nalevo od Nyneivy zavrčel: „Moje podpalubí je plný cennýho nákladu. Moc cennýho nákladu.“

„Zajímalo by mě, jestli tady na Eldar fungují celníci,“ utrousila nedbale Elain a podívala se na oba břehy, dost hustě porostlé stromy. Řeka tu byla široká jenom pár set kroků, lemovaná vyschlým černým bahnem a obnaženým žlutým jílem. „Ghealdan na jedné straně a Amadicie na druhé. Může se to zdát zvláštní, tvoje podpalubí je plné zboží z jihu a ty míříš na jih. Ovšem, nejspíš máš všechny dokumenty, ze kterých je úplně jasné, kde jsi zaplatil cla. A mohl bys tvrdit, že jsi nemohl v Samaře vyložit kvůli těm pouličním bouřím. Slyšela jsem, že výběrčí daní jsou ve skutečnosti velmi chápaví.“

Kapitán stáhl koutky úst a na žádnou z nich se pořád nepodíval.

Proto měl taky tak dobrý výhled, když Tom máchl prázdnýma rukama, elegantně je rozpřáhl a náhle se mu v prstech otáčely dva nože, než nechal jeden zmizet.

„Jenom si udržuju formu,“ prohodil Tom a zbylou čepelí si uhlazoval dlouhý knír. „Rád si zachovávám jistou... zručnost.“ Rána v bílých vlasech a čerstvá krev na obličeji, spolu se zakrvácenou trhlinou na rameni kabátce a dalšími trhlinami, by mu jinde v jiné než Unově společnosti propůjčovaly rozhodně zločinecký vzhled. Shienarec však ukazoval zuby v úsměvu, který vůbec nebyl veselý a dělal navíc nešťastné věci s jeho dlouhou jizvou i novým šrámem na druhé tváři, rudým a čerstvým. Zamračené karmínové oko na jeho klípci málem ve srovnání s tím bledlo.

Neres zavřel oči a zhluboka přehluboka se nadechl.

Byly otevřeny poklopy, a bedny a koše šly se šplícháním přes palubu, některé těžké, většina lehká a vonící po koření. Neres sebou trhl pokaždé, když se řeka zavřela nad něčím dalším. Rozjasnil se – pokud se o něm dalo něco takového říci – když Nyneiva nařídila, že štůčky hedvábí a koberce a role jemného sukna mají zůstat dole. Dokud si neuvědomil, že je chce jako prostěradla. Jestli se předtím tvářil kysele, tak teď by se z jeho výrazu srazilo mléko i ve vedlejší místnosti. Během celé operace neřekl ani slovo. Když začaly ženy vytahovat na provazech vědra s vodou, aby přímo na palubě umyly děti, odešel za záď, ruce měl sepjaté za zády, a díval se na pár košíků, které se ještě nepotopily.

Jistým způsobem právě Neresův zvláštní přístup k ženám začal uhlazovat ostří Elainina a Birgittina jedovatého jazýčku. Tak to aspoň viděla Nyneiva. Ona sama si samozřejmě zachovávala svou obvykle vyrovnanou povahu. Neres neměl ženy rád. Členové posádky mluvili jako o překot, když už museli promluvit s některou z nich, a přitom neustále vrhali rychlé pohledy na kapitána, než zase odběhli zpátky ke své práci. Muže, který právě zjevně neměl nic na práci, nejspíš Neres poslal s řevem za nějakými úkoly, jestli s nějakou sukní vyměnil víc než dvě slova. Jejich chvatné poznámky a mumlané varování Neresův názor zcela ozřejmily.

Ženy stojí muže peníze, perou se jako toulavé kočky a způsobují jen samé potíže. Všechny potíže do jedné, které muž má, lze hodit na ženské, tak nebo tak. Neres čekal, že ještě než slunce poprvé zapadne, nejméně polovina z nich se bude válet po palubě a rvát se. Všechny budou koketovat s jeho posádkou a způsobí pokud už ne rvačku, tak aspoň hádky. Kdyby mohl poslat všechny ženy ze své lodi navěky, mohl by být šťastný. Kdyby mohl dostat všechny ze svého života, byl by štěstím bez sebe.

Nyneiva se s někým takovým ještě nikdy nesetkala. Oh, slyšela muže mumlat si něco o ženách a penězích, jako kdyby muži nerozhazovali peníze jako smetí – oni prostě neměli na peníze hlavu, byli ještě horší než Elain – a dokonce slyšela, jak hážou na ženy různé trable, obvykle když všechny ty starosti způsobili sami. Ale nedokázala si vzpomenou, že by někdy potkala muže, který skutečně nemá ženy rád. Překvapilo ji zjištění, že Neres má v Ebú Daru manželku a kupu dětí, nepřekvapilo ji však, že doma zůstává jen na tak dlouho, aby naložil nový náklad. On dokonce se ženami ani nechtěl mluvit. Bylo to prostě úděsné. Občas se Nyneiva přistihla, že se na něj dívá úkosem, jako by se dívala na nějaké neuvěřitelné zvíře. Mnohem divnější, než byli s’reditové či cokoliv jiného z Lucova zvěřince.

Přirozeně nepřicházelo v úvahu, že by Elain či Birgitte mohly vypustit svou žluč, kde by je mohl slyšet. To, jak Tom a ostatní kouleli očima a vrhali po sobě významné pohledy, bylo už tak dost špatné. Ti se je aspoň snažili zakrýt. Neresovo otevřené uspokojení, že se jeho směšné očekávání naplnilo – on by to tak určitě viděl – by bylo prostě nesnesitelné. Nedal jim na vybranou, musely polknout svůj jed a usmívat se.

Nyneivě samotné by se docela líbilo, kdyby dostala Toma, Una a Juilina z Neresova dohledu. Už se zase zapomínali, zapomínali, že mají dělat to, co se jim řekne. Na výsledcích nezáleželo, to mohlo počkat. A z nějakého důvodu začali Nerese trápit poznámkami plnými černého humoru, týkajícími se rozbitých hlav a podřezaných hrdel. Jenže jediné místo, kde na Nerese zcela jistě nenarazila, byla kajuta. Muži sice nebyli nijak zvlášť velcí, i když Tom byl velký a Uno docela rozložitý, přesto kdyby se však natlačili sem, byli by tu nad ní čněli. To bylo těžko vhodné prostředí pro hubování, které jim chtěla uštědřit. Dáte muži možnost nad vámi čnít, a jako by měl zpola vyhráno. A tak nasadila milý výraz, nevšímala si toho, jak se Tom a Juilin tváří překvapeně a zamračeně a Uno a Ragan nevěřícně, a užívala si navenek dobré nálady, kterou byly druhé dvě ženy nuceny předvádět.

Když zjistila, proč jsou plachty tak napjaté a klikatící se říční břehy ubíhají pod odpoledním sluncem rychlostí klusajícího koně, podařilo se jí zachovat úsměv. Neres nechal opačiny vytáhnout a uložit podél zábradlí. Tvářil se skoro šťastně. Skoro. Podél amadicijského břehu se táhl nízký avšak srázný jílovitý břeh a podél ghealdanského rostlo v širokém pruhu mezi vodou a stromy rákosí, přičemž tam, kde voda ustoupila, bylo převážně hnědé. Samara ležela jen pár hodin cesty proti proudu.

„Tys usměrnila,“ obvinila skrze zaťaté zuby Elain. Hřbetem ruky si otřela pot z čela a odolala nutkání setřást ho na pomalu se zvedající a klesající podlahu. Ostatní pasažéři jim dvěma a Birgitte uvolnili kousek místa, ale ona přesto mluvila potichu a tak vlídně, jak jen dokázala. Žaludek jako by se jí pohyboval o vteřinku pozadu za kymácením lodi, což jí na náladě také nepřidávalo. „Tenhle vítr je tvoje práce.“ Doufala, že má v tlumoku dost červeného fenyklu.

Podle Elainina zpoceně zamračeného výrazu a vykulených očí by jí z úst mělo prýštit mléko a strdí. „Je z tebe vylekaný králík. Seber se. Samara je za námi celé míle. Na takovou dálku nedokáže nikdo vycítit nic užitečného. Musela by teď být s námi na lodi. Byla jsem dost rychlá.“

Nyneiva měla pocit, že jí popraská tvář, jestli si úsměv podrží ještě o chvíli déle, ale koutkem oka viděla na Nerese, jenž si prohlížel pasažéry a potřásal hlavou. Jak byla v dané chvíli rozzlobená, viděla již téměř zcela vytracené pozůstatky tkaniva druhé ženy. Práce s počasím bylo jako kutálet kámen z kopce. Měl sklon pokračovat směrem, kterým jste začaly. Když kámen uhne ze stezky, což dříve či později udělá, stačí, když ho jen popostrčíte zpátky, a s počasím to je stejné. Moghedien tak velké tkanivo mohla zachytit i v Samaře – možná – ale rozhodně ne natolik přesně, aby poznala, kde k tomu došlo. Ona sama se v čisté síle mohla Moghedien rovnat, a i když nebyla dost silná, aby něco ještě udělala, zřejmě se dalo bezpečně říci, že Zaprodankyně taky ne. A ona chtěla cestovat, jak nejrychleji to bylo možné. Právě teď ve stísněné prostoře se dvěma dalšími, které pro ni byly stejně přitažlivé, jako kdyby se o kajutu měla dělit s Neresem, byl i jediný den nesmírně důležitý. A ostatně den navíc na vodě taky nebylo nic, nač by se těšila. Jak se může loď pohybovat tímhle způsobem, když je hladina napohled úplně rovná?

Ze všeho toho usmívání ji začínaly bolet rty. „Měla ses zeptat, Elain. Ty vždycky jdeš a uděláš něco bez ptaní, bez přemýšlení. Je čas, aby sis uvědomila, že jestli spadneš do jámy, protože letíš naslepo, tak tě tvoje stará chůva nevytáhne ven a neumyje ti obličej.“ Při posledním slově měla Elain oči velké jako talíře a cenila zuby, jako by byla připravená kousat.

Birgitte dala každé ruku kolem ramen, naklonila se blíž a zářila, jako by ji pod krkem držela radost. „Jestli toho vy dvě nenecháte, tak vás obě hodím do řeky, abyste zchladly. Chováte se obě jako shagoský šenkýřky s oparem!“

Se zpocenými tvářemi ztuhlými v příjemném výraze se tři ženy rozešly třemi různými směry a tak daleko od sebe, jak jen bylo na lodi možné. Při západu slunce Nyneiva zaslechla Ragana, když říkal, že se jim třem muselo vážně ulevit, že jsou pryč ze Samary, podle toho, jak se pořád pochichtávají, a ostatní muži si zřejmě mysleli to samé, ale zbylé ženy si je prohlížely s příliš uhlazenými výrazy. Ony poznaly potíže, když nějaké uviděly.

A přesto, kousek po kousku, se potíže vytratily. Nyneiva si nebyla jistá, jak k tomu vlastně došlo. Možná ty příjemné výrazy, které Elain a Birgitte nasadily, tak nějak pronikly dovnitř i proti jejich vůli. Možná to bylo tím, jak to všechno bylo směšné, snažit se udržet přátelskou tvář, zatímco do slov vkládáte dost jedu, možná jim to začínalo docházet. Ať už to však bylo, čím chtělo, nemohla si Nyneiva na výsledek stěžovat. Pomalu, den za dnem, začala slova i tóny odpovídat jejich tvářím, a tu a tam se jedna z nich zatvářila dokonce rozpačitě, očividně když si vzpomněla, jak se chovala předtím. Ani jedna samozřejmě nepronesla jediné slovo na omluvu, což Nyneiva docela dobře chápala. Kdyby se byla chovala stejně hloupě a ohavně jako ony, určitě by to nechtěla nikomu připomínat.

Také děti hrály určitou roli v tom, že Elain a Birgitte nalezly vnitřní rovnováhu, i když to vlastně začalo tím, že prvního rána na řece se Nyneiva jala ošetřovat mužům rány. Vynesla ven svůj tlumok plný bylinek, vyráběla lektvary a mazání, obvazovala šrámy. Ty rány ji rozzlobily dost, takže dokázala léčit – nemoci a zranění ji vždycky rozčílily – aspoň na některé z těch nejhůře postižených použila léčení, i když musela být opatrná. Mizející rány by vyvolaly řeči a Světlo ví, co by Neres udělal, kdyby ho napadlo, že má na palubě Aes Sedai. Nejspíš by někoho v noci propašoval na amadicijský břeh a pokusil se je nechat zatknout. Navíc by ta zpráva mohla způsobit, že by se někteří uprchlíci vrhli přes palubu.

Unovi například vetřela do ošklivě pohmožděného ramene kapku mazání s pálivým olejem ze škumpy a na čerstvý šrám na tváři použila trošku mastičky se všehojem – nemělo smysl plýtvat ani jedním, ani druhým – a zavázala mu hlavu tak, že skoro nepohnul čelistí, než ho vyléčila. Když zalapal po dechu a zamával rukama, stroze vyjela: „Nebuď jak malej kluk, nemyslela jsem si, že taková bolístka bude velkýmu silnýmu chlapovi tolik vadit. Teď to nech takhle. Jestli na to příští tři dny třeba jen sáhneš, tak tě naleju něčím, na co hned tak nezapomeneš.“

Uno pomalu kývl a zíral na ni natolik nejistě, až bylo jasné, že neví, co udělala. Jestli mu to dojde, až si konečně sundá obvazy, s trochou štěstí si nikdo jiný nebude pamatovat, jak zlá ta rána byla, tak snad bude mít dost rozumu, aby držel jazyk za zuby.

Když jednou začala, bylo jen přirozené pokračovat i na zbytku pasažérů. Jen málokterému z uprchlíků chyběla nějaká ta modřina či odřenina, a na některých dětech byly vidět známky horečky a červíků. Ty mohla léčit bez starostí. Děti vždycky vyváděly, když dostávaly nějakou medicínu, která nechutnala jako med. Jestli snad řekly svým matkám, že to bylo zvláštní, tak všichni věděli, že si děti pořád něco vymýšlejí.

S dětmi se vlastně nikdy necítila úplně příjemně. Pravda, chtěla dát Lanovi děti. Aspoň jedna její část chtěla. Děti dokázaly udělat pěkný zmatek kvůli ničemu. Zřejmě měly ve zvyku dělat přesný opak toho, co jste jim řekli, jakmile jste se k nim otočili zády, jen aby viděly, co uděláte. A přesto zjistila, že sčesává z čela vlásky chlapci, který jí nesahal málem ani do pasu a upřeně k ní vzhlížel jasně modrýma očima. Ty oči velmi připomínaly oči Lanovy.

Připojily se k ní Elain a Birgitte, zprvu jen proto, aby jí pomohly udržet pořádek, ale tak nebo tak, i je to táhlo k dětem. Zvláštní, Birgitte vůbec nevypadala hloupě s asi tříletým či čtyřletým hošíkem v náručí a klubkem dětí kolem sebe, přičemž jim zpívala nějakou nesmyslnou písničku o tancujících zvířatech. A Elain poslala dokola pytlík červených cukrátek. Světlo vědělo, kde je sebrala a proč. Když ji Nyneiva přistihla, jak si jedno strká do úst, vůbec se nezatvářila provinile. Jenom se zazubila, jemně vytáhla jakési malé holčičce paleček z pusinky a místo něj jí strčila další sladkost. Děti se začaly smát, jako by si právě vzpomněly, jak se to dělá, a tulily se k Nyneiviným suknicím stejně jako k Elain a Birgitte, jako by to byly jejich matky. Bylo těžké vztekat se za takových okolností. Když druhý den Elain začala dál studovat a’dam v soukromí kajuty, Nyneiva se dokonce ani nedokázala přimět k tomu, aby udělala něco víc, než že si odfrkla, a i to jen slabě. Ta žena byla zřejmě víc než kdy jindy přesvědčená, že náramek, obojek a vodítko vytvářejí jakousi zvláštní formu propojení. Nyneiva si k ní dokonce jednou dvakrát přisedla. Už samotný pohled na tu ohavnost stačil k tomu, aby mohla uchopit saidar a sledovat Elain.

A taky se konečně vynořily příběhy uprchlíků. Rodiny rozdělené, ztracení či mrtví příbuzní. Statky, krámky a řemeslnické dílny zničené, jak se tamtudy šířily vlny světských nepokojů a ničily obchod. Lidé nemohli nakupovat, když nemohli prodávat. Prorok byl jen poslední cihlou na voze, když se zlomila oj. Nyneiva neříkala nic, když si všimla, jak Elain strká zlatou marku chlapíkovi s řídkými šedými vlasy, který se dotkl klouby rukou čela a snažil se jí políbit ruku. Však zjistí, jak zlato rychle mizí. Kromě toho Nyneiva sama rozdala pár penízků. No, možná víc než pár.

Všichni muži až na dva byli prošedivělí či plešatí, s ošlehanými tvářemi a mozolnatýma rukama. Mladší muže sebrali do vojska, pokud je nechytil prorok. Ty, kteří odmítli jedno i druhé, oběsili. Ti dva mladší – vlastně to byli skoro ještě chlapci, Nyneiva pochybovala, že by se již pravidelně holili – měli pohled štvanců a trhli sebou pokaždé, když se na ně podíval některý ze Shienarců. Občas některý ze starších mluvil o tom, jak začne znovu, najde si kousek půdy k sedlačení či se znovu dá na řemeslo, ale tón jejich hlasu prozrazoval, že je to spíš sebeklam a hraná statečnost než skutečná naděje. Většinou jen tiše rozmlouvali o svých rodinách. O ztracené manželce, ztracených synech a dcerách, o ztracených vnucích a vnučkách. Hovořili jako ztracenci. Druhé noci chlapík s ušima jako plachty, který v té smutné skupince vypadal, že má nejvíc nadšení, prostě zmizel. Když vyšlo slunce, byl jednoduše pryč. Mohl doplavat na břeh. Nyneiva doufala, že to udělal.

Byly to však právě ženy, kdo ji chytil za srdce. Neměly větší vyhlídky než muži, neměly větší jistoty, ale většinou měly větší břímě. Žádná s sebou neměla manžela, dokonce ani nevěděly, jestli jejich muž ještě žije, ale zodpovědnost, která je tížila, je také udržovala v pohybu. Žádná žena s charakterem se nemůže vzdát, když má děti. I ty ostatní si hodlaly najít nějakou budoucnost. Všechny měly aspoň špetku naděje, kterou muži jenom předstírali. Zvláště tři jí přilnuly k srdci.

Nicola byla asi jejího věku a výšky, štíhlá tmavovlasá tkadlena s velkýma očima, která se chtěla vdát. Dokud si její Hyran nevzal do hlavy, že ho volá povinnost a on musí následovat proroka, následovat Draka Znovuzrozeného. Ožení se s ní, až tuto povinnost splní. Povinnost byla pro Hyrana velmi důležitá. Byl by z něj dobrý a pozorný manžel a otec, tvrdila Nicola. Jenže to, co měl v hlavě, mu stejně moc nepomohlo, když mu ji kdosi rozrazil sekerou. Nicola nevěděla kdo ani proč, jen to, že se musí od proroka dostat, co nejdál to půjde. Někde přece muselo existovat místo, kde se lidé nezabíjejí, kde se nebude pořád bát, nač by asi mohla narazit za dalším rohem.

Marigan, o pár let starší, bývala kdysi kyprá, ale teď na ní prodřené hnědé šaty jen volně visely a ve tváři měla otupělý výraz, bylo to mnohem víc než jen pouhá únava. Její dva synové, Jaril a Seve, šest a sedm let, jen mlčky hleděli na svět příliš velkýma očima. Drželi se jeden druhého a všechno i všichni ostatní je zřejmě děsili, dokonce i jejich vlastní matka. Marigan v Samaře obchodovala s léčivy a bylinkami, i když měla o obojím někdy dost zvláštní představy. Vlastně nebylo divu. Žena, která nabízela léčení, se s Amadicií a bělokabátníky na protějším břehu řeky musela držet pěkně při zemi, a dokonce se musela všechno od začátku naučit sama. Marigan chtěla v životě jen léčit nemoci, a tvrdila, že si přitom vedla dobře, i když manžela zachránit nedokázala. Pět let od jeho smrti bylo těžkých a příchod proroka jí rozhodně v ničem neulehčil. Davy pátrající po Aes Sedai ji zahnaly do úkrytu poté, co jednoho muže vyléčila z horečky, a povídačky to změnily v zázračné uzdravení přímo ze smrtelné postele. Tak málo většina lidí věděla o Aes Sedai. Smrt se nedala vyléčit ani s pomocí jediné síly. Dokonce i Marigan si však zřejmě myslela, že tomu tak není. Nevěděla, kam půjde, stejně jako Nicola. Doufala, že někde najde nějakou vesnici, kde by znovu mohla v klidu prodávat bylinky.

Areina byla z těch tří nejmladší, ve tváři plné fialových a žlutých modřin měla vážné modré oči a vůbec nebyla z Ghealdanu. Když už nic jiného, bylo by to jasné z jejích šatů. Měla krátký tmavý kabátec a bohatě nabírané kalhoty, které se příliš nelišily od toho, co nosila Birgitte. To byl veškerý její majetek. Nechtěla říci, odkud přesně je, ale o cestách, které ji dovedly na palubu Říční zmije, byla sdílnější. Alespoň o některých. Nyneiva si musela hodně domýšlet. Areina odešla do Illianu, protože chtěla odvést svého mladšího bratra domů dřív, než bude moci složit přísahu hledačů Valerského rohu. Avšak s městem plným cizinců ho vůbec nenašla, nějak však sama složila přísahu a vydala se do světa, i když tak úplně nevěřila, že Valerský roh existuje, a zpola doufala, že někde najde malého Gwila a dovede ho domů. Od té chvíle byly věci... složité. Areina se sice nezdráhala hovořit, ale dávala si hroznou práci, aby se přitom vylíčila v dobrém světle... Vyhnali ji z několika vesnic, jednou ji okradli a několikrát ztloukli. Přesto se nehodlala vzdát či vyhledat útočiště nebo nějakou mírumilovnou vesnici. Svět byl pořád tam někde venku a Areina ho hodlala dostat na kolena. Ne že by to řekla přímo takhle, ale Nyneiva věděla, co má ta žena na mysli.

Nyneiva taky věděla velmi dobře, proč jí jsou tyto ženy tak blízké. Každý příběh mohl být odrazem části jejího vlastního života. Jenom tak docela nechápala, proč se jí Areina líbí nejvíc. Podle jejího názoru, když si dala dvě a dvě dohromady, skoro všechny Areininy potíže pocházely z toho, že si příliš nedávala pozor na jazyk a říkala lidem to, co si myslí. Těžko to byla náhoda, že musela z jedné vesnice utéci tak rychle, že tam dokonce musela nechat i koně, potom, co starostu nazvala povalečem s tváří jako knedlík a několika vesničankám řekla, že vyschlé domácí puťky nemají právo se ptát, co dělá na cestě sama. K tomuhle se alespoň byla ochotná přiznat. Nyneiva si myslela, že když jí půjde pár dní příkladem, Areině to nesmírně pomůže. A muselo existovat i něco, co by mohla udělat i pro druhé dvě. Touhu po bezpečí a míru chápala velmi dobře.

Ráno druhého dne, když byla klidná nálada ještě křehká a jazyky – jazyky některých lidí! – ještě ostré, došlo ke zvláštní výměně názorů. Nyneiva řekla, docela mírně, něco o tom, že Elain není na místě své matky, takže si nemusí myslet, že Nyneiva bude spát každou noc odstrčená ke stěně. Elain zvedla bradu, ale než stačila otevřít ústa, Birgitte vyhrkla: „Ty jsi opravdu dědička Andoru?“ Skoro se nerozhlédla kolem, aby se ujistila, že poblíž není nikdo, kdo by to zaslechl.

„Jsem.“ Elain mluvila mnohem důstojněji, než se Nyneiva v poslední době pamatovala, ale byl v tom náznak – mohlo to být uspokojení?

S tváří úplně bez výrazu se Birgitte prostě otočila na patě a odešla na příď, kde se posadila na svinuté lano a zadívala se na řeku vepředu. Elain se za ní mračila a potom si odešla sednout za ní. Chvíli tam spolu obě ženy seděly a rozmlouvaly. Nyneiva by se k nim nepřipojila, ani kdyby ji požádaly! Ať již rozebíraly cokoliv, Elain vypadala lehce rozladěná, jako by čekala nějaký výsledek, ale poté si už mezi sebou nevyměnily křivého slovíčka.

Birgitte se později toho dne vrátila ke svému jménu, i když to byl poslední záblesk hněvu, který to způsobil. Jakmile byla Moghedien bezpečně daleko, tak si s Elain lístky měchýřníku vymyly čerň z vlasů, a Neres, když viděl jednu s rudozlatými kudrnami na ramena a druhou se zlatožlutým, složitě splétaným copem a navíc s lukem a toulcem, kysele poznamenal něco jako „Birgitte k nám přišla ze zatracenejch příběhů". Byla jeho smůla, že to slyšely. Birgitte mu ostře řekla, že to je její jméno, a jestli se mu nelíbí, tak mu připíchne uši, ke kterému stěžni si vybere. Se zavázanýma očima. Kapitán odkráčel červený ve tváři jako rak a křičel, aby lodníci přitáhli lana, která už se nedala přitáhnout víc bez toho, aby praskla.

V této chvíli by bylo Nyneivě úplně jedno, i kdyby Birgitte svou hrozbu splnila. Po měchýřníku jí sice zůstal ve vlasech maličko narudlý odstín, ale barva se natolik podobala její přirozené, že málem vykřikla radostí. Pokud všechny na palubě nezačnou bolet zuby a dásně, tak jí měchýřníkového listí zbývalo až dost. A taky měla dostatečnou zásobu červeného fenyklu, aby si měla čím uklidnit žaludek. Jakmile měla vlasy suché a zase slušně spletené do copu, nemohla si nepovzdechnout úlevou.

Ovšem, s tím, jak Elain usměrňovala dobrý vítr a Neres plul ve dne v noci, ubíhaly na obou březích vesnice a statky s doškovými střechami rychle dozadu, a čím dál po proudu byli, tím méně tu bylo stop po nepokojích. Jakkoliv už bylo špatně pojmenované plavidlo široké, plulo po řece slušnou rychlostí.

Neres byl zjevně rozpolcen mezi radostí z toho, jaké štěstí má, že vane takový vítr, a starostí, že musí plout za denního světla. Nejednou se toužebně zadíval do zpětného proudu, po stromy zastíněném rameni či tůni zařezávající se hluboko do břehu, kde mohla Říční zmije bezpečně zakotvit a skrýt se. Nyneiva občas poznamenala tak, aby to mohl slyšet, jak musí být rád, že se lidé ze Samary dostanou o to dřív z jeho lodi, k čemuž přihodila poznámku o tom, jak dobře tahle žena vypadá teď, když je odpočatá, či jak živé jsou děti tamté ženy. To stačilo, aby ho nápady s přistáváním okamžitě přešly. Bylo by možná snazší pohrozit mu Shienarci či Tomem a Juilinem, ale ti už byli i tak až moc nafoukaní. A ona se rozhodně nehodlala hádat s mužem, který se na ni stále nechtěl ani podívat, ani s ní mluvit.

V šedém svítání třetího dne posádka znovu zasedla k opačinám, aby je dostala k molu v Boanndě. Bylo to slušné město, větší než Samara, na místě, kde se rychle proudící řeka Boern, přitékající z Jehannahu, vlévala do pomalejší Eldar. Za vysokými šedými hradbami se zvedaly tři věže a budova lesknoucí se bíle pod červenou taškovou střechou, která se určitě mohla vydávat za zámek, byť menší. Když byla Říční zmije pevně uvázaná u těžkých kůlů na konci mola – které se až do poloviny klenulo přes vyschlé bahno – Nyneiva se nahlas podivila, proč Neres plul až do Samary, když mohl své zboží vyložit tady.

Elain kývla směrem ke statnému muži na molu, který měl na prsou řetěz s jakýmsi znakem. Bylo tu víc takových jako on, všichni s řetězy a v modrých kabátcích, a pozorně sledovali další dvě bachratá plavidla, z nichž se vykládalo na jiných molech. „Výběrčí daní královny Alliandry, řekla bych.“ Neres zabubnoval prsty na zábradlí a na muže na molu se nedíval stejně soustředěně, jako oni pozorovali ostatní plavidla. „Možná má s těmi v Samaře nějakou dohodu. Nemyslím, že bude chtít mluvit s těmito.“

Muži a ženy ze Samary váhavě vystoupili po lávce na molo a výběrčí si jich nevšímali. Za lidi se žádné clo neplatilo. Pro Samarské to byl začátek nejistoty. Měli před sebou své životy, museli začít nanovo, obstát s tím, co měli a co jim Nyneiva a Elain daly. Než byli Samarští v půli mola, a stále se choulili k sobě, některé z žen už se tvářily stejně sklíčeně jako muži. Některé dokonce začaly plakat. Elain se zatvářila usouženě. Vždycky se chtěla postarat o každého. Nyneiva doufala, že Elain nezjistila, že některým ženám sama pár stříbrňáků podstrčila.

Ne všichni však opustili loď. Zůstala Areina a Nicola i Mangan, s přivinutými syny, kteří kolem sebe hleděli vykulenýma očima, když ostatní děti zmizely směrem k městu. Ti dva hošíci neřekli od Samary jediné slovo, co by Nyneiva slyšela.

„Chci jít s tebou,“ řekla Nyneivě Nicola a nevědomky lomila rukama. „Cítím se s tebou v bezpečí.“ Marigan důrazně kývla. Areina neříkala nic, ale přistoupila blíž k oběma ženám, čímž se stala součástí skupinky, i když se klidně dívala na Nyneivu a vyzývala ji, jen ať se opováží poslat ji pryč.

Tom lehce potřásl hlavou a Juilin se zašklebil, ale Nyneiva se podívala na Elain a Birgitte. Elain kývla bez zaváhání a druhá žena byla jen o mžik oka pozadu. Nyneiva si zvedla suknice a rázným krokem vyrazila k Neresovi, jenž stál na zádi.

„Teď snad budu mít svou loď zpátky,“ sdělil vzduchu někde mezi lodí a molem. „A už bylo načase. Tahle plavba byla nejhorší, jako jsem kdy podnikl.“

Nyneiva se teď široce usmála. Pro jednou se na ni podíval, než skončila. No, skoro.

Neres vlastně neměl moc na vybranou. Těžko se mohl obrátit s prosbou o pomoc na úřady v Boanndě. A i kdyby se mu nelíbila cena, kterou nabízela, stejně musel plout po proudu. A tak Říční zmije znovu vyplula, míříc do Ebú Daru, s jednou zastávkou, o níž kapitán nic nevěděl, dokud se Boannda nezačala vytrácet za zádí.

„Salidar!“ zavrčel s pohledem upřeným nad Nyneivinu hlavu. „Salidar je opuštěnej od bělokabátnický války. Jenom hlupačka by chtěla vystoupit na břeh v Salidaru.“

Nyneiva, i když s úsměvem, byla natolik rozzlobená, že dosáhla na pravý zdroj. Neres zařval, plácl se do krku a zároveň do stehna. „Ti střečci jsou letos ale hrozní,“ podotkla Nyneiva soucitně. Birgitte zařvala smíchy, než byli v půli cesty dolů na palubu.

Nyneiva stála vzpřímeně na přídi a zhluboka se nadechla, když Elain usměrnila, aby znovu zvedla vítr, a Říční zmije poskočila do silného proudu přitékajícího od Boern. Nyneiva už červený fenykl málem obědvala i večeřela, ale i kdyby jí ještě před Salidarem došel, nezáleželo by jí na tom. Tahle cesta už byla skoro u konce. Všechno, čím prošla, za tohle stálo. Jistě, ne vždycky si to myslela, a drsné jazyky Elain a Birgitte toho nebyly jediným důvodem.

Tu první noc, když jen ve spodničce ležela v kapitánově posteli, zatímco zívající Elain seděla na židli a Birgitte se opírala o dveře a hlavou se téměř dotýkala stropních trámů, použila Nyneiva zkroucený kamenný prsten. Kajutu osvětlovala jediná rezavá lampa upevněná v závěsu a kupodivu z oleje stoupala vůně koření. Neres možná taky neměl rád zápach plísně a zatuchlinu. Pokud si prsten mezi ňadra zastrkovala poněkud okatě – a dala si záležet, aby druhé dvě viděly, že se dotýká holé kůže – no, měla k tomu důvod. Pár hodin povrchně rozumného chování z jejich strany ještě neznamenalo, že se bude mít Nyneiva méně na pozoru.

Srdce Kamene bylo přesně takové, jako pokaždé předtím, odevšad a odnikud vycházelo bledé světlo, třpytivý křišťálový meč Callandor čněl z kamenů v podlaze pod velikou kupolí a do stínů ubíhaly řady sloupů z leštěné krevele. A nechyběl ani ten pocit, že je sledována, který byl v Tel’aran’rhiodu taky všudypřítomný. Nyneiva měla co dělat, aby neutekla nebo se nevrtila do zoufalého pátrání mezi sloupy. Přinutila se zůstat stát vedle Callandoru. Pomalu napočítala do tisíce a při každé odpočítané stovce přestala a zavolala Egwainino jméno.

Pravda byla, že nic jiného ani dělat nemohla. Sebeovládání, na něž byla tak pyšná, zmizelo. Šaty se jí měnily spolu se starostmi, které si dělala kvůli sobě a Moghedien, Egwain, Randovi a Lanovi. Pevné dvouříčské sukno se mrknutím oka změnilo ve velký plášť s hlubokou kapuci, potom se objevila bělokabátnická zbroj, jež se změnila v červené hedvábné šaty – jenomže průsvitné! – a z nich se stal ještě tlustší plášť a ten se změnil v... Měla dojem, že tvář se jí mění také. Jednou se podívala na své ruce a pleť měla tmavší než Juilin. Třeba ji Moghedien nepozná...

„Egwain!“ To drsné zavolání se odrazilo mezi sloupy a Nyneiva se přinutila zůstat stát, byť celá roztřesená, než napočítá do další stovky. Velká komnata zůstala až na ni prázdná. Přejíc si, aby cítila větší lítost než nutkání ke spěchu, vykročila ze sna...

...a ležela s prstem na kamenném prstenu na řemínku, hleděla na silné trámy nad postelí a naslouchala skřípění lodi spěchající temnotou po proudu.

„Byla tam?“ chtěla vědět Elain. „Nebyla jsi pryč moc dlouho, ale –“

„Už mě unavilo pořád se bát,“ řekla Nyneiva, aniž by odtrhla pohled od trámů. „Už mě t-tak unavilo být z-zbabělá.“ Poslední slova se rozplynula v slzách, které nedokázala zastavit ani zakrýt, jakkoliv si otírala oči.

Vmžiku tam byla Elain, objímala ji a uhlazovala jí vlasy, a o něco později jí Birgitte tiskla zezadu na krk látku namočenou ve studené vodě. Nyneiva se vyplakala, zatímco jí ony říkaly, že není zbabělá.

„Kdybych si myslela, že mě honí Moghedien,“ prohlásila nakonec Birgitte, „tak bych utekla. I kdybych se nemohla schovat jinam než do jezevčí nory, tak bych se tam protáhla a schoulila se do klubíčka a potila se, dokud by neodešla. A stejně tak bych se nepostavila těm Cerandiným s’reditům, kdyby některý zaútočil, a ani jedno není zbabělé. Musíš si sama vybrat čas a místo a zaútočit na ni způsobem, jaký bude nejmíň čekat. Já se jí taky pomstím, ale jenom jestli to půjde, jinak se do toho pouštět nebudu. Cokoliv jiného by byla čirá hloupost.“

To bylo těžko to, co chtěla Nyneiva slyšet, ale její slzy a jejich útěcha udělaly další díru do trnitého plotu, který mezi nimi vyrostl.

„Dokážu ti, že nejsi žádný zbabělec.“ Elain vytáhla z poličky, kam ji položila, kazetu z tmavého dřeva a vyndala z ní železný kotouč s vyrytou spirálou. „Půjdeme zpátky spolu.“

To Nyneiva chtěla ještě méně. Jenže se tomu nedalo nijak vyhnout, ne poté, co ji ujišťovaly, že není zbabělá. A tak se vrátily společně.

Do Tearského Kamene, kde se dívaly na Callandor – lepší než se ohlížet přes rameno a uvažovat, jestli se objeví Moghedien – pak do královského paláce v Caemlynu pod Elaininým vedením, a potom je Nyneiva zavedla do Emondovy Role. Nyneiva už paláce viděla, s jejich rozlehlými sály, vysokými malovanými stropy a mramorovými podlahami, zlacením a jemnými koberci i umně tkanými závěsy, ale tady vyrostla Elain. Vidět to a vědět to jí pomohlo Elain trošku pochopit. Ovšemže ta žena očekávala, že se k ní svět skloní. Když vyrůstala, tvrdili jí, že se ohne, a navíc žila v paláci, kde tomu tak bylo.

Elain, bledý odraz sebe sama kvůli ter’angrialu, který používala, byla při pobytu v paláci zvláštně zamlklá. Ale ona zase Nyneiva mlčela v Emondově Roli. Například byla vesnice větší, než se pamatovala, a přibyly další domky s doškovými střechami i zatím hrubé dřevěné stavby. Někdo si těsně za vesnicí stavěl velmi velký dům, tři nízká poschodí, a na Trávníku byl vztyčen kamenný kvádr dva a půl sáhu vysoký, do nějž byla vyryta jména. Hodně z nich Nyneiva poznala, byla to většinou dvouříčská jména. Po obou stranách kamene byly vztyčeny stožáry, na jednom visel praporec s červenou vlčí hlavou, na druhém povlával červený orel. Všechno tu vypadalo blahobytně a šťastně – nakolik to poznala, když tu nebyli žádní lidé. Co například byly zač ty prapory? A kdo by stavěl takový dům?

Prolétly do Bílé věže a Elaidiny pracovny. Nic se tu nezměnilo, jen to, že v půlkruhu před Elaidiným stolem už zůstalo jen tucet stoliček. A triptych s Bonwhin byl pryč. Zůstal však obrázek Randa se špatně zalepenou trhlinou v plátně přes Randův obličej, jako by po něm někdo něco hodil.

Probraly se papíry v lakované skříňce se zlatými jestřáby i těmi na stole kronikářky v předpokoji. Dokumenty a dopisy se často měnily, když je ještě četly, ale moc toho nezjistily. Elaida věděla, že Rand překročil Dračí stěnu do Cairhienu, ale k tomu, co s tím hodlá podniknout, žádný klíč nezískaly. Byl tu rozzlobený požadavek, aby se všechny Aes Sedai okamžitě vrátily do Věže, pokud od ní osobně nemají přesné rozkazy učinit něco jiného. Elaida se zřejmě vůbec hodně zlobila, třeba kvůli tomu, že se poté, co jim nabídla milost, vrátilo jen pár sester, že většina špehů v Tarabonu stále mlčí, že Pedron Niall stále svolává bělokabátníky do Amadicie, když ona neví proč, že stále není možné nalézt Davrama Bashereho i přes to, že s sebou má celé vojsko. Každý dokument s její pečetí překypoval vztekem. Žádný z nich jim však nebyl celkem k ničemu, ani nebyl zajímavý, snad jen ten týkající se bělokabátníků. Ne že by s nimi měly mít nějaké potíže, pokud budou na Říční zmiji.

Poté, co se vrátily do svých těl na lodi, Elain mlčela, když vstávala ze židle a vracela kotouč do skříňky. Nyneiva bez přemýšlení vstala a šla jí pomoci se svléknout. Když se uložily ve spodničkách do postele, vylezla Birgitte nahoru. Říkala, že si lehne hned vedle schůdků.

Elain usměrnila, aby zhasla lampu. Po chvíli, co ležely potmě, poznamenala: „Palác vypadal tak... prázdný, Nyneivo. Bylo tam tak pusto.“

Nyneiva nevěděla, jak jinak by měl palác v Tel’aran’rhiodu vypadat. „To bylo tím ter’angrialem, co jsi použila. Mně jsi připadala skoro jako z mlhy.“

„No, já jsem si připadala docela v pořádku.“ V Elainině hlase se však ozýval jen mírně drsný nádech, a potom se obě uložily ke spánku.

Nyneiva si přesně vzpomínala, jaké má Elain ostré lokty, ale to nemohlo ztlumit její dobrou náladu, ani Elainina tichá stížnost, že studené nohy má ona. Dokázala to. Možná zapomenout na to, že se bojí, nebylo stejné jako nebát se, avšak aspoň se vrátila zpět do světa snů. Třeba jednoho dne najde kuráž k tomu, aby se vůbec nebála.

Když už jednou začala, bylo snazší pokračovat než přestat. Poté každou noc vstupovaly do Tel’aran’rhiodu společně a vždycky navštívily Věž, aby se podívaly, jestli něco nezjistí. Nebylo toho moc, kromě rozkazu vypravit do Salidaru vyslankyně, aby vyzvaly tamní Aes Sedai k návratu do Věže. Až na to, že toto pozvání – podle toho, co Nyneiva stačila přečíst, než se listina změnila v hlášení o sledování správných postojů potenciálních novicek, ať už to znamenalo cokoliv – pozvání bylo spíš požadavkem, aby se Aes Sedai okamžitě podvolily Elaidě a byly vděčné za to, že je jim to dovoleno. Přesto to potvrzovalo, že se tady nehoní naprázdno. Potíž s tím ostatním, co v útržcích zahlédly, byla v tom, že nevěděly dost, aby si to daly dohromady. Kdo je tenhle Davram Basherea proč se ho Elaida snaží tak zoufale najít? Proč Elaida zakázala, aby se kdokoliv zmínil o Mazrimu Taimovi, falešném Drakovi, pod hrozbou nejtěžších trestů? Proč královna Tenobie Saldejská a král Easar Shienarský napsali dopisy, v nichž zdvořile, ale důrazně odmítají, aby se Bílá věž pletla do jejich věcí? Všechno to Elain přimělo zabručet jedno z Liniiných rčení: „Kdo chce znát dvě, musí nejdřív znát jedna.“ Nyneiva mohla jen souhlasit, že to tak zajisté vypadá.

Kromě výletů do Elaidiny pracovny pracovaly na tom, aby získaly ovládání nad sebou i svým okolím ve světě snů. Nyneiva nehodlala dopustit, aby ji příště někdo chytil, jako to udělala Egwain a moudré. Na Moghedien se snažila vůbec nemyslet. Mnohem lepší bylo soustředit se na moudré.

Egwainin trik jak se jim v Samaře objevila ve snu, rozlousknout nedokázaly. Když ji volaly, nedosáhly ničeho, jen zesílil pocit, že je někdo sleduje, a podruhé už se tahle nezjevila. Snaha zadržet v Tel’aran’rhiodu někoho jiného Nyneivu neuvěřitelně doháněla k zoufalství i poté, co Elain na ten trik narazila. Bylo jen potřeba dívat se na dotyčného pouze jako na další část snu. Elain to nakonec dokázala – a Nyneiva jí poblahopřála nejpříjemněji, jak dokázala – ale Nyneivě to mnoho dní nešlo. Elain mohla být docela dobře tou mlhou, již připomínala, jak tak mizela s úsměvem pokaždé, když se jí zachtělo. Když se Nyneivě konečně podařilo zde Elain přidržet, cítila námahu, jako by vzpírala balvan.

Vytvářet fantastické květiny či tvory tím, že na ně myslely, byla mnohem větší legrace. Námaha zřejmě odpovídala jednak velikosti dotyčného objektu, a potom také tomu, jestli skutečně mohl existovat. Vytvořit stromy pokryté květy bláznivých tvarů červené, zlaté a nachové barvy bylo těžší než stojací zrcadlo, abyste se mohly podívat na to, co jste si provedly s róbou nebo co s ní udělala druhá žena. Vyzvednout ze země třpytivý křišťálový palác bylo ještě těžší, a i když na dotek byl pevný, zavlnil se a změnil pokaždé, když se jeho obraz ve vaší mysli pozměnil. Poté, co je ten zvláštní tvor – skoro jako kůň s rohem na nose! – vyhnal obě na kopec, než se jim podařilo ho nechat zmizet, mlčky si odsouhlasily, že zvířata nechají napokoji. Skoro to způsobilo novou hádku, kdy obě tvrdily, že to udělala ta druhá, ale když se Elain vzpamatovala natolik, že našla své staré já, začala se hihňat, jak asi musely vypadat, když se tak hnaly do kopce s vyhrnutými suknicemi, křičíce na zvíře, aby zmizelo. Dokonce i to, že Elain umíněně odmítala přiznat, že to byla její chyba, nezabránilo Nyneivě začít se hihňat taky.

Elain střídala železný kotouč za na pohled jantarovou destičku s řezbou spící ženy, ale ani jeden ter’angrial nepoužívala právě ráda. Jakkoliv tvrdě s nimi pracovala, nikdy se necítila plně v Tel’aran’rhiodu, jako tomu bylo s prstenem. Ale s oběma bylo nutné pracovat. Buď nebylo možné zavázat prameny ducha, nebo vás to okamžitě ze světa snů vyhodilo. Usměrnění čehokoliv jiného zároveň vypadalo skoro nemožné, nicméně Elain nechápala proč. Zřejmě ji víc zajímalo, jak byly ter’angrialy vyrobené, a vůbec ji netěšilo, že svá tajemství nevydaly tak snadno jako a’dam. Nevědět „proč“ pro ni bylo jako bodlák v punčoše.

Jednou se Nyneiva rozhodla jeden z nich vyzkoušet, náhodou to bylo tu noc, co se měly sejít s Egwain, noc po odplutí z Boanndy. Nebyla by dost rozzlobená nebýt jedné věci, která jí tak často byla solí v očích. Mužů.

Začal to Neres, dupal po palubě, když začalo slunce zapadat, a mumlal si něco o tom, že si nechal ukrást náklad. Nyneiva si ho samozřejmě nevšímala. Pak si Tom ustýlal u zadního stěžně a tiše prohodil: „Má pravdu.“

Bylo jasné, že si jí ve slábnoucím narudlém světle nepovšiml, a stejně tak Juilin, dřepící vedle něj. „Je to pašerák, ale za to zboží zaplatil. Nyneiva neměla právo mu ho sebrat.“

„Proklatý práva každý ženský jsou právě takový, jaký zatraceně řekne, že jsou.“ Uno se zasmál. „Aspoň tak to říkají ženský v Shienaru.“

Tehdy si jí všimli a odmlčeli se, když vědmu jako obvykle objevili pozdě. Uno si zamnul tvář, tu bez jizvy. Toho dne si sundal obvazy, a teď už věděl, co se stalo. Nyneiva měla dojem, že se tváří rozpačitě. Bylo těžké to v dloužících se stínech poznat, ale druzí dva se tvářili dokonale bezvýrazně.

Nyneiva jim samozřejmě nic neudělala, pouze kolem proběhla, pevně si tisknouc cop. Dokonce se jí podařilo seběhnout dolů ze schůdků. Elain už měla železný kotouč v ruce. Skříňka z tmavého dřeva ležela na stole otevřená. Nyneiva vylovila žlutou destičku s rytinou spící ženy uvnitř. Na dotek byla hladká a kluzká, rozhodně ne jako něco, čím se dal poškrábat kov. S tím, jak v ní doutnal hněv, byl saidar teplá záře těsně mimo dohled za jejím ramenem. „Třeba dokážu přijít s nějakým nápadem, proč ti ta věc nedovolí usměrnit víc než jen střípky.“

A takhle se ocitla v Srdci Kamene, usměrňujíc pramen ducha do destičky, kterou tady, v Tel’aran’rhiodu, měla nacpanou v taštičce na opasku. A jak to tak často ve světě snů dělala, Elain na sobě měla roucho vhodné pro dvůr své matky, zelené hedvábí vyšívané kolem krku zlatou nití, s náhrdelníkem a náramky ze zlatých oček a drahých opálů, ale Nyneiva s překvapením zjistila, že na sobě má něco velmi podobného, i když vlasy měla spletené do copu – a ty měly svou původní barvu – místo aby jí volně visely přes ramena. Její šaty byly světle modré a stříbrné, a i když výstřih nebyl tak hluboký jako na Lucových šatech, pořád byl nižší, než by si sama vybrala. Stejně, velmi se jí líbilo, jak se jí mezi ňadry třpytí jediný ohnivý opál na stříbrném řetízku. Pro Egwain nebude snadné zastrašovat takhle oblečenou ženu. Rozhodně to nemělo nic společného s tím, že si tyhle šaty vybrala, byť nevědomky.

Hned poznala, co Elain myslela tím, vypadat docela dobře. Sama sobě se nejevila jinak než druhá žena, které se nějak podařilo vplést zkroucený kamenný prsten do svého náhrdelníku. Elain však říkala, že vypadá... mlžně. Mlžně také působil saidar, až na ten pramen ducha, který začala splétat, ještě když byla vzhůru. Zbytek byl velice řídký, a dokonce i nikdy neviděné teplo pravého zdroje tu bylo jaksi tlumené. Rozhněvaná však byla stále dost, aby mohla usměrňovat. I když snad podráždění kvůli mužům vybledlo před tou záhadou, záhada byla sama o sobě dráždivá. Zocelit se na setkání s Egwain s tím nemělo vůbec nic společného. Nic takového přece nedělala, a neexistoval žádný důvod, proč by měla na jazyku cítit slabou chuť kočičího kapradí a černobýlu! A přesto vyvolat jediný plamínek tančící ve vzduchu – byla to jedna z prvních věcí, co se novicky učily – jí připadalo stejně těžké jako přehodit si Lana přes rameno. Plamínek připadal dokonce i jí velice slabý, a jakmile zavázala tkanivo, začal se úplně vytrácet. Ve chvilce byl pryč.

„Vy obě?“ podivila se Amys. Byly s Egwain přímo tam, na druhé straně Callandoru, obě v aielských suknicích a živůtcích a loktuších. Aspoň že si Egwain nenasadila tolik náhrdelníků a náramků. „Proč vypadáš tak zvláštně, Nyneivo? Naučila ses sem vstoupit při bdění?“

Nyneiva trochu nadskočila. Tak strašně nesnášela lidi, co se k ní dostali nepozorováni. „Egwain, jak ses –?“ začala a uhladila si suknice ve chvíli, kdy Elain vyhrkla: „Egwain, nechápeme, jak jsi –“

Egwain jim skočila do řeči. „Rand a Aielové vybojovali u Cairhienu veliký vítězství.“ Všechno to z ní vyletělo jako záplava, vše, co jim řekla v jejich snech, od Sammaela po seanchanské kopí. Mlela málem páté přes deváté a každé slovo doprovodila upřeným pohledem.

Nyneiva s Elain se na sebe popleteně podívaly. Určitě jim to říkala. Nemohly si to přece představovat, ne, když jim to teď slovo od slova potvrdila. Dokonce i Amys, jejíž dlouhé bílé vlasy jen podtrhovaly ne zcela aessedaiovskou bezvěkost její tváře, se při tom proudu jen zmateně dívala.

„Mat že zabil Couladina?“ vzkřikla Nyneiva v jedné chvíli. To tedy v jejich snech rozhodně nebylo. Tohle se Matovi vůbec nepodobalo. On že velí vojákům? Mat?

Když se Egwain konečně odmlčela, upravila si loktuši a trochu rychle dýchala – předtím skoro neměla čas se nadechnout – Elain se slabm hlasem zeptala: „Je v pořádku?“ Mluvila, jako by skoro začínala pochybovat o vlastních vzpomínkách.

„Tak dobře, jak se dá čekat,“ řekla Amys. „Hodně se dře a nikoho neposlouchá. Až na Moirain.“ Amys nebyla ráda.

„Většinou je s ním Aviendha,“ dodávala Egwain. „Docela dobře se o něj pro tebe stará.“

Nyneiva o tom pochybovala. Nevěděla toho o Aielech moc, ale tušila, že když Amys řekla „hodně", každý jiný by pronesl „přímo k smrti".

Elain očividně souhlasila. „Tak proč ho nechává se tak dřít? Co vlastně dělá?“

Jak se ukázalo, bylo toho dost, vlastně až příliš. Dvě hodiny každý den cvičil šerm s Lanem nebo kýmkoliv, koho našel. Při tom Amys kysele stiskla rty. Další dvě hodiny studoval aielský způsob boje beze zbraní. Egwain to možná připadalo zvláštní, ale Nyneiva si až příliš uvědomovala, jak bezmocný může člověk být, když nedokáže usměrňovat. – Přesto se Rand do takové situace nemohl dostat. Stal se králem, nebo něčím víc, obklopovaly ho stráže Far Dareis Mai, a rozkazoval urozeným pánům a paním. Vlastně trávil až moc času tím, že jim rozkazoval, a pak se za nimi honil, aby se ujistil, že udělali, co jim řekl, a neudělal by si dokonce ani čas na jídlo, kdyby mu ho Děvy nenosily tam, kde právě byl. Z nějakého důvodu, zatímco Egwain to zřejmě zlobilo skoro stejně tolik jako Elain, vypadala Amys docela pobaveně, ačkoliv jakmile poznala, že si toho Nyneiva všimla, její tvář opět získala ten kamenný aielský výraz. A přesto každou další hodinu přes den trávil v té zvláštní škole, kterou založil, kam zval nejen učence, ale i řemeslníky, od nějakého chlapíka, který vyráběl zrcadla, po ženu, jež sestrojila jakýsi obrovský samostříl s kladkami, z něhož bylo možné vystřelit oštěp na míli daleko. Nikomu neřekl, k čemu ta škola je, až snad na Moirain, ale jediná odpověď, kterou Aes Sedai Egwain dala, zněla, že touha nechat něco za sebou je silná u každého. Moirain zřejmě nezáleželo na tom, co Rand dělá.

„Zbytky Shaidů ustupují na sever,“ podotkla Amys zachmuřeně, „a každý den jich víc a víc proklouzne přes Dračí stěnu, ale Rand al’Thor na ně zjevně zapomněl. Posílá oštěpy na jih k Tearu. Polovina už odešla. Rhuark říká, že dokonce ani náčelníkům neřekl proč, a já si nemyslím, že by mi Rhuark lhal. Moirain je Randu al’Thorovi bližší víc než kdokoliv kromě Aviendhy, a přesto se ho odmítá zeptat.“ Potřásla hlavou a zamumlala: „I když na její obranu řeknu, že dokonce ani Aviendha nic nezjistila.“

„Nejlepší způsob, jak uchovat tajemství, je nikomu to neříct,“ sdělila jí Elain, za což si vysloužila tvrdý pohled. Amys nebyla moc pozadu za Bair, když došlo na pohledy, které vás přiměly přešlápnout.

„Tady to nevyřešíme,“ prohlásila Nyneiva s pohledem upřeným na Egwain. Druhá žena se tvářila znepokojeně. Pokud existovala vhodná chvíle, jak znovu nastolit rovnováhu mezi nimi dvěma, potom to mohlo docela dobře být teď. „Chtěla jsem se zeptat –“

„Máš docela pravdu,“ skočila jí Egwain do řeči. „Nejsme v Sheriamině pracovně, kde se můžeme povalovat a povídat si. Co nám můžete říct? Jste ještě pořád u zvěřince mistra Lucy?“

Nyneivě se zadrhl dech a otázky jí vyletěly rovnou z hlavy. Bylo toho tolik co vyprávět. A tolik, co prozradit nesměla. Tvrdila, že sledovala Lanfear na schůzku Zaprodanců, a prozradila jen, že viděla, jak je Moghedien špehuje. Ne že by se chtěla vyhnout tomu povědět jim, jak s ní Moghedien zacházela – vážně ne, no, ne tak úplně – ale Birgitte je nezbavila jejich slibu mlčení. Ovšem to zase znamenalo, že se o Birgitte nesmí zmínit vůbec, že nesmí prozradit, že je s nimi. Bylo to složité, neboť věděla, že Egwain ví, že jim Birgitte pomáhá, ačkoliv víc nevěděla, přesto však musela Nyneiva předstírat, že Egwain neví vůbec nic, ale podařilo se jí to i přes to, že se zakoktala, když Egwain zvedla obočí. Díky Světlu jí Elain pomohla předložit Samaru jako chybu Galada a Masemy. Což taky vlastně byla. Kdyby za ní jeden i druhý někoho prostě poslali se zprávou o lodi, nic z toho, co následovalo, by se nebylo stalo.

Když vyprávění zakončila – Salidarem – Amys tiše řekla: „Jsi si jistá, že budou Car’a’carna podporovat?“

„Musejí znát Dračí proroctví stejně dobře jako Elaida,“ ozvala se Elain. „Nejlepší způsob, jak se jí postavit, je přimknout se k Randovi a dát světu jasně najevo, že ho hodlají podporovat až k Tarmon Gai’donu.“ Ani nejslabší zachvění v hlase neprozradilo, že nemluví o naprostém cizinci. „Jinak by byly jen vzbouřenkyně, které nemají žádné zákonné oprávnění. Potřebují Randa stejně, jako on potřebuje je.“

Amys kývla, ale ne tak, jako by s tímto tvrzením již byla připravena souhlasit.

„Myslím, že si na Masemu vzpomínám,“ poznamenala Egwain. „Propadlý oči a kyselej výraz?“ Nyneiva přikývla. „Těžko si ho umím představit jako nějakýho proroka, ale jasně ho vidím, jak začíná pouliční bouře nebo válku. Jsem si jistá, že Galad dělal pouze to, co považoval za nejlepší." – Egwain se lehce zabarvila líčka. „Rand bude chtít o Masemovi vědět. A o Salidaru taky. Jestli ho dokážu přimět postát natolik dlouho, aby mě vyslechl.“

„Chci vědět, jak se stalo, že jste tu obě,“ řekla Amys. Vyslechla si jejich vysvětlení, a když Nyneiva vylovila destičku z taštičky, převrátila ji moudrá v ruce. Když se ter’angrialu dotkl někdo jiný, zatímco ho Nyneiva používala, naskočila jí z toho husí kůže. „Myslím, že jsi tady míň než Elain,“ prohlásila moudrá nakonec. „Když ta, která může chodit ve snech, vstoupí ve spánku do světa snů, jen maličký kousek z ní zůstane v jejím těle, právě dost na to, aby udržel tělo naživu. Když usne lehkým spánkem, v němž může být tady a zároveň mluvit s těmi v bdělém světě, připadá těm, co jsou plně tady, právě jako ty. Možná je to to stejné. Nevím, jestli se mi líbí, že každá žena, která může usměrňovat, může rovněž vstoupit do Tel’aran’rhiodu – dokonce i v tomhle stavu.“ Vrátila ter’angrial Nyneivě.

Nyneiva si vydechla úlevou a spěšně destičku zase schovala. Pořád měla rozechvělý žaludek.

„Jestli jste nám už řekly všechno...“ Amys se odmlčela, než ji Nyneiva a Elain spěšně ujistily, že ano. Modré oči té ženské byly neuvěřitelně pronikavé. „Tak my musíme jít. Přiznávám, že z těchto schůzek je možné získat víc, než jsem si dříve myslela, jenže musím toho dnes v noci ještě hodně udělat.“ Pohlédla na Egwain a obě zmizely jako jedna.

Nyneiva a Elain neváhaly. Kolem nich se velké krevelové sloupy vmžiku změnily v malou místnost obloženou tmavým dřevem, s několika málo kousky jednoduchého, pevného nábytku. Nyneivu pomalu přecházel hněv a s ním i ovládání saidaru, ale pracovna správkyně novicek obojí zase zpevnila. Umíněná a vzdorovitá, to určitě! Doufala, že je Sheriam v Salidaru. Bylo by příjemné postavit se jí za stejných podmínek. Přesto by si byla přála, aby mohla být někde jinde. Elain se dívala do zrcadla, visího v loupajícím se zlaceném rámu, a nedbale si rukama upravovala vlasy. Jenže tady nebylo třeba používat ruce. A Nyneivě se taky nelíbilo být v této místnosti. Proč Egwain navrhla setkání právě tady? Elaidina pracovna možná nebylo právě nejpříjemnější místo na světě, ale bylo to lepší než tohle.

O chvíli později tu byla Egwain, na druhé straně širokého stolu, s očima jako led a rukama v bok, jako by jí pracovna patřila.

Než mohla Nyneiva otevřít ústa, Egwain pronesla: „Copak se z vás dvou bezduchých klepen staly ještě úplně neschopný husy? Když vás požádám, abyste si něco nechaly pro sebe, to to hnedka vyzvoníte prvnímu, koho potkáte? Copak vás nikdy nenapadlo, že nemusíte každýmu všecko vyžvanit? Myslela jsem si, že vy dvě dokážete zachovat tajemství.“ Nyneivě zahořely tváře. Určitě nemohla být tak nachová jako Elain. Egwain ještě zdaleka neskončila. „A co se toho, jak jsem to udělala, týče, to vás naučit nemůžu. Na to musíte být snílkem. Jestli se dokážete dotknout snu někoho jinýho s pomocí prstenu, tak nevím jak. A pochybuju, že to zvládnete s tou druhou věcí. Snažte se soustředit na to, co děláte. Salidar nemusí být zdaleka to, co čekáte. Takže, já mám dneska v noci taky dost práce. Aspoň se snažte používat hlavu!“ A byla pryč tak rychle, že poslední slova jako by vyšla ze vzduchu.

Nyneivin hněv přemáhaly rozpaky. Když ji Egwain požádala, aby to nedělala, málem to skutečně vybreptla. A Birgitte. Jak můžete zachovat tajemství, když to ta druhá žena ví? Rozpaky zvítězily a saidar jí proklouzl mezi prsty jako písek.

Nyneiva se s trhnutím probudila. Tmavožlutý ter’angrial pevně svírala v ruce. Lampa na závěsu hořela nízko. Elain ležela schoulená vedle ní, stále spala. Prsten na šňůrce jí sklouzl do prohlubně na hrdle.

Nyneiva, mumlajíc si pod fousy, přelezla druhou ženu, aby odložila destičku, a pak si nalila trochu vody do umyvadla, aby si opláchla obličej a krk. Voda byla vlažná, ale chladila. V nejasném světle měla Nyneiva při pohledu do zrcadla dojem, že se pořád ještě červená. Tolik k nastolování rovnováhy. Kdyby se jen sešly někde jinde. Kdyby jen nemlátila pantem jako přihlouplá holka. Bylo by to šlo lépe, kdyby používala prsten, místo toho, aby podle názoru druhé ženy byla jen přízrakem. A všechno to byla chyba Toma a Juilina. A Una. Kdyby ji tolik nerozzlobili... Ne, byla to Neresova chyba. On... Uchopila džbán oběma ruka a vypláchla si ústa. Snažila se zbavit jenom ospalosti. Nemělo to nic společného s vařeným kočičím kapradím a drceným Černobýlem. Vůbec nic.

Když se otočila od umyvadla, Elain si právě sedala a rozvazovala koženou šňůrku na prstenu. „Viděla jsem tě, jak ztrácíš saidar, tak jsem zašla do Elaidiny pracovny, ale nechtěla jsem zůstávat déle, kdyby sis náhodou dělala starosti. Nic jsem nezjistila, až na to, že Shemerin byla zatčena a degradována na přijatou.“ Vstala a strčila prsten do kazety.

„To můžou udělat? Degradovat Aes Sedai?“

„To nevím. Myslím, že Elaida si dělá, co se jí zachce. Egwain by neměla nosit ty aielské šaty. Příliš jí nepadnou.“

Nyneiva vypustila dech, který zadržovala. Elain očividně hodlala přejít to, co Egwain říkala. Nyneiva ji byla ochotná při tom nechat. „Ne, to teda ne.“ Vlezla si do postele a natáhla se ke zdi. Ve spaní u zdi se střídaly.

„Ani jsem neměla příležitost poslat Randovi zprávu.“ Elain si také vlezla do postele a lampa zhasla. Malá okénka dovnitř vpouštěla jen slabounké světlo. „A jednu Aviendze. Jestli se o něj má pro mě starat, tak by se o něj měla postarat.“

„On není kůň, Elain. Nevlastníš ho.“

„Já nikdy neřekla, že ho vlastním. Jak se budeš cítit, jestli si Lan vezme nějakou Cairhieňanku?“

„Nebuď labuť. Jdi spát.“ Nyneiva se prudce zavrtala do svého polštářku. Možná by měla Lanovi poslat zprávu. Všechny ty šlechtičny, tairenské stejně jako cairhienské. Krmí muže medem, místo aby mu řekly čistou pravdu. Radši by neměl zapomínat na to, komu patří.

Pod Boanndou se lesy přiblížily těsně k řece, jediná neporušená spleť stromů a lián. Vesnice a statky zmizely. Eldar mohla docela dobře protékat divočinou tisíce mil daleko od lidského osídlení. Brzy po poledni pátého dne po vyplutí ze Samary Říční zmije zakotvila uprostřed ohybu řeky a jediný člun lodi přepravil zbývající pasažéry na břeh, který tvořilo rozpraskané vyschlé bláto, a za ním se zvedaly nízké, zalesněné kopce. Dokonce i na vysokých vrbách a dubech s hlubokými kořeny byly tu a tam vidět zhnědlé lístky.

„Nebylo třeba dávat tomu chlapovi ten náhrdelník,“ řekla Nyneiva na břehu s pohledem upřeným na blížící se člun, v němž byli nacpáni čtyři veslaři, Juilin a posledních pět Shienarců. Nyneiva doufala, že nebyla příliš lehkověrná. Neres jí ukázal mapu této části řeky a ukázal jí značku Salidaru asi dvě míle od vody, ale tady nic neukazovalo na to, že by tu někde poblíž byla nějaká vesnice. Stěna lesa byla neporušená. „Co jsem mu zaplatila, docela stačilo.“

„Nepokrylo to jeho náklad,“ odpověděla Elain. „To, že je pašerák, ještě neznamená, že my máme právo mu to brát.“ Nyneivu napadlo, jestli snad nemluvila s Juilinem. Ale zřejmě ne. Bylo to zase o zákonu. „Kromě toho jsou žluté opály příliš křiklavé, zvlášť v tomhle zasazení. A stejně, stálo to za to, jen vidět jeho obličej.“ Elain se náhle zachichotala. „Tentokrát se na mě podíval.“

Tom už byl nahoře u lesa a snažil se pobavit dva Mariganiny chlapce tím, že žongloval barevnými koulemi, které vytáhl z rukávů. Jaril a Seve ho mlčky pozorovali, skoro nemrkli, a jen se drželi jeden druhého. Nyneivu ani nepřekvapilo, když se Marigan a Nicola zeptaly, mohou-li ji doprovodit. Nicola teď sice možná hleděla na Toma a potěšeně se smála, avšak kdyby to Nyneiva dovolila, trávila by všechen čas po jejím boku. To, že chtěla jít i Areina, však bylo velké překvapení. Seděla opodál na kmeni vyvráceného stromu a pozorovala Birgitte, která si napínala luk. Všechny tři ženy se možná trochu polekají, až zjistí, kdo je v Salidaru. Aspoň že Nicola najde své útočiště, a Marigan by možná mohla dostat příležitost použít své bylinky, jestli tam nebude moc žlutých sester.

„Nyneivo, pomyslelas na to... jak nás přijmou?“

Nyneiva se na Elain ohromeně podívala. Přešly půlku světa, nebo skoro, a dvakrát porazily černé adžah. No, v Tearu měly menší pomoc, ale v Tanchiku to byla všechno jen jejich práce. Přinášely zprávy o Elaidě a o Věži, o nichž se byla ochotná vsadit, že je nikdo v Salidaru nemá. A nejdůležitější bylo, že mohou sestrám pomoci spojit se s Randem. „Elain, neříkám, že nás přivítají jako hrdinky, ale nepřekvapilo by mě, kdyby nás políbily, než dnešní den skončí.“ Jen sám Rand by za to stál.

Dva bosí veslaři vyskočili do vody, aby v proudu přidrželi člun, a Juilin a Shienarci se se čvachtáním dobrodili na břeh, zatímco lodníci se škrábali zpět. Muži na Říční zmiji už vytahovali kotvu.

„Pročisti nám cestu, Uno,“ řekla Nyneiva. „Chci tam být před setměním.“ Z toho, jak les vypadal, samá liána a suchý podrost, by jim dvě míle tolik času mohly zabrat. Jestli se Neresovi nepodařilo ji podfouknout. To jí dělalo větší starosti než cokoliv jiného.