Oheň z nebes

50 Učit se a učit

O několik hodin později měl pot, co se Nyneivě hojně řinul po obličeji, pouze málo společného s vedrem, v této roční době neobvyklým. Uvažovala jen o tom, jestli by snad nebylo lepší, kdyby je byl Neres podfoukl. Nebo je odmítl dopravit z Boanndy dál. Šikmé paprsky pozdě odpoledního slunce pronikaly okny s popraskanými tabulkami. Nyneiva si mačkala suknice ve směsi podráždění a znepokojení a snažila se vyhnout pohledu do očí šesti Aes Sedai stojících kolem jednoho masivního stolu u zadní stěny místnosti. Jejich rty se pohybovaly, aniž vydaly hlásku, jak se radily za stěnou ze saidaru. Elain měla bradu vysoko zvednutou a ruce klidně sepjaté před sebou, ale napětí kolem očí a v koutcích úst její vznešené chování kazily. Nyneiva si nebyla jistá, jestli vůbec chce vědět, co Aes Sedai říkají. Ještě jeden šok, a určitě začne ječet, jen nevěděla, jestli vzteky nebo z čirého zoufalství.

Skoro všechno, až na jejich šaty, leželo na tom stole, od Birgittina stříbrného šípu před podsaditou Morvrin, přes tři ter’angrialy před Sheriam po pozlacené kazety před tmavookou Myrelle. Žádná z žen se netvářila potěšeně. Carlinya měla obličej jako uplácaný ze sněhu, dokonce i mateřsky vyhlížející Anaiya měla nasazenou vážnou masku, a Beonin měla v neustále vykulených poplašených očích silný nádech podráždění. Podráždění a také ještě něčeho jiného. Občas se Beonin natáhla, jako by se chtěla dotknout bílé látky úhledně položené přes zámek z cuendillaru, avšak vždycky ruku stáhla.

Nyneiva od látky prudce uhnula očima. Věděla přesně, kdy se věci zvrtly. Strážci, kteří je obklopili v lesích, byli v pořádku, i když chladní. Aspoň poté, co donutila Una a Shienarce odevzdat meče. A Min je přivítala hřejivě, samý smích a objímání. Ale Aes Sedai a ostatní lidé v ulicích se plně soustředili na své pochůzky, chvátali kolem, aniž se na přiváděnou skupinku podívali. Salidar byl dost přelidněný, skoro na každém otevřeném prostranství cvičili ozbrojení muži. První osoba, která jim, kromě strážců a Min, věnovala nějakou pozornost, byla hubená hnědá sestra, za kterou je dovedli, v místnosti, co kdysi bývala šenkem tohoto hostince. S Elain vypověděly příběh, na němž se dohodly, Faedrin Sedai, anebo se o to aspoň snažily. Pět minut poté, co začaly, je tam Faedrin nechala stát s přísným zákazem pohnout se byť o píď či říci jediné slovo, dokonce i sobě navzájem. Dalších deset minut, kdy se na sebe zmateně dívaly, zatímco všude kolem nich mezi stoly pobíhaly přijaté i bíle oděné novicky, strážci, sloužící i vojáci. U stolů seděly Aes Sedai, které se probíraly papíry a rázně vydávaly rozkazy, a pak je nahnaly před Sheriam a ostatní tak rychle, že si Nyneiva pomyslela, že se snad nohama podlahy ani dvakrát nedotkla. A tehdy začal křížový výslech, který by víc příslušel chyceným zajatkyním než navracejícím se hrdinkám. Nyneiva si šátkem otřela pot z tváře, ale brzy šátek vrátila do rukávu a znovu pevně sevřela suknice.

Nestály s Elain na barevném hedvábném koberci samy. Siuan, v prostých šatech z jemného modrého sukna, tam mohla být dobrovolně, jak měla chladnou, naprosto vyrovnanou tvář, tedy kdyby Nyneiva neznala pravdu. Vypadala ztracená v klidných myšlenkách. Leana se aspoň na Aes Sedai dívala, i když se tvářila stejně sebejistě. Vlastně vypadala nějak sebevědoměji, než se Nyneiva pamatovala. Žena s měděnou pletí navíc vypadala štíhlejší a jistým způsobem taky ohebnější. Zřejmě to bylo jejími pohoršlivými šaty. To světle zelené hedvábí mělo límeček stejně vysoký jako Siuanino, ale nejenže jí lnulo ke všem křivkám, navíc byla látka průsvitná, ale stačilo málo, a byla přímo průhledná. Nyneivu však ohromily jejich obličeje. Vůbec nečekala, že je ještě uvidí živé, a rozhodně ne, že budou vypadat tak mladé – vlastně jen o pár let starší než ona. Jedna na druhou se ani nepodívaly. Popravdě řečeno však měla Nyneiva dojem, že mezi nimi zachytila značný chlad.

A byl tu ještě další rozdíl, který si Nyneiva začala teprve uvědomovat. I když se všichni včetně Min o tom zmiňovali nesměle, nikdo se netajil s tím, že byly utišeny. Nyneiva cítila, jak jim to chybí. Zřejmě to bylo tím, že byly v místnosti plné žen, které usměrňovat mohly, nebo možná vědomí, že byly utišeny, ale poprvé tuto schopnost jasně vnímala u Elain a ostatních. A její nepřítomnost u Siuan a Leany. Něco jim sebraly, odřízly. Bylo to jako rána. Možná ta nejhorší rána, jakou mohla žena utrpět.

Přemohla ji zvědavost. Jaká rána to mohla být? Co jim odřízly? Stejně dobře mohla čekání využít, i podráždění, které pronikalo její nervozitou. Natáhla se pro saidar...

„Dal ti snad někdo svolení tady usměrňovat, přijatá?“ zeptala se Sheriam. Nyneiva právě v tom okamžiku sebou trhla a spěšně pravý zdroj propustila.

Zelenooká Aes Sedai dovedla ostatní k jejich nesourodým křeslům, rozestavěným na koberci v půlkruhu, v jehož ohnisku byly čtyři stojící ženy. Některé přinesly věci ze stolu. Sedly si hledíce na Nyneivu, dřívější vzrušení pohltil klid Aes Sedai. Žádná z těch bezvěkých tváří se nepoddávala horku byť jedinou kapičkou potu. Nakonec Anaiya laskavě hubujícím hlasem řekla: „Byla jsi od nás velmi dlouho pryč, dítě. Ať už ses za tu dobu naučila cokoliv, je zřejmé, že jsi hodně zapomněla.“

Nyneiva se začervenala a udělala pukrle. „Odpusť, Aes Sedai. Nechtěla jsem překročit hranici.“ Doufala, že si budou myslet, že jí tváře znachověly hanbou. Byla od nich pryč velmi dlouho. Ještě včera dávala rozkazy ona, a lidé skákali, když pískla. Teď se čekalo od ní, že bude skákat. Rozčilovalo ji to.

„Vyprávíte docela zajímavý... příběh.“ Carlinya tomu očividně moc nevěřila. Bílá sestra obracela v dlouhých štíhlých rukou Birgittin stříbrný šíp. „A získaly jste zvláštní věci.“

„Panarcha Amathera nám dala mnoho darů, Aes Sedai,“ řekla Elain. „Zřejmě si myslela, že jsme jí zachránily trůn.“ I když to bylo proneseno dokonale vyrovnaným hlasem, byla to chůze na tenkém ledě. Nyneiva nebyla jejich pádem ze svobody podrážděná sama. Carlinya stáhla hladkou tvář.

„Přicházíte k nám s novinkami,“ podotkla Sheriam. „A jistými znepokojujícími... předměty.“ Zešikmenýma očima zalétla ke stolu, ke stříbrnému a’damu, a pevně se vrátila k Elain a Nyneivě.

Jakmile zjistily, co to je, k čemu to je, většina Aes Sedai s tím zacházela jako s živou červenou zmijí. Většina.

„Jestli ta věc dělá to, co tyto děti tvrdí,“ prohodila Morvrin nepřítomně, „musíme ji prostudovat. A jestli Elain doopravdy věří, že dokáže vyrobit ter’angrial...“ Hnědá sestra potřásla hlavou. Její skutečnou pozornost upoutával plochý kamenný prsten, samý flíček a proužek v červené, modré a hnědé barvě, který držela v ruce. Druhé dva ter’angrialy jí ležely v širokém klíně. „Říkáš, že tohle pochází od Verin Sedai? Jak to, že se nám o tom předtím nikdy nezmínila?“ Tohle nebylo míněno pro Nyneivu či Elain, ale pro Siuan.

Siuan se zamračila, ale nebylo to ono zuřivé zamračení, na něž se Nyneiva pamatovala. Byl v něm náznak ostýchavosti, jako by věděla, že mluví s nadřazenými ženami, a v jejím hlase se to ozvalo taky. To byla další změna, které Nyneiva skoro nemohla uvěřit. „Verin mi to nikdy neřekla. Moc ráda bych se jí na pár věcí zeptala sama.“

„A já mám pár otázek ohledně tohohle.“ Myrellina olivová tvář potemněla, když rozbalovala známý papír – proč si to nechávaly? – a četla nahlas. ,„Cokoliv nositel tohoto listu udělal, je na můj rozkaz a s mým pověřením. Poslechni a mlč, na můj rozkaz. Siuan Sanche, strážkyně zámků, plamen Tar Valonu, amyrlinin stolec.‘“ Zmačkala papír i s pečetí v pěsti. „Něco takového by nemělo přijít do rukou přijaté.“

„V té době jsem nevěděla, komu vlastně můžu věřit,“ vysvětlovala Siuan zdvořile. Šest Aes Sedai na ni upřelo zrak. „Tehdy to bylo v mé pravomoci.“ Šest Aes Sedai ani nemrklo. Siuan se do hlasu vloudil kousek zoufalé prosby. „Nemůžete mě vinit z něčeho, co jsem udělala, když jsem měla naprosté právo to udělat. Pokud se vám potápí člun, ucpete díru vším, co najdete po ruce.“

„A proč jsi nám o tom tedy neřekla?“ zeptala se Sheriam tiše s náznakem oceli v hlase. Jako správkyně novicek nikdy nezvedla hlas, i když jste si občas přály, aby to udělala. „Tři přijaté – přijaté! – vyslané z Věže honit třináct hotových sester z černého adžah. To k ucpávání děr ve svém člunu používáš nemluvňata, Siuan?“

„My nejsme žádný nemluvňata,“ vyhrkla rozhořčeně Nyneiva. „Několik z těch třinácti je mrtvých a dvakrát jsme jim zmařily plány. V Tearu jsme –“

Carlinya ji uťala jako ledovým nožem. „O Tearu jste nám už pověděly všechno, dítě. I o Tanchiku. A o porážce Moghedien.“ Rty se jí suše zkřivily. Už jednou řekla, že Nyneiva se zachovala pěkně hloupě, když se k Zaprodancům přiblížila na méně než míli, a že měla štěstí, že unikla s holým životem. Z toho, že Carlinya nevěděla, jak velkou má pravdu – všechno rozhodně nevyzradily – se Nyneivě stáhl žaludek o to víc. „Jste děti a budete mít štěstí, když se rozhodneme, že vám nenaplácáme. Teď buď zticha, dokud tě nepožádáme, abys promluvila.“ Nyneiva se prudce začervenala doufajíc, že to budou brát jako rozpaky, a držela jazyk za zuby.

Sheriam ani na chvíli neodtrhla oči od Siuan. „No? Proč ses nezmínila o tom, že jsi poslala tři děti lovit lvy?“

Siuan se zhluboka nadechla, ale sepjala ruce a sklonila trpělivě hlavu. „Nepřipadalo mi to důležité, Aes Sedai, když tu bylo tolik naléhavých věcí. Nenechala jsem si pro sebe nic, když tu byl i ten nejslabší důvod vám to říct. Řekla jsem vám každý ždibíček o černých adžah. Nějaký čas jsem ani nevěděla, kde tyhle dvě jsou, ani co mají v plánu. Důležité je, že nyní jsou tady i s těmihle třemi ter’angrialy. Musíte pochopit, že to znamená přístup do Elaidiny pracovny, k jejím papírům, i když jen k útržkům. Nebýt toho, ani byste netušily, že ví, kde jste, dokud by nebylo příliš pozdě.“

„Uvědomujeme si to,“ pronesla Anaiya s pohledem stočeným k Morvrin, jež se stále ještě mračila na prsten. „To snad jen že nás trochu překvapil prostředek, jak to zjistit.“

„Tel’aran’rhiod,“ vydechla Myrelle. „No, ve Věži se z něj stal jenom předmět učených debat, skoro jako báje. A aielští snílkové. Kdo by si pomyslel, že aielské moudré dokážou usměrňovat, natož tohle?"

Nyneiva si přála, aby tohle dokázaly uchovat v tajnosti – jako pravou totožnost Birgitte a pár dalších věcí, které se jim podařilo neprozradit – jenže bylo těžké zabránit tomu, aby vám něco neuklouzlo, když vás vyslýchají ženy, které dokážou, pokud chtějí, udělat pohledem díru i do kamene. No, asi by měla být ráda, že se jim podařilo nevyzradit aspoň to málo. Jakmile se zmínily o Tel’aran’rhiodu a o tom, že do něj vstoupily, spíš by myš zahnala do úzkých kočky, než by tyhle ženské přestaly klást dotěrné otázky.

Leana popošla dopředu, aniž se podívala na Siuan. „Důležité je, že s těmihle ter’angrialy můžete mluvit s Egwain a skrze ni s Moirain. Společně můžete nejen dohlížet na Randa al’Thora, ale měly byste ho být schopné ovlivnit i v Cairhienu.“

„Kam odešel z Aielské pustiny,“ připojila Siuan, „kde jsem tvrdila, že bude.“ Pokud pohledem a slovy mířila na Aes Sedai, její strohý tón patřil Leaně, která zavrčela.

„A k čemu nám to bylo dobré. Dvě Aes Sedai byly vyslány do Pustiny honit vítr.“

Aha, ano, tady to rozhodně mrazilo.

„Dost, děti,“ řekla Anaiya, a znělo to, jako by ony skutečně byly dětmi a ona matkou uvyklou na jejich bezvýznamné rozmíšky. Významně se podívala na ostatní Aes Sedai. „Je velmi dobré, že si budeme moct promluvit s Egwain.“

„Jestli fungují, jak ony tvrdí,“ přisadila si Morvrin, pohazujíc si prstenem v dlani a prstem druhé ruky hladíc ter’angrialy ve svém klíně. Tahle ženská by bez důkazu neuvěřila ani tomu, že nebe je modré.

Sheriam kývla. „Ano. To bude vaše první práce, Elain, Nyneivo. Dostane se vám příležitosti učit Aes Sedai, ukážete nám, jak je používat.“

Nyneiva udělala pukrle s vyceněnými zuby. Jestli chtěly, mohly to brát jako úsměv. Učit je? Ano, a potom se už nikdy nedostat k prstenu ani těm ostatním věcem. Elainino pukrle bylo ještě škrobenější, její tvář připomínala chladnou masku. K tomu hloupému a’damu zalétla téměř toužebným pohledem.

„Ty pověřovací dopisy budou užitečné,“ řekla Carlinya. Přes všechen chlad a logiku bílého adžah se v tom, jak usekávala slova, stále ozývala nedůtklivost. „Gareth Bryne chce vždycky víc zlata, než máme, ale s tímhle bychom ho mohly uspokojit.“

„Ano,“ dodala Sheriam, „A musíme si taky vzít většinu peněz. Každý den je víc krků, co je potřeba krmit, a zad, co je potřeba obléknout, tady i jinde.“

Elain půvabně kývla, jako by si peníze nevzaly, ať už ona řekne cokoliv, ale Nyneiva prostě čekala. Zlato, doporučující dopisy a dokonce i ter’angrialy byly jen částí.

„Pro zbytek,“ pokračovala Sheriam, „jsme se dohodly, že jste Věž opustily na rozkaz, jakkoliv byl nesprávný, a nemůžeme vám to dávat za vinu. Teď, když jste bezpečně zpátky u nás, budete pokračovat ve studiu."

Nyneiva jen pomalu vydechla. Od chvíle, kdy začal výslech, ani nic víc nečekala. Ne že by se jí to líbilo, ale pro jednou ji nikdo nebude moci obvinit, že se vzteká. Ne, když by to se vší pravděpodobností stejně k ničemu nebylo.

Elain však ostře vybuchla. „Ale –!“ Jen to, než ji Sheriam stejně ostře uťala.

„Budete pokračovat ve studiu. Jste obě velmi silné, ale ještě nejste Aes Sedai.“ Ty zelené oči je držely v šachu, dokud si Sheriam nebyla jistá, že to přijaly, a pak promluvila znovu, mírnějším hlasem. Mírnějším, ale stále pevným. „Vrátily jste se k nám, a i když Salidar není Bílá věž, pořád jej za ni můžete považovat. Z toho, co jste nám v poslední hodině řekly, je zřejmé, že je toho ještě hodně, co nám musíte povědět.“ Nyneivě se zadrhl dech v hrdle, ale Sheriam sklouzl zrak zpátky k a’damu. „Škoda, že jste s sebou nepřivedly tu seanchanskou ženu. To jste měly opravdu udělat.“ Z nějakého důvodu se Elain prudce začervenala a zároveň se zatvářila rozzlobeně. Nyneivě se jen ulevilo, že ta žena myslela jenom tu Seanchanku. „Ale přijaté nelze vinit z toho, že nemyslí jako Aes Sedai,“ mluvila Sheriam dál. „Siuan a Leana na vás budou asi mít hodně otázek. Budete s nimi spolupracovat a odpovíte podle svých nejlepších schopností. Věřím, že vám nemusím připomínat, abyste nezneužívaly jejich současného stavu. Některé přijaté a dokonce i pár novicek si myslely, že na ně svalí vinu a dokonce vezmou trest do vlastních rukou.“ Ten tón se změnil v ocel. „Ty mladé ženy teď nesmírně litují. Mám říkat víc?“

Nyneiva nespěchala o nic víc než Elain, aby dala na srozuměnou, že nemusí, což znamenalo, že obě koktaly, jenom aby to ze sebe dostaly co nejrychleji. Nyneivu nenapadlo dávat vinu některé z nich – podle jejího názoru byly vinny naprosto všechny Aes Sedai bez rozdílu – avšak nechtěla, aby se na ni Sheriam zlobila. Když si tohle uvědomila, došla jí i trpká pravda. Dny svobody byly rozhodně pryč.

„Dobrá. Nyní si můžete vzít klenoty, které vám dala panarcha, a ten šíp – až bude čas, budete mi muset prozradit, proč vám dávala něco takového – a jděte. Jedna z ostatních přijatých vám najde místo na spaní. Slušné šaty bude těžší sehnat, ale najdou vám je. Očekávám, že na svá... dobrodružství... zapomenete a hladce zapadnete na své pravé místo.“ Jasný, byť nevyslovený, byl slib, že jestli hladce nezapadnou hned, určitě to nakonec udělají. Když Sheriam viděla, že pochopily, spokojeně kývla.

Beonin od chvíle, kdy byl spuštěn štít ze saidaru, neřekla ani slovo, ale jakmile se Nyneiva a Elain poklonily, šedá sestra vstala a došla ke stolu, na němž ležely jejich věci. „A co s tímhle?“ chtěla vědět se svým těžkým tarabonským přízvukem. Odhrnula bílou látku, zakrývající zámek k věznici Temného. Pro změnu vypadaly její velké modrošedé oči spíš rozzlobeně než polekaně. „To se na tohle už nezeptáte? Copak to chcete všechny ignorovat?“ Černobílý kotouč tam ležel vedle jelenicového váčku, rozbitý na tucet i víc kousků, které byly poskládány k sobě, jak nejlépe to šlo.

„Když jsme ho dávaly do váčku, tak byl celý.“ Nyneiva se zarazila, aby si mohla olíznout rty. Ačkoliv se i ona pohledu na látku vyhýbala, nyní nebylo možné nechat zámek jenom tak. Leana se ušklíbla, když viděla červené šaty, do nichž to bylo zabaleno, a řekla... Ne, nebude před tím utíkat, ani v duchu ne! „Proč jsme si měly myslet, že to potřebuje zvláštní péči? Je to cuendillar!“

„Nedívaly jsme se na to,“ vyhrkla Elain bez dechu, „ani jsme se toho nedotýkaly víc, než bylo nutné. Bylo to cítit špínou, zlem.“ Už nebylo. Carlinya je obě donutila vzít kousek do ruky a chtěla vědět, o jakém pocitu to mluví.

Už to říkaly předtím, a nejednou, a nikdo jim teď nevěnoval pozornost.

Sheriam vstala a došla k šedé sestře s medovými vlasy. „My nic neignorujeme, Beonin. Klást těm dívkám další otázky nebude k ničemu. Řekly nám všechno, co vědí.“

„Další otázky jsou vždycky k něčemu,“ ozvala se Morvrin, ale přestala si pohrávat s ter’angrialem a zahleděla se na rozbitý zámek stejně upřeně jako ostatní. Možná to byl cuendillar – ona i Beonin to prozkoumaly a potvrdily to – a přesto sama jeden úlomek v ruce rozbila.

„Kolik z těch sedmi ještě drží?“ zeptala se Myrelle tiše, jako by mluvila sama k sobě. „Jak dlouho potrvá, než se Temný osvobodí a nadejde Poslední bitva?“ Každá Aes Sedai dělala skoro cokoliv podle svého nadání a zálib, nicméně každé adžah mělo vlastní důvod k existenci. Zelené – které se nazývalo bojové adžah – se připravovalo k tomu, že bude čelit novým hrůzopánům v Poslední bitvě. V Myrellině hlase se ozýval téměř náznak dychtivosti.

„Tři,“ řekla Anaiya roztřeseně. „Tři stále drží. Jestli víme všechno. Modleme se, abychom věděly. Modleme se, aby tři stačily.“

„Modleme se, aby ty tři byly pevnější než tenhle,“ zamumlala Morvrin. „Cuendillar takhle rozbít nelze, ne aby to byl cuendillar. Prostě to nejde.“

„Tohle probereme, až bude vhodná chvíle,“ prohlásila Sheriam. „Až vyřešíme naléhavější záležitosti, s nimiž můžeme něco udělat.“ Vzala látku Beonin z rukou a znovu rozbitý zámek zakryla. „Siuan, Leano, dohodly jsme se ohledně –“ Jak se otáčela a všimla si Elain a Nyneivy, zarazila se. „Nebylo snad vám dvěma řečeno, abyste šly?“ Přes všechen její vnější klid se její vnitřní zmatek ukázal v tom, že zapomněla na jejich přítomnost.

Nyneiva byla až příliš ochotná předvést další pukrle a vybreptnout: „S vaším dovolením, Aes Sedai,“ a potom odběhnout ke dveřím. Aes Sedai – a Siuan a Leana – je bez mrknutí pozorovaly, jak s Elain odcházejí. Nyneiva cítila jejich oči jako štulec. Elain odcházela stejně rychle, i když ještě stačila vrhnout pohled na a’dam.

Jakmile Nyneiva zavřela dveře a opřela se o nenatřené dřevo, tisknouc si zlacenou kazetu k prsům, poprvé od chvíle, kdy vstoupily do kamenného hostince, se nadechla v klidu, nebo jí to tak aspoň připadalo. Nechtěla myslet na rozbitý zámek. Další rozbitý zámek. Nebude na to myslet. Ty ženy dokázaly pohledem ostříhat ovci. Skoro se těšila na to, až uvidí jejich první setkání s moudrými. Pokud ona neuvázne uprostřed. Když poprvé přišla do Věže, bylo to víc než těžké, naučit se dělat to, co jí někdo jiný řekl, aby udělala, aby ohnula hřbet. Po dlouhých měsících, kdy dávala rozkazy – no, obvykle poté, když je probrala s Elain – nevěděla, jak se znovu od začátku naučí klamat a plazit se po kolenou.

V šenku, se vší tou popraskanou omítkou, kde vystydlá kamenná ohniště málem popadala, panoval stejný ruch a shon, jako když vstoupily. Nikdo se teď na ni nepodíval a ona si ostatních také nevšímala. Na ni a Elain čekal menší hlouček.

Tom a Juilin, na hrubé lavici u zdi, z níž se loupala omítka, dali hlavy dohromady s Unem, jenž dřepěl před nimi, a jílec dlouhého meče se mu zvedal nad ramenem. Areina a Nicola, jež se obě ohromeně rozhlížely kolem a snažily se to nedávat najevo, zabíraly další lavici spolu s Marigan, která zase pozorovala Birgittiny pokusy pobavit Jarila a Seveho, když neohrabaně žonglovala se třemi Tomovými barevnými dřevěnými koulemi. Min, klečící za chlapci, je pošťuchovala a šeptala jim do uší, ale oni se jen pevně objímali a mlčky hleděli těma svýma až příliš velkýma očima.

Jen dva další lidé v celé místnosti nikam nechvátali. Dva z Myrelliných tří strážců se čistě náhodou opírali o stěnu, zabráni do rozhovoru, jen pár kroků od lavic, těsně vedle dveří do chodby vedoucí ke kuchyni. Croi Makin, žlutovlasý mladý odštěpek kamene z Andoru s jemným profilem, a Avar Hachami, s orlím nosem, hranatou bradou a hustým prošedivělým knírem připomínajícím dolů ohnuté rohy. Nikdo by Hachamiho nenazval pohledným ani předtím, než by ho pohled jeho tmavých očí přinutil polknout. Na Una, Toma či kohokoliv jiného se ovšem vůbec nedívali. Byla to čistě jen náhoda, že jen oni dva neměli co na práci a rozhodli se to dělat právě na tomto místě. Jistě.

Birgitte pustila kouli, když Nyneivu a Elain uviděla. „Co jste jim řekly?“ zeptala se tiše a na stříbrný šíp v Elainině ruce se skoro nepodívala. Toulec jí visel u pasu, ale luk měla opřený o stěnu.

Nyneiva přistoupila blíž a dávala si pozor, aby se nepodívala na Makina a Hachamiho. Stejně opatrně ztišila hlas a šetřila důrazem. „Řekly jsme jim všechno, na co se zeptaly.“

Elain se dotkla Birgittiny paže. „Vědí, že jsi dobrá přítelkyně, která nám pomáhala. Můžeš tu klidně zůstat, stejně jako Areina, Nicola a Marigan.“

Teprve když z Birgitte opadla trocha napětí, uvědomila si Nyneiva, kolik ho tu bylo. Modrooká žena sebrala žlutou kouli, co jí upadla, a plavně všechny tři hodila Tomovi, jenž je jednou rukou pochytal a jediným pohybem je nechal zmizet. Birgitte se na rtech objevil ten nejslabší možný náznak úlevného úsměvu.

„Ani neumím říct, jak jsem ráda, že vás dvě vidím,“ řekla Min nejméně počtvrté nebo popáté. Vlasy měla delší, než nosila dřív, i když stále tvořily jen tmavou čapku kolem její hlavy, a vypadala jinak způsobem, na který Nyneiva nedokázala ukázat prstem. Kupodivu se jí po klopách kabátce šplhaly čerstvě vyšité květy. Předtím vždycky nosila docela jednoduché šaty. „Tady je přátelská tvář vzácná.“ Maličko stočila oči ke strážcům. „Musíme si někde sednout o samotě a pořádně si popovídat. Už se nemůžu dočkat, až uslyším, co jste dělaly po odchodu z Tar Valonu.“ A až bude moci sama popovídat, co dělala, pokud se Nyneiva nemýlila.

„Moc ráda bych si s tebou také pohovořila,“ řekla Elain zcela vážně. Min se na ni podívala, pak si povzdechla a přikývla. Už nebyla tak dychtivá jako před chvílí.

Tom, Juilin a Uno přišli za Birgitte a Min a tváře měli zachmuřené takovým tím způsobem, jaký muži používají, když hodlají říkat věci, o nichž si myslí, že je ženy možná nebudou chtít slyšet. Než však stačili otevřít ústa, protlačila se mezi Juilina a Una kudrnatá žena v šatech přijaté, zamračila se na ně a s rozkročenýma nohama se postavila před Nyneivu.

Faolaininy šaty, s pruhy sedmi barev na lemu za adžah, nebyly tak docela bílé, jak by měly být, a na tváři měla temný mrak. „Překvapuje mě, že tě tu vidím, divoženko. Myslela jsem, žes utekla do své vesnice, a tady naše skvělá dědička ke své matce.“

„Ty pořád ještě pro zábavu srážíš mléko, Faolain?“ zeptala se Elain.

Nyneiva nasadila velice příjemný úsměv. Jen tak tak. Ve Věži Faolain dvakrát poslaly, aby ji něco naučila. Aby ji usadila, to bylo její mínění. I když byly učitelka a žákyně obě přijaté, učitelka měla status Aes Sedai, dokud výuka trvala, a Faolain toho plně využila. Kudrnatá žena strávila jako novicka osm let a dalších pět jako přijatá. V nejmenším ji nepotěšilo, že Nyneiva nikdy nebyla novickou nebo že Elain nosila čistě bílý šat jen necelý rok. Dvě lekce od Faolain a dvě cesty do Sheriaminy pracovny pro Nyneivu, za umíněnost, prchlivost a seznam dlouhý jako její paže. Nyneiva nyní promluvila lehkým tónem. „Slyšela jsem, že k Siuan a Leaně se někdo zachoval ošklivě. Myslím, že Sheriam hodlá udělat odstrašující příklad, aby to jednou provždy zarazila.“ Oči stále upírala do očí druhé ženy a Faolain ty svoje poplašeně vykulila.

„Neudělala jsem nic, co Sheriam –“ Faolain prudce zavřela ústa a na tvářích jí naskočil sytý ruměnec. Min skrývala ústa za dlaní a Faolain trhla hlavou a pak si prohlédla ostatní ženy od Birgitte po Marigan. Stroze kývla na Nicolu a Areinu. „Vy dvě budete nejspíš stačit. Pojďte se mnou. Hned. Žádné otálení.“ Ženy se pomalu zvedly, Areina se tvářila ostražitě a Nicola si v pase uhlazovala šaty.

Elain se postavila mezi ně a Faolain dřív, než to stihla Nyneiva, bradu měla zdviženou a oči jako majestátní modrý led. „Co s nimi chceš?“

„Poslouchám rozkazy Sheriam Sedai,“ odsekla Faolain. „Já sama si myslím, že jsou na první zkoušku příliš staré, ale poslouchám rozkazy. Oddíly verbířů urozeného pána Brynea doprovázejí sestry, které zkoušejí ženy i tak staré, jako je Nyneiva.“ Úsměv, jenž se jí náhle objevil na rtech, mohl pocházet od zmije. „Mám oznámit Sheriam Sedai, že nesouhlasíš, Elain? Mám jí sdělit, že nechceš nechat své dámy vyzkoušet?“ Elain dala bradu trochu dolů. Potřebovala rozptýlit.

Nyneiva se dotkla Faolainina ramene. „Našly jich hodně?“

Proti své vůli žena obrátila hlavu, a když se podívala zpátky, Elain již uklidňovala Areinu a Nicolu a vysvětlovala jim, že jim nikdo neublíží ani je nebude k ničemu nutit. Nyneiva by tak daleko nezašla. Když Aes Sedai našly nějakou ženu s vrozenou jiskrou, jako byly Elain a Egwain, když našly nějakou ženu, která by nakonec usměrňovala, ať by chtěla či nikoliv, nijak se netajily s tím, že ji dostanou k výcviku, ať si přála sama cokoliv. V případě těch, které se daly vycvičit, ale bez výcviku by se samy saidaru nikdy dotknout nedokázaly, a v případě divoženek, těch, které přežily při šanci jedna ku čtyřem, že se to naučí samy, obvykle aniž by věděly, co dělají, a často se nějak zablokovaly, jako byla zablokovaná Nyneiva, bývaly povolnější. Ty se údajně mohly samy rozhodnout, zda přijdou a zůstanou. Nyneiva se rozhodla do Věže vstoupit dobrovolně, protože usoudila, že kdyby to odmítla, stejně by tam šla, a možná svázaná na rukou a na nohou. Aes Sedai dávaly ženám, které měly sebemenší šanci se k nim připojit, asi stejnou šanci, jakou mělo jehně o hodech.

„Tři,“ řekla Faolain po chvíli. „Všechna ta námaha, a ony našly tři. Jedna je divoženka.“ Ona vážně neměla divoženky ráda. „Nevím, proč tolik prahnou po tom, hledat nové novicky. Ty, co tu máme, nelze pozvednout mezi přijaté, dokud znovu nezískáme Věž. Je to všechno vina Siuan Sanche, její a Leanina.“ Zachvěl se jí sval na tváři, jako by si uvědomila, že ta poznámka mohla být myšlena jako útok na bývalou amyrlin a kronikářku, a radši popadla Areinu a Nicolu za loket. „Pojďte. Já poslouchám rozkazy, a jestli máte být vyzkoušené, tak budete vyzkoušené, marnění času nemarnění času.“

„Ohavná ženská,“ zamumlala Min a zašilhala za Faolain, která popoháněla druhé dvě ženy ze šenku. „Myslely byste si, že jestli existuje nějaká spravedlnost, tak ji bude čekat škaredá budoucnost."

Nyneiva se chtěla zeptat, co Min viděla při pohledu na kudrnatou přijatou – chtěla jí položit stovky otázek – ale Tom a druzí dva muži se před ni a Elain odhodlaně postavili s rozkročenýma nohama a Juilin a Uno se natočili tak, že viděli do všech stran. Birgitte odvedla Jarila a Seveho za jejich matkou, aby ji tak z toho vynechala. Min, podle toho, jak se na ně smutně podívala, taky věděla, co mají muži za lubem. Zřejmě k tomu chtěla něco říci, ale nakonec jen pokrčila rameny a vydala se za Birgitte.

Podle toho, jak se tvářil, se Tom mohl bavit o počasí či se ptát, co je k večeři. Nic důležitého. „Tohle místo je plný nebezpečnejch hlupáků a snílků. Ony si myslí, že dokážou svrhnout Elaidu. Proto je tu Gareth Bryne. Aby jim sebral vojsko.“

Juilin měl úsměv málem od ucha k uchu. „Ne hlupáků. Šílenců. Mně je jedno, jestli tam Elaida seděla třeba už v den, kdy se narodil Logain. Jsou to blázni, jestli si myslí, že odsud dokážou svrhnout amyrlin sedící v Bílé věži. Do Cairhienu bychom se mohli dostat tak do měsíce.“

„Ragan a pár dalších už vybrali koně k vypůjčení.“ Uno se křenil taky. S tím zamračeným okem na klípci to bylo v příkrém rozporu. „Stráže mají hlídat lidi, co přicházejí, ne co odcházejí. Můžem je ztratit v lese. Brzo bude tma. Nikdy nás nenajdou.“ To, že si ženy dole u řeky nasadily prsteny s Velkým hadem, mělo úžasný vliv na jeho jazyk. I když si to zřejmě vynahrazoval, když si myslel, že ho neslyší.

Nyneiva se podívala na Elain, která jen lehce zavrtěla hlavou. Elain by dala vše za to, aby se mohla stát Aes Sedai. A ona sama? Byla jen malá naděje, že by mohla přimět tyhle Aes Sedai, aby podpořily Randa, pokud by se rozhodly, že se ho místo toho pokusí ovládnout. Vlastně na to nebyla žádná naděje, docela dobře může být realistka. A přesto... A přesto tu bylo léčení. V Cairhienu se nic z toho nenaučí. Ani ne deset kroků od ní Therva Maresis, štíhlá žlutá s dlouhým nosem, metodicky brkem odškrtávala body na pergamenu. U dveří stál plešatý strážce s černým vousem a radil se s Nisao Dachen. Byl o hlavu a ramena vyšší než ona, přestože nebyl nijak nadprůměrně vysoký. Zatím Dagdara Finchey, s rameny širokými, jako měli muži v místnosti, a vyšší než většina z nich, hovořila před nezapáleným krbem ke skupině novicek a jednu po druhé je rázně posílala za různými pochůzkami. Nisao a Dagdara byly také ze žlutého adžah. Povídalo se, že Dagdara, s prošedivělými vlasy značícími na Aes Sedai značně vysoký věk, ví o léčení víc než kterékoliv dvě sestry dohromady. Ne že by Nyneiva dokázala udělat něco užitečného, kdyby odešla za Randem. Jen by se mohla dívat, jak ho přemáhá šílenství. Kdyby mohla pokračovat v léčení, třeba by našla způsob, jak to šílenství zadržet. Bylo toho na její vkus až moc, co byly Aes Sedai ochotné prohlásit za beznadějné a nechat to plavat.

Všechno to jí prolétlo hlavou dříve, než se podívala na Elain a zpátky na muže. „My zůstanem tady. Uno, jestli ty a ostatní chcete jít za Randem, tak jste, co se mě týče, volní. Bojím se ale, že už nemám peníze, abych vám pomohla.“ Zlato, které jim Aes Sedai sebraly, bylo potřeba, právě jak řekly, ale ona si nemohla pomoci, aby se nezamračila na těch pár stříbrňáků, které jí nechaly v měšci. Tihle muži za ní – a za Elain, samozřejmě – šli ze špatných důvodů, ale to nijak neumenšovalo její zodpovědnost za ně. Jejich věrnost patřila Randovi, neměli nejmenší důvod nechat se zaplést do boje o Bílou věž. S pohledem na zlacenou kazetu váhavě dodala: „Ale mám pár věcí, který byste cestou mohli prodat.“

„Ty musíš jít taky, Tome,“ přisadila si Elain. „I ty, Juiline. Nemá smysl zůstávat. My už vás teď nepotřebujeme, ale Rand ano.“ Snažila se vtisknout Tomovi do rukou kazetu s klenoty, ale on si ji odmítl vzít.

Tři muži si vyměnili pohledy tím svým protivným způsobem a Uno dokonce zašel tak daleko, že zvedl oko ke stropu. Nyneiva měla dojem, že slyší, jak si Juilin tiše mumlá něco jako že on říkal, že budou umíněné.

„Třeba za pár dní,“ řekl Tom.

„Pár dní,“ souhlasil Juilin.

Uno kývl. „Jestli mám utíkat před strážcema přes půlku Cairhienu, tak se mi trocha odpočinku taky šikne.“

Nyneiva se na ně podívala svým nejvarovnějším pohledem a poté se schválně zatahala za cop. Elain zvedla bradu, jak nejvýš to šlo, a modré oči měla natolik povýšené, že mohla pohledem sekat led. Tom a ostatní tyhle známky již museli určitě znát. Takovéhle nesmysly jim nebudou povoleny. „Jestli si myslíte, že se pořád řídíte rozkazy Randa al’Thora, že na nás budete dávat pozor –“ začala Elain mrazivým tónem ve chvíli, kdy Nyneiva ohnivě vyhrkla: „Slíbili jste, že uděláte, co se vám řekne, a já hodlám –“

„Nic takovýho,“ přerušil je Tom a pokrouceným prstem odhrnul Elain pramen vlasů z čela. „Vůbec nic takovýho. Copak si starej pán s bolavou nohou nemůže trošku odpočinout?“

„Abych řekl pravdu,“ připojil se Juilin, „tak já zůstávám, protože mi Tom dluží peníze. Kostky.“

„Nečekáte snad, že strážcům ukradnem dvacet koní, jako když se vykulíme z postele?“ zavrčel Uno. Zřejmě nějak zapomněl, že právě navrhl zrovínka tohle.

Elain na ně civěla a nezmohla se ani na slovo a Nyneiva měla taky potíže nějaká vhodná najít. Jak dalece klesly. Muži před nimi dokonce ani nepřešlapovali. Potíž byla v tom, že byla sama rozpolcená. Byla odhodlaná poslat je pryč. Byla, a nebylo to proto, že nechtěla, aby ji viděli, jak dělá pukrlata a klaní se napravo nalevo. Vůbec ne. Jelikož však skoro nic v Salidaru nebylo takové, jak čekala, musela si přiznat, jakkoliv váhavě, že bude... příjemné... vědět, že se s Elain mohou spoléhat nejen na Birgitte. Ne že by přijala jejich nabídku k útěku, samozřejmě – pokud se tomu tak dalo říkat – to za žádných okolností. Jejich přítomnost bude jen... příjemná. Tedy tohle jim určitě nehodlala říkat. A nebude ani muset, protože oni odejdou, ať si myslí, co chtějí. Rand by je mohl využít, to určitě, a tady by se jenom pletli pod nohy. Až na to...

Nenatřené dveře se otevřely a ven vyšla Siuan následovaná Leanou. Chladně se na sebe podívaly, než si Leana odfrkla a odplula pryč tím svým překvapivým vlnivým způsobem, až zmizela kolem Croie a Avara do chodby vedoucí ke kuchyním. Nyneiva se zamračila. Uprostřed všeho toho ledu tam byla chvilka, kratičký záblesk, který jí málem unikl, i když ho měla přímo před nosem...

Siuan se otočila k ní a pak se náhle zarazila a nasadila neutrální výraz. Ke skupince se připojil ještě někdo další.

Gareth Bryne, ve zprohýbaném prsním plátu připjatém přes prostý žlutohnědý kabátec, s jezdeckými rukavicemi zastrčenými za opasek s mečem, působil velitelským dojmem, přímo to z něj vyzařovalo. Prošedivělé vlasy a otevřená tvář mu propůjčovaly vzhled člověka, který již všechno viděl, všechno prožil, člověka, který všechno vydrží.

Elain se usmála a půvabně kývla. Hodně se to lišilo od jejího ohromeného civění, když právě dorazila do Salidaru a poznala ho na druhé straně ulice. „Neřeknu, že je úplně dobře, že tě vidím, urozený pane Garethe. Slyšela jsem, že jste měli s máti nějaké neshody, ale jsem si jistá, že to lze napravit. Víš, že máti občas jedná ukvapeně. Ona přijde k rozumu a požádá tě, aby ses vrátil na své správné místo v Caemlynu, tím si můžeš být jist.“

„Co se stalo, stalo se, Elain.“ Nevšímaje si jejího ohromení –Nyneiva pochybovala, že k ní byl kdokoliv, kdo znal její postavení, někdy tak strohý – obrátil se k Unovi. „Promyslel sis to, co jsem říkal? Shienar má ty nejlepší těžkooděnce na světě, a já mám pár mládenců, kteří by se zrovna hodili pro správný výcvik.“

Uno se zamračil a jedním okem sjel k Elain a Nyneivě. Pomalu kývl. „Nemám nic lepšího na práci. Zeptám se ostatních.“

Bryne ho poplácal po rameni. „To mi stačí. A ty, Tome Merriline.“ Tom se zpola odvrátil, když druhý muž přišel, uhlazoval si kníry a civěl do podlahy, jako by se snažil schovat obličej. Nyní Bryneův upřený pohled opětoval stejně upřeně. „Kdysi jsem znal chlapíka s docela podobným jménem,“ prohodil Bryne. „Byl to zkušený hráč v jisté hře.“

„Kdysi jsem znal chlapíka, co se ti docela podobal,“ opáčil Tom. „Hodně se mě snažil strčit do řetězů. Myslím, že by mi usekl hlavu, kdyby mě někdy dostal do rukou.“

„To je ale hodně dávno, viď? Muži občas kvůli ženám dělají zvláštní věci.“ Bryne mrkl na Siuan a potřásl hlavou. „Připojíš se ke mně k dominu, mistře Merriline? Občas zatoužím po muži, který tuto hru dobře zná tak, jak se hraje ve vyšších kruzích.“

Tom stáhl huňaté bílé obočí skoro tolik jako Uno, avšak ani na chvíli neodtrhl zrak od Brynea. „Jednu dvě partičky bych si zahrál,“ prohodil nakonec, „jakmile budu znát sázky. A musí ti být jasný, že nehodlám strávit zbytek života hraním domina s tebou. Teď už nerad zůstávám moc dlouho na jednom místě. Občas mě prostě svrbí nohy."

„Hlavně aby tě nezačaly svrbět uprostřed klíčové hry,“ sdělil mu suše Bryne. „Vy dva pojďte se mnou. A nečekejte, že se moc vyspíte. Tady se všechno mělo udělat už včera, až na to, co bylo potřeba udělat před týdnem.“ Zarazil se a znovu se podíval na Siuan. „Dneska mi košile přišly jen napůl vyprané.“ S tím odvedl Toma a Una pryč. Siuan se zamračila na jeho záda, pak přenesla zamračený pohled na Min. Min se zašklebila a vyrazila pryč směrem, jímž zmizela Leana.

Nyneiva tu poslední výměnu vůbec nepochopila. A jaké měli ti mužští nervy, když si mysleli, že se mohou takhle bavit přes jejich hlavy – nebo jí pod nosem nebo tak – bez toho, aby pochopila jediné slovo. Tedy přinejmenším většinu slov.

„Dobré je, že nepotřebuje lovce zlodějů,“ řekl Juilin a úkosem pohlížel na Siuan. Očividně byl znepokojený. Ještě se nevzpamatoval ze šoku, když zjistil její jméno. Nyneiva si nebyla jistá, jestli vzal vážně to, že byla utišena a že už není amyrlin. Před ní tedy rozhodně přešlapoval. „Takhle si můžu sednout a popovídat si. Viděl jsem tu pár chlapíků, co vypadali, že by nad korbílkem piva mohli trochu rozvázat.“

„On mě v podstatě ignoroval,“ vydechla Elain nevěřícně. „Nezáleží mi na tom, co se stalo mezi ním a máti, ale nemá právo... No, o urozeného pána Brynea se postarám později. Musím si promluvit s Min, Nyneivo.“

Nyneiva vyrazila za Elain, která spěchala k chodbě do kuchyní – Min jí dá přímé odpovědi – ale železným stiskem ji za loket popadla Siuan.

Siuan Sanche, která předtím pokorně skláněla hlavu před Aes Sedai, byla pryč. Tady nikdo nenosil šátek. Ani na chvíli nezvedla hlas. Nebylo to potřeba. Upřela na Juilina pohled, při němž muž málem vyletěl z kůže. „Dávej si pozor, nač se ptáš, lovče zlodějů, nebo se sám vykucháš pro trh.“ Ty chladné modré oči se přenesly na Birgitte a Marigan. Marigan zkřivila rty, jako by kousla do něčeho nedobrého, a dokonce i Birgitte mrkla. „Vy dvě najděte přijatou jménem Theodrin a požádejte ji, ať vám na dnešek zařídí nocleh. No? Tak pohyb!“ Ještě než se pohnuly – a Birgitte vyrazila stejně rychle jako Marigan, možná rychleji – otočila se Siuan na Nyneivu. „Ty, pro tebe mám pár otázek. Řekly vám, abyste spolupracovaly, a já ti radím, abys to udělala, jestli víš, co je pro tebe dobré.“

Bylo to jako dostat se do větrné smršti. Než si to Nyneiva uvědomila, Siuan ji hnala do rozvrzaných schůdků se zábradlím stlučeným z nenatřeného dřeva a pak chodbou s holou dřevěnou podlahou do pokojíčku se dvěma stísněnými postelemi zabudovanými do stěny nad sebou. Siuan si vzala jedinou stoličku a Nyneivě kývla, aby se posadila na spodní postel. Nyneiva se rozhodla zůstat stát, i když jen proto, aby předvedla, že se nenechá do ničeho tlačit. V místnůstce toho o mnoho víc nebylo. Stojan pod umyvadlo s jednou nohou podloženou cihlou, na němž bylo umyvadlo a otlučený džbán. Na kolíčcích viselo pár kusů oděvu a v jednom rohu bylo něco, co vypadalo jako stočená žíněnka. Nyneiva za jeden den spadla hodně hluboko, ale Siuan spadla hloub, než si mladší žena vůbec uměla představit. Teď si Nyneiva nemyslela, že s tou ženou bude mít příliš velké potíže. I když Siuan měla pořád ty samé oči.

Siuan si odfrkla. „Jen si posluž, holka. Ten prsten. Nevyžaduje usměrňování?“

„Ne. Slyšelas, co jsem říkala Sheriam –“

„Každý ho může použít? Také žena, která nemůže usměrňovat? I muž?“

„Nejspíš i muž.“ Ter’angrialy, které nevyžadovaly jedinou sílu, obvykle fungovaly pro muže i pro ženy. „Každá žena, ano.“

„Tak mě naučíš, jak ho používat.“

Nyneiva zvedla obočí. Tohle mohla být páka, aby získala, co chce. A jestli ne, měla ještě jednu. Možná. „Vědí o tomhle? Všechny ty řeči se vedly o tom, že jim ukážeme, jak to funguje. O tobě se nezmiňovaly.“

„Nevědí to.“ Siuan vůbec nevypadala otřesená. Dokonce se usmála, a nebyl to příjemný úsměv. „A nedozvědí se to. Jinak zjistí, že jste se s Elain vydávaly po odchodu z Tar Valonu za hotové sestry. Moirain to možná nechá Egwain procházet – jestli se ta o to taky nepokusila, tak nepoznám uzel od klouzavé smyčky – ale Sheriam, Carlinya...? Budete vřískat jako čuníci ještě předtím, než skončí. Dávno předtím."

„To je směšný.“ Nyneiva si uvědomila, že sedí na krajíčku postele. Nevzpomínala si, že by si sedala. Tom a Juilin budou držet jazyk za zuby. A nikdo jiný to nevěděl. Bude si muset promluvit s Elain. „My jsme nic takovýho nepředstíraly.“

„Nelži mi, holka. Kdybych to potřebovala potvrdit, tak vidím tvoje oči. Žaludek ti dělá salta, viď?“

To tedy rozhodně dělal. „Ovšemže ne. Jestli tě něco naučím, tak proto, že to budu chtít.“ Nehodlala té ženě dovolit, aby ji zastrašovala. Poslední stopy lítosti zmizely. „Jestli to udělám, budu chtít něco na oplátku. Studovat tebe a Leanu. Chci vědět, jestli se dá utišení vyléčit.“

„Nedá,“ odvětila Siuan stroze. „Teď –“

„Všechno kromě smrti by se mělo dát vyléčit.“

„Mělo by se dát není ‚dá se', holka. S Leanou nám slíbily, že nás nechají napokoji. Promluv si s Faolain nebo Emarou, jestli chceš vědět, co se stane každému, kdo nás bude obtěžovat. Nebyly první ani nejhorší, ale křičely nejdýl.“

Její další páka. Počátky paniky jí ji vyhnaly přímo z hlavy. Pokud někdy existovala. Jeden pohled. „Co by Sheriam řekla, kdyby věděla, že jste s Leanou vůbec nebyly připravený rvát si navzájem vlasy?“ Siuan se na ni jen dívala. „Ony si myslí, že jste zkrocený, že jo? Čím víc štěkáš na někoho, kdo na tebe nemůže štěkat taky, tím víc to berou jako důkaz, že skočíš, abys poslechla pokaždý, když nějaká Aes Sedai kýchne. Stačilo se trochu plazit, aby zapomněly, že jste vy dvě pracovaly celý roky ruku v ruce? Nebo jste je přesvědčily, že utišení na vás změnilo všecko, ne jenom obličej? Až zjistí, že jim vy dvě kujete za zádama pikle, že s nima manipulujete, budete výt hlasitěji než nějaký čuně. Ať už jde o cokoliv.“ Ani mrknutí. Siuan se nehodlala přestat ovládat a nechat si uklouznout nějaké přiznání. A přesto v tom krátkém pohledu cosi bylo. Nyneiva si tím byla jistá. „Chci tě – a Leanu – studovat, kdykoliv se mi zachce. A Logaina.“ Třeba by tady mohla taky něco zjistit. Muži byli jiní. Bude to jako dívat se na problém z jiného úhlu. Ne že by ho vyléčila, i kdyby zjistila jak. Randovo usměrňování bylo nezbytně nutné. Nehodlala vypustit do světa dalšího muže, který by dokázal vládnout jedinou silou. „Jestli ne, tak můžeš zapomenout na prsten a na Tel’aran’rhiod.“ Oč té Siuan vlastně jde? Nejspíš chtěla navštívit místo, kde to aspoň působilo dojmem, že je Aes Sedai. Nyneiva odhodlaně zdusila krátce rozdmychanou lítost. „A jestli jenom cekneš něco o tom, že jsme předstíraly, že jsme Aes Sedai, tak nebudu mít jinou možnost než jim říct o tobě a o Leaně. Dokud pravda nevyjde najevo, možná nám s Elain nebude příjemně, ale ona vyjde, a vy pak díky tomu budete brečet tak dlouho, jako Faolain a Emara dohromady.“

Ticho se táhlo. Jak to ta druhá žena dělá, že se jí daří vypadat tak chladně? Nyneiva si vždycky myslela, že to má něco společného s tím být Aes Sedai. Sama měla rty vyschlé, a to byla jen část. Jestli se zmýlila, jestli je Siuan ochotná to vyzkoušet, tak věděla, kdo bude plakat.

Nakonec Siuan zamumlala: „Doufám, že se Moirain daří udržet Egwaininu páteř ohebnější, než je ta tvoje.“ Nyneiva to sice nepochopila, ale těžko měla čas to zvažovat. V příští chvíli se druhá žena předklonila s nataženou rukou. „Ty zachováš moje tajemství a já zase tvoje. Nauč mě to s prstenem a můžeš studovat utišování a krocení, co hrdlo ráčí.“

Nyneivě se jen tak tak podařilo potlačit úlevné vydechnutí, když stiskla nabídnutou ruku. Dokázala to. Poprvé za dobu, která jí připadala věčností, se ji někdo pokusil zastrašit a neuspěl. Skoro se cítila připravená čelit Moghedien. Skoro.

Elain dohnala Min těsně za zadními dveřmi hostince a připojila se k ní. Min měla přes ruku dvě nebo tři bílé košile. Slunce již sedělo na vrcholcích stromů a ve slábnoucím světle vypadal dvůr před stájemi jako nedávno zrytá plocha s velkým pařezem přímo uprostřed, který mohl patřit starému dubu. Stáj s doškovou střechou neměla dveře, takže bylo dobře vidět na muže pohybující se mezi zaplněnými stáními. Kupodivu tu na kraji stínu, který stáj vrhala, Leana rozmlouvala s jakýmsi velkým mužem. Muž byl hrubě oděný a vypadal jako kovář či rváč. Překvapivé však bylo, jak blízko Leana stála a nakláněla hlavu, když k němu vzhlížela. A potom ho skutečně poplácala po tváři, než se otočila a pospíšila zpátky do hostince. Velký muž se za ní chvíli díval a potom splynul se stíny.

„Neptej se mě, co má za lubem,“ pravila Min. „Za Siuan i za ní chodí divný lidi, a někteří muži, ona... No, vidělas.“

Elain vlastně ani nezáleželo na tom, co Leana dělá. Avšak teď, když byla s Min sama, nevěděla, jak začít o tom, o čem chtěla mluvit. „Co děláš?“

„Peru,“ zamumlala Min a podrážděně škubla za košile. „Ani neumím povědět, jak ráda jednou vidím Siuan jako myš. Neví, jestli ji orel sežere nebo si z ní udělá mazlíčka, ale má stejnou naději, jakou dává všem ostatním. Žádnou!"

Elain zrychlila krok, aby cestou přes dvůr nezaostávala. Ať už to mělo znamenat cokoliv, jí to nijak neulehčilo začátek. „Vědělas, co Tom navrhne? Zůstáváme.“

„Řekla jsem jim, že zůstanete. Nebylo to vidění.“ Min znovu zpomalila, když se dostaly mezi stáj a drolící se kamennou stěnu a kráčely tmavou uličkou plnou pozůstatků po posekaných keřích a podupaného býlí. „Jen jsem si řekla, že se nebude chtít vzdát nový příležitosti studovat. Tys po tom vždycky toužila. Nyneiva taky, i když to nepřizná. Kéž bych se mýlila. Půjdu s tebou. Aspoň...“ Zamumlala si pro sebe cosi zuřivého. „Ty tři, co jste přivedly s sebou, znamenají potíže, a to je vidění.“

Tady to bylo. Puklinka, kterou potřebovala. Ale místo, aby se zeptala, nač chtěla, řekla: „Myslíš Marigan, Nicolu a Areinu? Jak ty můžou způsobit potíže?“ Jenom hlupák si nevšímal toho, co Min viděla.

„Nevím to přesně. Zachytila jsem jenom záblesky aury, a to jenom koutkem oka. Nikdy ne, když jsem se na ně podívala rovnou, kdy bych z toho mohla něco poznat. Jen málokdo má auru pořád, víš. Potíže. Možná budou mluvit. Chtěly jste udělat něco, o čem byste nechtěly, aby se to Aes Sedai dozvěděly?“

„Rozhodně ne,“ pospíšila si Elain. Min se na ni podívala úkosem a Elain dodala: „No, nic, co bychom nemusely udělat. A ony o tom nejspíš stejně nic nevědí.“ Tohle ji ale nezavede tam, kam chtěla. Zhluboka se nadechla a skočila do toho po hlavě. „Min, tys měla vidění o mně a o Randovi, viď?“ Udělala dva kroky, než si uvědomila, že se druhá žena zastavila.

„Ano.“ Znělo to ostražitě.

„Viděla jsi, že se do sebe zamilujeme.“

„Ne tak přesně. Viděla jsem, že se do něj zamiluješ ty. Nevím, co k tobě cítí on, jenom to, že je s tebou nějak svázanej.“

Elain stiskla rty. Něco takového očekávala, avšak nebylo to to, co chtěla slyšet. „Přání“ a „chtění“ podrážejí nohy, ale „je tomu tak“ uhlazuje stezku. Tohle říkávala Lini. Musíte vycházet z toho, co je, ne co byste si přáli, aby bylo. „A viděla jsi, že tu bude ještě nějaká jiná. Nějaká, se kterou se o něj budu muset... dělit.“

„Dvě,“ řekla Min. „Dvě další. A... A já jsem jedna z nich.“

Elain, s ústy již otevřenými k další otázce, mohla chvíli jen zírat. „Ty?“ dostala ze sebe nakonec.

Min se naježila. „Ano, já! Myslíš si snad, že já se zamilovat nemůžu? Nechtěla jsem to, ale stalo se to, a tím to končí.“ Prošla uličkou kolem Elain, a tentokrát za ní Elain tolik nespěchala.

Tohle rozhodně pár věcí vysvětlovalo. Jak nervózně se Min vyhýbala tomu, vůbec o tom hovořit. Výšivka na klopách kabátku. A pokud si to nepředstavovala, tak měla Min i červeň na rtech. Jaký z toho mám pocit? uvažovala. Nedokázala se v tom vyznat. „Kdo je ta třetí?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ zabručela Min. „Jenom to, že je vzteklá. Ne Nyneiva, díky Světlu.“ Chabě se zasmála. „Myslím, že tohle bych teda nepřežila.“ Znovu se na Elain ostražitě podívala úkosem. „Co to znamená mezi náma dvěma? Mám tě ráda. Nikdy jsem neměla sestru, ale občas mám pocit, jako bys ty... Chci být tvoje kamarádka, Elain, a nepřestanu tě mít ráda, ať se stane cokoliv, ale nemůžu ho přestat milovat.“

„Moc se mi nelíbí představa, že se musím o muže dělit,“ řekla Elain škrobeně. To tedy bylo velmi zdrženlivé vyjádření.

„Mně taky ne. Jenže... Elain, stydím se to přiznat, ale vezmu si ho, jakkoliv to bude možný. Ne že bychom obě měly moc na vybranou. Světlo, zamíchal mi celým životem. Jenom když na něj pomyslím, zavařuje se mi mozek.“ Min mluvila, jako by nevěděla, má-li se smát, nebo plakat.

Elain pomalu vydechla. Není to Minina chyba. Je lepší, že je to Min, než, řekněme, Berelain nebo nějaká, kterou by nedokázala vystát? „Ta’veren,“ řekla. „Ohýbá svět kolem sebe. My jsme jen úlomky zachycené vírem. Ale nějak si vzpomínám, jak jsme si ty, Egwain a já slíbily, že nedovolíme, aby mezi naše přátelství vstoupil muž. Nějak to vyřešíme, Min. A až přijdeme na to, kdo je ta třetí... No, to taky vyřešíme. Nějak.“ Třetí! Mohla by to být Berelain? Oh, krev a popel!

„Nějak,“ řekla bezútěšně Min. „Do té doby jsme tady my dvě v pasti. Vím, že je tu další, vím, že s tím nemůžu nic dělat, ale měla jsem už tak dost potíží smířit se s tebou a... Cairhienské ženy nejsou všechny jako Moirain. Viděla jsem jednou v Baerlonu jednu cairhienskou urozenou paní. Na povrchu by vedle ní vypadala Moirain jako Leana, avšak občas řekla věci, náznaky. A její aury! Myslím, že jediný muž v celým městě s ní nebyl v bezpečí o samotě, pokud by nebyl šereda, chromej, a ještě lepší, mrtvej."

Elain si odfrkla, ale podařilo se jí promluvit lehkým tónem. „Nevšímej si toho. Máme další sestru, ty a já, kterou jsme ještě nepotkaly. Aviendha na Randa dává pozor a on neudělá ani deset kroků bez stráže aielských Děv oštěpu.“ Cairhienská žena? Aspoň že potkala Berelain, něco o ní věděla. Ne. Nehodlá si to obracet v hlavě jako nějaká hloupá holka. Dospělá žena bere svět takový, jaký je, a snaží se získat to nejlepší. Kdo by to mohl být?

Vyšly na dvůr posetý vychladlými uhlíky. U kamenné ohrady, místy propadlé, jak uvnitř rostly stromy, tu stály velké kotle, většinou zprohýbané, kde byla oškrábána rez. Přestože se přes dvůr již natahovaly stíny, byly nad plameny ještě dva kotle, z nichž se kouřilo, a tři novicky, s propocenými vlasy a bílými suknicemi vyvázanými nahoru, tvrdě dřely na valchách položených v širokých neckách plných mýdlové vody.

Elain mrkla na košile, které měla Min přes ruku, a sáhla pro saidar. „Ukaž, pomůžu ti s tím.“ Usměrňovat při zadaných pracích bylo zakázáno – tělesná práce buduje charakter, tvrdily Aes Sedai – ale tohle se nemohlo počítat. Když zavíří košilemi ve vodě dost prudce, nebyl důvod, proč by si měly namočit ruce. – „Pověz mi všechno. Změnily se Siuan a Leana tolik, jak se zdá? Jak jste se sem dostaly? Je Logain skutečně tady? A proč pereš košile nějakému muži. Prostě všechno.“

Min se zasmála – očividně byla ráda, že Elain změnila téma. „‚Všechno‘ bude trvat jenom týden. Ale zkusím to. Za prvé, pomohla jsem Siuan a Leaně dostat se z žaláře, kam je strčila Elaida, a pak...“

Elain vydávala vhodně užaslé zvuky. Usměrnila vzduch a zvedla jeden z kotlů s vroucí vodou z plamenů. Nevěřících pohledů novicek si skoro nevšimla. Byla teď zvyklá na vlastní sílu a málokdy si uvědomila, že bez přemýšlení dělá věci, jež i některé hotové Aes Sedai vůbec nezvládnou. Kdo je ta třetí žena? Aviendha by na něj vážně měla dávat dobrý pozor.