Oheň z nebes

11 U devítispřeží

Siuan stínil tvář široký slamák, když nechávala Logaina, aby je pod pozdně odpoledním sluncem provedl Shilenskou bránou do Lugardu. Vysoké šedé vnější hradby města byly poněkud zanedbané. Na dvou místech viděla, že z hradeb vypadaly kameny, takže nebyly vyšší než slušný plot. Min a Leana jely těsně za ní, obě unavené tempem, které muž nasadil v týdnech po odchodu z Korských Pramenů. Chtěl velet, a stačilo málo, aby ho Siuan přesvědčila, že velí. Když řekl, že vyrazí ráno, kdy a kde se zastaví na noc, když si u sebe nechal peníze, dokonce i když čekal, že mu budou jídlo nosit, stejně jako vařit, pro Siuan to nic neznamenalo. Vcelku ho vlastně litovala. Neměl ani nejmenší tušení, co pro něj plánuje. Velká ryba na háčku, aby se chytila ještě větší, pomyslela si ponuře.

Podle jména byl Lugard hlavním městem Murandy, sídla krále Roedrana, ale urození pánové v Murandy složili přísahu věrnosti a pak odmítli platit daně či dělat většinu toho, co Roedran chtěl, a obyčejní lidé dělali to samé. Murandy bylo státem jen podle jména, lidi jen tak tak drželo pohromadě údajné poddanství králi nebo královně – trůn občas změnil majitele po velmi krátké době – a strach, že by je Andor nebo Illian mohl zabrat, kdyby aspoň nějakým způsobem nedrželi při sobě.

Město křižovaly kamenné hradby, většinou v ještě horším stavu než vnější bašty, protože Lugard se během staletí rozrůstal bez ladu a skladu a nejednou byl rozdělen mezi znesvářené šlechtice. Bylo to špinavé město, mnohá široká ulice ani nebyla vydlážděná, a všechny byly plné prachu. Muži v kloboucích s vysokým dýnkem a ženy v zástěrách a suknicích, v nichž jim byly vidět kotníky, se vyhýbali hrkotajícím kupeckým povozům, zatímco ve vyjetých kolejích si hrály děti. Obchod udržoval Lugard naživu, obchod s Illianem a Ebú Darem, s Ghealdanem na západě a Andorem na severu. Na velkých prázdných plochách různě po městě stály povozy, nastavěné kolo vedle kola, mnohé s těžkým nákladem pod přivázanými plachtami, jiné zase byly prázdné a čekaly na náklad. Hlavní ulice lemovaly zájezdní hostince spolu s nájemnými stájemi a ohradami pro koně, a bylo jich snad víc než domů či krámů z šedého kamene. Všechna stavení měla střechy z tašek v modrých, červených, purpurových či zelených odstínech. Vzduchem se nesl prach a hluk, zvonění kovářských kladiv, rachot vozů a nadávky vozků a bouřlivý smích z hostinců. Slunce cestou k obzoru Lugard opékalo a ze vzduchu jste měli pocit, že snad už nikdy nebude pršet.

Když Logain konečně zahnul na dvůr před stájemi a sesedl za hostincem se zelenou střechou jménem U devítispřeží, Siuan vděčně slezla z Bely a nejistě sledujíc její zuby, kosmatou kobylku poplácala po nose. Podle jejího názoru nebylo sezení na zádech nějakého zvířete vhodný způsob cestování. Člun zahýbal podle toho, jak člověk pohnul kormidelním veslem. Kůň se mohl rozhodnout, že má svou hlavu. Čluny také nekousaly. Tedy, Bela zatím nic takového neudělala, ale mohla by. Aspoň že ji již přešla ta hrozná ztuhlost oněch prvních dní, kdy si byla jistá, že se jí Leana a Min za zády pošklebují, když vždy večer kulhala po táboře. Po dni stráveném v sedle se pořád cítila, jako by ji řádně zmlátili, ale dařilo se jí to skrývat.

Jakmile začal Logain smlouvat se stájníkem, hubeným, pihovatým staříkem v kožené vestě bez košile, Siuan se naklonila k Leaně. „Jestli si chceš cvičit své ženské lsti,“ pravila tiše, „tak si je můžeš další hodinu procvičovat na Dalynovi.“ Leana se na ni pochybovačně podívala – v některých vesnicích od Korských Pramenů zkoušela úsměvy s dolíčky i kradmé pohledy, ale Logainovi se nedostalo nikdy víc než přísného pohledu – pak si povzdechla a kývla. Zhluboka se nadechla a vydala se kupředu tím překvapivě plavným, klouzavým způsobem, vedouc svou grošovanou bělku s klenutým krkem, a již se na Logaina usmívala. Siuan nechápala, jak to dělá. Bylo to, jako by jí náhle změkly některé kosti.

Siuan došla k Min a znovu promluvila stejně tiše. „Až Dalyn skončí s tím stájníkem, řekni mu, že jdeš za mnou dovnitř. Pak utíkej napřed a drž se od něho a od Amaeny dál, dokud se nevrátím.“ Podle hluku, jenž se ozýval z hostince, byl dav uvnitř dost velký, aby se v něm skrylo celé vojsko. Určitě dost velký, aby zakryl nepřítomnost jedné ženy. Min se v očích náhle objevil ten mezčí výraz a dívka otevřela ústa, nepochybně proto, aby se zeptala proč. Siuan ji předešla. „Prostě to udělej, Serenlo. Nebo tě k tomu, že mu nosíš jídlo, nechám ještě mu čistit boty.“ Ten umíněný pohled zůstal, ale Min nakonec jen mrzutě kývla.

Strčila Beliny otěže druhé ženě do ruky a spěchala ze dvora. Na ulici se vydala směrem, o němž doufala, že je správný. Nechtělo se jí prohledávat celé město, ne v takovém horku a prachu.

Ulice byly plné těžkých vozů tažených šesti, osmi a dokonce i desetispřežími, vozkové práskali dlouhými biči a nadávali stejně tak koním, jako lidem, kteří uskakovali před jejich povozy. Davem se prodírali hrubě odění muži v dlouhých kabátech vozků a občas se smíchem zvali ženy, jež procházely kolem. Ženy, v barevných zástěrách, občas pruhovaných, s hlavami omotanými zářivými šátky, kráčely s očima upřenýma přímo před sebe, jako by neslyšely. Ženy bez zástěr, s vlasy volně rozpuštěnými na ramena a sukněmi někdy i tři dlaně, ba víc, nad zemí, často křikly ještě drsnější odpověď.

Siuan užasla, když si uvědomila, že některé chlípné návrhy jsou míněny jí. Nerozzlobilo ji to – v duchu je nedokázala skutečně brát vážně – jen ji to překvapilo. Pořád si ještě nezvykla na tu změnu v sobě. Mužům mohla připadat přitažlivá... Padl jí do oka vlastní odraz ve špinavém okně krejčovské dílny, jen nejasný obraz dívky se světlou tváří pod slamákem. Pokud viděla, byla mladá, ne že by jen mladě vypadala, opravdu byla mladá. Vypadala jenom o málo starší než Min. Z pohledu let, která skutečně prožila, byla vlastně teprve dívka.

To je ta výhoda, když tě utiší, řekla si. Setkala se se ženami ochotnými zaplatit jakoukoliv cenu, aby jim na vzhledu bylo ubráno patnáct či dvacet let. Některé by dokonce považovaly cenu, kterou zaplatila ona, za odpovídající. Často si podobné výhody vyjmenovávála sama, snad aby sama sebe přesvědčila, že jsou skutečné. Byla osvobozena od tří přísah, takže například mohla lhát. A ani vlastní otec by ji nepoznal. Nevypadala vůbec jako zamlada. Změny dospělosti zůstaly, ale změkčilo je mládí. S chladnou nezúčastněností si pomyslela, že je snad i trochu hezčí, než bývala jako mladá dívka. Hezká bylo to nejlepší, co o ní kdy řekli. Půvabná byla obvyklejší lichotka. Nedokázala si tu tvář spojit sama se sebou, se Siuan Sanche. Pouze v nitru byla pořád stejná. Podržela si získané znalosti. Tam, v hlavě, byla pořád sama sebou.

Některé z hostinců a taveren v Lugardu měly jména jako U podkovářského kladiva nebo U tančícího medvěda či též U stříbrného vepře, často s křiklavými znaky namalovanými tak, aby názvu odpovídaly. Jiná jména by se vůbec neměla povolovat, nejmírnější z nich znělo asi jako U hubičky domanské holčice, s namalovanou dívkou s měděnou pletí – do pasu nahou! – a našpulenými rty. Siuan napadlo, co by si o tom asi pomyslela Leana, ale podle toho, jak se ta žena teď chovala, by ji to mohlo jenom inspirovat.

Nakonec, v boční ulici stejně široké, jako byla hlavní, těsně za mezerou ve vnitřní hradbě způsobené zříceným zdivem, našla hostinec, který hledala, tři poschodí drsného šedého kamene se střechami z purpurových tašek. Na znamení nade dveřmi byla vyobrazena neuvěřitelně smyslná žena zahalená pouze svými vlasy, které však zakrývaly jenom to nejnutnější, sedící na hřbetě nenasedlaného koně, se jménem, před nímž uhnula očima, jakmile je poznala.

V šenku se to modralo kouřem z fajfek a bylo tu plno rozjívených mužů, kteří pili a smáli se a snažili se štípnout každou procházející šenkýřku. Ženy uhýbaly, jak mohly, a trpitelsky se usmívaly. Nad vším tím halasem a tartasem byla jen tak tak slyšet citera a flétna, doprovázející mladou dívku, zpívající a tančící na stole na protějším konci dlouhé místnosti. Občas zpěvačka zavířila sukněmi dost vysoko, aby jí byly vidět holé nohy celé. Z toho, co Siuan z dívčina zpěvu zachytila, okamžitě zatoužila umýt jí pusu mýdlem. Proč by měla nějaká žena chodit bez šatů? Proč by o tom měla jiná žena zpívat bandě opilých ničemů? Na takovém místě ještě nikdy nebyla a hodlala svou návštěvu co nejvíc zkrátit.

Majitelku hostince si nebylo možné splést. Byla to vysoká, rozložitá žena oblečená do jasně červených hedvábných šatů, které málem svítily. Pracně vytvořené obarvené kudrny – příroda by takový odstín červené nikdy dobrovolně nevytvořila, zvláště ne s tak tmavýma očima – lemovaly vystupující bradu a tvrdá ústa. Mezitím co křičela příkazy na obsluhující dívky, zastavila se tu a onde u stolu a pronesla pár slov, nebo některého z hostů poplácala po rameni a zasmála se s ním.

Siuan se držela zpříma a snažila se nevšímat si oceňujících pohledů, které po ní vrhali muži, když vykročila za ženou s karmínovými vlasy. „Paní Tharneová?“ Musela to jméno opakovat třikrát a pokaždé hlasitěji, než se na ni majitelka hostince podívala. „Paní Tharneová, chci práci jako zpěvačka. Umím zpívat –“

„To umíš, co?“ Velká žena se zasmála. „No, já už sice zpěvačku mám, ale vždycky se může hodit další, aby si ta první odpočala. Ukaž, jaký máš nohy.“

„Umím zazpívat ‚Píseň o třech rybářích',“ prohlásila Siuan hodně nahlas. Toto musela být správná žena. V jednom městě určitě nemohly mít takové vlasy dvě ženy, aby navíc odpovídaly na správné jméno ve správném hostinci.

Paní Tharneová se zasmála trochu hlasitěji a plácla jednoho muže u nejbližšího stolu po rameni, přičemž ho málem srazila z lavice. „Ta tady ale není zrovna oblíbená, co, Pele?“ Pel, jemuž chyběly nějaké zuby a kolem ramene měl obtočený hodně dlouhý bič, se chechtal s ní.

„A taky umím ‚Modrý svítání'.“

Ta žena se otřásla a vytírala si oči, jako by jí od smíchu začaly téct slzy. „Tak to umíš, co? Á, mládencům se určitě bude moc líbit. Teď mi ukaž nohy. Nohy, holka, nebo vypadni!“

Siuan zaváhala, ale paní Tharneová se na ni jen dívala. A také stále rostoucí počet mužů. Tohle musela být ta správná žena. Pomalu si vytáhla sukně ke kolenům. Vysoká žena jí netrpělivě pokynula, Siuan zavřela oči a sbírala do dlaní stále větší kus sukně. Cítila, jak jí s každým coulem rudnou tváře.

„Cudná holka,“ chichotala se paní Tharneová. „No, jestli jsou ty dvě písničky jediný, co umíš, tak bys měla mít nohy, co při pohledu na ně chlapi spadnou na zadek. To ale nepoznáme, dokud nedostanem dolů ty vlněný punčochy, že ano, Pele? No, tak pojď se mnou. Možná máš docela slušnej hlas, ale tady to neuslyším. Tak pojď, holka! Pohni zadkem!“

Siuan se rozšířily oči a zaplálo jí v nich, ale velká žena už kráčela k zadní části šenku. Držíc se, jako by spolkla železnou tyč, nechala Siuan sukně spadnout a následovala ji, přičemž se snažila ignorovat hlučný smích a lascivní návrhy hostí. Obličej měla jako z kamene, ale v nitru se jí starosti svářely s hněvem.

Než ji pozvedly na amyrlinin stolec, vedla síť zvědů modrého adžah. Některé z těchto žen byly také jejími osobními špehy jak předtím, tak i později. Možná už nebyla amyrlin, dokonce ani Aes Sedai, ale pořád všechny tyto agentky znala. Duranda Tharneová sloužila modrým, když Siuan celou síť přebírala, byla to žena, jejíž zprávy byly vždycky správné. Zvědy nebylo možné najít všude a všechny ženy také nebyly stejně spolehlivé – odsud až do Tar Valonu byla jediná, které plně důvěřovala, ve Čtverkrálí v Andoru, a ta zmizela – ale Lugardem spolu s kolonami kupeckých vozů putovalo i ohromné množství zpráv a klepů. Mohli by tu být i zvědové ostatních adžah. Bylo dobré na to nezapomínat. Opatrnost dostane člun do přístavu, připomněla si.

Tato žena dokonale odpovídala popisu Durandy Tharneové, a určitě tu nemohl být další hostinec s tak ohavným jménem, ale proč odpověděla tak podivně, když se Siuan označila za jinou agentku modrých? Musela to risknout. Min a Leana začínaly být svým způsobem stejně netrpělivé jako Logain. Opatrnost sice dostávala člun do přístavu, ale občas ho až troufalost přivedla zpátky plný ryb. Přinejhorším by mohla tu ženskou praštit něčím přes hlavu a utéci zadem. Když si však lépe prohlédla, jak je ta žena stavěná a jak pevné má paže, zadoufala, že by to zvládla.

Prosté dveře se z chodby vedoucí do kuchyně otevíraly do pokoje s několika málo kusy nábytku, se stolem a jednou židlí na modrém koberci, s velkým zrcadlem na stěně a kupodivu i malou poličkou s několika knihami. Jakmile se za nimi zavřely dveře, hluk z šenku se trochu, byť ne zcela, ztišil a velká žena se obrátila k Siuan s rukama v bok. „Takže. Co ode mě chceš? Nenamáhej se říkat mi jméno. Nechci ho znát, ať už je pravý nebo ne.“

Ze Siuan spadla trocha napětí. Hněv ji však nepřešel. „Nemělas právo se mnou tam tak zacházet! Co jsi tím chtěla získat, nutit mě takhle –“

„Měla jsem na to právo,“ štěkla paní Tharneová, „a taky to bylo nutný. Kdybys přišla při otevírání nebo zavírání, jak bys měla, mohla jsem tě sem propašovat, a nikdo by nic nepoznal. Copak tě nenapadlo, že někteří z těch chlapů začnou přemejšlet, proč tě sem dozadu asi vedu jako dávno ztracenou přítelkyni? Nemůžu si dovolit, aby o mně začal někdo přemejšlet. Máš štěstí, že jsem tě na jednu dvě písničky nenechala vystřídat Susu. A dávej si se mnou pozor na manýry.“ Výhružně zvedla širokou, tvrdou ruku. „Mám provdaný dcerky starší než ty, a když je přijdu navštívit, chovají se a mluví slušně. Ještě jednou na mě zvedneš hlas, a já tě naučím móresům. Tam venku tě nikdo neuslyší vřískat, a i kdyby, tak se neodváží do toho plíst.“ Prudce kývla, jako by tím byla celá záležitost vyřízená, a znovu si založila ruce v bok. „Tak, co teda chceš?“

Během tohoto útoku se Siuan několikrát pokusila promluvit, ale slova té ženské se přes ni převalila jako přílivová vlna. Na něco takového nebyla Siuan zvyklá. Než paní Tharneová skončila, třásla se Siuan vzteky. Oběma rukama si tiskla sukně tak pevně, až měla klouby úplně bílé. Stejně pevně držela na uzdě hněv. Mám být jen další agentka, připomínala si důrazně. Už nejsem amyrlin, jenom další agentka. Kromě toho tušila, že druhá žena by svou hrozbu mohla docela dobře splnit. To pro ni ale bylo něco naprosto nového, muset si dávat pozor na někoho jenom proto, že je větší a silnější.

„Dostala jsem zprávu, kterou je třeba předat na shromáždění těch, jimž sloužíme.“ Doufala, že paní Tharneová bere napětí v jejím hlase jako důkaz, že ji zastrašila. Mohla by spolupracovat lépe, pokud si bude myslet, že je Siuan dokonale pokořená. „Nebyly tam, kde mi řekly, že je najdu. Můžu jenom doufat, že mně pomůžeš je najít.“

Paní Tharneová zkřížila ruce pod mohutným poprsím a prohlížela si ji. „Ty se umíš docela dobře ovládat, když se to hodí, co? Dobrá. Co se stalo ve Věži? A nesnaž se popřít, že přicházíš odtamtud, holka jedna nafoukaná. Tvoje zpráva má na sobě velkejma písmenama napsaný kurýrka, a tak nafoukaný manýry na vesnici nezískáš.“

Siuan se zhluboka nadechla, než odpověděla. „Siuan Sanche byla utišena.“ Hlas se jí ani nezachvěl. Byla na to pyšná. „Novou amyrlin je Elaida a’Roihan.“ Tentokrát se jí však hořkost zcela zakrýt nepodařilo. Paní Tharneová nehnula ani brvou. „No, to aspoň vysvětluje některý rozkazy, který jsem dostala. Aspoň část. Takže ji utišily, co? Myslela jsem, že bude amyrlin navěky. Jednou jsem ji zahlídla, před pár rokama v Caemlynu. Z dálky. Vypadala, že ke snídani žvejká kožený postroje.“ Potřásla hlavou s těmi nemožně karmínovými kudrnami. „No, stalo se. Adžah se rozdělily, že jo? Jediný, co do toho zapadá. Moje rozkazy, a ta stará ještěřice utišená. Věž je rozbitá a modrý jsou na útěku.“

Siuan zaskřípala zuby. Snažila se sama sebe přesvědčit, že ta žena je věrná modrému adžah, ne jí osobně, ale stejně to nepomáhalo. Stará ještěřice? Je dost stará, aby byla moje matka. A kdyby byla, tak já bych se šla utopit. S námahou se přinutila mluvit pokorným tónem. „Moje zpráva je důležitá. Musím se co nejdřív vydat na cestu. Můžeš mi pomoct?“

„Tak důležitá, co? No, o tom pochybuju. Potíž je, že ti můžu něco říct, ale vyřešit si to musíš sama. Chceš to slyšet?“ Ta ženská jí to prostě odmítala ulehčit.

„Ano, prosím.“

„Sallie Daerová. Nevím, kdo to je nebo byla, ale řekly mi, abych její jméno sdělila každý modrý, která se tady objeví a bude vypadat ztracená, abych tak řekla. Možná nejseš jedna ze sester, ale nos nosíš dost nahoru, abys jí byla, takže poslouchej. Sallie Daerová. Přeber si to, jak chceš.“

Siuan potlačila záchvěv vzrušení a přinutila se tvářit sklíčeně. „Já jsem o ní taky nikdy neslyšela. Prostě budu muset hledat dál.“

„Jestli je najdeš, vyřiď Aeldeně Sedai, že jsem pořád věrná, ať už se stalo cokoliv. Pracuju pro modrý už tak dlouho, že bych nevěděla, co si sama počít.“

„Vyřídím jí to,“ slíbila Siuan. Nevěděla, že ji v řízení modré sítě zvědů nahradila Aeldena. Amyrlin, ať pocházela z kteréhokoliv adžah, byla všech a nepatřila žádnému. „Asi bys měla mít nějaký důvod, žes mě nenajala. Opravdu neumím zpívat. To by mělo stačit.“

„Jako by na tom tý bandě záleželo.“ Velká žena zvedla obočí a zakřenila se způsobem, který se Siuan rozhodně nelíbil. „Já na něco přijdu, holka. A dám ti malou radu. Jestli neslezeš o pár příček dolů, některá Aes Sedai tě stáhne ze žebříku až na zem. Překvapuje mě, že to už neudělaly. Teď běž. Zmiz odsud.“

Odporná ženská, vrčela v duchu Siuan. Kdyby existoval způsob, jak to zařídit, nechala bych ji činit pokání, až by jí oči lezly z důlků. Takže ta žena si myslela, že si zaslouží větší úctu, co? „Děkuji za pomoc,“ pravila chladně a předvedla pukrle, které by poctilo kterýkoliv dvůr. „Byla jsi velice laskavá.“

Byla již téměř tři kroky v šenku, když se za ní objevila paní Tharneová a rozesmátě křikla tak, že to nikdo v šenku určitě nepřeslechl. „Stydlivá panenka, tahleta! Nohy má bílý a hubený, že byste z toho všichni slintali, a rozbrečela se jako dítě, když jsem jí řekla, že vám je bude muset předvíst! Prostě se posadila na podlahu a brečela! – Boky má dost kulatý, aby se to líbilo každýmu, ale...!“

Siuan klopýtala sílící záplavou smíchu, který nikdy zcela nepřehlušil proslov té ženské. Podařilo se jí udělat další tři kroky, rudá jako ředkev, ale pak prostě utekla.

Na ulici se zastavila, aby nabrala dech, a počkala, než jí přestane srdce bušit jako na poplach. Ta příšerná stará babizna! Měla bych...! Nezáleželo na tom, co by chtěla udělat. Ta odporná ženská jí řekla, co potřebovala. Ne Sallie Daerová, vůbec to nebyla žena. Jen modrá to mohla poznat, vůbec to vytušit. Salidar. Rodné město Deany Aryman, modré sestry, která se stala amyrlin po Bonwhin a zachránila Věž před zničením, jímž ji Bonwhin ohrozila. Salidar. Jedno z posledních míst, kde by někdo hledal Aes Sedai, tedy kromě Amadicie samotné.

Dva muži ve sněhobílých pláštích a zářícím vyleštěném brnění projížděli ulicí směrem k ní a váhavě uhýbali s koňmi před povozy. Děti Světla. Dneska jste je našli úplně všude. Siuan sklonila hlavu, opatrně bělokabátníky sledovala zpod okraje slamáku a přiblížila se modrozelenému průčelí hostince. Muži se po ní podívali, když projížděli kolem – tvrdé tváře pod blyštícími se hrncovými helmy – a minuli ji.

Siuan si rozmrzele hryzala ret. Nejspíš k sobě přitáhla jejich pozornost tím, že se stáhla. A kdyby zahlédli její obličej...? Nic by se, samozřejmě, nestalo. Bělokabátníci by se mohli pokusit zabít Aes Sedai, kterou by našli samotnou, ale ona už dávno neměla tvář Aes Sedai. Jen si všimli, že se před nimi snaží schovat. Kdyby ji Duranda Tharneová tolik nerozčílila, nikdy by takovou hloupou chybu neudělala. Vzpomínala si na dobu, kdy by ji taková maličkost, jako byly poznámky paní Tharneové, nepřiměla ani zakolísat při chůzi, kdy by se ta přerostlá obarvená ryba vůbec neodvážila něco takového vypustit z úst. Když se té sani nelíbí moje chování, tak... Mohla udělat jedině to, že se dál věnovala svým věcem, jinak by ji paní Tharneová ztloukla tak, že by se neudržela v sedle. Občas bylo těžké si uvědomit, že ty dny, kdy si mohla povolat krále a královny, a oni by byli přišli, jsou již pryč.

Kráčela ulicí a mračila se tak zlostně, že někteří z vozků spolkli poznámku, kterou by jinak samotné ženě předložili. Aspoň někteří.

Min seděla na lavici u zdi v přeplněném šenku U devítispřeží a pozorovala stoly obklopené stojícími muži, z nichž někteří měli stočené biče a jiní měli meče, jež je označovaly za kupecké stráže. Šest dalších sedělo těsně vedle sebe kolem stolu. Min jen tak tak rozeznávala Logaina s Leanou, sedící na druhé straně. Logain se dost mrzutě mračil. Ostatní muži viseli na každém Leanině slůvku i úsměvu.

Vzduch byl hustý kouřem z tabáku a bzučel tu hovor, který téměř přehlušoval melodii flétny s doprovodem bubínku a zpěv dívky, tančící na stole mezi dvěma kamennými krby. Její píseň měla cosi společného se ženou, která přesvědčila šest mužů, že každý je jediným mužem jejího života. Min to připadalo zajímavé, i když se přitom červenala. Zpěvačka občas vrhla žárlivý pohled na přeplněný stůl. Nebo spíš na Leanu.

Vysoká domanská žena táhla Logaina na vařené nudli, už když vstupovali do hostince, a tím pohupováním v bocích a vášnivým světlem v očích přitahovala muže jako med vosy. Velmi brzy se strhlo dopuštění, kdy Logain a kupečtí strážní vyskočili s rukama na mečích, další tahali nože a rozložitý majitel a dva svalnatí chlapíci se do toho vrhli s palicemi. A Leana ty plameny uhasila stejně snadno, jako je zažehla, úsměvem tady, pár slovíčky támhle, poplácáním po tváři onde. Dokonce i hostinský se chvíli zdržel a zubil se jako pitomec, dokud ho jeho práce neodvolala. A Leana si myslela, že potřebuje cvičit. Nebylo to prostě spravedlivé.

Kdybych tohle dokázala s jedním konkrétním mužem, byla bych víc než spokojená. Třeba mě to naučí – Světlo, na co to myslím? Vždycky byla sama sebou, a všichni ostatní ji mohli brát takovou, jaká byla, nebo ji nemuseli brát vůbec. Teď přemýšlela o tom, že to, jaká je, změní kvůli muži. Už tak bylo dost špatné, že se musela skrývat v šatech, místo aby nosila kabátec a spodky, které nosívala vždycky. Uvidí tě v šatech s hlubokým výstřihem. Můžeš toho ukázat víc než Leana, a ta – Přestaň s tím!

„Musíme na jih,“ řekla vedle ní Siuan a Min sebou trhla. Neviděla druhou ženu přicházet. „Hned.“ Podle toho, jak se jí leskly oči, něco zjistila. Ta ženská si zřejmě myslela, že je amyrlin, aspoň většinou.

„Nikam, kde je další hostinec, se před západem slunce už nedostanem,“ namítla Min. „Klidně tady můžem přespat.“ Bylo by příjemné spát znovu v posteli, místo pod keřem nebo na seníku, i když se o ni obvykle musela podělit se Siuan a Leanou. Logain byl ochoten pronajmout pokoje pro všechny, ale Siuan jejich peníze hlídala jako pes kost, i když chtěl Logain utrácet.

Siuan se rozhlédla kolem sebe, ale ti v šenku, kteří necivěli na Leanu, poslouchali zpěvačku. „To nejde. Já – myslím, že se na mě může poptávat pár bělokabátníků.“

Min tiše hvízdla. „Dalynovi se to nebude líbit.“

„Tak mu to neřekneme.“ Siuan potřásla hlavou nad tím shromážděním kolem Leany. „Jenom řekni Amaeně, že musíme jít. On půjde za ní. Jenom doufejme, že ti ostatní ne.“

Min se suše zazubila. Siuan možná tvrdila, že jí nezáleží na tom, že Logain – Dalyn – převzal velení, čehož většinou dosáhl tak, že si jí prostě nevšímal, když se ho snažila k něčemu přimět, ale pořád byla odhodlaná zase ho přivést k noze.

„Co je to to devítispřeží?“ zeptala se vstávajíc. Vyšla ven v naději, že něco pozná z obrázku, ale nade dveřmi byl jen nápis. „Viděla jsem osmi i desetispřeží, ale devíti nikdy.“

„V tomhle městě,“ sdělila jí Siuan docela přísně, „je lepší se neptat.“ Náhle se objevivší barevné skvrny na jejích tvářích Min přesvědčily, že to ví až moc dobře. „Běž pro ně. Máme před sebou ještě dlouhou cestu, a nemůžeme marnit čas. A ať tě nikdo neslyší.“

Min si tiše odfrkla. S tím lehkým úsměvem na Leaniných rtech si jí žádný z mužů ani nevšimne. Přála si, aby věděla, jak na sebe Siuan dokázala připoutat pozornost bělokabátníků. To bylo to poslední, co potřebovali, a Siuan nebylo podobné, že by dělala takové školácké chyby. Taky by moc ráda věděla, jak by měla Randa přimět, aby se na ni podíval tak, jak se ti muži teď dívali na Leanu. Jestli pojedou celou noc – a Min tušila, že ano – tak jí třeba Leana poskytne pár nápadů.