Oheň z nebes

15 Co se dá zjistit ve snu

Nyneiva v duchu opatrně vytvořila obraz amyrlininy pracovny, právě tak, jako si představila Srdce Kamene, než šla spát. Nic se nestalo, a Nyneiva se zamračila. Mělo by ji to odnést do Bílé věže, do místnosti, kterou si představila. Zkusila to znovu a představila si pokoj, jejž navštěvovala až příliš často, i když přitom bývala mnohem méně klidná.

Srdce Kamene se změnilo v pracovnu správkyně novicek, solidní, tmavým dřevem obloženou místnost s pevným nábytkem, který používala pokolení žen, jež zastávaly tento úřad. Když novicka spáchala takový přestupek, že to nespravily hodiny drhnutí podlah nebo uhrabávání cestiček navíc, byla poslána právě sem. Aby sem byla povolána přijatá novicka, musela spáchat horší přestupek, ale přesto sem šla, s těžkým srdcem, vědouc, že výsledek bude stejně bolestivý, možná i víc.

Nyneiva se nechtěla po místnosti rozhlížet – Sheriam ji při jejích častých návštěvách označila za schválně umíněnou – ale zjistila, že hledí do zrcadla visícího na stěně, kam se musely novicky, mladší i přijaté, dívat na své uplakané tváře, zatímco poslouchaly Sheriaminy přednášky o dodržování různých pravidel či prokazování náležité úcty nebo o čemkoliv dalším. Nyneiva měla vždycky problémy s dodržováním pravidel jiných či prokazováním náležité úcty. Docela slabé zbytky zlacení na vyřezávaném rámu prozrazovaly, že tu zrcadlo visí od stoleté války, pokud snad ne od Rozbití světa.

Tarabonské šaty byly nádherné, ale každý, kdo by ji zahlédl, by ihned pojal podezření. Dokonce i domanské ženy se obvykle odívaly nenápadně, když navštívily Věž, a ona si neuměla představit nikoho, komu by se zdálo, že je ve Věži, pokud by se nechoval naprosto vzorně. Ne že by čekala, že tu potká někoho jiného než toho, kdo by se náhodou na pár chvil prosnil do Tel’aran’rhiodu. Před Egwain nebylo ve Věži ženy, která by dokázala bez pomoci vstoupit do světa snů, od Corianin Nedeal, což bylo už čtyři sta let. Na druhou stranu mezi ter’angrialy, ukradenými z Věže, které ještě zůstaly v rukou Liandrin a jejích spoluspiklenkyň, jich bylo jedenáct, které Corianin studovala. Dva další, jež byly na Corianině seznamu, ty dva, které měly s Elain v rukou, umožňovaly oba přístup do Tel’aran’rhiodu. Bylo tedy rozumné předpokládat, že to ty ostatní dělaly také. Byla jenom malá šance, že se Liandrin nebo některá z ostatních prosní zpátky do Věže, z níž uprchly, ale i tak malá šance byla příliš velká, když to znamenalo, že by ji to mohlo odvést od jejího úkolu. Navíc si nemohla být jistá, že ty ukradené ter’angrialy jsou všechny, které Corianin studovala. Záznamy o ter’angrialech, kterým nikdo nerozuměl, byly často mlhavé, a navíc další mohly docela dobře být v rukou černých adžah, které ještě zůstaly ve Věži.

Šaty se změnily úplně, nyní byly z bílé vlny, docela měkké, ale ne příliš kvalitní, a na lemu měly sedm barevných pruhů, jeden za každé adžah. Jestli zahlédne nějakou ženu, která po chvilce nezmizí, přenese se zpátky do Siendy, a ta žena si bude myslet, že to byla jenom jedna z přijatých, co se ve snu dotkla Tel’aran’rhiodu. Ne. Ne do hostince, ale přímo do Sheriaminy pracovny. Kterákoliv z nich by musela být černá adžah, a ona je, koneckonců, měla chytat.

Dokončila svůj převlek a náhle stiskla rudozlatý cop a zaškaredila se na Melaininu tvář v zrcadle. Tak tohle tedy byla žena, kterou by velice ráda předala Sheriam.

Pracovna správkyně novicek byla poblíž pokojů novicek, a v širokých, dlaždicemi vyložených chodbách se za umnými nástěnnými koberci a nezapálenými stojacími lampami občas něco mihlo. Na okamžíček se objevovaly vyděšené dívky celé v bílém šatu novicek. Sheriam se musela objevovat v nočních můrách značného počtu novicek. Nyneiva si jich nevšímala a spěchala dál. Ony nebyly ve světě snů dost dlouho, aby ji zahlédly, a pokud ano, považovaly by ji prostě za součást svého snu.

Do amyrlininy pracovny to bylo jen kousek nahoru po širokém schodišti. Když se přiblížila, náhle před ní stála Elaida se zpoceným obličejem v krvavě rudém šatu a se štólou amyrlinina stolce kolem ramen. Nebo to aspoň jako štóla amyrlinina stolce skoro vypadalo. Nebyl na ní žádný modrý pruh.

Elaida upřela tmavé oči na Nyneivu. „Já jsem amyrlin, dítě! Nevíš, jak mi prokázat úctu? Nechám tě od –“ V půli slova zmizela.

Nyneiva vydechla. Elaida jako amyrlin. To tedy byla noční můra. Nejspíš je to její nejoblíbenější sen, pomyslela si suše. To bude dřív ve Věži sněžit, než by se ona kdy pozvedla tak vysoko.

Předpokoj vypadal docela tak, jak se pamatovala, se širokým stolem a židlí kronikářky za ním. U zdi stálo pár židlí pro Aes Sedai, jež chtěly hovořit s amyrlin. Mladší i přijaté novicky stály. Úhledně seřazené papíry na stole, převázané svitky a velké pergameny s pečetěmi a dopisy však vůbec nevypadaly na Leanu. Ne že by byla kronikářka nepořádná, právě naopak, ale Nyneiva si vždycky myslela, že na noc všechno uklidí.

Otevřela dveře do pracovny samotné, ale hned za dveřmi se zastavila. Nebylo divu, že se sem nedokázala prosnít. V místnosti nebylo nic tak, jak se pamatovala. Stál tu těžkopádně vyřezávaný stůl a vysoké, trůnu podobné křeslo. Liánami ovinuté stoličky byly rozestavené do dokonalého oblouku před stolem, žádná ani o coul posunutá mimo řadu. Siuan Sanche dávala přednost prostému vybavení, jako by předstírala, že je pořád jen dcerou rybáře, a měla tu jen jednu židli navíc, ne vždy však návštěvnici povolila ji použít. A ta bílá váza plná rudých růží, přesně naaranžovaných na podstavci jako památník. Siuan měla květiny ráda, ale dávala přednost barevné kytici, jako zmenšené louce plné kvítí. Nad ohništěm visívala prostá kresba rybářských člunů ve vysokém rákosí. Teď tu byly dva obrazy, z nichž jeden Nyneiva poznala. Rand, bojující se Zaprodancem, co si říkal Ba’alzamon, v oblacích nad Falme. Ten druhý, vlastně triptych, zpodobňoval scény, které nespojovalo nic, nač by si dokázala vzpomenout.

Dveře se otevřely a Nyneivě vylétlo srdce až do krku. Do místnosti vstoupila rusovlasá přijatá, kterou nikdy předtím neviděla, a zůstala na ni civět. Nezmizela. Právě když chtěla Nyneiva odskočit do Sheriaminy pracovny, rusovlasá žena řekla: „Nyneivo, jestli se Melain dozví, že používáš její obličej, udělá něco horšího, než že tě strčí do dětských šatů.“ A právě tak náhle tu stála Egwain v aielském oblečení.

„Skoro se mi z tebe zastavilo srdce,“ zamumlala Nyneiva. „Takže se moudré nakonec rozhodly, že tě nechají chodit, kam se ti zachce? Nebo je Melain za –“

„Měla by ses bát,“ štěkla Egwain a do tváří jí vystoupila barva. „Jsi husa, Nyneivo. Dítě hrající si ve stodole se svíčkou.“

Nyneiva jen zírala s otevřenými ústy. Egwain spílá jí? „Poslouchej mě dobře, Egwain z al’Vereů. Tohle nesnesu od Melain, a nebudu to snášet –“

„Radši by sis to měla od někoho poslechnout, než se necháš zabít.“

„Já –“

„Měla jsem ti ten kamennej prsten sebrat. Měla jsem ho dát Elain a říct jí, aby tě ho vůbec nenechala používat.“

„Říct jí, aby ne –!“

„Copak si myslíš, že Melain přeháněla?“ řekla Egwain vážně a zahrozila jí prstem skoro jako Melain. „To teda ne, Nyneivo. Moudré ti o Tel’aran’rhiodu říkaly čistou pravdu, ale ty si zřejmě myslíš, že to jsou hlupačky, co jenom mluví do větru. Máš se chovat jako dospělá žena, ne jako hloupá malá holka. Přísahám, že jestli jsi měla nějakej zdravej rozum, tak zřejmě zmizel jako dým ve větru. No, najdi ho, Nyneivo!“ Hlasitě si odfrkla a upravila si loktuši na ramenou. „Zrovna teď se snažíš hrát s hezkýma plamínkama v krbu, ale jseš moc hloupá, aby sis uvědomila, že bys tam mohla spadnout.“

Nyneiva na ni užasle civěla. Hádávaly se dosti často, ale Egwain se ji nikdy nepokusila seřvat jako malou holčičku, kterou chytila s prstem v nádobce s medem. Nikdy! Ty šaty. To bylo těmi šaty přijaté a tváří někoho jiného. Změnila se zpátky, šaty teď měla z dobrého modrého sukna, jaké často nosívala na schůzky ženského kroužku, a když chtěla srovnat vesnickou radu. Cítila se oděná do vší své staré autority vědmy. „Moc dobře vím, kolik toho nevím,“ prohlásila ledově, „ale tyhle Aiel –“

„Uvědomuješ si, že se můžeš prosnít do něčeho, z čeho se nedostaneš? Tady jsou sny skutečné. Jestli se necháš odnést do příjemného snu, mohl by tě lapit. Mohla by ses lapit sama. Až bys zemřela.“

„Necháš –?“

„V Tel’aran’rhiodu jsou noční můry skutečné, Nyneivo.“

„Necháš mě domluvit?“ vybuchla Nyneiva. Nebo spíš se snažila vybuchnout. Bylo v tom příliš zoufalé prosby, aby se jí to líbilo. I trocha by byla příliš.

„Ne, to nenechám,“ prohlásila Egwain pevně. „Ne, dokud nebudeš chtít říct něco, co stojí za poslouchání. Říkala jsem noční můry, a myslela jsem noční můry, Nyneivo. Když má někdo noční můru, zatímco je v Tel’aran’rhiodu, je taky skutečná. A občas přežije i potý, co snílek odejde. Ty si to vůbec neuvědomuješ, že ne?“

Náhle Nyneivu za lokty popadly drsné ruce. S vytřeštěnýma očima se začala zmítat. Dva velcí, otrhaní muži ji zvedli do vzduchu. Jejich tváře byly zpola rozteklá hrůza obnaženého masa a ze slintajících rtů jim vyčnívala spousta ostrých, zažloutlých zubů. Snažila se je přinutit, aby zmizeli – když to dokázaly moudré, které chodily ve snu, tak může i ona – a jeden z nich jí rozerval předek šatů jako papír. Druhý ji drsnou, mozolnatou rukou popadl za bradu a otočil jí hlavu k sobě. Sklonil se k ní a otevřel ústa. Zda ji chtěl políbit, nebo kousnout, to Nyneiva nevěděla, ale raději by zemřela, než by něco z toho dovolila. Hrábla po saidaru a nenašla nic. Byla plná hrůzy, ne hněvu. Do tváří se jí zaryly dlouhé nehty a ruka ji pevně držela. Tohle nějak udělala Egwain. „Prosím, Egwain!“ Bylo to zakvílení, a navíc byla Nyneiva příliš vyděšená, aby ji na tom záleželo. „Prosím!“

Muži – tvorové – zmizeli a Nyneiva tvrdě dopadla na podlahu. Chvíli se dokázala jenom třást a vzlykat. Spěšně napravila škody na šatech, ale škrábance od dlouhých nehtů jí na krku a hrudi zůstaly. Šaty bylo v Tel’aran’rhiodu snadné spravit, ale cokoliv se stalo lidské... Kolena se jí třásla tak silně, že měla co dělat, aby se udržela na nohou.

Zpola čekala, že ji Egwain utěší, a pro jednou by to ráda přijala. Ale druhá žena jen řekla: „Jsou tu i horší věci, ale noční můry jsou už tak dost zlý. Tyhle jsem udělala a zase zrušila já, ale i já jsem měla potíže s těma, co jsem našla. A tyhle jsem se nesnažila udržet, Nyneivo. Kdybys věděla, jak je zrušit, byla bys to snadno dokázala.“

Nyneiva rozzlobeně pohodila hlavou a odmítla si utřít slzy z tváří. „Mohla jsem se odesnít pryč. Do Sheriaminy pracovny nebo zpátky do svý postele.“ Neznělo to rozdurděně. Ovšemže ne.

„Kdybys nebyla strachem bez sebe, aby tě to vůbec napadlo,“ podotkla Egwain suše. „Ó, netvař se tak rozmrzele. Vypadáš pak hrozně hloupě.“

Nyneiva se na druhou ženu zlostně zamračila, ale nefungovalo to jako obvykle. Místo aby se Egwain začala hádat, jenom zvedla obočí. „Nic z toho nevypadá na Siuan Sanche,“ pronesla Nyneiva, aby změnila předmět hovoru. Co to do té holky vjelo?

„To ne,“ souhlasila Egwain a rozhlížela se po místnosti. „Už vím, proč jsem sem musela jít až ze svýho starýho pokoje v obydlí novicek. Ale lidi se asi občas rozhodnou zkusit něco novýho.“

„To jsem chtěla říct,“ vysvětlovala jí Nyneiva trpělivě. Nemluvila rozmrzele a netvářila se rozdurděně. Bylo to směšné. „Ženská, která zařizovala tenhle pokoj, nekouká na svět stejně jako ta, která vybírala, co tu bylo předtím. Koukni na ty obrazy. Nevím, co znamená ta trojitá věc, ale ten druhej poznáš jako já.“ Obě viděly, jak se to stalo.

„Bonwhin, řekla bych,“ poznamenala Egwain zamyšleně. „Tys nikdy neposlouchala při výuce jako já. Je to triptych.“

„Ať je to co chce, důležitej je ten druhej.“ Žluté sestry poslouchala docela pozorně. Zbytek byla většinou jen hromada hloupostí. „Mně to připadá, že ženská, co si to sem pověsila, chce, aby jí to připomínalo, jak je Rand nebezpečnej. Jestli se Siuan Sanche z nějakýho důvodu obrátila proti Randovi... Egwain, tohle by mohlo být mnohem horší než to, že jenom chce mít Elain zpátky ve Věži.“

„Možná,“ prohodila Egwain rozvážně. „Třeba nám něco prozradí papíry. Ty hledej tady. Až skončím s Leaniným stolem, pak ti pomůžu.“

Nyneiva rozhorleně hleděla odcházející Egwain na záda. Ty hledej tady, to určitě! Egwain neměla právo jí vydávat rozkazy. Měla by za ní hned zajít a jasně ji to vysvětlit. Tak proč tady stojíš jako strašák? zeptala se sama sebe rozhněvaně. Prohledat papíry byl dobrý nápad, a ona by mohla na něco narazit stejně dobře tady jako tam. Vlastně bylo mnohem pravděpodobnější, že něco důležitého bude v amyrlinině stole. Bručíc si pro sebe, co že by měla asi udělat s Egwain, došla k bohatě vyřezávanému stolu a s každým krokem přitom kopala do sukní.

Na stole nebylo nic než tři ozdobně lakované kazety rozestavené s únavnou přesností. Nyneiva si připomněla možné pasti, které by mohl nastavit někdo, kdo by si chtěl zachovat soukromí, a proto otevřela víčko první kazety, zlatozelené věcičky zdobené brodícími se volavkami, dlouhou hůlkou. Byly to psací potřeby s brky, atramentem a pískem. V největší kazetě, se třemi červenými růžemi mezi propletenými spirálami, bylo asi dvacet řezeb ze slonoviny a tyrkysu, zobrazovaly zvířata i lidi, a všechny byly rozložené na světle zeleném sametu.

Když otevírala víko třetí kazety – se zlatými krahujci bojujícími mezi sebou v bílých mracích a na modré obloze – všimla si, že první dvě jsou opět zavřené. Takové věci se tu stávaly. Všechno jako by chtělo zůstat takové, jako to bylo v bdělém světě, a navíc, když jste na okamžik odvrátili oči, podrobnosti mohly být jiné, když jste se znovu podívali.

Ve třetí kazetě byly dokumenty. Hůlka zmizela a Nyneiva zdráhavě zvedla vrchní list pergamenu. Formálně podepsána „Jolin Aes Sedai“ to byla pokorná žádost o svolení konat pokání. Nyneiva se mračila, i když seznam jen rychle přelétla. Nic důležitého, kromě pro Jolin. Dole stálo hranatým písmem naškrábáno „schvaluji". Když se natáhla, aby pergamen vrátila, ten zmizel. Kazeta byla také zavřená.

S povzdechem ji znovu otevřela. Papíry uvnitř vypadaly jinak. Nyneiva přidržela víko, jeden po druhém papíry vyndala a rychle je přečetla. Nebo se je snažila přečíst. Občas dopisy a zprávy zmizely, ještě když je držela, a občas, když ještě nebyla ani v polovině stránky. Pokud na nich bylo oslovení, znělo prostě: „Matko, s úctou". Některé byly podepsány Aes Sedai, jiné ženami s jinými tituly, urozenými, či vůbec bez titulů. Žádný z nich však zřejmě neobsahoval nic důležitého pro jejich situaci. Nebylo možné najít saldejského vrchního maršála s jeho vojskem a královna Tenobie odmítala spolupracovat. Tuto zprávu se jí podařilo dočíst, ale pisatelka předpokládala, že čtenářka bude vědět, proč ten muž není v Saldeii a na čem by měla královna spolupracovat. Od špehů kteréhokoliv adžah z Tanchika nedošla žádná zpráva dobře tři týdny, ale Nyneiva kromě toho nic dalšího nezjistila. Byly ukončeny nějaké nepokoje mezi Illianem na jedné a Murandy na druhé straně a tento úspěch si připisoval Pedron Niall. I z těch pár řádek, které zahlédla, poznala, jak pisatelka při psaní skřípala zuby. Dopisy byly všechny nepochybně velmi důležité, ty, které stačila chvatně přelétnout, i ty, které jí zmizely před očima, ale jí nebyly k ničemu. Právě začala číst něco, co vypadalo jako zpráva o podezřelém – toto slovo bylo vskutku použito – shromáždění modrých sester, když se z vedlejší místnosti ozvalo zoufalé „Ó, Světlo, ne!“

Vrhla se ke dveřím a do rukou si vmyslela pevný dřevěný kyj s hlavicí ježící se hřeby. Když však vrazila do komnaty očekávajíc, že se Egwain bude zoufale bránit, druhá žena stála za stolem kronikářky a zírala do prázdna. Rozhodně s výrazem čiré hrůzy, nicméně jinak nezraněná, a Nyneiva ani nikde žádné nebezpečí neviděla.

Egwain sebou při pohledu na ni trhla, ale pak se viditelně sebrala. „Nyneivo, Elaida je amyrlin.“

„Nebuď labuť,“ hubovala ji Nyneiva. Ale ta druhá místnost, tak nepodobná Siuan Sanche... „Něco si vymýšlíš. Musíš.“

„Měla jsem v ruce pergamen, Nyneivo, podepsaný ‚Elaida do Avriny a’Roihan, strážkyně zámků, plamen Tar Valonu, amyrlinin stolec', a zapečetěný amyrlininou pečetí.“

Nyneivě se stáhl žaludek a srdce jí vyletělo do krku. „Ale jak? Co se stalo se Siuan? Egwain, Věž nesesadí amyrlin, pokud k tomu nemá hrozně vážnej důvod. Za skoro tři tisíce let to udělaly jen dvěma.“

„Možná je Rand dost vážnej důvod.“ Egwain měla hlas pevný, ale stále trochu třeštila oči. „Možná onemocněla a žluté to nemohly vyléčit, nebo spadla ze schodů a srazila si vaz. Důležitý ale je, že Elaida je amyrlin. Nemyslím, že bude Randa podporovat tak jako Siuan.“

„Moirain,“ zamumlala Nyneiva. „Je si tak jistá, že Siuan zařídí, aby se Věž postavila za něj.“ Neuměla si představit, že je Siuan Sanche mrtvá. Tu ženu nenáviděla a občas se jí i maličko bála – teď to mohla přiznat, aspoň sama sobě – ale také si jí vážila. Myslela, že Siuan vydrží věčně. „Elaida. Světlo! Ta je lstivá jako had a krutá jako kočka. Nedá se říct, co by mohla províst.“

„Bojím se, že to tuším.“ Egwain si tiskla ruce na břicho, jako by se také snažila uklidnit stažený žaludek. „Byl to jenom krátký dokument. Podařilo se mi ho přečíst celý. ‚Všechny věrné sestry se žádají, aby ohlásily přítomnost ženy Moirain Damodredovny. Musí být zadržena – bude-li to možné – všemi možnými prostředky, a navrácena do Bílé věže k soudu, neboť je obviněna z velezrady.‘ Ten stejný jazyk očividně použila na Elain.“

„Jestli chce Elaida Moirain zatknout, tak to musí znamenat, že ví, že Moirain pomáhá Randovi, a že se jí to nelíbí.“ Mluvení bylo dobré. Mluvení ji ochraňovalo, aby se nesložila. Velezrada. Za to se ženy utišovaly. Nyneiva chtěla Moirain svrhnout. Teď to za ni udělá Elaida. „Ona Randa určitě podporovat nebude.“

„Přesně.“

„Věrným sestrám. Egwain, to zapadá do tý zprávy od tý ženský Macurový. Ať už se stalo se Siuan cokoliv, adžah se rozdělily kvůli Elaidě jako amyrlin. Musí to tak být.“

„Ano, ovšem. Velmi dobře, Nyneivo. To mě nenapadlo.“

Tvářila se tak potěšeně, že Nyneiva její úsměv opětovala. „Na Siu – na amyrlinině stole je zpráva o shromáždění modrých. Právě jsem ji četla, když jsi zařvala. Sázím se, že modré Elaidu nepodporují.“ Modré a červené adžah i za nejlepších okolností zachovávaly ozbrojené příměří, a za těch nejhorších si šly skoro po krku.

Ale když se vrátily zpátky do pracovny, zprávu nikde nemohly najít. Byla tu záplava dalších dokumentů – znovu se objevil Jolinin dopis, a když ho Egwain přelétla, obočí jí málem vyletělo k vlasům – ale nebyl tam ten, který chtěly.

„Vzpomeneš si, co tam stálo?“ zeptala se Egwain.

„Přečetla jsem jen pár řádek, když jsi vykřikla, a... Prostě si nemůžu vzpomenout.“

„Snaž se, Nyneivo. Snaž se.“

„Snažím se, Egwain, ale nejde to. Snažím se.“

Nyneivu jako rána kladivem mezi oči zasáhlo to, co teď dělá. Omlouvá se. Egwain, holce, kterou teprve před dvěma lety spráskala proutkem za to, že vyvádí. A chvíli předtím byla pyšná jako kvočna, když snese vajíčko, neboť Egwain potěšila. Jasně si vzpomínala na den, kdy se rovnováha mezi nimi posunula, kdy přestaly být vědmou a dívkou, která jde pro to, pro co ji vědma pošle, a místo toho se staly prostě dvěma ženami daleko od domova. Teď to vypadalo, že se rovnováha posunula ještě dál, a jí se to vůbec nelíbilo. Bude muset udělat něco, aby se vrátila tam, kam patřila.

Ta lež. Dneska poprvé Egwain schválně zalhala. A proto zmizela její morální převaha, proto tady tak pobíhá a nemůže se pořád sebrat. „Vypila jsem ten čaj, Egwain.“ Každé slovo ze sebe vyrážela s námahou. „Ten ločidlovej čaj tý ženský Macurový. S Luci nás vytáhly nahoru jako pytle peří. Asi tolik síly jsme obě dohromady měly. Kdyby nás Tom s Juilinem nepřišli vytáhnout za krk ven, nejspíš bychom v tom ještě vězely. Nebo bychom byly na cestě do Věže, plný ločidla, že bychom se nevzbudily, dokud bychom nebyly tady.“ Zhluboka se nadechla a zkusila oprávněně důrazný tón, ale bylo to těžké, když se právě přiznala, že je hrozná husa. Znělo to nakonec mnohem nesměleji, než by se jí líbilo. „Jestli o tom řekneš moudrým – zvlášť tý Melain – tak ti dám za uši.“

Něco z toho by mělo v Egwain zažehnout jiskřičku hněvu. Bylo zvláštní chtít začít hádku – obvykle se přely proto, že Egwain odmítala pochopit, co je rozumné, a spory zřídkakdy skončily příjemně, protože ta holka to pořád odmítala pochopit – ale rozhodně to bylo lepší než tohle. Jenomže Egwain se na ni jen usmála. Pobaveně se usmála. Blahosklonně a pobaveně se usmála.

„Já to tušila, Nyneivo. Celý dny a noci jsi blábolila o bylinkách, ale o něčem zvaným ločidlo ses ani jednou nezmínila. Byla jsem si jistá, žes o tom neslyšela, dokud se o tom ta ženská nezmínila. Vždycky ses snažila ukazovat v nejlepším světle. Kdybys spadla po hlavě do vepřína, snažila by ses každýho přesvědčit, že jsi to udělala schválně. Takže teď se musíme rozhodnout –“

„Já nic takovýho nedělám,“ vyhrkla Nyneiva.

„To teda děláš. Fakta jsou fakta. A klidně kvůli tomu můžeš přestat kňučet a pomoct mi rozhodnout –“

Kňučet! Tohle se tedy vůbec neodvíjelo tak, jak Nyneiva chtěla. „Nic takovýho to není. Není to tak. Nikdy jsem neudělala to, cos říkala.“

Egwain se na ni chvíli jen mlčky dívala. „Ty toho nenecháš, co? No dobře. Lhalas mně...“

„Nebyla to lež,“ zamumlala Nyneiva. „Ne úplně.“

Druhá žena si však přerušení nevšímala. „...A lžeš i sama sobě. Vzpomínáš si, cos mě přinutila vypít, když jsem ti posledně zalhala?“ Náhle měla Egwain v ruce hrníček plný husté, odporně zelené tekutiny. Vypadalo to, jako by ji nabrali ze šlemem pokryté hladiny stojaté tůně. „Jedinkrát, co jsem ti vůbec zalhala. Vzpomínka na tu pachuť mě od dalšího dostatečně odradila. Když nedokážeš říct pravdu ani sama sobě...“

Nyneiva o krok ustoupila, než se přiměla zastavit. Spařené kočičí kapradí a drcený Černobýl. Jazyk se jí zkroutil už při pouhém pomyšlení na ně. „Já ale vlastně nelhala.“ Proč se asi vymlouvá. „Jen jsem ti neřekla celou pravdu.“ Jsem vědma! Byla jsem vědma, to by se mělo počítat! „Nemůžeš si doopravdy myslet...“ Jen jí to řekni. Nejsi malé dítě a rozhodně to nehodláš vypít. „Egwain, já –“ Egwain jí přistrčila hrneček pod nos, takže Nyneiva ucítila ten kyselý pach. „Tak dobře,“ pospíšila si. Tohle nemůže být pravda! Ale nedokázala odtrhnout oči od plného hrníčku a nemohla zarazit příval slov, která se jí drala ze rtů. „Občas se snažím, aby to pro mě vypadalo líp, než to ve skutečnosti vypadá. Občas. Ale nikdy to není důležitý. Nikdy jsem ti – nezalhala – o ničem důležitým. Nikdy, to přísahám. Jenom v maličkostech.“ Hrneček zmizel a Nyneiva si vydechla úlevou. Hloupá, hloupá ženská! Nemohla tě donutit to vypít! Co to s tebou bylo?

„Musíme se rozhodnout,“ pokračovala Egwain, jako by se nic nestalo, „komu to říct. Určitě se to musí dozvědět Moirain a Rand, ale jestli se o tom doslechne někdo jinej... Aielové se chovají kolem Aes Sedai divně stejně jako kvůli čemukoliv jinýmu. Myslím, že za Randem jako Tím, kdo přichází s úsvitem, přese všechno půjdou, ale jakmile zjistí, že je proti němu Bílá věž, tolik se do toho nepohrnou."

„Dřív nebo později to zjistí,“ zamumlala Nyneiva. Nemohla by mě přinutit to vypít!

„Líp později než dřív, Nyneivo. Tak ne abys vybuchla, přestala se ovládat a pověděla to na další schůzce moudrým. Vlastně bude nejlepší, když se o návštěvě ve Věži nebudeš vůbec zmiňovat. Tak možná dokážeš zachovat tajemství.“

„Nejsem hloupá,“ odsekla Nyneiva a cítila, jak jí začínají hořet tváře, když Egwain zase zvedla obočí. Nehodlala tuhle návštěvu probírat s moudrými. – Ne že by bylo snazší na ně zapomenout, když tu nebyly. To vůbec ne. A ona se nesnaží věci vylepšit. Není to spravedlivé, že Egwain si může skákat po Tel’aran’rhiodu, jak se jí zachce, když ona musí snášet poučování a zastrašování.

„Vím, že nejsi,“ řekla Egwain. „Pokud se nenecháš unýst hněvem. Musíš se ovládat a vzít rozum do hrsti, jestli máš pravdu s těmi Zaprodanci, zvlášť s Moghedien.“ Nyneiva se na ni zlobně zamračila a otevřela ústa, aby řekla, že se taky dokáže ovládat a že dá Egwain jednu za ucho, jestli si myslí něco jiného, ale druhá žena jí nedala možnost. „Musíme najít to shromáždění modrých sester, Nyneivo. Jestli stojí proti Elaidě, tak možná – jenom možná – podpoří Randa, jako to dělala Siuan. Stálo tam jméno nějakýho města nebo vesnice? Nebo aspoň země?“

„Myslím... Nemůžu si vzpomenout.“ Snažila se dostat z hlasu ten obranný podtón. Světlo, všechno přiznám, udělám ze sebe hlupačku, a všechno se tím jenom zhorší! „Budu to zkoušet dál.“

„Dobrá. Musíme je najít, Nyneivo.“ Egwain si ji chvíli prohlížela, zatímco Nyneiva se odmítla opakovat. „Nyneivo, dávej si na Moghedien pozor. Nelítej tady jako medvěd na jaře jenom proto, že ti v Tanchiku utekla.“

„Nejsem hloupá, Egwain,“ pravila Nyneiva opatrně. Bylo hrozné muset se ovládat, ale jestli ji Egwain hodlala buď jen ignorovat, nebo ji plísnit, tak se výbuchem vzteku nedalo získat víc, než že by ze sebe udělala ještě většího pitomce, než se jí podařilo doteď.

„Já vím. Říkalas to. Hlavě si to pamatuj. Buď opatrná.“ Egwain se tentokrát nevytratila, ale zmizela stejně náhle jako předtím Birgitte.

Nyneiva civěla na místo, kde stála, a hlavou jí táhly všechny ty věci, které měla říci. Nakonec si uvědomila, že by tu mohla stát celou noc. Jen se opakovala, a chvíle, kdy mohla něco říci, už stejně pominula. Bručíc si pro sebe vystoupila z Tel’aran’rhiodu zpátky do své postele v Siendě.

Egwain otevřela oči do téměř naprosté temnoty, narušené jen slabým měsíčním světlem, které sem proudilo kouřovým otvorem. Byla ráda, že je pod hromadou přikrývek. Oheň vyhasl a ve stanu byl mráz. Dech se jí před obličejem měnil v páru. Aniž zvedla hlavu, prohlédla vnitřek stanu. Žádné moudré. Pořád byla sama.

Toho se při svých osamělých výpravách do Tel’aran’rhiodu bála nejvíc. Že se vrátí a najde Amys nebo některou z ostatních, jak na ni čeká. No, možná ne nejvíc – nebezpečí hrozící ve světě snů byla skutečně tak děsivá, jak vykládala Nyneivě – ale rozhodně dost. Nelekal ji však trest, ne toho druhu, jaké přidělovala Bair. Kdyby se probudila a našla některou moudrou, jak na ni hledí, takový trest by přijala ráda, ale Amys jí skoro hned na začátku řekla, že jestli vstoupí do Tel’aran’rhiodu bez toho, aby ji některá z nich doprovázela, odmítnou ji dál učit. To ji brzdilo víc než všechno, co by mohly udělat. Přesto se však musela snažit dál. I když ji učily rychle, nebylo to dost. Chtěla všechno vědět hned.

Usměrnila do lampy a tak se smolná čerň rozsvětlila. Nezůstalo nic, co by mohlo hořet, ale ona tkanivo zavázala. Ležela tam, dívala se, jak se jí před ústy tvoří pára, a čekala, až se oteplí natolik, aby se mohla obléknout. Bylo pozdě, ale třeba bude Moirain ještě vzhůru.

To, co se stalo s Nyneivou, si stále ještě nedokázala srovnat v hlavě. Nejspíš si opravdu myslela, že to bude muset vypít, když ji přinutím. Tolik se bála, že Nyneiva zjistí, že nemá povolení moudrých, potulovat se po světě snů. Byla si skoro jistá, že ji její rozpaky prozradily, že dokázala myslet jen na to, jak Nyneivě zabránit, aby mluvila, aby z ní vypáčila pravdu. A byla si tak jistá, že to Nyneiva stejně zjistí – ta ženská byla klidně schopná ji prozradit a tvrdit, že to bylo pro její vlastní dobro – že dokázala jenom mluvit a snažit se soustředit na to, co Nyneiva udělala špatně. Bez ohledu na to, jak hrozně ji Nyneiva rozčilovala, nedokázala se přimět, aby začala křičet. A tím vším nějak získala navrch.

Když už o tom tak přemýšlela, tak Moirain také zřídkakdy zvyšovala hlas, a když to udělala, tak měla nejmenší úspěchy v tom, co chtěla zařídit. Tak tomu bylo již předtím, než se začala chovat tolik divně kvůli Randovi. Moudré taky nikdy na nikoho neječely – pouze občas na sebe – a přes všechny stížnosti, že je náčelníci už neposlouchají, zjevně většinou dostaly, co chtěly. Existovalo jedno staré rčení, kterému zatím nikdy pořádně nerozuměla: „Ten, kdo odmítá slyšet křik, snaží se zaslechnout šepot.“ Už nikdy nebude na Randa křičet. Tichý, pevný, ženský hlas, to bylo to správné. Vlastně by už neměla křičet ani na Nyneivu. Je přece žena, ne vyvádějící malá holka.

Uvědomila si, že se hihňá. Zvláště nesmí zvyšovat hlas na Nyneivu, když klidný tón má takové výsledky.

Konečně měla dojem, že je ve stanu dost teplo, a tak vylezla zpod přikrývek a rychle se oblékla. Přesto musela prorazit led ve džbánu, než si mohla vypláchnout spánek z úst. Přes ramena si přehodila tmavý vlněný plášť, rozpletla pramínky ohně – bylo nebezpečné nechávat oheň bez dozoru – a když plamínky zmizely, vyběhla ze stanu.

Dohlédla jen na nejbližší stany, nízké zastíněné hromádky, které mohly být součástí nerovné půdy, až na to, že se tábor táhl na všechny strany celé míle hornatou krajinou. Tyhle vysoké zubaté štíty nebyly Páteř světa, jejíž vrcholky byly mnohem vyšší a ležely ještě mnoho dní cesty na západ.

Váhavě se přiblížila k Randovu stanu. Po stranách chlopně prosvítalo škvírkami světlo. Když přišla blíž, jako by přímo ze země se před ní zvedla jedna Děva s rohovinovým lukem na zádech, toulcem u pasu a oštěpy a puklířem v ruce. Egwain v temnotě další Děvy nerozeznávala, ale věděla, že tam jsou, dokonce i tady, kde byl Rand obklopen šesti kmeny, jež všechny slibovaly věrnost Car’a’carnovi. Někde na sever byli Miagomové a ti postupovali rovnoběžně s nimi. Timolan odmítal prozradit, co má v plánu. Kde jsou ostatní kmeny, na tom Randovi zřejmě nezáleželo. Pozornost plně soustředil na průsmyk Jangai.

„Je vzhůru, Enailo?“ zeptala se Egwain.

Děvě po tváři přeletěly měsíční stíny, když kývla. „Nenaspí toho dost. Člověk nemůže postupovat bez odpočinku.“ Mluvila, jako když si matka dělá starosti kvůli synovi.

Vedle stanu se pohnul jakýsi stín a proměnil se v Aviendhu zahalenou loktuší. Sice se nezdálo, že by jí byla zima, jen byla unavená. „Zazpívala bych mu ukolébavku, kdybych si myslela, že to pomůže. Slyšela jsem o ženách, které celou noc budilo nemluvně, ale dospělý muž by měl vědět, že ostatní by se rádi odebrali do přikrývek.“ S Enailou se tiše zahihňaly.

Egwain, vrtíc hlavou nad aielskými zvláštnostmi, se sehnula, aby mohla nahlédnout škvírou dovnitř. Vnitřek osvětlovalo několik lamp. Rand nebyl sám. Natael měl v tmavých očích uštvaný výraz a potlačoval zívnutí. Aspoň on chtěl jít spát. Rand ležel u jedné pozlacené olejové lampy a četl si v odřené, v kůži vázané knize. Byl to určitě některý z překladů Dračích proroctví, pokud ho Egwain aspoň trochu znala.

Rand náhle přeletěl několik stránek, začetl se a pak se zasmál. Egwain se snažila sama sebe přesvědčit, že v tom smíchu není ani stopa šílenství, jen hořkost. „Dobrý vtip,“ řekl Nataelovi, zavřel knihu a hodil mu ji. „Přečti si stranu dvě stě osmdesát sedm a stranu čtyři sta a řekni mi, jestli nesouhlasíš.“

Egwain stiskla rty a narovnala se. Opravdu by měl na knihy dávat větší pozor. Nemohla s ním mluvit, ne před kejklířem. Ne. Byla škoda, že musel využívat společnost muže, kterého skoro neznal. Ne. Měl Aviendhu, a náčelníci u něj taky byli poměrně často, Lan každý den a občas i Mat. „Proč nejdeš za nima, Aviendho? Kdybys tam byla, třeba by se bavil i o něčem jiným, než jsou knížky.“

„Chtěl si promluvit s kejklířem, Egwain, a to zřídka dělá přede mnou či někým jiným. Kdybych nebyla odešla, byl by odešel on s Nataelem.“

„S dětmi jsou vždycky starosti, jak jsem slyšela.“ Enaila se zasmála. „A synové jsou nejhorší. Možná zjistíš za mě, jak pravdivé je to rčení, když ses teď vzdala oštěpu.“ Aviendha se na ni v měsíčním světle zamračila a jako uražená kočka odkráčela zpátky na své místo vedle stanu. Enaila to zřejmě taky považovala za zábavné. Smála se, až se za břicho popadala.

Mručíc si pro sebe cosi o aielském humoru – skoro nikdy ho nechápala – Egwain došla k Moiraininu stanu, jenž stál nedaleko Randova. Tady také škvírkami prosvítalo světlo, a Egwain věděla, že Aes Sedai je vzhůru. Moirain usměrňovala. Jen maličko, ale dost na to, aby to Egwain vycítila. Lan spal opodál zabalený do svého strážcovského pláště. Až na hlavu a boty jako by splýval s nocí. Egwain zvedla plášť, vykasala si suknice a po špičkách, aby ho nevzbudila, šla dál.

Lanovo dýchání se nezměnilo, ale něco Egwain přimělo ohlédnout se. Měsíční světlo se odrazilo od jeho otevřených očí, jak ji pozoroval. Ještě než otočila hlavu, už oči zase zavřel. Občas ji ten člověk vyváděl z míry. Ať už na něm Nyneiva viděla cokoliv, Egwain to rozhodně unikalo.

Klekla si u chlopně a zadívala se dovnitř. Moirain seděla, obklopena září saidaru, a z prstů jí před obličejem visel malý modrý kamínek, který obvykle nosívala na čele. Také zářil a přidával trošku k záři jediné lampy. V ohništi byl jen popel. Dokonce i pach kouře byl pryč.

„Smím dál?“

Musela to zopakovat, než Moirain odpověděla. „Ovšem.“ Světlo saidaru pohaslo a Aes Sedai si upevnila zlatý řetízek s kamínkem zpátky do vlasů.

„Tys odposlouchávala Randa?“ Egwain se usadila vedle starší ženy. Ve stanu byla stejná zima jako venku. Egwain usměrnila plamínky nad popel v ohništi a prameny ohně pěkně svázala. „Říkalas, že už to neuděláš.“

„Řekla jsem, že když moudré mohou sledovat jeho sny, měly bychom mu ponechat trochu soukromí. Ony se znovu nezeptaly poté, co je vyhnal, a já jsem to nenabídla. Pamatuj, ony mají vlastní cíle, které nemusejí být stejné jako cíle Věže.“

A tak se k tomu rychle dostaly. Egwain si pořád nebyla jistá, jak jí má povědět, co ví, aniž by se následně prozradila moudrým, ale možná jediný způsob byl, prostě to říci a pak vyčkat, co se bude dít. „Elaida je amyrlin, Moirain. Nevím, co se stalo se Siuan.“

„Jak to víš?“ zeptala se docela tiše Moirain. „Zjistila jsi něco při procházce ve snech? Nebo se konečně projevilo tvé nadání snílka?“

To byla cesta ven. Některé Aes Sedai ve Věži si myslely, že by mohla být snílek, žena, jejíž sny předpovídají budoucnost. Měla sny, o nichž věděla, že jsou důležité, ale naučit se je vykládat bylo něco zcela jiného. Moudré tvrdily, že to přichází z nitra, a žádná Aes Sedai nevěděla víc. Jak například vyložit sen, kdy Rand seděl na židli a Egwain nějak věděla, že majitel židle dostane záchvat vražedného vzteku, že mu židli někdo sebral. Že je majitel žena, bylo to jediné, co si z toho Egwain dokázala přebrat, a tím to haslo. – Občas byly sny složitější. Perrin, jemuž se v klíně povaluje Faile, a zatímco on ji líbá, ona si pohrává s jeho krátkou bradkou, kterou ve snu měl. Za ním povlávaly dvě korouhve, jedna s rudou vlčí hlavou, druhá s karmínovým orlem. Perrinovi stál vedle ramene muž v jasně žlutém kabátci s mečem přivázaným na záda. Egwain nějakým způsobem věděla, že je to Cikán, i když žádný Cikán by se nikdy nedotkl meče. A každý kousek toho snu, snad až na Perrinovu bradku, jí připadal důležitý. Korouhve, Faile líbající Perrina, dokonce i ten Cikán. Pokaždé, když přistoupil blíž k Perrinovi, bylo to, jako by vším projel mrazivý závan zkázy. Další sen. Mat vrhající kostky, přičemž mu po obličeji crčí krev, se širokou krempou klobouku staženou tak hluboko, že neviděla ránu, zatímco Tom Merrilin strkal ruku do ohně, aby vytáhl malý modrý kamínek, jenž teď visel Moirain na čele. Nebo ten sen o bouřce, o velkých tmavých mračnech valících se oblohou, aniž by vál vítr nebo pršelo, zatímco kolem létaly klikaté blesky, každý úplně stejný jako ten předchozí, a rvaly zemi na kusy. Měla sny, ale jako snílek zatím selhala.

„Viděla jsem na tebe vydaný zatykač, Moirain, podepsala ho Elaida jako amyrlin. A nebyl to žádný sen.“ Všechno pravda. Jenom ne úplná pravda. Náhle byla ráda, že tu není Nyneiva. Kdyby ano, tak bych do hrnku teď zírala já.

„Kolo tká, jak si kolo přeje. Třeba na tom nebude tolik záležet, jestli Rand převede Aiely přes Dračí stěnu. Pochybuji, že Elaida se dál snaží spojit vládce, i když ví, že to dělala Siuan.“

„To je všechno, co řekneš? Myslím, že jste se Siuan byly přítelkyně, Moirain. Copak pro ni neproliješ ani slzičku?“

Aes Sedai se na ni podívala a ten chladný, vážný pohled mladé ženě prozradil, jak daleko bude muset jít, než ten titul bude moci sama používat. Sedíc byla Egwain skoro o hlavu vyšší, a v jediné síle byla navíc silnější, ale na tom, být Aes Sedai, bylo něco víc než jen síla. „Nemám čas na slzy, Egwain. Dračí stěna už je odsud jen pár dní cesty a Alguenya... Byly jsme kdysi se Siuan přátelé. Za pár měsíců to bude dvacet jeden rok, co jsme začaly pátrat po Draku Znovuzrozeném. Jenom my dvě, čerstvě pozvednuté Aes Sedai. Chvíli poté byla povýšena na amyrlin Sierin Vayu, šedá, která v sobě měla víc než jen špetku červené. Kdyby zjistila, co máme v plánu, strávily bychom zbytek svého života konáním pokání a červené sestry by na nás dávaly pozor i ve spánku. V Cairhienu je jedno rčení, i když jsem ho slyšela i v Tarabonu a v Saldeii. ‚Vezmi si, co chceš, a zaplať za to.‘ Se Siuan jsme si vybraly cestu, kterou jsme chtěly, a věděly jsme, že za ni nakonec budeme muset zaplatit.“

„Nechápu, jak můžeš být tak klidná. Siuan může být mrtvá nebo utišená. Elaida se buď proti Randovi postaví úplně, nebo se ho pokusí do Tarmon Gai’donu někam zavřít. Víš, že nikdy nenechá volně běhat muže, který může usměrňovat. Aspoň že všechny za Elaidou nestojí. Některé modré adžah se někde scházejí – ještě nevím kde – a myslím, že Věž opustily i další. Nyneiva tvrdí, že od špeha žlutých dostala zprávu, že se všechny sestry mají zcela pokojně vrátit do Věže. Jestli odešly modré i žluté, tak musely i další. A jestli stojí proti Elaidě, mohly by podpořit Randa.“

Moirain si lehce povzdechla. „Ty čekáš, že budu nadšená tím, že se Bílá věž rozdělila? Já jsem Aes Sedai, Egwain. Dala jsem svůj život Věži dávno předtím, než mě vůbec napadlo, že se Drak Znovuzrozený znovu zrodí za mého života. Věž je baštou proti Stínu již tři tisíce let. Vedla vládce k moudrým rozhodnutím, zastavila války dřív, než mohly začít, ukončila války, které začaly. To, že si lidstvo vůbec pamatuje, že Temný čeká, až bude moci uniknout, že nakonec přijde Poslední bitva, je zásluha Věže. Vděčí za to Věži, celé a jednotné. Skoro si přeji, aby každá sestra přísahala Elaidě, ať už se stalo se Siuan cokoliv.“

„A Rand?“ Egwain se snažila mluvit stejně vyrovnaně a stejně chladně. Plamínky začínaly trochu ohřívat vzduch, ale Moirain dodávala vlastní chlad. „Drak Znovuzrozený. Ty sama jsi říkala, že se nedokáže připravit k Tarmon Gai’donu, pokud nebude mít svobodu, jak aby se učil, tak aby ovlivnil svět. Sjednocená Věž by ho mohla zajmout i přes všechny Aiely z Pustiny.“

Moirain se lehounce pousmála. „Učíš se. Chladný rozum je lepší než žhavá slova. Ale zapomínáš, že už třináct spojených sester dokáže odstínit kteréhokoliv muže od saidínu, a i kdyby neznaly ten trik jak svázat prameny, mnohem míň jich dokáže štít udržet.“

„Vím, že to nevzdáš, Moirain. Co chceš dělat?"

„Chci se vyrovnat se světem takovým, jaký je, dokud to jen půjde. Aspoň bude snazší s Randem – vyjít – teď, když už se nemusím snažit, abych ho odvrátila od toho, co chce. Asi bych měla být šťastná, že si mě neposílá pro víno. Většinou poslouchá, co říkám, i když jen zřídka dá najevo, co si myslí o tom, co mu vykládám."

„Nechám na tobě, abys mu řekla o Siuan a o Věži.“ Tím by se měla vyhnout nepříjemným otázkám. Když je Rand tak nadutý jako teď, mohl by chtít vědět víc o jejím snění, než by si dokázala vymyslet. „Je tu ještě něco jinýho. Nyneiva viděla v Tel’aran’rhiodu Zaprodance. Zmiňovala se o všech, co jsou ještě naživu, kromě Asmodeana a Moghedien. Včetně Lanfear. Myslí si, že kují nějaký pikle, možná i společně.“

„Lanfear,“ pronesla Moirain po chvíli.

Obě věděly, že Lanfear Randa navštívila v Tearu, a možná i při jiných příležitostech, o nichž jim neřekl. Nikdo toho o Zaprodancích moc nevěděl, kromě Zaprodanců samých – jen ve Věži se uchovaly útržky útržků vědomostí – ale bylo známo, že Lanfear milovala Luise Therina Telamona. Ony dvě, a Rand, věděli, že ho stále miluje.

„S trochou štěstí,“ pokračovala Aes Sedai, „si s Lanfear nebudeme muset dělat starosti. Ti ostatní, co Nyneiva viděla, jsou ale něco jiného. Musíme ho hlídat, jak jen to půjde. Přála bych si, aby víc moudrých mohlo usměrňovat.“ Krátce se zasmála. „Ale to bych si taky mohla přát, aby byly všechny cvičeny ve Věži, když už jsem v tom, nebo abych žíla věčně. V mnoha věcech jsou silné, ale v ostatních jim naneštěstí hodně chybí.“

„Hlídat klidně můžem, ale co dál? Jestli na něj vlítne šest Zaprodanců najednou, tak bude potřebovat veškerou pomoc, co mu můžem poskytnout.“

Moirain se předklonila a s něžným výrazem jí položila ruku na paži. „Nemůžeme ho věčně držet za ruce, Egwain. Naučil se chodit. Teď se učí běhat. Můžeme jenom doufat, že se to naučí dřív, než ho nepřátelé chytí. A samozřejmě mu budeme dál radit. Povedeme ho, když budeme moci.“ Narovnala se, protáhla a dlaní skryla zívnutí. „Je pozdě, Egwain. A podle mne Rand zruší tábor už za pár hodin, i když on sám vůbec nepůjde spát. Já bych však ráda využila času, jenž zbývá, k odpočinku, než budu muset nasednout na koně.“

Egwain se připravila k odchodu, ale nejdřív měla ještě jednu otázku. „Moirain, proč jsi začala dělat všechno, co ti Rand řekne? Dokonce i Nyneiva si myslí, že to není správný.“

„To si myslí, co?“ zamumlala Moirain. „Ještě z ní bude Aes Sedai, ať si přeje cokoliv. Proč? Protože si pamatuji, jak ovládat saidar.“

Po chvíli Egwain přikývla. Aby mohla žena ovládnout saidar, musela se mu nejdřív poddat.

Teprve až se znovu třásla ve svém stanu, uvědomila si, že Moirain s ní celou dobu hovořila jako se sobě rovnou. Možná byla blíž výběru vlastního adžah, než si myslela.