Oheň z nebes

20 Průsmyk Jangai

Pod vysokánskou Páteří světa Rand navedl Jeade’ena nahoru do kamenného svahu, který byl pokračováním kopců, jimiž začínal Jangaiský průsmyk. Dračí stěna drásala oblohu, všechny ostatní hory vedle ní vypadaly jako trpaslíci, její vrcholky se sněhovými čepicemi vzdorovaly žhnoucímu odpolednímu slunci. Nejvyšší štít sahal vysoko nad mraky, které se vysmívaly Pustině příslibem deště, jenž nikdy nepřijde. Rand si neuměl představit, proč by se někdo chtěl šplhat nahoru na horu, ale říkalo se, že muži, kteří se pokoušeli zdolat tyto výšiny, se museli vrátit, jak je přemohl strach a to, že nemohli dýchat. Byl ochoten uvěřit, že člověk, když se pokusí vyšplhat tak vysoko, se může docela dobře začít bát i dýchat.

„...a i když jsou Cairhieňané tak ponořeni do hry rodů,“ říkala Moirain vedle jeho ramene, „půjdou za tebou, pokud budou vědět, že jsi silný. Buď na ně tvrdý, ale prosím, buď také spravedlivý. Vládce, který uděluje spravedlnost...“

Snažil se ji nevnímat, stejně jako ostatní jezdce i skřípění a rachot Kadereho povozů, které se klopotily za nimi. Rokle a strže Pustiny už byly za nimi, ale tyto rozeklané kopce, téměř stejně nehostinné, vozům nesvědčily o nic víc. Touto stezkou neputoval nikdo snad již dvacet let.

Moirain k němu takhle mluvila od rozbřesku do západu slunce, kdykoliv ji nechal. Její lekce se mohly týkat maličkostí – podrobností dvorského chování, řekněme, v Cairhienu či Saldeii nebo někde jinde – nebo důležitých záležitostí: politického vlivu bělokabátníků či snad vlivu obchodu na rozhodnutí vládce vstoupit do války. Bylo to, jako by chtěla, aby byl do doby, než dosáhne druhé strany hor, co nejvzdělanější, co nejnoblesnější jen bude možné. Bylo překvapivé, jak často to, co říkala, odráželo to, co by každý doma v Emondově Roli nazval zdravým selským rozumem. A taky jak často tomu tak nebylo.

Občas přišla s něčím překvapivým. Například že nesmí věřit žádné ženě ve Věži krom Egwain, Elain a Nyneivy, či zpráva, že na amyrlinin stolec usedla Elaida. Přísaha nepřísaha, odmítala mu prozradit, jak to ví. Tvrdila, že pokud se tak rozhodne, musí mu to říci jiná, že je to cizí tajemství a ona ho nemůže vyjevit. Rand podezíral jednu z moudrých, které uměly chodit ve snu, i když ty se mu podívaly rovnou do očí a odmítly říci ano či ne. Přál si, aby je dokázal donutit odpřísáhnout to co Moirain. Neustále se pletly mezi něho a náčelníky, jako by chtěly, aby, pokud se bude chtít dostat k náčelníkům, musel jednat přes ně.

Právě v této chvíli Rand nechtěl myslet na Elaidu ani na moudré, ani poslouchat Moirain. Teď si chtěl prohlédnout průsmyk před nimi, hlubokou brázdu mezi horami, která se kroutila, jako by někdo tupou sekerou znovu a znovu sekal do země, aniž by se mu to nějak zvlášť dařilo. Pár minut rychlé jízdy, a mohl by být v průsmyku.

Na jedné straně ústí kotliny bylo rovné čelo útesu přitesáno asi na sto kroků našíř a do plochy byl vyřezán větrem již dosti ohlazený had ovinutý kolem hole dobrých tři sta sáhů vysoké. Byl to snad pomník, snad značka či pečeť vládce, a určitě byl vytvořen některým ze zmizelých národů z doby před Artušem Jestřábí křídlo, možná dokonce ještě z doby před trollockými válkami. Rand už viděl několikrát pozůstatky dávno zmizelých států. Dokonce ani Moirain často neznala jejich původ.

Vysoko na druhé straně, tak vysoko, že si nebyl jist, zda vidí to, co si myslí, že vidí, těsně pod hranicí sněhu, stálo něco ještě podivnějšího. Něco, vedle čehož vypadal první, pár tisíc let starý pomník celkem obyčejně. Rand by byl ochoten přísahat, že je to pozůstatek rozbitých budov, světleji šedý proti tmavší hmotě hory, a ještě zvláštnější bylo to, co vypadalo jako jakési přístaviště ze stejného materiálu, jakoby molo pro lodi, opile se naklánějící po úbočí hory. Pokud si to nepředstavoval, tak stavby pocházely z doby před Rozbitím. Tvář světa byla v těch letech úplně změněna. Tohle předtím mohlo docela dobře být dno oceánu. Bude se muset zeptat Asmodeana. I kdyby byl měl čas, nemyslel si, že by se chtěl šplhat tak vysoko, aby si to zjistil sám.

U paty obrovského hada ležel Taien, středně velké městečko obehnané vysokými hradbami, samo pozůstatek z časů, kdy Cairhien ještě směl posílat karavany přes Trojí zemi a ze Shary proudilo po hedvábné stezce bohatství. Nad městem poletovali ptáci a na hradbách ze šedého kamene byly v pravidelných rozestupech jakési tmavé skvrny. Mat se Okovi postavil ve třmenech, tím svým velkým kloboukem se širokou krempou si zastínil oči a zamračil se. Lan měl tvrdou tvář jako obvykle bez výrazu, přesto však vypadal stejně napjatě. Závan větru, tady trochu chladnějšího, mu rozevlál plášť s proměnlivými barvami, takže na chvíli jako by od ramen po holínky splynul se skalisky a řídkými trnitými keři.

„Posloucháš mě?“ zeptala se náhle Moirain a pobídla svou bílou klisnu blíž. „Musíš –!“ Zhluboka se nadechla. „Prosím, Rande. Je toho tolik, co ti musím říci, tolik, co potřebuješ vědět.“

Náznak prosebného tónu v jejím hlase ho přiměl, že se na ni podíval. Vzpomínal si na dobu, kdy ho její přítomnost zastrašovala. Teď přes všechno své královské vystupování vypadala docela malá. Bylo pěkně hloupé, že měl pocit, jako by ji měl ochraňovat. „Máme ještě spoustu času, Moirain,“ pravil mírně. „Nepředstírám, že bych si myslel, že znám svět tolik jako ty. Odteď si tě chci držet u sebe.“ Skoro si neuvědomil, jak velká změna proběhla od toho, kdy si ona držela u sebe jeho. „Ale zrovna teď mám v hlavě něco jiného.“

„Ovšem.“ Povzdechla si. „Jak si přeješ. – Máme ještě spoustu času.“

Rand pobídl grošovaného hřebce do klusu a ostatní ho následovali. Vozy také zrychlily, i když do kopce s nimi tempo udržet nemohly. Asmodeanovi – Jasinu Nataelovi – povlával záplatovaný kejklířský plášť jako praporec, který nesl u třmene, jasně rudý s bíločerným symbolem starých Aes Sedai uprostřed. Tvářil se mrzutě. Být korouhevníkem ho nijak zvlášť nepotěšilo. Pod tímto znamením bude dobývat, říkalo rhuideanské proroctví, a možná svět tolik nevyděsí jako Dračí praporec, praporec Luise Therina, který nechal vlát nad Tearským Kamenem. Tento znak pozná jen málokdo.

Skvrny na hradbách byly těla Taieňanů, jaksi divně pokroucená v předsmrtné agónii, nafouklá na slunci a visící za krky v řadě, která zřejmě obkružovala město. Ptáci byli lesklí černí krkavci a supi s ušpiněnými hlavami a krky. Někteří krkavci seděli na mrtvolách a krmili se, nově příchozí je vůbec nezajímali. V suchém vzduchu se vznášel odporný nasládlý puch hniloby a pronikavý zápach spáleniny. Železem obitá brána byla otevřená a uvnitř byly vidět trosky, očazené kamenné domky a zhroucené střechy. Kromě ptáků se nikde nic nehýbalo.

Jako Mar Ruois. Snažil se tu myšlenku setřást, ale v duchu viděl velké město poté, co bylo znovu dobyto, vysoké věže začernalé a pobořené, pozůstatky obrovských hranic na každé křižovatce, kam do plamenů naházeli spoutané a živé všechny ty, kteří odmítli přísahat Stínu. Věděl, čí vzpomínka to musí být, i když to neprobral s Moirain. Já jsem Rand al’Thor. Luis Therin Telamon je mrtvý tři tisíce let. Já jsem já! To byla bitva, kterou hodlal vyhrát. Když už musí zemřít v Shayol Ghulu, zemře tam jako on sám. Přinutil se myslet na něco jiného.

Půl měsíce, co opustil Rhuidean. Půl měsíce, i když Aielové nasadili od slunce východu do západu takové pěší tempo, že uštvali i koně. Ale Couladin putoval tímhle směrem týden, než to Rand zjistil. Pokud se jim nepodařilo náskok stáhnout, tak měl právě tolik času na pustošení Cairhienu, než se tam Rand dostane. Víc, než dokáže Shaidy dostat do patřičných mezí. Nebyla to o moc šťastnější myšlenka.

„Z té skály nalevo nás někdo pozoruje,“ poznamenal tiše Lan. Navenek byl cele pohroužen do prohlížení toho, co zbylo z Taienu. „Není to Aiel, jinak bych nezahlédl ani chlup.“

Rand byl rád, že přiměl Egwain a Aviendhu zůstat s moudrými. Město mu poskytlo nový důvod, ale pozorovatel zapadal do jeho původního plánu, když ještě doufal, že Taien vyvázl. Egwain pořád nosila stejné aielské šaty jako Aviendha, a Aielové by v Taienu nebyli zrovna vítáni. Mezi přeživšími budou ještě méně oblíbení.

Ohlédl se na vozy, které zastavovaly kousek po svahu. Vozkové začínali bručet, když teď jasně viděli na město a ozdoby na hradbách. Kadere, mohutné tělo měl dnes opět zabalené v bílém, si velkým kapesníkem otíral obličej i orlí nos. Vypadal nevzrušeně, jen zamyšleně špulil rty.

Rand čekal, že jakmile projedou průsmykem, bude si Moirain muset hledat nové vozky. Kadere a jeho muži nejspíš utečou hned, jak dostanou první příležitost. A on je bude muset nechat jít. Nebylo to správné – nebylo to spravedlivé – ale bylo to nutné, aby ochránil Asmodeana. Jak dlouho už dělá to, co je nutné, místo toho, co je správné? Ve spravedlivém světě by to bylo totéž. Tahle myšlenka ho rozesmála, znělo to jako drsné sípění. Zdaleka už nebyl tím vesnickým chlapcem, jímž býval, ale občas k němu ten chlapec pronikl. Ostatní se na něj podívali a on musel potlačit touhu jim sdělit, že ještě není šílený.

Minuly dlouhé minuty, než se ze skal vynořili dva muži bez kabátce a žena, všichni tři rozedraní a bosí. Blížili se váhavě, hlavy nejistě nakláněli a očima přebíhali z jednoho jezdce na druhého, na vozy a zpátky, jako by při nějakém hlasitějším zvuku chtěli uprchnout. Propadlé tváře a potácivý krok hovořily o hladu.

„Díky Světlu,“ řekl jeden z mužů nakonec. Měl šedé vlasy –žádný z trojice nebyl mladý – a vrásčitou tvář. Pohledem chvilku prodlel na Asmodeanovi s jeho záplavou krajek na límci a manžetách, ale vůdce karavany by nejel na mule a nenesl by prapor. Nakonec nejistě sevřel Randův třmen. „Světlo budiž pochváleno, že jste vyšli z té strašlivé země živí, můj pane.“ Mohlo to být Randovým kabátcem z modrého hedvábí se zlatou výšivkou na ramenou nebo praporcem či prostá lichotka. Ten muž rozhodně neměl důvod je považovat za něco jiného než kupce, byť dobře oblečené. „Ti vraždící divoši se znovu pozvedli. Je to další aielská válka. V noci se dostali přes hradby dřív, než si to někdo uvědomil, pobili každýho, kdo proti nim zvedl ruku, a ukradli všechno, co nebylo přikovaný na místě.“

„V noci?“ zeptal se ostře Mat. Klobouk měl stažený hluboko do čela a stále obhlížel pobořené město. „Copak vaše hlídky spaly? Měli jste přece takhle blízko nepříteli hlídky, ne? Dokonce i Aielové by měli spoustu práce dostat se na vás, kdybyste měli postavený hlídky.“ Lan se na něj podíval oceňujícím pohledem.

„Ne, můj pane.“ Šedovlasý muž na Mata zamrkal, ale odpověděl Randovi. Matův zelený kabátec byl dost dobrý i pro urozeného pána, ale Mat ho měl rozepnutý a vypadalo to, že v něm spává. „My... My měli jen strážnýho u každý brány. Už to bylo dlouho, co jsme nějakýho divocha zahlídli. Ale tentokrát... To, co neukradli, spálili, a vyhnali nás ven, abychom pomřeli hlady. Špinavý zvířata! Díky Světlu jsi nás přišel zachránit, můj pane, jinak bychom tu všichni jistě umřeli. Já jsem Tal Nethin. Jsem – byl jsem – sedlář. A dobrej, můj pane. Tohle je moje sestra Aril a její manžel Ander Corl. Dělá dobrý boty.“

„Ukradli taky lidi, můj pane,“ ozvala se žena chraplavým hlasem. Byla o něco mladší než její bratr, kdysi mohla být docela hezká, ale vyčerpání a starosti jí vyryly do tváří vrásky. Rand tušil, že se už nikdy zcela neztratí. Její manžel měl v očích ztracený pohled, jako by si nebyl zcela jistý, kde vlastně je. „Moji dcerku, můj pane, i syna. Vzali všechny mladý, každýho nad šestnáct, svlíkli je do naha přímo na ulici a odehnali je. Můj pane, můžeš...?“ Odmlčela se a pevně zavřela oči, jako by tomu nemohla uvěřit, a zapotácela se. Byla jen malá naděje, že své děti ještě někdy uvidí.

Moirain už byla dole ze sedla a vedle Aril. Vyčerpaná žena hlasitě zalapala po dechu, jakmile se jí Aes Sedai dotkla, a otřásla se od hlavy k patě. Tázavě obrátila užaslý pohled na Moirain, ale ta ji jenom podpírala.

Arilin manžel náhle vytřeštil oči a zíral na Randovu pozlacenou přezku na opasku, byl to dar od Aviendhy. „Měl takhle poznačený paže. Takhle. Omotaný kolem dokola, jako ten had na skále.“

Tal nejistě vzhlédl k Randovi. „Vůdce těch divochů, můj pane. On – měl takový znamení na pažích. Měl ty divný šaty jako všichni ostatní, ale měl ustřižený rukávy a hodně se snažil, aby to každej uviděl.“

„To je dárek, co jsem dostal v Pustině,“ řekl Rand. Dával si pozor, aby měl ruce stále na sedlové hrušce. Rukávy kabátce jeho Draky zakrývaly až po hlavu, kdyby se však někdo podíval blíž, zahlédl by kousek z nich na hřbetech rukou. Aril se zapomněla divit, co to vlastně ta Moirain udělala, a všichni tři se tvářili, že každou chvíli utečou. „Jak je to dlouho, co odešli?“

„Šest dní, můj pane,“ odpověděl Tal znepokojeně. „Udělali to všechno za noc a den a příští den odešli. My bychom byli odešli taky, ale co kdybychom je potkali, až se budou vracet? V Seleanu je určitě museli zahnat zpátky.“ To bylo město na druhé straně průsmyku. Rand pochyboval, že Selean bude touto dobou v lepším stavu než Taien.

„Kolik lidí přežilo kromě vás tří?“

„Asi stovka, můj pane. Možná víc. Nikdo to nepočítal.“ Randa náhle přemohl hněv, i když se ho snažil potlačit. „Stovka vás je?“ Hlas měl studený jako železo. „A šest dní? Tak proč jsou vaši mrtví ponechaní napospas krkavcům? Proč mrtví pořád ještě visí na hradbách? Tohle jsou vaši lidé, kteří tu páchnou!“ Ti tři se schoulili a couvali od jeho koně.

„Báli jsme se, můj pane,“ zachraptěl Tal. „Oni odešli, ale mohli se vrátit. A on nám řekl... Ten se znamením na pažích nám řekl, abychom na nic nesahali.“

„Zpráva,“ řekl Ander hluše. „Vybral je pro pověšení, prostě je vytahovali, dokud jich nebylo dost kolem celé hradby. Muže, ženy, bylo mu to jedno.“ Oči upíral na Randovu přezku. „Řekl, že je to zpráva pro jednoho muže, co půjde za ním. Řekl, že chce, aby ten muž věděl... věděl, co udělají na druhý straně Páteře. Řekl... Řekl, že s tím mužem naloží ještě hůř.“

Aril náhle vyvalila oči a všichni tři s otevřenými ústy zírali za Randa. Pak se s jekotem obrátili a utekli. Ze skal, z nichž předtím vyšli, se zvedli černě zahalení Aielové a oni se vrhli jiným směrem. Tam se však zahalení Aielové objevili také, a oni se prostě zhroutili na zem, vzlykali a drželi se navzájem, zatímco je válečníci obstupovali. Moirain měla chladnou a vyrovnanou tvář, ale oči klidné neměla.

Rand se otočil v sedle. Po svahu přicházeli Rhuark a Dhearik, sundávali si závoje a odmotávali šufy z hlavy. Dhearik byl silnější než Rhuark, s výrazným nosem a světlými prameny ve zlatých vlasech. Přivedl Reyn Aiely, jak Rhuark řekl, že přivede.

Timolan a jeho Miagomové šli rovnoběžně s nimi o tři dny cesty dál na sever a občas si vyměnili posly, ale jinak náčelník svoje záměry neprozradil. Codarrové, Shiandové a Darynové byli stále někde na východě. Amys a ostatní po snové poradě s jejich moudrými tvrdily, že také přicházejí, ale pomalu. Ty moudré neměly ponětí, jaké mají jejich kmenoví náčelníci záměry, stejně jako Rand netušil, co podnikne Timolan.

„Bylo to nutné?“ řekl, když dva náčelníci došli až k němu. Také už lidi vyděsil, ale z dobrého důvodu, a nenutil je si myslet, že zemřou.

Rhuark jenom pokrčil rameny, a Dhearik řekl: „Rozložili jsme oštěpy kolem téhle držby tak, aby nás neviděli, jak sis přál, a nezdálo se nutné čekat, protože tu nezůstal nikdo, kdo by si zatančil s oštěpy. Kromě toho to jsou jenom zabijáci stromů.“

Rand se zhluboka nadechl. Věděl, že to by mohl být svým způsobem stejně velký problém jako Couladin. Asi před pěti sty lety darovali Aielové Cairhienu stromek, odrostek avendesory, a s ním i právo, jaké neměl žádný jiný stát, obchodovat přes Trojí zemi se Sharou. Neudali žádný důvod – mokřiňany neměli v nejlepším případě v lásce – ale od Aielů to vyžadovalo ji’e’toh. Během dlouhých let na pouti, která je nakonec přivedla do Pustiny, je nenapadli jen jediní lidé, jen jediní jim umožnili přístup k vodě bez boje, když svět vyschl na troud. A oni nakonec našli potomky těch lidí. Cairhieňany.

Po pět set let proudilo do Cairhienu s hedvábím a slonovinou bohatství. Pět set let, a avendoraldera rostla v Cairhienu. A potom nechal král Laman strom podetnout, aby si z něj mohl udělat trůn. Státy věděly, proč před dvaceti lety Aielové překročili Páteř světa – Lamanův hřích, tak tomu lidé říkali, a Lamanova pýcha – ale jen málokdo věděl, že pro Aiely to nebyla válka. Čtyři kmeny se vydaly najít křivopřísežníka a narušitele přísahy, a když ho zabily, vrátily se zpátky do Trojí země. Jejich opovržení pro zabijáky stromů, křivopřísežníky, však nikdy nevyprchalo. To, že byla Moirain Aes Sedai, převážilo její cairhienský původ, ale Rand si nebyl jist jak moc.

„Tihle lidé žádnou přísahu neporušili,“ řekl oběma náčelníkům. „Najděte ostatní. Ten sedlář říkal, že jich je asi stovka. A buďte na ně milí. Jestli nás někteří pozorovali, tak teď asi utíkají zpátky do hor.“ Oba Aielové se začali otáčet a Rand ještě dodal: „Slyšeli jste, co mi vykládal? Co si myslíte vy o tom, co tu Couladin udělal?“

„Zabili víc, než museli,“ prohlásil Dhearik se znechuceným potřesením hlavou. „Jako když černá fretka vpadne do hnízd skalňáků v rokli.“ Zabíjení je stejně snadné jako umírání, tvrdili Aielové. Každý trouba dokáže obojí.

„A ta druhá věc? Zajatci. Gai’šainové.“

Rhuark a Dhearik si vyměnili pohledy a Dhearik stiskl rty. Očividně to slyšeli a byli z toho znepokojení. Chtělo to hodně, aby to vyvedlo Aiela z míry.

„Tak to být nemůže,“ řekl Rhuark nakonec. „Jestli je to... Gai’šain je záležitost ji’e’toh. Z nikoho, kdo se neřídí ji’e’toh, nemůžeš udělat gai’šaina, jinak to jsou jen lidská zvířata, jako si drží Shaaradové.“

„Couladin opustil cestu ji’e’toh.“ Dhearikův hlas zněl, jako by říkal, že kamenům vyrostla křídla.

Mat pobídl koleny Oka blíž. Nikdy nebyl zrovna výjimečný jezdec, ale občas, když myslel na něco jiného, jezdil, jako by se na koni narodil. „Tebe to překvapuje?“ zeptal se. „Po tom, co všecko už udělal? Ten chlap by podváděl, i kdyby hrál kostky se svou mámou.“

Všichni na něj upřeli bezvýrazné pohledy, oči jako modré kameny. Mnoha způsoby Aielové byli ji’e’toh. A ať už byl Couladin jinak cokoliv, v jejich očích byl stále Aiel. Klan před kmenem, kmen před cizinci, ale Aiel před mokřiňany.

Připojily se k nim některé Děvy, Enaila, Jolien a Adelin a šlachovitá, bělovlasá Sulin, kterou vybraly jako správkyni střechy rhuideanské střechy Děv. Děvám, které v Rhuideanu zůstaly, řekla, ať si vyberou jinou, a teď vedla Děvy tady. Ženy vycítily náladu mužů a neříkaly nic, jen trpělivě položily hroty oštěpů na zem. Pokud Aiel chtěl, dokázal, že kámen vedle něj vypadal ukvapeně.

Ticho přerušil Lan. „Jestli Couladin čeká, že ho budeš sledovat, mohl nechat někde v průsmyku pěkné překvapení. Stovka mužů by mohla průsmyk v úžinách udržet i proti celému vojsku. Tisícovka...“

„Tak se utáboříme tady,“ řekl Rand, „a pošlete zvědy, aby se přesvědčili, že cesta je volná. Duadhe Mahdi’in?“

„Hledače vody,“ souhlasil Dhearik a mluvil potěšeně. To bylo jeho společenstvo, než se stal náčelníkem kmene.

Když se reynský náčelník vydal dolů ze svahu, Sulin a ostatní Děvy se na Randa významně podívaly. Poslední tři dny, když se začal bát toho, co by tu mohl najít, vybíral zvědy z jiných společenstev a měl pocit, že ony vědí, že to nedělá jenom proto, aby se ostatní dostali na řadu. Snažil se jejich pohledy ignorovat, avšak zvláště se Sulin to bylo těžké. Ta ženská mohla svýma bledě modrýma očima zarážet hřebíky.

„Rhuarku, jakmile najdou ty, co přežili, zařiď, ať je hned nakrmí. A ať se k nim chovají slušně. Vezmeme je s sebou.“ Jeho pohled přitáhla městská hradba. Někteří Aielové už používali zakřivené rohovinové luky a zabíjeli krkavce. Zplozenci Stínu občas používali krkavce a další mrchožrouty jako špehy. Oči stínu – tak je Aielové nazývali. Tihle se krmili tak soustředěně, že si něčeho všimli, až je proklál šíp, ale moudrý člověk s krkavci a krysami nikdy neriskoval. „A zařiď, ať pohřbí mrtvé.“ Aspoň v tom se spravedlnost rovnala nutnosti.