Oheň z nebes

25 Snění o Galadovi

Místo aby se vrátila do svého těla, poletovala Egwain tmou. Měla dojem, že se sama stala temnotou bez těla. Netušila, zda její tělo leží nad, pod nebo stranou od ní – necítila žádný směr – ale věděla, že je poblíž, že do něj může snadno vstoupit. Všude kolem ní v té černi poblikávaly světlušky, obrovské hejno vytrácející se v nepředstavitelné dálavě. Tohle byly sny, sny Aielů v táboře, sny mužů a žen v celém Cairhienu, na celém světě, všechny tu jiskřily.

Teď dokázala některý z těch bližších vybrat a poznat, komu se zdá. Jistým způsobem tyto jiskřičky byly stejné jako světlušky – a to jí zpočátku dělalo takové potíže – ale jiným způsobem jí teď nějak připomínaly jednotlivé tváře. Randovy sny a Moiraininy vypadaly matné, tlumené ochranami, které kolem nich nastavěli. Sny Amys a Bair byly jasné a pravidelně pulsovaly. Očividně se řídily svou vlastní radou. Kdyby tyhle nezahlédla, byla by vmžiku zpátky ve svém těle. – Ty dvě se uměly potulovat temnotou mnohem obratněji než ona. Nepoznala by, že tam jsou, dokud by na ni neudeřily. Pokud by se někdy naučila stejně rozeznat sny Elain a Nyneivy, dokázala by je najít i v té velké sbírce, ať už by byly kdekoliv na světě. Ale dneska večer nehodlala sledovat něčí sny.

V duchu opatrně vytvořila dobře zapamatovaný obraz a byla zpátky v Tel’aran’rhiodu v malém pokojíku bez oken ve Věži, kde bydlela jako novicka. U bíle pomalované zdi byla úzká postel. Stojan s umyvadlem a trojnožka stály proti dveřím a na kolíčcích spolu s bílým pláštěm visely šaty a prádlo z bílé vlny, patřící současné obyvatelce. Stejně dobře tam ale být nemusely. Věž již po mnoho let nedokázala zaplnit obydlí novicek. Podlaha byla skoro stejně světlá jako šaty a stěny. Novicka, která tu přebývala, každý den podlahu pečlivě vydrhla. Egwain to sama dělávala taky, i Elain, ve vedlejším pokojíku. Kdyby se do Věže přišla cvičit třeba královna, začala by právě v takovém pokojíku drhnutím podlahy.

Když se na šaty podívala znovu, byly uspořádané jinak, ale ona si toho nevšímala. Připravená v okamžení uchopit saidar otevřela dveře jenom natolik, aby mohla vystrčit hlavu. A vydechla úlevou, když zjistila, že stejně pomalu vystrkuje z vedlejších dveří hlavu Elain. Egwain jen doufala, že nevypadá stejně vykuleně a nejistě. Spěšně kývla a Elain přiběhla v bílém šatu novicky, který se změnil ve světle šedé hedvábné jezdecké šaty, než se vrhla dovnitř. Egwain nenáviděla šedé šaty. Tuhle barvu nosily damane.

Zůstala ještě chvíli ve dveřích a obhlížela arkády obydlí novicek. Řada za řadou se zvedala i klesala až dolů na Nádvoří novicek. Ne že by skutečně čekala, že tam bude Liandrin nebo někdo horší, ale opatrnost nemohla škodit.

„Říkala jsem si, že myslíš tohle,“ řekla Elain, když Egwain zavřela dveře. „Máš vůbec ponětí, jak těžké je pamatovat si, co a před kým smím říct? Občas bych si přála, abychom moudrým prostě mohly všechno povědět. Prozradit jim, že jsme jenom přijaté, a mít to za sebou.“

„Ty bys to měla za sebou,“ prohlásila pevně Egwain. „Já náhodou spím asi dvacet kroků od nich.“

Elain se zachvěla. „Ta Bair. Připomíná mi Lini, když jsem rozbila něco, na co jsem neměla sahat.“

„Počkej, až tě představím Sorilee.“ Elain se zatvářila pochybovačně, ale Egwain si sama nebyla jistá, že by uvěřila v Sorileu, kdyby se s ní nesetkala osobně. Tohle se snadno udělat nedalo. Upravila si loktuši. „Pověz mi o tom setkání s Birgitte. Byla to Birgitte, viď?"

Elain se zapotácela, jako by dostala ránu do žaludku. Na chvíli zavřela modré oči a nadechla se tak, že se jí vzduch musel dostat až do špiček nohou. „O tom s tebou mluvit nemohu."

„Co tím myslíš, že nemůžeš? Máš jazyk. Byla to Birgitte?"

„Já nesmím, Egwain. Musíš mi věřit. Udělala bych to, kdybych mohla, ale nesmím. Možná... se mohu zeptat...“ Kdyby Elain patřila k těm ženám, které lomívají rukama, byla by to dělala právě teď. Otevírala a zavírala ústa, ale žádná slova z nich nevycházela. Očima neustále přebíhala po pokoji, jako by hledala inspiraci či pomoc. Zhluboka se nadechla a upřela na Egwain naléhavý modrý pohled. „Cokoliv říkám, porušuje slib, který jsem dala. Dokonce i tohle. Prosím, Egwain. Musíš mi věřit. A nesmíš nikomu říci, co... si myslíš, žes viděla."

Egwain se s námahou přestala mračit. „Budu ti věřit.“ Aspoň teď věděla s určitostí, že si nic nepředstavovala. Birgitte? Světlo! „Doufám, že mi jednoho dne budeš ty věřit natolik, abys mi to řekla."

„Já ti věřím, ale...“ Potřásla hlavou a posadila se na okraj úhledně ustlané postele. „Příliš často máme tajemství, Egwain, ale občas je k tomu dobrý důvod.“

Egwain po malé chvíli přikývla a přisedla si k ní. „Až budeš moct,“ bylo všechno, co řekla, ale její přítelkyně si vydechla úlevou.

„Přesvědčovala jsem se, že se tě na tohle nezeptám, Egwain. Že aspoň jednou nebudu mít plnou hlavu jeho.“ Šedé jezdecké šaty se změnily v měňavé zelené hedvábí. Elain si určitě nemohla být vědomá toho, kam až jí sahá výstřih. „Ale... je Rand v pořádku?“

„Je živý a zdravý, jestli se ptáš na tohle. Myslela jsem, že v Tearu je tvrdej, ale dneska jsem ho slyšela, jak vyhrožuje, že pověsí každýho, kdo neposlechne jeho rozkazy. Ne že by to byly špatný rozkazy – nedovolí nikomu sebrat jídlo bez placení nebo vraždit lidi – ale stejně. Oni ho první pozdravili jako Toho, kdo přichází s úsvitem. Bez váhání za ním vyšli z Pustiny. A on jim hrozil, tvrdej jako studená ocel.“

„To nebyla hrozba, Egwain. Je král, ať už ty nebo on nebo kdokoliv říká cokoliv, a král nebo královna musejí rozdělovat spravedlnost beze strachu z nepřátel či milostí pro přátele. A každý, kdo dělá něco takového, musí být tvrdý. Vedle máti občas vypadají i městské hradby měkké.“

„Nemusí přitom být tak nafoukanej,“ odtušila Egwain vyrovnaně. „Nyneiva říkala, abych mu připomněla, že je jenom člověk, ale já ještě nepřišla na to, jak to udělat.“

„On si musí pamatovat, že je jenom člověk. Ale má právo očekávat, že ho budou poslouchat.“ V Elainině hlase se ozýval povýšený tón, ale pak se podívala na sebe. Zrudla a zelené šaty náhle získaly krajkový límec až pod bradu. „Jsi si jistá, že si to nepleteš s pýchou?“ dokončila zdušeným hlasem.

„Je samolibej jako prase v hrachovině.“ Egwain si poposedla. Vzpomínala na ni jako na tvrdou postel, ale tenký slamník byl pořád měkčí než to, na čem spala ve stanu. Nechtěla se bavit o Randovi. „Jsi si jistá, že ta rvačka nezpůsobí další potíže?“ Nepřátelství s touhle Latelle nemohlo jejich cestování usnadnit.

„To nemyslím. Latelle se na Nyneivu zlobila proto, že všichni nezadaní muži už nejsou jen pro ni, aby si mohla vybírat. Některé ženy asi uvažují tímhle způsobem. Aludra se drží stranou a Cerandin by neřekla kšá ani huse, dokud jsem ji nezačala učit, jak si má stát za svým. Clarin je vdaná za Petru. Ale Nyneiva dala jasně najevo, že zpohlavkuje každého muže, kterého jenom napadne, že by s ní mohl flirtovat, a ještě se Latelle omluvila, takže doufám, že je to vyřízené."

„Ona se omluvila?"

Druhá žena kývla stejně zmámeně, jako Egwain věděla, že se tváří sama. „Myslela jsem, že ztluče Lucu, když jí řekl, že to musí udělat – mimochodem, ten si zřejmě nemyslí, že její zákaz platí i pro něj – ale ona to udělala, když se kvůli tomu asi hodinu vztekala. Vlastně cosi mumlala o tobě.“ Zaváhala a úkosem se na Egwain podívala. „Řekla jsi snad něco při vaší poslední schůzce? Od té doby je totiž... jiná... a občas mluví sama k sobě. Vlastně se hádá. S tebou, z toho mála, co jsem zaslechla.“

„Neřekla jsem nic, co bych říct neměla.“ Takže to vydrželo, ať už se mezi nimi stalo cokoliv. Buď to, nebo si Nyneiva schovávala svůj hněv, až se příště setkají. Už nehodlala snášet její špatnou náladu, ne teď, když věděla, že nemusí. „Vyřiď jí ode mě, že je příliš stará, aby se rvala a válela po zemi. Jestli se dostane do další pranice, tak jí řeknu ještě něco horšího. Vyřiď jí to doslova. Bude to horší.“ Ať si to Nyneiva do příště přebere. Buď bude mírná jako ovečka... Nebo Egwain prostě bude muset zkusit splnit svou hrozbu. Nyneiva možná byla v jediné síle silnější, když dokázala usměrňovat, ale tady byla silnější Egwain. Ať tak nebo tak, s Nyneivinými záchvaty vzteku už skončila.

„Povím jí to,“ slíbila Elain. „Ty ses taky změnila. Máš v sobě něco z Randova přístupu.“ Egwain chvíli trvalo, než si uvědomila, co tím druhá žena myslela. Pomohl ten pobavený úsměv. „Nebuď labuť."

Elain se zasmála nahlas a znovu ji objala. „Oh, Egwain, jednoho dne z tebe bude amyrlin, až se já stanu královnou Andoru.“

„Jestli v té době ještě bude existovat Věž,“ podotkla střízlivě Egwain a Elainin úsměv se vytratil.

„Elaida nemůže Bílou věž zničit, Egwain. Ať udělá cokoliv, Věž přetrvá. Možná ani nezůstane amyrlin. Jakmile si Nyneiva vzpomene na jméno toho města, vsadím se, že najdeme Věž v exilu, s každým adžah kromě červeného.“

„Taky doufám.“ Egwain věděla, že mluví smutně. Chtěla, aby Aes Sedai podporovaly Randa a postavily se proti Elaidě, ale to by znamenalo, že je Bílá věž jistojistě rozdělená a možná už ji nikdy nepůjde spojit.

„Musím se vrátit,“ řekla Elain. „Nyneiva trvá na tom, že ta z nás, která není v Tel’aran’rhiodu, musí zůstat vzhůru, a s tím, jak ji bolí hlava, tak se potřebuje napít svého bylinkového čaje a vyspat se. Nevím, proč na tom tak trvá. Ta, která bdí, stejně nemůže nijak pomoci, a my obě už víme dost, abychom tu byly úplně bezpečné.“ Její zelené šaty se na okamžik změnily v Birgittin bílý kabátec a objemné žluté kalhoty a pak zase zpátky. „Říkala, abych ti to neprozradila, ale myslí si, že se nás Moghedien snaží najít. Ji a mě.“

Egwain otázku, která byla nasnadě, nepoložila. Očividně to bylo něco, co jim řekla Birgitte. Proč Elain trvala na tom, že to musí udržet v tajnosti? Protože to slíbila. Elain v životě neporušila žádný slib. „Vyřiď jí, aby byla opatrná.“ Byla jen malá naděje, že Nyneiva bude sedět a čekat, jestli si myslí, že po ní jde jedna ze Zaprodanců. Bude si připomínat, že tu ženu již jednou porazila, a ona měla vždycky víc odvahy než rozumu. „Zaprodanci nejsou něco, co bys mohla brát na lehkou váhu. A Seanchani taky ne, i když jsou údajně jenom cvičitelé zvířat. To jí vyřiď.“

„Nepředpokládám, že ty budeš poslouchat, když ti řeknu, abys byla opatrná.“

Egwain se na Elain překvapeně podívala. „Já jsem vždycky opatrná. To přece víš.“

„Ovšem.“ Poslední, co Egwain viděla, když se druhá žena vytrácela, byl velmi pobavený úsměv.

Egwain sama ještě neodešla. Jestli si Nyneiva nemohla vzpomenout, kde je to shromáždění modrých, možná to ona zjistí tady. Nebyl to nový nápad. Tohle totiž nebyl její první výlet do Věže od posledního setkání s Nyneivou. Nasadila si kopii Enailiny tváře s ohnivými vlasy na ramena a šaty přijaté s pruhovaným lemem a pak vytvořila obraz Elaidiny zdobené pracovny.

Bylo to jako předtím, i když při každé návštěvě stálo v půlkruhu před velkým psacím stolem méně stoliček zdobených vyřezávanými liánami. Nad krbem stále visely dvě malby. Egwain zamířila rovnou ke stolu a odsunula stranou trůnu podobné křeslo se slonovinovou intarzií plamene Tar Valonu, aby dosáhla na lakovanou kazetu s dopisy. Zvedla víko, plné bojujících jestřábů a mraků, a začala co nejrychleji prohlížet papíry. I tak se některé vytratily, když byla teprve v polovině čtení, či se změnily. Nedalo se prostě dopředu poznat, co je důležité a co bezvýznamné.

Většinou to byly zprávy o neúspěších. Avšak stále nepřišlo ani jediné slůvko o tom, kam urozený pán z Bashere odvedl své vojsko, a zprávička prozrazovala zoufalství a starosti. To jméno jí rozezvonilo v hlavě zvoneček, jelikož však neměla času nazbyt, odsunula dopis odhodlaně stranou a popadla další list. O tom, kde je Rand, taky ani slovo, stálo v podlézavém hlášením plném již téměř paniky. To bylo dobré vědět a už samo o sobě stálo za tento výlet. Od posledních zpráv špehů kteréhokoliv adžah z Tanchika uplynul již víc než měsíc a další v Tarabonu také mlčeli. Pisatelka to sváděla na tamní anarchii. Řeči, že se někdo zmocnil Tanchika, nebylo možné potvrdit, avšak pisatelka naznačovala, že do toho byl zapleten sám Rand. Ještě lepší, jestli ho Elaida hledá na špatném místě tisíce leguí daleko. Zmatená zpráva tvrdila, že červená sestra v Caemlynu prohlašuje, že viděla Morgasu na veřejné audienci, jenže agentky různých adžah hlásily, že královna již mnoho dní tráví v ústraní. Boje v Hraničních státech, pravděpodobně menší vzpoury v Shienaru a Arafelu. Pergamen zmizel, než si dočetla závěr. Pedron Niall svolával bělokabátníky do Amadicie, pravděpodobně aby vytáhli proti Altaře. Ještě dobře, že tam Elain a Nyneiva musejí strávit už jen tři dny.

Další pergamen se týkal Elain a Nyneivy. Nejdřív pisatelka radila, aby nebyla potrestána agentka, která je nechala uniknout – Elaida to rázně přeškrtala a na okraj napsala „Udělat odstrašující příklad!" – a pak, když ta žena začala podrobně popisovat pátrání po těch dvou v Amadicii, jediný list se změnil v hrst, složku, která se zřejmě týkala odhadů zedníků a kameníků ohledně stavby soukromého sídla amyrlinina stolce na pozemcích Věže. Spíše tedy paláce, podle počtu stránek.

Egwain nechala papíry spadnout a ty zmizely dřív, než dopadly na stůl. Lakovaná kazeta byla opět zavřená. Egwain věděla, že by tu mohla strávit zbytek života. V krabičce vždy budou další dokumenty a pořád se budou měnit. Čím bylo něco v bdělém světě pomíjivější – dopis, kus šatstva, miska, kterou často přenášeli z místa na místo – tím méně byl jeho odraz v Tel’aran’rhiodu pevný. Nemohla se tu však zdržet příliš dlouho. Spánek, zatímco se toulala světem snů, nebyl tak vydatný jako bez vyrušování.

Pospíšila si tedy do předpokoje a už téměř sahala po úhledné hromádce svitků a pergamenů, z nichž některé byly opatřené pečetí, ležící na psacím stole kronikářky, když se místnost zamihotala. Než měla čas vůbec zvážit, co to znamená, otevřely se dveře a vstoupil Galad, usmíval se, modrý brokátový kabátec mu na ramenou dokonale padl a přiléhavé spodky zdůrazňovaly tvar jeho lýtek.

Egwain se zhluboka nadechla a stáhl se jí žaludek. Nebylo spravedlivé, že nějaký muž měl tak pohlednou tvář.

Galad přišel blíž, v tmavých očích mu jiskřilo, a prsty ji pohladil po tváři. „Půjdeš se se mnou projít do Vodní zahrady?“ zeptal se tiše.

„Jestli se vy dva chcete muchlovat,“ ozval se strohý ženský hlas, „tak to nebudete dělat tady.“

Egwain se s vytřeštěnýma očima otočila a zazírala na Leanu sedící za stolem se štólou kronikářky kolem ramen a s milým úsměvem na měděné tváři. Dveře amyrlininy pracovny byly otevřené a uvnitř seděla Siuan za svým prostým, dobře naleštěným psacím stolem a s pruhovanou štólou svého úřadu na ramenou četla jakýsi dlouhý pergamen. Tohle bylo šílené.

Egwain, bez velkého přemýšlení, uprchla do obrazu, který vytvořila, a ocitla se, lapajíc po dechu, na Trávníku v Emondově Roli. Všude kolem stály domy s doškovými střechami a ze skalky na rozlehlém trávníku vyvěral Vinný střik. U rychle proudícího a rozšiřujícího se potoka stál malý hostinec jejího otce, přízemí bylo kamenné, přesahující poschodí omítnuté nabilo. „Jediná taková střecha v celým Dvouříčí,“ říkával Bran al’Vere o svých červených taškách. Velké kamenné základy poblíž hostince U Vinného střiku, s mohutným, rozložitým dubem vyrůstajícím z jejich středu, byly mnohem starší než hostinec, ale někteří lidé tvrdili, že nějaký hostinec stával na břehu potoka Vinný střik déle než dvě stě let.

Huso. – Poté, co takto důrazně varovala Nyneivu ohledně snění v Tel’aran’rhiodu, se málem nechala chytit do jednoho ze svých vlastních. I když bylo zvláštní, že se jí zdálo o Galadovi. Občas se jí o něm zdávalo. Zrudla. Rozhodně do něj nebyla zamilovaná, dokonce ho ani neměla moc ráda, ale byl velmi spanilý a v jejích snech byl spíš takový, jakého by ho chtěla mít. Častěji se jí zdávalo o jeho bratru Gawynovi, ale to bylo stejně hloupé. Ať už Elain říkala cokoliv, Gawyn jí nikdy své city nevyjevil.

To ta hloupá knížka se všemi těmi příběhy o milencích. Jakmile se ráno probudí, vrátí ji zpátky Aviendze. A řekne jí, že si vůbec nemyslí, že ji čte kvůli dobrodružství.

Ale odejít se jí ještě nechtělo. Domov. Emondova Role. Poslední místo, kde se cítila skutečně v bezpečí. Odešla víc než před rokem a půl, a přesto všechno zřejmě zůstalo, jak si to pamatovala. Ale ne úplně všechno. Na Trávníku byly zaražené dvě žerdi s praporci, na jednom byl červený orel, na druhém stejně červená vlčí hlava. Má s tím snad něco společného Perrin? Neuměla si představit co. A přesto odešel domů, aspoň to Rand tvrdil, a jí se nejednou zdálo o něm a vlcích.

Dost toho zbytečného postávání. Byl čas –

Záblesk.

Z hostince vyšla její matka s prošedivělým copem přehozeným přes rameno. Marin al’Vereová byla štíhlá žena, stále hezká, a nejlepší kuchařka v celém Dvouříčí. Egwain ze šenku, kde se konala schůze vesnické rady, slyšela otcův smích.

„Ty jsi ještě tady, dítě?“ zeptala se její matka, pobaveně ji hubujíc. „Už jsi přece vdaná dost dlouho, abys věděla, že bys neměla dopustit, aby se manžel dozvěděl, že tu smutně postáváš a čekáš na něj.“ Potřásla hlavou a zasmála se. „Je pozdě. Tady jde.“

Egwain se dychtivě obrátila a očima zalétla za děti hrající si na Trávníku. Trámy nízkého Vozového mostu zaduněly, jak přes ně přecválal Gawyn, a pak před ní sklouzl ze sedla. Vysoký a urostlý jako topol, ve zlatem vyšívaném červeném kabátci, měl sestřiny rudozlaté kudrny a úžasné tmavomodré oči. Nebyl ovšem tak hezký jako jeho polobratr, ale jí se srdce rozbušilo prudčeji, než když předtím uviděla Galada – Když uviděla Galada? Cože? – a musela si přitisknout dlaně na břicho v marné snaze uklidnit žaludek.

„Chyběl jsem ti?“ zeptal se Gawyn s úsměvem.

„Trošku.“ Proč mě vůbec napadl Galad? Jako bych ho právě před chvílí zahlédla. „Občas, když jsem nedělala nic zajímavýho. Chyběla jsem ti?“

Místo odpovědi ji zvedl do vzduchu a políbil. Hodnou chvíli nevnímala nic jiného, dokud ji nepostavil na roztřesené nohy. Praporce byly pryč. Jaké praporce?

„Tady je,“ ozvala se její matka, přicházející s nemluvnětem zavinutým v plenkách. „Tady je tvůj syn. Je to pěknej klouček. Vůbec nebrečí.“

Gawyn se zasmál, vzal si dítě a zvedl ho vysoko do vzduchu. „Má tvoje oči, Egwain. Jednoho dne bude motat dívkám hlavy.“

Egwain couvala a potřásala hlavou. Byly zde praporce, jeden s červeným orlem, druhý s červenou vlčí hlavou. Viděla Galada. Ve Věži. „NEEEEEEEEE!“

Uprchla, vyskočila z Tel’aran’rhiodu do vlastního těla. Vědomí jí vydrželo jen na tak dlouho, aby se podivila, jak mohla být tak hloupá a dovolit, aby ji vlastní představy málem lapily, a pak už spala hlubokým spánkem a zdál se jí vlastní, bezpečný sen. Gawyn přecválal přes Vozový most, seskočil ze sedla...

Zpoza domu s doškovou střechou vyšla Moghedien a nepřítomně uvažovala o tom, kde asi tahle vesnička je. Nebylo to právě místo, kde by čekala, že uvidí vlající praporce. Ta dívka byla silnější, než čekala, když unikla z jejího přediva v Tel’aran’rhiodu. Dokonce ani Lanfear tady nemohla využívat své schopnosti, ať už tvrdila cokoliv. Přesto, tahle holka ji však zaujala jenom proto, že se bavila s Elain z rodu Trakandů, která by ji mohla dovést k Nyneivě z al’Mearů. Jediný důvod ji chytit byl prostě ten, že chtěla Tel’aran’rhiod zbavit jedné ženské, která se tu mohla volně potulovat. Už tak bylo dost špatné, že se o něj musela dělit s Lanfear.

Ale Nyneiva z al’Mearů... Tu ženu chtěla přinutit, aby žebrala o dovolení jí sloužit. Chytí ji v bdělém světě, možná dokonce požádá Velikého pána, aby jí dal nesmrtelnost, aby mohla navěky litovat, že se postavila proti Moghedien. Ona a Elain kuly pikle s Birgitte, že? To byl další důvod ji potrestat. Birgitte dokonce ani nevěděla, kdo Moghedien je, tenkrát dávno, ve věku pověstí, když zmařila Moghedieniny tak dobře ukuté plány, jak zneškodnit Luise Therina. Ale Moghedien znala ji. Jenomže Birgitte – Teadra, tak se tehdy jmenovala – zemřela dřív, než si to s ní mohla vyřídit. Smrt nebyla trestem, nebyla koncem, ne, když znamenala život tady.

Nyneiva z al’Mearů, Elain z rodu Trakandů a Birgitte. Tyhle tři si najde a vypořádá se s nimi. Ze stínů, aby nic nepoznaly, dokud nebude pozdě. Se všemi třemi, bez výjimky.

Zmizela a praporce se jen tak lehce vlnily ve vánku vanoucím v Tel’aran’rhiodu.