Oheň z nebes

19 Vzpomínky

„Má královno?“

Morgasa vzhlédla od knihy, kterou měla položenou v klíně. Šikmé sluneční paprsky pronikaly oknem pokoje vedle její ložnice. Již bylo horko, bezvětří, a ona měla obličej zvlhlý potem. Zanedlouho bude poledne a ona ještě nevyšla z komnaty. To se jí nepodobalo. Nemohla si vzpomenout, proč se rozhodla prolenošit celé dopoledne s knihou. Zřejmě se poslední dobou nedokázala na čtení soustředit. Podle zlatých hodin na římse nad mramorovým krbem prošla již hodina od chvíle, kdy naposledy obrátila stránku, a ona si nemohla vzpomenout na slova. Muselo to být tím vedrem.

Mladý důstojník v červeném plášti její gardy, klečící s pěstí přitisknutou na rudozlatý koberec, jí byl matně povědomý. Kdysi znala jméno každého gardisty přiděleného do paláce. Snad to bylo všemi těmi novými tvářemi. „Tallanvor,“ řekla a samotnou ji to překvapilo. Byl to vysoký, dobře stavěný mladý muž, ale ona nevěděla, proč si zvlášť jeho pamatuje. Nepřivedl jí jednou kohosi? Kdysi dávno? „Gardový poručík Martyn Tallanvor.“

Mladík k ní vzhlédl, překvapivě zachmuřený, než zase upřel oči na koberec. „Má královno, odpusť, ale překvapilo mě, že vzhledem k ranním zprávám setrváváš tady.“

„Jakým zprávám?“ Bylo by dobré dozvědět se něco kromě Alteiminých drbů z tairenského dvora. Občas měla dojem, že se té ženy chce zeptat na něco jiného, ale jediné, co spolu kdy dělaly, bylo probírání klepů. Morgasa si nevzpomínala, že by něco takového kdy dělala předtím. Gaebril je zřejmě rád poslouchal, se zkříženými kotníky sedával v tom vysokém křesle před krbem a spokojeně se usmíval. – Alteima začala v poslední době nosit docela odvážné šaty. Morgasa jí k tomu bude muset něco říci. Nejasně si uvědomila, že už na to myslela dřív. Nesmysl. Kdyby ano, tak už bych s ní byla promluvila. Potřásla hlavou, neboť si uvědomila, že se v myšlenkách úplně vzdálila od mladého důstojníka, který zatím začal mluvit, ale zase se odmlčel, když si všiml, že ho neposlouchá. „Zopakuj mi to. Byla jsem nepozorná. A vstaň.“

Muž vstal, tvářil se dost rozzlobeně a na chvíli na ni upřel planoucí pohled, než zase sklopil zrak. Ona se podívala, kam tak zíral, a zrudla. Měla velice hluboký výstřih. Ale Gaebrilovi se to tak líbilo. A přestala si lámat hlavu s tím, že je polonahá před jedním ze svých důstojníků.

„Buď stručný,“ řekla stroze. Jak se opovažuje na mě takhle dívat? Měla bych ho nechat zbičovat. „Jaké zprávy jsou tak důležité, že si myslíš, že můžeš vpadnout do mé komnaty, jako by to byla nějaká taverna?“ Mladíkovi potemněla tvář, ale bylo-li to z rozpaků, které byly na místě, či že se nahněval ještě víc, to Morgasa nepoznala. Jak se opovažuje zlobit na svou královnu? Copak si ten muž myslí, že nemám na práci nic jiného, než ho poslouchat?

„Vzpoura, má královno,“ pravil formálně, a všechno pomyšlení na hněv a nevhodné pohledy bylo pryč.

„Kde?“

„Ve Dvouříčí, má královno. Někdo pozvedl tu starou korouhev Manetherenu, Rudého orla. Ráno dorazil posel z Bílého Mostu.“

Morgasa zaťukala prsty na knihu. Myslelo jí to jaksi jasněji než v poslední, dost dlouhé době. Něco s Dvouříčím, nějaká jiskřička, kterou nedokázala rozdmychat k životu, jí vrtala hlavou. Ta oblast byla těžko součástí Andoru a tento stav panoval již celá pokolení. Ona a poslední tři královny před ní měly už tak dost práce, aby udržely pod jakous takous kontrolou aspoň havíře a taviče v pohoří Oparů, a i ta špetka nadvlády by byla ztracena, kdyby existoval nějaký způsob, jak dostat kovy bezpečně přes zbytek Andoru. Volba mezi tím, zda si udržet zlato a železo a ostatní kovy z dolů, či dvouříčskou vlnu a tabák, nebyla nijak těžká. Ale neovládané povstání, dokonce i povstání v té části její říše, které vládla pouze na mapě, se mohlo rozšířit jako lesní požár i na místa, jež skutečně patřila jí. A Manetheren, zničený během trollockých válek, Manetheren z bájí a příběhů, stále upoutával některé lidi. Kromě toho, Dvouříčí bylo její. I když snad bylo ponecháno příliš dlouho samo sobě, pořád bylo součástí její říše.

„Byl o tom zpraven urozený pán Gaebril?“ Ovšemže ne. To už by k ní přišel se zprávami a návrhy, jak se s tím vypořádat. Jeho návrhy byly vždycky nepochybně správné. Návrhy? Měla dojem, že si nějak vzpomíná, jak jí říká, co má dělat. To bylo, samozřejmě, nemožné.

„To byl, má královno.“ Tallanvorův hlas byl stále bezvýrazný, na rozdíl od jeho tváře, kde pomalu doutnal hněv. „Smál se. Řekl, že Dvouříčí zjevně dělá potíže a on s tím bude muset jednou něco provést. Řekl, že tahle malá otravnost bude muset počkat kvůli důležitějším záležitostem.“

Kniha spadla na zem, jak Morgasa vyskočila. Královna měla dojem, že se Tallanvor spokojeně usmívá, když procházela kolem něj. Jedna služebná jí řekla, kde najde Gaebrila, a ona nakráčela přímo na nádvoří s kolonádou, kde byla uprostřed mramorová kašna s nádržkou plnou leknínových listů a rybek. Bylo tu chladněji a panoval tu trochu stín.

Gaebril seděl na širokém bílém roubení kašny a urození pánové a dámy se shromáždili kolem něj. Morgasa jich víc než polovinu nepoznala. Byl tu tmavý Jarid z rodu Sarandů s hranatou tváří i jeho mazaná manželka Elenia s medovými vlasy. Taky ta ufňukaná Arymilla z rodu Marne, která neustále kulila vlahé hnědé oči v předstíraném zájmu, i kostnatý Masin z rodu Caerenů s kozí tváří, který by povalil každou ženu, kterou by dokázal dostat do kouta, i přes prořídlé bílé vlasy. Naean z rodu Arawnů, jejíž bledou krásu jako obvykle kazil opovržlivý úšklebek, a Lir z rodu Barynů, hubený jako tyčka, který měl ze všech věcí právě meč, a ještě Karind z rodu Ansharů s tím stejným bezvýrazným pohledem, o němž někteří tvrdili, že dostal do hrobu její tři manžely. Ostatní vůbec neznala, což bylo dost zvláštní, ale tyhle lidi nikdy kromě státnických příležitostí nezvala do paláce. Jeden každý stál proti jejímu nástupu na trůn. Elenia a Naean chtěly na Lví trůn samy. Co si to ten Gaebril myslí, že je sem přivedl?

„...velikost tvých panství v Cairhienu, můj pane,“ říkala právě Arymilla, nakloněná ke Gaebrilovi, když se Morgasa přiblížila. Žádný z nich se na ni ani nepodíval. Jako by byla služka přinášející víno!

„Chci si s tebou promluvit o Dvouříčí, Gaebrile. O samotě.“

„To už jsem vyřídil, drahoušku,“ řekl lhostejně a smočil si prsty ve vodě. „Teď mám na práci jiné věci. Myslel jsem, že si budeš přes ten denní žár číst. Jak to vypadá, měla by ses vrátit do svého pokoje, dokud se večer neochladí.“

Drahoušku. On jí říká drahoušku před těmihle vetřelci! Jakkoliv ji vzrušovalo slyšet to z jeho úst, když byli sami... Elenia si zakrývala ústa. „Myslím, že ne, pane Gaebrile,“ pravila Morgasa chladně. „Půjdeš se mnou hned teď. A tihle budou pryč z paláce, než se vrátím, nebo je nechám z Caemlynu vypovědět úplně.“

Náhle Gaebril stál, byl to velký muž, tyčil se nad ní. Nějak se nedokázala podívat jinam než do jeho tmavých očí. Zasvrbělo ji, jako by na nádvoří náhle zavál ledový vítr. „Odejdeš a počkáš na mě, Morgaso.“ Jeho hlas jí zněl v uších jako vzdálený řev. „To, co bylo potřeba, jsem již vyřídil. Přijdu za tebou večer. Teď odejdi. Odejdi.“

Právě zvedala ruku, aby otevřela dveře svých komnat, když si uvědomila, kde to vlastně je. A co se stalo. On jí řekl, aby odešla, a ona šla. Zděšeně zírala na dveře a v duchu viděla opovržlivé úšklebky na tvářích mužů i slyšela otevřený smích některých žen. Co se to se mnou stalo? Jak jsem se mohla nechat nějakým mužem tak ohloupit? Stále cítila nutkání vstoupit a počkat na něj.

Omámeně se přinutila obrátit a odejít ode dveří. Byla to námaha. V nitru se krčila při představě, jak bude Gaebril zklamán, když ji nenajde tam, kde čekal, a ještě víc se přikrčila, když tu podlézavou myšlenku rozpoznala.

Zprvu neměla ponětí, kam vlastně jde, ani proč, věděla jenom, že nebude poslušně čekat ani na Gaebrila, ani na žádného muže či ženu na světě. Neustále se jí vracelo nádvoří s kašnou, jak jí říká, že má odejít, a ty odporné pobavené tváře přihlížejících. Mysl měla stále zamlženou. Nechápala jak ani proč to mohla dopustit. Musela myslet na něco, co dokázala pochopit, něco, s čím se mohla vypořádat. Na Jarida Saranda a ostatní.

Když nastoupila na trůn, dala jim milost za všechno, co spáchali během boje o nástupnictví, stejně jako omilostnila každého, kdo stál proti ní. Připadalo jí nejlepší pohřbít všechno nepřátelství dřív, než vyhnisá v intriky a pikle, které zamořovaly tolik států. Hra rodů, tak to nazývali – daes dae’mar – nebo velká hra, a ta vedla jen k nekonečným a složitým krevním mstám mezi rody a svrhávání vládců. Hra rodů byla za občanskou válkou v Cairhienu a nepochybně měla své prsty i ve zmatcích panujících v Arad Domanu a Tarabonu. Milost musela dát každému, aby zarazila daes dae’mar, která se zrodila v Andoru, ale kdyby byla mohla nechat některé milosti nepodepsané, byly by to pergameny s oněmi sedmi jmény.

Gaebril to věděl. Morgasa veřejně svou nemilost neprojevovala, ale v soukromí o své nedůvěře ochotně mluvila. Když jí přísahali věrnost, museli jim rozpáčit ústa, a ona slyšela lži, které jim splývaly ze rtů. Každý by skočil po možnosti ji svrhnout, a všech sedm pohromadě...

Mohla dojít jen k jednomu závěru. Gaebril proti ní musí kout pikle. Nemohlo mu jít o to, aby na trůn dosadil Eleniu nebo Naean. Ne když už má mě, pomyslela si trpce, a já se chovám jako jeho mazlíček. Musel se chtít na trůn dostat sám. A stát se prvním králem, jakého kdy Andor měl. A ona stále cítila touhu vrátit se ke své knize a počkat na něj. Ještě stále nesmírně toužila po jeho dotecích.

Teprve když uviděla zestárlé tváře v chodbě kolem sebe, vrásčité líce a často ohýbané hřbety, uvědomila si, kde je. V obydlí penzistů. Někteří sluhové se, když zestárli, vrátili ke svým rodinám, ale jiní byli v paláci tak dlouho, že už na žádný jiný život ani nedokázali pomyslet. Tady měl každý malý byt, vlastní zastíněnou zahrádku a větší dvorek. Jako všechny královny před ní, i Morgasa doplňovala jejich penze tím, že jim dovolovala kupovat si jídlo z palácových kuchyní za menší než skutečnou cenu, a špitál se staral o nemocné. Provázely ji rozlámané úklony a nejistá pukrlata a mumlání: „Světlo na tebe sviť a tebe ochraňuj, má královno.“ Nepřítomně jim odpovídala. Teď už věděla, kam jde.

Liniiny dveře byly stejné jako všechny ostatní v chodbě se zelenými dlaždicemi, kromě lva Andoru ve skoku na nich nebyla žádná ozdoba. Morgasu ani nenapadlo zaklepat, než vstoupila. Byla královna a toto byl její palác. Její stará chůva tam nebyla, i když nad malým ohýnkem v cihlovém krbu stála konvice, z níž stoupala pára, takže bylo zřejmé, že nebude pryč dlouho.

Dvě útulné místnůstky byly vybavené úhledným nábytkem, postel byla dokonale ustlaná, dvě židle přesně přistavené ke stolu, na němž uprostřed stála modrá váza s malým vějířem zeleně. Lini si vždycky potrpěla na pořádek. Morgasa by se vsadila, že v šatníku v ložnici visí všechny šaty jedny vedle druhých úplně stejně, a to samé že platí pro hrnce v kredenci vedle ohniště v druhém pokoji.

Na krbové římse stálo v řadě šest malovaných slonovinových miniatur na malých dřevěných stojáncích. Jak si je mohla Lini dovolit z penze chůvy, to si Morgasa neuměla představit. Samozřejmě se na něco takového nemohla zeptat. Miniatury byly po dvojicích, ukazovaly tři mladé ženy a ty stejné ženy jako malá děvčátka. Byla tam Elain i ona sama. Morgasa sundala svůj portrét z doby, kdy jí bylo čtrnáct a byla štíhlá jako proutek, a nemohla uvěřit, že vypadala tak nevinně. Měla na sobě ty hedvábné šaty slonovinové barvy, které si oblékla v den, kdy odešla do Bílé věže, a ani ve snu by ji nenapadlo, že se stane královnou, jen chovala marnou naději, že by se mohla stát Aes Sedai.

Nepřítomně si sáhla palcem na prsten s Velkým hadem, který nosila na levé ruce. Vlastně si ho tak úplně nezasloužila. Ženy, které nemohly usměrňovat, prsten nedostávaly. Ale ona se těsně před šestnáctými jmeninami vrátila, aby se ucházela o Růžovou korunu jménem rodu Trakandů, a když asi o dva roky později trůn získala, prsten dostala darem. Podle tradice se každá dědička Andoru cvičila ve Věži a jako uznání Andoru za dlouholetou podporu Věže dostávala prsten, ať už mohla či nemohla usměrňovat. Morgasa byla ve Věži pouze dědičkou rodu Trakandů, ale oni jí ho přesto poslaly, jakmile jí vložili Růžovou korunu na hlavu.

Vrátila svůj portrét na římsu a sundala portrét své matky, který byl namalován v době, kdy Maighdin bylo asi o dva roky více. Lini dělala chůvu třem pokolením trakandských žen. Maighdin bývala krasavice. Morgasa si stále vzpomínala na její úsměv, když býval zářivým paprskem mateřské lásky. Právě Maighdin měla usednout na Lví trůn. Ale zabila ji horečka, a mladá dívka se stala hlavou rodu Trakandů uprostřed bojů o trůn. Zpočátku neměla větší podporu než družiníky rodu a rodového barda. Získala jsem Lví trůn. Nevzdám se ho a nedovolím, aby ho sebral muž. Po tisíc let vládly Andoru královny a já nepřipustím, aby to teď skončilo!

„Zase se mi hrabeš ve věcech, co, dítě?"

Hlas spustil její dávno zapomenuté reflexy. Morgasa miniaturu schovala za záda dřív, než si uvědomila, co vlastně dělá. Lítostivě potřásla hlavou a vrátila portrét zpátky na stojánek. „Už nejsem holčička v dětském pokoji, Lini. Musíš si to pamatovat, jinak jednoho dne řekneš něco, s čím budu muset něco udělat.“

„Krk mám hubený a starý,“ řekla Lini a položila na stůl síťovku s mrkví a tuřínem. Vypadala křehce ve svých úpravných šedých šatech s vlasy staženými do uzlu a úzkým obličejem s kůží napjatou jako tenký pergamen, ale záda měla rovná, hlas čistý a klidný a pohled v tmavých očích pronikavý jako vždycky. „Jestli ho chceš předat katovi, tak už mi stejně moc k ničemu není. ‚Pokroucená stará větev otupí ostří, které přesekne mladý stromek.‘“

Morgasa si povzdechla. Lini se nikdy nezmění. Neudělá pukrle, bude-li se dívat celý dvůr. „Čím jsi starší, tím jsi tvrdší. Nejsem si jistá, jestli by kat na ten tvůj krk našel dost ostrou sekeru.“

„Už jsi mě delší dobu nenavštívila, takže předpokládám, že se objevilo něco, co si potřebuješ promyslet. Když jsi byla malá – i později – vždycky jsi sem chodila, když jsi na něco nemohla přijít. Mám ti udělat konev čaje?“

„Delší dobu, Lini? Navštěvuji tě každý týden, a opravdu se tomu divím, vzhledem k tomu, jak se mnou mluvíš. I tu nejurozenější paní v Andoru bych poslala do vyhnanství, kdyby řekla polovinu toho, co ty.“

Lini se na ni vyrovnaně podívala. „Nevstoupila jsi do mých dveří od jara. A já mluvím tak jako vždycky. Už jsem příliš stará, abych se měnila. Chceš ten čaj?“

„Ne.“ Morgasa si zmateně položila ruku na hlavu. Navštěvovala Lini každý týden. Vzpomínala si... Nedokázala si vzpomenout. Gaebril vyplňoval její čas tak beze zbytku, že bylo těžké vzpomenout si na cokoliv kromě něj. „Ne, nechci čaj. Nevím, proč jsem přišla. Ty mi s problémem, který mám, pomoci nemůžeš.“

Její stará chůva si odfrkla, nicméně se jí nějak podařilo, že to znělo půvabně. „Máš potíže s Gaebrilem, viď? Jenomže se teď příliš stydíš, abys mi to řekla. Holka, já tě přebalovala, když jsi ještě byla v kolíbce, starala jsem se o tebe, když jsi byla nemocná a obracel se ti žaludek, a učila jsem tě, cos potřebovala vědět o mužích. Nikdy ses nestyděla probírat se mnou cokoliv, a teď není vhodná chvíle s tím začínat.“

„Gaebril?“ Morgase se rozšířily oči. „Ty to víš? Ale jak?“

„Oho, dítě,“ řekla Lini smutně, „to přece ví každý, i když nikdo zatím neměl dost kuráže ti to říct. Já bych ji byla měla, kdyby ses ode mě nedržela stranou, ale je to těžko něco, s čím bych mohla já přiběhnout za tebou, ne? Je to právě z těch věcí, kterým žena neuvěří, dokud to nezjistí sama.“

„O čem to mluvíš?“ chtěla vědět Morgasa. „Byla tvoje povinnost za mnou přijít, jestli jsi to věděla, Lini. – Byla to povinnost všech! Světlo, já se to dozvím poslední, a teď je již možná pozdě to zastavit!"

„Příliš pozdě?“ opáčila poněkud nevěřícně Lini. „Proč by mělo být příliš pozdě? Prostě vypakuješ Gaebrila z paláce, z Andoru, a Alteimu a ostatní s ním, a tím to všechno skončí. Příliš pozdě, no tohle.“

Morgasa chvíli nebyla mocná slova. „Alteimu,“ řekla nakonec, „a... ostatní?“

Lini na ni zírala a pak znechuceně potřásla hlavou. „Jsem stará hlupačka. Už mi vysychá důvtip. No, už to víš. ‚Když je med venku z plástve, nedá se vrátit zpátky.‘“ Náhle měla laskavější hlas a zároveň živější, mluvila tím hlasem, kterým Morgase řekla, že si její poník zlomil nohu a musí být utracen. „Gaebril tráví většinu nocí s tebou, ale Alteimě věnuje skoro tolik času. Občas se zastaví i u dalších šesti. Pět jich má pokoje v paláci. Jednu, mladou holku s velkýma očima, z nějakého důvodu propašovává dovnitř a ven celou zabalenou v plášti, dokonce i v tomhle vedru. Možná má manžela. Je mi to líto, děvče, ale pravda je pravda. ‚Je lepší medvědovi čelit, než před ním utíkat.‘“

Morgase se podlomila kolena, a kdyby jí Lini spěšně nepřistrčila židli od stolu, byla by si sedla na podlahu. Alteima. Teď získalo to, jak je dvě pozorovával při klevetění, nový rozměr. Muž s láskou pozorující dvě své kočičky při hře. A šest dalších! Vzplál v ní vztek, vztek, který jí chyběl, když si jen myslela, že jde po jejím trůnu. To zvažovala chladně, jasně. Tedy tak chladně, jak jen v poslední době dokázala cokoliv zvážit. To bylo nebezpečí, kterému bylo třeba čelit s čistou hlavou. Ale tohle! Ten muž si schovává své holčice v jejím paláci. Udělal z ní jen další ze svých děvek. Chtěla jeho hlavu. Chtěla ho zaživa stáhnout z kůže. Světlo jí pomoz, toužila po jeho doteku. Musela jsem se zbláznit!

„To vyřídím společně se vším ostatním,“ prohlásila studeně. Hodně záleželo na tom, kdo je v Caemlynu a kdo na svých venkovských panstvích. „Kde je urozený pán Pelivar? Pán Abelle? Urozená paní Arathelle?“ Ti vedli silné rody s mnoha družiníky.

„Ve vyhnanství,“ řekla Lini pomalu a zvláštně se na ni podívala. „Vloni na jaře jsi je vykázala z města.“

Morgasa na ni civěla. Na nic takového si nevzpomínala. Teď se jí to však vracelo, matně a nejasně. „Urozená paní Ellorien?“ pokračovala pomalu. „Paní Aemlyn a pán Luan?“ Další silné rody. Další rody, které stály za ní, když získala trůn.

„Ve vyhnanství,“ odpověděla Lini stejně pomalu. „Ellorien jsi nechala zbičovat, když se ptala proč.“ Sklonila se, shrnula Morgase vlasy z očí a pokroucenými prsty jí spočinula na tváři, jako tehdy, když zjišťovala, zda nemá horečku. „Jsi v pořádku, dítě?“

Morgasa tupě přikývla, ale spíš proto, že se rozpomínala, byť ne zcela jasně. Ellorien, křičící rozhořčením, když jí ze zad strhávali šaty. Rod Traemane byl první, který podpořil Trakandy, zprávu přinesla kyprá, hezká žena, jenom o pár let starší než Morgasa. Přinesla ji Ellorien, nyní jedna z Morgasiných nejbližších přítelkyň. Alespoň jí bývala. Elain pojmenovali po Ellorienině babičce. Matně si vzpomínala, jak město opouštěli i další šlechtici. Odvraceli se od ní, to teď bylo zřejmé. A ti, kteří zůstali? Rody příliš slabé, aby byly k nějakému užitku, leda jako pochlebníci. Začínala si vzpomínat na to, jak podepisovala rozličné dokumenty, které před ni Gaebril kladl, vytvářela nové tituly. Gaebrilovi patolízalové a její nepřátelé. Mohla se spolehnout, že v současné době jsou v Caemlynu silní oni.

„Mně je jedno, co říkáš,“ prohlásila Lini pevně. „Horečku sice nemáš, ale něco je tu ve velkém nepořádku. Potřebuješ léčitelku Aes Sedai, to potřebuješ.“

„Žádnou Aes Sedai.“ Morgase nyní ztvrdl hlas. Znovu krátce sáhla na prsten. Věděla, že její nepřátelství k Věži v poslední době vzrostlo a přesáhlo hranici, kterou někteří mohli považovat za rozumnou, ale ona přesto nedokázala věřit Bílé věži, která se zřejmě snažila skrýt před ní její dceru. Psala nové amyrlin a požadovala, aby jí Elain vrátily – nikdo od amyrlinina stolce nic nepožadoval, ale ona ano – a na ten dopis ještě nedostala odpověď. Jen tak tak měl čas dostat se do Tar Valonu. V každém případě věděla zcela jasně, že si k tělu žádnou Aes Sedai nepustí. A přesto zároveň nedokázala pomyslet na Elain, aniž by se nenadmula pýchou. Pozvednutá tak brzy mezi přijaté novicky. Elain mohla docela dobře být první ženou, která na andorský trůn usedne jako hotová Aes Sedai, ne jen cvičená ve Věži. Nedávalo žádný smysl, že mohla cítit obě věci najednou, ale právě teď jí dávalo smysl jen máloco. A její dcera Lví trůn nikdy nezíská, jestli jí ho Morgasa nezabezpečí.

„Řekla jsem žádné Aes Sedai, Lini, tak se na mě klidně můžeš přestat takhle dívat. Tentokrát mě nepřinutíš spolknout nějakou ohavnou medicínu. Kromě toho pochybuji, že v Caemlynu najdeš Aes Sedai jakékoliv barvy.“ Její staří příznivci byli pryč, ona sama jim podepsala vyhnanství, a možná se z nich navíc stali její nepřátelé pro to, co udělala Ellorien. Noví urození pánové a dámy na jejich místech v paláci. Nové tváře v gardě. Kdo ještě zůstal věrný? „Poznala bys gardového poručíka jménem Tallanvor, Lini?“ Druhá žena rychle kývla a Morgasa pokračovala. „Tak mi ho najdi a přiveď ho sem. Ale ať neví, že ho přivádíš za mnou. Vlastně kdyby se někdo vyptával, tak každému v obydlí penzistů řekni, že tu nejsem.“

„Je toho víc než jen Gaebril a jeho ženské, viď?“

„Jen běž, Lini. Nemám moc času.“ Podle stínů v zahradě plné stromů za oknem poznala, že slunce překročilo zenit. Večer přijde až příliš brzy. Večer, kdy ji Gaebril začne hledat.

Když Lini odešla, Morgasa zůstala celá vzpřímená sedět na židli. Neodvažovala se vstát. Kolena sice měla silnější, ale bála se, že jak se jednou začne pohybovat, nezastaví se, dokud nebude zpátky ve svém pokoji čekat na Gaebrila. Nutkání bylo tak silné, zvláště teď, když byla sama. A jakmile by se na ni podíval, jakmile by se jí dotkl, Morgasa nepochybovala, že by mu všechno odpustila. Nebo by možná na všechno zapomněla, vzhledem k tomu, jak rozmazané a neúplné měla vzpomínky. Kdyby nevěděla, že je to nemožné, byla by si myslela, že na ni nějak použil jedinou sílu, ale žádný muž, který by dokázal usměrňovat, by se nedožil tak vysokého věku.

Lini jí často říkávala, že na světě vždycky existuje jeden muž, pro něhož ze sebe žena udělá hlupačku bez mozku, ale ona nikdy nevěřila, že by mohla někomu takhle podlehnout. Nicméně muži, které si vybírala, nikdy nebyli ti praví, ať už zpočátku vypadali jakkoliv dobře.

Za Taringaila Damodreda se provdala z politických důvodů. Byl předtím ženatý s Tigrain, dědičkou, jejíž zmizení mělo za následek boj o nástupnictví, když Modrellein zemřela. Svatba s ním byla spojením se starou královnou, utišila pochyby většiny jejích odpůrců a, což bylo ještě důležitější, udržela spojenectví, které ukončilo nekonečnou válku s Cairhienem. Takovým způsobem si královny vybíraly své manžely. Taringail byl chladný, odtažitý muž, a v jejich vztahu nikdy nebyla i přes dvě nádherné děti láska. Když zemřel při nehodě na lovu, byla to téměř úleva.

Tomdril Merrilin, rodový bard a pak dvorní bard, byl zpočátku veselý, inteligentní a vtipný, rozesmátý muž, který využil triků hry rodů, aby jí pomohl na trůn, a když ho jednou získala, pomáhal jí posílit Andor. Byl dvakrát starší než ona, ale ona by si ho přesto byla vzala za muže – svatby s prostými lidmi nebyly v Andoru neznámé – jenomže on beze slova zmizel a ji přemohl hněv. Nikdy nezjistila, proč odešel, avšak na tom nezáleželo. Když se konečně vrátil, byla by zatykač určitě odvolala, ale on místo toho, aby její hněv jemně odvrátil, odpověděl na její drsná slova drsnými slovy a řekl věci, které mu nemohla odpustit. Doteď jí vždy zahořely uši, když si vzpomněla, jak ji nazval rozmazleným spratkem a loutkou Tar Valonu. Doslova s ní třásl, se svou královnou!

Pak tu byl Gareth Bryne, silný a schopný, stejně drsně upřímný jako jeho tvář a stejně umíněný jako ona. Ukázalo se, že je to hlupák a zrádce. Ještě že jí zmizel ze života. Připadalo jí to jako celá léta, co ho viděla naposled, místo jen něco přes půl roku.

A nakonec Gaebril. Koruna na jejím seznamu špatných voleb. Aspoň že se ji ti ostatní nepokoušeli nahradit.

Na jeden ženský život to bylo mužů habaděj, ale zase na druhou stranu příliš málo. Další věc, kterou Lini občas říkávala, bylo, že muži jsou dobří jen ke třem věcem, i když k těm třem jsou velmi dobří. Dosedla na trůn dřív, než ji Lini považovala za dost starou, aby jí řekla, které tři věci to jsou. Možná kdybych se držela jen tancování, pomyslela si suše, neměla bych s nimi tolik potíží.

Stíny v zahradě za oknem se prodloužily dobře o hodinu, než se Lini vrátila s mladým Tallanvorem, jenž poklekl, ještě než chůva dovřela dveře. „Nejdřív se mnou nechtěl jít,“ vysvětlovala. „Před padesáti lety bych nejspíš mohla předvést, co teď ukazuješ světu ty, a on by za mnou byl šel docela rychle, ale dneska musím používat sladká slůvka.“

Tallanvor otočil hlavu a mrzutě se na ni podíval. „Vyhrožovala jsi mi, že mě sem doženeš holí, jestli nepůjdu. Máš štěstí, že mě zajímalo, co je pro tebe tak důležité, místo abych někomu řekl, aby tě odtáhl do špitálu.“ Její příkré odfrknutí ho však z míry nevyvedlo. Když se otočil k Morgase, objevil se mu v očích hněv. „Vidím, že tvoje setkání s Gaebrilem neproběhlo zrovna dobře, má královno. Doufal jsem ve... víc.“

Díval se jí přímo do očí, ale Liniina poznámka Morgasu znovu upozornila na to, co má na sobě. Měla pocit, jako by se jí do víc než zpola obnažených ňader zabodávaly rozžhavené šípy. Dalo jí práci udržet ruce klidně v klíně. „Jsi bystrý mládenec, Tallanvore. A věrný, myslím, jinak bys ke mně nepřišel se zprávami o Dvouříčí.“

„Nejsem malý kluk,“ vyštěkl a v kleku se narovnal. „Jsem muž, který přísahal celý život sloužit své královně.“

Morgasa nechala svůj hněv vyšlehnout, aby to hezky pocítil. „Jsi-li muž, tak se tak chovej. Vstaň a odpověz své královně pravdivě na otázky. A pamatuj, že já jsem tvá královna, mladý Tallanvore. Ať už si myslíš, že se snad stalo cokoliv, já jsem královna Andoru.“

„Odpusť, má královno. Slyším a poslouchám.“ Slova vyslovil správně, když už ne zrovna dost zkroušeně, ale vstal, hlavu držel vysoko a díval se na ni stejně vzdorně jako vždy. Světlo, ten muž byl stejně umíněný jako svého času Gareth Bryne.

„Kolik věrných mužů je v palácové gardě? Kolik jich uposlechne svých přísah a půjde za mnou?“

„Já půjdu,“ řekl tiše, a náhle všechen jeho hněv vyprchal, ačkoliv stále upíral napjatý pohled na její tvář. „Ostatní... Jestli chceš najít věrné muže, musíš se podívat do odlehlých posádek nejblíž v Bílém Mostu. Někteří z těch, co byli v Caemlynu, byli posláni do Cairhienu se svými odvedenci, ale zbytek ve městě jsou do jednoho Gaebrilovi muži. Jejich nová... Jejich nová přísaha je váže k trůnu a zákonu, ne ke královně.“

Bylo to horší, než myslela, ale vlastně něco podobného čekala. Ať už byl Gaebril cokoliv, nebyl to hlupák. „Takže musím odejít, abych mohla začít znovu upevňovat svou vládu.“ Rody bude těžké sebrat po tom, co tolik šlechticů poslala do vyhnanství, po tom, co provedla Ellorien, ale musela to udělat. „Gaebril by se mi mohl pokusit zabránit v odchodu z paláce.“ Zjistila, že si nejasně vzpomíná, jak se dvakrát pokoušela odejít, ale Gaebril ji zastavil. „Takže obstaráš dva koně a počkáš v uličce za jižními stájemi. Sejdeme se tam, buď v jezdeckém.“

„To je příliš na veřejnosti,“ namítl Tallanvor. „A příliš blízko. Gaebrilovi muži by tě mohli poznat, ať už se převlečeš jakkoliv. Znám jednoho muže... Dokázala bys najít hostinec zvaný U královnina požehnání v západní části Nového Města?“ Nové Město bylo nové jen ve srovnání s Vnitřním Městem, které obklopovalo.

„To zvládnu.“ Neměla ráda, když jí někdo odporoval, i když to bylo rozumné. Bryne to také dělával. Velice ráda tomuto mladému muži ukáže, jak dobře se umí převléknout. Mívala ve zvyku jednou za rok natáhnout šaty obyčejné ženy a procházet se ulicemi, aby cítila tep lidu. Nikdo ji nikdy nepoznal. „Lze však tomu muži věřit, mladý Tallanvore?“

„Basel Gill je ti věrný jako já.“ Zaváhal a tváří mu přeletěla úzkost, kterou znovu nahradil hněv. „Proč jsi čekala tak dlouho? Musela jsi vědět, musela jsi vidět, a přesto jsi čekala, až Gaebril sevře ruce na hrdle Andoru. Proč jsi čekala?“

Tak. Jeho hněv byl upřímný a zasloužil si upřímnou odpověď. Jenže ona odpověď neměla, jistě ne takovou, kterou by mu mohla říci. „Nehodí se, abys zpovídal svou královnu, mladý muži,“ řekla jemně, leč pevně. „Věrný muž, a já vím, že ty jsi věrný, slouží bez otázek.“

Tallanvor dlouze vydechl. „Budu tě čekat ve stáji u Královnina požehnání, má královno.“ A s úklonou vhodnou pro státní přijetí odešel.

„Proč mu pořád říkáš, že je mladý?“ chtěla vědět Lini, jakmile se zavřely dveře. „Vždy ho to popíchne. ‚Hlupák strčí kudlibabku pod sedlo, než vyjede.‘“

„On je mladý, Lini. Je dost mladý, aby mohl být mým synem."

Lini si odfrkla a tentokrát v tom nebylo nic půvabného. „Má pár let na Galada a Galad je příliš starý, aby mohl být tvůj. Když se Tallanvor narodil, ještě sis hrála s panenkami a myslela sis, že děti přicházejí na svět stejně jako panenky.“

Morgasa si povzdechla. Napadlo ji, jestli se tahle žena chovala stejně i k její matce. Nejspíš ano. A pokud bude Lini žít dost dlouho a na trůn nastoupí Elain – o čemž nějak nepochybovala, Lini snad bude žít věčně – nejspíš bude zacházet s Elain úplně stejně. Tedy za předpokladu, že zůstane trůn, který Elain bude moci zdědit. „Otázkou je, je-li tak věrný, jak vypadá, Lini? Jediný věrný gardista, když všechny ostatní věrné z paláce poslali pryč. Najednou mi to připadá příliš dobré, aby to byla pravda.“

„On složil novou přísahu.“ Morgasa otevřela ústa, ale Lini ji předešla. „Viděla jsem ho pak za stájemi. Proto jsem věděla, koho máš na mysli. Zjistila jsem si jeho jméno. On mě neviděl. Klečel a po tvářích se mu řinuly slzy. Střídavě se ti omlouval a opakoval starou přísahu. Ne jenom ‚královně Andoru', ale ‚Morgase, královně Andoru'. Přísahal jako zastara, na meč, řízl se do paže, aby ukázal, že dřív proleje i poslední kapku krve, než by ji porušil. Něco o mužích vím, děvče. Tenhle za tebou půjde i proti vojsku jen s holýma rukama.“

Tohle bylo dobré vědět. Kdyby mu nemohla věřit, musela by vzápětí zapochybovat o Lini. Ne, o Lini nikdy. Přísahal postaru? To tedy byla látka pro příběhy. A ona se v duchu zase zatoulala. S tím, co věděla, jí Gaebril rozhodně přestal zamlžovat mysl. Tak proč se jedna její část stále chtěla vrátit do pokoje a čekat na něj? Musela se soustředit. „Budu potřebovat obyčejné šaty, Lini. Nějaké, které mi moc nepadnou. Trochu sazí z krbu a...“

Lini trvala na tom, že půjde také. Morgasa by ji musela přivázat k židli, aby se jí zbavila. A nebyla si ani jistá, že by se stará paní nechala svázat. Vždy vypadala křehká a vždycky byla silnější, než vypadala. Když vyklouzly malou boční brankou, Morgasa se sobě rozhodně nepodobala. Trocha sazí ztmavila její rudozlaté vlasy, zakryla jejich lesk, takže vypadaly matné a zplihlé. Pot, který se jí řinul po tvářích, také pomohl. Nikdo nevěřil, že se královny potí. Beztvaré šaty z hrubého – velmi hrubého – šedého sukna s rozstřiženými suknicemi doplňovaly její převlek. Dokonce i spodničku a punčochy měla z drsné vlny. Vypadala jako žena z venkova, která přijela s nákladním koněm na trh a teď si chce trochu prohlédnout město. – Lini vypadala jako Lini, s rovnými zády, očividně nepřipouštěla žádné hlouposti, a na sobě měla jezdecké šaty ze zeleného sukna, dobře střižené, ale již deset let vyšlé z módy.

Morgasa zoufale toužila po tom, aby se mohla poškrábat. Také si přála, aby si druhá žena nevzala tolik k srdci poznámku, že šaty nemají příliš padnout. Když její stará chůva cpala róbu s hlubokým výstřihem pod postel, brblala si cosi o vystavování zboží, které nechcete prodat, a když Morgasa tvrdila, že si to právě vymyslela, její odpověď zněla: V mém věku, i kdybych si to právě vymyslela, tak je to pořád staré rčení. Morgasa tušila, že tyhle škrábající, špatně nařasené šaty jsou trestem za tu róbu.

Vnitřní Město bylo vybudováno na kopcích, ulice sledovaly přirozené terénní křivky a byly naplánovány tak, aby umožňovaly nenadálé vyhlídky na parky plné stromů a pomníků či kachlemi pokryté věže třpytící se na slunci stovkami barev. Náhlé vyvýšeniny vyrážely dech pohledem na celý Caemlyn i s okolím, na zvlněné pláně a lesy za ním. Morgasa však nic z toho nevnímala, když tak spěchala mezi lidmi tlačícími se v ulicích. Obvykle by se snažila vyslechnout, co si lidé povídají, odhadnout jejich náladu. Tentokrát slyšela jenom hukot a ruch velkého města. Ani ji nenapadlo, že by mohla pozvednout lid. Tisíce mužů vyzbrojených kameny a vztekem by mohly přemoci gardisty strážící královský palác, ale pokud to snad nevěděla dříve, bouře na jaře, které ji upozornily na Gaebrila, a jen o málo menší vzbouření rok předtím jí ukázaly, co dav dokáže. Hodlala v Caemlynu znovu vládnout, ne dopustit, aby vyhořel do základů.

Za bílými hradbami Vnitřního Města mělo Nové Město vlastní krásu. Vysoké štíhlé věže a kopule z třpytivé běli a zlata, obrovské rozlohy střech s červenými taškami a velké vnější hradby s baštami, světle šedé protkané stříbrnými a bílými žilkami. Velké třídy uprostřed, rozdělené širokými trávníky se stromy, byly ucpané lidmi, kočáry i povozy. Jen si tak mimochodem uvědomila, že tráva usychá z nedostatku vláhy, jinak se soustředila na to, co hledala.

Ze zkušeností získaných při svých každoročních výpravách si lidi, kterých se ptala, velmi pečlivě vybírala. Většinou to byli muži. Věděla, jak vypadá, dokonce i se sazemi ve vlasech, a některé ženy by jí udaly špatný směr čistě jen ze závisti. Muži, na druhou stranu, pečlivě volili slova, aby byli co nejpřesnější a udělali tak na ni dojem. Ale nikdy nezvolila někoho s příliš domýšlivým výrazem či příliš hrubého. Ti první se často urazili, že na ně promluvila, jako by nebyli také opěšalí, a ti druzí si mohli docela dobře myslet, že žena, tázající se po směru, má na mysli něco zcela jiného.

Jeden chlapík s bradou na svůj obličej příliš velkou, nesoucí podnos se špendlíky a jehlami, se na ni zazubil a řekl: „Už ti někdo řek, že vypadáš trochu jako královna? I když nás dostala do týhle kaše, je to pořád pěkná ženská.“

Morgasa se rozverně zasmála, čímž si vysloužila přísný pohled od Lini. „Schovej si ty lichotky pro svou ženu. Takže druhou ulicí doleva, říkáš? Děkuji. A za tu poklonu taky.“

Jak se tak tlačila davem, usadil se jí na tváři mrak. Už toho vyslechla příliš. Ne toho, že vypadá jako královna, ale že Morgasa věci pěkně zamotala. Gaebril zřejmě značně zvýšil daně, aby zaplatil své odvedence, ale vinu za to dávali jí, a oprávněně. Byla to královnina zodpovědnost. Z paláce také vycházely jiné zákony, zákony, které dávaly jen málo smyslu, ale lidem dosti znepříjemňovaly život. Slyšela šeptat o sobě, že Andor už má možná královny příliš dlouho. Bylo to jen mumlání, ale to, co se jeden člověk odvážil pronést tichým hlasem, to si deset dalších myslelo. Možná by nakonec nebylo tak snadné pozvednout davy proti Gaebrilovi, jak si myslela.

Konečně našla svůj cíl, rozlehlý kamenný hostinec se znamením nade dveřmi, na němž byl vyobrazen muž klečící před zlatovlasou ženou s Růžovou korunou a jednou rukou položenou na jeho hlavě. U královnina požehnání. Jestli to měla být ona, tak podoba nebyla příliš vydařená. Žena na znamení měla příliš naducané líce.

Dokud se nezastavila před hostincem, neuvědomila si, že Lini funí. Nasadila příliš rychlé tempo a ta žena zdaleka nebyla nejmladší. „Lini, mrzí mě to. Neměla jsem jít tak –“

„Jestli už nezvládnu udržet krok s tebou, jak se pak dokážu postarat o Elainina děťátka? To tu chceš jenom tak postávat? ‚Couráním se nikdy na konec cesty nedostaneš.‘ Říkal, že bude ve stáji.“

Bělovlasá žena odsupěla pryč a jenom si pro sebe cosi brblala. Morgasa ji následovala za hostinec. Než vstoupila do kamenné stáje, zastínila si oči a podívala se na slunce. Do soumraku zbývaly sotva dvě hodiny. To ji Gaebril začne hledat, pokud to už nedělá.

Tallanvor nebyl ve stáji sám. Když poklekal na slámou pokrytou podlahu v zeleném vlněném kabátci přepásaném mečem, dva muži a žena klekali s ním, byť trochu zdráhavě, nejistí, jako byla i ona. Robustní, růžovolící muž se začínající pleší musel být Basel Gill, hostinský. Měl na sobě starou koženou kazajku pobitou ocelovými kolečky, trochu napjatou kolem břichu, a u boku měl navíc připásán meč.

„Má královno,“ řekl Gill, „nedržel jsem meč celá léta – ne od aielský války – ale považoval bych si za čest, kdybys mi dovolila tě provázet.“ Měl vypadat směšně, ale nevypadal.

Morgasa si prohlížela druhé dva, hromotluka v hrubém šedém kabátci, s těžkými víčky, několikrát zlomeným nosem a jizvami na tváři, a hezoučkou ženušku, která se blížila střednímu věku. Zřejmě patřila k tomu pouličnímu rváči, ale modré sukno jejích šatů s vysokým límečkem bylo příliš jemně tkané, aby jí ho mohl koupit někdo jako on.

Kolohnát vycítil její pochyby, i přes to, jak lenivě se tvářil. „Já jsem Lamželezo, má královno, a jsem královnin člověk. Nejni to správný, co se stalo, a je nutný to napravit. Chci taky jít s tebou. Já a Breana, my oba.“

„Vstaňte,“ vyzvala je královna. „Ještě může chvíli trvat, než bude bezpečné, abyste mě zdravili jako svou královnu. Tvoje společnost mě těší, pane Gille. I tvoje, pane Lamželezo, ale pro tvoji ženu bude lepší, když zůstane v Caemlynu. Čekají nás těžké časy.“

Breana si smetla slámu ze suknice a pozorně se na Morgasu podívala. Na Lini pak ještě ostřeji. „Poznala jsem těžké časy,“ řekla s cairhienským přízvukem. Byla urozeného rodu, pokud se Morgasa nemýlila, tak byla jednou z uprchlíků. „A nikdy jsem nepoznala dobrého muže, dokud jsem nenašla Lamželeza. Nebo dokud on nenašel mě. Věrnost a lásku, které chová k tobě, chovám já k němu desateronásobně. On půjde za tebou, ale já půjdu za ním. Nezůstanu tady.“

Morgasa se nadechla a potom kývla na souhlas. Žena to však zřejmě brala za předem dané. Skvělý základ pro vojsko, aby znovu získala svůj trůn. Jeden mladý voják, který se na ni stejně často mračil, jako se tvářil uctivě, plešatějící hostinský, který vypadá, že dvacet let neseděl na koni, pouliční rváč, který zjevně napůl spal, a uprchlá cairhienská šlechtična, která dala jasně najevo, že její věrnost sahá jen k tomu rváči. A Lini, samozřejmě. Lini, která se k ní chovala, jako kdyby pořád byla malá holčička. Oh ano, velmi dobré jádro.

„Kam půjdeme, má královno?“ zeptal se Gill, když vyváděl již nasedlané koně z jejich stání. Lamželezo se pohnul s překvapivou rychlostí a hodil další sedlo s vysokými rozsochami na koně pro Lini.

Morgasa si uvědomila, že tohle nepromýšlela. Světlo, Gaebril mi přece nemůže pořád zamlžovat mysl. Stále však cítila to nutkání vrátit se do pokoje. Nebylo to jím. Musela se soustředit na to, aby se dostala z paláce a došla až sem. Kdysi by byla šla nejdřív za Ellorien, ale Pelivar nebo Arathelle budou stačit. Jakmile vymyslí, jak vysvětlí jejich vyhnanství.

Než stačila otevřít ústa, promluvil Tallanvor. „Musí to být Gareth Bryne. Velké rody jsou proti tobě zaujaté, má královno, ale jestli Bryne půjde za tebou, oni ti znovu odpřísáhnou spojenectví, i kdyby jen proto, že on vyhraje každou bitvu.“

Morgasa zaťala zuby, aby to ihned nezamítla. Bryne byl zrádce. Ale byl to také jeden z nejlepších žijících generálů. Jeho přítomnost by mohla být přesvědčivým argumentem, až bude muset přimět Pelivara a ostatní, aby zapomněli na to, že je poslala do vyhnanství. No dobře. Nepochybně skočí po možnosti stát se zase hlavním kapitánem královniny gardy. A pokud ne, tak to docela dobře zvládne i bez něj.

Když se slunce dotklo obzoru, byli pět mil od Cairhienu a spěchali ke Korským Pramenům.

V noci se Padan Fain cítil nejlépe. Jak se tak šoural goblény vyzdobenými chodbami Bílé věže, zdálo se mu, že tma venku tvoří plášť, který ho skryje před jeho nepřáteli i přes lampy na vysokých kandelábrech, pozlacené a se zrcadly, které tu hořely. Věděl, že je to špatný pocit. Nepřátel měl mnoho a byli všude. Právě v této chvíli, jako v každé hodině, co byl vzhůru, cítil Randa al’Thora. Nevěděl, kde je, ale cítil, že je někde stále naživu. Stále naživu. Byl to dar, který dostal v Shayol Ghulu, v Jámě smrti, že si vždy uvědomoval existenci al’Thora.

V duchu uhnul před vzpomínkami na to, co s ním v Jámě prováděli. Vydestilovali ho, předělali ho. Ale později, v Aridholu, se znovu narodil. Znovu se narodil, aby srazil své staré i nové nepřátele.

Cítil něco jiného, jak se tak kradl prázdnými nočními chodbami Věže. Cítil věc, která byla jeho, kterou mu ukradli. V této chvíli ho poháněla ostřejší touha než jeho prahnutí po al’Thorově smrti nebo po zničení Věže či dokonce po pomstě na prastarém nepříteli. Hlad, aby byl celý.

Těžké dveře měly silné závěsy a železné pásy a zámek z černého železa, velký jako jeho hlava. Jen málokteré dveře ve Věži se zamykaly – kdo by se taky opovažoval krást ve středu Aes Sedai? – ale některé věci Věž považovala za příliš nebezpečné, aby byly snadno k mání. Ty nejnebezpečnější věci ze všech byly drženy za těmito dveřmi, strážené pevným zámkem.

Fain se tiše zahihňal, vytáhl z kapsy kabátce dvě tenké zahnuté kovové tyčinky, vsunul je do klíčové dírky, zkoušel, pátral a tlačil. S pomalým cvaknutím západka vyskočila. Fain se na chvíli opřel o dveře a drsně se chechtal. – Strážené pevným zámkem. Obklopené vší mocí Aes Sedai a strážené obyčejným kovem. Dokonce i sloužící a novicky by měly v tuto hodinu být hotové se svými povinnostmi, ale někdo pořád mohl být vzhůru, mohl se sem jen tak zatoulat. Fainem stále otřásaly občasné záchvěvy veselí, když vracel paklíče do kapsy. Zvedl tlustou voskovici, kterou zapálil od opodál stojící lampy.

Zavřel za sebou dveře, podržel svíčku nad hlavou a rozhlížel se kolem sebe. Stěny byly obloženy policemi a na nich stály prosté krabice i vykládané truhlice nejrůznějších tvarů a velikostí, malé figurky z kosti či slonoviny nebo nějakého tmavšího materiálu, předměty z kovu, skla a křišťálu, které se ve světle svíce třpytily. Nic z toho nevypadalo nebezpečně. Všechno pokrýval prach. Dokonce i Aes Sedai sem chodily málokdy a nikoho jiného sem nevpouštěly. To, co hledal, ho přitáhlo.

Na polici ve výši pasu stála tmavá kovová kazeta. Fain ji otevřel, takže byly vidět olověné, dva couly silné stěny. Uvnitř bylo právě tak dost místa na zakřivenou dýku ve zlaté pochvě s rubínem na jílci. Jeho nezajímalo ani zlato, ani rubín, lesknoucí se jako tmavá krev. Spěšně nakapal trochu vosku na polici, aby mohl postavit svíci vedle kazety, a dýku sebral.

Jakmile se jí dotkl, oddechl si a malátně se protáhl. Zase byl celý, byl jedno s tím, co ho kdysi dávno spoutalo, jedno s tím, co mu velmi skutečným způsobem dalo život.

Železné závěsy tiše zaskřípaly a on se vrhl ke dveřím s napřaženou zakřivenou čepelí. Dveře otevřela jakási světlovlasá mladá žena a měla právě tak dost času vytřeštit oči a pokusit se odskočit, ale on jí rozsekl tvář. Tím stejným pohybem pustil pochvu, popadl ženu za ruku a strhl ji za sebe do skladiště. Vyhlédl ze dveří a rozhlédl se chodbou. Pořád prázdná.

Mladá žena se zatím zmítala na podlaze a snažila se vykřiknout. Rukama si drásala tvář, která jí již zčernala a napuchla, že se ani poznat nedala. Tmavý otok se jí šířil dolů na ramena jako hustý olej. Sněhobílé suknice, s barevnými pruhy u lemu, vlály, jak marně kopala nohama. Fain olízl kapky krve na ruce a s hihňáním se sehnul pro pochvu.

„Ty jsi ale hlupák.“

Prudce se otočil s napřaženou dýkou, avšak vzduch kolem něj jako by zhoustl, obalil ho od krku po podrážky bot. Visel tam na špičkách s dýkou napřaženou k bodnutí a zíral na Alviarin, když za sebou zavírala dveře. Opřela se o ně zády a prohlížela si ho. Tentokrát se z toho nevykroutí. Tiché škrábání střevíčků umírající dívky na dlažebních kamenech se prostě nedalo nijak zamaskovat. Zamrkal, jak mu do očí stekl pot a začal ho pálit.

„Opravdu sis myslel,“ pokračovala Aes Sedai, „že tuto místnost nebude nikdo hlídat, že nikdo nebude na stráži? Ochrana byla v tom zámku. Úkolem té mladé husičky této noci bylo ji sledovat. Kdyby byla dělala, co měla, našel bys teď za dveřmi tucet strážců a stejně tolik Aes Sedai. Ona teď platí cenu za svou hloupost.“

Zmítání za ním utichlo. Fain přimhouřil oči. Alviarin nebyla ze žlutého adžah, avšak i tak se mohla pokusit mladou ženu vyléčit. A ona ani nespustila poplach, jako to měla udělat ta přijatá, jinak by tu nebyla sama. „Ty jsi černá adžah,“ zašeptal.

„To je nebezpečné obvinění,“ poznamenala žena klidně. Nebylo jasné, pro koho z nich je nebezpečné. „Siuan Sanche se snažila tvrdit, že černé adžah je skutečné, když ji vyslýchaly. Prosila, aby nám o nich mohla povědět. Elaida to nechtěla slyšet, a ani nebude chtít. Povídačky o černém adžah jsou jen ohavná pomluva Věže.“

„Ty jsi černá adžah,“ řekl hlasitěji.

„Ty to chceš ukrást?“ Mluvila, jako by nic neřekl. „Ten rubín za to nestojí, Faine. Nebo jak se vlastně jmenuješ. Ta čepel je pošpiněná, takže by se jí holou rukou dotkl jen hlupák, a nikdo jiný by se taky déle nezdržoval v její blízkosti. Vidíš, co to udělalo s Verin. Tak proč jsi sem přišel a šel rovnou po tom, o čem bys ani neměl vědět, že to tu je? Neměl jsi čas něco hledat.“

„Mohl bych se pro tebe zbavit Elaidy. Stačí se jí dotknout tímhle a dokonce ani léčení už ji nezachrání.“ Pokusil se mávnout dýkou, ale nedokázal se pohnout ani o vlásek. Kdyby se byl dokázal hnout, byla by teď Alviarin už mrtvá. „Mohla bys být ve Věži první, ne druhá.“

Vysmála se mu – znělo to jako chladné, opovržlivé zvonečky. „Copak si myslíš, že bych nebyla první, kdybych chtěla? Být druhá mi vyhovuje. Ať si Elaida připíše zásluhy za to, čemu říká úspěchy, a potí se i za své neúspěchy. Já vím, kde leží moc. A teď mi odpovíš na otázky, nebo tu ráno místo jedné najdou dvě mrtvoly.“

Dvě tu budou stejně, ať už jí odpoví k její spokojenosti či nikoliv. Nehodlala ho nechat naživu. „Viděl jsem Thakan’dar.“ Vyslovit tohle bolelo. Vzpomínky, které to přineslo, byly agónií. Odmítl zakňučet a vyrážel slova dál. „Velké moře mlhy, vlnící se a v tichosti narážející na černé útesy, ohně z kováren, zářící rudě pod ním, a blesky protínající oblohu mě téměř dohnaly k šílenství.“ Nechtěl pokračovat, ale přinutil se k tomu. „Vydal jsem se stezkou dolů do útrob Shayol Ghulu, dolů dlouhou cestou, kdy se mi o hlavu otíraly kameny jako tesáky, až na břeh jezera z ohně a roztavených skal –“ Ne, už ne! „– které drží Velikého pána Temnoty v nekonečných hlubinách. Nebe nad Shayol Ghulem je i v poledne černé jeho dechem.“

Alviarin teď stála zpříma a kulila oči. Ne strachem, ale udělalo to na ni dojem. „Slyšela jsem o...“ začala tiše, pak se otřásla a pronikavě se na něj zadívala. „Kdo jsi? Proč jsi tady? Poslal tě jeden ze Zap – z Vyvolených? Proč jsem o tom nebyla zpravena.“

Fain zvrátil hlavu dozadu a zasmál se. „Mají snad znát úkoly, které dostávají takoví jako já, takoví, jako jsi ty?“ Znovu byl jasně slyšet přízvuk jeho rodného Lugardu. Jistým způsobem to bylo jeho rodné město. „Nebo se ti snad Vyvolení se vším svěřují?“ Něco uvnitř něho křičelo, že tohle není správná cesta, ale on Aes Sedai nenáviděl, a to něco uvnitř něj taky. „Buď opatrná, hezoučká malá Aes Sedai, nebo tě pro zábavu předhodí myrddraalovi.“

Její zamračený pohled ho probodával jako rampouchy. „Uvidíme, pane Faine. Uklidím tu spoušť, kterou jsi tu napáchal, a pak uvidíme, kdo z nás dvou stojí u Vyvolených výš.“ S pohledem upřeným na dýku vycouvala z místnosti. Vzduch kolem něj nepovolil, dokud nebyla celou minutu pryč.

V duchu si spílal. Hlupáku. Hraješ hry Aes Sedai, plazíš se před nimi, a pak to všechno zničí jedna chvíle vzteku. Když vracel dýku do pochvy, řízl se. Než strčil zbraň pod kabátec, ránu olízl. Vůbec nebyl to, co si myslela. Kdysi býval temným druhem, ale teď byl mnohem, mnohem dál. Mnohem dál, mnohem výš. Něco úplně jiného. Něco víc. Jestli se jí podaří spojit se s jedním ze Zaprodanců dřív, než se jí dokáže zbavit... Lepší to ani nezkoušet. Teď neměl čas hledat Valerský roh. Za městem ho čekali jeho přívrženci. Měli by ještě čekat. Zasel do nich strach. Doufal, že aspoň někteří lidé jsou pořád naživu.

Před východem slunce byl venku z Věže, mimo ostrov Tar Valon. Tam někde venku byl al’Thor. A on byl zase celý.