Oheň z nebes

22 Ptačí volání za noci

Mat ležel na břiše se zavřenýma očima a těšil se z toho, jak mu Melindhra palci hněte svaly kolem páteře. Masáži po dlouhém dni v sedle se nic nevyrovnalo. No, něco ano, ale právě v této chvíli se byl ochoten spokojit s tímhle.

„Na tak malého muže ty máš moc dobré svaly, Matrime Cauthone.“

Mat otevřel jedno oko a ohlédl se na ni, jak tam tak klečela s koleny vedle jeho boků. Zapálila oheň dvakrát větší, než bylo zapotřebí a po těle se jí řinul pot. Nádherné zlaté vlasy, až na aielský pramen na temeni zastřižené nakrátko, jí přiléhaly těsně k hlavě. „Jestli jsem ti moc malej, tak si klidně můžeš najít někoho jinýho.“

„Na můj vkus ty moc malý nejsi,“ zasmála se a rozcuchala ho. Měl delší vlasy než ona. „A jsi docela roztomilý. Uvolni. Když napjatý, neudělá ti dobře.“

Mat zavrčel a znovu zavřel oči. Roztomilý? Světlo! A malý. Jen Aielové ho mohli považovat za malého. V každé jiné zemi, kterou navštívil, byl vyšší než většina ostatních, i když ne o moc. Pamatoval si, že byl dost vysoký. Vyšší než Rand, když vyjel proti Artuši Jestřábí křídlo. A o dlaň menší než byl teď, když bojoval po Maecinově boku proti Aelgarům. Zeptal se Lana, tvrdil, že ta jména někde zaslechl. Strážce mu řekl, že Maecine byl králem Eharonu, jednoho z Deseti států – tolik už Mat věděl – asi čtyři či pět set let před trollockými válkami. Lan pochyboval, že by i hnědé adžah věděly víc. Za trollockých válek se toho hodně ztratilo a ještě víc za stoleté války. Tohle byly nejranější a nejčerstvější vzpomínky, které se mu usadily v lebce. Nic po Artuši Pendragu Tanreallovi a nic před Maecinem Eharonským.

„Je ti zima?“ zeptala se Melindhra nevěřícně. „Ty třásl.“ Slezla z něj a Mat zaslechl, jak přikládá na oheň. Bylo tu dost zákrsků na otop. Když Melindhra šplhala zpátky, tvrdě ho plácla po zadku mumlajíc: „Dobré svaly.“

„Jestli budeš takhle pokračovat,“ zabručel Mat, „tak si začnu myslet, že mě chceš napíchnout na rožeň k večeři jako trolloka.“ Ne že by se s Melindhrou nebavil – tedy pokud se zdržela toho, aby mu připomínala, že je vyšší než on – ale tahle situace ho znervózňovala.

„Pro tebe žádné rožně, Matrime Cauthone.“ Tvrdě mu zaryla palce do ramene. „Tak dobře. Uvolni.“

Mat předpokládal, že se jednoho dne ožení, usadí se. Tohle muži dělají. Žena, dům, rodina. Připoutaný po zbytek života na jednom místě. Ještě nikdy jsem neslyšel o ženě, které by se líbilo, aby její manžel pil a hrál v kostky. A pak tu bylo to, co řekli ti lidé na druhé straně ter’angrialu ve tvaru dveřního rámu. Že je mu souzeno „oženit se s Dcerou Devíti měsíců". Muž se asi musí dřív nebo později oženit. Ale on si rozhodně nehodlal vzít za manželku Aielanku. Chtěl si zatančit s tolika ženami, s kolika to jen půjde, dokud to jde.

„Ty stvořený nejsi pro rožně, ale pro velkou čest, myslím,“ poznamenala Melindhra tiše.

„To mi zní dobře.“ Jenomže teď nedokázal žádnou jinou ženu přimět, aby se na něj byť jen podívala, ani Děvu, ani žádnou jinou. Bylo to, jako by si na něj Melindhra zavěsila nápis tohoto znění VLASTNICTVÍ MELINDHRY Z JUMAI SHAIDŮ. No, to poslední dodávat nemusela, aspoň ne tady. Jenomže kdo mohl vědět, co Aielanka udělá, a zvlášť Děva oštěpu? Ženy nemyslely stejně jako muži, a aielské ženy nemyslely jako nikdo jiný na světě.

„Je zvláštní, že ty se tolik držíš zpátky.“

„Držím se zpátky?“ zamumlal. Její ruce byly příjemné. Povolovaly mu i zatvrdliny, o kterých nevěděl, že je má. „Jak?“ Napadlo ho, jestli to má něco společného s tím náhrdelníkem. Melindhra tomu, že ho dostala, nebo spíš přijala, zřejmě přikládala hodně velkou váhu. Nikdy ho samozřejmě nenosila. Děvy šperky nenosívaly. Ale měla ho ve váčku a ukázala ho každé ženě, která ji požádala. Zřejmě ji jich žádalo hodně.

„Ty stavíš se do stínu Randa al’Thora.“

„Já nejsem v ničím stínu,“ utrousil nepřítomně. Nemohlo to být tím náramkem. Daroval šperky i jiným ženám, Děvám i ostatním. Rád dával věci hezkým ženám, i když oplátkou dostal jen úsměv. Nikdy nečekal víc. Jestli se ženě nelíbila hubička a polaskání tolik jako jemu, tak k čemu by to bylo?

„Ovšem, je v tom jistá čest být ve stínu Car’a’carna. Abys ty byl blízko mocných, musíš stát v jejich stínu.“

„Ve stínu,“ souhlasil Mat, aniž by ji poslouchal. Někdy žena přijala, někdy ne, ale žádná se ještě nerozhodla, že ho vlastní. To bylo něco, co ho trápilo. Nehodlal se nechat vlastnit nějakou ženou, byť by byla sebekrásnější. A byť by měla ty nejobratnější ruce při uvolňování zatvrdlých svalů.

„Tvoje jizvy by měly být čestné jizvy, vysloužené pod tvým jménem, jako náčelník, ne toto.“ Jedním prstem mu přejela po jizvě od oběšení na krku. „Vysloužil sis toto službou Car’a’carnovi?“

Mat setřásl její ruku, zvedl se na lokty a otočil se, aby na ni dohlédl. „Jsi si jistá, že pro tebe ‚Dcera Devíti měsíců‘ nic neznamená?“

„Řekla jsem ti, že neznamená. Lehni si.“

„Jestli mi lžeš, tak přísahám, že ti naplácám na zadek.“

S rukama v bok se na něj výhružně podívala. „Ty myslíš, že dokážeš... naplácat mi na zadek, Mate Cauthone?“

„Udělám, co půjde.“ Nejspíš by mu vrazila oštěp mezi žebra. „Přísaháš, že jsi nikdy neslyšela o Dceři Devíti měsíců?“

„Nikdy ne,“ odpověděla pomalu. „Kdo je to? Nebo co? Lehni si a nech mě –“

Ozval se vlhovec, znělo to odněkud ze stanu a zároveň i zvenčí, a o chvíli později bobolink. Dobří dvouříčtí ptáci. Rand si své poplašné volání vybral tak, aby to, pokud věděl, nebyli ptáci v Pustině domácí.

Melindhra byla okamžitě dole, omotávala si kolem hlavy šufu a chápala se oštěpů a puklíře. Ze stanu vyrazila jen takhle.

„Krev a zatracenej popel!“ zaklel Mat, když se oblékal do spodků. Bobolink znamenal jih. Postavili si s Melindhrou stan na jihu u Chareenů, co nejdál od Randa, aby ještě zůstali v táboře. Ale Mat se nehodlal vydávat ven do toho trní a bodláčí nahý, jako to udělala Melindhra. Vlhovec znamenal sever, kde tábořili Shaaradové. Přicházelo to ze dvou stran zároveň.

Mat dupl, aby mu v nízkém stanu co nejlépe padly boty, a podíval se na stříbrnou liščí hlavu ležící u jeho pokrývek. Nakonec přišel na to, že medailon nějak zabránil Moirain, aby ho na první pokus vyléčila. Dokud se ho dotýkal, její usměrňování na něj nemělo nejmenší vliv. Sice nikdy neslyšel o nějakém zplozenci Stínu, který by dokázal usměrňovat, ale vždycky tu byly černé adžah – aspoň to Rand tvrdil a Mat mu to věřil – a vždycky tu byla možnost, že po Randovi konečně vyrazil jeden ze Zaprodanců. Přetáhl si koženou šňůrku přes hlavu, takže mu medailonek visel na prsou, popadl svůj krkavci poznačený oštěp a vyrazil ven do chladného měsíčního světla.

Neměl čas vnímat mrazivý chlad. Ještě než se úplně dostal ze stanu, málem přišel o hlavu pod trolločí kosinou. Čepel se mu otřela o vlasy, když se vrhl nízko při zemi do kotoulu. S oštěpem již připraveným se zvedl.

Při prvním pohledu do tmy mohl trollok být jen rozložitý muž, i když o polovinu vyšší než Aiel, oblečený celý v černé kroužkové zbroji s hroty na ramenou a loktech a přilbou s připevněnými kozími rohy. Ty rohy však vyrůstaly přímo z až příliš lidské hlavy a tvář pod očima pokračovala kozí tlamou.

Trollok po něm s prskáním skočil a řval v drsném jazyce, který nebyl určený pro lidská mluvidla. Mat zatočil oštěpem jako bojovou holí, odrazil těžkou zakřivenou čepel stranou a vrazil dlouhý hrot tvorovi do břicha. Osníř se před ocelí vyrobenou s pomocí jediné síly rozdělil stejně snadno jako maso pod ním. Trollok s kozím čenichem se s drsným výkřikem složil, Mat vytáhl zbraň a pak uhnul stranou, aby na něj obluda nepadla.

Všude kolem něj Aielové, někteří bez šatů, jiní odění jen napůl, ale všichni s černými závoji, bojovali s trolloky s kančími rypáky, vlčími tlamami či orlími zobany, s rohy či hřebeny z peří, ohánějícími se těmi svými podivně zakřivenými meči a sekerami s hroty, zahnutými trojzubci i oštěpy. Tu a tam některý používal obrovský luk a vypouštěl šípy s ozuby o velikosti menších oštěpů. Po boku trolloků bojovali i lidé v hrubých kabátcích, s meči, a zoufale křičeli, jak umírali v trnitém křoví.

„Sammael!“

„Sammael a Zlaté včely!“

Temní druzi umírali, většina jakmile se dostala do křížku s některým z Aielů, ale trolloky bylo těžší zabít.

„Já nejsem žádnej zatracenej hrdina!“ zařval Mat, aniž by se obracel na někoho konkrétního, zatímco se bil s trollokem s medvědí tlamou a chlupatýma ušima, svým třetím. Tvor se oháněl sekerou na dlouhém toporu s několika hroty a zahnutou čepelí dost velkou, aby dokázala podetnout strom, kterou si velkýma chlupatýma rukama pohazoval jako dětskou hračkou. Právě to, že se pohyboval poblíž Randa, dostávalo Mata do takových problémů. On chtěl od života jen dobré víno, zahrát si kostky a pár hezkých děvčat. „S tímhle nechci mít nic společnýho!“ Zvláště ne, pokud byl někde poblíž Sammael. „Slyšíš mě?“

Trollok šel k zemi s rozervaným hrdlem a Mat se ocitl tváří v tvář myrddraalovi, který právě vyřídil dva Aiely, co na něj zaútočili společně. Půlčlověk vypadal jako muž s těstovitě bílou pletí, se zbrojí z překrývajících se černých šupin jako u hada. Jako had se také pohyboval, jako by neměl kosti, plynule a rychle, a jeho půlnočně černý plášť visel nehnutě, jakkoliv se zavrtěl. A také neměl oči. Jen mrtvolně bílý kus kůže tam, kde by oči měly být.

Když na něj myrddraal upřel ten bezoký pohled, Mat se zachvěl, do kostí mu pronikal strach. „Pohled bezokého je strach,“ říkalo se v Hraničních státech, kde by to měli vědět, a dokonce i Aielové připouštěli, že je z myrddraalova pohledu mrazí až do morku kostí. To byla první zbraň toho tvora. Půlčlověk se k Matovi blížil plynulým klusem.

Mat se mu s řevem vrhl vstříc a oštěpem zatočil jako holí, bodal jím a neustále se pohyboval. Ten tvor měl meč tmavý, jako byl jeho plášť, meč ukutý v kovárnách Thakan’daru, a pokud by ho sebeméně škrábl, byl by Mat mrtvý, pokud by se včas neobjevila Moirain se svým léčením. Existoval však jeden jistý způsob, jak to skoncovat s mizelcem. Všeobecný útok. Museli jste ho přemoci dřív, než on přemohl vás, a pomyšlení na obranu vás mohlo vyřídit. Mat nemohl věnovat ani mrknutí bitvě zuřící ve tmě všude kolem něj.

Myrddraalova čepel se mrskala jako hadí jazyk, míhala se jako černý blesk, ale jen aby odrazila Matův útok. Když se krkavci poznačená, s pomocí jediné síly ukutá ocel střetla s kovem vykovaným v Thakan’daru, vzplálo kolem modré světlo, praskající stěna blesků.

Pak Mat provedl prudký výpad, který skončil v mase. Černý meč a bledá ruka odletěly stranou, a rubovým sekem Mat prosekl myrddraalovi krk, ale nezůstal jen při tom. Bodnutí do srdce, přetětí podkolenní šlachy, pak druhé, všechno v rychlém sledu. Teprve tehdy odstoupil od tvora, který se stále svíjel na zemi, mával kolem sebe celou rukou i odseknutým pahýlem, a z ran mu tryskala inkoustová krev. Půllidem trvalo dlouho, než si přiznali, že jsou mrtví. Úplně nezemřou, dokud nevyjde slunce.

Mat se rozhlédl a uvědomil si, že útok skončil. Ti temní druzi a trolloci, kteří ještě nebyli mrtví, utekli. Aspoň on kromě Aielů neviděl stát nikoho jiného. Ale pár Aielů také leželo na zemi. Mat stáhl nějakému mrtvému temnému druhovi šátek z krku a setřel myrddraalovu černou krev z čepele svého oštěpu. Kdyby tam zůstala delší dobu, naleptala by kov.

Tenhle noční útok nedával žádný smysl. Podle těl, která v měsíčním světle rozeznal, těl trolloků i lidí, viděl, že se nedostali moc daleko mezi stany. A pokud by jich nebylo mnohem, mnohem víc, tak ani neměli naději, že se dostanou dál.

„Co jsi to volal? Carai něco. Starý jazyk?“

Mat se obrátil a podíval se na Melindhru. Závoj měla dole, ale kromě své šufy na sobě pořád neměla ani nitku. Kolem se pohybovaly další Děvy, i muži, kteří na sobě neměli víc a dělali si z toho stejně málo, i když většina jich mířila bez otálení zpátky do stanů. Neměli žádný stud, to bylo ono. Vůbec žádný stud. Zřejmě Melindhře nebyla ani zima, ačkoliv při výdechu se jí tvořily u úst obláčky páry. Mat byl zpocený jako ona, a teď, když už se nemusel starat o to, jak přežít, zmrzal.

„Něco, co jsem kdysi slyšel,“ řekl jí. „Líbí se mi, jak to zní.“ Carai an Caldazar! Pro čest Rudého orla. Bojový pokřik Manetherenu. – Většina jeho vzpomínek patřila Manetherenu. Některé z nich měl i předtím, než prošel tím pokrouceným dveřním rámem. Moirain říkala, že to se hlásí o slovo stará krev. Hlavně dokud mu zůstane v žilách.

Když se Mat vydal zpátky k jejich stanu, Melindhra mu dala ruku kolem ramen. „Viděla jsem tě s nočním běžcem, Mate Cauthone.“ To bylo jedno z aielských jmen pro myrddraala. „Jsi tolik vysoký, jak muž potřebuje být.“

Mat se zazubil a dal jí ruku kolem pasu, ale ten útok nemohl dostat z hlavy. Chtěl – myšlenky měl příliš pomotané a plné cizích vzpomínek – avšak nemohl. Proč by někdo podnikal beznadějný útok? Jen hlupák by zaútočil proti přesile bez důvodu. Tuhle myšlenku nedokázal dostat z hlavy. Nikdo nezaútočí bez důvodu.

Ptačí volání Randa okamžitě probudilo. Když odhazoval pokrývky a vybíhal ven, bez kabátce, jen v punčochách, již držel saidín. Noc byla studená, prosvětlená měsíčním světlem, a z kopců pod průsmykem se sem nesl slabý hluk boje. Kolem něj se probouzeli Aielové, pobíhali jako mravenci, hnali se do noci k místu, odkud mohl do průsmyku přijít útok. Ochrany by se ozvaly znovu – zplozenci Stínu v průsmyku by vyvolali zavolání hýla – dokud je ráno nezruší, ale nemělo smysl hloupě riskovat.

V průsmyku vše brzy utichlo. Gai’šainové byli ve svých stanech, jelikož ani teď se nesměli dotknout zbraně, ostatní Aielové odběhli pryč, tam, kde by mohli být potřeba. Dokonce i Adelin a ostatní Děvy odešly, jako by věděly, že by je zdržel, kdyby čekaly. Od vozů, stojících poblíž městských hradeb, se ozvalo pár nadávek, ale ani vozkové, ani Kadere se neukázali. Rand to od nich ani nečekal. Slabý hluk boje – lidé křičeli, ječeli a umírali – přicházel ze dvou stran. Zdola a hodně z daleka. Lidé pobíhali i kolem stanů moudrých. Zřejmě se dívali směrem k bojujícím.

Útok dole nedával smysl. Nebyli to Miagomové, ne, pokud by Timolan nepřibral do kmene zplozence Stínu, a to bylo asi stejně pravděpodobné, jako že by bělokabátníci brali trolloky. Obrátil se zpátky ke svému stanu a dokonce i obklopen prázdnotou sebou trhl.

Aviendha vyšla do měsíčního světla s pokrývkou omotanou kolem těla. Těsně za ní stál vysoký muž zahalený v tmavém plášti. Měsíční stíny klouzaly po vyzáblé tváři, která byla příliš bledá, s příliš velkýma očima. Ozval se tichý zpěv a plášť se rozevřel do širokých, kožovitých křídel jako u netopýra. Aviendha, pohybujíc se jako ve snu, vykročila do čekajícího objetí.

Rand usměrnil a kolem Aviendhy proletěl jako prst tenký odřivous, šíp pevného světla, a srazil draghkarovi hlavu. Účinek tak úzkého proudu byl pomalejší, avšak o nic méně přesný než u temných psů. Barvy se proměnily, černá v bílou, bílá v černou, a tvor se změnil v jiskřivá zrnka prachu, která se rozplynula ve vzduchu.

Když zpěv utichl, Aviendha se zachvěla a hleděla, jak se poslední částečky vytrácejí. Pak se obrátila k Randovi a přitáhla si pokrývky úžeji k tělu. Zvedla ruku a k Randovi vyletěl proud ohně silný jako jeho hlava.

Rand, překvapen dokonce i v prázdnotě, na jedinou sílu ani nepomyslel. Prostě se vrhl na zem pod vzdouvající se plameny. Ty okamžitě zmizely.

„Co to děláš?“ vyštěkl Rand tak rozzlobený, tak šokovaný, že prázdnota popraskala a saidín se vytratil. Vyškrábal se na nohy a vyrazil k ní. „Tohle je vrchol nevděku, o jakým jsem kdy slyšel!“ Chtěl s ní zatřást, až by jí zacvakaly zuby. „Právě jsem ti zachránil život, pro případ, že sis toho nevšimla, a jestli jsem porušil nějakej zatracenej aielskej zvyk, tak nedám ani –!“

„Příště,“ odsekla dívka, „nechám velkého Car’a’carna, aby si to vyřídil sám!“ Neohrabaně si přitáhla pokrývku a škrobeně se sklonila, aby se mohla vrátit do stanu.

Rand se poprvé ohlédl za sebe. Na dalšího draghkara, zhrouceného na hromádce a v plamenech. Byl tak rozzlobený, že ani neslyšel praskání a pukáni, jak hořel, ani necítil zápach hořícího tuku. Dokonce ani nevycítil jeho zlo. Draghkar zabíjel tak, že nejdřív vysál člověku duši a pak i život. Musel být své oběti nablízku, dotýkat se jí, a tenhle ležel necelé dva kroky od místa, kde předtím Rand stál. Rand si nebyl jist, jak účinný je draghkarův zpěv na někoho, kdo je naplněný saidínem, ale byl rád, že to nemusel zjišťovat.

Zhluboka se nadechl a poklekl vedle stanové chlopně. „Aviendho?“ Nemohl vstoupit. Hořela tam lampa, a co věděl, mohla sedět nahá a v duchu ho trhat na kusy, jak si ostatně vrchovatě zasloužil. „Aviendho, mrzí mě to. Omlouvám se. Bylo hloupé to říct, když jsem se nezeptal, proč jsi to udělala. Měl jsem vědět, že jsi mi nechtěla ublížit, a jsem... jsem... jsem trouba.“

„Víš toho docela dost, Rande al’Thore,“ ozvala se tlumená odpověď. „Ty jsi trouba!"

Jak se Aielové omlouvají! Na tohle se jí nikdy nezeptal. Vzhledem k ji’e’toh, učení mužů zpěvu a svatebním zvykům si ani nemyslel, že to někdy udělá. „Ano, to jsem. A omlouvám se.“ Tentokrát se žádná odpověď neozvala. „Už jsi v pokrývkách?“ Ticho.

S bručením se narovnal a zahýbal prsty v punčochách, jak ho ledová hlína zastudila. Bude tu muset zůstat, dokud si nebude jistý, že je slušně zakrytá. Bez bot a bez kabátu. Uchopil saidín, se vší jeho špínou, jen aby se uprostřed prázdnoty zbavil té vlezlé zimy.

Přiběhly sem samozřejmě tři moudré, které uměly chodit ve snu, a Egwain, a teď s vytřeštěnýma očima obcházely na hořící draghkary a všechny si téměř stejným pohybem přitahovaly loktuše k ramenům.

„Jenom jeden,“ řekla Amys. „Díky Světlu, ale že jsem překvapená.“

„Byli vlastně dva,“ sdělil jí Rand. „Já... zničil toho druhého.“ Proč by měl váhat jen proto, že ho Moirain varovala, aby nepoužíval odřivous? Byla to zbraň jako každá jiná. „Kdyby Aviendha nezabila tohohle, tak mě možná dostal.“

„Přitáhlo nás usměrňování,“ vysvětlovala Egwain a prohlížela si ho od hlavy k patě. Nejdřív si myslel, že se dívá, není-li zraněný, ale ona věnovala zvláštní pozornost jeho punčochám a potom se ohlédla na stan, kde v mezeře mezi chlopněmi bylo vidět světlo lampy. „Už jsi ji zase rozčílil, že? Ona ti zachránila život a ty... Muži!“ Se znechuceným potřesením hlavou prošla těsně kolem něj a vstoupila do stanu. Zaslechl tiché hlasy, ale nerozuměl tomu, co si povídají.

Melain škubla za loktuši. „Jestli nás nepotřebuješ, tak se musíme jít podívat, co se děje dole.“ Odspěchala, aniž by počkala na druhé dvě ženy.

Když se s Amys vydala za ní, Bair se jaksi kdákavě zachechtala. „Vsadíme se, koho půjde zkontrolovat prvního? Můj ametystový náhrdelník, který se ti tolik líbí, proti tomu tvému safírovému náramku?"

„Platí. Já volím Dorindhu."

Starší moudrá znovu zakdákala. „Pořád ještě má oči plné Baela. První sestra je první sestra, ale nový manžel...“

Odešly z doslechu a Rand se sklonil ke stanové chlopni. Stále neslyšel, co si ty dvě povídají, pokud by nepřistrčil ucho k mezeře, a to on nehodlal udělat. Aviendha se určitě zahalila, když byla uvnitř Egwain. Ale ona zase Egwain přejímala aielské způsoby, takže bylo docela dobře možné, že se místo toho taky svlékla.

Tichý zvuk střevíčků ohlásil Moirain a Lana a Rand se narovnal. I když slyšel, jak oba dýchají, strážcovy boty vydávaly sotva slyšitelné zvuky. Moirain visely vlasy kolem obličeje a držela si u těla nějaké tmavé šaty, jejichž hedvábí se v měsíčním světle hodně lesklo. Lan byl plně oblečen, s holínkami, ozbrojen a zahalen tím měňavým pláštěm, díky němuž splýval s nocí. Ovšem. Dole již hluk boje utichal.

„Překvapilo mě, že jsi tu nebyla dřív, Moirain.“ Jeho hlas zněl chladně, ale lépe mít chladný hlas než chladnoucí tělo. Držel se dál saidínu, bojoval s ním, a noční mráz zůstával něčím vzdáleným. Byl si ho vědom, byl si vědom každého chloupku na pažích, který se mu pod rukávy košile zježil, ale přesto se ho chlad nedotkl. „Obvykle mě přijdeš hledat hned, jak vycítíš potíže.“

„Nikdy jsem nevysvětlovala všechno, co udělám nebo neudělám.“ Její hlas byl chladně záhadný jako vždy, přesto si však byl Rand v měsíčním světle jist, že se červená. Lan se tvářil ustaraně, i když u něj se to těžko poznávalo. „Nemůžu tě držet za ruku věčně. Nakonec se musíš naučit chodit sám.“

„To jsem dneska v noci udělal, ne?“ Přes prázdnotu proklouzly rozpaky – znělo to, jako by všechno vykonal sám – a tak ještě dodal: „Aviendha dostala toho za mými zády.“ Draghkar už pomalu dohoříval.

„Takže je dobře, že tu byla,“ pravila Moirain klidně. „Nepotřeboval jsi mě.“

Nebála se, tím si byl jist. Viděl ji vběhnout doprostřed hloučku zplozenců Stínu, vládla jedinou silou stejně obratně jako Lan svým mečem, viděl to příliš často, aby uvěřil, že by se bála. Tak proč nepřišla, když vycítila draghkary? Měla to dokázat, a Lan taky. To byl jeden z darů, které strážce získával ze spojení s Aes Sedai. Mohl ji přinutit to říci, chytit ji mezi přísahu, kterou mu složila, a neschopnost zalhat. Ne, to nemohl udělat. Nebo spíš nechtěl. Nechtěl udělat něco takového někomu, kdo se mu snažil pomoci.

„Aspoň teď víme, kvůli čemu byl ten útok dole,“ poznamenal. „Abych si myslel, že se tam děje něco důležitého, zatímco se ke mně dostanou draghkaři. Pokusili se o to v Držbě Chladné skály, a tam to taky nefungovalo.“ Jenže tentokrát se jim to skoro povedlo. Pokud to tedy byl jejich záměr. „Myslela by sis, že zkusí něco jiného.“ Couladin byl před ním a Zaprodanci zřejmě všude okolo. Proč nemohl stát vždy jen proti jednomu nepříteli?

„Nesmíš udělat tu chybu, aby sis myslel, že Zaprodanci jsou prostoduší,“ varovala ho Moirain. „To by ti mohlo být osudné.“ Posunula roucho, jako by si přála, aby látka byla silnější. „Připozdívá se. Jestli už mě dál nepotřebuješ...?“

Aielové se začali vracet a ona se strážcem odešla. Někteří bojovníci vykřikovali nad dragkhary a šli vzbudit pár gai’šainů, aby je odklidili, ale většinou se na ně jen podívali, než se vrátili do stanu. Zřejmě teď od něj něco takového očekávali.

Když se objevila Adelin a Děvy, jejich krok jaksi vázl. Zíraly na to, jak muži v bílém odtahují draghkary pryč, a než se přiblížily k Randovi, vyměňovaly si pohledy.

„Nic tady nebylo,“ začala Adelin pomalu. „Útok přišel dole, temní druzi a trolloci.“

„Křičeli ‚Sammael a Zlaté včely', jak jsem slyšela,“ dodala další. Jelikož měla hlavu omotanou šufou, Rand nepoznal, která to je. Hlas měla mladý, některým Děvám nebylo víc než šestnáct.

Adelin se zhluboka nadechla a napřáhla jeden ze svých oštěpů vodorovně před sebe, ani se nezachvěl. Ostatní udělaly totéž, každá s jedním oštěpem. „My – já – zklamala,“ řekla Adelin. „Měly jsme být tady, když draghkaři přišli. Místo toho jsme utíkaly jako malé děti zatančit si s oštěpy.“

„Co s tím mám dělat?“ zeptal se Rand a Adelin odpověděla bez váhání.

„Cokoliv si přeješ, Car’a’carne. Stojíme tu připraveny a nebudeme odporovat.“

Rand potřásl hlavou. Zatracení Aielové a jejich zatracené ji’e’toh. „Vezměte si to a vraťte se hlídat můj stan. No? Jděte.“ Ženy si vyměnily pohledy, než ho poslechly, stejně váhavě, jako za ním zprvu přicházely. „A jedna z vás řekne Aviendze, že až se vrátím, přijdu do stanu,“ dodal. Nehodlal strávit celou noc venku s obavami, je-li to bezpečné. Odešel a kamenitá půda pod nohama byla hodně tvrdá.

Asmodeanův stan stál opodál jeho. Zevnitř se neozval ani hlásek. Rand odhodil chlopeň a skočil prudce dovnitř. Asmodean seděl ve tmě a hryzl si ret. Když se Rand objevil, trhl sebou a nedal mu možnost vůbec promluvit.

„Nečekal jsi, že něco podniknu, že ne? Cítil jsem ty draghkary, ale ty jsi mohl zvládnout. Zvládl jsi je. Já nikdy neměl draghkary rád. Neměli jsme je stvořit. Mají ještě menší mozek než trolloci. Dáš jim rozkaz a oni stejně občas zabijí toho, kdo je poblíž. Kdybych byl vyšel ven, kdybych byl něco udělal... Co kdyby si toho někdo všiml? Co kdyby si uvědomil, že to neusměrňuješ ty? Já –“

„Je dobře, žes to neudělal,“ skočil mu Rand do řeči a se zkříženýma nohama se potmě posadil. „Kdybych vycítil, že jsi tam venku naplněný saidínem, mohl jsem tě zabít.“

Druhý muž se roztřeseně zasmál. „To mě taky napadlo.“

„Byl to Sammael, kdo dneska zaútočil. Poslal trolloky a temné druhy.“

„To se Sammaelovi nepodobá, zahazovat lidi,“ poznamenal pomalu Asmodean. „Ale nechá jich zabít deset tisíc, nebo desetkrát tolik, když tím získá něco, co za to podle něj bude stát. Možná některý z ostatních chce, aby sis myslel, že to byl on. Dokonce i Aielové berou zajatce... Trollokům to kromě zabíjení moc nemyslí a temní druzi věří tomu, co se jim řekne.“

„Byl to on. Už jednou se mě snažil takhle nalákat, abych na něj zaútočil, bylo to v Serendaharu.“ Oh, Světlo! Ta myšlenka přeplula po povrchu prázdnoty. Řekl jsem „mě". Nevěděl, kde Serendahar stával, prostě nic kromě toho, co řekl. Ta slova se tak nějak objevila.

Po dlouhém mlčení Asmodean tiše promluvil. „To jsem nevěvěl.“

„Já chci vědět proč?“ Rand pečlivě volil slova a doufal, že jsou všechna jeho. Vzpomínal si na Sammaelovu tvář, na muže – Ne, to nejsou moje vzpomínky. – na podsaditého muže s krátkou žlutou bradkou. Asmodean mu popsal všechny Zaprodance, ale Rand věděl, že tenhle obrázek z jeho popisu nepochází. Sammael chtěl vždycky být vyšší a litoval, že mu to jediná síla nemůže poskytnout. Tohle mu Asmodean nikdy neřekl. „Z toho, cos mi vykládal, se mi nejspíš nebude chtít postavit, pokud si nebude jistý vítězstvím, a možná ani pak ne. Říkal jsi, že pokud to půjde, nechá mě Temnému. Tak proč si je teď tak jistý, že vyhraje, když se rozhodnu jít proti němu?“

Probírali to potmě celé hodiny, aniž by došli k nějakému závěru. Asmodean se držel názoru, že to byl některý z ostatních, v naději, že poštve Randa proti Sammaelovi a tak se zbaví jednoho či obou. Aspoň Asmodean tvrdil, že on by to udělal. Rand na sobě cítil jeho přemýšlivý pohled. Tohle uklouznutí bylo příliš velké, aby se dalo zakrýt.

Když se konečně vrátil do svého stanu, Adelin a tucet Děv vyskočily na nohy, všechny mu začaly jedna přes druhou vykládat, že Egwain již odešla a Aviendha dávno usnula, že se na něj zlobila, že se obě zlobily. Dávaly mu tolik různých rad, jak zvládnout hněv těch dvou žen, a všechny zároveň, že nechápal ani slovo. Nakonec umlkly a vyměnily si pohledy. Promluvila samotná Adelin.

„Musíme si promluvit o dnešní noci. O tom, co jsme udělaly a v čem jsme zklamaly. My –“

„Nic to nebylo,“ přerušil ji Rand, „a jestli ano, tak je to odpuštěno a zapomenuto. Teď bych se projednou rád pár hodin prospal. Jestli to chcete projednat, jděte si promluvit s Amys nebo Bair. Jsem si jistý, že ony na rozdíl ode mě pochopí, oč vám jde.“ To je kupodivu umlčelo a on mohl vstoupit do stanu.

Aviendha ležela v pokrývkách a jednu štíhlou nahou nohu měla vystrčenou. Snažil se na ni vůbec nedívat. Nechala lampu zapálenou. Rand se vděčně uložil do pokrývek a usměrněním zhasl lampu, než saidín propustil. Tentokrát se mu zdálo o Aviendze metající oheň, jenže ho nemetala na draghkara, a vedle ní seděl Sammael a smál se.