Oheň z nebes

23 „Pětinu vám dám"

Egwain přitáhla Rose otěže na travnatém vršku a dívala se, jak zástupy Aielů vycházejí z Jangaiského průsmyku. Sedlo jí zase vyhrnulo suknice nad kolena, ale ona si toho už skoro nevšimla. Neměla čas na to, aby si je pořád spravovala. A měla na nohou punčochy. Nebylo to, jako kdyby byla bosá.

Aielové pod ní plynule klusali. Tisíce a tisíce, s nákladními koňmi a soumary, gai’šainové, kteří se postarají o tábory, když budou ostatní bojovat, šli roztažení na míli do délky, a většina jich byla ještě v průsmyku či již daleko vepředu a mimo dohled. Dokonce i bez rodin to vypadalo, že je tu na pochodu celý národ. Hedvábná stezka tu byla docela slušná silnice, celých padesát kroků široká a dlážděná širokými bílými kameny, procházela přímo horami, do nichž byla vysekána, aby vedla po rovině. Jen občas byla vidět pod davem Aielů, i když ti zřejmě radši běhali po trávě, ale hodně kamenů bylo vyviklaných. Bylo tomu již dvacet let, co tudy projíždělo něco jiného než žebřiňáky místních sedláků a pár povozů.

Bylo překvapivé, znovu uvidět stromy, skutečné stromy, vysokánské duby a kaliny rostoucí v hustých porostech, místo občas nějakého pokrouceného, zakrnělého pahýlu, a vysokou trávu vlnící se ve vánku na kopcích. Na severu rostl skutečný les a po obloze pluly mráčky, sice řídké a vysoko, ale byly to mráčky. Vzduch byl po zkušenostech z Pustiny požehnaně chladný a vlhký, i když hnědé listí a velké hnědé pásy v trávě jí prozradily, že ve skutečnosti může být větší horko a sucho, než je v tuto roční dobu obvyklé. Přesto byla venkovská krajina Cairhienu ve srovnání s drahou stranou Dračí stěny šťavnatým rájem.

Na severu se pod téměř plochým můstkem vlnil úzký potůček lemovaný vyschlým jílem mnohem širšího původního koryta. Řeka Gaelin protékala jenom o pár mil dál tímto směrem. Egwain napadlo, co Aielové na řeku budou říkat. Viděla Aiely poblíž řeky už předtím. Scvrknutý pás vody značil rozhodný přelom v pravidelném proudu lidí, jak muži i Děvy v úžasu zastavovali a prohlíželi si ho, než ho přeskočili a pokračovali dál.

Po silnici duněly Kadereho vozy a dlouhá mulí spřežení se těžce dřela, ale na Aiely pořád ztrácela. Překonat zákruty a zatáčky průsmyku jim trvalo čtyři dny a Rand očividně hodlal dorazit tak daleko do Cairhienu, jak to jen v těch zbývajících pár hodinách světla půjde. Moirain a Lan jeli s vozy. Ne před nimi, dokonce ani s Kadereho krabicovitým bílým domečkem na kolech, avšak vedle druhého povozu, kde plachtou zakrytý dveřní rám ter’angrialu tvořil hrb nad zbytkem nákladu. Některé naložené věci byly velice pečlivě zabalené nebo naskládané v krabicích a sudech, které Kadere přivezl s sebou do Pustiny plné svého zboží, a některé byly prostě nastrkané tam, kam se vešly. Byly to poněkud podivné útvary z kovu a skla, židle z červeného křišťálu, dvě sošky nahého muže a ženy velikosti dítěte, tyče z kosti, slonoviny a zvláštních černých materiálů nejrůznějších délek a tlouštěk. Všechny možné věci včetně některých, jež Egwain skoro nedokázala popsat. Moirain využila každý volný coul na všech vozech.

Egwain by byla moc ráda věděla, proč se Aes Sedai stará právě o tento vůz. Možná si nikdo jiný nevšiml, že mu Moirain věnuje víc pozornosti než všem ostatním dohromady, ale bylo tomu tak. Ne že by měla šanci to nějak brzy zjistit. Nově nastolená rovnost mezi nimi dvěma byla křehká záležitost, jak se již Egwain přesvědčila, když se na to zeptala uprostřed průsmyku a dostalo se jí odpovědi, že má příliš živou představivost a jestli má dost času špehovat Aes Sedai, tak by si Moirain asi měla promluvit s moudrými o zostření výcviku. Egwain se samozřejmě důkladně omluvila a poddajná slova zřejmě zafungovala. Amys a ostatní jí nezabíraly víc nocí než předtím.

Kolem ní proběhla klusem po silnici asi stovka taardadských Far Dareis Mai. Děvy se pohybovaly s lehkostí, závoje jim visely volně, ale měly je připravené, a plné toulce u pasu. Některé nesly zakřivené luky z rohoviny s nasazenými šípy, kdežto ostatní měly luky v pouzdrech na zádech, oštěpy a puklíře se jim při běhu rytmicky pohupovaly. Za nimi vedl asi tucet gai’šainů v bílých hábitech nákladní muly a snažil se s nimi udržet krok. Jedna postava však byla v černém, ne v bílém: Isendra se dřela nejvíc ze všech. Egwain dokázala rozeznat Adelin a dvě tři další z těch, které v noci, kdy došlo k útoku, hlídaly Randův stan. Každá svírala kromě zbraní také panenku, nahrubo vyrobenou hadrovou panenku v sukničce a s bílou jupičkou. Měly ještě ztuhlejší výrazy než obvykle, jak se snažily předstírat, že nic takového nenesou.

Egwain si nebyla jistá, co to má znamenat. Děvy, které stály na stráži, přišly ve skupince navštívit Bair a Amys, když dokončily své úkoly, a pak s nimi strávily dost dlouhou dobu. Příštího rána, když se tábor v šeru před svítáním rušil, začaly Děvy vyrábět ty panenky. Nemohla se ovšem zeptat, ale zmínila se o tom jedné rusovlasé Tomanelle z klanu Serai jménem Maira, a ta Egwain řekla, že to má ženě připomenout, že už není malá holka. Z jejího tónu bylo jasné, že se o tom nechce bavit dál. Jedna z Děv, která nesla panenku, neměla ani šestnáct, a přesto byla Maira přinejmenším stejně stará jako Adelin. Nedávalo to žádný smysl a bylo to rozčilující. Pokaždé, když si Egwain myslela, že rozumí aielským obyčejům, něco jí ukázalo, že tomu tak není.

Proti její vůli přitáhlo její pohled ústí průsmyku. Tam byla řada kůlů, táhla se z jednoho příkrého horského svahu na druhý, jen uprostřed jich Aielové pár svalili. Couladin tu nechal další zprávu, muže a ženy naražené na kůly přes celou cestu, sedm dní tu již viseli mrtví. Vysoké šedé hradby Seleanu přiléhaly ke kopcům na pravé straně průsmyku, ale nad nimi nebylo nic vidět. Moirain tvrdila, že je to již jen stín bývalé slávy, ale přesto to bylo stále slušné město, mnohem větší než Taien. Teď už z něj však nic nezbývalo. A zde také nikdo nepřežil – asi kromě těch, které Shaidové odvedli – i když tady někteří utekli na místa, která považovali za bezpečná. Tady byly na kopcích statky. Většina východního Cairhienu sice byla opuštěna po aielské válce, ale města potřebovala potraviny ze statků. Teď se ze zčernalých zdí hospodářských budov zvedaly očazené komíny. Tady zůstalo nad kamennou stodolou i pár zuhelnatělých trámů, tam se stodola i dům zbortily žárem. Kopec, na němž stála Egwain s Rosou, bývala pastvina pro ovce. Poblíž plotu u paty kopce bzučely nad pozůstatky řezničiny mouchy. Ani jediné zvíře na pastvinách nezůstalo živé, ani slípka nehrabala na dvorku. Z obilí zbylo jen vypálené strniště.

Couladin a Shaidové byli Aielové. Ale to byla také Aviendha, Bair a Amys a Melain, a Rhuark, který tvrdil, že mu Egwain připomíná jednu z jeho dcer. To narážení na kůly je znechutilo, přesto si však zjevně mysleli, že je to jenom maličko horší, než co si zabijáci stromů zaslouží. Možná jediným způsobem, jak skutečně poznat Aiely, bylo narodit se jako Aiel.

Egwain se naposledy ohlédla na zničené město a pomalu sjela dolů ke kamenné ohradě, projela brankou, pak se sklonila a ze zvyku znovu upevnila řemen ze surové kůže. Ironií bylo, že Moirain říkala, že Selean se mohl ve skutečnosti ke Couladinovi připojit dobrovolně. V měnících se proudech daes dae’mar se rovnováha mezi aielským vetřelcem a mužem, který do Cairhienu poslal Taireny, ať už tak učinil z jakéhokoliv důvodu, mohla naklonit na kteroukoliv stranu, pokud by jim Couladin dal příležitost si vybrat.

Egwain jela po široké silnici, dokud nedohonila Randa, dnes v červeném kabátci, a pak se kousek od něj připojila k Aviendze, Amys a asi třicítce moudrých, které kromě dalších dvou, co také chodily ve snu, skoro neznala. Mat, s tím svým oštěpem s černou čepelí, a Jasin Natael, s harfou v koženém pouzdře pověšenou na zádech a karmínovou zástavou povlávající ve větru, jeli na koních, ale spěchající Aielové skupinku předbíhali po obou stranách, protože Rand svého grošovaného hřebce vedl a rozmlouval s kmenovými náčelníky. Sukně nesukně, moudré by docela dobře udržely krok s procházejícími zástupy, kdyby se Randa nedržely jako smůla borovice. Na Egwain se skoro nepodívaly, oči i uši měly jako přilepené na Randa a šest náčelníků.

„...a kdokoliv projde skrz po Timolanovi,“ říkal Rand pevným hlasem, „musí uslyšet to stejné.“ Kamenní psi, kteří zůstali hlídat v Taienu, se vrátili, aby ohlásili, že Miagomové vstoupili do průsmyku o den později. „Přišel jsem zabránit Couladinovi zničit tuhle zemi, ne se na to dívat.“

„To je tvrdá zpráva,“ podotkl Bael, „i pro nás, jestli tím myslíš, že si nemůžeme vzít pětinu.“ Han a ostatní, dokonce i Rhuark, přikyvovali.

„Pětinu vám dám.“ Rand nezvedl hlas, avšak jeho slova náhle mohla zarážet hřebíky. „Ale žádná část z toho nebude v potravinách. Budeme žít z toho, co najdeme v divočině, ulovíme nebo koupíme – jestli ještě zůstal někdo, kdo by mohl jídlo prodávat – dokud nezařídím, aby Tairenové začali přivážet víc jídla z Tearu. Jestli si někdo vezme jen o grošík víc, než je pětina, nebo bochník chleba bez zaplacení, jestli vypálí třeba jenom chaloupku, protože patří zabijákovi stromů, nebo zabije člověka, který se nebude pokoušet zabít jeho, tak toho člověka pověsím, ať je to kdo chce.“

„Tohle říct kmenům je tvrdé,“ poznamenal Dhearik skoro stejně ledově. „Přišel jsem za Tím, kdo přichází s úsvitem, ne abych rozmazloval křivopřísežníky.“ Bael a Jheran otevřeli ústa k souhlasu, ale všimli si, že tak učinil i ten druhý, a hned zase pusu zavřeli.

„Dávej pozor, co říkám, Dheariku,“ podotkl Rand. „Já tuhle zemi přišel zachránit, ne ji dál ničit. Co řeknu, platí pro každý kmen. Dávejte moc dobrý pozor, co říkám." – Tentokrát se nikdo neozval a Rand se vyhoupl zpátky Jeade’enovi do sedla a nechal hřebce volně jít mezi náčelníky. Tváře Aielů byly zcela bez výrazu.

Egwain se nadechla. Tihle muži byli všichni dost staří na to, aby mohli být jeho otcem i dědem, byli to vůdci svého lidu stejně tak jako králové, ať už tvrdili cokoliv, vůdci zocelení bojem. Připadalo jí to jako teprve včera, kdy byl chlapcem víc než jen podle stáří, mládencem, který prosil a doufal, místo aby velel a očekával, že ho budou poslouchat. Měnil se teď rychleji, než dokázala zvládnout. Bylo dobré, když těmhle lidem zabrání, aby provedli dalším městům to, co Couladin udělal Taienu a Seleanu. Tohle si říkala. Jen si přála, aby to dokázal, aniž by se každý den choval víc a víc nadutě. Za jak dlouho bude chtít, aby ho poslouchala, jako to dělala Moirain? Nebo všechny Aes Sedai? Doufala, že je to jen pýcha.

Jelikož si chtěla popovídat, vyhodila nohu ze třmene a natáhla ruku k Aviendze, ale Aielanka jenom zavrtěla hlavou. Opravdu nerada jezdila. A možná jí taky bránilo to, že tu všechny moudré kráčely v hloučku. Některé z nich by se na koně neposadily, kdyby jim zlomili obě nohy. S povzdechem tedy Egwain slezla dolů a vedla Rosu za sebou. Trochu nabručeně si upravila suknice. – Měkké, po kolena vysoké aielské boty, které nosila, vypadaly pohodlně, a také byly, ale pro delší chůzi po tomhle tvrdém, nerovném dláždění se nehodily.

„Teď teda opravdu velí,“ prohodila.

Aviendha skoro nespustila oči z Randových zad. „Neznám ho. Nemůžu ho poznat. Podívej na tu věc, kterou nese.“

Myslela samozřejmě meč. – Rand ho tak úplně nenesl. Měl ho pověšený na sedlové hrušce, v prosté pochvě z hnědé vepřovice, a dlouhý jílec, omotaný stejnou kůží, mu sahal až do pasu. Pochvu a jílec si nechal vyrobit jedním mužem z Taienu cestou průsmykem. Egwain napadlo, proč asi, když si mohl usměrnit ohnivý meč a dělat další věci, vedle kterých meče vypadaly jako hračky pro děti. „Tys mu ho přece dala, Aviendho.“

Její přítelkyně se zamračila. „Snaží se mě přinutit, abych přijala i jílec. Použil ho, takže je jeho. Použil ho přede mnou, jako by se mi chtěl posmívat, s mečem v ruce.“

„Ty se nezlobíš kvůli meči.“ Aspoň si to Egwain nemyslela, neřekla o něm totiž ani slovo, té noci v Randově stanu. „Pořád se hněváš kvůli tomu, jak s tebou mluvil, a já tě chápu. Vím, že ho to mrzí. Občas promluví bez přemýšlení, ale kdybys ho jenom nechala, aby se omluvil –“

„Já nechci žádné jeho omluvy,“ zamumlala Aviendha. „Já nechci... Tohle už nesnesu. Už nemůžu dál spát v jeho stanu.“ Náhle popadla Egwain za paži, a kdyby ji Egwain neznala, byla by si myslela, že má slzy na krajíčku. „Musíš s nimi promluvit za mě. S Amys, Bair a Melain. Tebe poslechnou. Ty jsi Aes Sedai. Musejí mi dovolit vrátit se do jejich stanů. Musejí!“

„Kdo musí co?“ zeptala se Sorilea, která zpomalila, aby mohla jít vedle nich. Moudrá z Držby Shende měla řídké bílé vlasy a tvář jako z vydělané kůže natažené přes kosti. A jasné zelené oči, které dokázaly srazit koně na deset kroků. Tedy takhle se na lidi dívala normálně. Když se však zlobila, ostatní moudré seděly mlčky a kmenoví náčelníci se odporoučeli.

Melain a další moudrá, šedivějící Nakai z Držby Černá voda, se k nim taky chtěly připojit, ale Sorilea se na ně podívala těma svýma očima. „Kdybys neměla hlavu plnou toho svého nového manžela, Melain, tak bys poznala, že s tebou chce mluvit Amys. S tebou taky, Aerin.“ Melain ohnivě zrudla a odběhla za ostatními, ale starší žena se tam dostala první. Sorilea se dívala, jak odcházejí, a pak obrátila svou pozornost na Aviendhu. „Teď si můžem v klidu promluvit. Takže ty nechceš něco udělat. Něco, co jsi bezpochyby dostala nařízeno. A myslíš si, že tě z toho tahle malá Aes Sedai může dostat.“

„Sorileo, já –“ Aviendha se dál nedostala.

„Za mých dnů děvčata skočila, když moudrá řekla skoč, a skákala dál, dokud jim neřekla, aby přestala. Jelikož jsem ještě naživu, je to pořád můj den. Mám to říct jasněji?“

Aviendha se zhluboka nadechla. „Ne, Sorileo,“ řekla poddajně.

Stará žena spočinula pohledem na Egwain. „A co ty? Myslíš, že ji z toho vyprosíš?“

„Ne, Sorileo.“ Egwain měla pocit, že by měla udělat pukrle.

„Dobrá,“ pravila Sorilea, a neznělo to spokojeně, jenom jako by všechno bylo tak, jak čekala. A to taky rozhodně bylo. „Teď si s tebou můžu promluvit o tom, co se chci dozvědět. Slyšela jsem, že ti Car’a’carn dal všimný dar, o jakém ještě nikdy nikdo neslyšel, rubíny a drahé opály.“

Aviendha naskočila, jako by jí po noze přeběhla myš. No, ona by nejspíš nenadskočila, ale Egwain by to v takové situaci určitě udělala. Aielanka vysvětlovala záležitost s Lamanovým mečem a pochvou tak chvatně, že pletla slova jedno přes druhé.

Sorilea si upravila loktuši, zamumlala si něco o děvčatech sahajících na meče, byť zabalené v pokrývce, a o tom, že si bude muset důrazně promluvit s „mladou Bair". „Takže ti nepadl do oka. Škoda. To by ho k nám připoutalo. Už takhle považuje příliš mnoho lidí za své.“ Chvíli si Aviendhu prohlížela od hlavy k patě. – „Zařídím, aby se na tebe podíval Feran. Jeho děd je můj sestry-syn. Máš ke svému lidu i jiné povinnosti, než učit se na moudrou. Tyhle boky byly stvořené k plození dětí.“

Aviendha klopýtla o zdviženou kamennou desku a jen tak tak že nespadla. „Já... budu na něj myslet, až bude čas,“ vyhrkla bez dechu. „Ještě se musím hodně učit, abych se stala moudrou, a Feran je Seia Doon, a Černé oči přísahaly, že neulehnou pod střechou nebo stanem, dokud nebude Couladin mrtvý.“ Couladin byl rovněž Seia Doon.

Moudrá s tuhou tváří kývla, jako by tím bylo všechno vyřízeno. „Ty, mladá Aes Sedai. Povídá se, že znáš Car’a’carna dobře. Udělá to, čím hrozil? Pověsí i náčelníka kmene?“

„Myslím... možná... že ano.“ Rychleji Egwain dodala: „Jsem si však jistá, že dokáže pochopit rozumný důvody.“ Nebyla si tím rozhodně jistá, dokonce ani tím, že by tu nějaké důvody měly být – to, co řekl, znělo spravedlivě – ale spravedlnost by mu moc neprospěla, kdyby se proti němu obrátili ostatní, jako to udělali Shaidové.

Sorilea se na ni překvapeně podívala a pak zpražila pohledem náčelníky kolem Randova koně. „Chápeš mě špatně. On musí té prašivé vlčí smečce ukázat, že je vlčí vůdce. Náčelník musí být tvrdší než ostatní muži, mladá Aes Sedai, a Car’a’carn ještě tvrdší než ostatní náčelníci. Každý den pár dalších mužů, dokonce i Děv, propadne bezútěšnosti, ale to je jen měkká vnější kůra železného dubu. Zůstane tvrdé vnitřní jádro a on musí být dost tvrdý, aby je vedl.“ Egwain si všimla, že sebe ani ostatní moudré nezahrnula mezi ty, které je třeba vést. Mumlajíc si pro sebe „prašiví vlci", Sorilea vyrazila kupředu a brzy všechny moudré při chůzi poslouchaly, co říká. Ať už to bylo cokoliv, Egwain to nezaslechla.

„Kdo je ten Feran?“ zeptala se Egwain. „Nikdy jsem tě o něm neslyšela mluvit. Jak vypadá?“

Mračíc se na záda Soriley, jež byla zpola skrytá v hloučku žen kolem ní, Aviendha nepřítomně prohodila: „Vypadá hodně jako Rhuark, jenom je mladší, vyšší a hezčí, má červenější vlasy. Asi rok se snažil vzbudit Enailin zájem, ale já myslím, že ona ho spíš naučí zpívat, než by se vzdala oštěpu.“

„To nechápu. Ty se o něj chceš dělit s Enailou?“ Pořád jí to připadalo divné, mluvit o tom takhle nedbale.

Aviendha znovu klopýtla a konečně se na ni podívala. „Dělit se o něj? Já ho nechci vůbec. Má hezkou tvář, ale směje se jako hýkající mula a tahá se za uši.“

„Ale z toho, jak jsi mluvila se Sorileou, jsem myslela, že... se ti líbí. Proč jsi jí neřekla to, cos teď řekla mně?“

Smích druhé ženy zněl trochu bolestně. „Egwain, kdyby ji napadlo, že se snažím v tomhle cuknout, tak by uvila svatební věneček sama a přitáhla by mě i Ferana za krk, aby nás moudré oddaly. Copak jsi někdy viděla, že by někdo řekl Sorilee ‚ne'? Viděla?“

Egwain otevřela ústa, aby jí řekla, že samozřejmě mohla odmítnout, a hned je zase zavřela. Donutit ustoupit Nyneivu byla jedna věc, snažit se o totéž se Sorileou bylo něco zcela jiného. Bylo by to jako postavit se do cesty kamenné lavině a říkat jí, aby se zastavila.

Aby změnila téma hovoru, řekla: „Promluvím za tebe s Amys a ostatníma.“ Sice si skutečně nemyslela, že by to teď k něčemu bylo. Pravá chvíle byla pryč dřív, než se vůbec objevila. Aspoň že Aviendha konečně pochopila, jak je ta situace nevhodná. Možná... „Kdybychom za nimi zašly společně, tak by nás určitě vyslechly.“

„Ne, Egwain. Já musím poslechnout moudré. Vyžaduje to ji’e’toh.“ Jako by před chvílí nežádala o přímluvu. Jako by skoro nežebrala, aby ji moudré nenutily spát v Randově stanu. „Ale proč moje povinnost k lidu nikdy není to, co chci já? Proč to vždycky musí být něco, co než bych udělala, radši bych umřela?“

„Aviendho, nikdo tě nebude nutit se vdát nebo mít děti. Dokonce ani Sorilea ne.“ Egwain si přála, aby to poslední neřekla tak nejistě.

„Ty to nechápeš,“ pravila druhá žena tiše, „a já ti to nemůžu vysvětlit.“ Přitáhla si loktuši k tělu a dál už k tomu neřekla ani slovo. Byla ochotná probírat jejich výuku nebo to, jestli se Couladin obrátí a bude bojovat, či to, jak svatba ovlivnila Melain – která teď zřejmě musela tvrdě pracovat na tom, aby byla pořád naježená – nebo cokoliv kromě toho, co nemohla nebo nechtěla vysvětlovat.