Oheň z nebes

21 Darovaná čepel

V ústí průsmyku Jangai, byť dál od Taienu, začal rychle vznikat tábor a šířil se přes kopce, kolem přístupových cest, mezi roztroušeným ostnitým křovím a dokonce i nahoru na horské svahy. Ne že by ho bylo příliš vidět, snad krom v průsmyku samotném. Aielské stany splývaly s kamenitou půdou tak dobře, že jste je mohli přehlédnout, i když jste věděli, co hledáte a kde. V kopcích se Aielové utábořili podle kmenů, ale ti v průsmyku se scházeli podle společenstev. Většinou to byly Děvy, ale mužská společenstva vyslala své zástupce taky, asi po padesáti, a muži si rozložili stany o hodně výš nad troskami Taienu v táborech, které od sebe byly nenápadně odděleny. Každý chápal, nebo si aspoň myslel, že chápe, že Děvy nesou Randovu čest, ale všechna společenstva chtěla strážit Car’a’carna.

Moirain – samozřejmě s Lanem – odešla rozmístit Kadereho vozy těsně pod městem. Aes Sedai nadělala kolem toho, co bylo na vozech, skoro stejně takový poprask jako kolem Randa. Vozkové bručeli a nadávali, jak město smrdí, a vyhýbali se pohledu na to, jak Aielové odřezávají těla z hradeb, ale po měsících, které strávili v Pustině, zřejmě byli rádi, že jsou blízko byť jen trosek toho, co považovali za civilizaci.

Gai’šainové stavěli stany moudrých – tedy Amys, Bair a Melain – pod městem na téměř ztracené stezce vedoucí nahoru do kopců. Rand si byl jistý, že si toto místo vybraly proto, aby mohly být nablízku jak jemu, tak bezpočtu moudrých dole, ale podle něj určitě nebyla náhoda, že každý, kdo za ním bude přicházet z kopců, bude muset projít přes jejich tábor nebo kolem něj, aby se k němu dostal. Trochu ho překvapilo, když viděl, že bíle oděné postavy pohání Melain. Teprve před třemi dny se provdala za Baela v obřadu, kterým se z ní stala jeho manželka a sestra-žena jeho druhé manželky Dorindhy. Ta část byla zřejmě stejně důležitá jako svatba samotná. Aviendhu jeho překvapení dost šokovalo, nebo možná rozzlobilo.

Když dorazila Egwain s Aviendhou za ocasem své bílé kobylky, majíc jednoduché suknice vyhrnuté nad kolena, vypadaly obě i přes rozdílné zabarvení a to, že Aviendha při své výšce mohla nahlížet Egwain přes rameno, aniž by se musela příliš natahovat, úplně stejně. Obě měly jen jeden slonovinový náramek a jeden náhrdelník. Práce s odklízením visících mrtvol právě začala. Většina krkavců byla mrtvá, země byla posetá hromádkami černého peří, a zbytek odletěl, ale supi byli přežraní tak, že se nemohli zvednout do vzduchu a jen se kolébali v popelu uvnitř hradeb.

Rand si přál, aby existoval nějaký způsob, jak jim oběma zabránit spatřit tuhle scénu, ale k jeho překvapení ani jedna neodběhla vyprázdnit si žaludek. No, něco takového stejně od Aviendhy neočekával. Ona viděla smrt příliš často a vyrovnala se s tím, její tvář zůstala nyní zcela bez výrazu. Nečekal však čirou lítost v očích Egwain, když se dívala, jak sundávají nafouklé mrtvoly z hradeb.

Zavedla Rosu k Jeade’enovi a naklonila se, aby mohla Randovi položit ruku na rameno. „Je mi to moc líto, Rande. Neexistoval způsob, jak bys tomu mohl zabránit.“

„Já vím,“ řekl jí. Dokonce ani nevěděl, že tu nějaké město je, dokud se o něm před pěti dny jen tak mimochodem mezi řečí nezmínil Rhuark – s náčelníky se radil pouze o tom, zda dokážou za den urazit větší vzdálenost a co Couladin udělá, až projde Jangai – a tou dobou už tady Shaidové skončili a odešli. Zatím už si přestal nadávat do hlupáků.

„No, hlavně si to pamatuj. Nebyla to tvoje chyba.“ Pobídla Rosu dál a než se dostala z doslechu, dala se do řeči s Aviendhou. „Jsem ráda, že to bere tak dobře. Mívá ve zvyku cítit se provinile kvůli věcem, který stejně nemůže ovlivnit.“

„Muži si vždycky myslí, že ovládají všechno kolem sebe,“ opáčila Aviendha. „Když potom ale zjistí, že to tak není, myslejí si, že selhali, místo aby zjistili prostou pravdu, kterou už ženy dávno znají."

Egwain se zahihňala. „Tohle je prostá pravda. Hned jak jsem uviděla ty chudáky lidi, napadlo mě, že ho najdem, jak někde zvrací.“

„To má tak slabý žaludek? Já...“

Jejich hlasy utichly, jak se kobylka odšourala dál. Rand se, celý rudý, narovnal v sedle. Snažit se je odposlechnout. Chová se jako pitomec. To mu ale nezabránilo, aby se na ně nemračil. Bral na sebe zodpovědnost jenom za to, co byla jeho práce, i když jen pro něj samotného. Jenom za věci, se kterými mohl něco udělat. A se kterými měl něco udělat. Nelíbilo se mu, když se o něm takhle bavily. Za jeho zády i přímo jemu pod nosem. Světlo samo vědělo, co si povídají.

Sesedl a vedl Jeade’ena za sebou, pátraje po Asmodeanovi, který se zřejmě někam zatoulal. Po tolika dnech strávených v sedle se rád prošel. V průsmyku se objevovaly různé shluky stanů. Horské svahy a útesy vytvářely skvělé hradby, ale Aielové se stejně rozestavovali, jako by odtamtud čekali útok. Rand se snažil jít s Aiely pěšky, ale půlden mu stačil, aby se zase vrátil na koně. Už tak měl dost práce, aby s nimi udržel krok v sedle. Když spěchali, dokázali Aielové utahat i koně.

Mat byl také dole, dřepěl s otěžemi v ruce a tím oštěpem s černým ratištěm přes kolena, upíral zrak na rozvalenou bránu, studoval město a cosi si brumlal, zatímco Oko se snažil oždibovat jakýsi trnitý keř. Mat město studoval, neprohlížel si ho jen tak. Odkud se vzala ta poznámka o hlídkách? Mat od jejich první návštěvy Rhuideanu tu a tam říkal zvláštní věci. Rand by byl rád, kdyby byl Mat ochoten bavit se o tom, co se v Rhuideanu vlastně stalo, ale on pořád popíral, že k něčemu došlo, i přes medailon s liščí hlavou, oštěp a jizvu kolem krku. Melindhra, shaidská Děva, s kterou se Mat dal dohromady, stála kousek stranou a mládence sledovala, dokud nepřišla Sulin a nezahnala ji s nějakou posílkou. Randa napadlo, jestli Mat ví, že si Děvy sázejí na to, zda se kvůli němu Melindhra vzdá oštěpu. A jestli ho naučí zpívat, ačkoliv když se Rand ptal, co to znamená, jenom se zasmály.

Hudba ho přitáhla k Asmodeanovi, jenž se s harfou na koleni usadil na žulové skalce. Žerď karmínového praporce byla zaražená do kamenité země a mula uvázaná k ní. „Vidíš, můj pane Draku,“ řekl vesele, „tvůj korouhevník se věrně věnuje svým povinnostem.“ Pak se jeho hlas i výraz změnily a on řekl: „Když už musíš tuhle věc mít, proč ji nenecháš nýst Mata nebo Lana? Nebo Moirain, když už jsme u toho. Ještě ráda by nesla tvůj prapor a čistila ti boty. Buď s ní opatrnej. Je to protřelá ženská. Když nějaká žena řekne, že tě bude poslouchat o svý vlastní vůli, tak je čas spát lehce a hlídat si záda.“

„Neseš to, neboť jsem tě vybral, mistře Jasine Nataeli.“ Asmodean sebou trhl a rozhlédl se kolem sebe, přestože všichni ostatní byli dost daleko a zaneprázdnění, aby poslouchali. Stejně by jim nikdo jiný nerozuměl. „Co víš o těch troskách nahoře těsně pod hranicí sněhu? Musejí pocházet z věku pověstí.“

Asmodean se nahoru ani nepodíval. „Tenhle svět se hodně změnil proti světu, kde... jsem usnul.“ Mluvil unaveně a lehce se zachvěl. „To, co vím o tom, co tu leží, jsem zjistil až po probuzení.“ Z harfy se vylinuly žalostné tóny „Pochodu mrtvých". „Co já vím, tak by to mohlo pocházet z města, ve kterým jsem se narodil. Shorelle byl přístav.“

Slunci zbývala snad hodina, než ho skryje Páteř světa. Takhle blízko vysokým horám přicházela noc rychle. „Na další z našich rozhovorů jsem dneska moc utahanej.“ Takhle na veřejnosti nazývali Asmodeanovy lekce, i když kolem nikdo jiný nebyl. Spolu s výukou, kterou mu poskytovali Lan a Rhuark, mu s Asmodeanovými hodinami od odjezdu z Rhuideanu zbývalo na spánek jen málo času. „Až budeš hotový, jdi do svého stanu. Uvidíme se ráno. S praporem.“ Nikdo jiný, kdo by tu zatracenou věc nesl, tu prostě nebyl. Třeba najde někoho v Cairhienu.

Když se obracel k odchodu, Asmodean zahrál cosi nemelodického a řekl: „Dneska v noci nebudou kolem mýho stanu žádný hořlavý sítě? Už jsi mi konečně začal věřit?“

Rand se ohlédl přes rameno. „Věřím ti jako bratru. Do dne, kdy mě zradíš. To, cos udělal, ti prominu za to, že mě učíš, a je to mnohem lepší dohoda, než si zasloužíš, ale v den, kdy se obrátíš proti mně, to roztrhám a pohřbím i s tebou.“ Asmodean pootevřel ústa, ale Rand ho předešel. „Tohle říkám já, Nataeli. Rand al’Thor. Lidi z Dvouříčí nemají rádi ty, co se jim snaží vrazit nůž do zad.“

Podrážděně zatahal za grošákovy otěže a odešel dřív, než se druhý muž zmohl na slovo. Nebyl si jist, zda Asmodean má vůbec tušení, že se mu snaží vyhrožovat mrtvý muž, ale nemohl si dovolit mu to nějak dát najevo. Asmodean si už tak byl jist, že je to ztracený případ. Kdyby ho napadlo, že Rand zcela neovládá ani vlastní myšlenky, že se může každou chvíli zbláznit, Zaprodanec by ho v okamžení opustil, a Rand se toho musel ještě spoustu naučit.

Pod Aviendžiným dohledem stavěli bíle odění gai’šainové jeho stan o hodný dál v průsmyku, kde se nad ním tyčil ten obrovský kamenný had. Gai’šainové měli vlastní stany, ale ty samozřejmě postaví jako poslední. Adelin a asi tucet Děv dřepěly opodál, hlídaly a čekaly, až budou moci strážit jeho spánek. Dokonce i když kolem něj každou noc tábořilo na tisíc Děv, ony přesto dál stavěly stráž k jeho stanu.

Než k nim došel, natáhl se skrze angrial, který měl v kapse, a uchopil saidín. Nebylo ovšem třeba, aby se vyřezávaného tlouštíka s mečem skutečně dotýkal. Naplnila ho směs špíny a krásy, ta zuřící ohnivá řeka, ta zdrcující lavina ledu. Usměrňoval každou noc od odjezdu z Rhuideanu, stavěl ochrany kolem celého tábora, nejen kolem stanů v průsmyku, ale i kolem těch na kopcích a svazích hor. Potřeboval angrial, aby vytvořil tak velké ochrany, ale jen tak tak. Předtím si myslel, že je silný, ale díky Asmodeanově výuce byl ještě silnější. Člověk ani zvíře, kteří by překročili čáru ochrany, by si ničeho nevšimli, ale zplozenec Stínu, který by se jí dotkl, by spustil varování, které by zaslechli všichni ve stanech. Kdyby byl toto udělal v Rhuideanu, temní psi by nikdy nevstoupili bez toho, aby se to dozvěděl.

Aielové samotní budou dávat pozor na lidské nepřátele. Ochrany byly složitě propletené, byť slabé, a snažit se do nich dostat víc než jednu věc by způsobilo, že by nebyly prakticky využitelné. Mohl zařídit, aby zabily každého zplozence Stínu, místo aby jenom spustily poplach, ale to by bylo jako maják pro každého Zaprodance, který by po něčem takovém pátral, a také pro každého myrddraala. Nebylo nutné k sobě nepřátele přivolávat, když třeba ještě nevěděli, kde je. Takhle se to nedozví žádný ze Zaprodanců, pokud by se nedostal příliš blízko, a myrddraal teprve, až už by bylo pozdě.

Propustit saidín bylo cvičením v sebeovládání i přes odpornou špínu, i přes to, jak se ho jediná síla snažila smést jako zrnko písku na dně řeky, snažila se ho spálit, zničit. Plul v rozlehlé prázdnotě, a přesto cítil, jak se každého jeho vlasu dotýká vítr, viděl jednotlivá vlákna v šatech gai’šainů, cítil také teplou vůni Aviendhy. A chtěl víc. Ale také cítil popel Taienu, zápach smrti a mrtvých těl, která hořela na hranicích, hnilobu těch, která ještě neshořela, dokonce i těch, která již byla pohřbená, stejně jako suchou hlínu jejich hrobů. To pomohlo. Po chvíli byl saidín pryč a on vdechoval jenom suchý horký vzduch. Zápach smrti se vytratil a vzduch byl čistý a nádherný.

„Podívej, co tu bylo před námi,“ řekla Aviendha, když nechal bíle oděnou ženu s pokorným výrazem odvést Jeade’ena. Zvedla hnědého hada. Byl mrtvý, ale silný jako Randovo předloktí a skoro pět loktů dlouhý. Krevozmij odvozoval své jméno od toho, jaký účinek mělo jeho kousnutí. Krev se v několika minutách proměnila oběti v rosol. Pokud se Rand nemýlil, tak čistá rána za jeho hlavou pocházela od Aviendžina nože. Adelin a ostatní Děvy to sledovaly s pochvalným výrazem.

„Napadlo tě vůbec, že by tě mohl uštknout?“ zeptal se Rand. „Napadlo tě vůbec použít jedinou sílu, místo toho pitomýho nožíku? Proč jsi ho nejdřív nepolíbila? Muselas být dost blízko.“

Aviendha se narovnala a její zelené oči téměř způsobily, že noční chlad přišel o hodně dřív. „Moudré říkají, že není dobré používat jedinou sílu příliš často.“ Odsekávaná slova byla stejně studená jako její oči. „Říkají, že je možné natáhnout příliš a ublížit si.“ Lehce se zamračila a spíš k sobě než k němu dodala: „I když jsem se ještě nedostala na hranici toho, co vydržím. Tím jsem si jistá.“

Rand potřásl hlavou a vstoupil do stanu. Ta žena prostě odmítala poslouchat rozumné rady.

Ještě se pořádně neusadil na hedvábné podušce vedle dosud nezapáleného ohně, a ona již přišla dovnitř za ním. Bez krevozmije, naštěstí, ale nesměle nesla něco zabalené v silných vrstvách pokrývky se šedými pruhy. „Dělal sis kvůli mě starosti,“ prohodila lhostejným hlasem. Tvářila se úplně bezvýrazně.

„Ovšemže ne,“ zalhal. Ženská hloupá. Ještě se nechá zabít, protože nemá dost rozumu, aby byla v případě potřeby opatrná. „Starosti bych si dělal kvůli každému. Nechci, aby někoho uštkl krevozmij.“

Ona si ho chvíli pochybovačně prohlížela a pak krátce kývla. „Dobrá. Hlavně aby sis se mnou něco nenamlouval.“ Hodila mu zabalený ranec k nohám a sedla si naproti němu na paty. „Nechtěl jsi přijmout přezku jako dar rušící dluh mezi námi...“

„Aviendho, nic mi nedlužíš.“ Měl dojem, že na to zapomněla. Aviendha pokračovala, jako by nic neřekl.

„...ale tohle ho možná zruší.“

Rand si povzdechl a rozbalil pruhovanou pokrývku – opatrně, poněvadž s rancem zacházela mnohem nejistěji než předtím s hadem, kterého držela, jako by to byl kus látky – rozbalil ji a zalapal po dechu. Uvnitř byl meč v pochvě tak přeplácané rubíny a drahými opály, že bylo těžké zahlédnout zlato, jen tam, kde bylo zasazeno vycházející slunce s mnoha paprsky. Na slonovinovém jílci, dost dlouhém pro obě ruce, bylo také vyloženo zlaté slunce. Hruška byla také obložená rubíny a bílými kameny, a další tvořily jednolitou hmotu po celé délce záštity. Tohle nikdy nebylo vyrobeno pro běžné používání, jen na parádu. Aby lidi koukali.

„Tohle muselo stát... Aviendho, jak ti to můžu oplatit?“

„Nestálo to skoro nic,“ prohlásila tak defenzivně, že klidně mohla dodat, že lže.

„Meč. Jak ses vůbec dostala k meči? Jak se vůbec nějaký Aiel dostane k meči? Neříkej mi, že měl Kadere tohle schované na voze.“

„Nesla jsem ho v pokrývce.“ Mluvila ještě dotčeněji, než když se bavila o ceně. „Dokonce i Bair říkala, že by to mělo být v pořádku, pokud se ho skutečně nedotknu.“ Nejistě pokrčila rameny a neustále si upravovala loktuši. „Byl to meč zabijáka stromů. Lamana. Vzali ho od jeho těla jako důkaz, že je skutečně mrtvý, protože hlavu tak daleko donést nemohli. Od té doby přecházel z ruky do ruky, předávali si ho mladí muži a hloupé Děvy, které chtěly vlastnit důkaz o jeho smrti. Jenže každý pak začal uvažovat o tom, co to vlastně je, a tak to prodal dalšímu hlupákovi. Cena od prvního prodeje značně poklesla. Žádný Aiel by na to nepoložil ruku ani aby sundal ty kameny.“

„No, je moc krásný,“ řekl Rand, jak nejtaktněji dokázal. Jenom kašpar by nosil něco tak křiklavého. A ten slonovinový jílec by v ruce zvlhlé potem či krví klouzal. „Ale nemůžu ti dovolit...“ Odmlčel se, jak vytáhl pár palců oceli, čistě ze zvyku, aby si prohlédl ostří. Do lesklé oceli byla vyleptána volavka, symbol mistra šermíře. Kdysi nosil právě takhle poznačenou čepel. – Náhle se byl ochoten vsadit, že tahle čepel je stejná jako krkavci poznačená čepel na Matově oštěpu, kov vyrobený s pomocí jediné síly, která se nikdy nezlomí a nikdy nepotřebuje nabrousit. Většina mistrovských mečů byly jenom kopie těch pravých. Lan by mu to mohl říci jistě, ale Rand byl v duchu již přesvědčen.

Stáhl pochvu docela, naklonil se přes ohniště a položil ji před ni. „Čepel si nechám, abych zrušil dluh, Aviendho.“ Čepel byla dlouhá, lehce zakřivená a s jedním ostřím. „Jenom čepel. Jílec můžeš mít zpátky taky.“ V Cairhienu si může pořídit nový jílec i pochvu. Třeba je jeden z těch, co přežili Taien, slušný zbrojíř.

Aviendha zírala s rozšířenýma očima z něj na pochvu a zase zpátky, pusu měla otevřenou a poprvé, co ji kdy viděl, byla vyvedená z míry. „Ale ty kameny mají mnohem, mnohem větší cenu než já – Zase se na mě snažíš uvalit dluh, Rande al’Thore.“

„To ne.“ Jestli ta čepel ležela přes dvacet let v pochvě nedotčená a nezkalená, tak musela být to, co si myslel. „Pochvu jsem nepřijal, takže byla celou dobu tvoje.“ Vyhodil do vzduchu jednu hedvábnou podušku a provedl v sedě figuru Zvedá se vítr. Dolů se začalo sypat peří, jak čepel podušku hladce rozsekla. „A jílec taky nepřijímám, takže je taky tvůj. Jestli z toho budeš mít zisk, tak je to jenom tvoje záležitost.“

Místo aby vypadala šťastná z toho bohatství – Rand tušil, že za ten meč dala všechno, co měla, a nejspíš jenom za pochvu dostane stokrát víc – místo aby vypadala šťastná nebo mu poděkovala, mračila se přes pírka tak rozhořčeně, jako kterákoliv dvouříčská hospodyně na zašpiněnou podlahu. Škrobeně tleskla a objevila se jedna gai’šainka, která si okamžitě klekla a začala tu spoušť uklízet.

„Je to můj stan,“ podotkl Rand významně. Aviendha si jenom odfrkla v dokonalé imitaci Egwain. Ty dvě rozhodně trávily moc času pohromadě.

Večeře, když po setmění konečně dorazila, se skládala z obvyklé placky světlého chleba a kořeněného dušeného téměř bílého masa ve velkých kouscích se sušenými papričkami a fazolemi. Rand se jenom zazubil, když mu sdělila, že maso je krevozmij. Od té doby, co vstoupil do Pustiny, už jedl hady i mnohem horší maso. Gara – jedovatá ještěrka – byla podle jeho odhadu vůbec nejhorší. Ne kvůli chuti, která se docela podobala kuřeti, ale protože to byla ještěrka. Občas měl dojem, že v Pustině musí být víc jedovatých zvířat – hadů, ještěrek a pavouků – a rostlin, než ve zbytku světa dohromady.

Aviendha byla zřejmě zklamaná, že maso znechuceně nevyplivl, i když někdy bylo těžké poznat, co vlastně cítí. Občas ji zjevně velice těšilo, když ho mohla vyvádět z míry. Kdyby se snažil předstírat, že je Aiel, byl by si myslel, že se snaží jen dokázat, že jím není.

Unavený, toužící po spánku, sundal si jenom kabátec a boty, než si zalezl do pokrývek, a obrátil se k Aviendze zády. Aielští muži a ženy možná mohli chodit do potních lázní společně, ale krátký čas v Shienaru, kde dělali něco velmi podobného, ho přesvědčil, že na tohle není stavěný, ne aniž by zrudl tak, že by z toho mohl mít smrt. Snažil se neposlouchat, když se svlékala pod svou pokrývkou. Aspoň že měla tolik slušnosti, ale on byl stejně otočený zády, čistě pro jistotu.

Aviendha tvrdila, že má spát v jeho stanu, aby ho mohla dál učit aielských zvykům a obyčejům, protože ve dne tráví tolik času s náčelníky. Oba věděli, že je to lež, ačkoliv co si moudré myslely, že by mohla takhle objevit, to si Rand neuměl představit. Tu a tam zavrčela, jak za cosi zatahala, a brumlala si pro sebe.

Aby přehlušil ty zvuky a přestal myslet na to, co musejí znamenat, řekl: „Melainina svatba byla působivá. Opravdu Bael nic nevěděl, dokud mu to Melain a Dorindha neřekly?“

„Ovšemže ne,“ odpověděla opovržlivě a odmlčela se, než si – aspoň podle Randova dojmu – stáhne punčochu. „Proč by měl něco vědět dřív, než mu Melain položila svatební věneček k nohám a zeptala se ho?“ Náhle se zasmála. „Melain málem dohnala sebe i Dorindhu k šílenství, než našly květy segade na věnec. Takhle blízko Dračí stěny jich moc neroste.“

„Znamená to něco zvláštního? Totiž květy segade?“ Tohle jí poslal, květy, které nikdy nepřijala.

„Že má pichlavou povahu a hodlá si ji podržet.“ Další odmlka přerušená mručením. „Kdyby byla použila listy nebo květy lékořice, znamenalo by to, že se pyšní sladkou povahou. Jitřní slza by znamenala, že bude poddajná a... Je jich moc. Trvalo by mi celé dny, než bych tě naučila všechny možnosti, a ty je stejně nepotřebuješ znát. Ty nedostaneš aielskou manželku. Ty patříš Elain."

Málem se na ni podíval, když řekla „poddajná". Slovo, které by méně vystihovalo jakoukoliv aielskou ženu, si neuměl představit. Nejspíš to znamená, že tě varuje předtím, než tě bodne.

Nakonec se ozvalo další ztlumené mumlání. Rand si uvědomil, že si přetahuje jupku přes hlavu. Přál si, aby byly zhasnuté lampy. Ne, to by věci ještě zhoršilo. Ale on tímhle procházel jednu každou noc od odjezdu z Rhuideanu a každou noc to bylo horší. Bude tomu muset udělat přítrž. Ta ženská bude odteď spát s moudrými, kam patří. Naučí se od ní, co bude moci, až bude moci. Přesně to samé si říkal už patnáctou noc.

Snaže se vyhnat z hlavy jisté představy, řekl: „Ten kousek na konci. Když si řekli přísahy.“ Moudré ještě pořádně nevyslovily své požehnání, když se přihnala asi stovka Melaininých pokrevních příbuzných a obklopila ji. Všichni měli oštěpy. Stovka Baelových příbuzných se seřadila těsně kolem něj a on si musel cestu k ní probojovat. Nikdo samozřejmě nebyl zahalený – všechno to bylo součástí zvyků – ale přesto na obou stranách tekla krev. „Před pár minutami Melain přísahala, že ho miluje, ale když se dostal až k ní, bojovala jako horská kočka zahnaná do kouta.“ Kdyby ji Dorindha nepraštila pěstí do žeber, tak by si ji Bael nikdy nedokázal přehodit přes rameno a odnést, pomyslel si Rand. „Ještě teďka kulhá a oko má od ní celé modré.“

„To se snad měla chovat jako slaboch?“ opáčila Aviendha ospale. „Musel se přesvědčit, jakou má cenu. Nebyla nějaká cetka, kterou by si mohl jen tak strčit do váčku.“ Zívla a on slyšel, jak se hnízdí v pokrývkách.

„Co znamená ‚naučit muže zpívat'?“ Aielští muži nezpívali, aspoň ne od chvíle, kdy byli dost staří, aby se mohli chopit oštěpu, pouze bitevní písně a žalozpěvy za mrtvé.

„Myslíš na Mata Cauthona?“ Skutečně se zahihňala. „Občas se muž vzdá oštěpu pro Děvu.“

„Tohle si vymýšlíš. O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel.“

„No, není to, že by se oštěpu opravdu vzdal.“ V hlase se jí ozývala značná otupělost. „Někdy muž zatouží po Děvě, která se kvůli němu oštěpu nevzdá – a on to zařídí tak, aby si ho vzala jako gai’šaina. Je to ovšem hlupák. Žádná Děva by se na gai’šaina nepodívala tak, jak on doufá. Musí tvrdě pracovat a ona ho přísně udržuje na místě, kam patří, a první, co udělá, je, že ho naučí zpívat, aby bavil sestry oštěpu, když jedí. ‚Naučí ho zpívat.‘ Tohle Děvy říkají, když ze sebe muž dělá hlupáka kvůli některé ze sester oštěpu.“ Velmi zvláštní lidé.

„Aviendho?“ Řekl, že už se jí na to nezeptá. Lan tvrdil, že je to kandorská práce, vzor nazývaný sněhové vločky. Nejspíš z nějakého nájezdu na sever. „Kdo ti dal ten náhrdelník?“

„Přítel, Rande al’Thore. Dneska jsme urazili kus cesty a ty nás budeš ráno zase hnát brzy. Spi dobře a probuď se, Rande al’Thore.“ Jen Aiel vám mohl popřát dobrou noc s nadějí, že nezemřete ve spánku.

Nastavil sice mnohem menší, ale zato mnohem složitější ochrany kolem svých snů, usměrnil zhasnutí lamp a snažil se usnout. Přítel. Od severu přišli Reynové. Ale ona ten náhrdelník nosila už v Rhuideanu. Proč se o to stará? Aviendžin pomalý dech mu jasně zněl v uších, dokud neusnul, a pak se mu zdál dosti zmatený sen o tom, jak mu Min a Elain pomáhají přehodit si Aviendhu, která na sobě kromě náhrdelníku neměla vůbec nic, přes rameno, zatímco ho ona tluče po hlavě věnečkem z květů segade.