Oheň z nebes

26 Sallie Daerová

Kolem Logainovy hlavy poblikávala záře značící velikost a slávu, modrá a zlatá, i když jel v sedle shrbený. Min netušila, proč se poslední dobou objevuje častěji. Logain se už dokonce ani nenamáhal zvednout zrak od býlí pod nohama svého vraníka k nízkým zalesněným vrškům táhnoucím se do dáli.

Druhé dvě ženy jely trochu napřed, Siuan jako pytel mrkve na kosmaté Bele, jak ostatně bylo obvyklé, a Leana obratně naváděla svou klisnu víc koleny než otěžemi. Pouze nepřirozeně rovná stužka kapradí, prorůstající lesní půdou pokrytou spadaným listím, prozrazovala, že tu kdy vedla cesta. Krajkoví kapradin bylo svraštělé a tlející listí suše šustilo a praskalo pod kopyty koní. Hustě propletené větve trochu stínily před poledním sluncem, ale chládek tu nebyl. Min se po tváři řinul pot i přesto, že občas zezadu zavál vítr.

Již patnáct dní jeli na jihozápad směrem od Lugardu, vedeni pouze Siuaniným naléháním, že ví přesně, kam míří. Nikomu samozřejmě neřekla, kde to je. Siuan a Leana měly ústa sevřená jako nalíčené medvědí pasti. Min si dokonce ani nebyla jistá, ví-li to Leana. Patnáct dní, městečka a vesnice tu byly stále řidší a stále dál od sebe, až nakonec nebyly žádné. Den po dni Logain stále víc věšel hlavu a den po dni se záře kolem něj objevovala mnohem častěji. Zprvu si jenom mumlal, že pronásledují Stínovýho Jaka, ale Siuan znovu získala velení bez většího protivenství, neboť Logain se obracel stále víc do sebe. Posledních šest dní zřejmě neměl energii ani na to, aby se staral o to, kam vlastně jedou nebo zda se tam vůbec někdy dostanou.

Siuan a Leana si teď vepředu tiše povídaly. Min slyšela jenom jakési tiché mumlání, které mohlo docela dobře být větrem v listoví. A kdyby se pokusila přijet blíž, tak by jí řekly, ať dává pozor na Logaina, nebo by na ni prostě hleděly tak, že by jen úplně slepý hlupák nepochopil, že nemá strkat nos tam, kam nepatří. Obojí udělaly už častokrát. Čas od času se však Leana otočila v sedle a podívala se na Logaina.

Nakonec nechala Leana Sněženku zvolnit, takže se zařadila vedle vraného hřebce. Horko jí zřejmě nijak nevadilo. Její měděnou pleť nehyzdila ani kapka potu. Min odbočila s Růženkou stranou, aby jí poskytla místo.

„Už to nebude trvat dlouho,“ řekla mu Leana rozzlobeně. On ani nevzhlédl od porostu pod nohama koně. Leana se naklonila blíž a zachytila se jeho paže, aby nespadla. Vlastně se o ni spíš opřela. „Ještě chvilku, Dalyne. A dostaneš svou pomstu.“ Logain dál upíral tupý pohled na cestu.

„Mrtvý muž by ti věnoval jistě větší pozornost,“ utrousila Min a myslela to vážně. Dělala si v duchu poznámky o všem, co Leana udělala, a po večerech si s ní povídala, i když se snažila nedat najevo, proč to dělá. Nikdy nebude schopná chovat se tak, jako to dělala Leana – leda bych v sobě měla dost vína, že by mi to ale vůbec nemyslelo – a přesto by se pár nových typů mohlo hodit. „Možná kdybys ho políbila.“

Leana po ní vrhla zamračený pohled, který by dokázal zmrazit rychle proudící bystřinu, avšak Min její pohled klidně opětovala. S Leanou nikdy neměla takové nesnáze jako se Siuan – no, rozhodně ne tolik – a i těch pár potíží se od chvíle, kdy ta žena opustila Věž, ještě snížilo. A od chvíle, kdy začaly probírat muže, jich bylo ještě méně. Jak by vás mohla zastrašit žena, která vám předtím smrtelně vážně vysvětlovala, že existuje jedno sto sedm různých druhů polibků a devadesát tři způsobů, jak se rukou dotýkat mužovy tváře? Leana zjevně těmto věcem skutečně věřila.

Min návrh s polibkem skutečně nemyslela jako posměšek. Leana na něj ode dne, kdy ho musely vytáhnout z pokrývek, místo aby vstal první a sekýroval je, vrkala a cukrovala, usmívala se na něj tak, že by mu měla z uší začít stoupat pára. Min nevěděla, jestli Leana k tomu muži opravdu něco cítí, ačkoliv jí přišlo zatěžko této možnosti uvěřit, nebo zda se mu pouze snaží zabránit, aby se prostě vzdal a zemřel – zda se ho snaží udržet pro to, co pro něho Siuan naplánovala.

Leana se rozhodně nevzdala flirtování s dalšími kromě něj. Se Siuan se zřejmě dohodly, že Siuan bude jednat se ženami a Leana s muži, a tak tomu bylo již od Lugardu. Její úsměvy a pohledy jim dvakrát získaly pokoje tam, kde hostinský tvrdil, že žádné nejsou, a v těchto a třech dalších dosáhla Leana snížení účtu a při dvou příležitostech získala nocleh ve stodole, místo spaní pod keřem. Také je čtyři díky tomu jednou pronásledovala jakási panímáma s vidlemi a jiná po nich hodila studenou kaši míněnou ke snídani, ale když už nikdo jiný, tak aspoň Leana považovala tyto incidenty za legrační. Posledních pár dní však Logain přestával reagovat jako každý jiný muž, který byl v její společnosti déle než dvě minuty. Přestával reagovat na ni i na všechno ostatní.

Siuan škrobeně přitáhla Belu, lokty měla vytrčené a dařilo se jí, že vypadala, jako by měla každou chvíli spadnout. Jí se vedro také nijak nedotýkalo. „Sledovala jsi ho dneska?“ Na Logaina se skoro nepodívala.

„Je to pořád stejný,“ odpověděla trpělivě Min. Siuan to odmítala pochopit či uvěřit, ať jí to říkala, kolikrát chtěla, a Leana také. Nezáleželo by na tom, ani kdyby Min auru od Tar Valonu již ani jednou neuviděla. Kdyby Logain ležel u cesty a chroptěl v předsmrtných křečích, byla by vsadila všechno, co měla, i víc na nějaké zázračné uzdravení. Že se třeba objeví Aes Sedai a vyléčí ho. Cokoliv. To, co viděla, se vždycky ukázalo jako pravda. Vždycky se to stalo. Věděla to stejně, jako věděla od prvního okamžiku, kdy uviděla Randa al’Thora, že se do něj zoufale a beznadějně zamiluje, stejně jako věděla, že se o něj bude dělit se dvěma dalšími ženami. Logainovým osudem byla sláva, o jaké se většině mužů ani nesnilo.

„Nemluv se mnou tímhle tónem,“ řekla Siuan a pohled modrých očí jí zpřísněl. „Už tak je dost zlé, že musíme lžičkou krmit toho velkého chlupatého kapra, aby vůbec něco snědl, i bez toho, aby ses ještě ty tvářila mrzutě jako rybařík v zimě. S ním se možná musím vyrovnat, děvče, ale jestli mi začneš taky dělat potíže, tak toho brzo začneš litovat. Je ti to jasné?“

„Ano, Maro.“ Aspoň jsi do toho mohla vložit náznak sarkasmu, pomyslela si opovržlivě. Nemusíš mluvit poddajně jako husička. Leaně jsi to řekla přímo do očí. Domanská žena v poslední vesnici navrhla, aby vyzkoušela v praxi, co probíraly, na jednom podkováři. Byl to vysoký pohledný muž se silnýma rukama a pomalým úsměvem, ale přesto... „Pokusím se nebýt mrzutá.“ Nejhorší bylo, že si dobře uvědomovala, že se snaží mluvit vážně. Siuan na lidi takhle působila. Min si dokonce ani neuměla představit, jak se Siuan baví o tom, že by se mohla usmát na nějakého muže. Siuan by se mu podívala do očí, řekla mu, co má dělat, a očekávala by, že to okamžitě vykoná. Právě jako to dělala se všemi ostatními. Pokud něco dělala jinak, jako třeba teď s Logainem, tak jenom proto, že záležitost nebyla natolik důležitá, aby naléhala.

„Není to už moc daleko, že ne?“ ozvala se rázně Leana. Ten druhý hlas si schovávala pro muže. „Nelíbí se mi, jak se tváří, a jestli budeme muset zastavit na další noc... No, jestli bude pomáhat ještě méně než dneska ráno, tak nevím, jestli ho vůbec dokážeme dostat znovu do sedla.“

„Už ne, jestli jsou ty poslední pokyny, co jsem dostala, správné.“ Siuan mluvila podrážděně. V té poslední vesnici, přede dvěma dny, se zeptala na cestu – nenechala Min poslouchat, samozřejmě, a Logain neprojevoval nejmenší zájem – a nelíbilo se jí, když jí to někdo připomínal. Min nechápala proč. Siuan přece nemohla čekat, že po nich Elaida půjde.

Ona sama doufala, že už to moc daleko není. Bylo těžké poznat, jak daleko na jih se dostali od chvíle, kdy opustili silnici do Jehannahu. Většina vesničanů měla jen matné představy o tom, kde jejich vesnice vlastně leží vzhledem k čemukoliv kromě nejbližšího městečka, ale když se přepravovali přes Manetherendrellu do Altary, těsně předtím, než je Siuan odvedla z hojně používané silnice, prošedivělý starý převozník z nějakého důvodu studoval potrhanou mapu, která zobrazovala krajinu až k pohoří Oparů. Pokud se nemýlila ve svém odhadu, tak za pár mil dorazí k další široké řece. Buď to bude Boern, což by znamenalo, že jsou již v Ghealdanu, kde řádil prorok a jeho lůza, nebo Eldar s Amadicií a bělokabátníky na druhém břehu.

Min sázela na Ghealdan, prorok neprorok, a i to bylo překvapení, pokud skutečně byli poblíž. Jenom hlupák by si mohl myslet, že někde blíž k Amadicii, než už byli, najde shromáždění Aes Sedai, a Siuan byla ledacos, ale hlupačka nikoliv. Ať už byli v Altaře či Ghealdanu, Amadicie musela být jen pár mil daleko.

„Muselo na něj dolehnout zkrocení,“ zamumlala Siuan. „Kdyby jen vydržel ještě pár dní...“ Min držela pusu zavřenou. Když ta ženská odmítala poslouchat, tak nemělo smysl mluvit.

Siuan potřásla hlavou a pobídla Belu znovu do čela skupinky. Otěže svírala, jako by čekala, že se její spolehlivá kobylka splaší, a Leana se vrátila ke svému hedvábnému hlasu a jala se znovu přemlouvat Logaina. Možná k němu opravdu něco cítila. Nebyla by to o nic podivnější volba než Minina.

Cesta zalesněnými pahorky ubíhala bez jakékoliv změny, samé stromy, propletené býlí a ostružiní. Kapradí, které značilo starou silnici, mířilo dál rovně jako když střelí. Leana říkala, že tam, kde bývala cesta, je jiná půda, jako by to Min potřebovala vědět. Z větví na ně někdy pokřikovaly veverky se štětičkami na uších a občas zazpívali ptáci. Jací ptáci to byli, to se Min neodvažovala hádat. Baerlon možná nebyl ve srovnání s Caemlynem, Illianem či Tearem městem, ale ona se považovala za měšťku a pták je pták. A bylo jí jedno, v jaké hlíně roste kapradí.

Na povrch se znovu začaly vynořovat pochyby. Po Korských Pramenech nejednou pronikly do jejího vědomí, ale tehdy bylo snazší je potlačit. Od Lugardu vybublaly nahoru častěji a ona se přistihla, že o Siuan uvažuje způsobem, jaký by si dříve nikdy nedovolila. Ne že by samozřejmě měla nervy Siuan nějakou z nich vyjevit. Ji samotnou žralo, když si to musela přiznat. Ale možná Siuan nevěděla, kam jede. Mohla lhát, protože utišení zlomilo vazbu na tři přísahy. Možná pořád jenom doufala, že když bude pokračovat v pátrání, tak najde nějakou stopu toho, co tak zoufale potřebovala nalézt. Jistým způsobem, velmi zvláštním způsobem, si Leana začala zařizovat život odděleně od starostí s mocí, s jedinou sílou a s Randem. Ne že by se úplně distancovala, ale Min si myslela, že pro Siuan nic jiného prostě není. Bílá věž a Drak Znovuzrozený byli jejím celým životem a ona se jich bude držet, i kdyby si musela lhát.

Lesní porost ustoupil jakési velké vesnici tak rychle, že Min vykulila oči. Ambroně, duby a zakrslé borovice – což byly stromy, které poznala – sahaly na padesát kroků od domků s doškovými střechami, postavenými z kulatých říčních kamenů, a přilehlých k nízkým kopečkům. Min se byla ochotná vsadit, že nedávno tady ještě rostl les všude. Hodně stromů stálo v úzkých pásech mezi domky, tlačily se u zdí a tu a tam byly před domem vidět čerstvé pařezy. Ulice stále působily dojmem nedávno zryté půdy, neměly ten udusaný povrch, který vznikne, když po cestě chodí pokolení lidí. Muži v košilích kladli nové došky na tři velké kamenné krychle, které musely být hostince – na jednom dokonce nade dveřmi visely pozůstatky vybledlého, omšelého znamení – přesto však nikde v dohledu nebyly žádné staré došky. Venku bylo na počet mužů v dohledu příliš mnoho žen a na počet žen si tu hrálo příliš málo dětí. Vůně připravovaného poledního jídla ve vzduchu byla na tomto místě jedinou normální věcí.

Jestli první pohled Min polekal, když si konečně všimla toho, co před ní leželo, málem spadla ze sedla. Mladší ženy, vytřásající v oknech pokrývky či spěchající po nějaké posílce, měly prosté vlněné šaty, ale v žádné vesnici, ať už jakkoliv veliké, by nikdy nemohlo být tolik žen v jezdeckých šatech z hedvábí nebo nejjemnějšího sukna nejrůznějších barev a střihů. Kolem těchto žen pak a kolem většiny mužů se jejím očím vznášely aury a obrazy, měnily se a mihotaly. U většiny lidí nebylo nic k vidění, ale Aes Sedai a strážcům aura chyběla málokdy déle než hodinu. Děti musely patřit sloužícím z Věže. Aes Sedai, které se vdaly, bylo málo a věkově byly daleko od sebe, ale pokud je znaly, určitě vynaložily veškeré úsilí, aby své služebnictvo přivedly i s jejich rodinami z kteréhokoliv místa, odkud musely prchnout. – Siuan našla své shromáždění.

Když vjížděly do vesnice, rozhostilo se přízračné ticho. Aes Sedai stály nehybně a pozorovaly je, stejně jako mladší ženy a dívky, které musely být přijaté nebo mladší novicky. Muži, kteří se před chvíli pohybovali s vlčím půvabem, ztuhli na místě s jednou rukou skrytou v došcích či se natahovali do dveří, bezpochyby pro skryté zbraně. Děti zmizely, dospělí, kteří museli být sloužící, je spěšně zahnali pryč. Pod všemi těmi nehybnými pohledy se Min zježily všechny vlasy na hlavě.

Leana se tvářila znepokojeně a vrhala na lidi, kolem nichž projížděla, kosé pohledy, ale Siuan si zachovávala hladkou tvář a klid, když je vedla přímo do nejbližšího hostince, do toho s jediným čitelným znamením. Tady sešplhala z Bely a přivázala otěže k železnému kroužku zasazenému do jednoho z kamenných uvazovacích sloupků, které byly zřejmě teprve nedávno postaveny kolmo. Min pomohla Leaně dostat na zem Logaina – Siuan mu nikdy nepodala ruku, aby mu pomohla na koně či z něj – a pohledem přejížděla ze strany na stranu. Všichni civěli, nikdo se ani nepohnul. „Sice jsem nečekala, že mě budou vítat jako ztracenou dceru,“ zamumlala k druhé ženě, „ale proč nikdo aspoň neřekne ahoj?“

Než mohla Leana odpovědět – pokud to vůbec chtěla – řekla Siuan: „No, když je břeh na dosah, nepřestanete veslovat. Přiveďte ho.“ A zmizela uvnitř, zatímco Min a Leana ještě vedly Logaina ke dveřím. Šel klidně, ale když ho přestaly pobízet, udělal jen krok a zastavil se.

Šenk se nepodobal žádnému šenku, jaký kdy Min viděla. Velké krby byly samozřejmě vyhaslé a tam, kde vypadly kameny, zely díry. Omítka na stropě vypadala plesnivá a chyběly v ní kusy, velké jako její hlava, v nichž prosvítalo laťoví. Na věkem zhrublé podlaze, kterou zametalo několik děvčat, stály stoly všech možných velikostí a tvarů. Seděly tu ženy s bezvěkými tvářemi a studovaly pergameny, vydávaly rozkazy strážcům, z nichž jen málokteří měli své měňavé pláště, či jiným ženám, z nichž některé mohly být mladší či přijaté novicky. Jiné na to byly příliš staré, asi polovina z nich měla prošedivělé vlasy a jasně na nich byl vidět jejich věk, a byli tu také muži, kteří nepatřili ke strážcům, většinou buď spěchali ven, jako by nesli zprávy, či běželi sehnat nějaký ten pergamen nebo pohár vína pro Aes Sedai. Ruch a hemžení působily uklidňujícím dojmem užitečné činnosti. Po místnosti tančily aury a obrazy, ozářené hlavy, tolik, že je musela ignorovat, aby ji nepřemohly. Nebylo to snadné, ale byl to trik, který se musela naučit pro případy, kdy se ocitla v přítomnosti více než hrstky Aes Sedai najednou.

Čtyři Aes Sedai vypluly vstříc příchozím, půvab sám a chladná vyrovnanost, v rozdělených suknicích. Když Min uviděla jejich známé rysy, bylo to jako vrátit se po dlouhém bloudění domů.

Sheriam okamžitě upřela šikmé zelené oči na Mininu tvář. Kolem ohnivých vlasů se jí míhaly stříbrné a modré paprsky a měkké zlaté světlo. Min nepoznala, co to znamená. Kyprá žena v tmavomodrém hedvábí byla vážnost sama. „Viděla bych tě tu mnohem raději, dítě, kdybych věděla, jak jsi objevila naši přítomnost tady, a kdybych měla aspoň představu, proč jsi přišla s tím potřeštěným nápadem přivést jeho.“ Poblíž se zjevilo půl tuctu strážců s rukama na jílcích mečů, bystré oči upřené na Logaina. On je zřejmě vůbec neviděl.

Min spadla brada. Proč se ptají jí? „Můj potřeš –?“ Nedostala šanci větu dokončit.

„Bylo by mnohem lepší,“ přerušila ji ledově Carlinya s bledými tvářemi, „kdyby byl zemřel, jako se to povídá.“ Nebyl to led hněvu, ale chladného rozumu. Byla z bílého adžah. Její šaty barvy slonoviny vypadaly hodně nošené. Min na okamžik zahlédla, jak se vedle jejích tmavých vlasů vznáší obraz krkavce. Spíš jen náčrtek ptáka než pták sám. Min to považovala za tetování, ale neznala jeho význam. Soustředila se na tváře a snažila se nevidět nic jiného. „Stejně vypadá skoro mrtvý,“ pokračovala Carlinya, zřejmě aniž se vůbec nadechla. „Ať už si myslíš cokoliv, tak jsi plýtvala silou. Já bych ale taky ráda věděla, jak jsi našla Salidar.“

Siuan a Leana tam stály a vyměňovaly si samolibé a pobavené pohledy, zatímco útok pokračoval. Na ně se nikdo dokonce ani nepodíval. – Myrelle, tmavá a krásná v zeleném hedvábí vyšívaném na živůtku šikmými zlatými proužky, tvář měla dokonale oválnou a obvykle mívala na rtech vědoucí úsměv, který občas mohl směle soupeřit s Leaninými novými triky. Nyní se však neusmívala, když vyhrkla hned po bílé sestře. „Mluv, Min. Nestůj tady s otevřenou pusou jako husa.“ Byla vyhlášená ohnivou povahou, dokonce i mezi zelenými sestrami.

„Musíš nám to říci,“ dodávala Anaiya laskavějším tónem. Ale s náznakem podráždění. Žena se strohou tváří, působící mateřsky i přes aessedaiovsky hladké líce, si v této chvíli uhlazovala světle šedé suknice a vypadala jako matka, která zatím ještě nechce sáhnout pro proutek. „Najdeme ti i druhým dvěma dívkám místo, ale musíš nám říci, jak ses sem dostala.“

Min se otřásla a zavřela ústa. Ovšem. Ty druhé dvě dívky. Tolik si na ně zvykla, jaké byly, že už neuvažovala o tom, kolik se změnily. Pochybovala, že by ty dvě nějaká z přítomných žen zahlédla poté, co je odvlekly do kobek pod Bílou věží. Leana vypadala, že má smích na krajíčku, a Siuan nad Aes Sedai málem znechuceně vrtěla hlavou.

„Já nejsem ta, se kterou si chcete promluvit,“ řekla Min Sheriam. Ať si tyhle pohledy chvíli užívají „ty druhé dvě dívky ". „Zeptej se Siuan nebo Leany.“ Zíraly na ni, jako by se zbláznila, dokud neukázala hlavou na své společnice.

Čtvero očí Aes Sedai se otočilo k ostatním, ale v žádných se hned neobjevilo poznání. Aes Sedai obě dívky studovaly, mračily se a vyměňovaly si pohledy. Žádný ze strážců neodtrhl oči z Logaina, ani nesundal ruku z jílce.

„Utišení může mít tenhle efekt,“ zabručela nakonec Myrelle. „Četla jsem o případech, které to naznačují.“

„Tváře jsou v mnoha směrech dost podobné,“ promluvila pomalu Sheriam. „Někdo mohl najít ženy, které se jim hodně podobají, ale proč?“

Siuan a Leana už nevypadaly tak samolibě. „Jsme, kdo jsme,“ ucedila Leana odměřeně. „Vyptejte se nás. To, co víme my, by nemohla znát žádná podvodnice.“

Siuan na otázky ani nečekala. „Tvář mám možná změněnou, ale aspoň vím, kdo jsem, co dělám a proč. Sázím se, že to je víc, než můžu říct o vás.“

Min zasténala nad jejím ocelovým tónem, ale Myrelle kývla řkouc: „Tohle je hlas Siuan Sanche. Je to ona.“

„Hlasy se dají nacvičit,“ namítla Carlinya, stále chladně klidná.

„Ale jak se dají naučit vzpomínky?“ mračila se vážně Anaiya. „Siuan – jestli to jsi ty – o tvých dvaadvacátých jmeninách jsme se pohádaly, ty a já. Kde se to stalo a jaký byl výsledek?“

Siuan se na mateřsky vypadající ženu dost sebevědomě usmála. „Když jsi přednášela přijatým o tom, proč tolik států vyrvaných z říše Artuše Jestřábí křídlo po jeho smrti nepřežilo. Mimochodem, pořád s tebou v některých věcech nesouhlasím. Výsledkem bylo, že jsem dva měsíce tři hodiny denně pracovala v kuchyních. ‚V naději, že horko přemůže a umenší tvůj zápal,‘ jsi myslím říkala.“

Pokud si myslela, že tahle jediná odpověď bude stačit, tak se mýlila. Anaiya měla otázek víc, pro obě ženy, a stejně tak Carlinya a Sheriam, které zřejmě byly spolu s druhými dvěma mladší i přijaté novicky. Otázky se týkaly všech možných věcí, které by se případné podvodnice nedokázaly naučit, průšvihy, do nichž se dostaly, daremnosti, úspěšné i neúspěšné, všeobecně zastávané názory na různé učitelky Aes Sedai. Min nemohla uvěřit, že ženy, které se staly amyrlin a kronikářkou, mohly tak často spadnout do nějaké kaše, ale získala dojem, že to je jenom špička zasypané hory, a zdálo se, že Sheriam sama zřejmě nebyla za těmi dvěma příliš pozadu. Myrelle, podle let nejmladší z nich, se omezovala na pobavené poznámky, dokud Siuan neřekla něco o tom, jak hodily Saroiye Sedai do lázně pstruha, a o novicce, která se půl roku učila nestrkat nos do cizích věcí. Ne že by Siuan měla moc co vykládat, jak někoho učit, aby si hleděl svého. Vyprat jako mladší novicka neoblíbené přijaté šaty svrbílkem? Vyklouznout z Věže na ryby? Dokonce i přijaté novicky potřebovaly kromě vyhrazených hodin k opuštění Věžových pozemků povolení. Siuan a Leana společně dokonce zchladily vědro vody, že skoro zamrzala, a nastavily ho tak, že polilo Aes Sedai, která je nechala spráskat, nespravedlivě, jak to viděly ony. Podle toho, jak se Anaiye leskly oči, tak pro ně bylo jen dobře, že je v té době nepřistihly. Z toho, co Min věděla o výcviku mladších novicek, a také přijatých, měly tyhle štěstí, že jim vůbec dovolily zůstat tak dlouho, aby se z nich staly Aes Sedai, natož že je nestáhly z kůže.

„Jsem spokojená,“ řekla mateřská žena nakonec a pohlédla na ostatní.

Myrelle kývla po Sheriam, ale Carlinya podotkla: „Pořád zbývá otázka, co s ní.“ Zírala přímo na Siuan, ani nemrkla, a ostatní náhle zneklidněly. Myrelle našpulila rty a Anaiya studovala podlahu. Sheriam si uhladila šaty a zřejmě se pohledu na nově příchozí snažila úplně vyhnout.

„Pořád známe všechno, co jsme znaly předtím,“ sdělila jim Leana a její zamračení bylo přinejmenším z poloviny ustarané. „Mohly bychom být užitečné.“

Siuan potemněla tvář – Leanu zřejmě, pokud něco, výčet jejich lumpáren z dětství i tresty za ně pobavily, ale Siuan se to ani trochu nelíbilo – a přesto v protikladu ke svému mračení měla hlas jen maličko napjatý. „Chtěly jste vědět, jak jsme vás našly. Spojila jsem se s jednou z mých agentek, která také pracuje pro modré, a ona mi řekla o Sallie Daerové.“

Min té věci se Sallie Daerovou vůbec nerozuměla – kdo to vůbec byl? – ale Sheriam a ostatní kývly. Min si uvědomila, že Siuan udělala něco jiného, než že jim prozradila jak, dala jim totiž najevo, že má pořád přístup ke špehům, kteří jí sloužili jako amyrlin.

„Sedni si támhle, Min,“ nakázala Min Sheriam a ukázala na jeden stůl v rohu, u něhož nikdo neseděl. „Nebo jsi pořád ještě Elmindreda? A vezmi Logaina s sebou.“ Ona a ostatní tři obstoupily Siuan a Leanu a nahnaly je do zadní části šenku. Než zmizely za novými dveřmi z nehoblovaných prken, připojily se k nim ještě dvě ženy v jezdeckých šatech.

Min vzala Logaina s povzdechem za ruku, odvedla ho ke stolu a posadila na hrubou lavici. Sama si vzala rozviklanou židli s laťkovým opěradlem. Opodál se postavili dva strážci a opřeli se zády o zeď. Nezdálo se, že by pozorovali Logaina, avšak Min gaidiny znala. Nic jim neuniklo a meče dokázali tasit i ve spánku, než by okem mrkl.

Takže žádná otevřená náruč na přivítanou, dokonce i když Siuan a Leanu nakonec poznaly. No, co vlastně čekala? Siuan a Leana bývaly dvě nejmocnější ženy v Bílé věži, a teď nebyly ani Aes Sedai. Ostatní nejspíš nevěděly, jak se k nim mají chovat. A objevily se se zkroceným falešným Drakem. Siuan by raději neměla lhát, ani s ním mít něco v plánu. Min si nemyslela, že by Sheriam a ostatní byly tak trpělivé jako Logain.

A přinejmenším Sheriam ji poznala. Min znovu vstala a vyhlédla popraskanou okenní tabulkou na ulici. Jejich koně byli stále uvázáni u sloupků, ale jeden ze strážců, kteří se nedívali, by ji chytil dřív, než by odvázala Růženčiny otěže. Tehdy naposled ve Věži si Siuan dala spoustu práce, aby ji zamaskovala. A očividně to k ničemu nebylo. Přesto si však myslela, že o jejích viděních neví nikdo z nich. Siuan a Leana si to nechávaly výhradně pro sebe. Min by byla docela ráda, kdyby to tak zůstalo. Pokud by to zjistily tyhle Aes Sedai, zapletly by ji do svých sítí, právě jako to učinila Siuan, a ona by se k Randovi nikdy nedostala. Jestli ji budou dál držet na vodítku tady, nebude moci ukázat to, co se naučila od Leany.

Pomoci Siuan najít toto shromáždění, pomoci přivést Aes Sedai na pomoc Randovi bylo správné a důležité, ale pořád ještě měla svůj vlastní cíl. Přimět muže, který se na ni nikdy nepodíval podruhé, aby se do ní zamiloval, dřív než zešílí. Možná byla sama šílená, stejně jako k tomu byl odsouzen on. „Potom budeme skvělej pár,“ zamumlala si pro sebe.

U stolu se zastavila pihovatá zelenooká dívčina. „Chtěli byste něco k jídlu nebo k pití? Je tu dušené srnčí a plané hrušky. Taky by se našel kousek sýra.“ Dávala si tolik práce, aby se nepodívala na Logaina, že na něj klidně mohla kulit otevřeně oči.

„Hrušky a sýr, to zní moc dobře,“ řekla jí Min. Poslední dva dny měla hlad. Siuan se podařilo nachytat v potoce nějaké ryby, ale když nejedli v hostinci nebo na statku, obstarával všechen lov Logain. Sušené fazole podle ní nebylo žádné jídlo. „A taky nějaký víno, jestli máte. Ale nejdřív bych chtěla něco vědět. Kde to vlastně jsme, jestli to není taky tajemství? Tahle vesnice se jmenuje Salidar?“

„V Altaře. Eldar teče asi míli na západ. Amadicie je na druhém břehu.“ Dívka se uboze snažila napodobit tajuplnost Aes Sedai. „Kde lépe schovat Aes Sedai, než tam, kde je nikdo nikdy nebude hledat?“

„Neměly bychom se schovávat,“ štěkla tmavovlasá kudrnatá mladá žena a zastavila se u nich. Min ji poznala, přijatá jménem Faolain. Byla by čekala, že bude pořád ještě ve Věži. Pokud Min věděla, Faolain nikdy neměla ráda nic a nikoho, a když byla povýšena mezi přijaté, často mluvila o tom, že se rozhodne pro červené adžah. Dokonalá přívrženkyně Elaidy. „Proč jsi sem přišla? S ním! Proč přišla ona?“ Min nezapochybovala o tom, koho má na mysli. „Je to její chyba, že se musíme schovávat. Nevěřila jsem, že pomohla utéct Mazrimu Taimovi, ale když se tu objevila s ním, tak to možná udělala.“

„To bude stačit, Faolain,“ řekla přijaté s kulatou tváří štíhlá žena s černými vlasy, které jí spadaly až do pasu. Min měla dojem, že tuhle ženu v tmavozelených hedvábných jezdeckých šatech již zná. Edesina. Snad žlutá. „Jdi si po své práci,“ nařídila Edesina. „A jestli chceš přinést jídlo, Tabiyo, tak to udělej.“ Edesina se ani nepodívala, jak se Faolain nasupeně klaní – novicka předvedla lepší pukrle a odběhla – místo toho položila Logainovi ruku na hlavu. Ten, s očima upřenýma na stůl, si jí zřejmě ani nevšiml.

Pro Mininy oči se ženě kolem krku náhle objevil stříbřitý obojek a stejně náhle se rozpadl. Min se zachvěla. Vidění nějak spojená se Seanchany neměla ráda. Aspoň že Edesina nějak unikne. Dokonce i kdyby se Min byla ochotná odhalit, nemělo smysl tu ženu varovat. Stejně by tím nic nezměnila.

„Je to tím zkrocením,“ poznamenala Aes Sedai po chvíli. „Asi přestal chtít žít. Nemohu pro něj nic udělat. A nejsem si jistá, žebych udělala, i kdybych mohla.“ Pohled, který vrhla na Min, než odešla, nebyl ani zdaleka přátelský.

O několik kroků dál se zastavila elegantní, sošná žena v červenohnědém hedvábí a bezvýraznýma očima si chladně prohlížela Min a Logaina. Kiruna byla zelená, s královským chováním. Byla sestrou krále Arafelu, aspoň to Min slyšela, ale ve Věži se k Min chovala přátelsky. Min se usmála, ale ty velké tmavé oči ji přelétly beze stopy poznání, a Kiruna odplula z hostince se čtyřmi strážci, kteří se náhle vydali za ní. Byli to nesourodí muži, ale všichni měli ten nebezpečný způsob chůze.

Min při čekání na jídlo doufala, že Siuan a Leaně se dostalo hřejivějšího přijetí.