Oheň z nebes

16 Nečekaná nabídka

Nyneivu vzbudilo sluneční světlo, kradoucí se oknem do místnosti. Chvíli jen ležela na pruhovaném přehozu. Elain spala na druhé posteli. Již tak časně ráno bylo dost teplo a v noci to nebylo o moc lepší, ale to nebyl důvod, proč měla košili pokroucenou a propocenou. To, co se jí zdálo poté, když s Elain probrala, co viděla, nebylo příliš dobré. Většinou byla zpátky ve Věži a vlečena před amyrlin, což byla jednou Elaida a jindy Moghedien. V jiných snech ležel vedle amyrlinina psacího stolu Rand jako pes, s obojkem, na vodítku a s náhubkem. Sny s Egwain byly skoro stejně špatné. Vařené kočičí kapradí a drcený Černobýl chutnaly stejně odporně ve snu, jako když byla vzhůru.

Nyneiva došla ke stojanu s umyvadlem, opláchla si obličej a solí a sodou si vyčistila zuby. Voda nebyla teplá, ale studená se jí říkat taky nedalo. Propocenou košili si svlékla a z jedné truhlice vylovila čistou spolu s kartáčem a zrcátkem. Dívajíc se na svůj odraz zalitovala, že si kvůli pohodlí rozpletla cop. Nepomohlo to, a teď jí vlasy visely zcuchané až do pasu. Nyneiva se posadila na truhlici a chuchvalce pracně rozčesala. Pak teprve vlasy stokrát pročesala.

Na krku měla tři dlouhé škrábance, které se ztrácely pod košilí. Díky masti ze všehoje, který sebrala té ženské Macurové, nebyly tak rudé, jak by být mohly. Elain řekla, že je to od ostružiní. Byla to hloupost – Elain nejspíš věděla, že to není pravda, i přes tu pohádku, že po Egwainině odchodu prohledávala věžové pozemky – ale byla příliš rozčilená, aby jí to myslelo. Několikrát na druhou ženu vyštěkla, zcela bezdůvodně, jen že si vzpomněla, jak s ní Melain a Egwain nespravedlivě zacházely. Ne že by jí neprospělo, když jí připomenu, že tady není žádná dědička. Přesto, nebyla to Elainina chyba. Bude jí to muset vynahradit.

V zrcátku si všimla, že Elain vstala a umývá se. „Pořád si myslím, že můj plán je nejlepší,“ prohlásila dívka drhnouc si tváře. Na vlasech, obarvených na havraní čerň, neměla jediný chuchvalec i přes to, že je měla kudrnaté. „Mým způsobem bychom mohli být v Tearu mnohem rychleji.“

Její plán byl opustit kočár, jakmile dorazí k Eldar, v nějaké menší vísce, kde by nemělo být mnoho bělokabátníků a, což bylo neméně důležité, žádní špehové Věže. Potom měli použít říční bárku a plout po proudu do Ebú Daru, kde by si mohli najít loď do Tearu. O tom, že musejí do Tearu, již nebylo pochyb. Tar Valonu se museli vyhnout za každou cenu.

„Jak dlouho potrvá, než se tam, co budem, zastaví člun?“ namítla Nyneiva. Myslela si, že tohle už vyřídily, než šly spát. Ona to tedy vyřešila. „Ty sama jsi říkala, že tam nemusí zastavit každý člun. A jak dlouho budem muset čekat v Ebú Daru, než najdem loď do Tearu?“ Odložila kartáč a začala si zaplétat cop.

„Vesničané vyvěsí prapor, když chtějí, aby člun přirazil, a většina to udělá. A v přístavu tak velkém, jako je Ebú Dar, jsou vždy lodě mířící všude možně.“

Jako by ta holka vůbec někdy byla v přístavu, než s Nyneivou opustila Věž. Elain zastávala přesvědčení, že to, co se o světě nenaučila jako dědička Andoru, naučila se ve Věži, i po mnoha zkušenostech dokazujících pravý opak. A jak se opovažuje používat na ni ten přetrpělivý tón! „Na lodi shromáždění modrých najdem dost těžko, Elain.“

Ona se hodlala držet kočáru, přejet Amadicii, pak Altaru a Murandy, a zamířit do Far Maddingu v Kintarských vršcích, a pak přes Maredskou pláň do Tearu. Určitě to potrvá déle, ale kromě toho, že by se jim cestou mohlo podařit najít to shromáždění, kočáry se zřídkakdy potápěly. Nyneiva sice uměla plavat, ale když neviděla pevnou zem, necítila se dobře.

Elain si otřela obličej, převlékla si košili a šla jí pomoci s copem. Nyneivu však neobloudila. O člunech se odmítala znovu bavit. Její žaludek neměl čluny rád. Ne že by to, samozřejmě, ovlivnilo její rozhodnutí. Jestli dokáže přivést Aes Sedai Randovi na pomoc, bude to stát za delší dobu strávenou na cestách.

„Vzpomněla sis na to jméno?“ zeptala se Elain, zaplétající prameny vlasů.

„Aspoň si pamatuju, že tam bylo jméno. Světlo, dej mi čas.“ Byla si jistá, že tam stálo jméno. Muselo to být městečko, nebo i město. Nemohla uvidět jméno země a zapomenout ho. Zhluboka se nadechla, ovládla se a pokračovala mírnějším tónem. „Vzpomenu si na to, Elain. Jen mi dej čas.“

Elain cosi zabručela a pokračovala v česání. Po chvíli řekla: „Bylo opravdu moudré posílat Birgitte hledat Moghedien?“

Nyneiva se na mladou ženu úkosem zamračila, ale přešla to, jako když voda steče po naolejovaném hedvábí. Jako změna tématu se to Nyneivě hrubě nelíbilo. „Lepší když najdeme my ji než ona nás."

„To asi ano. Co ale uděláme, až ji najdeme?"

Na to neměla Nyneiva odpověď. Bylo však lepší být lovcem než kořistí, jakkoliv to bylo drsné. Černé adžah ji tomu naučily.

Šenk byl poloprázdný, když sešly dolů, ale i v tak časné hodině bylo mezi hosty dost světlých plášťů. Většinou je měli starší muži a všichni měli označení důstojníků. Nepochybně raději jídali z kuchyně hostince než to, co bělokabátničtí kuchaři ukuchtili v kasárnách. Nyneiva by skoro byla radši, kdyby se najedly nahoře, ale pokojík byl přecpaný. Všichni muži v šenku se cele soustředili na jídlo, bělokabátníci stejně jako obyčejní hosté. Určitě to bude bezpečné. Vzduchem se nesla vůně jídla. Tito muži si očividně jako první jídlo dávali hovězí či skopové.

Elain ještě stála na posledním schodu, když se k nim přihnala paní Jharenová, aby jim, nebo spíš „urozené paní Morelin", nabídla soukromou jídelnu. Nyneiva se na Elain sice nepodívala, ale ta řekla: „Myslím, že se najíme tady. Zřídka mívám příležitost pojíst v šenku a vážně se mi to bude líbit. Ať mi některé z tvých děvčat přinese něco studeného. Jestli bude den takto pokračovat, bojím se, že než dorazíme na příští zastávku, řádně se zpotím.“

Nyneivu neustále udivovalo, že je díky tomuhle povýšenému chování ještě nikdy nevyhodili na ulici. Doposud potkala dost urozených pánů a paní, aby věděla, že se skoro všichni chovají takhle, ale přesto. Ona by to nesnesla ani minutu. Hostinská však předvedla pukrle, usmála se a zamnula si ruce. Pak je uvedla ke stolu u okna, odkud bylo vidět na ulici, a odběhla, aby splnila Elainino přání. Třeba to byl její způsob, jak to té holce vrátit. Byly samy, dost daleko od mužů sedících u ostatních stolů, ale kdokoliv, kdo by šel kolem, na ně mohl civět, a pokud by jejich jídlo mělo být teplé – což Nyneiva doufala, že nebude – byly nejdál od kuchyně, jak to jen šlo.

Když na to přišlo, snídaně se skládala z kořeněných koláčků – zabalených do bílého plátýnka a ještě teplých, nicméně však chutných – žlutých hrušek, tmavých hroznů, které vypadaly být trošku svraštělé, a nějakých červených plodů, jimž služebná říkala jahody, ale nepodobaly se žádným plodům, které kdy Nyneiva viděla. Rozhodně chutnaly moc dobře, zvlášť se šlehačkou. Elain tvrdila, že o nich slyšela, ale to bylo normální. S lehce kořeněným vínem, které se údajně chladilo ve studni ve sklepě – jeden doušek jí prozradil, že voda ve studni nebyla příliš studená, pokud tam nějaká studna vůbec byla – to byla osvěžující snídaně.

Nejbližší muž byl o tři stoly dál a na sobě měl kabátec z tmavomodrého sukna, asi prosperující kupec, ale ony u snídaně nemluvily. Na to bude ještě spousta času později, až budou opět na cestě a budou si jisty, že nehrozí nebezpečí, že je někdo vyposlechne. Nyneiva dojedla dávno před Elain. Podle toho, jak si ta holka dávala na čas s krájením hrušky, byste si mysleli, že na sezení u snídaně mají celý den.

Elain se náhle rozšířily oči zděšením a nožík zachřestil o stůl. Nyneiva se prudce otočila a zjistila, že se na lavici naproti nim usadil nějaký muž.

„Myslel jsem, že jsi to ty, Elain, ale ty vlasy mne zprvu nějak zmýlily.“

Nyneiva zírala na Galada, Elainina polobratra. – Zírala bylo to správné slovo. Vysoký, štíhlý a pevný jako ocel, s okem i vlasem tmavým, byl to ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Nejhezčí nestačilo, byl prostě úžasný. Ve Věži vídala, jak se kolem něj ženy jen rojí, dokonce i Aes Sedai, a všechny se usmívaly jako úplné husy. Nyneiva se okamžitě přestala usmívat. Ale s prudce bušícím srdcem nemohla udělat nic, ani začít normálně dýchat. Necítila k němu nic, jenom že byl tak nádherný. Vzchop se, ženská!

„Co tady děláš?“ Potěšilo ji, že nemluví přiškrceně. Nebylo spravedlivé, že muž může vypadat takhle.

„A co tady děláš v tomhle?“ Elain mluvila tiše, ale přesto její otázka zněla jako prásknutí bičem.

Nyneiva zamrkala a uvědomila si, že Galad na sobě má lesklý osníř a bílý plášť se dvěma zlatými uzly hodnosti pod slunečním kotoučem. Cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Tak upřeně se mu dívala do obličeje, že si ani nevšimla toho, co má na sobě! Pokořením se chtěla někam schovat.

Galad se jen usmál a Nyneiva se musela zhluboka nadechnout. „Jsem tu, protože patřím k těm dětem, které sem povolali ze severu. A jsem dítětem Světla, protože mi to připadalo jako správná věc. Elain, když jste vy dvě s Egwain zmizely, netrvalo nám s Gawynem dlouho, abychom zjistili, že si neodpracováváte trest na statku, ať nám říkaly cokoliv. Neměly právo tě zatáhnout do svých plánů, Elain. Žádnou z vás.“

„Zřejmě jsi získal hodnost dost rychle,“ podotkla Nyneiva. Copak si ten hlupák neuvědomuje, že mluvit tady o piklech Aes Sedai byl nejlepší způsob, jak je obě dostat do hrobu?

„Eamon Valda si zřejmě myslí, že si ji zasloužím díky svým zkušenostem, i když jsem je získal jinde.“ Pokrčením ramen pominul hodnost jako nedůležitou. Nebyla to sice skromnost, ne tak docela, ale předstírání také ne. Byl nejlepším šermířem mezi těmi, kdo přišli do Věže studovat se strážci, a také byl jedním z prvních při výuce strategie a taktiky, ale Nyneiva se nepamatovala, že by se kdy svými dovednostmi chlubil, dokonce ani žertem ne. Úspěchy pro něj nic neznamenaly, snad proto, že přicházely tak snadno.

„Ví o tomhle máti?“ chtěla vědět Elain stále tím tichým hlasem. Mrak na jejím čele by však zahnal na útěk i divoké prase.

Galad se znepokojením maličko zavrtěl. „Neměl jsem čas jí napsat. Ale nebuď si jistá, že by to neschválila, Elain. Už se severem nezachovává takové přátelství jako kdysi. Slyšel jsem, že vypovězení ze země by se mohlo stát zákonem.“

„Poslala jsem jí vysvětlující dopis.“ Elain se přestala mračit a zatvářila se popleteně. „Musí to pochopit. Také se cvičila ve Věži.“

„Mluv tišeji,“ vyjel Galad tiše a tvrdě. „Pamatuj, kde jsi.“ Elain temně zrudla, ale zda hněvem či rozpaky, to Nyneiva nepoznala.

Náhle si uvědomila, že Galad mluví stejně tiše jako ony, a také opatrně. O Věži se ani jednou nezmínil, ani o Aes Sedai.

„Je s vámi Egwain?“ pokračoval Galad.

„Ne,“ odpověděla Nyneiva a on si těžce povzdechl.

„Doufal jsem... Gawyn se málem starostmi zhroutil, když zmizela. Také se o ni bojí. Povíte mi, kde je?“

Nyneiva si všimla toho „také". Ten muž se dal k bělokabátníkům, a přesto „se bál“ o ženu, jež chtěla být Aes Sedai. Muži byli tak zvláštní, že se občas skoro nechovali jako lidé.

„To neuděláme,“ prohlásila Elain pevně a karmín jí z tváří zmizel. „Je tu taky Gawyn? Nevěřím, že se z něj stal –“ Měla dost rozumu, aby ještě ztišila hlas, ale přesto řekla: „Bělokabátník!“

„Zůstal na severu, Elain.“ Nyneiva usoudila, že to znamená Tar Valon, ale Gawyn odtamtud určitě odešel. Určitě nemohl podporovat Elaidu. „Nemůžeš vědět, co se tam stalo, Elain,“ pokračoval Galad. „Všechna ta hniloba a hnus toho místa konečně vybublaly na povrch, k čemuž dříve nebo později prostě muselo dojít. Žena, která vás poslala, byla odstraněna.“ Rozhlédl se kolem sebe a na okamžik ztišil hlas do šepotu, i když nikdo nebyl dost blízko, aby ho zaslechl. „Utišena a popravena.“ Zhluboka se nadechl a zhnuseně si odfrkl. „To místo se pro tebe nikdy nehodilo. Ani pro Egwain. Nejsem u dětí dlouho, ale jsem si jistý, že můj kapitán mi dá svolení, abych mohl doprovodit sestru domů. Tam bys měla být, s máti. Řekni mi, kde je Egwain, a já zařídím, aby ji také přivedli do Caemlynu. Obě tam budete v bezpečí."

Nyneiva byla jako ochromená. Utišena. A popravena. Nebyla to náhodná smrt, ani choroba. To, že o této možnosti uvažovala sama, šok nijak nezmírnilo. Tím důvodem musel být Rand. Pokud kdy existovala byť sebemenší naděje, že by se Věž nemusela postavit proti němu, teď zmizela. Elain upírala oči někam do dálky.

„Vidím, že tě moje zprávy šokují,“ pokračoval Galad tiše. „Nevím, jak hluboko tě ta žena zatáhla do svých intrik, ale teď jsi volná. Dovol, ať tě bezpečně doprovodím do Caemlynu. Nikdo nemusí vědět, že jsi s ní měla větší kontakty než ostatní dívky, které se tam šly učit. Žádná z vás.“

Nyneiva mu předvedla zuby v tom, o čem doufala, že je to úsměv. Bylo hezké, že ji konečně taky zahrnul do svých plánů. Kdyby jen nebyl tak hezký.

„Promyslím to,“ pravila Elain pomalu. „Co říkáš, dává smysl, ale musíš mi dát čas, abych si to mohla promyslet. Musím přemýšlet."

Nyneiva na ni zírala. Dává to smysl? Ta holka blábolí.

„Můžu ti dát trochu času,“ řekl, „ale já sám ho moc nemám, jestli mám dostat povolení k odjezdu. Můžou nám nařídit –“

Náhle ho po rameni poplácával černovlasý bělokabátník s hranatým obličejem a široce se zubil. Byl starší a na plášti měl stejně dva uzly. „No, mladý Galade, nemůžeš si nechat všechny hezký ženy pro sebe. Každá holka ve městě vzdychá, když jdeš kolem, a jejich matky většinou taky. Představ mě.“

Galad odsunul lavici a vstal. „Já... myslel jsem, že je znám, když sešly dolů, Trome. Ale i když snad podle tebe mám jisté kouzlo, tady na urozenou paní nezapůsobilo. Nelíbím se jí a myslím, že se jí nebude líbit ani žádný můj přítel. Když si se mnou odpoledne zacvičíš s mečem, třeba jednu dvě dívky přitáhneš.“

„S tebou nikdy,“ zavrčel dobromyslně Trom. „A radši bych nechal podkováře, aby mě praštil po hlavě kladivem, než šermoval s tebou.“ Ale nechal Galada, aby ho doprovodil ke dveřím, a na obě ženy vrhl jen lítostivý pohled. Když odcházeli, Galad vrhl na stůl pohled plný zmatku a nerozhodnosti.

Ještě nebyli pořádně z dohledu, když Elain vstala. „Nano, potřebuji tě nahoře.“ Vedle ní se zhmotnila paní Jheranová a vyptávala se, zda jí chutnalo. Elain pravila: „Okamžitě mi zavolej kočího a lokaje. Nana vyrovná účet.“ Ke schodům vyrazila dřív, než domluvila.

Nyneiva za ní chvíli hleděla, pak zalovila v měšci a zaplatila hostinské, kterou zároveň ujistila, že vše bylo připraveno k plné spokojenosti její paní, a snažila se sebou necukat při zdejších cenách. Když se hostinské konečně zbavila, spěchala nahoru. Elain bez ladu a skladu cpala věci do truhlic, včetně propocených košil, které předtím visely přes postele, aby uschly.

„Elain, co se děje?"

„Musíme okamžitě odjet, Nyneivo. Hned.“ Nevzhlédla dřív, než do truhlic nacpala poslední věc. „V této chvíli, ať je kde je, se Galad snaží rozřešit něco, před čím snad ještě nikdy nestál. Pro něj je správná věc přivázat mě na nákladního koně, bude-li to nutné, a odvléci mě k máti, aby utišil její starosti a mne zachránil předtím, abych se stala Aes Sedai, bez ohledu na mé přání. A taky je správné vydat nás bělokabátníkům nebo vojsku nebo oběma. To je v Amadicii zákon a také zákon bělokabátníků. Aes Sedai tu jsou postaveny mimo zákon, stejně jako každá žena, která se kdy cvičila ve Věži. – Máti se jednou sešla s Ailronem, aby podepsali obchodní dohodu, a museli to udělat v Altaře, protože máti nemohla legálně do Amadicie vstoupit. Sáhla jsem pro saidar ve chvíli, kdy jsem ho zahlédla, a nepustím ho, dokud nebudeme daleko od něj.“

„Určitě přeháníš, Elain. Je to tvůj bratr.“

„On není můj bratr!“ Elain se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. „Máme stejného otce,“ dodala klidnějším hlasem, „ale on není můj bratr. Já ho nechci. Nyneivo, říkala jsem ti to, a znovu to opakuji, ale ty to stejně nevezmeš na vědomí. Galad dělá, co je správné. Vždycky. Nikdy nelže. – Slyšela jsi, co říkal tomu Tromovi? Neřekl, že neví, kdo jsme. Každé slovo, které vyslovil, byla pravda. On dělá, co je správné, bez ohledu na to, komu tím ublíží, dokonce i sám sobě. Nebo mně. Vždycky na Gawyna a na mě, a na sebe taky, všechno řekl. Jestli se rozhodne špatně, budou na nás číhat bělokabátníci, než dorazíme na konec vesnice.“

Ozvalo se silné zaklepání a Nyneivě se zadrhl dech v hrdle. Galad by přece určitě ne... Elain se tvářila zachmuřeně, připravená k boji.

Nyneiva váhavě pootevřela dveře. Byli to Tom a Juilin s tím hloupým kloboukem v ruce. „Má paní nás zavolala?“ zeptal se Tom s nádechem podlézavosti, kdyby snad někdo poslouchal.

Nyneiva se konečně znovu nadechla, a nestarajíc se, kdo je poslouchá, prudce otevřela dveře dokořán. „Pojďte dovnitř, oba!“ Začínalo ji unavovat, jak se vždycky podívali na sebe, když promluvila.

Než mohla dveře znovu zavřít, Elain řekla: „Tome, musíme okamžitě odjet.“ Ve tváři měla odhodlaný výraz a hlas plný úzkosti. „Je tu Galad. Určitě si pamatuješ, jaká to byla obluda, když byl ještě malý. No, dospělý není o nic lepší, a navíc je z něj bělokabátník. Mohl by –“ Slova se jí zadrhla v hrdle. Dívala se na Toma a bezhlesně pohybovala rty, ale oba se tvářili stejně zděšeně.

Aniž by odtrhl oči od Elain, Tom se ztěžka posadil na truhlici za sebou. „Myslel –“ Silně si odkašlal a pokračoval. „Myslel jsem, že jsem ho zahlídl, jak pozoruje hostinec. Bělokabátník. Ale vypadal jako muž, do něhož ten chlapec mohl dorůst. Asi by mě nemělo překvapovat, že z něj vyrostl bělokabátník.“

Nyneiva přešla k oknu. Elain a Tom si toho skoro ani nevšimli. V ulicích houstla doprava, mezi vojáky a bělokabátníky se objevovali sedláci s žebřiňáky a vesničané. Na druhé straně seděl jeden bělokabátník na obráceném sudu. Jeho dokonalé rysy byly zcela nezaměnitelné.

„Poz –?“ Elain polkla. „Poznal tě?“

„Ne. Patnáct let změní muže mnohem víc než chlapce. Elain, myslel jsem, žes i ty zapomněla.“

„Vzpomněla jsem si v Tanchiku, Tome.“ S nejistým úsměvem Elain natáhla ruku a zatahala ho za dlouhý knír. Tom se na oplátku usmál skoro stejně nejistě. Tvářil se, jako by uvažoval o tom, že skočí z okna.

Juilin se drbal na hlavě a Nyneiva si moc přála, aby měla taky aspoň potuchy, o čem to ti dva mluví, ale musely se vyřídit důležitější věci. „Pořád odsud musíme zmizet, než sem přitáhne celou posádku. A když to tu pozoruje, nebude to snadný. Neviděla jsem tu žádnýho hosta, co by vypadal na to, že by měl kočár.“

„Náš je jediný na celém dvoře,“ připojil Juilin. Tom s Elain na sebe stále hleděli a očividně neslyšeli jediné slovo.

Stáhnout teď záclony by už nic nezachránilo. Nyneiva by se ochotně vsadila, že Galad již zjistil, jak se dostaly do Siendy. „Vede z toho dvora nějaká jiná cesta?“

„Branka asi tak široká, abychom prošli po jednom,“ prohlásil suše Juilin. „A na druhé straně je stejně jenom úzká ulička. V téhle vesnici jsou jen asi dvě nebo tři ulice dost široké, aby tamtudy projel kočár.“ Prohlížel si válcovitý klobouk a obracel ho v rukou. „Mohl bych se k němu dostat dost blízko a nakřápnout mu hlavu. Kdybyste byly připravené, mohly byste v tom zmatku ujet. Mohl bych vás dohnat po cestě.“

Nyneiva si hlasitě odfrkla. „Jak? Docválal bys za náma na Číhalovi? I kdybys do míle nespadl ze sedla, myslíš, že by ses vůbec dostal ke koni po tom, co bys na ulici napadl bělokabátníka?“ Galad byl pořád na druhé straně ulice a teď se k němu připojil Trom, zřejmě aby si nezávazně poklábosili. Nyneiva se natáhla a škubla Tomovi za knír. „Máš k tomu co dodat? Nějakej skvělej plán? Slyšels nějaký klepy, co by nám mohly pomoct?"

Tom si přitiskl ruku na tvář a ublíženě se na ni podíval. „Ne, leda by sis myslela, že nám pomůže to, že Ailron si dělá nároky na pohraniční vesnice v Altaře. Pás kolem celý hranice, od Salidaru přes So Eban do Mosry. Pomůže ti to, Nyneivo? Ano? Snažit se utrhnout chlapovi kníry. Projednou by ti někdo měl dát za uši.“

„Co by chtěl Ailron dělat s pásem podél hranice, Tome?“ zeptala se Elain. Možná ji to zajímalo – tvářila se, že ji zajímají všechny zákruty politiky a diplomacie – nebo se třeba jen snažila zabránit hádce. Obvykle věci pořád urovnávala, než se začala zabývat koketováním s Tomem.

„To není král, dítě.“ Hlas mu kvůli ní změkl. „To Pedron Niall. Ailron obvykle dělá, co se mu řekne, i když se s Niallem občas nepohodnou. Většina těch vesnic je prázdná od bělokabátnický války, který děti říkají potíže. Niall byl tehdy polním generálem, a já pochybuju, že by se Altary jen tak vzdal. Kdyby ovládal oba břehy Eldar, mohl by zmáčknout říční obchod s Ebú Darem, a kdyby dokázal zničit Ebú Dar, zbytek Altary by mu spadl do klína jako přezrálá hruška.“

„To je všecko moc hezký,“ prohlásila důrazně Nyneiva, než mohli kejklíř nebo dívka znovu promluvit. V tom, co Tom řekl, bylo něco, co jí v hlavě rozeznělo zvonečky, ale nedokázala říci co ani proč. V každém případě neměli čas na lekce o vztazích mezi Amadicií a Altarou, ne, když před hostincem hlídali Galad s Tromem. Tolik také řekla a dodala: „A co ty, Juiline? Ty ses radil s místními živly.“ Chytač zlodějů ve městech vždycky vyhledával kapsáře, lupiče a berky. Tvrdil, že vědí víc o tom, co se kolem děje než kdejaký úředník. „Nejsou tady pašíři, který bychom mohli podplatit, aby nás dostali ven, nebo... nebo... Víš přece, co potřebujeme, člověče.“

„Moc jsem toho neslyšel. Zloději se v Amadicii drží při zemi, Nyneivo. Při prvním přestupku ti vypálí cejch, při druhém přijdeš o pravou ruku a při třetím tě oběsí, ať ukradneš královskou korunu nebo bochník chleba. V takhle malém městě moc zlodějů není, aspoň ne těch, co se tím živí –“ k amatérským zlodějům cítil jen opovržení – „a ti se většinou chtějí bavit jen o dvou věcech. Jestli prorok opravdu přichází do Amadicie, jak se povídá, a jestli budou městští radní ochotní povolit představení kočovného zvěřince. Sienda je pro pašíře příliš daleko od hranic, aby –“

Nyneiva ho uťala s rázným uspokojením. „To je ono! Zvěřinec.“ Všichni se na ni podívali, jako by se zbláznila.

„Ovšem,“ řekl Tom až příliš mírně. „Můžeme poslat Lucu, aby sem přivedl kňouro-koně, a pryč se dostaneme, zatímco budou ničit další kus města. Nevím, cos mu dala, Nyneivo, ale když jsme odjížděli, hodil po nás kamenem.“

Nyneiva mu projednou sarkasmus odpustila, jakkoliv byl chabý. I to, že nedokázal pochopit, co jí bylo jasné. „To je možný, Tome Merriline, ale mistr Luca chce patrona, a my s Elain se jimi staneme. Stejně musíme opustit kočár a spřežení –“ To bolelo. Za to, co stály, by si ve Dvouříčí mohla postavit hezký domek. „– a vyklouznout zadem.“ Odhodila víko truhlice s listovými závěsy a začala se hrabat mezi šaty, pokrývkami, hrnci a všemi těmi věcmi, které nechtěla nechat ve voze plném barev – ujistila se, že muži zabalili všechno kromě postroje – až našla pozlacené kazety a váčky. „Tome, ty s Juilinem jděte ven zadní brankou a najděte nějaký vůz a spřežení. Kupte taky zásoby, sejdeme se na silnici k Lucovu táboru.“ Lítostivě naplnila Tomovu dlaň zlatem, aniž se vůbec obtěžovala mince přepočítat. Nedalo se říci, kolik to bude stát, a ona nechtěla, aby marnil čas smlouváním.

„To je skvělý nápad,“ zazubila se Elain. „Galad bude hledat dvě ženy, ne skupinu zvířat a žongléřů. A ani ve snu ho nenapadne, že bychom zamířily do Ghealdanu.“

Na tohle Nyneiva nepomyslela. Chtěla Lucu přimět, aby zamířil rovnou do Tearu. Takový zvěřinec, jaký on sesbíral, s akrobaty a žongléry navíc ke zvířatům, si dokázal vydělat na živobytí kdekoliv, tím si byla jistá. Avšak kdyby je Galad začal hledat nebo někoho poslal, bylo by to směrem na východ. A mohl být dost mazaný, aby prohlédl i zvěřinec. Muži občas jednali rozumně, obvykle když se to dalo nejméně čekat. „To bylo první, co mě napadlo, Elain.“ Náhlé slabé pachuti v ústech, kyselé vzpomínky na vařené kočičí kapradí a drcený černobýl, si nevšímala.

Tom s Juilinem samozřejmě protestovali. Ne proti jejímu nápadu jako takovému, ale zjevně si mysleli, že by tu jeden z nich měl zůstat, aby ji a Elain bránil proti Galadovi a libovolnému počtu bělokabátníků. Zřejmě si neuvědomovali, že kdyby došlo až na to, usměrňování by dokázalo víc než oni dva a deset dalších takových. Přesto měli zjevně pořád starosti, Nyneivě se však podařilo vystrčit ven s přísným nařízením „A neopovažujte se sem vracet. Sejdem se na silnici.“

„Jestli dojde na usměrňování,“ poznamenala tiše Elain, jakmile se dveře zase zavřely, „rychle zjistíme, že stojíme proti celé bělokabátnické posádce, a nejspíš i proti vojenské. Síla nás neučiní neviditelnými. Budou stačit jen dva šípy.“

„S tím si budem dělat starosti, až na to dojde,“ řekla jí Nyneiva. Doufala, že tohle muže nenapadlo. Pokud ano, nejspíš by tu jeden z nich zůstal číhat a pravděpodobně by tak v Galadovi vzdudil podezření, když by si nedal pozor. Byla připravena přijmout jejich pomoc, když ji potřebovala – tohle ji naučila Ronda Macurová, i když vzpomínka na to, jak ji museli zachránit jako kotě ze studny, pořád pálila – ale ona rozhodne, kdy je to potřeba, ne oni.

Rychle seběhla dolů a našla paní Jheranovou. Její paní změnila názor. Myslí si, že tak rychle znovu nevydrží denní žár a prach. Hodlá si zdřímnout a nechce být rušena až do pozdní večeře, pro kterou si pošle. Tady jsou peníze za pokoj na další noc. Hostinská naprosto chápala potíže urozené paní i její nesouvislá přání. Nyneiva si pomyslela, že by paní Jharenová pochopila skoro cokoliv kromě vraždy, pokud by dostala zaplaceno.

Nyneiva kyprou hostinskou opustila a na chvíli zahnala do rohu jednu služebnou. Pár stříbrných grošíků změnilo majitelku a dívka v zástěře vyrazila pryč, aby sehnala dva ty velké čepce, o nichž Nyneiva prohlašovala, že určitě musejí poskytovat stín a chládek.

Když se vrátila zpátky do jejich pokoje, Elain měla pozlacené kazety na prostěradle spolu s tmavou leštěnou kazetou se zachráněnými ter’angrialy a jelenicovým váčkem se zámkem. Nadité měšce s penězi ležely vedle Nyneivina tlumoku na druhé posteli. Elain složila prostěradlo a silnou šňůrou, kterou vytáhla z jiné truhlice, ho zavázala do rance. Nyneiva na povoze nenechala nic.

Litovala, že to teď budou muset nechat tady. Nebyl to jen majetek. Ne jenom to. Nikdy nemohly vědět, kdy se něco z toho bude hodit. Například dvoje vlněné šaty, které Elain rozložila na postel. Pro urozenou paní nebyly dost dobré, a pro komornou urozené paní zase až moc, ale kdyby je byly nechaly v Mardecinu, jak tomu chtěla Elain, měly by teď potíže s tím, co na sebe.

Nyneiva si klekla a prohrabala se jinou truhlicí. Pár jupek, další vlněné šaty na převlečení. Dvě litinové pánve na smažení v plátěném pytli byly skvělé, ale příliš těžké, a muži určitě nezapomenou na vhodnou náhradu. Šitíčko v úhledné kostí vykládané krabičce. Nikdy nebudou muset koupit ani špendlík. Ale v duchu se Nyneiva na vybírání věcí soustředila jen částečně.

„Tys Toma znala předtím?“ zeptala se, jak doufala, ledabylým tónem. Koutkem oka pozorovala Elain, zatímco předstírala, že se cele věnuje rolování punčoch.

Dívka začala rovněž vytahovat šaty, přičemž nad hedvábnými vzdychla, než je odložila. Teď ztuhla s rukama hluboko v truhlici a na Nyneivu se ani nepodívala. „Byl dvorním bardem v Caemlynu, když jsem byla malá,“ pravila tiše.

„Chápu.“ Vůbec to ale nechápala. Jak se člověk stane z dvorního barda, kdy baví hlavy států, kdy je sám téměř šlechtic, kejklířem toulajícím se od vesnice k vesnici?

„Byl milencem mé máti, když otec zemřel.“ Elain se dál věnovala přebírání věcí a řekla to tak věcně, až Nyneiva vytřeštila oči.

„Milencem tvé –"

Druhá žena se na ni však pořád nedívala. „Vzpomněla jsem si na to až v Tanchiku. Byla jsem ještě hodně malá. To ty jeho kníry, když jsem stála dost blízko, abych se mu mohla pořádně podívat do obličeje, a pak jsem ho slyšela odříkávat část z Velkého hledání Valerského rohu. Myslel si, že jsem na něj znovu zapomněla.“ Lehce zruměněla. „Já – vypila jsem moc vína, a druhý den se ukázalo, že si skoro nic nepamatuji.“

Nyneiva dokázala jen potřást hlavou. Vzpomínala si na tu noc, kdy se ta hloupá husa nalila vínem. Aspoň že to už nikdy neudělala podruhé. Bolest hlavy na druhý den byla zřejmě dostatečnou léčbou. Nyní pochopila, proč se dívka k Tomovi chová, tak jak se chová. Ve Dvouříčí párkrát viděla to stejné. U dívek právě dost starých, aby se opravdu považovaly za ženy. S kým jiným by se měly poměřit než se svými matkami? A občas, s kým jiným soutěžit, aby si dokázaly, že jsou z nich ženy? Obvykle to nezašlo dál než k tomu, že se děvčata snažila být lepší ve všem od vaření po šití, nebo možná k troše neškodného flirtování s otcem, ale v případě jedné vdovy Nyneiva viděla, jak ze sebe její téměř dospělá udělala úplnou hlupačku, když se snažila polapit muže, jehož si hodlala vzít její matka. Potíž byla v tom, že Nyneiva netušila, co dělat s tímhle hloupnutím u Elain. I přes důrazné lekce, i něco důraznějšího od své matky i ženského kroužku, se Sari Ayellinová uklidnila, teprve když se její matka znovu provdala a ona si také našla manžela.

„Asi pro tebe musel být jako druhej táta,“ poznamenala Nyneiva opatrně. Předstírala, že se věnuje jen balení. Tom se na ni rozhodně takhle díval. Hodně to vysvětlovalo.

„Já na něj tak nemyslím." – Elain vypadala zaujatá vybíráním hedvábných košilek, ale v očích měla smutek. „Na otce si vážně skoro nevzpomínám. Byla jsem ještě batole, když zemřel. Gawyn říká, že většinu času trávil s Galadem. Lini se to snažila co nejvíc upravit, ale já vím, že na mě a na Gawyna se nikdy nepřišel ani podívat. Vím, že by se nám věnoval, až bychom vyrostli natolik, aby nás mohl učit jako Galada. Ale zemřel.“

Nyneiva to zkusila znovu. „Aspoň že je Tom na svůj věk při síle. Kdyby trpěl ztuhlými klouby, byly bychom v pěkné kaši. Starým mužům se to často stává.“

„Kdyby nekulhal, pořád by dokázal salto nazad. A mně je jedno, že kulhá. Je inteligentní a zná svět. Je jemný, a přesto se s ním cítím úplně v bezpečí. Myslím však, že tohle bych mu říkat neměla. Už tak se mě snaží chránit až dost.“

Nyneiva se s povzdechem vzdala. Aspoň prozatím. Možná Tom na Elain pohlížel jako na dceru, ale jestli v tom bude ta holka takhle pokračovat, mohl by se rozpomenout, že jí není, a pak by se Elain dostala do pěkné bryndy. „Tom tě má moc rád, Elain.“ Čas změnit předmět hovoru. „Jsi si s tím Galadem jistá, Elain? Určitě by nás Galad vydal, Elain?“

Druhá žena sebou trhla a vyhladila chmury na čele. „Cože? Galad? Jsem si jistá, Nyneivo. A jestli zjistí, že mu nechceme dovolit, aby nás vzal do Caemlynu, tak to pro něj bude znamenat jen jedinou volbu.“

Mumlajíc si pro sebe Nyneiva vytáhla z truhlice hedvábné jezdecké šaty. Občas měla pocit, že Stvořitel stvořil muže jen proto, aby ženám působili potíže.