Oheň z nebes

37 Vystoupení v Samaře

Nyneiva snad posté zvedla pramen vlasů, podívala se na něj a povzdechla si. Přes stěny vozu se dovnitř neslo tiché mumlání, hovor a smích ze stovek, pokud ne tisíců hrdel, vzdálená hudba, kterou hlasy téměř utopily. V žádném případě jí nevadilo, že tráví slavnostní průvod ulicemi Samary ve voze s Elain – když občas vyhlédla okýnkem, přesvědčila se, že venku v tom natěsnaném davu křičících lidí, co skoro neuhnuli, aby mohly projet vozy, by rozhodně být nechtěla – ale pokaždé, když se podívala na měděnou barvu svých vlasů, přála si, aby dělala raději salta s Chavany, než si barvila lokny.

Velice opatrně, aby se na sebe ani nepodívala, se zabalila do prostého tmavošedého šátku, obrátila se a trhla sebou, neboť ve dveřích stála Birgitte. Ta žena jela během průvodu ve voze s Clarin a Petrou, kdy pro ni Clarin upravovala náhradní červené šaty, které podle Lucových příkazů vyráběla pro Nyneivu. – Luca dal Clarin příkazy ještě předtím, než Nyneiva svolila. Birgitte je teď měla na sobě a načerno obarvený cop měla přehozený přes rameno tak, že jí spočíval mezi ňadry, aniž by si uvědomovala hluboký čtvercový výstřih. Už jenom při pohledu na něj si Nyneiva přitáhla šátek poněkud úžeji k tělu. Birgitte už nemohla ukázat ani coul světlého poprsí, aby si zachovala aspoň zdání slušnosti. I takhle se o nějaké slušnosti nedalo moc mluvit, spíš to bylo docela k smíchu. Při pohledu na ni se Nyneivě stáhl žaludek, ale ne kvůli šatům či pleti.

„Když už máš na sobě tyhle šaty, tak proč se zahalovat?“ Birgitte vstoupila a zavřela za sebou dveře. „Jsi žena. Tak proč na to nebýt pyšná?“

„Jestli myslíš, že bych neměla,“ odvětila Nyneiva váhavě a pomalu nechala šátek sklouznout až k loktům, čímž odhalila dvojče šatů, které měla na sobě druhá žena. Cítila se skoro nahá. „Jenom jsem myslela... myslela jsem...“ Sevřela pevně hedvábné suknice, aby udržela ruce u boků, a podívala se druhé ženě do očí. I když věděla, že má na sobě úplně to stejné, bylo to tak přece jen o něco snazší.

Birgitte se zamračila. „A kdybych chtěla, aby sis ještě o coul zvětšila výstřih?“

Nyneiva otevřela ústa a ve tváři dostala stejně šarlatovou barvu, jako měly i šaty, ale chvíli ze sebe nedostala ani hlásku. Když konečně našla hlas, znělo to, jako by ji někdo škrtil. „Ten už se nedá zvětšit. Koukni na sebe. Nedá se zvětšit ani o desetinu coulu!“

Tři rychlé, se zamračeným obličejem provedené kroky a Birgitte se lehce skláněla, aby Nyneivě viděla přímo do očí. „A kdybych řekla, že chci, aby sis ten výstřih zvětšila?“ prskla a ukázala zuby. „Co kdybych chtěla, aby sis namalovala obličej, aby měl Luca toho svýho šaška? Co kdybych tě z toho vysvlíkla a natřela tě od hlavy k patě? To bys byla skvělý cíl. Každý muž na padesát mil daleko by se přišel podívat.“

Nyneiva pohybovala ústy, ale tentokrát z nich nevyšel žádný zvuk. Velmi chtěla zavřít oči. Třeba až by je zase otevřela, nic z toho by se nedělo.

Birgitte znechuceně potřásla hlavou, sedla si na postel, loktem se opřela o koleno a v modrých očích měla pronikavý pohled. – „Tohle musí přestat. Když se na tebe podívám, škubneš sebou. Pobíháš kolem, abys mi mohla posluhovat. Když se podívám na stoličku, doneseš mi ji. Když si olíznu rty, ty mi vrazíš do ruky pohár vína dřív, než si uvědomím, že mám žízeň. Umývala bys mi záda a nazoufala střevíce, kdybych ti to dovolila. Nejsem ani obluda, ani mrzák nebo dítě, Nyneivo.“

„Já se jenom snažím srovnat –“ začala pokorně a nadskočila, když druhá žena zařvala.

„Srovnat? Ty se mě snažíš ponížit!“

„Ne. Ne, tak to není, vážně. Je to moje vina –“

„Bereš na sebe zodpovědnost za moje činy,“ přerušila ji ohnivě Birgitte. „Já jsem se rozhodla s tebou promluvit v Tel’aran’rhiodu. Já jsem se rozhodla ti pomoct. Já jsem se rozhodla stopovat Moghedien. A já se taky rozhodla, že tě za ní vezmu. Já! Ne ty, Nyneivo, já! Nebyla jsem tvoje loutka, tvůj lovecký pes tehdy, a nebudu tím teď.“

Nyneiva ztěžka polkla a pevněji stiskla suknice. Neměla právo se na tuto ženu zlobit. Vůbec žádné právo. Ale Birgitte právo měla. „Udělala jsi, oč jsem tě požádala. Je to moje chyba, že jsi... že jsi tady. Je to všecko moje chyba!“

„Copak jsem mluvila o chybě? Žádnou nevidím. Jenom muži a přihlouplý holky na sebe berou vinu tam, kde žádná není, a ty nejsi ani jedno.“

„To díky tý mý hloupý pýše jsem si myslela, že ji dokážu znovu přeprat, a díky mý zbabělosti jsem ji nechala... jsem ji nechala... Kdybych se tak nebála, že jsem si ani odplivnout nedokázala, mohla jsem něco udělat včas.“

„Zbabělec?“ Birgitte vykulila oči, nevěřícně je vyvalila, a do hlasu se jí vloudilo opovržení. „Ty? Myslela jsem, že máš víc zdravýho rozumu, než že si budeš plíst strach se zbabělostí. Když tě Moghedien pustila, mohla jsi z Tel’aran’rhiodu utýct, ale tys zůstala a bojovala. Nebyla to tvoje chyba ani vina, že jsi nemohla.“ Zhluboka se nadechla a chvíli si třela čelo, pak se však znovu napjatě předklonila. „Poslouchej mě dobře, Nyneivo. Já se ani trochu neviním za to, co se ti stalo. Viděla jsem to, ale nemohla jsem se ani pohnout. Kdyby tě Moghedien svázala do uzlu nebo tě rozkrojila jako jablko, ani pak bych si to nedávala za vinu. Udělala jsem, co bylo v mých silách, když to bylo v mých silách. A tys udělala to samý.“

„Nebylo to to samý.“ Nyneiva se pokoušela dostat z hlasu vášeň. „Byla to moje chyba, žes tam byla. Moje chyba, že jsi tady. Kdybys...“ Zarazila se a znovu polkla. „Kdybys... minula... až na mě budeš dneska střílet, tak chci, abys věděla, že to pochopím.“

„Když namířím, vždycky zasáhnu cíl,“ prohodila Birgitte suše, „a když namířím, nebude to na tebe.“ Začala sbírat věci z jedné skříňky a dávat je na stolek. Zpola dokončené šípy, vyřezané dříky, ocelové hlavice, kamennou nádobku s lepidlem, tenký provázek a šedé husí peří na opeření. Prohlašovala, že si vyrobí taky vlastní luk, hned, jak to půjde. Lucův nazývala posměšně „sukovatou větví ulomenou o půlnoci ze stromu s příčnými vlákny slepým hňupem". – „Líbila ses mi, Nyneivo,“ poznamenala, když si všechno rozložila. „Trny, bradavice a všechno to ostatní. Ale teď už ne, dokud budeš taková...“

„Nemáš teď důvod mít mě ráda,“ řekla Nyneiva ublíženě, ale druhá žena pokračovala, aniž vzhlédla.

„...a nedovolím, abys mě ponižovala, abys snížila moje rozhodnutí tím, že si je budeš připisovat. Měla jsem pár přítelkyň, ale většinou měly povahu jako sněžný duch.“

„Kéž bys mohla být zase moje přítelkyně.“ Co pod Světlem je sněžný duch? Nepochybně něco z jiného věku. „Já bych tě nikdy nechtěla ponížit, Birgitte. Já jenom –“

Birgitte jí nevěnovala pozornost, jenom zesílila hlas. Pozornost zjevně cele věnovala svým šípům. „Chtěla bych tě mít znovu ráda, ať to ty budeš opětovat nebo ne, ale nemůžu, dokud ty nezačneš zase mít ráda sama sebe. Dokázala bych s tebou žít, žít s ukňouranou, roztřesenou chudinkou, kdybys taková byla od přírody. Beru lidi takové, jací jsou, ne jaké bych je chtěla mít, jinak odejdu. Ale ty tohle nejsi, a já nepřijmu důvody, proč si na to hraješ. Tak. Clarin mi řekla o tom tvém střetnutí s Cerandin. Teď vím, co udělám příště, až zase začneš tvrdit, že moje rozhodnutí bylo tvoje vlastní.“ Důrazně švihla jasanovou tyčkou. „Jsem si jistá, že mi Latelle ještě ráda opatří proutek.“

Nyneiva se přinutila rozevřít čelisti, přinutila se mluvit co nejklidněji. „Máš úplný právo udělat se mnou, co se ti zlíbí.“ Pěsti na sukních se jí třásly víc než hlas.

„Takže se přece jen ukazuje náznak hněvu? Jenom na okraji?“ Birgitte se na ni zazubila, pobaveně a zároveň i překvapivě divoce. „Jak dlouho potrvá, než se rozhoří plamenem? Jsem ochotná zničit libovolný počet proutků, když to bude potřeba.“ Úsměv se vytratil. „Donutím tě uvidět to, co je správný, nebo tě zaženu. Jiná možnost není. Nemůžu – a nechci – opustit Elain. To pouto je mi ctí a já budu ctít je i ji. A nedovolím ti myslet si, že rozhoduješ za mě, nebo jsi rozhodovala. Já jsem sama sebou, ne tvůj přívažek. Nyní odejdi. Jestli mám mít aspoň pár střel, co poletí rovně, tak musím dodělat tyhle šípy. Nechci tě zabít a nedovolím, aby se to stalo náhodou.“ Otevřela nádobku s lepidlem a naklonila se nad stůl. „A nezapomeň udělat pukrle jako hodná holčička, až půjdeš pryč.“

Nyneiva se dostala až ze schůdků, než se vztekle udeřila pěstí do stehna. Jak se ta ženská opovažuje? Copak si myslí, že může jen tak...? Myslí si, že Nyneiva snese...? Myslela jsem si, že ti může udělat všechno, co se jí zlíbí, zašeptal jí v hlavě tichý hlásek. Řekla jsem, že mě může zabít, prskla v odpověď, ne ponižovat! Za chvíli jí budou všichni vyhrožovat tou zatracenou Seanchankou!

Povozy stály opuštěné, jenom pár koňáků v hrubých kabátcích stálo na stráži poblíž vysoké a široké plátěné ohrady, v níž se odehrávalo Lucovo vystoupení. Odsud, z velké louky porostlé hnědou trávou zhruba půl míle od Samary, byly jasně vidět šedé kamenné hradby města s přisedlými věžemi nad bránou a pár vyšších domů s doškovými či taškovými střechami. Venku za hradbami na všech stranách jako houby po dešti vyrůstaly vesničky, chýše a hrubé přístřešky, plné prorokových stoupenců, a ti skáceli každý strom na míle daleko buď na domky, nebo jako palivové dříví.

Vstup na představení pro hosty byl na druhé straně, ale dva koňáci, se slušnými palicemi, stáli i na této straně, aby odstrašili každého, kdo nechtěl zaplatit vstupné. Nyneiva už byla skoro u nich, rázovala si to pěkně rychle a rozzlobeně si mumlala, když si díky jejich připitomělým úsměvům uvědomila, že má šátek až u loktů. Její pohled jim setřel úsměv. Teprve tehdy se slušně a pomalu zahalila. Nechtěla, aby si tihle hulváti mysleli, že ji můžou přimět skákat a křičet. Ten hubený, s nosem, který mu zabíral snad polovinu obličeje, jí odhrnul plachtu, a ona se sklonila a prošla do vřavy uvnitř.

Všude se tlačili lidé, tvořili velice hlučné, hemžící se hloučky mužů, žen i dětí, s klábosením přecházeli od jedné atrakce k druhé. Všichni účinkující, kromě s’reditů, vystupovali na vyvýšených dřevěných pódiích, které nechal Luca zbudovat. Kolem Cerandiných kňouro-koní se však mačkalo nejvíc lidí. Obrovská šedá zvířata skutečně balancovala na předních nohách, dokonce i mládě, a dlouhé čenichy měla hadovitě prohnutá nahoru, kdežto Clarinini pejsci měli nejmenší obecenstvo i přes všechna jejich salta nazad a přeskoky přes hřbety. Hodně lidí se zastavovalo a hledělo na lvy a chlupaté, prasatům podobné capary v klecích, jeleny se zvláštními parohy z Arafelu, Saldeie a Arad Domanu, na jasně zbarvené ptáky Světlo ví odkud a jakési kolébající se tvory s hnědou srstí, velkýma očima a kulatýma ušima, kteří klidně seděli a pojídali listí z větviček, jež si drželi v předních tlapkách. Lucovy povídačky o tom, odkud pocházejí, se lišily – Nyneiva usoudila, že to sám taky neví – a zatím pro ně nedokázal vymyslet jméno, které by se mu líbilo. Obrovský had z illianských močálů, čtyřikrát delší než člověk, si vysloužil téměř tolik obdivných vzdechů jako s'reditové, i když jenom ležel a zjevně spal. Nyneivu však potěšilo, že výstup Latelliných medvědů, kteří právě stáli na velkých červených dřevěných koulích, které nohama valili do kruhu, přitahoval ještě méně pozornosti než psi. Medvědy tihle lidé mohli vidět i doma v lese, i když tito měli bílé tlamy.

Latelle v odpoledním slunci jiskřila ve svých černých flitrech. Cerandin se třpytila skoro stejně v modrých a Clarin v zelených, i když ani jedna neměla tolik flitrů jako Latelle, ale jedny každé tyto šaty měly límec až pod bradu. Jistě, Petra a Chavanové vystupovali pouze v jasně modrých spodcích, ale to bylo proto, aby mohli ukazovat své svaly. Bylo to pochopitelné. Akrobaté stáli jeden druhému na ramenou, čtyři na sobě. Nedaleko od nich silák zvedl dlouhé břevno s velkými železnými koulemi na koncích – bylo třeba dvou mužů, aby mu tu věc mohli podat – a okamžitě s ním začal vířit ve svých silných rukách, dokonce s ním i otáčel kolem krku a přes záda.

Tom žongloval s ohněm a taky ho polykal. Osm hořících hůlek vytvářelo dokonalý kruh. Pak měl najednou po čtyřech v každé ruce, kdy jedna vždy vyčnívala nad ostatními. Obratně si postupně vsunul vyčnívající hořící konec do úst, na pohled polkl a vyndal hůlky zhašené a tvářil se, jako by spolkl nějakou pochoutku. Nyneiva si neuměla představit, jak to dokáže, že si nespálí kníry, natož krk. Tom otočil zápěstími a nezapálené hůlky zapadly mezi hořící, které se rozložily do vějíře. O chvíli později mu již nad hlavou vířily dva propletené kruhy. Měl na sobě ten samý hnědý kabátec jako vždy, i když mu Luca dal červený, pošitý flitry. Z toho, jak Tom zvedl huňaté obočí, když se kolem Nyneiva propochodovala, zjevně nepochopil, proč se na něj tak mračí. Jeho vlastní kabátec, to určitě!

Spěchala k velkému, netrpělivě bzučícímu davu, jenž stál kolem dvou vysokých tyčí, mezi nimiž bylo pevně napjaté lano. Musela použít loky, aby se dostala do první řady, ačkoliv dvě ženy se na ni zamračily a odtáhly si své muže stranou, když jí sklouzl šátek. Byla by se na ně taky zamračila, kdyby neměla plné ruce práce, aby se zase zahalila. Luca tam již byl a nervózně se mračil jako muž před porodní komůrkou, hned vedle silného chlapíka s hlavou až na prošedivělý pramen na temeni vyholenou. Nyneiva proklouzla k Lucovi z druhé strany. Muž s oholenou hlavou vypadal nebezpečně, levou tvář mu protínala dlouhá jizva a na klapce přes oko měl namalovanou rudě podmračenou náhradu. Jen málo z mužů, které zatím viděla, mělo víc zbraní než nůž za pasem, ale tenhle měl na zádech meč, jehož dlouhý jílec mu vyčníval nad pravým ramenem. Z nějakého důvodu jí připadal jaksi povědomý, ale ona se cele soustředila na visuté lano. Luca se zamračil na šátek, usmál se na ni a pokusil se jí dát ruku kolem pasu.

Zatímco on se ještě snažil popadnout dech, jak mu vrazila loket do břicha, a ona si ještě upravovala šátek, aby byla slušně zahalená, z davu na druhé straně se vypotácel Juilin, kuželovitý červený klobouk měl rozpustile nakloněný na stranu, kabátec jen přes jedno rameno a v pěsti dřevěný pohárek, z něhož vylíval obsah. Velmi opatrnými kroky člověka, který má v hlavě víc vína než mozku, přistoupil k provazovému žebříku vedoucímu na jednu plošinu a zadíval se na ni.

„Tak do toho!“ křikl kdosi. „Sraz si ten hloupej vaz!“ „Počkej, příteli,“ zavolal Luca a vyrazil dopředu, samý úsměv a víření pláštěnkou. „Tohle není místo pro někoho s břichem plným –“

Juilin postavil pohárek na zem, vyškrábal se nahoru a s kymácením se zastavil na plošině. Nyneiva zadržela dech. Ten muž výšky zvládal dobře a taky by měl poté, co celý život honil zloděje po střechách Tearu, ale přesto...

Juilin se otáčel, jako by se ztratil. Zřejmě byl příliš opilý, aby si všiml nebo vzpomněl na žebřík. Oči upíral na lano. Nesměle položil nohu na provaz a pak ji zase stáhl. Posunul si klobouk a poškrábal se na hlavě, prohlížel si napjaté lano a náhle se viditelně rozzářil. Pomalu si klekl a po čtyřech se kymácivě vydal na provaz. Luca na něj křikl, aby slezl dolů, a dav zařval smíchy.

V půli cesty se Juilin zastavil, neohrabaně se zakýval a ohlédl se zpátky. Oči se mu přisály na pohárek, který nechal na zemi. Bylo zřejmé, že zvažuje, jak se dostat zpátky k němu. Pomalu, s přehnanou opatrností, se postavil, obrátil se směrem, kterým přišel, a kymácel se ze strany na stranu. Lidé zalapali po dechu, když mu uklouzla noha a on začal padat, ale nějak se mu podařilo zachytit rukou a kolenem se zahákl za lano. Luca chytil jeho klobouk, který spadl, a křičel, že ten muž zešílel a cokoliv se stane, nebude to jeho vina. Nyneiva si přitiskla ruce na břicho. Uměla si představit, jak je tam nahoře, a dokonce i to stačilo, aby se jí udělalo špatně. Ten muž byl hlupák. Naprostý tupec a blb!

Se zjevnou námahou se Juilinovi podařilo chytit lano i druhou rukou a přeručkoval na konec. Na druhou plošinu. Kymáceje se ze strany na stranu si uhladil kabátec, jak se ho snažil srovnat, ale podařilo se mu jen to, že mu teď dolů visel z druhého ramene – a zahlédl svůj pohárek u paty druhé tyče. Vesele na něj ukázal a znovu vykročil na lano.

Tentokrát na něj polovina diváků volala, aby se vrátil, křičeli, že má za sebou žebřík. Ostatní se hlučně řehtali a nepochybně čekali, až si srazí vaz. Juilin hladce přešel, sjel ze žebříku, aniž by použil příčlí, a popadl dřevěný pohárek, z něhož si zhluboka přihnul. Teprve když mu Luca nasadil červený klobouk na hlavu a oba se uklonili – Luca mával pláštěnkou tak, že Juilina polovinu času zakrývala – si diváci uvědomili, že to všechno bylo součástí vystoupení. Chvilka ticha, a pak vybuchli v jásot a potlesk a smích. Nyneivu napadlo, že by se mohli rozzlobit poté, co byli podvedeni. Chlapík s uzlem na temeni vypadal ohavně, i když se smál.

Luca nechal Juilina stát u žebříků a vrátil se mezi Nyneivu a muže s culíkem. „Myslel jsem, že to vyjde.“ Mluvil neuvěřitelně spokojeně a jen tak lehce se klaněl lidem, jako by nahoře na laně byl on.

Nyneiva se na něj kysele zamračila, ale neměla čas prohodit jedovatou poznámku, kterou měla na jazyku, protože se davem protlačila Elain a s pozdviženýma rukama a ohnutým kolenem se postavila vedle Juilina.

Nyneiva pevně stiskla rty a podrážděně si upravila šátek. Ať už si o těch červených šatech myslela cokoliv, zjistila, že je má na sobě, aniž by si vzpomínala, jak se do nich dostala, a nebyla si jistá, jestli Elainin kostým není ještě horší. Dědička Andoru byla ve sněhobílé, na krátkém kabátku a přiléhavých spodcích měla roztroušené třpytivé bílé flitry. Nyneiva nevěřila, že se Elain v těchhle šatech skutečně objeví na veřejnosti, jenže měla příliš mnoho vlastních starostí se svým úborem, než aby jí sdělila svůj názor. Kabátek a spodky jí připomněly Min. Nikdy neschvalovala, že Min nosí chlapecký oděv, ale tohle bylo díky barvě a třpytkám ještě – nápadnější.

Juilin Elain přidržel provazový žebřík, aby mohla vylézt nahoru, i když to nebylo nutné. Dívka se nahoru vyšplhala stejně obratně, jako to dokázal on. Juilin zmizel v davu, jakmile se dostala až nahoru, kde se znovu ukázala a z hromového potlesku se celá rozzářila, jako by přijímala ovace svých poddaných. Když vykročila na lano – to vypadalo jaksi tenčí, než když na něm byl Juilin – Nyneiva málem přestala dýchat a úplně přestala myslet na Elaininy šaty, i na své vlastní.

S rozpaženýma rukama Elain vykročila na lano a vůbec neusměrňovala plošinu ze vzduchu. Pomalu přešla na druhou stranu, kladla hezky nohu před nohu a ani neškobrtla, přičemž ji podpíral jen provaz. Usměrňování by bylo mnohem nebezpečnější, pokud měla Moghedien stopu, kde tak asi mohou být. V Samaře mohla být Zaprodankyně nebo černé sestry, a ty by tkanivo dokázaly vycítit. A jestli tu ještě nebyly, mohly by sem brzy dorazit. Na druhé plošině se Elain zastavila za výrazně většího potlesku, než si vysloužil Juilin – Nyneiva to nechápala – a vyrazila zpátky. Skoro na konci udělala hladkou otočku, zpola se vrátila a znovu se otočila. A klopýtla, jen tak tak se narovnala. Nyneiva měla pocit, jako by jí hrdlo tiskla cizí ruka. Pomalým, vyrovnaným krokem se Elain vrátila na plošinu a znovu se poklonila za hromového křiku a tleskání.

Nyneiva spolkla srdce, které vyskočilo až do krku, a znovu se nadechla, roztřeseně, ale věděla, že to ještě neskončilo.

Elain zvedla ruce nad hlavu a náhle udělala nad provazem salto. Černé kudrny jí zavlály a nohy v bílém se jí zaleskly ve slunci. Nyneiva vyjekla a sevřela Lucovi paži, zatímco dívka se dostala na druhou plošinu, přistála dalším kozelcem a jen tak tak zabránila tomu, aby nepřepadla přes okraj.

„Co se děje?“ zamumlal Luca do užaslých výkřiků diváků. „Vidělas ji tohle dělat každej večer od Siendy. A taky na spoustě jinejch míst, řekl bych."

„Ovšem,“ řekla slabým hláskem Nyneiva. Oči upírala na Elain a skoro si nevšimla, že jí Luca položil ruku kolem ramen, tedy rozhodně si toho nevšimla natolik, aby s tím něco podnikla. Snažila se Elain umluvit, aby předstírala zlomený kotník, ale ona trvala na tom, že po tak dlouhém cvičení s jedinou silou ji teď již nepotřebuje. Juilin možná ne – očividně ne – ale Elain se nikdy po nocích neškrábala po střechách.

Salta zpátky vyšla dokonale, i přistání, ale Nyneiva od Elain neodtrhla zrak, ani se nepustila Lucova rukávce. Po tom, co Elain považovala za nevyhnutelnou přestávku na potlesk, se vrátila na provaz a provedla další otočky, přičemž zvedla jednu nohu a hmitala jí tak rychle, až to vypadalo, že ji má celou dobu nataženou, a potom pomalu provedla stojku, kdy stála rovně jako svíčka a špičkami v bílých střevíčcích ukazovala k obloze. A salto nazad, kdy přiměla dav zalapat po dechu a ona sama se zakymácela ze strany na stranu a jen tak tak chytila rovnováhu. Tohle ji naučil Tom Merrilin, i tu stojku.

Nyneiva koutkem oka zachytila Toma o kousek dál. Ten měl oči jen pro Elain, stál úplně na špičkách. Tvářil se pyšně jako páv. Vypadal, že je připravený vrhnout se dopředu a chytit ji, kdyby spadla. Pokud by spadla, byla by to aspoň částečně jeho chyba. Vůbec ji tyhle věc neměl učit!

Ještě poslední sada salt a bílé nohy se zaleskly a zatřpytily ve slunci rychleji než předtím. O tomhle se před Nyneivou nikdy nezmínila! Nyneiva by Lucovi pěkně vyčinila, kdyby ten rozzlobeně nezamručel, že Elain přidává jen kvůli potlesku a je na dobré cestě srazit si vaz. Ještě poslední zastávka pro potlesk a Elain konečně slezla dolů.

Lidé se jí vrhli s křikem vstříc. Kolem ní se jakoby jedinou silou objevil Luca a čtyři koňáci s palicemi v rukou, ale Tom je i tak předběhl, přes všechno své kulhání.

Nyneiva vyskočila, jak nejvýš dokázala, a jen tak tak se jí přes hlavy ostatních podařilo Elain zahlédnout. Ta holka vůbec nevypadala vyděšená, dokonce ani zmatená všema těma mávajícíma rukama, které se jí snažily dotknout, natahujíce se mezi kruhem strážných. Držela hlavu vysoko, byla zruměnělá námahou a přesto, když ji odváděli, se jí podařilo nasadit chladný, vznešený půvab. Jak to dokázala v tom odění, to si Nyneiva prostě neuměla představit.

„Má tvář jako zatracená královna,“ zamumlal ten jednooký pro sebe. On neutekl s ostatními, nechal je prostě projít kolem. Oděný v prostém kabátci z tmavošedého sukna, rozhodně vypadal dost pevný, aby se nemusel bát, že ho srazí na zem a udupou. Vypadal taky, že umí použít svůj meč. „Ať shořím jako zbabělej sedlák, ale ona je proklatě dost odvážná i na zatracenou královnu.“

Nyneiva na něj zírala s otevřenou pusou, jak se protlačil davem, a nebylo to kvůli jeho jazyku. Nebo spíš, částečně bylo. Teď si vzpomněla, kde ho viděla, jednookého muže s uzlem na temeni, který nedokázal říct dvě věty bez nejhorších nadávek.

Zapomněla na Elain – ta tedy byla určitě v pořádku – a začala se tlačit davem, který se za ním zase srážel.