Oheň z nebes

39 Setkání v Samaře

Bělokabátníci v bráně Unovi a Nyneivě nevěnovali o nic větší pozornost než komukoliv jinému v pravidelném proudu, což znamenalo podezíravý pohled, pátravý, ale rychlý. Příliš velké množství lidí znemožňovalo cokoliv víc, a možná k tomu přispěly i stráže v šupinaté zbroji. Ne že by k tomu byl nějaký důvod, kromě toho, co si namlouvala. Prsten s Velkým hadem i Lanův těžký zlatý odpočívaly v jejím váčku – hluboký výstřih šatů znemožňoval, aby je měla na šňůrce kolem krku – ale ona nějak čekala, že děti Světla dokážou vyhmátnout ve Věži cvičenou ženu instinktem. Když ji ty ledové, necitelné oči přejely, její úleva byla téměř hmatatelná.

Vojáci jim věnovali stejně málo pozornosti – jakmile si znovu upravila šátek, Unův zamračený pohled možná dokonce pomohl, že se zase začali věnovat bělokabátníkům, ale ten muž hlavně neměl žádné právo se mračit. Byla to její věc.

Ještě jednou si ovinula poskládaný šátek kolem těla a konce si zavázala kolem pasu. Šátek zdůrazňoval její poprsí víc, než chtěla, a navíc jí byla pořád vidět prohlubeň mezi ňadry, ale samotné šaty to značně vylepšilo. Aspoň si nemusela dělat starosti, že jí šátek zase sklouzne. Kdyby jen v té věci nebylo takové horko. Počasí by se opravdu mělo brzy změnit. Tak daleko na jih od Dvouříčí zase nebyli.

Uno pro změnu trpělivě počkal na ni. Nyneiva si nebyla jistá, zda to byla prostá zdvořilost – jeho zjizvený obličej vypadal trošku moc trpělivě – ale nakonec společně vkročili do Samary. Do chaosu.

Nade vším se vznášel hluk hovoru, žádný zvuk se nedal jasně rozlišit. Lidé se tlačili v ulicích dlážděných hrubým kamenem, téměř tělo na tělo, od krčem s břidlicovými střechami po stáje pokryté došky, od chlípných hospod s jednoduše malovanými znameními jako U modrého býka či U tančící husy po krámky, kde na znameních nebyla žádná slova, jen nůž a nůžky tady, štůček látky támhle, zlatnické vážky či lazebnická břitva, miska, lampa nebo bota. Nyneiva zahlédla tváře bledé jako z Andoru i tmavé jako někoho z Mořského národa, některé čisté, jiné špinavé, kabátce s vysokým límcem, s nízkým límcem i bez límce, nevýrazné barvy i křiklavé, prosté i s výšivkou, ošuntělé i nové, střihů zvláštních stejně jako známých. Jeden chlapík s tmavou rozdělenou bradkou měl na hrudi jednoduchého modrého kabátce stříbrný řetěz a dva měli vlasy spletené do copů – muži, s černými copy za ušima, které jim spadaly až pod ramena – a na rukávech červených kabátců našité maličké mosazné rolničky a manžety do půli stehen vysokých holínek měli ohrnuté. Ať už pocházeli z kterékoliv země, nebyli to šašci. Tmavé oči měli tvrdé a pátravé jako Uno a na zádech nesli zakřivené meče. Jeden muž s nahou hrudí a jasně žlutou šerpou měl pleť o odstín tmavší než staré dřevo a na rukou složité tetování, takže musel pocházet z Mořského národa, i když neměl ani náušnice, ani nánosnice.

Ženy byly stejně rozličné, s vlasy od barvy havraní černi po plavé tak světlé, až byly skoro bílé, v copech či drdolech nebo volně visící, zastřižené nakrátko, po ramena i do pasu, v šatech z odřeného sukna, čistého plátna či měňavého aksamitu, s límci otírajícími se jim o bradu, s krajkami či výšivkou a výstřihy stejně hlubokými, jako byl ten, který ona zakrývala. Zahlédla dokonce jednu Domanku s měděnou pletí v lehce průsvitné červené róbě, která ji halila až ke krku, ale nic nezakrývala! Nyneivu napadlo, jak bezpečná asi bude tato žena po setmění. Vlastně i v jasném denním světle.

Občas se v té hemžící mase objevil bělokabátník či voják, ale dav je zcela pohltil, a oni se museli drát kupředu stejně jako ostatní. Volské povozy i koňská spřežení se plahočily náhodně se křižujícími ulicemi, nosiči se mezi lidmi strkali s nosítky a tu a tam se tudy namáhavě prodíral i lakovaný kočár se čtyř či šestispřežím s vlajícími chocholy, olivrejovaným lokajem a strážemi v kapalínech, které se marně snažily vyčistit cestu. Hudebníci s flétnami, vihuelami či citarami hráli snad na každém rohu, pokud tam nebyl žongléř nebo akrobat – jejich schopnosti ale rozhodně nemusely dělat Tomovi nebo Chavanům starosti – vždycky s dalším mužem či ženou, kteří drželi čapku na peníze. A mezi tím vším se proplétali otrhaní žebráci, tahali lidi za rukávy a nastrkovali umazané ruce, a pouliční obchodníci spěchali s podnosy, na nichž nabízeli všechno od špendlíků přes stužky po hrušky, ale jejich křik se ve všem tom hluku ztrácel.

Když ji Uno zatáhl do užší uličky, kde nebylo tolik lidí, byť jen ve srovnání s hlavní třídou, Nyneivě se již točila hlava. Zastavila se, aby si urovnala šaty, celé v nepořádku po tom, jak se tlačila mezi lidmi, než se zase vydala za ním. Byl tu taky malinko větší klid. Žádní pouliční baviči, i méně obchodníků a žebráků. Žebráci se drželi od Una dál i poté, co hodil hrst měďáků smečce ostražitých malých uličníků, a Nyneiva se jim vůbec nedivila. Ten muž prostě nevypadal... lidumilně.

Městské domy se nad těmito úzkými uličkami tyčily dost vysoko i přesto, že měly jen dvě tři poschodí, takže ulice byly ve stínu. Obloha však byla stále jasná, do soumraku ještě zbývalo dost hodin. Nyneiva pořád měla dost času vrátit se na vystoupení. Pokud bude muset. S trochou štěstí by při západu slunce mohli nasedat na člun.

Když se k nim znenadání připojil další Shienarec, s mečem na zádech a s hlubokou bílou trojúhelníkovou jizvou na snědé tváři, Nyneiva sebou trhla. I když se usmíval, vypadal jeho obličej tvrdě. Nyneiva ještě nepotkala měkkého Shienarce. Měkcí muži na hranici s Mornou nepřežili, vlastně ani měkké ženy ne. „Vzpomínám si na tebe. Mělas jiný vlasy, ne? To je jedno. Neboj se. Dopravíme tě bezpečně za Masemou i tam, kam půjdeš pak. Hlavně se před ním určitě nezmiňuj o Tar Valonu.“ Nikdo se na ně nepodíval dvakrát, ale muž stejně snížil hlas. „Masema si myslí, že se Věž pokusí ovládnout pána Draka.“

Nyneiva potřásla hlavou. Další hloupý muž, který se o ni bude chtít starat. Aspoň že se ji nesnažil zatáhnout do hovoru. V náladě, v jaké byla, by mu dala co proto, i kdyby se jen zmínil o vedru. Cítila, že má zvlhlou tvář, a nebylo divu, když v takovém počasí musela nosit ten šátek. Náhle si vzpomněla, co jednooký muž říkal o Raganově názoru na její vyřídilku. Myslela si, že se na něj jenom krátce podívala, ale Ragan přešel na druhou stranu k Unovi, jako by se chtěl chránit, a ostražitě ji sledoval. Muži!

Ulice byly stále užší, a i když kamenné budovy, které je lemovaly, se nijak zvlášť nezmenšily, často viděli zadní trakty domů a hrubé šedé zdi, které mohly zakrývat jen malé dvorečky. Nakonec zabočili do uličky tak úzké, že tamtudy jen tak tak prošli všichni tři vedle sebe. Na druhém konci stál lakovaný a zlacený kočár obklopený muži v šupinové zbroji. A blíž, mezi ní a kočárem, se po obou stranách uličky líně povalovala spousta chlapíků. Ve strakatých kabátcích, většina svírala palice, oštěpy či meče stejně různorodé, jako bylo jejich odění. Mohla to být banda pouličních rváčů, ale ani jeden Shienarec nezpomalil, takže ona také ne.

„Ulice vepředu bude plná zatracenejch hlupáků, co se snažej zahlídnout Masemu v zatraceným okně.“ Unova poznámka byla očividně míněna jenom pro její uši. „Jedinej způsob, jak se dostat dovnitř, je zadem.“ Když se přiblížili na doslech k čekajícím mužům, odmlčel se.

Dva ze rváčů byli vojáci s ocelovými kapalíny a v šupinatých haubercích, s meči u boku a oštěpy v rukou, ale právě ostatní si tři nově příchozí prohlíželi nejpozorněji a sahali po zbraních. Měli také znepokojivý výraz v očích, příliš pátravý, skoro horečnatý. Pro jednou by Nyneivu potěšilo, kdyby viděla upřímný chlípný pohled. Těmhle mužům nezáleželo na tom, zda je žena či kobyla.

Uno s Raganem si beze slova odepjali meče a předali je spolu s dýkami muži s naducanými tvářemi, který, podle kabátce a spodků z dobrého modrého sukna, kdysi mohl být hostinským. Šaty bývaly dobré, i teď byly čisté, ale silně obnošené a pomačkané, jako by v nich měsíc spal. Shienarce očividně poznal, i když na ni se zamračil, zvláště na nůž za pasem. Pak jen mlčky kývl k malým dřevěným vrátkům v kamenné zdi. To bylo možná ze všeho nejvíc zarážející. Nikdo z nich nevydal ani hlásku.

Na druhé straně zdi byl malý dvorek, kde mezi dlažebními kostkami vyrážel plevel. Vysoký dům – tři široká poschodí ze světle šedého kamene s velkými okny a s meandry kolem okapů a na lomenici, se střechou z červených tašek – musel být jedním z nejlepších v Samaře. – Jakmile se za nimi zavřela vrátka, Ragan tiše promluvil. „Pokoušeli se proroka zabít.“

Nyneivě chvíli trvalo, než jí vůbec došlo, že jí vysvětluje, proč jim odebrali zbraně. „Ale vy jste jeho přátelé,“ namítla. „Následovali jste Randa do Falme společně.“ V žádném případě mu nehodlala říkat pán Drak.

„Proto nás taky zatraceně vůbec pustěj dovnitř,“ podotkl Uno suše. „Říkal jsem ti, že nevidíme všechno stejně... jako prorok.“ Kratičká odmlka a rychlé poohlédnutí k vrátkům, aby se ujistil, že nikdo neposlouchá, vydaly za celé knihy. Předtím to byl Masema. A Uno byl zcela jistě muž, který si na jazyk nedával pozor zrovna snadno.

„Hlavně si pro jednou dávej pozor na to, co říkáš,“ upozorňoval ji Ragan, „a nejspíš dostaneš pomoc, kterou chceš.“ Nyneiva kývla tak nejpovolněji, jak si jen kdo mohl přát – poznala rozumnou radu, když nějakou uslyšela, i když on neměl žádné právo jí radit – a Ragan s Unem si vyměnili pochybovačné pohledy. Nyneiva je v té chvíli chtěla nacpat do pytle s Tomem a Juilinem a vyplatit proutkem všechno, co by vyčnívalo.

Ačkoliv to byl zajisté nádherný dům, kuchyň byla plná prachu a prázdná až na kostnatou šedovlasou ženu, jejíž nevýrazné šedé šaty a bílá zástěra byly jediné čisté věci v dohledu. Když procházeli kolem, stařena pomlaskávala a skoro nevzhlédla od toho, jak míchala polévku v malém kotlíku nad plamínky v jednom ze širokých kamenných krbů. Na háčcích, kde bylo místo pro dvacet, visely dva otlučené hrnečky a na velkém stole stála na modře lakovaném podnose popraskaná hliněná miska.

Za kuchyní zdobily stěny celkem slušné závěsy. Nyneiva si za poslední rok vyvinula docela dobré oko na tyhle věci, a scény hostin a honů na jelena, medvěda a kance byly sice dobré, ale nijak výjimečné. V chodbách pak stála křesla, stoly a truhlice provedené v tmavém laku s červenými proužky, vykládané perletí. Závěsy i nábytek byly také zaprášené a červenobílým dlaždicím na podlaze se dostalo jen vlažného zacházení s koštětem. Rohy a lišty na vysokém štukovém stropě zdobily pavučiny.

Žádní další sluhové – ani nikdo jiný – nebyli na dohled, dokud nenarazili na vyzáblého chlapíka, sedícího na podlaze u otevřených dveří. Umazaný červený kabátec mu byl příliš velký a tloukl se se špinavou košilí a odřenými vlněnými spodky. V jedné poškozené botě měl v podrážce velkou díru, z druhé mu koukal palec. Zvedl ruku a zašeptal: „Světlo na vás sviť a sláva jménu pána Draka?“ Vyslovil to jako otázku a hašteřivě svraštil obočí. Úzký obličej měl stejně špinavý jako košili, ale takhle mluvil pořád. „Prorok teď nesmí bejt rušenej? Má jistou práci? Musíte chvilku počkat?“ Uno trpělivě kývl a Ragan se opřel o zeď. Tímhle už prošli předtím.

Nyneiva nevěděla, co vlastně od proroka očekávala, dokonce ani teď, když již věděla, kdo to je, ale rozhodně to nebyla špína. Ta polévka byla cítit zelím a bramborami, určitě ne jako jídlo pro člověka, jemuž je k ruce celé město. A pouze dva sluhové, kteří oba mohli pocházet z nejubožejších chatrčí za městem.

Vyzáblý strážný, pokud jím byl – neměl žádnou zbraň, asi mu taky nevěřili – zřejmě neměl žádné námitky, když Nyneiva popošla, aby mohla nahlédnout do dveří. Muž a žena uvnitř se nemohli lišit víc. Masema si vyholil dokonce i uzel na temeni a kabátec měl z prosté hnědé vlny, silně pomačkaný, ale čistý, i když po kolena vysoké holínky měl odřené. Hluboko zapadlé oči měnily jeho stále zatrpklý výraz ve zlostné mračení a na snědé tváři měl světlou trojúhelníkovou jizvu, téměř zrcadlový odraz té Raganovy, jen vybledlejší stářím a o kousíček blíž oku. Ženě, v elegantním, krumplovaném modrém hedvábí, chybělo jen málo do středního věku a byla docela milá i přesto, že na vyloženou krásku měla maličko větší nos. Tmavé vlasy, které jí spadaly skoro do pasu, měla sebrané do prosté modré síťky, ale kolem krku měla široký náhrdelník ze zlata a ohnivých opálů a ladící náramek a pomalu na každém prstě měla prsten s drahokamem. Tam, kde Masema vypadal připravený vrhnout se do něčeho po hlavě s vyceněnými zuby, ona se nosila s majestátní odměřeností a půvabem.

„...tolik jich za tebou jde, kamkoliv se hneš,“ říkala, „že když někam dorazíš, pořádek letí přes plot. Lidé nejsou v bezpečí sami ani jejich majetek –“

„Pán Drak zlomil všechna pouta zákona, všechna pouta vytvořená smrtelnými muži a ženami.“ Masema mluvil ohnivě, ale důrazně, ne však rozzlobeně. „V proroctvích stojí, že pán Drak zláme všechny řetězy, které poutají, a tak to taky je. Záře pána Draka nás ochrání proti Stínu.“

„Tady nás neohrožuje Stín, ale lapkové, kapesní zloději a násilníci. Někteří z těch, co jdou za tebou – vlastně je jich docela dost – věří, že si můžou vzít, co se jim zachce, od kohokoliv bez placení nebo dovolení.“

„Spravedlnost přijde po smrti, až se znovu zrodíme. Dělat si starosti se světem vezdejším je k ničemu. Ale dobře. Jestli chceš pozemskou spravedlnost –“ rty se mu opovržlivě zkřivily – „ať se tak stane. Odteď bude muži, který něco ukradne, uťata pravá ruka. Muž, který se zaplete se ženou nebo urazí její čest či spáchá vraždu, bude pověšen. Žena, která pokrade nebo spáchá vraždu, bude zbičována. Pokud někdo vznese obvinění a najde si dvanáct lidí, kteří mu je potvrdí, bude to vyřízeno. Tak se staň.“

„Jak říkáš, samozřejmě,“ zamumlala žena. – Nadutá elegance jí ve tváři zůstala, ale mluvila otřeseně. Nyneiva nevěděla, jaké právo v Ghealdanu platí, ale nemyslela si, že by bylo tak nonšalantní. Žena se zhluboka nadechla. „Pořád je tu otázka jídla. Nakrmit tolik lidé začíná být obtížné.“

„Každý muž, žena i dítě, kteří přišli za pánem Drakem, musí mít plný břich. Musí to tak být! Kde se dá najít zlato, dá se najít i jídlo, a ve světě je až příliš mnoho zlata. Příliš mnoho zájmu o zlato.“ Masema rozzlobeně pohodil hlavou. Nezlobil se na ni, ale na svět všeobecně. Zdálo se, že pátrá po těch, kteří se příliš zajímají o zlato, aby na jejich hlavy mohl vypustit svůj hněv. „Pán Drak se znovu zrodil. Stín visí nad světem a jedině pán Drak nás může zachránit. Jedině víra v pána Draka, pokora a poslušnost světu pána Draka. Všechno ostatní je k ničemu, i když to není přímo rouhání.“

„Pochváleno budiž jméno pána Draka ve Světle.“ Znělo to jako mechanická odpověď. „Už to není prostě jen otázka zlata, můj pane proroku. Najít a přepravit potraviny v dostatečném –“

„Já nejsem pán,“ skočil jí znovu do řeči a teď se zlobil. Naklonil se k ženě, rty potřísněné slinami, a i když se její výraz nezměnil, ruce se jí škubaly, jako by chtěla sevřít šaty. „Není žádného pána kromě pána Draka, v němž dlí Světlo, a já jsem jen ubohý hlas pána Draka. Pamatuj si to! Ať urozený pán či kmán, rouhač si zaslouží zmrskat!“

„Odpusť mi,“ zamumlala napomenutá žena a roztáhla suknice v pukrleti vhodném i pro královnin dvůr. „Je to, jak říkáš, samozřejmě. Není žádného pána kromě pána Draka, a já jsem jen pokorná následovnice pána Draka – pochváleno budiž jméno pána Draka – jež si přichází vyslechnout moudrost a rady proroka.“

Masema si hřbetem ruky otřel rty a náhle vychladl. „Nosíš moc zlata. Nedovol, aby tě svedl pozemský mamon. Zlato je smetí, pán Drak je všechno.“

Ona si okamžitě začala stahovat prsteny z prstů, a než sundala druhý, ten hubeňour přiběhl až k ní a z kapsy kabátce vytáhl váček, který jí podržel otevřený. Prsteny následovaly i náramek a náhrdelník.

Nyneiva se podívala na Una a zvedla obočí.

„Každý měďák z toho jde na chudé,“ řekl jí tak tichým hlasem, že ho skoro neslyšela, „nebo je pro někoho, kdo ho moc potřebuje. Kdyby mu jedna obchodnice nedala svůj zatracenej dům, byl by teď v zatracený stáji nebo v jedný z těch chatrčí za městem.“

„Dokonce i jídlo přichází jako dar,“ dodával Ragan stejně tiše. „Nosívali mu pokrmy hodný pro krále, dokud nezjistili, že všechno prostě rozdá, až na kousek chleba a polívku nebo dušený maso. Teď už skoro ani nepije víno.“

Nyneiva potřásla hlavou. Usoudila, že je to jeden způsob, jak najít peníze pro chudé. Prostě obrat každého, kdo není chudý. Jistě, tak by nakonec byli všichni chudí, nějakou dobu to však mohlo fungovat. Napadlo ji, zda Uno a Ragan znají celou pravdu. Lidé, kteří tvrdí, že vybírají peníze, aby pomohli druhým, často mají způsob, jak si nechat velký kus koláče ve vlastní kapse, nebo mají rádi moc, jakou jim to dává, a mají ji rádi trochu příliš. Nyneivě byl milejší člověk, který dobrovolně vydá z vlastního měďák, než někdo, kdo někomu jinému vyrve zlatou korunu. A o nic větší náklonnost nechovala k hlupákům, kteří opustili pole a krámky, aby následovali tohoto... tohoto proroka, aniž měli tušení, odkud přijde jejich příští jídlo.

V místnosti žena předvedla Masemovi ještě hlubší pukrle než předtím, suknice roztáhla ještě víc a sklonila hlavu. „Dokud nebudu mít opět tu čest slyšet prorokova slova a jeho rady. Jméno pána Draka budiž pochváleno ve Světle.“

Masema ji nepřítomně propustil pokynem ruky a již na ni zpola zapomněl. Uviděl je všechny v chodbě a díval se na ně s tím nejpřívětivějším výrazem, jakého byl jeho zatrpklý obličej schopen.

Nebylo to moc podařené. Žena odkráčela z místnosti a Nyneivy ani dvojice mužů si zdánlivě vůbec nevšimla. Nyneiva si odfrkla, když vyzáblý chlapík v červeném kabátci nervózně zamával, aby šli dál. Na někoho, kdo se právě na rozkaz vzdal svých šperků, se té ženě dařilo vypadat vskutku královsky.

Hubeňour odběhl zpátky na své místo u dveří, zatímco si ostatní tři muži potřásli rukama podle pohraničního zvyku, tisknouce si předloktí.

„Mír provázej tvůj meč,“ popřál Uno a po něm to zopakoval také Ragan.

„Mír provázej pána Draka,“ zněla odpověď, „a jeho Světlo ať svítí na nás na všechny.“ Nyneivě se zadrhl dech. Význam těch slov byl nepochybný. Pán Drak byl zdrojem Světla. A on měl tu odvahu hovořit před ostatními o rouhání! „Přišli jste konečně ke Světlu?“

„My kráčíme ve Světle,“ odvětil Ragan opatrně. „Jako vždycky.“ Uno mlčel a tvářil se neutrálně.

Unavená trpělivost působila na Masemových zatrpklých rysech podivně. „Ke Světlu neexistuje jiná cesta než skrze pána Draka. Nakonec uvidíte cestu i pravdu, protože jste viděli pána Draka, a jedině ti, jejichž duše jsou pohlceny Stínem, můžou uvidět a neuvěřit. Vy takoví nejste. Vy uvěříte.“

Přes všechno to horko a vlněný šátek Nyneivě na pažích naskočila husí kůže. – V hlase toho muže se ozývala naprostá jistota, a takhle zblízka viděla lesk v jeho téměř černých očích, jenž hraničil se šílenstvím. Těma očima přelétl i přes ni a ona zpevnila kolena. Vedle něj vypadali i ti nejšílenější bělokabátníci, jaké kdy viděla, mírně. Ti muži v uličce byli jenom chabou nápodobou svého pána.

„Ty, ženo. Jsi připravena přijít ke Světlu pána Draka, odříci se hříchu a těla?“

„Já kráčím ve Světle, jak nejlíp umím.“ Podráždilo ji, že mluví stejně opatrně jako Ragan. Hřích? Kdo si myslí, že je?

„Příliš se zajímáš o tělo.“ Masema spalujícím pohledem přejel její červené šaty i šátek pevně ovinutý kolem těla.

„A co myslíš tímhle?“ Unovi se polekaně rozšířily oči a Ragan na ni nenápadně mával, aby zmlkla, ale ona by stejně dobře mohla létat jako se zastavit. „Copak si myslíš, že máš právo mi vykládat, jak se mám oblíkat?“ Než si plně uvědomila, co dělá, rozvázala šátek a přehodila si ho přes lokty. A stejně bylo příliš horko. „Žádnej muž takový právo nemá, ani nade mnou, ani nad žádnou jinou ženou! Kdybych se rozhodla chodit nahá, tak by tobě do toho nic nebylo!“

Masema chvíli zvažoval její poprsí – jeho zapadlé oči neosvítil ani náznak obdivu, jen trpké opovržení – a pak zvedl zrak k její tváři. Unovo skutečné i namalované oko se sobě dokonale podobaly, mračily se do prázdna, a Ragan sebou škubl a v duchu určitě klel.

Nyneiva ztěžka polkla. Tolik k dávání si pozor na jazyk. Možná poprvé ve svém životě skutečně litovala, že bez přemýšlení vyslovila, co měla na srdci. Jestli tenhle muž mohl nařídit usekávat lidem ruce, mohl nařídit věšení v podstatě jen s hloupou náhražkou soudu, tak čeho schopen nebyl? Napadlo ji, že je dost rozzlobená, aby mohla usměrňovat.

Ale kdyby to udělala.. Jestli byly Moghedien nebo černé sestry v Samaře... Ale jestli to neudělám...! Chtěla si znovu ovázat šátek kolem těla až k bradě. Ale ne, když na ni takhle civěl. Něco na ni křičelo, ať není úplně pitomá – jen muži dovolují, aby u nich zdravý rozum přemohla pýcha – nicméně Masemovu pohledu vzdorovala, i když se musela hlídat, aby znovu nepolkla.

Masema ohrnul ret. „Takové šaty se nosí, aby upoutaly muže, a z žádného jiného důvodu.“ Nechápala, jak může jeho hlas znít zároveň tak horečnatě i ledově. „Myšlenky na tělo odvádějí mysl od pána Draka a Světla. Zvažoval jsem, že zakážu oděvy, které přitahují mužské oči a mysl. Ať jsou ženy, které marní čas sváděním mužů, a muži, kteří svádějí ženy, mrskáni, dokud nepochopí, že pouze a jedině v rozjímání o pánu Drakovi a Světle lze najít radost.“ Už se na ni vlastně ani nedíval. Ten temný, planoucí pohled se upíral někam za ni, na něco v dálce. „Ať jsou zavřeny a do základů vypáleny taverny a místa, kde se prodává alkohol, i všechna místa, která odvádějí mysl lidí od dokonalého rozjímání. Za svých hříšných dní jsem sám často tato místa navštěvoval, ale teď upřímně lituji, jako by všichni měli litovat svých hříchů. Existuje jen pán Drak a Světlo! Všechno ostatní je iluze, léčka nachystaná Stínem!“

„Tohle je Nyneiva z al’Mearů,“ řekl Uno rychle do první odmlky pro nádech. – „Z Emondovy Role ve Dvouříčí, odkud pochází pán Drak.“ Masema pomalu otočil hlavu k jednookému válečníkovi a Nyneiva rychle využila příležitosti upravit si šátek tak, jak ho měla předtím. „Byla ve Fal Daře s pánem Drakem, i ve Falme. Pán Drak ji ve Falme zachránil. Pánu Drakovi na ní záleží jako na vlastní matce."

Jindy by mu řekla několik vybraných slov a možná by mu i dala jednu za ucho. Rand ji nezachránil – aspoň ne tak úplně – a ona byla jenom o pár roků starší než on. Matka, to určitě! Masema se obrátil zpátky k ní. To horlivé světlo, které mu hořelo v očích předtím, nebylo nic ve srovnání s tím, jak to vypadalo teď. Oči mu skoro svítily.

„Nyneiva. Ano.“ Zrychlil řeč. „Ovšem! Vzpomínám si na tvoje jméno a také na tvůj obličej. Požehnaná jsi mezi ženami, Nyneivo z al’Mearů, víc než všechny ostatní, až na požehnanou matku pána Draka samotnou, protože jsi viděla pána Draka vyrůstat. Ty jsi sloužila pánu Drakovi, když byl dítě.“ Popadl ji za paže a tvrdé prsty jí dost bolestivě zaryl do masa, ale zřejmě si to neuvědomoval. „Ty promluvíš k davům o dětství pána Draka, o jeho prvních moudrých slovech, o zázracích, které ho provázely. Světlo tě sem poslalo sloužit pánu Drakovi.“

Nyneiva si nebyla jistá, co má vlastně říci. Kolem Randa se nikdy neudály žádné zázraky, které by ona viděla. O pár věcech v Tearu slyšela, ale těžko můžete nazývat to, co způsobí ta’veren, zázrakem. Ne tak docela. Dokonce i pro to, co se stalo ve Falme, existovalo rozumné vysvětlení. – Jakés takés. A co se moudrých slov týkalo, první, která od něj slyšela, byl zanícený slib, že už nikdy po nikom nebude házet kamení, který složil poté, co mu za to naplácala na jeho mladý zadek. Nemyslela si, že by od té doby od něj slyšela jiné slovo, které by mohla nazvat moudrým. V každém případě, i kdyby Rand dával moudré rady z kolíbky, i kdyby se za noci objevily nějaké komety či zjevení na obloze za dne, stejně by s tímhle šílencem nezůstala.

„Musím se dostat po řece,“ řekla opatrně. „Abych se mohla připojit k němu. K pánu Drakovi.“ To jméno jí zkroutilo jazyk, tak brzy po tom, co v duchu učinila slib, ale Rand u proroka očividně nebyl nikdy něco tak prostého jako „on". Jsem jenom rozumná. To je všechno. „Muž je dub a žena vrba,“ znělo pořekadlo. Dub bojuje proti větru a je zlomen, kdežto vrba se ohne, když musí, a přežije.

To ovšem neznamenalo, že se Nyneiva ohýbala ráda. „On... pán Drak... je v Tearu. Pán Drak mě tam povolal.“

„Tear.“ Masema z ní sundal ruce a ona si pokradmu mnula předloktí. Ale nesnažila se to zase nějak zvlášť zakrýt. On opět hleděl na něco, co nebylo prostým okem vidět. „Ano, slyšel jsem.“ A taky mluvil k něčemu, co nebylo vidět, nebo snad k sobě. „Když teď Amadicie přistoupila k pánu Drakovi, jako to udělal Ghealdan, povedu lid do Tearu, aby se hřál v záři pána Draka. Pošlu učedníky, aby šířili zprávu o pánu Drakovi po Tarabonu a Arad Domanu, aby ji zanesli až do Saldeie a Kandoru a Hraničních států, až do Andoru, a povedu lidi, aby poklekli u nohou pána Draka.“

„Moudrý plán... ehm... ó proroku pána Draka.“ Pěkně hloupý plán, jestli někdy nějaký slyšela. Nemluvě o tom, že to nebude fungovat. Hloupé plány z nějakého důvodu často selhávaly, když se je muži snažili provést. Randovi by se možná líbilo, kdyby před ním všichni tihle lidé poklekli, jestli byl aspoň z poloviny tak nadutý, jak tvrdila Egwain. „Ale my... já nemůžu čekat. Byla jsem povolána, a když pán Drak zavolá, obyčejní smrtelníci musejí poslechnout.“ Jednoho dne určitě dostane příležitost dát Randovi pár facek za to, že musela udělat něco takového! „Musím najít člun, co pluje po řece.“

Masema na ni zíral tak dlouho, že znejistěla. Po zádech a mezi ňadry jí čůrkem stékal pot, a jen částečně to bylo horkem. Z toho pohledu by se zapotila i Moghedien.

Nakonec však kývl a ohnivá horlivost se vytratila, takže zůstalo jen jeho obvykle zatrpklé mračení. „Ano,“ povzdechl si. „Jestli jsi byla povolána, musíš jistě jít. Jdi se Světlem a ve Světle. Oblékej se vhodněji – ti, kteří byli pánu Drakovi nablízku, musejí být počestní nade všechny ostatní – a přemýšlej o pánu Drakovi a jeho Světle.“

„Člun?“ naléhala Nyneiva. „Musíš vědět, když nějaký člun přistane v Samaře nebo nějaké vesnici po řece. Kdybys mi jen mohl říct, kde bych nějaký našla, byla by moje cesta mnohem... rychlejší.“ Chtěla říci „snazší", ale nemyslela, že snadnost u Masemy něco znamená.

„Mě takové věci nezajímají,“ odtušil nedůtklivě. „Ale máš pravdu. Když pán Drak nařídí, musíš okamžitě přijít. Zeptám se. Jestli se dá nějaké plavidlo najít, někdo mi to nakonec poví.“ Přenesl pohled na oba muže. „Musíte zařídit, aby byla do té doby v bezpečí. Jestli bude trvat na tom, že se dál bude oblékat tímhle způsobem, bude přitahovat muže s hnusnými myšlenkami. Musí být chráněna jako zbloudilé děcko, dokud se znovu nepřipojí k pánu Drakovi.“

Nyneiva se kousla do jazyka. Vrba, ne dub, když byla vrba potřeba. Podařilo se jí zakrýt podráždění úsměvem, který musel vyjadřovat všechnu vděčnost, kterou si ten hlupák mohl přát. Byl to však nebezpečný hlupák. Nesmí na to zapomínat.

Uno a Ragan se rychle rozloučili, znovu si stiskli zápěstí s Masemou a vyhnali ji ven, každý ji držel za jednu ruku, jako by považovali za nutné dostat ji od Masemy z nějakého důvodu co nejrychleji pryč. Masema na ně zřejmě zapomněl dřív, než došli ke dveřím. Už se mračil na hubeného chlapíka, čekajícího vedle sedláka s otevřeně upřímnou tváří, ve vesnickém kabátci, který v rukách drtil čapku a na širokém obličeji se mu docela jasně zračila úcta a strach.

Nyneiva neřekla ani slovo, když se vraceli stejnou cestou, kterou přišli, do kuchyně, kde si šedovlasá žena pomlaskávala a míchala polévku, jako by se mezitím ani nepohnula. Nyneiva mlčela, i když si muži brali své zbraně, a mlčela, dokud nebyli hodně daleko od uličky v nepoměrně širší ulici. Pak se na ně obrátila a střídavě jim šermovala prstem pod nosem. „Jak se mě opovažujete takhle odvlíct!“ Lidé procházející kolem se zubili – muži lítostivě, ženy vděčně – i když nikdo neměl tušení, proč jim spílá. „Ještě pět minut a byla bych ho donutila, aby mi ten člun našel už dneska! Jestli na mě ještě někdy vztáhnete ruku –“ Uno si odfrkl tak hlasitě, že se Nyneiva s trhnutím zarazila.

„Ještě pět zatracenejch minut a Masema by položil ty svý zatracený ruce na tebe. Nebo spíš, bejval by řek, že to má někdo udělat, a pak by to někdo proklatě taky udělal! Když von řekne, že se má něco udělat, tak tam je vždycky padesát proklatejch ruk, nebo stovka nebo zatracená tisícovka, když je to potřeba, aby to udělaly!“ Vyrazil pak dolů ulicí s Raganem po boku a ona buď mohla jít s nimi, nebo tu zůstat. Uno si to rázoval, jako by věděl, že půjde za nimi. Nyneiva skoro vyrazila opačným směrem, jen aby mu dokázala, že se mýlí. Ale to, že nakonec šla za nimi, nemělo nic společného s tím, že by se bála, že se v králičím doupěti městských ulic ztratí. Cestu ven by si dokázala najít. Nakonec. „Nechal jednoho proklatýho urozenýho pána z korunní velkorady zbičovat – zbičovat! – za to, že mluvil jenom způlky tak ostře jako ty,“ zavrčel jednooký muž. „Pohrdání slovem pána Draka, tak to nazval. Mír! Chtít vědět, jaký zatracený právo má k tomu, aby měl připomínky k tvejm prokletejm šatům! Pár minut sis vedla docela dobře, ale já viděl tvůj obličej ke konci. Bylas připravená ho zatraceně zase zpucovat. Jediná horší věc, kterou bys mohla udělat, by bylo otřít se o zatracený jméno pána Draka. To von nazývá rouháním. To bys klidně mohla pojmenovat proklatýho Temnýho.“

Raganovi se zakýval culík, jak přikyvoval. „Pamatuješ na urozenou paní Baelome, Uno? Zrovna potý, co z Tearu dorazily první zprávy o pánu Drakovi, Nyneivo, řekla něco o ‚tomhle Randu al’Thorovi‘ při Masemově slyšení, a on si nechal přinýst sekeru a popravčí špalek a skoro se ani nenadechl.“

„On nechal někomu useknout hlavu za tohle?“ vydechla Nyneiva nevěřícně.

„Ne,“ zamumlal znechuceně Uno. „Ale jenom proto, že se zatraceně dobře plazila, když si uvědomila, že to proklatě myslí vážně. Vytáhli ji ven a pověsili za proklatý ruce vzadu na její vlastní kočár a pak s ní projeli celou tu zatracenou vesnici, ve který jsme v tý chvíli zrovna byli. Její vlastní proklatý družiníci stáli jako banda sedláků, co se jim vnitřnosti proměnily ve vodu, a jen se na to koukali.“

„Když skončili,“ dodal Ragan, „poděkovala Masemovi za jeho milosrdenství, stejně jako to udělal urozenej pán Aleshin.“ Jeho tón zněl na Nyneivin vkus příliš kousavě. Vyslovoval mravní ponaučení a přál si, aby si jej vzala k srdci. „Měli moc dobrej důvod, Nyneivo. Jejich hlavy by nebyly první, který narazil na kůl. Tvoje mohla být poslední. A naše s ní, kdybychom se ti snažili pomoct. Masema nemá žádný oblíbence.“

Nyneiva se zhluboka nadechla. Jak mohl Masema mít takovou moc? A zřejmě nejen mezi svými stoupenci. Ale on taky nebyl žádný důvod, proč by urození pánové a paní nemohli být stejně velcí hlupáci jako kterýkoliv venkovan. – A podle jejího odhadu mezi nimi bylo hlupáků mnohem víc. Ta hloupá ženská se svými prsteny byla určitě urozená paní. Žádná obchodnice by neměla ohnivé opály. A přesto měl Ghealdan určitě zákony, soudy a soudce. Kde je královna nebo král? Nevzpomínala si, kdo v Ghealdanu vládne. Nikdo ve Dvouříčí neměl zrovna moc do činění s králi či královnami, ale proto tu přece byli, oni a urození pánové a paní, aby dohlédli na to, že bude spravedlnosti učiněno zadost. Jenže cokoliv tady Masema prováděl, do toho jí nic nebylo. Měla mnohem důležitější problémy než si dělat starosti s houfem pablbů, kteří dovolovali, aby po nich šlapal šílenec.

Přesto ji zvědavost přiměla říci: „Myslí vážně to, že se pokusí mužům a ženám zabránit, aby se na sebe dívali? Co si myslí, že se stane, jestli nebudou žádný svatby, žádný děti? To příště donutí lidi přestat sedlačit nebo tkát nebo šít boty, aby mohli myslet jenom na Randa al’Thora?“ Jméno schválně zdůraznila. Tihle dva mu na povel neustále říkali „pán Drak“ skoro stejně často jako Masema. „Jedno vám řeknu. Jestli se pokusí nakazovat ženám, jak se mají oblíkat, tak povstání začne on. Proti sobě.“ Samara musela mít něco jako ženský kroužek – většina osad ho měla, i když se jmenoval nějak jinak, i když to vůbec nemělo formální uspořádání, existovaly prostě jisté věci, ve kterých muži neměli dost rozumu, aby to pochopili – a jeho členky určitě mohly a taky si volaly ženy za to, že chodily nepřiměřeně oblečené, avšak nebylo to stejné, jako když na to ukáže muž. Ženy se nepletly do záležitostí mužů – no, ne víc, než bylo nezbytně nutné – a muži by se zase neměli plést do ženských věcí. „A předpokládám, že muži nezareagují o nic líp, jestli se pokusí zavřít taverny a tak. Ještě jsem nepoznala chlapa, co by nešel spát s pláčem, kdyby nemohl tu a tam strčit nos do korbele.“

„Možná to udělá,“ řekl Ragan, „a možná ne. Občas něco nařídí a občas na to zapomene nebo to odloží, protože se objeví něco důležitějšího. Byla bys překvapená,“ dodal suše, „co od něj jeho následovníci bez odmluvy přijmou.“ Nyneiva si uvědomila, že teď jí jdou s Unem po boku a ostražitě pozorují ostatní lidi na ulici. Dokonce i jí ti dva připadali připravení vmžiku tasit meč. Jestli si skutečně mysleli, že vykonají Masemovy rozkazy, tak budou mít brzy o čem přemýšlet.

„On není proti zatracenýmu manželství,“ zavrčel Uno a tak přísně se zadíval na pouličního obchodníčka s masovými paštikami na podnose, že se muž obrátil a utekl a dokonce si ani nevzal peníze od dvou žen, které již držely paštiky v ruce. „Máš štěstí, že si nevzpomněl, že ještě nemáš manžela, jinak tě s jedním moh poslat k pánu Drakovi. Občas vybere tři čtyři stovky svobodnejch mužů a stejně tolik žen a proklatě je sezdá. Většina se do toho dne ani neviděla. A když si tihle ustrašený hlínožrouti nestěžují kvůlivá něčemu takovýmu, myslíš si, že otevřou tu svou zatracenou hubu kvůli pivu?“

Ragan si cosi mumlal pod vousy, ale Nyneiva zachytila dost na to, aby přimhouřila oči. „Nějakej chlap ani neví, jaký štěstí má.“ Tohle řekl. Jejího zlobného pohledu si ani nevšiml. Byl příliš zaměstnaný tím, jak prohlížel ulici a dával pozor, aby se s ní někdo nepokusil uprchnout jako se seletem v pytli. Trochu ji to svádělo sundat si šátek a zahodit ho. Zřejmě neslyšel ani to, jak si odfrkla. Muži uměli být nesnesitelně slepí a hluší, když chtěli.

„Aspoň se nepokusil ukrást mý šperky,“ zavrčela. „Kdo byla ta hloupá ženská, co mu dala svý?“ Nemohla mít v hlavě moc rozumu, když se stala jednou z Masemových stoupenců.

„To,“ řekl Uno, „byla Alliandra, Světlem požehnaná královna zatracenýho Ghealdanu. A má ještě tucet dalších titulů, jak je vy jižani rádi skládáte k sobě.“

Nyneiva zakopla o vyčnívající kámen a málem upadla. „Tak takhle to dělá,“ vyjekla a setřásla pomocné ruce. „Jestli je královna dost hloupá, aby ho poslouchala, tak není divu, že dělá, co se mu zlíbí.“

„Není hloupá,“ namítl ostře Uno a hodil po ní zamračeným pohledem, než zase začal sledovat ulici. „Moudrá ženská. Když zatraceně zjistíš, že sedíš na splašeným koni, tak zatraceně jedeš tam, kam von zatraceně běží, teda jestli jseš zatraceně dost chytrá, aby sis vylila vodu z proklatý boty. Myslíš, že je hloupá, protože jí Masema sebral prsteny? Ona je proklatě dost mazaná na to, aby věděla, že by mohl chtít víc, kdyby přestala nosit šperky, když za ním přijde. Poprvé šel on za ní – vod tý doby je to vždycky vobráceně – a sebral jí prsteny rovnou z jejích proklatejch prstů. Měla ve vlasech šňůrku perel a on ji přetrhl, jak jí ty perly tahal ven. Všechny její dvorní dámy byly na kolenou a sbíraly ty zatracený kuličky rovnou z podlahy. Alliandra jich dokonce pár sebrala sama.“

„To mi nepřipadá moudrý,“ prohlásila Nyneiva rázně. „Mně to připadá jako zbabělost.“ Komu se třásla kolena, protože se na ni jenom podíval? zeptal se jí hlásek v hlavě. Kdo se hloupě potil? Aspoň se jí podařilo se mu postavit s hrdým čelem. Já. Ohýbat se jako vrba není to stejné jako krčit se jako myš. „Je přece královna, ne?“

Oba muži si vyměnili podrážděný pohled a Ragan tiše řekl: „Ty to nechápeš, Nyneivo. Alliandra je čtvrtá osoba, co sedí na Světlem požehnaným trůnu od chvíle, co jsme přišli do Ghealdanu, a to není ani rok. Když Masema přitahoval jenom pár lidí, nosil korunu Johanin, ale on Masemu považoval za neškodnýho šílence a neudělal nic, ani když davy rostly a jeho šlechtici mu radili, ať s tím skoncuje. Johanin umřel při nehodě na lovu –“

„Nehoda na lovu!“ skočil mu do řeči s opovržlivým úšklebkem Uno. Prodavačka, která se náhodou dívala na něj, upustila tác se špendlíky a jehlami. „Ledaže by nepoznal jeden zatracenej konec proklatýho oštěpu na kance od druhýho. Proklatý jižani a ta jejich proklatá hra rodů!“

„Po něm nastoupila Ellizelle,“ promluvil znovu Ragan. „Nechala lidi rozhánět vojskem, až nakonec došlo k bitvě – a rozehnaný skončilo vojsko.“

„Zatracená ubohá náhražka za vojáky,“ zamumlal Uno. Nyneiva si s ním bude muset znovu promluvit o jazyce.

Ragan souhlasně kývl, ale dál pokračoval v tom, co vykládal. „Povídá se, že si pak Ellizelle vzala jed, ale ať už umřela jakkoliv, nahradila ji Teresie, která vydržela celejch deset dní po korunovaci, do chvíle, kdy měla příležitost poslat dva tisíce vojáků proti desetitisícovýmu davu lidí, co přišli za Masemou před Jehannahem. Když její vojáky vyhnali, vzdala se trůnu a provdala se za bohatýho kupce.“ Nyneiva na něj nevěřícně zírala a Uno prskl. „Tak se to aspoň povídá,“ trval na svém mladší muž. „Jistě, v týhle zemi znamená svatba s obyčejným člověkem to, že se navždy zříkáš trůnu, a ať už si Beron Goraed myslí cokoliv o tom, že má hezkou mladou ženu z královský krve, slyšel jsem, že ho pár tuctů Alliandřinejch družiníků vytáhlo z postele a dovleklo do paláce Jheda na svatbu někdy nad ránem. Teresie odešla na manželovo nový venkovský panství a korunovaná byla Alliandra, a to všechno před východem slunce. Nová královna si pak zavolala Masemu do paláce, aby mu řekla, že už nebude mít žádný potíže. Do dvou týdnů se vona doprošovala jeho. Nevím, jestli skutečně věří tomu, co káže, ale vím, že přebrala trůn země na pokraji občanský války, s bělokabátníkama připravenýma vyrazit, a zarazila to jediným způsobem, kterým mohla. To je moudrá královna, a chlap může bejt jenom pyšnej, že jí může sloužit, i když je to jižanka.“

Nyneiva otevřela ústa a zapomněla, co chtěla říci, když ledabylým tónem podotkl Uno: „Jeden proklatej bělokabátník nás sleduje. Neohlížej se, ženská. Máš přece víc zatracenýho zdravýho rozumu.“

Nyneivu bolelo za krkem, jak se snažila dívat před sebe, a zježily se jí vlasy. „Příští zaboč, Uno.“

„Tak se dostanem od hlavních ulic a proklatý brány. Můžem ho proklatě ztratit v davu.“

„Zaboč!“ Pomalu se nadechla a přinutila se mluvit méně ostře. „Potřebuju se na něj kouknout.“

Uno se zamračil tak divoce, že jim lidé ustupovali z cesty na deset kroků dopředu, ale oni zahnuli do nejbližší uličky. Když zahýbali za roh, pootočila hlavu právě dost na to, aby viděla koutkem oka, než jí výhled odřízla malá kamenná taverna. Sněhobílý plášť byl v jasném slunci mezi prořídlým davem jasně vidět. Tu krásnou tvář nebylo možné si s ničím splést, a navíc to byla tvář, o které si myslela, že ji uvidí. Žádný jiný bělokabátník kromě Galada nemohl mít důvod ji sledovat, a už vůbec žádný neměl důvod sledovat Una nebo Ragana.