Oheň z nebes

9 Znamení

Nyneiva musela přiznat, že Tom s Juilinem vybrali společně dobré místo k táboření, v řídké houštině na východním svahu posetém suchým listím, asi míli od Mardecinu. Řídce rostoucí tupely a nějaké malé vrby s převislými větvemi zakrývaly povoz pohledům od silnice i města a kousek pod vrcholkem kopce vytékal z kamenné skalky na půldruhého kroku široký potůček, jenž však proudil korytem dvakrát širším. Pro jejich potřeby však bylo vody dost. Pod stromy bylo dokonce trochu chladněji a vál tu mírný, vítaný vánek.

Když muži napojili spřežení a spoutali koně tam, kde se mohli pást na svahu porostlém řídkou trávou, hodili si mincí, aby rozhodli, který vezme hubeného valacha na cestu do Mardecinu, aby nakoupil, co potřebují. Tom, jenž měl velice hbité prsty a byl zvyklý provádět různé kejkle, vždycky vyhrával, takže tentokrát házel Juilin.

Tom vyhrál stejně, a zatímco z Číhala sundával sedlo, Nyneiva se sklonila pod kozlík a nožem nazvedla prkno z podlážky. Kromě dvou malých pozlacených kazet se šperky od Amathery leželo ve výklenku několik naditých měšců s mincemi. Panarcha byla víc než velkorysá, když už tolik toužila vidět jim záda. Ostatní věci vypadaly ve srovnání s tímto obyčejně. Malá krabička z tmavého dřeva, vyleštěná, ale prostá a bez ozdob, a jelenicový váček ležící naplocho, takže bylo vidět, že je uvnitř nějaký kotouč. V krabičce byly dva ter’angrialy, které sebraly černým adžah, oba nějak spojené se sny, a ve váčku... To byl jejich největší úlovek z Tanchika. Jeden ze zámků od věznice Temného.

I když Nyneiva samozřejmě chtěla vědět, kam je chce Siuan Sanche poslat pronásledovat černé adžah teď, zámek byl hlavním důvodem, proč tolik pospíchala do Tar Valonu. Nyneiva vylovila několik mincí z naditého měšce a vyhýbala se tomu, aby se plochého váčku byť jen dotkla. Čím déle jí zůstával, tím víc ho chtěla předat amyrlin a zbavit se ho nadobro. Občas, když byla poblíž té věci, měla pocit, že cítí, jak se Temný snaží dostat ven.

Vyprovodila Toma s hrstí stříbra a vážně mu domluvila, aby nakoupil i nějaké ovoce a čerstvou zeleninu. Oběma mužům bylo podobné, že nakoupí pouze maso a fazole, když byly nákupy nechány jenom na nich. Při pohledu na Tomovo kulhání, když kejklíř odváděl koně k silnici, se Nyneiva zamračila. Bylo to staré zranění, teď už se s ním nedalo nic dělat, tak to aspoň tvrdila Moirain. To Nyneivu pálilo skoro stejně jako kulhání samo. Nedá se však nic dělat.

Když opustila Dvouříčí, bylo to proto, aby chránila mladé lidi ze své vesnice, které za noci odvlekla Aes Sedai. Do Věže šla ještě stále s nadějí, že je dokáže nějak ochránit, a navíc se ctižádostí, že srazí Moirain za to, co udělala. Od té doby se však svět změnil. Nebo jen možná viděla svět jinýma očima. Ne, já jsem se nezměnila. Jsem pořád stejná, jen všechno ostatní je jiné.

Teď měla plné ruce práce, aby ochránila sebe samu. Rand byl tím, čím byl, a nedalo se s tím nic dělat, a Egwain ochotně vykročila na svou cestu a nedovolila, aby ji něco nebo někdo zadržoval, i když by ta cesta vedla přes okraj útesu. A Mat se naučil nemyslet na nic jiného než na ženy, chození po hospodách a hazardní hry. Ke svému znechucení se dokonce přistihla, že občas souhlasí s Moirain. Aspoň že Perrin se vrátil domů, nebo to přinejmenším tvrdila Egwain, která to věděla z druhé ruky přes Randa. Třeba je Perrin v bezpečí.

Pronásledování černých adžah bylo dobré, správné a uspokojivé – a také děsivé, i když na tohle se snažila zapomenout. Je přece dospělá žena, ne malá holčička, která se musí schovávat za máminy sukně – a přesto to nebyl hlavní důvod, proč byla ochotná jít hlavou proti zdi a snažit se naučit používat jedinou sílu, když většinou nedokázala usměrňovat o nic víc než Tom. Tím důvodem bylo nadání zvané léčení. Jako vědmu v Emondově Roli ji uspokojovalo, když přiměla ženský kroužek, aby dělal, co chce ona – zvláště když většina členek byla asi ve věku její matky. Nebyla o mnoho starší než Elain a byla nejmladší dvouříčskou vědmou všech dob – a ještě víc ji uspokojovalo, když vesnická rada dělala, co měla, jak už byli muži umínění. Ale nejvíc ji vždycky uspokojovalo, když našla správné spojení bylin a vyléčila nějakou chorobu. Léčit s pomocí jediné síly... Dělala to, tápala a vyléčila i to, co by s ostatními schopnostmi nikdy nedokázala. Radost z léčení ji téměř doháněla k slzám. Byla odhodlaná jednou vyléčit Toma a dívat se, jak znovu tančí. Byla odhodlaná jednou dokonce vyléčit i tu ránu na Randově boku. Určitě neexistovalo nic, co by se nedalo vyléčit, ne, pokud je žena, vládnoucí jedinou silou, dostatečně odhodlaná.

Když se otočila k odcházejícímu Tomovi zády, všimla si, že si Elain nabrala vodu do vědra, jež obyčejně visívalo pod vozem, a klečí, aby si mohla umýt ruce a obličej. Přes ramena měla ručník, aby si nenamočila šaty. To bylo něco, co velmi toužila udělat sama. V panujícím vedru bylo příjemné občas se opláchnout studenou vodou z potoka. Dost často neměli jinou vodu než tu, kterou si vezli v sudech přivázaných na voze, a ta byla třeba k pití a vaření, a ne k mytí.

Juilin seděl zády ke kolu a vedle sebe měl opřenou jako palec silnou hůl ze světlého článkovaného dřeva. Hlavu měl skloněnou a ten hloupý klobouk nebezpečně přistrčený do očí, ale Nyneiva by si nevsadila na to, že by takhle dopoledne spal i muž. Byly věci, které Juilin ani Tom nevěděli, věci, které raději neměli vědět.

Tlustý koberec suchého listí tupel zašustil, když si sedala vedle Elain. „Myslíš, že Tanchiko opravdu padlo?“ Druhá žena si otírala obličej namydleným hadříkem a neodpověděla. Nyneiva to zkusila znovu. „Myslím, že ty ‚Aes Sedai', co o nich mluvil ten bělokabátník, jsme byly my.“

„Možná.“ Elain měla chladný hlas, zněl jako oznámení z trůnu. Na Nyneivu se ani nepodívala. „A třeba se zprávy o tom, co jsme udělaly, propletly s ostatními povídačkami. Tarabon by úplně klidně mohl mít nového krále i novou panarchu.“

Nyneiva se ovládla a také se jí podařilo nezatahat se za cop. Místo toho si rukama tiskla kolena. Snažíš se ji uklidnit. Dávej si pozor na jazyk. „S Amatherou byly potíže, ale nechci, aby se jí něco stalo. Ty ano?“

„Hezká ženská,“ ozval se Juilin, „zvlášť v těch šatech tarabonských služebných, s tím milým úsměvem. Myslel jsem, že –“ Všiml si, jak se na něj s Elain dívají, a rychle si zase stáhl klobouk do očí a znovu předstíral, že spí. Nyneiva si s Elain vyměnila pohled a poznala, že druhá žena si myslí to stejné, co ona. Muži.

„Cokoliv se s Amatherou stalo, Nyneivo, je to teď za námi.“ Elain mluvila normálnějším tónem. Také se začala umývat pomaleji. „Přeji jí jen dobré, ale hlavně doufám, že po nás nejdou černé adžah. Totiž že nás nesledují.“

Juilin se neklidně zavrtěl, aniž zvedl hlavu. Pořád se ještě nesmířil s tím, že černé Aes Sedai jsou skutečnost, a ne jen pouliční povídačka.

Měl by být rád, že neví, co my. Nyneiva musela přiznat, že tahle myšlenka není úplně logická, ale kdyby věděl, že jsou volní Zaprodanci, dokonce ani to Randovo hloupé nařízení, že na ni a na Elain má dávat pozor, by mu nezabránilo v útěku. Přesto byl občas užitečný. On i Tom. To Moirain jim přidělila Toma, a ten toho na obyčejného kejklíře o světě věděl docela dost.

„Kdyby po nás šly, tak by nás už chytily.“ To byla určitě pravda, vzhledem k obvykle šnečímu tempu jejich povozu. „S trochou štěstí ani nevědí, kdo jsme.“

Elain kývla, sice zachmuřeně, ale již to byla zase ta stará Elain, a začala si oplachovat obličej. Dokázala být skoro tak pevná jako Dvouříčanka. „Liandrin a většina jejích kamarádek z Tanchika určitě unikly. Nejspíš se odtamtud dostaly všechny. A pořád nevíme, kdo černým adžah dává rozkazy ve Věži. Jak by řekl Rand, pořád to musíme udělat, Nyneivo.“

Proti své vůli sebou Nyneiva trhla. Pravda, měly seznam jedenácti jmen, ale jakmile se vrátí zpátky do Věže, téměř každá Aes Sedai, s níž se dají do řeči, by mohla být černá adžah. Nebo kterákoliv žena, již potkají cestou. Vlastně každý, s nímž se potkají, by mohl být temným druhem, ale to nebylo vůbec to stejné, ani zdaleka ne.

„Víc než s černými adžah,“ pokračovala Elain, „si dělám starosti s Mo –“ Nyneiva jí rychle položila ruku na paži a lehce kývla hlavou směrem k Juilinovi. Elain si odkašlala a pokračovala, jako by se odmlčela kvůli tomu. „S mou máti. Nemá důvod mít tě ráda, Nyneivo. Právě naopak.“

„Ta je odsud daleko.“ Nyneiva byla ráda, že se jí nechvěje hlas. Nemluvily tu o Elainině matce, ale o Zaprodankyni, kterou porazila. Opravdu doufala, že Moghedien je daleko odsud. Hodně daleko.

„Ale co když ne?"

„Je,“ prohlásila pevně Nyneiva, ale přesto znepokojeně pokrčila rameny. Vzpomínala si dobře na ponížení, jehož se jí z rukou Moghedien dostalo, a po ničem netoužila víc, než se s tou ženou opět setkat a opět ji porazit, tentokrát nadobro. Jenomže co kdyby ji Moghedien překvapila, zaútočila, až nebude dost rozzlobená, aby dokázala usměrňovat? To stejné samozřejmě platilo pro všechny Zaprodance, vlastně i pro černé sestry, ale po svém zmateném ústupu v Tanchiku měla Moghedien důvod nenávidět ji osobně. Nebylo to zrovna příjemné pomyšlení, že jedna ze Zaprodanců zná vaše jméno a nejspíš chce vaši hlavu. To je zbabělé, napomenula se ostře. Ty nejsi a nebudeš zbabělec! To ale nezabránilo tomu, aby ji nezasvrbělo mezi lopatkami pokaždé, když si na Moghedien vzpomněla, jako by jí ta žena upírala zrak na záda.

„Myslím, že z toho, jak se pořád ohlížím přes rameno, jestli neuvidím nějaké bandity, začínám být pěkně nervózní,“ poznamenala Elain ledabyle a otírala si obličej ručníkem. „No, teď se mi občas zdá, že mě někdo pozoruje.“

Nyneiva sebou trhla, neboť to znělo jako ozvěna jejích vlastních myšlenek, ale pak si uvědomila, že na slovo „sen“ položila Elain lehký důraz. Nemínila jakýkoliv sen, ale Tel’aran’rhiod. Další věc, o níž muži nevěděli. Nyneiva měla stejný pocit, ale ve světě snů na sobě cítila neviditelné oči až příliš často. Bývalo to nepříjemné, ale o takových pocitech si povídaly již dřív.

Přinutila se mluvit lehkým tónem. „No, tvoje matka v našich snech není, Elain, jinak by nás nejspíš obě vytahala za uši.“ Moghedien by je nejspíš mučila, dokud by neprosily o smrt. Nebo by zařídila kruh třinácti černých sester a třinácti myrddraalů. Žena mohla být ke Stínu obrácena i proti své vůli, mohla být přinucena sloužit Temnému. Možná by to Moghedien zvládla i sama... Nebuď směšná, ženská! Kdyby to dokázala, už by to byla udělala. Porazila jsi ji, pamatuješ?

„Doufám, že ne,“ odpověděla druhá žena střízlivě.

„Dostanu taky možnost se umýt?“ zeptala se Nyneiva podrážděně. Uklidnit dívku byla dobrá věc, avšak obešla by se bez řečí o Moghedien. Zaprodankyně musela být někde daleko. Nenechala by je ujet tak daleko a v klidu, kdyby věděla, kde jsou. Světlo dej, ať je to pravda!

Elain vědro vyprázdnila a znovu naplnila sama. Obvykle to byla opravdu velmi milá dívka, když ovšem nezapomněla, že není v královském paláci v Caemlynu. A když se nechovala jako hloupá husa. O to se Nyneiva postará, až se Tom vrátí.

Nyneiva si studenou vodou s potěšením pomaloučku omyla obličej a ruce a pak začala připravovat tábor a přiměla Juilina, aby ze stromů olámal suché větve na oheň. Než se Tom vrátil se dvěma proutěnými nůšemi zavěšenými na valachově hřbetě, měla svoje a Elaininy pokrývky roztažené pod vozem a pokrývky obou mužů ležely pod převislými větvemi jedné z pět sáhů vysokých vrb, dále měla naskládanou slušnou zásobu dříví na oheň, vedle popela z ohně v kruhu očištěném od listí se chladil kotlík s čajem a hrnečky z tlusté kameniny byly umyté. Juilin si pro sebe vrčel, když chytal vodu z tenkého pramínku, aby doplnil zásobu vody v sudech. Z těch útržků, které Nyneiva zachytila, byla ráda, že většinou to bylo jen nesrozumitelné brumlání. Ze svého bidýlka na oji vozu se Elain příliš nesnažila zakrýt to, jak ji zajímá, co vlastně říká. Obě s Nyneivou si na druhé straně vozu převlékly čisté šaty, přičemž si prohodily barvy.

Poté, co Tom spoutal valachovi přední nohy, bez námahy sundal těžké nůše a začal je vybalovat. „Mardecin není tak bohatý, jak z dálky vypadá.“ Položil na zem síťovaný vak plný malých jablíček a další s nějakou tmavou listovou zeleninou. „Když se neobchoduje s Tarabonem, město strádá.“ Zbytek zřejmě byly všechno pytlíky se suchými fazolemi a tuřínem, navíc hovězí naložené v pepři a nasolené šunky. A též šedá kameninová lahvice uzavřená voskem, o níž Nyneiva s jistotou tušila, že je v ní pálenka. Oba muži si nejednou postěžovali, že nemají nic k fajfce na večer. „Nemůžeš udělat ani šest kroků, abys nezahlídla jednoho nebo dva bělokabátníky. Posádkou tu je asi padesát mužů a kasárna jsou na kopci za městem na druhým břehu potoka. Jsou mnohem větší, ale Pedron Niall nejspíš odevšad stahuje bělokabátníky do Amadoru.“ Klouby ruky si uhladil dlouhé kníry a chvíli se tvářil zamyšleně. „Nechápu, co má za lubem.“ Tom rozhodně nebyl člověk, kterému by se něco takového líbilo. Obvykle mu stačilo na nějakém místě pár hodin, aby se vyznal v proudech mezi šlechtickými a kupeckými rody, v jejich spojenectvích a plánech a protiplánech, které tvořily tak zvanou hru rodů. „Všude se povídá, že se Niall snaží zarazit válku mezi Illianem a Altarou, nebo snad mezi Illianem a Murandy. Nemá důvod, aby sbíral vojsko. Ale jedno ti povím. Přes to, co říkal ten poručík, tak jídlo, který se posílá do Tarabonu, se kupuje za královský daně, a lidi tím nejsou zrovna nadšený. Netěší je, že mají krmit Taraboňany.“

„Král Ailron a pan velící kapitán nám starosti dělat nemusí,“ prohlásila Nyneiva a prohlížela, co přivezl. Tři nasolené šunky! „Projedem Amadicií, jak nejrychleji a nejnenápadněji to půjde. Třeba budeme mít s Elain větší štěstí při hledání zeleniny než ty. Nechtěla by ses projít, Elain?“

Elain okamžitě vstala, uhladila si šedé suknice a zvedla z vozu svůj klobouk. „To by bylo hezké, po všem tom sezení na kozlíku. Mohlo by to být jiné, kdyby mě Tom a Juilin nechali častěji jet na Číhalovi.“ Projednou se na kejklíře koketně neusmála, což už něco znamenalo.

Tom si vyměnil pohled s Juilinem a tairenský chytač zlodějů vytáhl z kapsy kabátce minci, ale Nyneiva mu nedala možnost ji vyhodit. „Budeme docela v pořádku samy. S tolika bělokabátníkama, co tady udržují pořádek, se nám těžko může něco stát.“ Narazila si na hlavu klobouk, pod bradou si zavázala šátek a odhodlaně se na ně podívala. „Kromě toho je nutný uklidit všecky ty věci, co Tom přivezl.“ Oba muži kývli. Pomalu a váhavě, ale kývli. Občas brali svou úlohu údajných ochránců až příliš vážně.

S Elain dorazily na prázdnou silnici a vydaly se dolů ze svahu po řídké trávě, aby nezvedaly prach. Nyneiva potřebovala chvíli, aby si v duchu přebrala, co a jak to chce vlastně říci. Než však mohla promluvit, ozvala se Elain: „Očividně si se mnou chceš pohovořit o samotě, Nyneivo. Je to kvůli Moghedien?“

Nyneiva zamrkala a úkosem se na druhou ženu podívala. Neměla by zapomínat, že Elain není hloupá. Jenom se tak chová. Nyneiva se rozhodla, že se bude pevně ovládat. Tohle bude dost těžké i bez toho, aby na sebe začaly křičet. „To ne, Elain.“ Dívka si myslela, že by měly přidat Moghedien ke svému lovu. Zřejmě si nedokázala uvědomit rozdíl mezi Zaprodankyní a, řekněme, Liandrin nebo Chesmal. „Myslela jsem, že bychom si spíš měly probrat to, jak se chováš k Tomovi.“

„Nevím, co tím myslíš,“ prohlásila Elain s pohledem upřeným přímo před sebe na město, ale na tvářích jí náhle naskočily rudé skvrny, jež ji usvědčovaly ze lži.

„Nejenže je dost starej, aby moh být tvůj táta i děda, ale –“

„On není můj otec!“ vyštěkla Elain. „Mým otcem je Taringail Damodred, princ Cairhienský a první kníže mečů Andoru!“ Zbytečně si upravila klobouk a pokračovala mírnějším tónem, i když ne o moc mírnějším. „Mrzí mě to, Nyneivo. Nechtěla jsem křičet.“

Ovládej se, připomínala si Nyneiva. „Myslela jsem, že miluješ Randa,“ podotkla a přinutila se mluvit mírným hlasem. Nebylo to právě snadné. „V té zprávě, kterou jsi mi dala, aby mu ji Egwain předala, to rozhodně stojí. Určitě jsi jí řekla to samý.“

Barva na Elaininých lících dostala ještě sytější odstín. „Miluji ho, ale... On je velmi daleko, Nyneivo. V Pustině, obklopen tisícovkou Děv oštěpu, které skáčou, jak on zapíská. Nemůžu se s ním vidět, mluvit s ním, ani se ho dotýkat.“ Ke konci šeptala.

„Nemůžeš si myslet, že se obrátí k nějaký Děvě,“ vyjekla Nyneiva nevěřícně. „Je to muž, ale není tak přelétavej, a kromě toho, Děva by mu nejspíš prohnala tělem oštěp, kdyby se na ni křivě podíval, i když je to s tím Úsvitem. A stejně, Egwain říká, že ho Aviendha pro tebe hlídá.“

„Já vím, ale... Měla jsem se ujistit, že ví, že ho miluji.“ Elain mluvila rozhodně. A ustaraně. „Měla jsem mu to říci.“

Nyneiva se předtím, než potkala Lana, na nějakého muže těžko podívala podruhé, aspoň ne vážně, avšak jako vědma toho hodně viděla a mnoho se naučila. Podle jejích pozorování neexistoval rychlejší způsob, jak zahnat muže na útěk, pokud tohle neřekl on první.

„Myslím, že Min měla jisté vidění,“ pokračovala Elain. „O mně a o Randovi. Vždycky žertovala, že se o něj budu muset dělit, ale já myslím, že to nebyl žert a že mi jen nedokázala opravdu říci, co to skutečně znamená.“

„To je směšný.“ To rozhodně bylo. I když v Tearu jí Aviendha vyprávěla o tom hrozném aielském zvyku... Ty se o Lana dělíš s Moirain, zašeptal jí v hlavě tichý hlásek. To vůbec není to stejné! opravila se rázně. „Jsi si jistá, že Min měla to svý vidění?“

„Ano. Nejdřív jsem nebyla, ale čím víc na to myslím, tím jistější si jsem. Žertovala o tom příliš často, aby to mohlo být něco jiného."

No, ať už Min viděla cokoliv, Rand nebyl Aielan. Ó, možná měl aielskou krev, jak tvrdily moudré, ale vyrostl ve Dvouříčí, a ona nebude stát stranou a nenechá ho, aby přejal ty ohavné aielské způsoby. Velmi pochybovala, že by to udělala Elain. „Tak proto –“ nechtěla říci se vrháš Tomovi kolem krku – „pořád škádlíš Toma?“

Elain se na ni úkosem podívala a líce měla opět nachové. „Jsou mezi námi tisíce leguí, Nyneivo. Copak si myslíš, že Rand se na žádnou ženu ani nepodívá? ‚Muž je muž, ať na trůně, nebo v prasečím chlívku.‘“ Měla zásobu takových rčení od své chůvy z dětství, ženy s bystrou hlavou jménem Lini, kterou by Nyneiva moc ráda jednou potkala.

„No, nechápu, proč bys měla flirtovat jenom proto, že si myslíš, že by to moh dělat Rand.“ Opět se nezmínila o Tomově věku. Lan je dost starý, aby byl tvým otcem, mumlal ten tichý hlásek v její hlavě. Já Lana miluju. Kdybych jen přišla na to, jak ho dostat od Moirain... To teď není důležité! „Tom je muž mnoha tajemství, Elain. Pamatuj, že ho s náma poslala Moirain. Ať je co je, není to jen obyčejnej venkovskej kejklíř.“

„Byl to skvělý muž,“ pravila Elain měkce. „Mohl být mnohem větší, kdyby se byl nezamiloval.“

Teď už se Nyneiva neovládla. Prudce se k druhé ženě otočila a popadla ji za ramena. „Ten chlap neví, jestli tě má ohnout přes koleno nebo... nebo... vyšplhat na strom!“

„Já vím.“ Elain si zoufale povzdechla. „Ale já nevím, co mám dělat.“

Nyneiva zaskřípala zuby, aby se ovládla a nezatřásla Elain, až by jí zachřestilo v lebce. „Kdyby to slyšela tvoje máma, poslala by Lini, aby tě odtáhla zpátky do dětskýho pokoje!“

„Já už nejsem dítě, Nyneivo.“ Elain mluvila napjatým hlasem a rudou barvu na jejích tvářích teď nevyvolaly rozpaky. „Jsem stejně dospělá žena, jako je máti.“

Nyneiva vykročila rázným krokem směrem k Mardecinu a tiskla si cop tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou.

Po pár krocích ji Elain dohonila. „Opravdu jdeme kupovat zeleninu?“ Tvář měla vyrovnanou a tón lehký.

„Vidělas, co přivezl Tom?“ prskla Nyneiva napjatě.

Elain se otřásla. „Tři šunky. A to hrozné pepřené hovězí! Jedí muži někdy něco jiného než maso, když se jim to nestrčí pod nos?“

Nyneivin vztek vyprchal a ony kráčely dál a probíraly nešvary slabšího pohlaví – mužů, samozřejmě – a podobné prosté záležitosti. Ještě to ale úplně nevyřešily. Nyneiva měla Elain ráda a líbilo se jí v její společnosti. Občas jí připadalo, jako by byla opravdu Egwainina sestra, jak se dívky občas nazývaly. Když se ovšem Elain zrovna nechovala jako koketa. Tom to samozřejmě mohl zarazit, ale ten starý blázen byl k Elain shovívavý jako laskavý otec ke své milované dceři, i když nevěděl, jestli má říct kššc, nebo omdlít. Ať tak nebo tak, Nyneiva se hodlala dobrat až na dno celé záležitosti. Ne kvůli Randovi, ale proto, že Elain byla lepší, než jak se teď chovala. Bylo to, jako by chytila nějakou podivnou horečku. Nyneiva ji hodlala vyléčit.

Ulice Mardecinu byly dlážděné žulovými deskami, ohlazenými pokoleními nohou i kol vozů, a domy byly všechny z cihel nebo kamene. Ale hodně jich bylo prázdných, jak obytné domy, tak krámy, a někdy byly přední dveře domů otevřené, takže Nyneiva viděla prázdný vnitřek. Zahlédla tři kovárny, dvě opuštěné, a ve třetí kovář nepříliš nadšeně natíral své nástroje olejem a výhně byly vyhaslé. Jeden hostinec s břidlicovou střechou, kde muži mrzutě posedávali na lavicích před budovou, měl většinu oken rozbitých, a další, vedle stájí, měl dveře zpola vyvrácené z pantů a na dvoře stál zaprášený kočár, na jehož vysokém kozlíku se zahnízdila opuštěná kvočna. V tomto hostinci hrál někdo na citaru. Znělo to jako „Letěla volavka", ale melodie zněla sklíčeně. Dveře třetího hostince byly zatlučené dvěma prkny.

V ulicích se tlačili lidé, ale pohybovali se pomalu, jak je tížilo vedro. Tupé tváře prozrazovaly, že kromě dlouholetého zvyku vlastně nemají důvod se hýbat. Mnoho žen, s velkými hlubokými čepci, které jim téměř úplně zakrývaly tváře, mělo šaty u lemů ošoupané a nejeden muž měl na po kolena dlouhém kabátci prodřený límec či manžety.

V ulicích bylo opravdu plno bělokabátníků, i když ne tolik, jak tvrdil Tom, pořád jich bylo dost. Nyneivě se zadrhl dech pokaždé, když si všimla, jak se na ni dívá muž v čistém plášti a zářící zbroji. Věděla, že nepracuje s jedinou silou ani zdaleka dost dlouho, aby získala bezvěké rysy Aes Sedai, ale tihle muži by ji docela dobře mohli chtít zabít – tarvalonskou čarodějnici a v Amadicii postavenou mimo zákon – kdyby jen dostali podezření, že má nějaké spojení s Tar Valonem. Chodili ulicemi a zdánlivě si nevšímali chudoby kolem sebe. Lidé jim uctivě uhýbali z cesty a občas se jim dostalo kývnutí, ale mnohem častěji vážně zbožného „Kráčejte ve Světle".

Nyneiva si dětí Světla pokud možno nevšímala a jala se hledat čerstvou zeleninu, ale než slunce dostoupilo na vrchol své dráhy, žhnoucí zlatá koule, která se propalovala řídkými mraky, obešly s Nyneivou oba břehy potůčku a podařilo se jim sehnat jen svazeček zelených fazolových lusků, nějaké malé ředkvičky, pár tvrdých hrušek a košík, ve kterém to mohly odnést. Možná se Tom opravdu díval. V této roční době by měly být vozíky a stánky plné letní úrody, ale většinou viděly jen hromady brambor a tuřínu, které již poznaly lepší časy. Když si Nyneiva vzpomněla na všechny ty opuštěné statky kolem cesty k městečku, napadlo ji, jak to asi tihle lidé zvládnou přes zimu. Šla dál.

Vedle dveří krámku švadleny s doškovou střechou viselo vzhůru nohama něco, co skoro vypadalo jako janovec, s maličkými žlutými kvítky a stonky po celé délce ovinutými bílou stužkou a pak převázanými žlutou, s ponechanými volnými konci. Mohl to být ubohý pokus nějaké ženy o slavnostní ozdobu uprostřed těžkých časů, ale Nyneiva si byla jistá, že tomu tak není.

Zastavila se vedle prázdného krámu s porcovacím nožem vyřezaným na znaku, který pořád ještě visel nade dveřmi, a předstírala, že si vybírá kamínek z boty, zatímco napjatě sledovala krámek švadleny. Dveře byly otevřené a v oknech s malými skleněnými tabulkami byly vystavené štůčky pestrobarevných látek, ale nikdo nechodil dovnitř ani ven.

„Nemůžeš ho najít, Nyneivo? Tak si zuj botu."

Nyneiva trhla hlavou. Skoro zapomněla, že tu je Elain. Nikdo jiný jim nevěnoval pozornost, a nikdo nebyl dost blízko, aby je mohl slyšet. Přesto ztišila hlas. „Ten svazek janovce u támhletěch dveří. To je znamení žlutých adžah, nouzovej signál od jedný ze špehů žlutých."

Nemusela Elain říkat, aby se tam nedívala. Dívka na krámek jen mrkla. „Jsi si jistá?“ zeptala se Elain tiše. „A jak to víš?“

„Ovšemže jsem si jistá. Je to přesný. Ty visící konce žlutý stuhy jsou dokonce rozdělený na tři.“ Odmlčela se, aby nabrala dech. Pokud se úplně nezmýlila, ta bezvýznamná hrst snítek měla hrozivý význam. Pokud se mýlila, dělala ze sebe hlupáka, a to ona nesnášela. „Strávila jsem ve Věži hodně času povídáním se žlutýma.“ Hlavní činností žlutých bylo léčení. Nedaly mnoho na bylinky, ale ony taky bylinky nebyly potřeba, když se léčilo s pomocí jediné síly. „Jedna z nich mi to prozradila. Nepovažovala to za velkej přestupek, protože si byla jistá, že si stejně vyberu žlutý. Kromě toho se to skoro tři sta let nepoužívá. Elain, jen pár žen z každýho adžah skutečně ví, kdo jsou jejich zvědové, avšak svazek žlutých kvítků svázaných a pověšených, jako je tenhle, prozradí každý žlutý sestře, že tady jeden je, a se zprávou dost naléhavou, aby ta žena riskovala, že ji odhalí.“

„A jak zjistíme, co to je?"

Nyneivě se to líbilo. Ne „Co budeme dělat?“ To děvče mělo páteř.

„Dělej, co já,“ řekla, pevněji uchopila košík a narovnala se. Doufala, že si pamatuje všechno, co jí Shemerin vykládala. Doufala, že jí Shemerin všechno řekla. Baculatá žlutá sestra byla na Aes Sedai dost roztěkaná.

Vnitřek krámku nebyl velký a všude na stěnách visely police se štůčky hedvábí či jemně tkaného sukna a špulkami lemovek, stužek a krajek všech možných vzorů a šířek. Na podlaze stály krejčovské panny pokryté kusy oděvů od zpola dokončených po zcela hotové, od něčeho, co by se hodilo k tanci, z vyšívaného zeleného sukna, po roucho z perlově šedého hedvábí, jež by se neztratilo ani u dvora. Na první pohled dílna i krám překypovaly blahobytem a činorodostí, ale Nyneiva bystrým okem zahlédla lehounký závoj prachu na vysokém límci ze záplavy solindenské krajky i na velké černé sametové mašli v pase dalších šatů.

V krámku byly dvě tmavovlasé ženy. Jedna, mladá a hubená, se snažila kradmo si utřít nos hřbetem ruky a nervózně si tiskla k pasu štůček světle červeného hedvábí. Vlasy jí spadaly na ramena v záplavě kudrn podle amadicijské módy, ale vedle úhledného účesu druhé ženy vypadaly neupraveně. Ta druhá, hezká, ve středních letech, byla určitě švadlena, jak prozrazoval velký jehelníček ježící se špendlíky a jehlami, který měla u pasu. Tato žena měla šaty z kvalitního zeleného sukna, dobře střižené a dobře vypracované, aby byla vidět její šikovnost, ale jen nenápadně vyšívané bílými kvítky kolem vysokého límce, aby nezastínila své zákaznice.

Když dovnitř vstoupily Nyneiva s Elain, obě ženy na ně zíraly s otevřenými ústy, jako by sem nikdo nepřišel celý rok. Švadlena se vzpamatovala první a prohlédla si je s opatrnou důstojností, přičemž předvedla malé pukrle. „Smím vám posloužit? Jsem Ronda Macurová. Můj krám je váš.“

„Chci šaty s vyšívanými žlutými růžemi na živůtku,“ oznámila jí Nyneiva. „Ale žádné trny, ano,“ dodala se smíchem. „Neléčím se zrovna moc rychle.“ Na tom, co řekne, příliš nezáleželo, pokud v tom budou slova „žlutý“ a „léčit". Teď jen kdyby ty snítky květů nebyly náhoda. V tom případě by si musela najít nějaký důvod, proč si nekoupit šaty s růžemi. A zabránit Elain, aby celou tu ubohou zkušenost nepřevyprávěla Tomovi a Juilinovi.

Paní mistrová Macurová na ni chvíli upírala tmavé oči, pak se obrátila k hubené dívce a vystrčila ji dozadu do dílny. „Zajdi do kuchyně, Luci, a udělej tady paninkám hrnec čaje. Z té modré plechovky. Voda je, díky Světlu, horká. Jen běž, děvče. Dej to pryč a přestaň takhle civět. Honem, honem. Z té modré plechovky. Můj nejlepší čaj,“ vykládala, a když dívka zmizela v zadních dveřích, obrátila se znovu k Nyneivě. „Bydlím tu nad dílnou, víte, a kuchyni mám vzadu.“ Nervózně si uhladila suknice a palcem a ukazováčkem pravé ruky udělala kolečko. Za prsten s Velkým hadem. Zřejmě žádné výmluvy ohledně neodebraných šatů nebudou ani nutné.

Nyneiva znamení zopakovala a po chvíli tak učinila i Elain. „Já jsem Nyneiva a tohle je Elain. Viděly jsme tvoje znamení.“

Ta žena se zachvěla, jako by chtěla uletět. „Znamení? Aha. Ano. Ovšem.“

„No?“ řekla Nyneiva. „Jaká je ta naléhavá zpráva?"

„Neměly bychom tu takhle mluvit... ehm... paní Nyneivo. Někdo by sem mohl přijít.“ Nyneiva o tom pochybovala. „Povím vám to nad hrnkem dobrýho čaje. Můj nejlepší čaj, říkala jsem to?“

Nyneiva si vyměnila pohled s Elain. Jestli paní Macurová tolik váhala vyjevit své zprávy, musely být vskutku děsivé.

„Když půjdeme dozadu,“ podotkla Elain, „nikdo jiný nás neuslyší.“ Při jejím královském tónu švadlena vytřeštila oči. Nyneiva měla chvíli dojem, že by to mohlo překonat její úzkost, ale ta hloupá žena už vzápětí zase blekotala dál.

„Čaj bude hotový za chviličku. Voda už byla horká. My tady používáme tarabonský čaj. Proto jsem asi tady. Ne kvůli tomu čaji, samozřejmě. To kvůli všemu tomu obchodu, co tu kvetl, obchodovalo se na obě strany, pořád sem a tam jezdily vozy. Je – vás hlavně zajímají epidemie nebo nový nemoci, ale mně samotný to připadá zajímavý. Trochu se zabývám –“ Odkašlala si a spěšně pokračovala dál. Jestli si začne šaty uhlazovat ještě silněji, udělá si do nich díru. „Některé děti, ovšem, ale je – vás – to vážně moc nezajímá.“

„Kuchyně, panímámo Macurová,“ pronesla Nyneiva pevně, jakmile se druhá žena odmlčela, aby se nadechla. Jestli byly její zprávy takhle děsivé, Nyneiva už to nehodlala dále odkládat.

Dveře dozadu se otevřely a nervózní Luci do nich strčila hlavu. „Je to hotový, panímámo,“ ohlásila bez dechu.

„Tudy, paní Nyneivo,“ řekla švadlena a stále si uhlazovala předek šatů. „Paní Elain."

Krátká chodba vedoucí kolem úzkého schodiště do útulné kuchyně s trámovým stropem, kde na krbové římse stála konvice, z níž se kouřilo, a všude byly vysoké příborníky. Mezi zadními dveřmi a oknem vedoucím na malý dvorek s vysokým dřevěným plotem visely měděné rendlíky. Na malém stolku uprostřed místnosti stál jasně žlutý čajník, zelená nádobka s medem, tři neladící hrnečky různých barev a nízká modrá plechovka s víčkem položeným vedle. Panímáma Macurová sebrala plechovku, zavřela ji a spěšněji postavila do příborníku, kde byly další plechovky dvou tuctů barev a odstínů.

„Sedněte si, prosím,“ řekla nalévajíc čaj. „Prosím."

Nyneiva si vzala židli s černým opěradlem vedle Elain a švadlena před ně postavila hrnečky. Potom vylovila z příborníku dvě lžičky.

„Ta zpráva?“ řekla Nyneiva, když se žena posadila naproti nim. Panímáma Macurová byla příliš vyvedená z míry, aby se dotkla vlastního hrnečku, tak si Nyneiva do svého zamíchala trochu medu a upila. Byl horký, ale v ústech po něm zůstávala chladivá mátová chuť. Horký čaj by té ženě nejspíš rozvázal jazyk, jen kdyby ji přiměly, aby se napila.

„Příjemná chuť,“ zamumlala Elain přes okraj hrnečku. „Co je to za čaj?"

Hodná holka, pomyslela si Nyneiva.

Ale švadleně se jenom třásly ruce vedle hrnečku. „Tarabonský čaj. Skoro od Stínovýho pobřeží."

Nyneiva s povzdechem polkla další doušek, aby se jí uklidnil žaludek. „Ta zpráva,“ řekla naléhavě. „Nevyvěsilas to znamení jen proto, abys nás pozvala na čaj. Co je ta naléhavá zpráva?“

„Aha. Ano.“ Panímáma Macurová si olízla rty, obě si je prohlédla a pak pomalu pravila: „Přišla skoro před měsícem s rozkazy, aby ji za každou cenu uslyšela každá sestra, která tudy projede.“ Znovu si olízla rty. „Všechny sestry jsou vítány a mají se vrátit do Bílé věže. Věž musí být celá a silná.“

Nyneiva čekala na zbytek, ale druhá žena se odmlčela. Tohle že je ta zpráva? Podívala se na Elain, ale tu zřejmě začínalo přemáhat vedro. Sesula se na židli a civěla na své ruce složené na stole. „To je všechno?“ chtěla vědět Nyneiva a překvapilo ji, že si musela zívnout. To horko jí zřejmě také neprospívalo.

Švadlena ji jen upřeně pozorovala.

„Řekla jsem,“ začala Nyneiva, ale hlavu náhle měla příliš těžkou, krk ji neunesl. Uvědomila si, že se Elain složila na stůl, oči má zavřené a paže jí bezvládně visí. Nyneiva se zděšeně zadívala na hrneček ve svých rukou. „Cos nám to dala?“ vydechla nezřetelně. Ta mátová příchuť tu byla pořád, ale jazyk jako by měla nateklý. „Pověz!“ Pustila hrneček a opřela se o stůl, ale podlomila se jí kolena. „Světlo tě spal, co?"

Panímáma Macurová odsunula židli dozadu a ustoupila z jejího dosahu, ale její dřívější úzkost nyní ustoupila tichému uspokojení.

Přes Nyneivu se převalila tma. Poslední, co zaslechla, byl švadlenin hlas. „Chyť ji, Luci!"