Oheň z nebes

31 Daleké sněhy

Ulice Eianrodu byly rovné jako když střelí a stýkaly se v pravých úhlech. Pokud to bylo nutné, prořezávaly se skrze kopce, na nichž jinak byly úhledné kamenné terasy. Kamenné domy s doškovými střechami vypadaly hranatě, jako by byly tvořeny samými svislými čarami. Eianrod do Couladinových rukou nepadl. Když se tudy Shaidové prohnali, nebyli tu žádní lidé. Z většího počtu domů však zbývaly jenom ohořelé trámy a duté, poničené skořepiny, včetně většiny velkých tříposchoďových mramorových budov s balkony, o nichž Moirain prohlašovala, že patřívaly kupcům. Ulice byly plné rozbitého nábytku a skleněných střepů vysypaných z oken, tu a tam ležela bota, nějaké nástroje a hračky.

Hořelo tu v různou dobu – Rand tolik poznal sám z toho, jak byly začernalé trámy omšelé a kolik kde ve vzduchu zbývalo zápachu spáleniny – avšak Lan dokázal načrtnout, kudy šly bitvy, při nichž bylo město dobyto a znovu dobyto někým jiným. Nejspíš různými rody, které soupeřily o Sluneční trůn, i když podle toho, jak to v ulicích vypadalo, naposledy Eianrod drželi bandité. Cairhien nenavazoval spojenectví s nikým a s ničím kromě zlata.

Rand se vydal právě k jednomu z kupeckých domů, k největšímu na dvou městských náměstích, tři poschodí čtvercového půdorysu ze šedavého mramoru s velkými balkony a širokým schodištěm s tlustým hranatým kamenným zábradlím, z něhož bylo vidět na vyschlou kašnu se zaprášenou kruhovou nádržkou. Šance opět jednou se vyspat v posteli byla příliš lákavá, aby se jí vzdal, a jen doufal, že se Aviendha rozhodne zůstat ve stanu. Ať už v jeho, či ve stanech moudrých, na tom mu nezáleželo, hlavně pokud nebude muset jít spát, zatímco se o pár kroků dál bude ozývat její dýchání. Odnedávna si začal představovat, že slyší i tlukot jejího srdce, i když nedržel saidín. Ale jestli nebude jinde, tak pro jistotu provedl předběžná opatření.

Děvy vyšly po schodech a některé oběhly budovu, aby se rozestavily na všech stranách. Rand se bál, že se pokusí prohlásit dům za Střechu Děv, byť jen na jednu noc, jakmile si budovu vybral, byla to jedna z těch mála ve městě, které ještě měly celou střechu a většinu oken, a tak Sulin sdělil, že ji vyhlašuje za Střechu Bratří Vinného střiku. Nesměl tam vstoupit nikdo, kdo se nenapil z Vinného střiku v Emondově Roli. Z toho, jak se na něj Aielanka podívala, bylo zřejmé, že velmi dobře ví, co má za lubem, ale žádná žena ho nenásledovala dál než k širokým dveřím, které jako by byly složené ze samých úzkých svisle položených desek.

Uvnitř byly tři velké, prázdné pokoje, i když si bíle odění gai’šainové v široké vstupní síni rozložili pár pokrývek. Na vysokém stropě byl na omítce vzor přísných čtverců. Zabránit vstupu gai’šainům by bylo dokonce i nad jeho síly – stejně jako dostat ven Moirain, pokud už nespala jinde. Ať už vydal jakékoliv rozkazy, že nemá být nikým rušen, ona si vždycky našla nějaký způsob, jak Děvy přimět, aby ji nechaly projít, a vždycky bylo nutné dát jí přímý rozkaz, aby šla, než ho opustila.

Gai’šainové se ladně zvedli – muži i ženy – ještě než za sebou Rand zavřel dveře. Nepůjdou spát dřív než on a někteří se budou střídat, aby zůstali vzhůru pro případ, že by v noci něco chtěl. Snažil se jim přikázat, aby to nedělali, ale říkat gai’šainovi, aby nesloužil podle zvyklostí, bylo jako kopat do balíku vlny. Ať už jste udělali jakýkoliv dojem, ten byl pryč, jen co jste vytáhli paty. Rand je pokynem ruky propustil a vyšel po mramorových schodech. Někteří gai’šainové zachránili pár kousků nábytku včetně postele a dvou péřových matrací, a Rand se těšil na to, jak se umeje a –

Jakmile otevřel dveře své ložnice, ztuhl. Aviendha se nerozhodla zůstat ve stanu. Stála před stojanem s popraskaným umyvadlem a neladícím džbánkem, s ručníkem v jedné ruce a kostkou žlutého mýdla v druhé. Neměla na sobě ani nitku. Vypadala stejně ohromená jako on, neschopná pohybu.

„Já...“ Zarazila se a polkla. Velké zelené oči mu upírala do tváře. „Tady v tom... městě jsem nemohla vyrobit potní stan, tak jsem si řekla, že zkusím tvůj způsob...“ Měla pevné svaly a měkké křivky. Od hlavy k patě se vlhce leskla. Randa nikdy nenapadlo, že má tak dlouhé nohy. „Myslela jsem, že na mostě zůstaneš déle. Já...“ Hlas jí stoupl a oči se jí zděšeně rozšířily. „Nezařídila jsem to, abys mě viděl! Musím se od tebe dostat pryč. Co nejdál to půjde! Musím!“

Náhle se ve vzduchu kousek od ní objevila mihotavá svislá čára. Rozšířila se, jako by se podélně otáčela, do průchodu. Do místnosti zavanul ledový vítr, přinášející hustý sníh.

„Musím se dostat pryč!“ zakvílela Aviendha a vrhla se do vánice.

Průchod se okamžitě začal zužovat a stáčet, ale Rand bez přemýšlení usměrnil a zastavil ho v půlce původní šířky. Nevěděl, co vlastně udělal, ani jak, ale byl si jist, že tohle je průchod pro cestování, takový, o němž mu Asmodean vyprávěl a nedokázal ho naučit, jak ho vytvořit. Na přemýšlení nebyl čas. Ať už Aviendha odešla kamkoliv, odešla nahá do nitra zimní sněhové bouře. Rand zavázal prameny, které spletl, serval všechny pokrývky z postele a hodil je na její šaty a rohož. Popadl pokrývky, šaty i koberce, všechno dohromady, a vrhl se portálem jen o chvíli pozadu.

V nočním vzduchu plném vířící běli ječel ledový vítr. Dokonce i když byl zahalen v prázdnotě, Rand cítil, jak se jeho tělo chvěje. Ve tmě matně rozeznával tvary. Považoval je za stromy. Nebylo tu nic cítit, jen zima. Před ním se, zastřená tmou a sněhem, pohybovala nějaká postava. Nebyl by si jí všiml, kdyby neměl prázdnotou zostřený zrak. Aviendha utíkala, co měla sil. Rand se drápal za ní sněhem, který mu sahal po kolena, a na prsa si tiskl velký ranec.

„Aviendho! Stůj!“ Bál se, že vyjící vítr jeho slova smetl, ale ona ho slyšela. A pokud něco, tak se rozběhla ještě rychleji. Přinutil se zrychlit, klopýtal a zakopával, jak ho stále vyšší závěje tahaly za boty. Otisky, které zanechávaly její bosé nohy, se rychle plnily sněhem. Jestli ji v tomhle ztratí z očí... „Stůj, ženská hloupá! Copak se chceš zabít?“ Zvuk jeho hlasu ji spíš ještě vybičoval k vyšší rychlosti.

Se zachmuřeným odhodláním se dral dál, padal a znovu se škrábal na nohy, silný vítr ho srážel stejně často, jako když zakopl o něco pod sněhem nebo vrazil do stromu. Nesměl ji spustit z očí. Byl jen vděčný za to, že v tomhle lese, nebo co to bylo, rostou stromy tak daleko od sebe.

Přes prázdnotu klouzaly plány, které vzápětí zavrhl. Mohl se pokusit utišit bouři – a výsledek by možná změnil vzduch v led. Přístřešek ze vzduchu by zadržel padající sníh, ale to by neudělalo nic s tím, co byl již na zemi. Mohl si roztát stezku ohněm – a místo ve sněhu se pachtit blátem. Pokud...

Usměrnil a sníh před ním se roztál v pásu na sáh širokém, pásu, který vedl rovně dopředu směrem, kterým běžel. Zvedla se pára a padající sníh mizel půl lokte nad písčitou půdou. Skrze podrážky cítil žár. Až skoro ke kotníkům se třásl spalujícím mrazem. Nohy měl zpocené a ucukával před rozpálenou zemí. Ale začínal ji dohánět. Ještě pět minut a...

Náhle nejasná postava, kterou sledoval, zmizela, jako by spadla do jámy.

Rand neustále upíral oči na místo, kde ji zahlédl naposledy, a běžel, co měl sil. Náhle se ráchal v ledové proudící vodě, která mu sahala po kolena. Před ním tající sníh odhalil víc, okraj ledu se pomalu stahoval zpátky. Z černé vody žádná pára nestoupala. Potok nebo řeka, proud byl velký, aby tím, kolik usměrnil, rychle tekoucí vodu ohřál byť jenom o stupínek. Musela doběhnout na led a propadnout skrz, ale tím, že se tu bude brodit, ji nezachrání. Naplněný saidínem si zimu téměř neuvědomoval, nicméně zuby mu neovladatelně cvakaly.

Zacouval na břeh a nespouštěl oči z místa, o němž si myslel, že tam propadla Aviendha, usměrnil do stále holé země, o hodný kus od vody, prameny ohně, až se písek roztavil, spojil se a bíle zazářil. Dokonce i ve sněhové bouři místo zůstane chvíli horké. Odložil ranec do sněhu vedle – její život závisel na tom, že pokrývky a rohože zase rychle najde – vstoupil do bílé závěje vedle roztavené stezky a lehl si na břicho. Pomalu se doplazil k zasněženému ledu.

Vítr kolem svištěl. Kabátec jako by vůbec neměl. Ruce měl již bez citu a přestával cítit i nohy. Už se dokonce i přestal třást, jen občas se prudce zachvěl. Uvnitř prázdnoty byl chladný a klidný, věděl, co se děje. Ve Dvouříčí také byly vánice, možná dokonce stejně strašné jako tahle. Jeho tělo se již přestalo bránit. Jestli rychle nenajde teplo, bude se z prázdnoty moci klidně dívat, jak umírá. Ale pokud zemře, zemře také Aviendha. Pokud již nezemřela.

Led, praskající pod jeho váhou, spíš jen cítil, než slyšel. Ruce se mu při pátrání probořily do vody. Bylo to správné místo – jak však kolem vířil sníh, skoro nic neviděl. Máchal rukama ve vodě, pátral a šplouchal. Jednou sáhl na cosi na okraji ledu, a když silou vůle přinutil své prsty, aby se sevřely, nahmátl zledovatělé, praskající vlasy.

Musím ji vytáhnout ven. Plazil se zpátky a táhl ji za sebou. Byla jen mrtvá váha, pomalu klouzala ven z vody. Je mi jedno, jestli ji led poškrábe. Lepší to, než aby zmrzla nebo se utopila. Zpátky. Nepřestávej. Jestli se zastavíš, tak ona zemře. Pohybuj se, Světlo tě spal! Plazil se. Zabíral nohama a odtlačoval se jednou rukou. Druhou měl zaťatou do Aviendžiných vlasů. Nebyl čas ji chytit lépe. Ona to vlastně stejně necítila. Moc dlouho jsi to měl snadné. Urození pánové poklekali a gai’šainové ti běhali pro víno a Moirain dělala, co jsi jí řekl. Dál. Je čas něco se sebou udělat, jestli to ještě půjde. Nepřestávej, hejhej se ty zatracenej zparchantělej synu chromý kozy! Hejbej se!

Náhle ho začaly bolet nohy po kotníky. Ke kolenům se mu začala plížit bolest. Chvíli mu trvalo, než se ohlédl, a pak se rychle skulil z plochy roztaveného písku, z něhož stoupala pára. Vítr odnášel proužky kouře, jenž mu stoupal z doutnajících spodků.

Neobratně nahmatal ranec, který tu nechal, a Aviendhu zabalil od hlavy k patě do všeho, co tam bylo, do pokrývek, do rohoží i jejích šatů. Každý kousek ochrany byl životně důležitý. Oči měla zavřené a nehýbala se. Rozhrnul pokrývky, aby jí mohl položit ucho na prsa. Srdce jí bilo tak pomalu, že si nebyl jist, zda je opravdu slyší. Dokonce ani čtyři pokrývky a půl tuctu koberců nestačilo, a on do ní nemohl usměrnit žár, jako to udělal s půdou. Dokonce i kdyby ztenčil prameny, jak nejvíc to bylo možné, byla větší šance, že ji zabije, než zahřeje. Cítil tkanivo, které použil, aby zablokoval její průchod, bylo asi míli či dvě daleko v bouři. Jestli se ji pokusí donést tak daleko, ani jeden z nich nepřežije. Potřebovali přístřešek a potřebovali ho tady.

Usměrnil prameny vzduchu a sníh se začal pohybovat proti větru, až se nahrnul kolem čtverce o straně asi tři kroky s mezerou pro dveře, a sněhové stěny se zvedaly stále výš. Sníh se stlačoval, až se leskl jako led, a nakonec se jako střecha překlenul v dost velké výšce, aby se mohl postavit. Uchopil Aviendhu do náručí a vklopýtal do tmavého vnitřku, načež v rozích spletl a svázal plameny, aby bylo světlo, a dalším usměrněním nabral další sníh a uzavřel dveře.

Už když vítr zůstal venku, cítil se tepleji, ale to nebude asi stačit. Použil trik, který mu ukázal Asmodean, spletl vzduch a oheň a vzduch kolem nich se ohřál. Neodvažoval se však tkanivo zavázat. Kdyby usnul, mohl by žár zesílit a roztavit chýši. Co se toho týkalo, plameny byly skoro stejně nebezpečné, ale on byl příliš utahaný a promrzlý, aby udržel víc než jedno tkanivo.

Půda uvnitř byla vyčištěna během stavby, takže tu byla holá písčitá hlína s několika suchými lístky, které nepoznal, a nějaké ubohé suché býlí, pro něj stejně cizí. Propustil tkanivo, jež ohřívalo vzduch, a zahřál hlínu natolik, aby z ní vyhnal mráz, a pak znovu spletl původní pramínky. Měl co dělat, aby Aviendhu na zem zlehka položil a nepustil ji.

Vsunul ruku pod pokrývky, aby jí mohl sáhnout na tvář a na rameno. Po obličeji jí stékaly pramínky vody, jak jí tál led z vlasů. Jemu byla zima, ale ona byla jako led. Potřebovala každý ždibíček tepla, který pro ni dokázal opatřit, a on se neodvažoval zahřát vzduch víc. Na stěnách zevnitř se již leskla tenká vrstva roztáté vody. Ať už se cítil jak chtěl zamrzlý, pořád měl v těle víc tepla než ona.

Svlékl se, zalezl k ní pod pokrývky a nahoru naskládal ještě své vlhké šatstvo. Mělo by pomoci zadržet tělesné teplo uvnitř. Cítil její nádherné tělo, jak měl hmat posílený ještě prázdnotou a saidínem. Vedle její pleti vypadalo i hedvábí drsně. Ve srovnání s její pletí byl satén... Nemysli. Shrnul jí z obličeje mokré vlasy. Měl jí je usušit, ale voda už nebyla tak ledová a tady stejně nebylo kromě pokrývek či jejich šatů nic jiného. Oči měla zavřené a vedle něj se pomalu zvedala její hruď. Její hlava mu spočívala na ruce, stulená pod ramenem. Kdyby nebyla jako zima sama, mohla by spát. Tak klidná. Vůbec ne rozzlobená. Tak krásná. Přestaň myslet. Tento rázný rozkaz přišel zvenčí, mimo prázdnotu, jež ho obklopovala. Mluv.

Snažil se vykládat o první věci, jež mu přišla na mysl, o Elain a zmatku, jejž způsobily její dva dopisy, ale myšlenky na zlatovlasou Elain okamžitě přejely po povrchu prázdnoty, vzpomínky na to, jak se líbali ve skrytých zákoutích v Kameni. Nemysli na líbání, hlupáku! Přenesl myšlenky na Min. Takhle na Min ještě nikdy nepomyslel. No, pár snů se přece nemohlo počítat. Min by mu byla vylepila políček, kdyby se ji někdy pokusil políbit, nebo by se mu vysmála a nazvala by ho troubou. Jenže to vypadalo, že povídání o kterékoliv ženě mu jenom tím víc připomíná, že má v náručí ženu, jež na sobě nemá žádné šaty. Naplněn jedinou silou cítil její vůni, cítil každý coul jejího těla stejně jasně, jako by ji hladil... Prázdnota se zachvěla. Světlo, jenom se ji snažíš zahřát! Přestaň myslet na špinavosti, člověče!

Snažil se zahnat podobné myšlenky, a tak začal vyprávět o svých nadějích pro Cairhien, jak přinese mír a konec hladomoru, jak k sobě přimkne státy bez dalšího krveprolévání. Ale tohle vyprávění mělo svůj vlastní život také, svou vlastní nevyhnutelnou cestu vedoucí do Shayol Ghulu, kde se bude muset postavit Temnému a zemřít, pokud proroctví mluvila pravdu. Připadalo mu zbabělé říkat, že doufá, že by to mohl nějak přežít. Aielové zbabělost neznali. Nejhorší z nich byl udatný jako lev. „Rozbití světa zabilo slabé,“ slyšel říkat Baela, „a Trojí země zabila zbabělce.“

Začal mluvit o tom, kde by tak asi mohli být, kam je mohla zavést při tom svém divokém, nesmyslném útěku. Bylo to horší než nesmyslné. Bylo to šílené. A přesto on věděl, že utíkala před ním. Utíkala před ním. Jak ho jen musela nenávidět, když prchala, jak nejdál mohla, místo aby mu prostě řekla, aby ji nechal vykoupat v soukromí.

„Měl jsem zaklepat.“ Na dveře své vlastní ložnice? „Vím, že jsi nechtěla být v mé blízkosti. Nemusíš. Ať už chtějí moudré cokoliv, cokoliv říkají, ty se vrátíš do jejich stanů. Už se ke mně nebudeš nikdy muset přiblížit. Vlastně, jestli to uděláš, tak... tak tě pošlu pryč.“ Proč přitom zaváhal? Ona mu věnovala jen hněv, chlad a hořkost, když byla vzhůru, a když spala... „Byla to pěkná hloupost. Mohla ses zabít.“ Znovu ji pohladil po vlasech. Nějak nemohl přestat. „Jestli ještě někdy uděláš něco třebas jen zpolovice tak hloupého, tak ti zlámu vaz. Máš vůbec ponětí, jak mi bude chybět slyšet tě v noci, jak vedle mě dýcháš?“ Chybět? Vždyť ho tím doháněla k šílenství! To on byl ten, kdo šílel. Musí toho hned nechat. „Půjdeš pryč, a tím to končí, i kdybych tě měl poslat zpátky do Rhuideanu. Moudré mi nemůžou bránit, když promluvím jako Car’a’carn. Už přede mnou nebudeš muset nikdy utíkat.“

Ruka, která nedokázala přestat hladit, se zarazila, když se žena zavrtěla. Rand si uvědomil, že má již kůži na dotek teplou. Vlastně velmi teplou. Měl by se slušně zabalit do pokrývky a odtáhnout se. Otevřela oči, jasné a tmavě zelené. Upřeně na něj hleděla ze vzdálenosti necelého půl lokte. Jeho přítomnost ji zřejmě nijak nepřekvapila. Sundal z ní své ruce a chtěl vyklouznout pryč, ale ona ho pevně chytila za vlasy, až to zabolelo. Kdyby se pohnul, zůstala by mu lysina. Nedala mu možnost něco vysvětlovat. „Slíbila jsem své skoro-sestře, že tě budu hlídat.“ Zdálo se, že mluví k sobě stejně jako k němu, téměř bezvýrazným hlasem. „Utíkala jsem před tebou, jak jsem jen stačila, abych zaštítila svou čest. A ty jsi mě následoval dokonce až sem. Kruhy nelžou a já už nemůžu utíkat.“ Ke konci mluvila rozhodně. „Už nebudu utíkat.“

Rand se jí chtěl zeptat, co tím myslí, zatímco se neustále snažil dostat její prsty z vlasů, ale ona ho popadla druhou rukou na opačné straně a přitáhla si jeho ústa ke svým. Tím udělala konec racionálnímu myšlení. Prázdnota se roztříštila a saidín se ztratil. Rand si nemyslel, že by sám dokázal přestat, i kdyby to chtěl, jenže ho stejně ani nenapadlo, že by to měl chtít, a ona rozhodně nechtěla, aby to udělal. Vlastně poslední aspoň trochu rozumná myšlenka na velmi dlouhou dobu byla, že si vůbec nemyslí, že by dokázal zarazit ji.

O hodnou dobu později – dvě hodiny, možná tři, nemohl si být jist – ležel na kobercích s pokrývkami přes sebe a rukama za hlavou a pozoroval Aviendhu, jak prohlíží kluzké bílé stěny. Zadržely překvapivé teplo. Nebylo třeba znovu sáhnout pro saidín ani aby zahnal chlad, ani aby se ohřál vzduch. Aviendha si při vstávání jen prsty prohrábla vlasy a pohybovala se ve své nahotě naprosto bez rozpaků. Ovšem, bylo trochu pozdě stydět se za něco tak nepatrného, jako nemít na sobě žádné šaty. Rand se bál, že když ji tahal z vody, poranil ji, ale ona měla po těle míň škrábanců než on a kupodivu jí nijak neubíraly na kráse.

„Co je to?“ vyzvídala.

„Sníh.“ Jak nejlépe uměl, jí vysvětlil, co je to sníh, ale ona jenom potřásla hlavou, částečně ohromeně, částečně nevěřícně. Někomu, kdo vyrostl v Pustině, musela zmrzlá voda padající z oblohy připadat naprosto stejně nemožná jako létání. Podle záznamů, když v Pustině jednou jedinkrát pršelo, byla to jeho práce.

Když si přetahovala spodničku přes hlavu, nemohl si lítostivě nepovzdechnout. „Moudré nás můžou sezdat, jakmile se vrátíme.“ Stále ještě cítil tkanivo, jež drželo průchod otevřený.

Aviendžina tmavě narudlá hlava se vynořila z výstřihu spodničky a ona se na něj upřeně podívala. Ne nepřátelsky, ale přátelsky taky ne. Spíš odhodlaně. „Proč si myslíš, že nějaký muž má právo se mě na tohle zeptat? Kromě toho, ty patříš Elain.“

Randovi se po chvíli konečně podařilo zavřít ústa. „Aviendho, právě jsme... My dva... Světlo, teď se musíme vzít. Ne že bych to dělal, protože musím,“ dodával spěšně. „Chci to.“ Vlastně si tím ale vůbec nebyl jistý. Věřil, že by ji mohl milovat, ale stejně věřil, že by mohl milovat i Elain. A z nějakého důvodu se do toho přidala ještě Min. Jsi stejně velký smilník jako Mat. Ale pro jednou mohl udělat, co bylo správné, protože to bylo správné.

Ona si odfrkla a sáhla na punčochy, aby se přesvědčila, že jsou suché. Pak se posadila a natáhla si je. „Egwain mi vykládala, jaké máte v tom vašem Dvouříčí svatební zvyky.“

„Ty chceš čekat celý rok?“ zeptal se jí nevěřícně.

„Rok. Ano, tohle jsem chtěla říct.“ Nikdy si neuvědomil, jaký kus nohy žena ukáže, když si natahuje punčochu. Zvláštní, že to může působit tak vzrušujícím dojmem, když ji viděl nahou a zpocenou a... Soustředil se na to, co říká. „Egwain říkala, že uvažovala o tom, že požádá svou matku o svolení ke svatbě s tebou, ale než se o tom zmínila, její matka jí řekla, že musí počkat další rok, i když už má vlasy spletené do copu.“ Aviendha se zamračila s kolenem až pod bradou. „Je to správně? Říkala, že dívka si nesmí zaplést vlasy do copu, dokud není dost stará, aby se mohla vdát. Rozumíš tomu, co říkám? Vypadáš jako ryba, co ji Moirain chytila v řece.“ V Pustině žádné ryby nebyly. Aielové je znali jen z knih.

„Ovšemže vím,“ prohlásil Rand. Podle toho, kolik z jejích řečí pochopil, mohl stejně dobře být hluchý a slepý. Posunul se pod pokrývkou a snažil se mluvit, jako by si byl jist, že všechno zvládne. „Alespoň... No, tyhle zvyky jsou složité a já si nejsem jistý, o kterém z nich mluvíš.“

Aviendha se na něj chvíli podezíravě dívala, ale aielské zvyky byly tak složité, že mu věřila. Ve Dvouříčí jste spolu rok chodili, a když jste se k sobě hodili, tak jste se zasnoubili a nakonec vzali. Dál zvyky nezacházely. Ona však při oblékání pokračovala dál. „Myslím to, jak dívka během roku požádá svou matku o svolení, a taky vědmu. Neříkám, že tomu rozumím.“ Přes hlavu si přetáhla živůtek, takže jí chvíli bylo špatně rozumět. „Když ho chce a je dost stará, aby se vdala, tak k čemu potřebuje svolení? Ale chápej, podle našich zvyků,“ z jejího tónu bylo jasné, že to jsou ty jediné, které jsou důležité, „je na mně, abych se rozhodla, jestli tě požádám, a já to neudělám. Podle vašich zvyků,“ připjala si opasek a zamítavě zavrtěla hlavou, „nemám svolení své matky. A ty bys, předpokládám, potřeboval povolení otce. Nebo svého otce-bratra, když je tvůj otec mrtvý, ne? My to ale nemáme, takže se nemůžeme vzít.“ Začala skládat šátek, aby si ho mohla ovázat kolem hlavy.

„Chápu,“ řekl slabě. Každý chlapec z Dvouříčí, který by požádal svého otce o něco takového, by dostal jednu – nebo víc – za uši. Když si pomyslel na mládence, kteří se celí potili strachy, že někdo, kdokoliv, zjistí, co provádějí s děvčaty, jež si chtějí vzít... Například si vzpomínal, když Nyneiva chytila Kimry Lewinovou a Bara Dowtryho v seníku Barova otce. Kimry nosila vlasy spletené již pět let, ale když s ní skončila Nyneiva, převzala to za ni panímáma Lewinová. Ženský kroužek ubohého Bara málem zaživa stáhl z kůže, a to nebylo nic proti tomu, co ženské dělaly Kimry ten měsíc, o kterém si myslely, že je nejkratší slušná doba čekání do svatby. Tajně se povídal vtip, aby to nezaslechla žádná členka ženského kroužku, že ani Bar, ani Kimry se celý první týden svého manželství nedokázali posadit na zadek. Rand předpokládal, že Kimry opomněla požádat o dovolení. „Ale hádám, že Egwain stejně neznala všechny mužské zvyky,“ pokračoval. „Ženy nevědí vše. Chápej, jelikož jsem s tím začal já, tak se musíme vzít. Na povolení nezáleží.“

„Ty že jsi s tím začal?“ Odfrkla si důrazně a významně. Aielanky, Andořanky i všechny ostatní ženy používaly tenhle zvuk jako proutek, aby člověka buď pobídly, nebo ztloukly. „Ale na tom stejně nezáleží, protože tady se řídíme aielskými zvyky. Tohle se už nikdy nestane, Rande al’Thore.“ Lítost v jejím hlase ho překvapila – a potěšila. „Ty patříš skoro-sestře mé skoro-sestry. Mám teď k Elain toh, ale do toho tobě nic není. To tady budeš ležet věčně? Slyšela jsem, že muži po tom bývají líní, ale nemůže zbývat moc času do chvíle, než budou kmeny připravené ráno vyrazit na cestu. Ty musíš být tam.“ Náhle se sklíčeným výrazem klesla na kolena. „Jestli se dokážeme vrátit. Nejsem si jistá, že si pamatuju, jak jsem udělala tu díru, Rande al’Thore. Musíš najít cestu zpátky.“

Rand jí řekl, jak průchod zablokoval, a že pořád cítí, jak drží. Aviendze se ulevilo, dokonce se na něj usmála. Ale když zkřížila nohy a upravila si suknice, bylo zřejmé, že se nehodlá obrátit, zatímco se on bude oblékat.

„Je to spravedlivé,“ zamumlal si pro sebe po delší době a vyškrábal se z pokrývek.

Snažil se být stejně nenucený jako ona, ale nebylo to snadné. Pokaždé, když se k ní obrátil zády, ucítil na sobě její oči jako dotek ruky. Neměla důvod mu sdělovat, že má pěkný zadek. On neřekl nic o tom, jak je krásná. Ona to ale stejně řekla jenom proto, aby se začervenal. Ženy se na muže takhle nedívaly. A taky nežádají svou matku o svolení k...? Měl takové nejasné tušení, že život s Aviendhou se tímhle ani trochu nezjednodušil.