Oheň z nebes

4 Soumrak

Se svým doprovodem Far Dareis Mai Rand přicházel k rhuideanské střeše Děv. Bílé schody, táhnoucí se po celé šířce vysoké budovy, kde každý stupeň byl krok dlouhý, vedly k silným kanelovaným sloupům deset sáhů vysokým, které v šeru vypadaly černé, ale za dne byly jasně modré. Vnější zdi budovy byly obloženy mozaikovým vzorem z polévaných bílých a modrých kachlí, tvořících na pohled nekonečné spirály. Na obrovském okně z barevných skel přímo nad sloupy byla vidět černovlasá žena tři sáhy vysoká, ve složitém modrém rouše, se zvednutou pravicí v gestu, které mohlo znamenat požehnání, či rozkaz zastavit. Tvář měla klidnou a zároveň vážnou. Ať to byl kdo chtěl, rozhodně to nebyla Aielanka, ne s tak světlou pletí a tmavýma očima. Možná to byla Aes Sedai. Rand si o podpatek vyklepal fajfku a strčil ji do kapsy kabátce, než vykročil do schodů.

Kromě gai’šainů pod střechu Děv nesměl vstoupit žádný muž, žádný muž v žádné držbě v celé Pustině. Náčelník i pokrevní příbuzný některé z Děv klidně mohl zemřít, kdyby se o to pokusil, i když ve skutečnosti by něco takového žádného Aielana ani ve snu nenapadlo. Úplně stejné to bylo ve všech společenstvech, dovnitř směli jen členové toho kterého společenstva a gai’šainové.

Dvě Děvy, stojící na stráži před vysokými bronzovými dveřmi, si prstovou řečí, kterou používaly Děvy, něco rychle sdělily a zadívaly se jeho směrem, jak se tak blížil sloupovím, a pak se na sebe zazubily. Rand by byl moc rád věděl, co si řekly. I v tak suché zemi, jako byla Pustina, se bronz po jisté době potáhl měděnkou, ale gai’šainové je vyleštily, až vypadaly jako nové. Teď byly otevřené dokořán, a dvojice strážkyň se Randovi nijak nesnažila bránit v cestě, když s Adelin a ostatními v patách procházel dovnitř.

Široké chodby s podlahou z bílých dlaždic a veliké místnosti uvnitř byly plné Děv, které posedávaly na barevných poduškách, povídaly si, ošetřovaly zbraně a hrály drápky či dámu nebo tisíc květin, což byla aielská hra, při níž se vytvářely vzory z plochých kamínků s vyřezanými snad stovkami různých znaků. Svým úkolům, čištění, posluhování, spravování a dolévání oleje do lamp nejrůznějších tvarů a velikostí, od kousků z prosté polévané kameniny přes uloupené pozlacené lampy po vysoké stojací lampy, které posbírali po městě, se tu věnovaly zástupy gai’šainů. Ve většině místností pokrývaly podlahu a stěny barevné běhouny a koberce jasných barev tolika vzorů a stylů, kolik bylo běhounů a koberců. Stěny a strop už tak byly pokryty mozaikou zobrazující lesy a řeky a oblohu, které v Pustině nikdy nikdo neviděl.

Mladé či staré, když ho Děvy zahlédly, téměř všechny se usmívaly a některé na něj důvěrně kývly či ho poplácaly po rameni. Jiné na něho volaly a ptaly se, jak se má, jestli jedl, zda by chtěl, aby mu gai’šainové přinesli víno nebo vodu. Rand odpovídal krátce, i když s úsměvem. Má se dobře a nemá hlad ani žízeň. Šel dál, a při řeči ani nezpomalil. Kdyby to udělal, nevyhnutelně by musel zastavit, a na to dnes večer neměl náladu.

Far Dareis Mai si jej jistým způsobem osvojily. Některé se k němu chovaly jako k synovi, jiné jako k bratrovi. Věk s tím však zřejmě neměl nic společného. Ženy s bílými vlasy si s ním mohly nad čajem povídat jako s bratrem, kdežto Děvy o necelý rok starší než on se ujišťovaly, že má správné šaty do vedra venku. Nedalo se tomu nijak vyhnout, ony to prostě dělaly a on nevěděl, jak by je mohl zastavit, leda by proti všem použil jedinou sílu.

Napadlo ho, že by zkusil přimět jiné společenstvo, aby mu opatřilo tělesnou stráž – třeba Shae’en M'taal, Kamenné psy, nebo Aethan Dor, Rudé štíty. Rhuark býval Rudým štítem, než se stal náčelníkem – jenže jaký důvod by mohl udat? Určitě ne pravdu. Pouhá představa, jak to vysvětluje Rhuarkovi a ostatním, ho zneklidňovala. S tím, jaký byl aielský humor, by si dokonce i zatrpklý starý Han polámal smíchy žebra. Vlastně libovolný důvod by byl nejspíš urážkou cti jedné každé Děvy do poslední. Aspoň že se k němu mateřsky chovaly zřídka jinde než pod střechou, kde to neviděl nikdo kromě nich a gai’šainů, kteří moc dobře věděli, že nemají mluvit o tom, co se tady děje. „Děvy,“ řekl kdysi, „ponesou mou čest.“ Všichni si to pamatovali a Děvy na to byly tak pyšné, jako by každé dal trůn. Ale jak se ukázalo, nosily ji způsobem, který si vybraly samy.

Adelin a ostatní čtyři ho opustily a připojily se ke svým kamarádkám, ale když po širokých bílých točitých schodech šplhal do vyšších poschodí, zdaleka nebyl sám. Skoro na každém kroku musel odpovídat na stejné otázky. Ne, nemá hlad. Ano, ví, že si na to vedro ještě nezvykl, a ne, nestrávil příliš mnoho času na slunci. Snášel to všechno trpělivě, ale když se dostal na druhé poschodí nad velkým oknem, vydechl si úlevou. Tady na širokých chodbách ani na schodech vedoucích výš nebyly žádné Děvy ani gai’šainové. Holé stěny a prázdné komnaty zdůrazňovaly nepřítomnost lidí, ale poté, co prošel spodními poschodími, byla samota požehnáním.

Jako ložnici používal komnatu bez oken poblíž středu budovy, jednu z těch mála, co nebyly tak obrovské, i když strop byl pořád dost vysoko, takže místnost byla stejně dlouhá jako vysoká. Rand neměl tušení, k jakému účelu místnost sloužila původně. Mozaika s liánami kolem malého krbu byla jedinou výzdobou. Řekl by, že to byl pokoj pro sluhu, ale pokoje sloužících obvykle nemívaly bronzem okované dveře, jakkoliv prosté, které teď zavřel. Gai’šainové vyleštili kov do matného lesku. Na modrých dlaždicích podlahy leželo poházeno pár polštářů se střapci na sezení a silná matrace na vrstvě vázaných koberců jasných barev na spaní. Na podlaze u „postele“ stál prostý modře polévaný džbán s vodou a tmavozelený hrníček. To bylo všechno, až na dvě stojací lampy se třemi svítidly, které již hořely, a půl sáhu vysokou hromádku knih v rohu. S poněkud unaveným povzdechem si ještě v botách a kabátci lehl na matraci. Ať se přeskládával jak chtěl, pořád to nebylo o moc měkčí, než kdyby ležel na holé podlaze.

Do místnosti pronikal noční chlad, ale Rand se nenamáhal zapálit sušený kravský trus v krbu. Mnohem raději čelil zimě než tomu smradu. Asmodean se mu snažil ukázat jednoduchý způsob, jak udržet pokoj vyhřátý. Jednoduchý, ale člověk neměl sílu jej provádět sám. Jedinkrát, když to Rand zkusil, se probudil uprostřed noci s lapáním po dechu a okraje koberců doutnaly, jak byla rozpálená podlaha. Víckrát to už nezkusil.

Vybral si k přebývání tuto budovu, protože byla celá a poblíž velkého náměstí. Vysoké stropy dávaly pocit chladu i v tom největším denním žáru a silné stěny zaháněly ten nejhorší noční mráz. Tehdy to samozřejmě nebyla střecha Děv. Jednou ráno se prostě vzbudil a zjistil, že tomu tak je. Děvy byly v každém pokoji v prvních dvou poschodích a u dveří stály jejich stráže. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že tuto budovu považují za střechu svého společenstva tady v Rhuideanu, a přesto čekají, že tu on zůstane dál. Ve skutečnosti byly připraveny přesunout střechu kamkoliv, kam by odešel. Proto se musel s kmenovými náčelníky scházet jinde. Podařilo se mu jedině přemluvit Děvy, aby souhlasily, že se budou držet dole a nebudou chodit na poschodí, kde spával. To bylo neustále zdrojem jejich žertů a pobavení. Dokonce ani Car’a’carn není král, připomínal si suše. Už dvakrát se musel přesunout výš, jak počet Děv stoupal. Nepřítomně se snažil vypočítat, kolik se jich ještě může přistěhovat, než bude muset spát na střeše.

To bylo lepší, než si připomínat, jak si nechal Moirain zalézt pod kůži. Nehodlal jí prozradit své plány do dne, kdy se Aielové pohnou. Aes Sedai přesně věděla, jak manipulovat s jeho city, jak ho rozzlobit tak, aby řekl víc, než chtěl. Nikdy jsem se tolik nerozčiloval. Proč je tak těžké se ovládat? No, ona nemohla udělat nic, aby ho zastavila. Rand si to aspoň nemyslel. Musel si prostě pamatovat, že si s ní má dávat pozor. Díky svým rostoucím schopnostem se k ní občas choval neopatrně, ale i když on byl mnohem mnohem silnější, ona toho pořád věděla víc než on i přesto, že ho Asmodean učil.

Jistým způsobem bylo méně důležité, když své plány prozradil Asmodeanovi, než vyjevit své záměry Aes Sedai. Pro Moirain jsem pořád jenom ovčák, kterého může použít k cílům Věže, ale pro Asmodeana jsem jediná větev, které se může držet v záplavě. Zvláštní představa, že nejspíš věří jednomu ze Zaprodanců víc, než mohl důvěřovat Moirain. Ne že by oběma mohl důvěřovat příliš. Asmodean. Jestli ho jeho spojení s Temným ochraňovalo před špínou na saidínu, tak musel existovat i jiný způsob, jak to udělat. Nebo jak ho očistit.

Potíž byla v tom, že než přešli na stranu Stínu, patřili Zaprodanci k nejsilnějším Aes Sedai ve věku pověstí, kdy věci, o nichž se teď Bílé věži ani nesnilo, bývaly zcela běžné. Jestli Asmodean žádný způsob neznal, tak nejspíš žádný ani neexistoval. Musí existovat. Musí tu něco být. Nebudu tu jenom tak sedět a čekat, až se zblázním a zemřu.

To byla čirá hloupost. Proroctví mu určilo schůzku v Shayol Ghulu. Kdy, to nevěděl. Ale po ní už si nebude muset dělat starosti s tím, že zešílí. Zachvěl se a napadlo ho, že by si přece jen měl rozvinout pokrývky.

Zaslechl z chodby tiché kroky a prudce se narovnal. Říkal jsem jim to! Jestli nemůžou...! Žena, která s náručí silných vlněných pokrývek otevřela dveře, nebyla z těch, jež by čekal.

Aviendha se zastavila hned za dveřmi a upřela na něj chladné, modrozelené oči. Byla to víc než jen hezká žena v jeho věku. Než se přednedávnem vzdala oštěpu, aby se mohla stát moudrou, bývala Děvou. Tmavší narudlé vlasy měla pořád kus nad rameny a složený hnědý šátek, aby jí vlasy nepadaly do čela, skoro nepotřebovala. S hnědou loktuší vypadala trochu neohrabaně a nabírané šedé sukně ji zjevně rozčilovaly.

Rand pocítil bodnutí žárlivosti, když spatřil stříbrný náhrdelník, jejž nosila, umnou řádku složitě vypracovaných koleček, každé jiné. Kdo jí ho dal? Sama by si ho nevybrala, nějak neměla šperky zrovna v lásce. Jediný její další šperk byl slonovinový náramek s růžičkami vyřezanými do nejmenších podrobností. Ten jí dal sám a nebyl si jist, zda mu to již odpustila. V každém případě od něj bylo hloupé na ni žárlit.

„Neviděl jsem tě už deset dní,“ poznamenal. „Myslel jsem, že mi tě moudré uvážou na ruku, jakmile zjistí, že jsem je vytlačil ze svých snů.“ Asmodeana dost pobavilo, že je to první věc, kterou se chtěl Rand naučit, a potom byl zoufalý kvůli tomu, jak dlouho mu trvalo, než se to naučil.

„Musím se sama učit, Rande al’Thore.“ Bude jednou z toho mála moudrých, které umějí usměrňovat. To bylo součástí jejího výcviku. „Nejsem jedna z těch vašich mokřinských žen, co postávají kolem, aby ses na ně mohl podívat, kdykoliv se ti zachce.“ Přesto, že znala Egwain, a vlastně taky Elain, měla podivně pokřivený názor na to, čemu říkala mokřinské ženy, a vlastně na mokřiňany jako celek. „Nepotěšilo je, cos udělal.“ Myslela tím Amys, Bair a Melain, tři snílky moudrých, které ji učily a snažily se ho hlídat. Aviendha smutně potřásla hlavou. „A zvlášť je nepotěšilo, že jsem ti prozradila, že chodí ve tvých snech.“

Rand na ni zazíral. „Tys jim to řekla? Ale tys mi přece nic neprozradila. Uhodl jsem to sám a nakonec bych k tomu došel stejně, i kdyby sis nenechala nic uklouznout. Aviendho, ony mi řekly, že ve svých snech dokážou mluvit s lidmi. Od toho už to byl jenom krůček."

„Ty bys chtěl, abych se znectila ještě víc?“ Hlas měla docela vyrovnaný, ale očima by dokázala zapálit oheň v krbu. „Neznectím se kvůli tobě ani kvůli žádnému jinému muži! Ukázala jsem ti stopu, kterou jsi mohl sledovat, a nebudu svou hanbu popírat. Měla jsem tě nechat zmrznout.“ S tím mu hodila pokrývky na hlavu.

Rand je stáhl a položil stranou na matraci, zatímco se snažil vymyslet, co by měl říci. Zase ji’e’toh. Ta žena byla plná trnů jako planá růže. Údajně měla za úkol učit ho aielským zvykům, ale Rand znal její skutečné pověření, měla ho špehovat pro moudré. Ať už Aielové spojovali se špehováním jakkoliv velkou hanbu, na moudré se to zřejmě nevztahovalo. Věděly, že to ví, ale zdálo se, že jim to hlavu nedělá, a dokud byly ochotné nechat věci tak, jak byly, byl on ochoten to nechat plavat taky. Například Aviendha nebyla příliš dobrý špeh. Skoro nikdy se nesnažila něco vyzvědět a její vlastní výbušná povaha jí překážela v tom, aby ho rozzlobila nebo ho donutila, aby se cítil provinile, jako to dělala Moirain. Navíc mu byla občas její společnost opravdu příjemná, když zapomněla vystrčit drápky. Aspoň věděl, koho Amys a ostatní poslaly, aby na něj dohlížel. Kdyby to nebyla ona, byl by to někdo jiný, a on by musel pořád přemýšlet kdo. Kromě toho si s ním nikdy nedávala pozor.

Mat, Egwain, dokonce i Moirain se na něj občas dívali očima, které viděly Draka Znovuzrozeného, nebo alespoň nebezpečného muže, jenž může usměrňovat. Kmenoví náčelníci a moudré viděli Toho, jenž přichází s úsvitem, muže, jemuž proroctví předpověděla, že Aiely zlomí jako suché větévky. Pokud se ho přímo nebáli, stejně s ním zacházeli jako s červenou zmijí, s níž museli žít. Ať už Aviendha viděla cokoliv, nikdy jí to nebránilo, aby byla kousavá, kdykoliv se k tomu rozhodla, což dělala většinu času.

Docela zvláštní uklidnění, ale ve srovnání s tím ostatním ho to stejně uklidňovalo. Chyběla mu. Dokonce natrhal květy z nějakých trnitých rostlin vyskytujících se v okolí Rhuideanu – prsty si rozpíchal do krve, než si uvědomil, že by mohl použít jedinou sílu – a poslal jí je, snad půltucetkrát. Děvy květiny odnesly osobně, místo aby poslaly gai’šainy. Ona mu samozřejmě nikdy ani nepoděkovala.

„Děkuju,“ řekl nakonec a sáhl na pokrývky. Vypadaly jako docela bezpečný námět. „V noci jich tady asi nemůžeš mít nikdy dost.“

„Enaila mě požádala, abych ti je donesla, když zjistila, že jsem tě sem přišla navštívit.“ Rty se jí zachvěly, jak se málem pobaveně usmála. „Hodně sester oštěpu si dělalo starosti, že by ti nemuselo být dost teplo. Jsem tady, abych se přesvědčila, že si na noc zapálíš oheň. Včera v noci jsi to neudělal.“

Rand cítil, jak mu rudnou tváře. Věděla to. No, musela to vědět, že? Ty zatracené Děvy jí už možná neříkaly úplně všechno, ale taky se před ní nenamáhaly něco skrývat. „Proč bys mě měla chodit navštěvovat?“

K jeho překvapení zkřížila ruce na prsou a dvakrát přešla pokojem, než se zastavila a zlobně se na něj zamračila. „Tohle nebyl všimný dar,“ obvinila ho a zamávala náramkem. „To jsi přiznal sám.“ Pravda, i když měl dojem, že by mu byla klidně schopná vrazit nůž mezi žebra, kdyby to neuznal. „Byl to prostě jenom hloupý dárek od muže, který neví a ani se nestará o to, co moje – co by si mohly sestry oštěpu pomyslet. No, tohle taky nemá žádný význam.“ Vytáhla cosi z váčku a hodila to na matraci vedle něj. „To ruší dluh mezi námi.“

Rand zvedl předmět, který mu hodila, a obrátil ho v dlaních. Přezka k opasku ve tvaru draka, dobrá zdobená ocel vykládaná zlatem. „Děkuju. Je to nádherné, Aviendho, a ty nemusíš splácet žádné dluhy.“

„Jestli to nevezmeš jako splátku dluhu,“ pravila dost pevně, „tak to zahoď. Najdu něco jiného, abych ti dluh splatila. Je to jenom tretka.“

„Těžko tretka. Tohle jsi musela nechat vyrobit.“

„Nemysli si, že to něco znamená, Rande al’Thore. Když jsem... se vzdala oštěpu, oštěpy, nůž –“ nepřítomně pohladila opasek, kde mívala zavěšený nůž s dlouhou čepelí – „dokonce i hroty šípů mi moudré sebraly a daly kováři, aby z toho vyrobil prosté dárky. Většinu jsem rozdala kamarádkám, ale moudré mě přinutily vyjmenovat tři muže a tři ženy, které nejvíc nenávidím, a nařídily mi, abych každému dala dar, který jsem vlastnoručně vyrobila ze svých zbraní. Bair říká, že to učí pokoře.“ S rovnými zády, zamračená, odsekávající každé slovo, vypadala a mluvila jako cokoliv, jen ne jako pokorná žena. „Tak si nemysli, že to něco znamená.“

„Nic to neznamená,“ řekl Rand a smutně kývl. Ne že by opravdu chtěl, aby to něco znamenalo, ale docela by ho potěšilo, kdyby si mohl myslet, že v něm začíná vidět přítele. Byla to naprostá hloupost, žárlit. Rád bych věděl, kdo jí to dal? „Aviendho? Já byl jeden z těch, které tolik nenávidíš?“

„Ano, Rande al’Thore.“ Náhle mluvila ochraptěle. Na chvíli se odvrátila, zavřela oči a otřásla se. „Nenávidím tě z celého srdce. Nenávidím. A vždycky budu.“

Nenamáhal se ptát proč. Jednou se jí zeptal, proč ho nemá ráda, a ona mu málem utrhla nos. Ale neřekla mu to. Tohle však bylo zřejmě víc než nechuť, na niž ostatně často zapomínala. „Jestli mě opravdu nenávidíš,“ řekl váhavě, „požádám moudré, aby mi jako učitelku poslaly někoho jiného.“

„Ne!“

„Ale jestli –“

„Ne!“ Pokud něco, bylo její odmítnutí tentokrát ještě ohnivější. Ruce si dala v bok a začala vysvětlovat, jako by mu chtěla každé slovo zarazit hluboko do srdce. „I kdyby mi moudré dovolily přestat, mám toh, závazek a povinnost ke své skoro-sestře Elain na tebe dohlížet. Ty patříš jí, Rande al’Thore. Jí a žádné jiné ženě. Pamatuj si to.“

Rand málem rozhodil rukama. Aspoň mu tentokrát nepopisovala, jak Elain vypadá bez šatů. Na některé aielské zvyky se zvykalo hůř než na jiné. Občas ho napadlo, jestli se s Elain na tom „dohlížení“ dohodly. Nemohl tomu uvěřit, avšak ženy, které nebyly Aielanky, byly často stejně divné. Víc než o tomhle uvažoval rovněž o tom, před kým ho Aviendha asi měla chránit. – Kromě Děv a moudrých se na něj aielské ženy dívaly, jako by byl z poloviny ztělesněné proroctví, a tudíž vůbec ne z masa a krve, a z poloviny, jako by byl odporný had, který se dostal mezi děti. Moudré byly skoro stejně hrozné jako Moirain, když přišlo na to, aby udělal, co chtějí ony, a na Děvy nechtěl raději ani pomyslet. Všechno ho to dohánělo k zuřivosti.

„Teď mě poslouchej. Párkrát jsem Elain políbil a myslím, že se jí to líbilo stejně jako mně, ale nejsem zaslíbený žádné ženě. Nejsem si ani jistý, že to ode mě ještě chce.“ V rozmezí několika hodin mu napsala dva dopisy. – V jednom ho nazývala nejdražším světlem svého srdce, než přešla k oslovení, z nichž mu zahořely uši, kdežto ve druhém mu vynadala do chladnokrevných ničemů, psala, že už ho nechce nikdy vidět, a pak ho strhala víc, než to kdy dokázala Aviendha. Ženy byly rozhodně zvláštní. „A stejně nemám čas uvažovat o ženách. Jediné, co mám v hlavě, je sjednocení Aielů, dokonce i Shaidů, když to půjde. Chci –“ Se zasténáním se odmlčel, neboť do místnosti se za cinkám šperků vevlnila poslední žena, kterou by čekal, se stříbrným podnosem a karafou s vínem z foukaného skla a dvěma stříbrnými pohárky.

Průsvitné červené hedvábí, které měla Isendra ovinuté kolem hlavy, nijak nezakrývalo bledou krásu jejího srdčitého obličeje. Dlouhé tmavé vlasy a tmavé oči nemohly patřit žádné Aielance. Plné, našpulené rty měla vyzývavě zvlněné – dokud nezahlédla Aviendhu. Pak se její úsměv vytratil do něčeho ošklivého. Kromě šálu měla na sobě ještě tucet či víc náhrdelníků ze zlata a slonoviny, některé se zasazenými perlami nebo leštěnými drahokamy. Obě zápěstí jí tížilo stejně tolik náramků a kolem kotníků měla snad ještě víc nákotníčků. To bylo všechno. Nic jiného na sobě neměla. Rand se přinutil upírat jí oči pouze na obličej, ale i tak ho začaly pálit tváře.

Aviendha vypadala jako bouřkový mrak připravený metat blesky a Isendra jako žena, která právě zjistila, že ji chtějí zaživa uvařit v kotli. Rand si přál, aby právě teď byl v Jámě smrti nebo kdekoliv jinde, jen ne tady. Přesto se zvedl. Bude mít větší autoritu, když se na ně bude dívat svrchu, a ne obráceně. „Aviendho,“ začal, ale ona si ho nevšímala.

„S tím tě někdo poslal?“ zeptala se studeně.

Isendra otevřela ústa a bylo na ní jasně vidět, že hodlá zalhat, ale pak polkla a špitla: „Ne.“

„Byla jsi před tímhle varována, sordo.“ Sorda byl druh krysy, podle Aielů zvlášť poťouchlé a naprosto k ničemu. Jejich maso tak páchlo, že je kočky jen málokdy sežraly, když už nějakou zabily. „Adelin si myslela, že tě to posledně poučilo.“

Isendra sebou trhla a zakymácela se, jako by chtěla omdlít.

Rand se sebral. „Aviendho, jestli ji sem někdo poslal nebo ne, na tom nezáleží. Mám trochu žízeň, a když už byla tak laskavá a přinesla mi víno, měl bych jí za to snad poděkovat.“ Aviendha se chladně podívala na dva pohárky a zvedla obočí. Rand se zhluboka nadechl. „Neměla by být trestaná jen za to, že mi donesla něco k pití.“ Dával si dobrý pozor, aby se sám na podnos nepodíval. „Polovina Děv pod střechou se musí ptát, jestli –“

„Děvy ji chytily, když kradla Děvám, Rande al’Thore.“ Aviendžin hlas byl ještě studenější, než když mluvila k druhé ženě. „Už tak ses do záležitostí Far Dareis Mai zapletl příliš hluboko, víc, než by ti měly dovolit. Dokonce ani Car’a’carn nemůže mařit spravedlnost. Do toho tobě nic není.“

Rand se zamračil – a nechal to být. Ať už jí Děvy provedly cokoliv, Isendra si to určitě zasloužila. Nejen kvůli tomuhle. Vstoupila do Pustiny s Hadnanem Kadere, ale Kadere ani nepípl, když ji Děvy chytily za to, že ukradla šperky, jež teď byly to jediné, co měla povoleno nosit. Rand jen s velkým úsilím zabránil tomu, aby ji poslaly do Shary svázanou jako kůzle nebo aby ji nahou vypravily k Dračí stěně s jedním měchem vody. Když ji viděl, jak prosí o slitování, když si uvědomila, co Děvy zamýšlejí, nemohl se držet stranou. Jednou zabil ženu, ženu, která chtěla zabít jej, ale ta vzpomínka ho pořád pálila. Nemyslel si, že to někdy dokáže znovu, i kdyby byl v sázce jeho život. Pěkná hloupost, když Zaprodankyně nejspíš prahnou po jeho krvi, i něčem víc, ale tak to bylo. A když sám nemohl zabít ženu, jak by mohl zůstat stranou, když měla nějaká žena zemřít? I kdyby si to zasloužila?

To byla ta potíž. V každé zemi západně od Dračí stěny by Isendra jistě skončila na šibenici nebo u katova špalku za to, co o ní věděl. O ní a o Kaderem a nejspíš většině kupcových mužů, pokud ne o všech. Byli to temní druzi. A on je nemohl odhalit. Oni ani netušili, že to ví.

Pokud by byl některý z nich odhalen jako temný druh... Isendra to snášela, jak nejlépe dokázala, protože i sloužit a muset chodit nahá bylo lepší než být svázaná na rukou a na nohou a ponechaná na slunci, ale jakmile by je dostala do rukou Moirain, žádný z nich by nesmlčel. Aes Sedai neměly s temnými druhy o nic větší slitování než ostatní. Ona by jim zakrátko rozvázala jazyky. A Asmodean také přibyl do Pustiny s kupeckými povozy. Pokud Kadere a ostatní věděli, tak to byl jen další temný druh, i když temný druh s velkou mocí. Nepochybně si mysleli, že přijal službu u Draka Znovuzrozeného proto, že k tomu měl rozkazy od někoho ještě výše postaveného. Aby si udržel svého učitele, aby Moirain zabránil zabít je oba, což by nejspíš udělala, jakmile by to zjistila, musel Rand jejich tajemství zachovat.

Naštěstí se nikdo neptal, proč Aielové kupce a jeho muže tak pečlivě hlídají. Moirain si myslela, že je to jen obvyklé podezíravé chování Aielů k cizincům v Pustině, ještě zesílené tím, že jsou v Rhuideanu. Musela použít všechnu svou výmluvnost, aby Aiely přesvědčila, že nechali Kadereho a jeho vozy přijet do města. Podezření bylo na místě. Rhuark a ostatní náčelníci by nejspíš postavili stráže, i kdyby je o to Rand nepožádal. A Kadere byl zřejmě docela spokojený, že nemá mezi žebry oštěp.

Rand neměl tušení, jak tuhle situaci vyřeší. Nebo jestli vůbec může. Byla to pěkná šlamastyka. V příbězích kejklířů bývali v takových kleštích jedině zloduši.

Jakmile si byla Aviendha jistá, že se do toho nebude dál plést, obrátila svou pozornost zpátky k druhé ženě. „Smíš tu to víno nechat."

Isendra půvabně poklekla a se zvláštním výrazem na tváři položila podnos vedle matrace. Randovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se snaží na něj usmát tak, aby to Aielanka neviděla.

„A teď zaběhneš za první Děvou, kterou najdeš,“ pokračovala Aviendha, „a řekneš jí, cos udělala. Běž, sordo!“ Isendra s kvílením a lomením rukama za hlasitého chřestění různých šperků vyběhla z komnaty. Jakmile byla venku, Aviendha se prudce obrátila na Randa. „Ty patříš Elain! Nemáš právo snažit se svádět jiné ženy, a tuhle obzvlášť ne!“

„Tuhle?“ Rand zalapal po dechu. „Ty myslíš, že já –? Věř mi, Aviendho, i kdyby to byla poslední ženská na světě, pořád bych se od ní držel tak daleko, jak bych stačil utíkat.“

„To říkáš jen tak.“ Aviendha si odfrkla. „Sedmkrát ji zmrskali – sedmkrát! – za to, že se ti snažila vnutit do postele. Nebyla by takhle vytrvalá, kdyby se jí nedostalo povzbuzení. Čelí spravedlnosti Far Dareis Mai, a dokonce ani Car’a’carn do toho nemá co mluvit. Ber to jako dnešní lekci v našich zvycích. A pamatuj, že patříš mé skoro-sestře!“ Aniž by ho nechala něco k tomu říci, odkráčela s takovým výrazem, až Randa napadlo, že Isendra možná nepřežije, jestli ji Aviendha chytí.

Rand si dlouze vydechl, zvedl se a odnesl podnos s vínem do rohu místnosti. Nehodlal se napít ničeho, co mu přinesla Isendra.

Sedmkrát se ke mně snažila dostat? Musela zjistit, že se za ni přimluvil. Podle jejího způsobu uvažování to nepochybně znamenalo, že když byl ochoten tohle udělat kvůli zastřenému pohledu a úsměvu, co byl asi ochoten udělat pro víc? Zachvěl se při tom pomyšlení, stejně jako z rostoucího chladu v místnosti. To by měl v posteli mnohem raději štíra. Jestli se Děvám nepodaří ji přesvědčit, mohl by jí prozradit, co o ní ví. To by mělo ukončit všechny její plány.

Sfoukl lampy a stále v botách a plně oblečen si potmě vlezl na matraci a chvíli kolem sebe hmatal, až konečně našel pokrývky, které si přes sebe přetáhl. Bez ohně tušil, že do rána bude Aviendze opravdu vděčný. Nastavit ochrany z vláken ducha, které chránily jeho sny před vpádem, už bylo skoro automatické, ale když to dělal, tiše se pro sebe pochechtával. Mohl si zalézt do postele a pak s pomocí síly sfouknout lampy. Právě tyto prosté věci ho nikdy nenapadlo dělat s pomocí jediné síly.

Chvíli jen tak ležel a čekal, až teplo jeho těla vyhřeje pokrývky. Jak mohlo být to stejné místo tak rozpálené přes den a tak studené v noci, to nedokázal pochopit. Zasunul ruku pod kabátec a na boku nahmátl zpola zhojenou jizvu. Ta rána, ta, kterou ani Moirain nemohla pořádně vyléčit, bylo to, co ho nakonec zabije. Byl si tím jist. Jeho krev na kamenech Shayol Ghulu. Tak to stálo v proroctvích.

Ne dneska v noci. Dneska v noci na to nebudu myslet. Mám ještě trochu času. Ale jestli je teď možné proříznout zámky nožem, drží pořád dost pevně...? Ne. Ne dneska v noci.

Pod pokrývkami začalo být trochu tepleji a on se obrátil a marně se snažil najít pohodlnější polohu. Měl jsem se umýt, řekl si ospale. Egwain nejspíš teď byla v teplém potním stanu. Polovinu času, když jeden použil, snažila se s ním dovnitř dostat hrstka Děv – a málem se smíchy válely po zemi, když trval na tom, aby zůstaly venku. Už tak bylo dost špatné, že se musel svlékat a oblékat v páře.

Konečně přišel spánek a s ním bezpečně strážené sny, bezpečné před moudrými i všemi ostatními. Ale nestrážené před jeho vlastními myšlenkami. Neustále mu do nich vpadaly tři ženy. Isendra to nebyla, kromě jedné krátké noční můry, jež ho málem probudila. Střídavě se mu zdálo o Elain, Min a Aviendze, střídavě i dohromady. Jedině Elain se na něj kdy podívala jako na muže, ale všechny tři ho viděly jako to, kým byl, a ne čím byl. Kromě té noční můry byly všechny sny příjemné.