Oheň z nebes

24 Zpráva

Když se slunce sklonilo k západu, krajina se změnila. Kopce byly nižší, porost hustší. Často se svalená kamenná zídka kolem bývalého políčka změnila v hromádku, z níž vyrůstalo chroští, či vedla dlouhým hájem dubů, kalin a pekanů, borovic i bělokorých bříz a stromů, které Egwain ani neznala. Těm několika málo hospodářským budovám chyběla střecha a mezi zdmi již rostly stromy dvacet třicet loktů vysoké, hotové lesíky ohraničené kamennými zdmi, i se švitořícími ptáky a černoocasými veverkami. Když občas narazili na strouhu, vyvolalo to mezi Aiely stejně tolik řečí jako lesíky a tráva. Slýchali vyprávět příběhy o mokřinách, četli o nich v knihách zakoupených od kupců a formanů, jako byl Hadnan Kadere, ale jen málokterý z nich je od lovu na Lamana skutečně viděl na vlastní oči. Přizpůsobili se však rychle. Šedohnědé stany dobře splývaly se suchým listím pod stromy a usychající trávou a býlím. Tábor se táhl na míle, ve zlatém soumraku ho zviditelňovaly tisíce malých ohýnků.

Egwain byla šťastná, že může být ve stanu, jakmile ho gai’šainové postavili. Rozvázala si měkké boty, stáhla si je, i vlněné punčochy, a vrtíc prsty se natáhla na vrstvy barevných koberců. Toužila po tom, aby si mohla nohy namočit do mísy s vodou. Nemohla předstírat, že je tvrdá jako Aielanka, ale začínala měknout, jestli jí po pár hodinách napuchly nohy na dvojnásobek. Ovšem tady voda nebude problém. Nebo by neměl být – vzpomněla si na vysychající potůčky – ale určitě by si mohla dát zase skutečnou lázeň.

Cowinda, pokorná a tichá ve svém bílém hábitu, jí přinesla večeři, která se skládala ze světlých chlebových placek vyráběných ze zemaiové mouky a hustého vývaru v misce s červenými proužky. Egwain jedla úplně mechanicky, i když byla víc unavená než hladová. Poznala sušené papričky a fazole, ale nezeptala se, z čeho pochází tmavé maso. Králík, řekla si pevně a doufala, že to tak skutečně i je. Aielové jedli věci, ze kterých by se jí vlasy zkroutily víc, než jak je měla Elain. Byla ochotná se vsadit, že Rand se nemůže ani podívat na to, co jí. Muži byli v jídle vždycky hrozně vybíraví.

Když dojedla, natáhla se vedle zdobené stříbrné tepané lampy, která měla leštěný stříbrný kotouč, jenž odrážel a zesiloval její jas. Cítila se trochu provinile, když si uvědomila, že většina Aielů nemá jiné světlo než ze svých ohňů. Jenom pár si jich přineslo lampu či olej, tedy kromě moudrých a náčelníků klanů a kmenů. Nemělo však smysl sedět v nejasném osvětlení ohně, když mohla mít pořádné světlo. To jí připomnělo, že noci tady nebudou tak výrazným protikladem ke dnům jako v Pustině. Ve stanu již ostatně začínalo být nepříjemně teplo.

Krátce usměrnila prameny vzduchu, aby zdusila oheň, a zalovila v sedlových brašnách. Vytáhla odřenou, v kůži vázanou knihu, kterou si vypůjčila od Aviendhy. Byl to malý tlustý svazek hustě popsaný drobným písmem, které se ve špatném světle velmi špatně četlo, ale kniha se snadno nosila. Plamen, čepel a srdce, tak se kniha jmenovala. Byla to sbírka příběhů, ve kterých vystupovali Birgitte a Gaidal Cain, Anselan a Barashelle, Rogoš Orlozraký a Dunsinin a tucet dalších. Aviendha tvrdila, že se jí líbí kvůli dobrodružství a bitvám, a asi to tak bylo, ale jeden každý příběh vyprávěl také o lásce mezi mužem a ženou. Egwain byla ochotná připustit, že tohle se jí líbí, občas bouřlivá, občas něžná vlákna nehynoucí lásky. Tedy aspoň v duchu si to připouštěla. Těžko to byl ten druh zábavy, k níž se může žena, která aspoň předstírá zdravý rozum, přiznat veřejně.

Popravdě řečeno se jí číst chtělo stejně málo jako jíst – chtěla se jenom vykoupat a usnout, a možná by byla ochotná vzdát se i koupele – ale dneska v noci se měly s Amys sejít s Nyneivou v Tel’aran’rhiodu. Ať je Nyneiva kdekoliv na cestě do Ghealdanu, ještě tam určitě nebyla noc, a to znamenalo, že musí zůstat vzhůru.

Podle toho, co při jejich posledním setkání vykládala Elain, musel být zvěřinec docela vzrušující, i když si Egwain myslela, že Galadova přítomnost těžko stačila k tomu, aby tak utekly. Nyneivu a Elain podle ní prostě začalo bavit dobrodružství. Záležitost se Siuan byla ale špatná. Potřebovaly pevnou ruku, aby je udržela na uzdě. Zvláštní, že ji tohle napadlo v souvislosti s Nyneivou. Nyneiva byla vždycky ta s pevnou rukou. Ale od té epizody ve Věži v Tel’aran’rhiodu s ní musela stále méně bojovat.

Když obracela stránku, provinile si uvědomila, že se těší, až dnes uvidí Nyneivu. Ne proto, že Nyneiva byla přítelkyně, ale protože chtěla vidět, jestli účinky přetrvávají. Jestli se Nyneiva zatahá za cop, ona jenom chladně zvedne obočí a... Světlo, doufám, že to vydrží. Jestli něco plácne o těch výletech, Amys, Bair a Melain mě budou střídavě stahovat z kůže, pokud mi jednoduše neřeknou, abych rovnou odešla.

Oči se jí při čtení stále zavíraly a zamlžené příběhy z knihy se jí chvílemi zdály. Dokáže být stejně silná jako kterákoliv z těch žen, stejně silná a odvážná jako Dunsinin nebo Nerein nebo Melisinda, dokonce i jako Birgitte, stejně silná jako Aviendha. Bude mít Nyneiva dost rozumu, aby dnes v noci držela před Amys jazyk za zuby? Nejasně si představila, jak chytne Nyneivu za krk a zatřese s ní. Hloupost. Nyneiva byla o hodně starší. Zvedne obočí. Dunsinin. Birgitte. Stejně tvrdá a silná jako Děva oštěpu.

Hlava jí spadla do knihy a ona si držela knížku pod bradou a začala dýchat pomalu a pravidelně.

S leknutím zjistila, že se ocitla mezi velkými krevelovými sloupy v Srdci Kamene, v docela zvláštním nasvětlení Tel’aran’rhiodu, a znovu se lekla, když si uvědomila, že má na sobě cadin’sor. Amys nepotěší, když ji uvidí takhle, vůbec ji to nepotěší. Chvatně oděv změnila a překvapilo ji, když se šaty měnily mezi blůzkou z agode a bachratou vlněnou sukní a jemným modrým hedvábným brokátem, než se nakonec usadily na aielském oděvu, doplněném jejím slonovinovým náramkem s plameny a zlatým a slonovinovým náhrdelníkem. Taková nerozhodnost už ji nějakou dobu nepostihla.

Chvíli chtěla vystoupit ze světa snů, ale usoudila, že ve stanu usnula tvrdým spánkem. Nejspíš by vstoupila do svého vlastního snu, a ve svých snech si ne vždy zachovávala vědomí. Bez toho by se do Tel’aran’rhiodu nemohla vrátit. Nehodlala nechat Amys a Nyneivu spolu samotné. Kdo mohl vědět, co Nyneiva řekne, jestli ji Amys rozčílí? Až dorazí moudrá, prostě řekne, že právě přibyla sama. Moudré zatím byly vždy kousek před ní nebo dorazily zároveň, ale jestli Amys uvěří, že se tam dostala jenom o chviličku dřív, tak na tom nebude záležet.

Už si skoro zvykla na pocit, že ji v této rozlehlé komnatě pozorují neviděné oči. Jsou tu jenom sloupy a stíny a všechen ten prázdný prostor. Přesto doufala, že to Amys nebude dlouho trvat, než se sem dostane, a Nyneivě také ne. Ale mohlo. Čas mohl být v Tel’aran’rhiodu stejně zvláštní jako v jakémkoliv snu, ale ona sem musela dorazit nejméně hodinu před dohodnutou schůzkou. Třeba má ještě čas na...

Náhle si uvědomila, že slyší hlasy, jako tichý šepot mezi sloupy. Uchopila saidar a opatrně se vydala po zvuku k místu, kde Rand pod velkou kopulí zanechal Callandor. Moudré tvrdily, že ovládání Tel’aran’rhiodu je tady stejně silné jako jediná síla, ale ona znala své schopnosti v zacházení se sílou mnohem lépe a věřila jim víc. Stále se schovávajíc vzadu mezi silnými krevelovými sloupy se zastavila a zírala.

Nebyla to dvojice černých sester, jak se v tom okamžiku obávala, a dokonce ani Nyneiva ne. Místo toho stála poblíž třpytivé čáry Callandoru, trčícího z dlažby, Elain hluboko zabraná do hovoru s tou nejpodivněji oblečenou ženou, jakou kdy Egwain viděla. Žena na sobě měla krátký bílý kabátec zvláštního střihu a široké žluté kalhoty nabrané u kotníků do záhybů nad nízkými botami s vysokými podpatky. Ženě visel na záda složitě splétaný zlatý cop a držela luk, který se leskl jako leštěné stříbro. Šípy v toulci se také blýskaly.

Egwain pevně zavřela oči. Nejdřív potíže se šaty a teď tohle. To, že četla o Birgitte – stříbrný luk prozrazoval jméno ženy s jistotou – ještě nebyl důvod si představovat, že ji vidí. Birgitte čekala – někde – na to, až ji a ostatní hrdiny Valerský roh povolá do Poslední bitvy. Když však Egwain znovu otevřela oči, Elain a ta podivně oděná žena tam pořád ještě byly. Sice neslyšela, co si povídají, ale tentokrát svým očím uvěřila. Už chtěla ohlásit svou přítomnost, když za ní kdosi promluvil.

„Rozhodla ses přijít dřív? A sama?“

Egwain se prudce otočila čelem k Amys, jejíž osmahlý obličej byl pro bílé vlasy příliš mladistvý, a Bair s tvářemi jako z vydělané kůže. Obě stály s rukama zkříženýma na prsou. Dokonce i to, jak měly napjaté loktuše, prozrazovalo nelibost.

„Usnula jsem,“ řekla Egwain. Bylo to příliš brzo, aby její příběh zabral. Když spěšně vysvětlovala, jak si zdřímla a proč se nevrátila zpátky – vynechala jen to, že nechtěla, aby si Nyneiva a Amys promluvily o samotě – překvapilo ji, že pocítila stud, že hodlala zalhat, a úlevu, že to neudělala. Ne že by ji pravda mohla skutečně zachránit. Amys nebyla tak přísná jako Bair – to zdaleka ne – ale byla klidně schopná ji poslat po zbytek noci překládat kameny. Mnoho moudrých věřilo v to, že zbytečná práce je skvělý trest. Nemohly jste si namlouvat, že děláte něco užitečného, když jste lžící zahrabávaly popel. – Tedy pokud by ji prostě neodmítly dál učit. Popel by byl mnohem lepší.

Nemohla potlačit úlevný povzdech, když Amys jen kývla a řekla: „To se může stát. Ale příště se vrať a sni své vlastní sny. Mohla jsem si poslechnout, co bude mít Nyneiva na srdci, a povědět jí, co víme my. Kdyby Melain nebyla dnes v noci s Baelem a Dorindhou, byla by tady taky. Vyděsila jsi Bair. Je pyšná na tvé pokroky, a kdyby se ti něco stalo...“

Bair nevypadala pyšná. Pokud něco, tak když se Amys odmlčela, mračila se ještě víc. „Máš štěstí, že tě Cowinda našla, když se vrátila, aby poklidila po večeři, a polekala se, když tě nemohla vzbudit a dostat z pokrývek. Kdybych si myslela, žes tu byla sama dýl než pár minut...“ Hněvivý výraz se na chvíli ještě přiostřil v temném příslibu a pak promluvila nabroušenějším hlasem. „Teď bychom asi měly počkat, než dorazí Nyneiva, abychom ti zabránily žebronit, kdybychom tě poslaly zpátky. Když musíme, tak musíme, ale využijeme čas. Soustřeď se na –“

„Není to Nyneiva,“ vyhrkla Egwain. Nechtěla vědět, co to bude za lekci, když má Bair takovouhle náladu. „Je to Elain a...“ Odmlčela se a obrátila se. Elain, v elegantním zeleném hedvábí vhodném i pro ples, přecházela sem a tam kolem Callandoru. Birgitte nebyla nikde v dohledu. Nepředstavovala jsem si ji.

„Ona už je tady?“ řekla Amys a popošla, aby také viděla.

„Další mladá hlupačka,“ zabručela Bair. „Dneska nemají děvčata víc mozku a poslušnosti než kozy.“ Vyrazila před Egwain a Amys a s rukama v bok se postavila proti Elain na druhé straně Callandoru. „Nejsi moje žačka, Elain z Andoru – i když jsi z nás dostala dost věcí, aby ses tu nenechala zabít, když budeš opatrná – ale kdybys jí byla, tak bych tě seřezala od hlavy k patě a poslala zpátky k tvé matce, dokud nebudeš natolik dospělá, aby tě mohla pustit z dohledu. Což ti myslím může trvat mnohem víc let, než jsi zatím prožila. Vím, že chodíte do světa snů samy, ty i Nyneiva. Obě jste hloupé, že to děláte.“

Elain sebou trhla, když se ženy objevily, ale jak se přes ni přelila Baiřina tiráda, narovnala se a zase tak chladně zvedla bradu. Její roucho změnilo barvu, bylo teď červené, s jemnějším leskem, a po celé délce rukávů a na živůtku s hlubokým výstřihem se objevila výšivka včetně bílých lvů ve skoku a zlatých lilií, jejího vlastního znaku. Na rudozlatých kudrnách jí spočinul tenký zlatý diadém, jediný lev ve skoku zasazený v drahých opálech nad čelem. Ještě takové věci nezvládala úplně nejlépe. Ale možná na sobě tentokrát měla právě to, co si přála. „Děkuji ti za tvůj zájem,“ pravila královsky. „Ale je také pravda, že nejsem tvoje žačka, Bair z Haido Shaaradů. Jsem ti vděčná za tvé vedení, ale musím jít dál svou cestou za úkoly, které mi svěřil amyrlinin stolec.“

„Mrtvá žena,“ odtušila chladně Bair. „Hlásíš se k poslušnosti k mrtvé ženě.“ Egwain málem cítila, jak se Bair ježí vlasy vzteky. Jestli něco neudělá, Bair by se mohla rozhodnout, že Elain udělí bolestivou lekci. To poslední, co potřebovaly, byl tento druh malicherného hašteření.

„Co... proč jsi tu ty místo Nyneivy?“ Chtěla se zeptat, co tady Elain dělá, ale to by Bair poskytlo otevření a možná by to znělo, jako by byla na straně moudré. Chtěla se zeptat, co tu Elain dělala, jak tu tak rozmlouvala s Birgitte. Nepředstavovala jsem si to. Možná to byla nějaká žena, které se zdálo, že je Birgitte. Ale jenom ti, kdo vstoupili do Tel’aran’rhiodu vědomě, zůstali déle než pár minut, a Elain se určitě nemohla bavit s někým takovým. Kde vlastně Birgitte a ostatní čekají?

„Nyneiva si ošetřuje bolavou hlavu.“ Diadém zmizel a Elain zase měla prostší šat jen s několika zlatými spirálami kolem výstřihu.

„Je snad nemocná?“ vyptávala se znepokojeně Egwain.

„Má jenom bolení hlavy a pár modřin.“ Elain se zahihňala a zároveň sebou trhla. „Oh, Egwain, tomu bys nevěřila. Všichni čtyři Chavanové k nám přišli na večeři. Tedy, spíš aby flirtovali s Nyneivou. Prvních pár dní se snažili flirtovat se mnou, avšak Tom si s nimi promluvil, a oni toho pak nechali. Neměl žádné právo tohle udělat. Tedy ne že bych chtěla, aby se mnou flirtovali, chápeš. No, nicméně přišli na večeři, flirtovali s Nyneivou – nebo se o to aspoň snažili, protože ona jim nevěnovala o nic větší pozornost než bzučícím mouchám – když se přihnala Latelle a začala Nyneivu tlouct holí a nazývat ji všemi možnými strašnými jmény.“

„Ublížila jí?“ Egwain si nebyla jistá, kterou ze dvou žen vlastně myslela. Jestli se Nyneiva rozčílila...

„Ona ne. Chavanové se snažili odtrhnout ji od Latelle a Taerik bude nejspíš pár dní kulhat, nemluvě o Brughově rozraženém rtu. Petra musel Latelle odnést do vozu a pochybuji, že hned tak brzy vystrčí nos.“ Elain potřásla hlavou. „Luca nevěděl, komu to dát za vinu – jeden z jeho akrobatů kulhal a cvičitelka medvědů plakala v posteli – tak to přiřkl všem, a já už si myslela, že Nyneiva zpohlavkuje i jeho. Aspoň že neusměrňovala. Jednou či dvakrát jsem měla dojem, že to chce udělat, dokud neměla Latelle na zemi.“

Amys a Bair si vyměnily nečitelné pohledy. Rozhodně nečekaly, že se Aes Sedai bude chovat takhle.

Egwain se cítila sama trochu zmatená, ale to hlavně díky tomu, že se snažila srovnat si v hlavě všechny ty lidi, o kterých předtím slyšela jen krátce. Zvláštní lidé, cestovali se lvy, psy a medvědy. A ohňostrůjkyní. Nevěřila, že tenhle Petra mohl být tak silný, jak tvrdila Elain. Ale on taky Tom polykal oheň, stejně jako žongloval, a to, co dělali Elain a Juilin, znělo stejně zvláštně, i když přitom Elain používala jedinou sílu.

Jestli se Nyneiva dostala blízko k usměrňování... Elain musela vidět záři, když objala saidar. Ať už měly skutečný důvod se skrývat či ne, kdyby jedna z nich usměrnila a dovolila, aby to lidé viděli, dlouho by ve skrytu nezůstaly. Špehové Věže by se o tom určitě doslechli. Takové zprávy cestovaly rychle, zvláště jestli ještě nebyly venku z Amadicie.

„Vyřiď ode mě Nyneivě, že by se měla radši ovládat, jinak si s ní promluvím, a že se jí to nebude líbit.“ Elain se zatvářila polekaně – Nyneiva jí určitě neprozradila, co se mezi nimi dvěma odehrálo – a Egwain dodala: „Jestli usměrní, tak si můžeš být jistá, že se o tom Elaida dozví tak rychle, jak jen dokáže holub doletět do Tar Valonu.“ Víc nemohla říci, už tak to vyvolalo další výměnu pohledů mezi Amys a Bair. Co si skutečně myslely o rozdělení Věže a o amyrlin, která, pokud věděly, vydala rozkaz, aby omámili Aes Sedai, to nedaly najevo. Když chtěly, vypadala vedle nich Moirain jako vesnická drbna. „Vlastně bych vás radši měla obě samotné. Kdybychom byly ve Věži, v našich starých pokojích, tak bych vám něco řekla.“

Elain ztuhla a zatvářila se stejně královsky a chladně jako předtím s Bair. „Můžeš mi to říci, kdykoliv si budeš přát.“

Pochopila to? Samy, pryč od moudrých. Ve Věži. Egwain mohla jenom doufat. Lepší bylo změnit předmět hovoru a doufat, že moudré nevnímají její slova tak pečlivě, jako doufala, že to dělá Elain. „Způsobí tahle rvačka s Latelle nějaký potíže?“ Na co to ta Nyneiva vlastně myslela? Doma by předvedla každou ženu svého věku, která by udělala něco takového, před ženský kroužek tak rychle, že by jí oči vylezly z důlků. – „Teď už musíte být skoro v Ghealdanu.“

„Ještě tři dny, říká Luca, jestli budeme mít štěstí. Zvěřinec necestuje zrovna rychle.“

„Možná už byste je měly opustit.“

„Možná,“ připustila Elain pomalu. „Opravdu bych ráda aspoň jednou chodila po vysutém laně před...“ Potřásla hlavou a ohlédla se na Callandor. Výstřih šatů prudce klesl dolů, než se zase zvedl. „Já nevím, Egwain. Samy bychom stejně nemohly cestovat o moc rychleji, než jedeme teď, a nevíme vlastně, kam máme jít.“ To znamenalo, že si Nyneiva nevzpomněla, kde se modré sestry scházejí. Pokud byla Elaidina zpráva správná. „Nemluvě o tom, že Nyneiva by mohla vybuchnout, kdybychom opustily vůz a koupily si jezdecké koně anebo jiný kočár. Kromě toho, obě jsme se hodně naučily o Seanchanech. Cerandin sloužila jako cvičitelka s’reditů u Dvora Devíti měsíců, kde sídlí seanchanská císařovna. Včera nám ukazovala věci, které si vzala, když utekla z Falme. Egwain, ona má a’dam.“

Egwain udělala krok dopředu a sukní se otřela o Callandor. – Randovy pasti nebyly fyzické, ať už si Nyneiva myslela cokoliv. „Můžete si být jistý, že to nebyla sul’dam?“ Hlas se jí chvěl hněvem.

„Jsem si úplně jistá,“ uklidňovala ji Elain. „Sama jsem jí připjala a’dam a nemělo to na ni žádný účinek.“

To bylo maličké tajemství, které neznali ani sami Seanchané, či pokud to věděli, dobře to skrývali. Jejich damane byly ženy, které se rodily s jiskrou, ženy, které by začaly usměrňovat, i kdyby se to neučily. Ale sul’dam, které ovládaly damane – to byly ženy, které se to musely učit. Seanchané považovaly ženy, které mohly usměrňovat, za nebezpečná zvířata, jež je nutné ovládat, a přitom nevědomky mnoha z nich dávali čestné postavení.

„Nechápu tenhle zájem o Seanchany.“ Jméno Amys vyslovila kostrbatě, slyšela ho poprvé, když ho při poslední schůzce použila Elain. „To, co dělají, je strašné, ale jsou pryč. Rand al’Thor je porazil a oni uprchli.“

Egwain se k ní obrátila zády a zadívala se na obrovské leštěné sloupy, které se táhly do stínu. „Pryč neznamená, že se už nikdy nevrátí.“ Nechtěla, aby ostatní viděly její tvář, dokonce ani Elain ne. „Musíme zjistit všechno, co se dá, pro případ, že by se někdy vrátili.“ Ve Falme jí nasadili a’dam. Chtěli ji poslat přes Arythský oceán do Seanchanu, aby strávila zbytek života jako pes na vodítku. Pokaždé, když si na ně vzpomněla, zvedl se v ní hněv. A také strach. Strach, že pokud by se vrátili, mohli by ji tentokrát chytit a držet úspěšně. Tohle nechtěla, aby ostatní zahlédly. Tu čirou hrůzu, o níž věděla, že se jí objeví v očích.

Elain jí položila ruku na paži. „Jestli se vrátí, budeme na ně připravení,“ pravila laskavě. „Znovu nás již nepřekvapí a nepřistihnou v nevědomosti.“ Egwain ji poplácala po ruce, ačkoliv jí ji spíš chtěla sevřít. Elain chápala víc, než bylo Egwain milé, nicméně ji to uklidnilo.

„Tak dokončíme to, proč tu jsme,“ ozvala se rázně Bair. „Ty se opravdu potřebuješ vyspat, Egwain.“

„Nechaly jsme gai’šainy, aby tě svlíkli a uložili do pokrývek.“ Amys kupodivu mluvila stejně laskavě jako Elain. „Až se vrátíš do svého těla, můžeš spát až do rána.“

Egwain úplně zrudly obě tváře. Vzhledem k aielským způsobům bylo docela dobře možné, že mezi gai’šainy byli i muži. Bude si o tom s nimi muset promluvit – jemně, samozřejmě, ony by to nepochopily a navíc to nebyla okolnost, kterou by ráda vysvětlovala.

Uvědomila si však, že strach úplně zmizel. Zřejmě se víc bojím trapasu než Seanchanů. Nebyla to pravda, ale ona se té myšlenky držela.

Elain toho vlastně neměla moc co říci. Jen to, že už jsou konečně v Cairhienu a že Couladin zničil Selean a vyplenil okolní kraj, že Shaidové mají stále několik dní náskok a postupují k západu. Moudré věděly víc než ona. Večer došlo k několika šarvátkám, jen nepatrným a bylo jich jen pár, s muži na koních, kteří rychle uprchli, a další muži na koních byli spatřeni, jak prchají bez boje. Nevzali žádné zajatce. Moirain a Lan si zjevně mysleli, že ti jezdci by mohli být lupiči či přívrženci některého z rodů, kteří si činí práva na Sluneční trůn. Všichni byli stejně otrhaní. Ať už to byl kdokoliv, zpráva o tom, že Aielové jsou v Cairhienu, se rychle rozšíří.

„Dřív nebo později to zjistit museli,“ byla Elainina jediná připomínka.

Když se s moudrými vytrácela, Egwain se dívala na Elain – jí to připadalo, jako by Elain a Srdce Kamene víc a víc řídly – ale její zlatovlasá přítelkyně nedala nijak najevo, zda zprávu pochopila.