Oheň z nebes

45 Po bouři

Sedě na menším balvanu vyčnívajícím z hlíny na úpatí svahu sebou Mat škubl, když si stahoval klobouk se širokou krempou hlouběji do čela, aby mu do očí nesvítilo dopolední slunce. Částečně to udělal proto, aby si zastínil oči před sluncem. Byl tu však ještě další důvod, proč nechtěl vidět, i když mu to šrámy i modřiny připomínaly, a zvlášť škrábanec od šípu na spánku, na nějž se mu přitiskl klobouk. Mastička z Daeridových sedlových brašen zastavila krvácení tady i onde, ale všechno ho pořád bolelo a většina ran navíc pálila. To se ještě zhorší. Horko teprve začínalo působit, ale na čele se mu již tvořil pot a spodky i košili měl celé propocené. Nedbale ho napadlo, jestli do Cairhienu ještě někdy přijde podzim. Aspoň že mu nepohodlí bránilo myslet na to, jak je utahaný. Dokonce i po noci beze spánku by byl ležel vzhůru v péřové posteli, natož v pokrývkách na zemi. Ne že by chtěl být někde poblíž svého stanu, to tedy rozhodně ne.

Skvělej zatracenej kravál. Skoro mě zabili, potím se jako prase, nemůžu najít pohodlný místo, kam se natáhnout, a navíc se neodvažuju opít. Krev a zatracenej popel! Zarazil se s prstem položeným na trhlině na přednici kabátce – o coul vedle, a ten oštěp by mu byl projel srdcem. Světlo, ale že byl ten chlap dobrý! – a pustil tuhle část z hlavy. Ne že by to bylo snadné, s tím vším, co se kolem něj dělo.

Projednou Tairenům ani Cairhieňanům zřejmě nevadilo, že na všech stranách vidí aielské stany. Dokonce i přímo v táboře byli Aielové, a skoro stejně zázračně se Tairenové mísili u kouřících táborových ohňů s Cairhieňany. Ne že by někdo jedl. Nad ohni nestály na kamenech konvice, i když odněkud bylo cítit pálící se maso. Místo toho do sebe většinou nalili vína, kořalky či aielského oosquai, co se do nich vešlo, smáli se a oslavovali. Kousek od místa, kde seděl Mat, asi tucet obránců Kamene, svlečených do propocených košil, tančil za tleskání asi desateronásobku diváků. V řadě, s rukama kolem ramen sousedů, přešlapovali tak rychle, až byl div, že žádný nezakopne nebo nekopne muže vedle sebe. Pro další kruh diváků byla v zemi zaražená dobře tři sáhy vysoká tyč – Mat spěšně odvrátil zrak – a tady stejně tolik Aielanů také vykopávalo nohama. Mat usoudil, že je to tanec. Další Aiel jim k tomu hrál na dudy. Vyskakovali, jak nejvýš to šlo, vykopli jednou nohou ještě výš, dopadli na ni a pak vyskočili znovu, rychleji a rychleji, občas na vrcholu výskoku ještě provedli vodorovnou otočku nebo se stočili v saltu dopředu nebo nazad. Sedm osm Tairenů a Cairhieňanů sedělo a ošetřovalo si zpřelámané kosti, jak to zkoušeli po nich, a přitom jásali a smáli se jako šílenci, přičemž si předávali kameninový džbánek s jakýmsi pitím. Jinde tančili další muži a možná i zpívali. Ve všem tom hluku se to nedalo poznat. Aniž by se pohnul, napočítal Mat deset fléten, nemluvě o dvakrát tolika píšťalkách, a jeden hubený Cairhieňan v rozervaném kabátci dul na cosi, co vypadalo částečně jako flétna a částečně jako roh s přidanými nějakými podivnými kousky. A byl tu bezpočet bubínků, většinou to byly pánve, do nichž se bušilo lžícemi.

Zkrátka, tábor byl blázinec i bál dohromady. Mat to poznával, hlavně díky těm vzpomínkám, které stále dokázal přiřadit jiným mužům, když se hodně soustředil. Oslava toho, že jsou ještě naživu. Opět se vrhli Temnému pod nos a přežili, aby o tom mohli vyprávět. Další tanec na ostří nože skončil. Včera byli skoro mrtví, zítra možná zemřou, ale teď, dneska, byli naživu, nádherně živí. Mat se však na oslavu necítil. K čemu bylo dobré být naživu, když to znamenalo žít v kleci?

Když se k němu připotáceli Daerid, Estean a jakýsi podsaditý rudozlatý Aiel, jehož neznal, držíce se kolem ramen, Mat jen potřásl hlavou. Ve všem tom hluku je skoro neslyšel, když se Daerid a Estean snažili naučit vyššího muže mezi sebou slova „Tance se Stínovým Jakem".

Osmahlý chlapík o učení samozřejmě neměl zájem – ne dokud ho nepřesvědčí, že je to správná bojová píseň – ale poslouchal a nebyl jediný. Než se ti tři ztratili v dohledu v hemžícím se davu, získali přívažek asi dvacítky dalších bojovníků, kteří mávali potlučenými cínovými pohárky a hrnečky z vysmolené kůže a všichni z plných plic vyřvávali nápěv.

Mat si přál, aby žádného z nich tuhle písničku nebyl naučil. To učení ho zabavilo ve chvíli, kdy ho Daerid ošetřoval, aby nevykrvácel k smrti. Ta jeho mastička pálila stejně tolik jako rány samotné, a Daerid nikdy nepřiměje žádnou švadlenku, aby mu záviděla jemné zacházení s jehlou a nití. Jenže tahle písnička se od prvního tuctu mužů šířila jako oheň po suché trávě. Tairenové i Cairhieňané, jezdci i pěchota, když se za úsvitu vrátili, všichni si ji zpívali.

Vrátili. Přímo do údolíčka, kde začali, pod troskami pobořené věže z kulatiny, a on neměl nejmenší příležitost dostat se pryč. Nabídl se, že pojede napřed, a Talmanes a Nalesean se málem poprali o to, kdo mu poskytne doprovod. Ne ze všech se stali nejlepší přátelé. Teď mu chybělo už jen to, aby se Moirain začala ptát na to, kde byl a proč, a brblat o tom, že je ta’veren a má povinnosti, o vzoru a Tarmon Gai’donu, až by se mu z toho zatočila hlava. Nepochybně teď byla s Randem, ale nakonec se k němu dostane.

Vzhlédl k vrcholku kopce na změť klád mezi polámanými stromy. Ten Cairhieňan, co pro Randa vyrobil dalekohledy, teď byl nahoře se svými tovaryši a prohlíželi to tam. Aielové měli plno řečí o tom, co se tam stalo. Rozhodně už měl být dávno pryč. Medailonek s liščí hlavou ho chránil před ženským usměrňováním, ale slyšel toho od Randa dost, aby věděl, že u muže je to s usměrňováním jinak. Neměl zájem zjišťovat, jestli ho ta věc ochrání i před Sammaelem a jemu podobnými.

Šklebě se, jak mu tělem projela bolest, použil oštěp s černým ratištěm, aby se zvedl na nohy. Kolem něj pokračovaly oslavy. Kdyby se teď přesunul ke koním uvázaným u provazů... Představa sedlání Oka jej nijak netěšila.

„Hrdina by neměl sedět nasucho.“

Překvapeně se otočil a zachrčel, jak ho to píchlo. Zrak mu padl na Melindhru. V ruce držela velký hliněný džbán, neměla oštěpy ani zahalenou tvář, ale zdálo se, že ho zvažuje. „Teď poslouchej, Melindhro, můžu všecko vysvětlit.“

„Co musíš vysvětlit?“ zeptala se a volnou rukou ho popadla kolem ramen. I když to s ním škublo, snažil se stát vzpřímeně. Pořád nebyl zvyklý dívat se na ženy nahoru. „Věděla jsem, že budeš hledat vlastní čest. Car’a’carn vrhá velký stín, ale žádný muž nechce strávit život ve stínu.“

Mat spěšně zavřel pusu a zmohl se jen na slabé: „Jasně.“ Takže ho nechtěla zabít. „To je přesný.“ Jak se mu ulevilo, vzal si od ní džbánek, ale první lok vyplivl. Byla to ta nejdrsnější dvakrát destilovaná kořalka, jakou kdy okusil.

Melindhra mu džbánek sebrala, aby se mohla zhluboka napít, vděčně si povzdechla a strčila mu ho zase zpátky do ruky. „Byl to muž s velkou ctí, Mate Cauthone. Lepší by bylo, kdybys ho chytil, ale i tím, žes ho zabil, jsi získal hodně ji. Bylo dobře, žes ho vyhledal."

Mat se proti své vůli podíval na to, čemu se zatím vyhýbal – a otřásl se. Kožená šňůrka zavázaná v krátkých ohnivých vlasech držela Couladinovu hlavu na tři sáhy vysoké tyči tam, kde tančili Aielané. Hlava jako by se křenila. Na Mata.

Vyhledat Couladina? Dělal, co mohl, aby pikynýře udržel mezi sebou a každým Shaidem. Ale pak mu po spánku sjel ten šíp a on byl na zemi dřív, než si uvědomil, co se děje. Kolem zuřil boj a on se vyškrábal na nohy, a oháněje se kolem sebe krkavci poznačeným oštěpem, snažil se dostat zpátky k Okovi. Couladin se objevil, jako by se zhmotnil ze vzduchu, zahalený k zabíjení, ale ty holé paže ovinuté Draky, lesknoucí se zlatě a rudě, se nedaly s ničím splést. Ten muž si svými oštěpy prosekal brázdu mezi pikynýři a křičel po Randovi, ať se ukáže, křičel, že on je pravý Car’a’carn. Možná tomu v té chvíli skutečně věřil. Mat pořád nevěděl, jestli ho Couladin poznal, ale na tom nezáleželo, ne když se ten chlapík rozhodl udělat do něj díru, jen aby se dostal k Randovi. Mat ani nevěděl, kdo pak Couladinovi usekl hlavu.

Měl jsem moc práce, jak jsem se snažil zůstat naživu, abych se koukal, pomyslel si kysele. A taky doufal, že nevykrvácí k smrti. Doma ve Dvouříčí uměl zacházet s holí stejně dobře jako kdokoliv jiný, a hůl se od oštěpu příliš nelišila, ale Couladin se musel narodit s těmi věcmi v ruce. Jistě, nakonec mu tato zručnost nebyla k ničemu. Možná mi nakonec ještě trocha štěstí zůstala. Prosím, Světlo, ať se to ukáže teď!

Myslel na to, jak se zbavit Melindhry, aby mohl nasedlat Oka, když se tu s obřadnou úklonou, s rukou na srdci po cairhiensku, objevil Talmanes. „Štěstěna tě provázej, Mate.“

„Tebe taky,“ odtušil Mat nepřítomně. Ona neodejde, protože jí řekne. Kdyby jí řekl, bylo by to jako pustit lišku do kurníku. Možná kdyby jí řekl, že se chce projet. Povídalo se, že Aielové uštvou i koně.

„V noci přišla z města delegace. Bude se pořádat triumfální průvod na počest pána Draka jako projev díků za Cairhien.“

„Vážně?“ Musí přece mít nějaké povinnosti. Děvy se vždycky shromažďovaly kolem Randa. Možná ji kvůli tomu odvolají. Při tom pomyšlení se na ni koutkem oka podíval a řekl si, že by s tím raději neměl počítat. Její široký úsměv byl... majetnický.

„Delegaci vyslal vznešený pán Meilan,“ řekl Nalesean, jenž se k nim mezitím připojil. Jeho úklona byla stejně dokonalá, oběma rukama mávl doširoka, ale spěšná. „To on nabízí průvod pánu Drakovi.“

„Urozený pán Dobraine, urozený pán Maringil a urozená paní Colavaere, mezi jinými, také přišli za pánem Drakem.“

Mat je na chvíli přestal vnímat. Oba se snažili předstírat, že ten druhý neexistuje – oba se dívali jen na něj a ani koutkem oka neuznali přítomnost toho druhého – ale tvářili se napjatě a napětí měli i v hlase, a klouby na rukou, jimiž svírali jílce, měli úplně bílé. Byl by to vrchol všeho, kdyby došlo na rány, a on by se nejspíš ještě snažil odbelhat z dosahu, když by ho jeden z nich omylem propíchl. „Co záleží na tom, kdo vyslal delegaci, když Rand bude mít svůj průvod.“

„Záleží na tom, abys ho požádal o naše spravedlivé místo v čele,“ vyhrkl rychle Talmanes. „Tys zabil Couladina a vysloužil jsi nám místo vepředu.“ Nalesean zavřel ústa a zamračil se. Očividně chtěl říci to samé.

„Požádejte ho vy dva,“ řekl Mat. „Mně do toho nic není.“ Melindhřin stisk zezadu na jeho krku zesílil, ale jemu na tom nezáleželo. Moirain určitě nebude od Randa daleko. Nehodlal strkat hlavu do další oprátky, zatímco se ještě snažil vymyslet, jak vyklouznout z té první.

Talmanes a Nalesean na něj civěli s otevřenými ústy, jako by byl duševně hodně zaostalý. „Ty jsi náš bojový velitel,“ namítl Nalesean. „Náš generál.“

„Můj osobní sluha ti vyleští boty,“ přisadil si Talmanes s lehounkým úsměvem, přičemž si dával pozor, aby se neobrátil na Tairena s hranatou tváří, „a vykartáčuje a spraví šaty. Budeš vypadat skvěle.“

Naleseanova naolejovaná bradka sebou škubla, očima zpola zalétl k druhému muži, než se stačil zarazit. „Jestli smím nabídnout, tak mám dobrý kabátec, jenž ti, myslím, dobře padne. Zlatý aksamit a karmín.“ Teď se zamračil Cairhieňan.

„Generál!“ vyjekl Mat a s pomocí oštěpu se narovnal. „Já nejsem žádnej proklatej –! Totiž, nechtěl bych nikomu přebrat místo.“ Ať si přeberou, koho tím myslel.

„Ať shoří moje duše,“ vybuchl Nalesean, „to tvoje válečnické umění nám přineslo vítězství a udrželo nás naživu. Nemluvě o tvém štěstí. Slyšel jsem, že vždycky obrátíš tu správnou kartu, ale je toho víc. Šel bych za tebou, i kdyby ses nikdy nesešel s pánem Drakem.“

„Ty jsi náš velitel,“ pospíšil si Talmanes střízlivějším, byť neméně přesvědčeným tónem. „Do včerejška jsem poslouchal muže z jiných zemí proto, že jsem musel. Za tebou půjdu, protože chci. Možná nejsi v Andoru urozený pán, ale já říkám, že tady jsi, a zavazuji se ti jako tvůj leník.“

Cairhieňan a Tairen se na sebe dívali, jako by je dost nečekaně překvapilo, že vyslovili stejný pocit, a potom si oba pomalu, váhavě vyměnili kývnutí. Když už neměli jeden druhého rádi – a jen hlupák by sázel na opak – aspoň v tomhle se shodli. Jistým způsobem.

„Pošlu svého podkoního, aby ti na průvod připravil koně,“ řekl Talmanes, a skoro se ani nezamračil, když Nalesean dodal: „Můj mu může pomoct. Musíš nám dělat čest. A ať shoří moje duše, potřebujeme zástavu. Tvoji zástavu.“ Teď Cairhieňan důrazně přikývl.

Mat si nebyl jist, jestli se má hystericky smát nebo se posadit a zaplakat. Ty zatracené vzpomínky. Nebýt jich, byl by odjel. Nebýt Randa, nebyl by je měl v hlavě. Dokázal sledovat kroky, jež k tomu vedly, každý, jak se v dané chvíli zdálo, nezbytný a zdánlivě ukončený, a přesto každý nevyhnutelně vedl k dalšímu. A na počátku všeho byl Rand. A zatracený ta’veren. Nechápal, jak je možné, že tím, že udělal něco naprosto nezbytného a podle jeho názoru téměř neškodného, zabředával stále hlouběji do bahna. Melindhra ho začala po krku hladit, místo aby mu ho tiskla. To poslední, co teď potřeboval...

Vzhlédl na kopec a tam byla. Moirain na své bílé klisně s půvabným krokem, a po jejím boku se tyčil Lan na černém hřebci. Strážce se k ní naklonil, jako by naslouchal, a zřejmě došlo ke krátké hádce, důrazné námitce z jeho strany, ale Aes Sedai po chvíli otočila Aldíb a odjela z dohledu na druhou stranu pahorku. Lan zůstal, kde byl, seděl na Mandarbovi a obhlížel tábor pod sebou. Hleděl na Mata.

Mládenec se zachvěl na celém těle. Couladinova hlava se na něj opravdu šklebila. Mat ho skoro slyšel mluvit. Možná jsi mě zabil, ale tím jsi šlápl rovnou do pasti. Já jsem mrtvý, ale ty nikdy nebudeš volný.

„To je prostě zatracená nádhera,“ zabručel a zhluboka si přihnul drsné kořalky, načež se rozkašlal. Talmanes a Nalesean si zřejmě mysleli, že to myslel, tak jak to řekl, a Melindhra se souhlasně zasmála.

Když s ním oba urození pánové mluvili, sešlo se kolem asi tak padesát Tarienů a Cairhieňanů, a jeho doušek vzali jako znamení, aby ho začali oslavovat, načež přidali vlastní verše.

Mat se začal sípavě smát. Nemohl přestat. Jen se sesul zpátky na balvan a dal se do vyprazdňování džbánku. Z tohohle musí existovat nějaká cesta ven. Prostě musí.

Rand pomalu otevřel oči a civěl na střechu stanu. Pod jednoduchou pokrývkou byl nahý. To, že ho nic nebolelo, ho málem polekalo, a přesto se cítil ještě slabší, než se pamatoval. A on se pamatoval. Řekl věci, myslel si věci... Náhle ho zamrazilo. Nesmím dovolit, aby mě ovládl. Já jsem já! Já! Hmatal rukou pod pokrývkou a našel na boku hladkou, kulatou jizvu, sice měkkou, ale zacelenou.

„Moirain Sedai tě vyléčila,“ ozvala se Aviendha a on sebou úlekem škubl.

Neviděl ji, jak tam tak seděla se zkříženýma nohama u ohniště a usrkávala ze stříbrné číše s vytepanými levharty. Asmodean se s bradou na lokti rozvaloval na poduškách se střapci. Ani jeden zjevně nespal. Oba měli pod očima tmavé kruhy.

„Nemusela to dělat,“ pokračovala Aviendha chladným hlasem. Unavená nebo ne, měla každý vlásek na svém místě a úhledné šaty byly v ostrém protikladu k Asmodeanovu pomačkanému tmavému sametu. Tu a tam pootočila slonovinovým náramkem s trnitými růžičkami, který jí daroval, jako by si neuvědomovala, co dělá. Měla také stříbrný náhrdelník se vzorem sněhových vloček. Pořád mu ještě neřekla, kdo jí ho dal, ačkoliv se tvářila pobaveně, když si uvědomila, že to chce opravdu vědět. Nyní rozhodně pobaveně nevypadala. „Moirain Sedai sama se málem zhroutila, jak léčila raněné. Aan’allein ji musel odnést do jejího stanu. Kvůli tobě, Rande al’Thore. Protože tvoje léčení jí sebralo poslední síly.“

„Aes Sedai je už na nohou,“ ozval se Asmodean potlačuje zívnutí. Aviendžina ostrého pohledu si nevšímal. „Byla tu od svítání už dvakrát, i když říkala, že se uzdravuješ. Myslím, že včera v noci si tím nebyla jistá. Já taky ne.“ Přitáhl si k sobě pozlacenou harfu, probíral se strunami a mluvil nedbalým tónem. „Samozřejmě jsem pro tebe udělal, co se dalo – ale moje nadání není v léčení, to musíš chápat.“ Zahrál pár tónů, aby to dokázal. „Vím, že muž se může zabít či zkrotit, když provádí to, co jsi udělal ty. Síla v jediné síle není k ničemu, když je tělo vyčerpaný. Saidín může snadno zabít, když je tělo vyčerpaný. Aspoň jsem to tak slyšel.“

„Už jsi skončil s vykládáním svých moudrostí, Jasine Nataeli?“ Aviendžin tón byl, pokud něco, ještě mrazivější, a ani nepočkala na odpověď, již obrátila pohled jako modrozelený led zpátky na Randa. Zdálo se, že přerušení je jeho chyba. „Muž se občas může chovat jako hlupák a moc škody z toho nevzejde, ale náčelník je víc než obyčejný muž, natož náčelník náčelníků. Neměl jsi právo uštvat se málem k smrti. Snažily jsme se tě s Egwain přimět, abys šel s námi, když jsme byly příliš unavené a nemohly jsme dál, ale tys neposlechl. Možná jsi mnohem silnější než my, jak tvrdí Egwain, ale přesto jsi jenom z masa a krve. Jsi Car’a’carn, ne nějaký nový Seia Doon, který hledá čest. Máš toh, závazek k Aielům, Rande al’Thore, a mrtvý ho nemůžeš naplnit. Nemůžeš vše udělat sám.“

Rand na ni chvíli zíral s otevřenými ústy. Jen tak tak se mu podařilo vykonat aspoň něco, ze všech možných praktických důvodů nechal boj na ostatních a sám jenom klopýtal kolem a snažil se být prospěšný. Nedokázal dokonce ani zabránit Sammaelovi zaútočit, kdy a kde se mu zachtělo. A ona mu spílá, že udělal moc.

„Zkusím si to zapamatovat,“ prohlásil nakonec. Přesto vypadala připravená kázat dál. „Jaké jsou zprávy o Miagomech a ostatních kmenech?“ zeptal se stejně tak proto, aby ji odvrátil od toho, co měla v úmyslu, jako proto, že to chtěl vědět. Ženy byly zřídkakdy ochotné přestat, dokud vás nezatloukly do země, pokud se vám nepodařilo je rozptýlit.

Fungovalo to. Byla samozřejmě plná novinek a stejně dychtivá poučovat, jako hubovat. Asmodeanovo tiché brnkání – projednou to bylo cosi příjemného, dokonce romantického – tvořilo jejím slovům zvláštní pozadí.

Miagomové, Shiandové, Darynové a Codarrové se utábořili na dohled sobě navzájem o pár mil dál na východ. Mezi tábory, včetně Randova, se pohyboval stálý proud mužů i Děv, ale pouze mezi společenstvy, a Indirian a ostatní náčelníci se odmítali hnout. Nebylo již pochyb o tom, že nakonec k Randovi přijdou, ale ne, dokud moudré neuzavřou rozhovory.

„Ještě pořád se baví?“ zabručel Rand. „Co pod Světlem můžou tak dlouho probírat? Náčelníci přicházejí za mnou, ne za nimi.“

Aviendha po něm vrhla bezvýrazný pohled, za který by se nemusela stydět ani Moirain – „slova moudrých jsou pro moudré, Rande al’Thore.“ Zaváhala a dodala, jako by se k něčemu přiznávala. „Egwain ti o tom může něco povědět. Až to skončí.“ Z jejího tónu bylo jasné, že taky nemusí.

Odolala jeho pokusům zjistit víc, a tak to nakonec nechal být. Snad to zjistí dřív, než ho to kousne, a možná taky ne, ale ať tak nebo tak, nehodlal z ní páčit jedno slovo po druhém, když nechtěla mluvit. Aes Sedai zdaleka neměly na aielské moudré, když přišlo na to, hlídat svá tajemství a obklopovat se záhadami. A tuhle lekci se Aviendha naučila zvlášť dobře.

Egwainina přítomnost na setkání moudrých přišla jako překvapení, a stejně tak Moirainina nepřítomnost – Rand by byl čekal, že bude uprostřed dění tahat za provázky podle svých plánů – ale ukázalo se, že jedno vycházelo z druhého. Nově přišedší moudré se chtěly setkat s jednou Aes Sedai, které doprovázely Car’a’carna, a ačkoliv byla Moirain již na nohou poté, co ho léčila, prohlásila, že nemá čas. Takže Egwain vyhnaly z pokrývek jako náhradnici.

To Aviendhu rozesmálo. Byla právě venku, když Sorilea a Bair doslova vlekly Egwain, která se ještě snažila natáhnout šaty, ze stanu a hnaly ji s sebou. „Zavolala jsem na ni, že tentokrát bude muset ona zuby vyrývat díry do země, jestli ji chytily při něčem špatném, ona byla tak ospalá, že mi uvěřila. Měl jsi vidět, jak se tvářila.“ Smála se tolik, že málem přepadla dozadu.

Asmodean se na ni díval úkosem – i když proč, když byl to, co byl, to Rand nechápal – ale Rand jenom čekal, dokud nepopadne dech. Na aielský styl humoru bylo tohle ještě hodně mírné. Něco takového by spíš čekal od Mata než od nějaké ženy, ale i tak to bylo mírné.

Když se narovnala, otírajíc si oči, zeptal se: „A co je se Shaidy? Nebo jsou jejich moudré taky na tomhle konkláve?“

Odpověděla, stále se hihňajíc, do svého vína. Považovala Shaidy za vyřízené, teď již skoro nebylo třeba si s nimi dělat starosti. Byly jaty tisíce zajatců a stále byli přiváděni další, a boje, až na menší šarvátky tuhle či támhle, skončily. Přesto, čím víc se od ní dozvídal, tím méně si myslel, že jsou vyřízení. Když se Lan musel věnovat čtyřem kmenům, většina Shaidů překročila v pořádku a spořádaně Gaelin a dokonce s sebou odnesli většinu cairhienských zajatců, které pochytali. Horší bylo, že za sebou zničili kamenné mosty.

Tohle sice Aviendze starosti nedělalo, Randovi však ano. Desítky tisíc Shaidů severně od řeky, kteří se nemají jak vrátit, dokud nebudou mosty opravené, a dokonce i dřevěné náhražky zaberou čas. Byl to čas, který on neměl.

A nakonec, když se zdálo, že se o Shaidech už nedá nic říci, mu sdělila to, díky čemuž na Shaidy a potíže, které mu ještě způsobí, zapomněl. Prostě to jen tak utrousila, jako by skoro zapomněla.

„Mat že zabil Couladina?“ odvětil nevěřícně, když domluvila. „Mat?“

„Copak jsem to neříkala?“ Slova zněla sice ostře, ale nešlo to moc od srdce. Zadívala se na něj přes okraj číše a zřejmě ji víc zajímalo, jak její zprávu přijal, než jestli snad nepochybuje o jejím slovu.

Asmodean zahrál pár akordů čehosi pochodového. Harfa jako by dělala doprovod bubnům a polnicím. „Jistým způsobem ten mladý muž překvapuje stejně jako ty. Opravdu se těším, až jednou poznám toho třetího, toho Perrina.“

Rand potřásl hlavou. Takže Mat nakonec přitahování ta’veren k ta’veren neunikl. Nebo ho možná zachytil vzor a to, že sám byl ta’veren. Ať tak či tak, Rand tušil, že Mat v této chvíli není zrovna šťastný. Mat se nenaučil to, co on. Zkoušej utéci, a vzor tě přitáhne zpátky, často drsně. Utíkej směrem, kterým kolo tká, a občas se ti podaří získat nad svým životem aspoň trochu kontrolu. Občas. S trochou štěstí možná víc, než by kdo čekal, aspoň z dlouhodobého hlediska. Ale on teď měl naléhavější starosti, než byl Mat, Shaidové či to, že je Couladin mrtev.

Pohled na vchod mu prozradil, že slunce už stojí hodně vysoko, i když jinak viděl jen dvě Děvy dřepící před stanem s oštěpy přes kolena. V noci a většinu dopoledne, když byl v bezvědomí, se ho buď Sammael nepokoušel najít, nebo neuspěl.

Při používání tohoto jména byl opatrný, i sám pro sebe, i když v koutku duše se mu vznášelo další. Tel Janin Aellinsar. Vůbec žádná kronika to jméno nezaznamenávala, žádný zlomek v knihovně v Tar Valonu. Moirain mu prozradila všechno, co Aes Sedai věděly o Zaprodancích, a nebylo toho o moc víc, než co se povídalo po vesnicích. Dokonce i Asmodean ho vždy nazýval Sammael, byť z jiného důvodu. Dávno předtím, než skončila válka Stínu, Zaprodanci přijali jména, která jim dali lidé, jako by to byly symboly znovuzrození ve Stínu. Asmodean sebou při vyslovení svého skutečného jména – Joar Addam Nessosin – trhl a tvrdil, že ostatní za ty tři tisíce let zapomněl.

Možná ani neměl žádný skutečný důvod, proč skrývat, co se mu honí hlavou – možná to byla jenom snaha zakrýt před sebou skutečnost – jenže Sammael člověk zůstával. A jako Sammael zaplatí poprávu za každou zabitou Děvu. Děvy Rand nakonec v bezpečí neudržel.

I když došel k tomuto závěru, Rand se zašklebil. Začal tím, že poslal Weiramona zpátky do Tearu – Světlo dej, jen on a Weiramon zatím věděli, co za tím skutečně vězí – ale nemohl se vydat pronásledovat Sammaela, ať už chtěl či přísahal cokoliv. Zatím ještě ne. Nejdřív musel tady v Cairhienu vyřídit jisté záležitosti. Aviendha si možná myslela, že o ji’e’toh neví, ani co by se za nehet vešlo, ale on věděl, co je to povinnost, a Cairhienu něco dlužil. Kromě toho existovaly způsoby, jak to s Weiramonem vyřídit.

Posadil se – a snažil se nedat najevo, jaká je to dřina – zakryl se, jak jen bylo s pokrývkou možné, a uvažoval, kde má asi šaty. Neviděl nic než své holínky, stojící za Aviendhou. Ona to nejspíš věděla. Možná ho vysvlékali gai’šainové, ale stejně dobře to mohla být ona. „Musím jít do města. Nataeli, nechej nasedlat a přivést Jeade’ena.“

„Možná zítra,“ zarazila ho důrazně Aviendha a chytila za rukáv Asmodeana, jenž se začal zvedat. „Moirain Sedai říkala, že si musíš odpočinout, abys –“

„Dneska, Aviendho. Hned. Nevím, proč tu není Meilan, jestli je naživu, ale hodlám to zjistit. Nataeli, mého koně.“

Aviendha nasadila umíněný výraz, ale Asmodean vytrhl rukáv z jejího sevření, uhladil si pomačkaný samet a řekl: „Meilan tu byl, i ostatní.“

„Neměl se dozvědět –“ začala rozzlobeně Aviendha a pak stiskla rty, než dodala. „Potřebuje si odpočinout.“

Takže moudré si myslely, že před ním něco utají. No, nebyl tak slabý, jak si myslely. Pokusil se vstát, drže si pokrývku u těla, a nenápadně si přesedl, když nohy odmítly spolupracovat. Možná byl tak slabý, jak si myslely. Ale nehodlal dopustit, aby ho něco takového zastavilo.

„Odpočívat můžu, až budu mrtvý,“ prohlásil, a okamžitě si přál, aby byl raději mlčel, protože ona sebou trhla, jako by ji uhodil. Ne, při ráně by sebou neškubla. Aby zůstal naživu pro ni bylo důležité pro dobro Aielů a pouhá hrozba jí mohla ublížit víc než pěst. „Pověz mi o Meilanovi, Nataeli.“

Aviendha mrzutě mlčela, i když, kdyby s tím měly pohledy co dělat, byl by Asmodean na místě omráčen a Rand sám možná rovněž.

Od Meilana dorazil ještě během noci jezdec a přinesl květnatou chválu a ujištění o nehynoucí věrnosti. Za úsvitu se objevil Meilan sám se šesti dalšími vznešenými pány z Tearu, kteří byli ve městě, a malým oddílem tairenských vojáků, kteří hmatali po jílcích mečů a svírali kopí, jako by víc než polovina z nich očekávala, že budou muset bojovat s Aiely, co tu stáli a pozorovali je, když projížděli kolem.

„Bylo to těsně,“ podotkl Asmodean. „Tenhle Meilan podle mě není zvyklý na to, aby mu někdo odporoval, a ostatní taky moc ne. Zvlášť ten s tou strupatou tváří – Torean? – a Simaan. Ten má oči ostrý jako nos. Víš, jsem zvyklej na nebezpečnou společnost, ale tihle chlapi jsou svým způsobem hodně nebezpeční.“

Aviendha si hlasitě odfrkla. „Ať už jsou ale zvyklí na cokoliv, se Sorileou, Amys, Bair a Melain na jedné a Sulin s tisícovkou Far Dareis Mai na druhé straně neměli moc na vybranou. A taky tu byli nějací Kamenní psi,“ připustila, „a pár Hledačů vody a nějaké Rudé štíty. Jestli skutečně sloužíš Car’a’carnovi, jak tvrdíš, Jasine Nataeli, měl bys strážit jeho odpočinek, jako to dělají ostatní.“

„Já jdu za Drakem Znovuzrozeným, ženo. Toho Car’a’carna přenechám tobě.“

„Jen pokračuj, Nataeli,“ vybídl ho Rand netrpělivě, čímž si vysloužil odfrknutí.

Ohledně možností Tairenů měla pravdu, i když jim možná Děvy a ostatní, sahající po závojích, dělali větší starosti než moudré. V každém případě i Aracome, prošedivělý štíhlý pán již dlouho doutnající hněvem, málem vzplál jako pochodeň, když otáčeli koně k odjezdu, a Gueyam, s hlavou holou jako koleno a s plecemi jako kovář, byl vzteky bílý ve tváři. Asmodean si nebyl jist, zda jim v tasení mečů zabránila jistota, že stojí proti přesile, nebo to, že si uvědomili, že i kdyby se jim podařilo prosekat až k Randovi, ten by je nejspíš neuvítal s krví spojenců na čepelích.

„Meilanovi lezly oči z důlků,“ zakončil kejklíř. „Ale než odešel, vykřikoval, že je tvým spojencem a věrným leníkem. Asi si myslel, že bys ho mohl zaslechnout. A ostatní ho rychle napodobili, i když Meilan dodal něco, z čeho zůstali zírat oni. ‚Činím z Cairhienu dar pánu Drakovi,‘ řekl. Pak oznámil, že pro tebe připraví velkolepé přivítání, až budeš připravený vstoupit do města.“

„Ve Dvouříčí je jedno staré rčení,“ prohodil Rand suše. „Čím hlasitěji muž vykřikuje, že je počestný, tím pevněji si musíš držet váček.“ A další říkalo: „Liška často kachně nabídne její rybník.“ Cairhien byl jeho i bez toho, aby mu ho musel Meilan věnovat.

Rand o jeho věrnosti nepochyboval. Ta vydrží tak dlouho, jak dlouho bude Meilan věřit, že kdyby Randa zradil, zničilo by ho to. Pokud by ho chytili. To byl ten háček. Těch sedm vznešených pánů v Cairhienu se v Tearu nejúporněji snažilo zařídit, aby byl Rand zprovozen ze světa. Proto je taky poslal sem. Kdyby byl popravil každého tairenského pána, jenž proti němu kul pikle, nemusel by žádný zůstat naživu. V té době mu nápad, poslat je tisíc mil daleko od Tearu vyřídit anarchii, hladomor a občanskou válku, připadal jako dobrý způsob, jak jim znemožnit jejich intriky a poslat je dělat něco užitečného tam, kde to bylo potřeba.

Ovšem tehdy ani nevěděl, že existuje nějaký Couladin, natož že ho ten muž dovede až do Cairhienu.

Bylo by snazší, kdyby tohle byl příběh, pomyslel si. V příbězích byl vždycky jen určitý počet překvapení, než se hrdina dozvěděl všechno, co potřeboval. On sám nějak nikdy nevěděl ani čtvrtinu.

Asmodean zaváhal – to staré rčení o vykřikujících mužích se dalo snadno použít i na něj, jak si nepochybně uvědomoval – avšak když už Rand nic neřekl, dodal: „Myslím, že chce být králem Cairhienu. Ovšem tvým poddaným.“

„A pokud možno, abych já byl někde daleko.“ Meilan asi čekal, že se Rand vrátí do Tearu a ke Callandoru. Meilan by se přemíry moci určitě nebál.

„Ovšem.“ Asmodean mluvil ještě sušeji než Rand. „Mezi těmito dvěma návštěvami přišla ještě jedna.“ Tucet cairhienských urozených pánů a paní – bez dvořanů – přišli i přes horko v pláštích a s tvářemi zakrytými kápěmi. Očividně věděli, že Aielové Cairhieňany opovrhují, a stejně očividně jejich pocity opětovali, nicméně byli stejně nervózní z toho, že by Meilan mohl zjistit, že přišli, jako z toho, že by se je Aielové mohli rozhodnout zabít. „Když mne uviděli,“ pokračoval suše Asmodean, „polovina zřejmě byla připravená mě zabít ze strachu, že jsem Tairen. Za to, že máš ještě barda, můžeš poděkovat těm svým Far Dareis Mai."

Přestože jich bylo méně, Cairhieňany bylo stejně těžší zahnat než Meilana, byli s každou minutou zpocenější a bělejší ve tvářích, ale umíněně se dožadovali návštěvy u pána Draka. Měřítkem jejich touhy bylo, že když neuspělo dožadování, nakonec se utekli k otevřenému doprošování. Asmodean možná považoval aielský humor za podivný či drsný, ale i on se pochechtával nad šlechtici v hedvábných kabátcích a jezdeckých šatech, snažícími se předstírat, že tam není, přičemž klečeli a chytali moudré za vlněné suknice.

„Sorilea jim pohrozila, že je nechá svlíknout a bičem dohnat do města.“ Jeho tlumený smích teď zněl nevěřícně. „Oni to mezi sebou skutečně probírali. Kdyby jim tenhle požadavek umožnil dostat se k tobě, tak by to podle mýho názoru přijali.“

„Sorilea to měla udělat,“ vložila se do hovoru Aviendha kupodivu souhlasně. „Křivopřísežníci nemají žádnou čest. Melain aspoň nechala Děvy, aby je přehodily přes sedla jako rance a vyhnaly zvířata z tábora. Křivopřísežníci se drželi zuby nehty.“

Asmodean kývl. „Ale předtím dva z nich mluvili se mnou, když se ujistili, že nejsem tairenský špeh. Urozený pán Dobraine a urozená paní Colavaere. Zamlžili všechno tolika náznaky a narážkami, že si nejsem jistý, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ti chtěli nabídnout Sluneční trůn. Ti by mohli víst rozhovory i s... s některýma lidma, co jsem kdysi znával.“

Rand se zasmál. „Možná že to udělají. Jestli se jim podaří dohodnout stejné podmínky jako Meilanovi.“ Nepotřeboval, aby mu Moirain říkala, že Cairhieňané hrají hru rodů i ve spánku, ani aby mu Asmodean řekl, že to zkusí se Zaprodanci. Vznešení páni nalevo a Cairhieňané napravo. Jedna bitva skončila a další, jiného druhu, i když o nic méně nebezpečná, začíná. „V každém případě chci dát Sluneční trůn někomu, kdo na něj má právo.“ Nevšímal si zamyšleného výrazu na Asmodeanově tváři. Možná se mu ten muž snažil předešlé noci pomoci, a možná taky ne, ale on mu nevěřil natolik, aby mu dal poznat třebas jen polovinu svých plánů. Jakkoliv byla Asmodeanova budoucnost svázána s jeho, věrnost byla nutná, a ten muž byl pořád ten samý, co předal svou duši Stínu. „Meilan mi chce uspořádat velkolepý vstup, až budu připravený, ne? Tak bych se měl podívat sám dřív, než mě čeká.“ Došlo mu, proč Aviendha byla tak poddajná, dokonce se připojila k hovoru. Dokud tu seděl a mluvil, dělal přesně to, co chtěla. „Tak dojdeš mi pro toho koně, Nataeli, nebo musím sám?“

Asmodean se poklonil hluboko, obřadně a, přinejmenším na povrchu, upřímně. „Sloužím pánu Drakovi."