Stín se šíří

7 Hra s ohněm

Příštího rána slunce ještě ani pořádně nevyšlo a Egwain se objevila u dveří do Randových komnat, nepříliš ochotně následována Elain. Dědička na sobě měla šaty ze světle modrého hedvábí s dlouhými rukávy, střižené podle tairenské módy a po kratším dohadování stažené co nejníž. Kolem hrdla měla náhrdelník ze safírů barvy časné ranní oblohy a další šňůru drahokamů měla vpletenu do rudozlatých kučer, což podtrhovalo blankytnou modř jejích očí. I přes vlhké horko měla Egwain kolem ramen prostý tmavočervený šátek, velký jako šál. Šátek i safíry dodala Aviendha. Aielanka měla kupodivu docela slušnou zásobu takových věcí.

I když Egwain věděla, že tu budou, trhla sebou, když spatřila, jak se aielské stráže rychle a plavně zvedají na nohy. Elain tiše vyjekla, ale rychle si je všechny přeměřila s královským výrazem, který tak dobře zvládala. Na tyto sluncem osmahlé muže to však zřejmě žádný účinek nemělo. – Těch šest bylo ze Shae’en M’taal, z Kamenných psů, a na Aiely vypadali uvolněně, což znamenalo, že jako by se dívali do všech stran zároveň a jako by byli připraveni okamžitě vyrazit libovolným směrem a zaútočit.

Egwain Elain napodobila – přála si, aby to zvládala stejně dobře jako dědička – a ohlásila: „Já... my... se chceme přesvědčit, co dělají rány pána Draka.“

Její poznámka by byla úplně hloupá, pokud by Aielani věděli něco o léčení, ale ta pravděpodobnost byla malá. Vědělo o tom jen pár lidí a Aielové spíš méně než ostatní. Egwain nehodlala udávat žádný důvod jejich přítomnosti – stačilo, že byly považovány za Aes Sedai – ale když Aielové jako by vyskočili rovnou z mramorové podlahy, přišlo jí to jako dobrý nápad. Ne že by se ji nebo Elain snažili zastavit. Ale tihle muži byli všichni tak vysocí a měli tak kamenné výrazy a ty svoje krátké oštěpy a luky z rohoviny nosili tak, jako by pro ně jejich používání bylo stejně přirozené jako dýchání, a stejně snadné. A když na ni tak upírali své světlé oči, bylo až příliš snadné připomenout si všechny ty příběhy z aielské války o černě zahalených Aielech, nemilosrdných, bez slitování, o mužích, kteří zničili každé vojsko, jež se proti nim postavilo, až na to poslední, které je zahnalo zpět do Pustiny poté, co spojené státy skončily ve slepé uličce během tří krví nasáklých dní a nocí před samotným Tar Valonem. Málem sáhla po saidaru.

Gaul, vůdce Kamenných psů, kývl a shlížel na Elain a Egwain s jistou úctou. Byl to svým drsným způsobem hezký muž, o něco starší než Nyneiva, s očima zelenýma a jasnýma jako leštěné drahokamy a dlouhými řasami tak tmavými, až se zdálo, že má oči podmalovány uhlem. „Nejspíš ho pobolívají. Dnes ráno má špatnou náladu.“ Gaul se zazubil, jen se mu kratičce zablýskly bílé zuby, aby ukázal, že má pro nevrlost zraněného pochopení. „Už odsud vyhnal skupinku těch vznešených pánů a jednoho dokonce vyhodil osobně. Jakže se to jmenoval?“

„Torean,“ odvětil jiný, ještě vyšší muž. Měl nasazen šíp a krátký, zakřivený luk držel nedbale. Šedýma očima na chvíli spočinul na obou ženách a pak se jal zase sledovat sloupy v předpokoji.

„Torean,“ souhlasil Gaul. „Myslel jsem, že doletí až k těm hezkým řezbám...“ Ukázal teď oštěpem na prstenec strnule stojících obránců, „...ale tři kroky chyběly. Mangin na mně vyhrál dobrý tairenský závěs, celý vyšitý zlatými jestřáby.“ Vyšší muž se krátce, spokojeně pousmál.

Egwain při představě Randa, jak skutečně háže vznešeného pána přes místnost, zamrkala. Nikdy se nechoval násilnicky. – Ani zdaleka ne. Jak moc se vlastně změnil? Měla příliš mnoho práce s Joiyou a Amico, a on zase s Moirain, Lanem nebo vznešenými pány, aby spolu prohodili víc než jen pár slov o domově, když se náhodou potkali, a o tom, jak letos asi vypadaly oslavy Bel Tinu a jak asi budou vypadat Letnice. Vždycky však jen krátce. Jak moc se změnil?

„Musíme ho vidět,“ prohlásila Elain a hlas se jí maličko zatřásl. Gaul se uklonil, přičemž opřel špičku oštěpu o černý mramor podlahy. „Zajisté, Aes Sedai.“

Egwain do Randových komnat vstupovala s jistým rozechvěním a z Elainina výrazu bylo zřejmé, že ji těch pár kroků stálo nesmírné úsilí.

V komnatě nezůstalo ani stopy po hrůzách noci, jen tu nebyla žádná zrcadla. Na obložení stěn zůstala světlejší místa, kde předtím visela nástěnná zrcadla, nyní odstraněná. Ne že by byl pokoj jinak uklizen. Všude se povalovaly knihy, některé byly otevřené, jako by od nich někdo odešel uprostřed stránky, a postel byla stále neustlaná. Karmínové závěsy na oknech byly roztažené, a jelikož byla okna obrácená na západ, bylo vidět na řeku, jež byla tairenskou hlavní dopravní tepnou. Na velkém pozlaceném a velice nevkusném stojanu se třpytil Callandor. Egwain stojan považovala za tu nejošklivější věc, jakou kdy viděla zdobit místnost – dokud nezahlédla stříbrné vlky strhávající zlatého jelena, kteréžto sousoší stálo na krbové římse. Díky slabému vánku od řeky bylo v místnosti kupodivu poměrně chladno, na rozdíl od zbytku Kamene.

Rand, jen v košili, seděl rozvalený v křesle, jednu nohu měl přehozenou přes lenoch a o koleno opřenou v kůži vázanou knihu. Při zvuku jejich kroků knihu s prásknutím zavřel, hodil ji mezi ostatní na koberci se spirálovým vzorem a vymrštil se na nohy připraven k boji. Mrak na jeho tváři se však rozjasnil, když si uvědomil, kdo ho přišel navštívit tentokrát.

Poprvé v Kameni se Egwain dívala po změnách, jež se s ním udály, a našla je.

Kolik je to měsíců, co ho viděla naposled? Stačilo to však, aby mu ztvrdly rysy, aby se mu z obličeje vytratila otevřenost, která tam kdysi bývala. A také se jinak pohyboval, trochu jako Lan, trochu jako Aielové. Díky své výšce, narudlým vlasům a očím, které byly chvíli modré, chvíli šedé, podle toho, jak mu do nich svítilo, vypadal až příliš jako Aielan, až příliš, aby to Egwain nevyvedlo z míry. Ale změnil se také uvnitř?

„Myslel jsem, že jste... že je to někdo jiný,“ zamumlal a rozpačitě se na obě podíval. To byl Rand, jakého Egwain znala, dokonce i pokaždé, když se na ni nebo na Elain podíval, naskočil mu ruměnec. „Někteří... lidé po mně chtějí věci, které jim nemůžu dát. Věci, které nechci dát.“ S ohromující rychlostí se jeho výraz změnil, zatvářil se podezíravě a hlas mu ztvrdl. – „A co chcete vy? Poslala vás Moirain? Máte mě přesvědčit, abych udělal, co chce ona?“

„Nebuď labuť,“ odsekla ostře Egwain, než si to stačila promyslet. „Já nechci, abys začal válku.“

Elain dodala prosebným tónem: „Přišly jsme... ti pomoci, pokud to bude v našich silách.“ To byl jeden z jejich důvodů, a nejsnáze se vyslovoval, jak se rozhodly při snídani.

„Ty znáš její plány pro...“ začal drsně, ale pak náhle změnil téma. „Pomoct mi? Jak? Tohle přesně říká Moirain.“

Egwain si vážně zkřížila ruce na prsou a pevně si přitáhla šátek k ramenům, jako to dělávala Nyneiva, když přišla před vesnickou radu s něčím, co hodlala prosadit bez ohledu na to, jak umanutí radní byli. Teď bylo pozdě začínat s něčím novým. Jediný možný způsob byl pokračovat, jak začala. „Říkala jsem ti, ať se nechováš jako trouba, Rande al’Thore. Tairenové ti možná padají k nohám, ale já pamatuju, když tě Nyneiva vyplatila proutkem, protože ses nechal Matem přesvědčit a ukradli jste džbánek jablečný pálenky.“ Elain se tvářila soustředěně. Až příliš. Egwain bylo jasné, že jí je do smíchu.

Rand si toho samozřejmě nevšiml. Muži si takových věcí nikdy nevšímali. Zazubil se na Egwain a málem se sám rozesmál nahlas. „Zrovna jsme oslavili třinácté narozeniny. Našla nás, jak spíme za stájemi tvého táty. Hlava nás bolela, že jsme ten proutek ani necítili.“ Tak se na to Egwain tedy nepamatovala. „Ale to nebylo nic proti tomu, když jsi jí ty hodila na hlavu tu misku. Pamatuješ? Lila do tebe psárkový čaj, protože do tebe celý týden nic nebylo, a jakmile jsi ho ochutnala, praštila jsi ji po hlavě její nejlepší mísou. Světlo, vřískala jsi tenkrát? Kdy to vlastně bylo? Dva roky předtím –“

„Nejsme tu, abychom si povídaly o starých časech,“ prohlásila Egwain a podrážděně si upravila šátek. Byl z tenké vlny, ale stejně byl příliš teplý. Rand měl skutečně ten špatný zvyk, že si pamatoval ty nejméně příjemné věci.

Teď se usmál, jako by přesně věděl, nač myslí, a v lepší náladě pokračoval dál. „Říkaly jste, že jste přišly, protože mi chcete pomoct. S čím? Asi nevíte, jak donutit vznešeného pána, aby dodržel slovo, když se mu zrovna nedívám přes rameno, že? Nebo jak zarazit ošklivé sny? A rozhodně bych přivítal pomoc s –“ Mrkl na Elain, pak zpátky na Egwain a znovu nečekaně změnil téma. „Co třeba starý jazyk? Učily jste se ho v Bílé věži?“ Bez toho, že by si počkal na odpověď, se začal prohrabávat svazky rozházenými po koberci. Mezi rozházeným povlečením stála další křesla. „Mám tu někde kopii...“

„Rande.“ Egwain zesílila hlas. „Rande, já starý jazyk číst neumím.“ Varovně se podívala na Elain, aby také nic nepřiznávala. Nepřišly mu sem překládat Dračí proroctví. Safíry, které měla dědička ve vlasech, se rozkývaly, jak Elain souhlasně přikývla. „Musely jsme se učit jiným věcem.“

Rand se s povzdechem narovnal od knih. „To bych opravdu doufal v moc.“ Na chvíli se zdálo, že chce ještě něco říci, ale jen hleděl na své boty. Egwain napadlo, jak se mu daří jednat se vznešenými pány s tou jejich nadutostí, když ho ona s Elain takhle vyvedou z míry.

„Přišly jsme ti pomoct s usměrňováním,“ řekla mu. „Se sílou.“ Co tvrdila Moirain, byla nejspíš pravda. Žádná žena nemohla naučit muže, jak usměrňovat, stejně jako ho nemohla naučit, jak rodit děti. Egwain si však nebyla jistá. Jednou vycítila něco utkané ze saidínu. Nebo spíš ucítila nic, něco prostě zahradilo cestu jejím pramenům stejně jistě, jako kámen zahradí vodu. Ale ona se hodně naučila mimo Věž, stejně jako v ní. Určitě věděla něco, co by ho mohla naučit, mohla mu nabídnout nějaké rady.

„Pokud to zvládneme,“ dodala Elain.

Po tváři se mu znovu mihlo podezření. Egwain znervózňovalo, jak rychle se mu měnily nálady. „Měl jsem víc příležitostí číst ve starém jazyce než vy v... Opravdu to není Moirainina práce? Neposlala vás sem ona? Myslí si, že mě dokáže přesvědčit oklikou, co? Je to nějaký zvrácený plán Aes Sedai, kterého smysl nepoznám, dokud v něm neuvíznu?“ Trpce zavrčel, z podlahy za křeslem zvedl tmavozelený kabátec a rychle si ho natáhl. „Souhlasil jsem, že se ráno setkám s dalšími vznešenými pány. Jestli na ně nedohlídnu, tak najdou způsob, jak obejít všechno, co po nich chci. Ale dřív nebo později to pochopí. Teď vládnu Tearu já. Já. Drak Znovuzrozený. Já je to naučím. Budete mě muset omluvit.“

Egwain s ním chtěla zatřepat. On že vládne Tearu? No, možná ano, když na to přijde, ale ona si pamatovala chlapce s jehňátkem za kabátcem, pyšného jako kohout, protože zahnal vlky, kteří je chtěli sežrat. Byl ovčák, ne král, a i když měl důvod k nafukování, tak rozhodně nebylo dobré, že to dělal.

Už mu to chtěla říci, ale než stačila promluvit, vyhrkla ohnivě Elain. „Nikdo nás neposlal. Nikdo. Přišly jsme, protože... protože nám na tobě záleží. Možná to nebude fungovat, ale můžeš to zkusit. Když už mně... nám na tobě záleží tolik, abychom to zkusily, tak bys to kvůli nám taky mohl vyzkoušet. Znamená to pro tebe tak málo, že nám nemůžeš věnovat ani hodinu? Kvůli sobě?“

Rand si přestal zapínat kabátec a chvíli se na dědičku díval tak upřeně, až si Egwain pomyslela, že na ni snad zapomněl. Rand však oči se zachvěním odvrátil. Podíval se na Egwain, přešlápl a zadíval se na podlahu. „Zkusím to,“ řekl tiše. „Nebude to k ničemu, ale já... Co chcete, abych udělal?“

Egwain se zhluboka nadechla. Nemyslela, že bude tak snadné ho přesvědčit. Vždycky byl jako balvan zabořený do bláta, když se rozhodl vzepřít, což dělal až příliš často.

„Podívej se na mě,“ řekla a sáhla po saidaru. Nechala se zcela naplnit jedinou silou a přijala každou kapku, kterou dokázala udržet. Bylo to, jako by každou částečku jejího těla naplnilo světlo, jako by Světlo samo vyplnilo každičkou škvírku. Život jako by z ní měl vylétnout jako ohňostroj. Ještě nikdy do sebe tolik síly nenatáhla. Zděšeně si uvědomila, že se nechvěje. Tuhle úžasnou slast přece nemohla snést jen tak. Chtěla si to vychutnat, tančit a zpívat, jen si tak lehnout a válet se v tom. Přiměla se promluvit. „Co vidíš? Co cítíš? Podívej se na mě, Rande!“

Rand pomalu zvedl hlavu a stále se mračil. „Vidím tebe. Co bych měl tak asi vidět? Dotýkáš se zdroje? Egwain, Moirain kolem mě usměrňovala aspoň stokrát, a já nikdy nic neviděl. Jen to, co udělala. Takhle to nefunguje. Dokonce i já tolik vím.“

„Já jsem silnější než Moirain,“ řekla mu odhodlaně. „Kdyby se ona pokusila zadržet tolik síly jako já teď, svíjela by se na podlaze nebo by se zbláznila.“ Byla to pravda, i když nikdy předtím neodhadla schopnosti Aes Sedai tak přesně.

Síla volala po tom, aby byla využita, pulzovala silněji než sám život. S tímto by dokázala věci, o nichž se Moirain nikdy ani nesnilo. Rána na Randově boku, kterou Moirain nikdy nedokázala zcela vyléčit. Egwain toho o léčení moc nevěděla – bylo to rozhodně mnohem složitější než cokoliv, co zatím udělala – ale viděla při léčení Nyneivu a možná, s tím ohromným jezerem síly, která ji plnila, by mohla poznat něco z toho, jak by tu ránu bylo možné vyléčit. Ne aby to udělala, to určitě ne, ale něco poznat.

Opatrně spředla jako vlas tenoučké pramínky vzduchu a vody a ducha, sil používaných k léčení, a sáhla na Randovo staré zranění. Jediný dotyk, a okamžitě se roztřeseně stáhla a strhla i své předivo. V žaludku ji pálilo, jako by každičké jídlo, které kdy pozřela, chtělo okamžitě ven. Připadalo jí to, jako by všechna temnota, co jí bylo na světě, spočívala na Randově boku, jako by veškeré zlo světa bylo v té zhnisané ráně jen lehce překryté měkkou jizvou. Něco takového by pohltilo léčivé prameny jako písek kapky vody. Jak vůbec snesl takovou bolest? Proč neplakal?

Od prvního nápadu k jeho uskutečnění byl jen kousek. Otřesená a zoufale se snažící to zakrýt, Egwain bez meškání pokračovala. „Jsi stejně silný jako já. To vím. Musíš být. Musíš to cítit, Rande. Co cítíš?“ Světlo, co by mohlo něco takového vyléčit? A mohlo by to vyléčit vůbec něco?

„Necítím nic,“ zabručel a přešlápl. „Husí kůži. Není divu. Ne že bych ti nevěřil, Egwain, ale pořád mě znervózňuje, když kolem mě nějaká žena usměrňuje. Je mi líto.“

Egwain se mu nesnažila vysvětlit rozdíl mezi usměrňováním a pouhým spojením s pravým zdrojem. Bylo toho tolik, co nevěděl, dokonce i ve srovnání s jejími skrovnými znalostmi. Byl jako slepec snažící se po hmatu tkát bez nejmenší představy o barvách, o přízích, dokonce i o tom, jak vypadá takový stav.

S námahou saidar propustila, a že to byla námaha. Část jejího já chtěla plakat při té ztrátě. „Teď se zdroje nedotýkám, Rande.“ Přistoupila blíž a vzhlédla k němu. „Pořád máš husí kůži?“

„Ne. Ale to jenom proto, žes mi to řekla.“ Náhle pokrčil rameny. „Vidíš? Začal jsem na to myslet, a už mi zase naskočila.“

Egwain se vítězoslavně usmála. Nemusela se dívat na Elain, aby si potvrdila, co už vycítila a na čem se dříve dohodly. „Dokážeš vycítit, když se žena dotýká pravého zdroje, Rande. Právě teď to dělá Elain.“ Rand se na dědičku úkosem podíval. „Nezáleží na tom, co vidíš, nebo nevidíš. Cítíš to. Aspoň tohle. Podíváme se, na co ještě přijdeme. Rande, dotkni se zdroje. Dotkni se saidínu.“ Ta slova pronášela ochraptěle. Na to se s Elain také dohodly. Byl to Rand, ne obluda z pohádek, a ony se na tom dohodly, nicméně požádat muže o... Zázrak byl, že ta slova vůbec dostala z úst. „Vidíš něco?“ zeptala se Elain. „Cítíš něco?“

Rand stále rozděloval pohledy mezi obě ženy, pak se zas díval mezi ně nebo na podlahu, a občas se začervenal. Proč vůbec je tak vyvedený z míry? Dědička si ho upřeně prohlížela a teď zavrtěla hlavou. „Co se mne týče, tak tu jenom tak stojí. Jsi si jistá, že něco dělá?“

„Umí být velice tvrdohlavý, ale není hloupý. Aspoň většinou se hloupě nechová.“

„No, ať tvrdohlavý, hloupý nebo něco jiného, já nic necítím.“ Egwain se na něj zamračila. „Říkals, že uděláš, oč tě požádáme, Rande. Děláš to? Jestli jsi ty něco cítil, tak bych já měla taky, a já ne –“ S potlačeným vyjeknutím se odmlčela. Něco ji štíplo do zadečku. Randovi se zvlnily rty, očividně se snažil potlačit úsměv. „To,“ pravila odměřeně, „vůbec nebylo hezký.“

Rand se snažil tvářit nevinně, ale přesto mu úsměv unikl. „Říkalas, že chceš něco cítit, a mě prostě napadlo –“ Náhle zařval, až Egwain nadskočila. Tiskl si dlaň na levou půlku a s bolestivým kulháním poskakoval v kruhu. „Krev a popel, Egwain! Nebylo nutný –“ Dál reptal tišeji a Egwain byla docela ráda, že mu nerozumí.

Využila příležitosti a trochu zamávala šátkem, aby se ochladila, otočila se a tajně se na sebe s Elain usmály. Záře kolem dědičky pohasla. Obě se málem rozhihňaly nahlas, když si kradí mnuly ruce. To by mu mělo ukázat. Podle Egwainina odhadu vedly sto ku jedné.

Pak se Egwain obrátila zpátky k Randovi a nasadila nejupřímnější výraz. „Něco takovýho bych čekala od Mata. Myslela jsem, že aspoň ty jsi z toho už vyrostl. Přišly jsme sem, abychom ti pomohly, pokud to půjde. Tak se snaž spolupracovat. Udělej se sílou něco. Něco, co nebude dětinský. Třeba to dokážeme vycítit.“

Rand se hrbil a mračil se na ně. „Udělej něco,“ bručel si. „Neměly jste právo – Budu kulhat ještě – Chcete, abych něco udělal?“

Náhle se Egwain zvedla do vzduchu, a Elain také. S rozšířenýma očima se na sebe dívaly, jak se tak vznášely půl sáhu nad podlahou. Nic je nedrželo, Egwain necítila ani neviděla žádné prameny. Nic. Stiskla rty. Neměl právo tohle dělat. Vůbec žádné právo, a nastal čas, aby se poučil. Stejný štít utkaný z pramenů ducha, jaký odřízl od zdroje Joiyu, zadrží i jeho. Aes Sedai to používaly v těch vzácných případech, kdy našly muže, který dokázal usměrňovat.

Otevřela se saidaru – a srdce jí pokleslo. Saidar tu byl – cítila jeho teplo a světlo – ale mezi ní a pravým zdrojem cosi stálo, nic, nepřítomnost, která jí zabraňovala dosáhnout na pravý zdroj, jako by to byla kamenná zeď. Ucítila v sobě prázdnotu, kterou zaplnila až panika. Muž usměrňoval a ji to zachytilo. Byl to Rand, samozřejmě, ale jak tu tak visela jako košík, bezmocná, dokázala myslet jedině na to, že muž usměrňuje, a na pošpinění saidínu. Snažila se na něj zakřičet, ale dokázala jen zachroptět.

„Chcete, abych něco udělal?“ zavrčel Rand. Dva malé stolky neohrabaně ohnuly nohy, dřevo zaskřípělo, a stolky začaly klopýtat po pokoji v parodii na tanec, až z nich odpadávalo zlacení. „Líbí se vám tohle?“ V krbu vzplál oheň a zaplnil ohniště od kraje ke kraji, přičemž hořel na holém kameni a bez popela. „Nebo tohle?“ Vysoký jelen a vlci nad krbem začali měknout a roztékat se. Z hmoty vytékaly tenké pramínky zlata a stříbra, ztenčovaly se až na zářící vlákna, která se svíjela a proplétala do úzkého pásu kovové látky. Jak pletení pokračovalo, třpytná látka visela ve vzduchu a druhým koncem byla stále spojená s pomalu se roztékající sochou na kamenné římse. „Udělej něco,“ řekl Rand. „Udělej něco! Máte vůbec představu, jaké to je dotknout se saidínu, držet ho? Máte? Cítím, jak šílenství číhá. Jak se do mě vsakuje!“

Náhle křepčící stolky vzplanuly jako pochodně, aniž přestaly tančit. Knihy se roztočily ve vzduchu a otáčely se jim stránky. Matrace na posteli se roztrhaly a pokojem létalo peří jako sníh. Peří padající na hořící stolky naplnilo místnost pronikavým zápachem.

Rand chvíli jen zmateně hleděl na plápolající stolky. Pak to, co drželo Egwain a Elain, zmizelo, spolu se štítem. Jejich podpatky udeřily o podlahu zároveň s tím, co uhasly plameny, jako by je vsáklo dřevo, které pohlcovaly. Žár v krbu také zhasl a knihy dopadly na podlahu v ještě větším nepořádku než předtím. Zlatostříbrná tkanina se také svěsila, spolu s vlákny nataveného kovu, který však již nebyl tekutý, dokonce ani horký. Na krbu zbyly jenom tři větší hromádky, dvě stříbrné a jedna zlatá, chladné a beztvaré.

Když dopadly na zem, Egwain doklopýtala k Elain. Navzájem se podpíraly, ale Egwain cítila, že druhá žena udělala to stejné co ona sama, totiž že co nejrychleji sáhla po saidaru. Ve chvilce měly připraven na Randa štít, pokud by to vypadalo, že snad usměrňuje, ale on tu stál a jen ohromeně zíral na ohořelé stolky. Kolem se stále snášelo dolů peří a lepilo se mu na kabátec.

Teď nevypadal nebezpečně, ale v místnosti panoval nesmírný nepořádek. Egwain spletla tenké prameny vzduchu, aby stáhla poletující peříčka dohromady i s těmi, která již ležela na koberci. Nakonec ji napadlo přidat i ta, která měl na kabátci. Zbytek může nechat uklidit majhere, nebo si to může zařídit sám.

Když kolem něj prolétla pírka a spojila se s potrhanými zbytky matrace, Rand sebou trhl. Zápach z hořícího peří i spáleného dřeva sice nezmizel, ale v komnatě bylo aspoň trochu útulněji, a díky otevřeným oknům a slabému vánku se i ten smrad pomalu vytrácel.

„Majhere mi nejspíš nebude chtít dát další,“ řekl s nuceným smíchem. „Jedna matrace na den je asi víc, než je ochotná...“ Pohledu na obě mladé ženy se vyhýbal. „Je mi to líto. Nechtěl jsem... Občas se mi to vymkne z ruky. Občas tam nic není, když pro to sáhnu, a občas to udělá věci, které ne... Mrzí mě to. Asi byste měly jít. Nějak se teď pořád opakuju.“ Znovu se začervenal a odkašlal si. „Zdroje se nedotýkám, ale asi byste měly odejít.“

„My ještě neskončily,“ řekla Egwain mírně. Mírněji, než nač se cítila – chtěla ho vytahat za uši. Že ho vůbec napadlo ji – a Elain – takhle zvednout a odstínit – ale Rand byl na pokraji výbuchu. Kvůli čemu, to nevěděla a ani to nechtěla zjišťovat, ne tady a ne teď. S tím, jak všichni pořád jásali nad jejich sílou – každý tvrdil, že ona a Elain budou patřit mezi nejsilnější Aes Sedai, pokud ne vůbec nejsilnější, za tisíc i více let – předpokládala, že jsou tak silné jako on. Nebo aspoň skoro tak silné. Právě byla drsně vyvedena z omylu. Nyneiva se mu možná blížila, když byla dost rozhněvaná, ale Egwain věděla, že ona sama by nikdy nedokázala to, co právě předvedl Rand, nedokázala by rozdělit prameny do tolika směrů, zpracovat tolik věcí najednou. Pracovat se dvěma prameny najednou bylo víc než dvakrát těžší než práce s jedním pramenem stejné síly, a pracovat se třemi zase víc než dvakrát těžší než práce se dvěma. A on jich musel splést aspoň tucet. A dokonce ani nevypadal unavený, přestože práce se sílou si brala energii. Egwain se velice bála, že by zvládl ji i Elain jako koťata. Koťata, která by se mohl třeba rozhodnout utopit, kdyby zešílel.

Ale ona nemohla, a nechtěla, jen tak odejít. To by bylo stejné jako se vzdát, a ona byla vychována jinak. Hodlala udělat to, proč sem přišla – a všechno – a on ji nemohl vyhnat, když to ještě nedokončila. Ani on, ani nikdo jiný.

Elain měla v modrých očích odhodlaný výraz a ve chvíli, kdy se Egwain odmlčela, dodala dědička mnohem pevnějším hlasem: „A neodejdeme, dokud to nedokončíme. Říkal jsi, že to zkusíš. Tak to musíš zkusit.“

„To jsem přece říkal, ne?“ zamumlal Rand po nějaké době. –„Alespoň bychom se mohli posadit.“

Aniž se podíval na zčernalé stolky či pás kovové látky ležící pomačkaný na koberci, je Rand lehce kulhaje odvedl k židlím s vysokými opěradly, které stály u oken. Jenom museli z červeného hedvábného čalounění sundat knihy, aby se mohli posadit. Egwain ze židle odkládala dvanáctý svazek Pokladů Tearského Kamene, zaprášenou knihu v dřevěných deskách nazvanou Cestování po Aielské pustině s různými poznámkami o jejích divokých obyvatelích a silnou knihu s potrhanou koženou vazbou a názvem Jednání s územím Mayene v letech 500 až 750 Nové éry. Elain musela odložit větší hromádku, ale Rand ji rychle sebral spolu s knihami ze své židle a položil je všechny na podlahu, kde se komínek knih okamžitě zase rozsypal. Egwain své knihy úhledně položila vedle.

„Co chcete, abych udělal teď?“ Posadil se na okraj židle s rukama na kolenou. „Slibuju, že tentokrát udělám jenom to, co mi řeknete.“

Egwain se kousla do jazyka, aby mu neřekla, že ten slib přichází poněkud pozdě. Možná se nevyjádřila naprosto přesně, když mu říkala, co má dělat, ale to nebyla omluva. Nicméně však s tím bude muset udělat něco až později. Uvědomila si, že o něm zase uvažuje jen jako o Randovi, ale on také vypadal, jako by jí právě nacákal bláto na nejlepší šaty a bál se, že mu neuvěří, že to byla jenom nehoda. Přesto saidar nepouštěla a Elain také ne. Nebylo by dobré chovat se hloupě. „Tentokrát,“ pravila, „si chceme jenom promluvit. Jak se dotýkáš zdroje? Prostě nám to pověz. A ber to krok za krokem, pomalu.“

„Je to spíš zápas, než že bych se ho jen tak dotkl,“ zabručel. „Krok za krokem? No, nejdřív si představím plamen a pak do něj všechno vecpu. Nenávist, strach, nervozitu. Úplně všechno. Když to všechno plamen pohltí, objeví se mi v hlavě prázdnota. Já jsem uprostřed ní, ale jsem taky součástí toho, nač se soustředím.“

„To zní velice povědomě,“ poznamenala Egwain. „Slyšela jsem tvého tátu mluvit o tom triku se soustředěním, který používá vždy, když chce vyhrát závody v lukostřelbě. Říká tomu plamen a prázdnota.“

Rand kývl. Vypadal přitom smutně. Egwain napadlo, že se mu stýská po domově a po otci. „To mě Tam naučil nejdřív. A Lan to taky používá, když šermuje s mečem. Seléné – to je jedna žena, co jsem kdysi potkal – tomu říká jednota. Zřejmě o tom ví hodně lidí, i když tomu říkají různě. Ale já jsem zjistil, že když jsem v té prázdnotě, cítím saidín, je v té prázdnotě jako světlo těsně mimo dohled. Není tam nic jiného, jenom to světlo a já. City, dokonce i myšlenky, jsou venku. Kdysi jsem se k tomu propracovával postupně, ale teď to přijde všechno najednou. Teda většina toho. Většinou.“

„Prázdnota,“ prohodila Elain se zachvěním. „Žádné city. To nezní moc jako to, co děláme my.“

„Ale ano, zní,“ trvala Egwain dychtivě na svém. „Rande, my to prostě děláme trošičku jinak, to je všechno. Já sama si představuju, že jsem květina, růžový poupě, představuju si to tak dlouho, až jsem tím poupětem. To je trochu jako ta tvoje prázdnota. A okvětní plátky růže se otevírají světlu saidaru, a já ho nechám, aby mě naplnil, všechno to světlo, teplo, život a zázraky. Já se tomu poddám a díky tomu to ovládnu. To byla při učení ta nejtěžší část, opravdu. Jak zvládnout saidar tím, že se tomu poddáš, ale teď mi to přijde tak přirozený, že na to ani nemusím myslet. To je klíč, Rande. Jsem si tím jistá. Musíš se naučit tomu poddat –“ Rand důrazně vrtěl hlavou.

„Já to vůbec nedělám takhle,“ namítal. „Dovolit, aby mě to naplnilo? Musím se natáhnout a saidín přidržet. Občas tam nic není, když to udělám, nic, čeho bych se mohl dotknout, ale kdybych se pro něj nenatáhl, mohl bych tu stát navěky a nic by se nestalo. Naplní mě, jakmile se ho dotknu, ale poddat se tomu?“ Zamával prsty ve vzduchu. „Egwain, kdybych se tomu poddal – třeba jenom na minutku – saidín by mě pohltil. Je to jako řeka roztaveného kovu, oceán ohně, všechno světlo slunce v jediném bodě. Musím bojovat, aby to udělalo, co chci, bojovat, abych zabránil, aby mě to nespolklo.“

Povzdechl si. „Ale vím, co myslíš tím, že tě naplní život, i přes tu špínu, z které se mi obrací žaludek. Barvy jsou ostřejší, vůně jasnější. Všechno je tak nějak skutečnější. Když to jednou mám, nechci se toho vzdát, i když se mě to snaží pohltit. Ale ten zbytek... Musíš vzít v úvahu fakta, Egwain. Věž má v tomhle pravdu. Přijmi to jako pravdu, protože to pravda je.“

Egwain zavrtěla hlavou. „Přijmu to, až mi to dokážeš.“ Neznělo to ale tak jistě, jak chtěla, ne tak jistě jako předtím. To, co jí řekl, znělo jako nějaký pokřivený poloodraz toho, co dělala sama, podobnosti však jen zdůrazňovaly rozdíly. A přesto tu podobnosti byly. Rozhodně se odmítala vzdát. „Poznáš jednotlivý prameny? Vzduch, vodu, ducha, zemi a oheň?“

„Občas,“ začal pomalu. „Obvykle ne. Prostě vezmu, co potřebuju, abych udělal, co chci. Většinou se s tím trochu patlám. Je to hrozně zvláštní. Občas něco potřebuju udělat a udělám to, ale teprve potom poznám, co jsem vlastně udělal a jak. Je to skoro jako vzpomínat si na něco, co jsem zapomněl. Ale podruhé už si vzpomenu, jak na to. Teda většinou.“

„Ale pamatuješ si, jak na to,“ trvala na svém Egwain. „Jak jsi zapálil ty stolky?“ Chtěla se ho zeptat, jak je přiměl tancovat – měla dojem, že viděla, jak to udělal, s pomocí vzduchu a vody – ale chtěla začít s něčím snazším. Zapálit svíčku a zhasnout ji byly věci, které zvládaly už mladší novicky.

Randův obličej nabyl bolestivého výrazu. „To nevím.“ Mluvil zahanbeně. „Když chci oheň, třeba zapálit lampu nebo oheň v krbu, tak to prostě udělám, ale nevím jak. Když něco dělám s ohněm, opravdu na to nemusím myslet.“

To znělo skoro rozumně. Z pěti sil byly ve věku pověstí oheň a země nejlépe ovládány muži a vzduch a voda ženami. Ovládání ducha bylo rozděleno rovnoměrně. Egwain nad užíváním vzduchu či vody téměř nemusela přemýšlet, když se tu věc jednou naučila. Ale tato myšlenka je jejich cíli nijak nepřiblížila.

Tentokrát na Randa zatlačila Elain. „A víš, jak jsi je uhasil? Než ten oheň zhasl, vypadalo to, že ses musel zamyslet.“

„To si pamatuju, protože jsem to, myslím, ještě nikdy neudělal. Vytáhl jsem žár z těch stolků a rozprostřel ho do kamene v krbu. Krb si toho žáru skoro ani nevšimne.“

Elain zalapala po dechu a nepřítomně si chvíli hladila levou ruku, a Egwain na ni soucitně mrkla. Vzpomínala si, jak měla dědička ruku plnou puchýřů proto, že udělala to, co Rand právě popsal, a to jenom s lampou ve svém pokoji. Sheriam jí tenkrát pohrozila, že jí nechá ty puchýře vyléčit přirozenou cestou. Sice to neudělala, ale hrozila jí tím. Bylo to jedno z varování, kterého se novickám dostalo. Nikdy nenatahujte žár do sebe. Plamen lze uhasit použitím vzduchu nebo vody, ale použít oheň k vytažení žáru znamenalo katastrofu i s tím nejmenším plamínkem. Nebyla to otázka síly, aspoň tak to Sheriam říkala. Žáru jednou nataženého se nelze zbavit, to nedokázala ani ta nejsilnější žena, která kdy vyšla z Bílé věže. Některé ženy tak dokonce samy vzplanuly plamenem. Ženy vzplanuly plamenem. Egwain se roztřeseně nadechla.

„Co se děje?“ zeptal se Rand.

„Myslím, že jsi mi právě dokázal ten rozdíl.“ Povzdechla si.

„Ó. Znamená to snad, že toho hodláte nechat?“

„Ne!“ Snažila se mluvit tiše. Nezlobila se na něj. To určitě ne. Nebyla si jistá, na koho se vlastně zlobí. „Možná měly moje učitelky pravdu, ale musí existovat nějaký způsob. Prostě musí. Jenom mě zrovna teď žádný nenapadá.“

„Zkusilas to,“ pravil prostě. „A za to ti děkuju. Není to tvoje chyba, že to nefungovalo.“

„Nějaký způsob určitě existuje,“ trvala na svém Egwain a Elain se připojila: „My ho objevíme. Spolehni se.“

„Jistěže na něj přijdete,“ řekl s nuceným veselím. „Ale ne dneska.“ Zaváhal. „Takže už asi půjdete.“ Mluvil napůl lítostivě a napůl s úlevou. „Opravdu musím dneska ráno vznešeným pánům říct pár věcí o daních. Oni si zřejmě myslí, že můžou sedlákovi vzít stejně tolik, když je špatná úroda, jako když je dobrá, aniž by ho úplně ožebračili. A vy se asi musíte vrátit k výslechům těch temných družek.“ Zamračil se.

Neřekl nic, ale Egwain si byla jista, že by je od černých adžah nejraději udržel co nejdál. Trochu ji překvapilo, že se je zatím ještě nepokusil přimět k návratu do Věže. Možná věděl, že by mu s Nyneivou strčily do ucha blechu o velikosti koně, kdyby to zkusil.

„To ano,“ pravila pevně. „Ale ne hned. Rande...“ Nastal čas nanést drahý důvod, proč sem přišly, ale bylo to ještě mnohem těžší, než čekala. Raní ho to, ty smutné, ostražité oči ji o tom přesvědčily. Ale bylo nutné to udělat. Přitáhla si šátek k ramenům, takže jí sahal až po pás. „Rande, já si tě nemůžu vzít.“

„Já vím,“ řekl on.

Egwain zamrkala. Nenesl to tak těžce, jak čekala. Řekla si, že je to dobře. „Nechci ti ublížit – vážně nechci – ale nechci se za tebe vdát.“

„Já to chápu, Egwain. Vím, co jsem. Žádná žena by nemohla –“

„Ty zabedněnej pitomo!“ vyštěkla Egwain. „Tohle nemá nic společnýho s tím, že usměrňuješ. Já tě nemiluju! Aspoň ne tak, abych si tě chtěla vzít.“

Randovi poklesla brada. „Ty mě... nemiluješ?“ Znělo to tak překvapeně, jak se i překvapeně tvářil. A ublíženě.

„Prosím, snaž se to pochopit,“ řekla o něco laskavěji. „Lidé se mění, Rande. City se mění. Když jsou lidé od sebe, občas se sobě odcizí. Já tě miluju, jako bych milovala bratra, možná víc než bratra, ale není to dost, abych si tě chtěla vzít. Chápeš to?“

Randovi se podařil lítostivý úsměv. „Opravdu jsem hlupák. Já tak nějak nevěřil, že by ses mohla taky změnit. Egwain, já si tě taky nechci vzít. Nechtěl jsem se změnit, nesnažil jsem se o to, ale stalo se to. Kdybys jen věděla, kolik to pro mě znamená. Že nemusím nic předstírat. Že se nemusím bát, že tě raním. To jsem nikdy nechtěl, Egwain. Nikdy bych tě nechtěl ranit.“

Egwain se skoro usmála. Nasadil tak chrabrý výraz, až byl skoro přesvědčivý. „Jsem ráda, že to bereš tak dobře,“ sdělila mu měkce. „Já ti taky nechtěla ublížit. A teď už opravdu musím jít.“ Vstala a sklonila se k němu, aby ho mohla políbit na tvář. „Najdeš si někoho jiného.“

„Ovšem,“ řekl vstávaje, a bylo jasné, že lže.

„Určitě najdeš.“

Egwain vyklouzla ven s pocitem uspokojení a rychle přešla předpokojem. Cestou propustila saidar a sundala si šátek z ramen. Ta věc byla odporně teplá.

Jestli to Elain provede tak, jak se domluvily, byl Rand připraven ji sebrat jako ztracené štěně. Egwain byla přesvědčená, že ho Elain zvládne, nyní i později. Po celý čas, který jim ještě zbýval. Něco se muselo podniknout, aby se Rand naučil jedinou sílu ovládat. Egwain byla ochotná přiznat, že to, co se doslechla, je pravda – žádná žena ho nemohla učit, ryby a ptáci – ale to nebylo to stejné jako vzdát se. Něco se muselo udělat, takže bylo nutné najít způsob. Ta hrozná rána a šílenství byly problémy na pozdější dobu, ale i ty se nakonec vyřeší. Nějak. Všichni tvrdili, že muži z Dvouříčí jsou umínění, ale že se zdaleka nevyrovnají ženám z Dvouříčí.