Stín se šíří

12 Tanchiko či Bílá věž

Když se Egwain konečně zavrtěla a otevřela oči, Elain se s úlevou roztřeseně nadechla. Aviendha u nohou postele ztratila onen nervózní a zoufalý výraz a na rtech se jí mihl úsměv, že se Egwain vrátila. Svíce už před několika minutami prohořela přes značku. Zdálo se to jako několik hodin.

„Nechtěla ses probudit,“ řekla Elain nejistým hlasem. „Třásla jsem s tebou pořád dokola a ty ses nechtěla probudit.“ Krátce se zasmála. „Ó, Egwain, vyděsila jsi dokonce i Aviendhu.“

Egwain jí položila ruku na loket a na uklidněnou jí ho stiskla. „Už jsem zpátky.“ Mluvila unaveně a noční košili měla propocenou skrz naskrz. „Asi jsem měla důvod zůstat trochu dýl, než jsme se domluvily. Příště budu opatrnější. Slibuju.“

Nyneiva vrátila džbán s vodou na stojan s umyvadlem tak prudce, až voda vyšplíchla. Už už ji chtěla vychrstnout na spící Egwain. Tvářila se vyrovnaně, ale džbán zarachotil o umyvadlo a Nyneiva dokonce nechala rozlitou vodu stéci na koberec. „Našla jsi tam něco? Nebo to bylo kvůli...? Egwain, jestli tě svět snů dokáže nějak udržet, možná je příliš nebezpečný, dokud toho nezjistíš víc. Možná čím častěji tam chodíš, tím těžší je vrátit se. Možná... Já nevím. Ale vím, že nemůžeme riskovat, že o tebe přijdeme.“ Zkřížila ruce na prsou, připravená na hádku.

„Já vím,“ řekla Egwain a znělo to skoro pokorně. Elain zvedla obočí. Egwain se k Nyneivě nikdy pokorně nechovala. Cokoliv, jen ne pokorně.

Egwain se vyškrábala z postele, odmítla Elaininu pomoc a dopotácela se ke stojanu, aby si mohla opláchnout obličej a ruce v poměrně chladné vodě. Svlékla si propocenou košili a Elain jí v šatníku našla suchou.

„Potkala jsem jednu moudrou, jmenovala se Amys.“ Egwainin hlas zněl tlumeně, dokud nedostala hlavu do výstřihu nové košile. „Říkala, že za ní mám přijít a učit se o Tel’aran’rhiodu. Prý bude na nějakým místě v Pustině, co se jmenuje Držba Chladné skály.“

Elain si všimla, jak se Aviendze při zmínce o jméně moudré zablesklo v očích. „Ty ji znáš? Tu Amys?“

Aielančino přikývnutí se dalo popsat jen jako váhavé. „Moudrá. Chodí ve snech. Amys bývala Far Dareis Mai, dokud se nezřekla oštěpu a neodešla do Rhuideanu.“

„Děva!“ vzkřikla Egwain. „Tak proto... To je jedno. Říkala, že teď je v Rhuideanu. Víš, kde jsou ty Chladné skály, Aviendho?“

„Jistě. Chladné skály je Rhuarkova držba. Rhuark je Amysin manžel. Občas tam chodím. Tedy dřív jsem tam chodívala. Moje sestra-matka Lian je sestra-žena Amys.“

Elain si vyměnila zmatený pohled s Egwain a Nyneivou. Kdysi si Elain myslela, že toho o Aielech ví docela hodně, všechno se naučila od svých učitelů v Caemlynu, ale od setkání s Aviendhou zjistila, jak málo vlastně ví. Zvyky a vztahy mezi lidmi byly jako bludiště. První sestra znamenalo mít stejnou matku. Až na to, že přítelkyně se mohly stát prvními sestrami tak, že se zavázaly před moudrými. Druhá sestra znamenalo, že vaše matky jsou sestry. Pokud byli vaši otcové bratři, byly jste otco-sestry, což nebylo považováno za tak těsné příbuzenství jako druhé sestry. Pak už to začínalo být opravdu zmatené.

„Co znamená ‚sestra-žena‘?“ zeptala se váhavě.

„Že máte stejného manžela.“ Aviendha se zamračila, když Egwain a Nyneiva zalapaly po dechu a vyvalily oči, až jim málem vylézaly z důlků. Elain tuto odpověď napůl očekávala, ale přesto si začala uhlazovat sukně, které byly dokonale rovné. „Vy takový zvyk nemáte?“ zeptala se Aielanka.

„Ne,“ řekla slabým hlasem Egwain. „Ne, to teda nemáme.“

„Ale vy se o sebe s Elain staráte, jako byste byly prvními sestrami. Co byste dělaly, kdyby jedna z vás odmítla od Randa al’Thora ustoupit? Bojovaly byste o něj? Dovolily byste, aby muž zničil pouto, které mezi vámi panuje? Nebylo by pak lepší, kdybyste se za něj provdaly obě dvě?“

Elain se podívala na Egwain. Pomyšlení na... Dokázala by takovou věc? I když s Egwain? Věděla, že je celá červená. Egwain vypadala jen užasle.

„Ale já chtěla ustoupit,“ namítla.

Elain věděla, že to bylo míněno stejně tak pro Aviendhu, jako pro ni, ale tu představu zahnat nedokázala. Měla Min vidění? Co udělá, jestli ano? Jestli je to Berelain, uškrtím ji a jeho taky! Když už tu někdo být musí, proč by to nemohla být Egwain? Světlo, nač to vlastně myslím? Věděla, že ji to vyvádí z míry, a aby to zakryla, promluvila schválně lehkým tónem. „Říkáš to, jako by do toho muž neměl co mluvit.“

„Může odmítnout,“ Aviendha to řekla, jako by to bylo zcela zřejmé, „ale pokud se chce oženit s jednou, a ony ho požádají, musí si vzít obě dvě. Prosím, neberte to jako urážku, ale šokovalo mě, když jsem zjistila, že u vás může muž požádat ženu, aby si ho vzala. Muž by měl dát najevo svůj zájem a pak počkat, až žena promluví. Ovšem některé ženy dokážou zařídit, aby si muž všiml, že o něj mají zájem, ale právo zeptat se patří ženě. Já toho o těchhle věcech ale moc nevím. Odmalička jsem se chtěla stát Far Dareis Mai. Já chci v životě jen svůj oštěp a své sestry oštěpu,“ dokončila dost ohnivě.

„Nikdo se tě v žádném případě nesnaží přesvědčit, aby ses vdávala,“ uklidňovala ji Egwain. Aviendha se na ni překvapeně podívala.

Nyneiva si hlasitě odkašlala. Elain napadlo, jestli teď přemýšlí o Lanovi. Rozhodně měla na tvářích rudé skvrny. „Předpokládám, Egwain,“ začala Nyneiva poněkud příliš důrazným tónem, „že jsi nenašla, cos hledala, jinak bys už něco řekla.“

„Nenašla jsem nic,“ přiznala smutně Egwain. „Ale Amys říkala... Aviendho, co je Amys za ženu?“

Aielanka se jala pozorně studovat koberec. „Amys je tvrdá jako hory a nelítostná jako slunce,“ řekla, aniž vzhlédla. „Umí chodit ve snu. Může tě to naučit. Jak tě ale jednou dostane do rukou, odvleče tě třeba za vlasy tam, kam bude chtít. Rhuark je jediný, kdo se jí dokáže postavit. Dokonce i ostatní moudré si dávají veliký pozor, když Amys mluví. Ale může tě učit.“

Egwain potřásla hlavou. „Myslela jsem, kdyby se třeba ocitla na nějakém cizím místě, znervóznilo by ji to? Třeba být ve městě? Viděla by tam věci, které tam nejsou?“

Aviendha se zasmála, krátce a ostře. „Znervóznilo? Kdyby se probudila a našla v posteli lva, Amys by nehnula brvou. Bývala Děvou, Egwain, a určitě od té doby nezměkla, tím si můžeš být jistá.“

„Co ta žena viděla?“ chtěla vědět Nyneiva.

„Ne že by něco viděla,“ vykládala Egwain pomalu. „Spíš neviděla. Říkala, že v Tanchiku je zlo. Horší než lidské, říkala. To by mohly být černé adžah. Nehádej se se mnou, Nyneivo,“ dodala pevnějším hlasem. „Sny je třeba vyložit. Takže by to tak mohlo být.“

Nyneiva se mračila už od chvíle, co se Egwain zmínila o zlu v Tanchiku, a když jí Egwain řekla, ať se nehádá, zamračila se velice zlostně. Elain občas chtěla oběma ženami zatřást. Teď si pospíšila, než ji mohla starší žena přerušit. „To by mohlo být ono, Egwain. Takže jsi něco našla. Víc, než jsme si Nyneivou myslely, že dokážeš. Viď, Nyneivo? Taky si to myslíš?“

„Možná,“ připustila Nyneiva s nevolí.

„Možná.“ Ani od Egwain to neznělo obzvlášť šťastně. Zhluboka se nadechla. „Nyneiva má pravdu. Musím se naučit, co dělám. Kdybych věděla, co bych měla, nikdo by mi o tom zlu vykládat nemusel. Kdybych věděla, co bych měla, byla bych mohla najít přímo pokoj, kde Liandrin přebývá, ať je kdekoliv. Amys mě to může naučit. Proto... Proto musím jít za ní.“

„Jít za ní?“ Nyneiva zněla šokovaně. „Do Pustiny?“

„Aviendha mě může do tý Držby Chladné skály zavíst.“ Egwain se tvářila zpola vzdorovitě a zpola nervózně a dívala se hned na Nyneivu, hned zase na Elain. „Kdybych si byla jistá, že jsou v Tanchiku, nenechala bych vás jít samotný. Jestli tam budete chtít jít. Ale když mi může Amys pomoct, možná pak zjistím, kde jsou. Možná... To je ono. Já ani nevím, co všechno můžu, jenom si jsem jistá, že toho je určitě mnohem víc, než umím teď. Ne že bych vás opouštěla. Prsten vezměte s sebou. Kámen znáte dost dobře, abyste se sem mohly v Tel’aran’rhiodu vrátit. A já za váma můžu přijít do Tanchika. A co se naučím od Amys, zase naučím vás. Prosím, řekněte, že chápete. Můžu se od Amys tolik naučit, a pak by to mohlo pomoct nám všem. Bude to, jako by nás učila všechny tři. Žena, která chodí ve snu. Žena, která to umí! Liandrin a ty ostatní budou jako děti. Nebudou znát ani čtvrtinu toho, co my.“ Zamyšleně si hryzla ret. „Nemyslíte si, že od vás utíkám, že ne? Jestli ano, tak nejdu.“

„Ovšemže musíš jít,“ řekla jí Elain. „Budeš mi chybět, ale nikdo nám nesliboval, že spolu zůstaneme, dokud to neskončí.“

„Ale vy dvě... půjdete samy... měla bych jít s vámi. Jestli jsou opravdu v Tanchiku, měla bych jít s vámi.“

„Nesmysl,“ zarazila ji rázně Nyneiva. „Ty potřebuješ výcvik. To nám z dlouhodobého hlediska prospěje mnohem víc, než když s náma pojedeš do Tanchika. A stejně nevíme, jestli v Tanchiku jsou. Pokud ano, tak to s Elain zvládneme i ve dvou, ale ty bys mohla jet s náma a nakonec zjistit, že to zlo není nakonec nic horšího než válka. Světlo ví, že válka by měla být zlem pro každýho. Možná se dokonce vrátíme do Věže dřív než ty. Musíš si v Pustině dávat pozor,“ dodala nacvičeným tónem. „Je to nebezpečný místo. Aviendho, dáš na ni pozor?“

Než mohla Aielanka otevřít ústa, ozvalo se zaklepání na dveře a hned nato vstoupila Moirain. Aes Sedai je všechny přelétla pohledem, jímž zvážila, změřila a odhadla je i to, co dělaly, aniž by však mrkla okem a naznačila, jaký závěr učinila. „Joiya a Amico jsou mrtvé,“ oznámila jim.

„Takže to byl důvod k útoku?“ zeptala se Nyneiva. „Všechno tohle, jen aby je zabili? Nebo je možná zabili, když je nemohli osvobodit. Bylo mi jasný, že je Joiya tak sebejistá, protože čeká na záchranu. Takže nakonec musela lhát. Nikdy jsem tomu jejímu pokání nevěřila.“

„Možná to nebyl hlavní důvod,“ odtušila Moirain. „Kapitán velice moudře nechal své muže během útoku na jejich místech ve vězení. Nezahlédli jediného trolloka či myrddraala. Ale potom obě našli mrtvé. Obě měly dost nemilosrdně podříznuté hrdlo. Poté, co jim přibili jazyk ke dveřím cely.“ Klidně mohla mluvit o šití šatů.

Elain se při tom odtažitém popisu těžce zvedl žaludek. „To jsem jim nepřála. Tohle tedy ne. Světlo ozařuj jejich duše.“

„Jejich duše už dávno odešly do Stínu,“ odsekla drsně Egwain. Ale také si tiskla ruce na břicho. „Jak... Jak to udělali? Šedí muži?“

„Pochybuji, že by něco takového zvládli i šedí muži,“ prohlásila suše Moirain. „Zdá se, že Stín má zdroje, o nichž ani nevíme.“

„Ano.“ Egwain si uhladila šaty i hlas. – „Jestli to nebyl pokus o jejich záchranu, tak to musí znamenat, že nám říkaly pravdu. Obě zabili, protože promluvily.“

„Nebo aby jim v tom zabránili,“ dodala ponuře Nyneiva. „Můžeme jenom doufat, že nevěděli, že nám ty dvě něco řekly. Možná Joiya opravdu litovala, ale já jí stejně nevěřila.“

Elain polkla, představila si, jak je v cele, někdo jí tiskne obličej ke dveřím, aby jí mohl vytáhnout jazyk a... Zachvěla se, ale přiměla se říci: „Mohli je zabít prostě jen jako trest za to, že se nechaly chytit.“ Pro sebe si ale nechala nápad, že jejich smrt je možná měla přimět uvěřit tomu, co Joiya a Amico tvrdily. I tak měly dost pochybností, aby přidávala další. „Tři možnosti, a jen jedna naznačuje, že černé adžah vědí, že vůbec něco řekly. A protože jsou všechny asi stejně pravděpodobné, je možné, že to nevědí.“

Egwain a Nyneiva se zatvářily šokovaně. „Aby je potrestali?“ vydechla Nyneiva nevěřícně.

Obě byly v mnoha směrech tvrdší než ona – a ona je za to obdivovala – ale ony při svém dospívání nesledovaly dvorské intriky v Caemlynu, v dětství neslýchaly vyprávění o krutých způsobech, jakými Cairhieňané a Tairenové hráli hru rodů.

„Myslím, že černé adžah rozhodně laskavě neshlížejí na jakoukoliv prohru,“ řekla jim. „Umím si představit, jak to Liandrin nařizuje. Joiya sama by to určitě klidně udělala.“ Moirain se na ni krátce podívala a bylo zřejmé, že ji znovu hodnotí.

„Liandrin,“ řekla Egwain naprosto bezvýrazným tónem. „Ano, umím si představit, že by Liandrin nebo Joiya takový rozkaz vydaly.“

„Stejně byste neměly moc času je vyslýchat,“ prohlásila Moirain. „Zítra v poledne už by byly na lodi.“ V hlase se jí ozval náznak hněvu. Elain si uvědomila, že Moirain musí ve smrti černých sester vidět únik před spravedlností. „Doufám, že se brzy nějak rozhodnete. Pro Tanchiko nebo Bílou věž.“

Elain se podívala Nyneivě do očí a lehce kývla.

Nyneiva jí také, o něco jistěji, pokynula, než se obrátila k Aes Sedai. „My s Elain půjdeme do Tanchika, hned jak najdeme loď. Rychlou loď, doufám. Egwain a Aviendha pojedou do Aielské pustiny do Držby Chladné skály.“ Neudala žádné důvody a Moirain zvedla obočí.

„Může ji tam vzít Jolien,“ ozvala se Aviendha do náhlého ticha. Pohledu na Egwain se naprosto vyhýbala. – „Nebo Sefela nebo Bain a Chiad. Já... já jsem chtěla jít s Elain a Nyneivou. Jestli je v tomhle Tanchiku válka, budou potřebovat sestru, aby jim hlídala záda.“

„Jestli to tak skutečně chceš, Aviendho,“ řekla docela pomalu Egwain.

Tvářila se překvapeně a ublíženě, ale o nic víc překvapeně než Elain. Ta si myslela, že ty dvě se stávají přítelkyněmi. „Jsem ráda, že nám chceš pomoci, Aviendho, ale to ty bys měla vzít Egwain do Držby Chladné skály.“

„Ona nepůjde ani do Tanchika, ani do Držby Chladné skály,“ prohlásila Moirain, vytáhla z váčku jakýsi dopis a rozložila jeho stránky. „Tohle jsem dostala před hodinou. Mladý Aielan, který mi to donesl, mi řekl, že to dostal před měsícem, než některá z nás vůbec dorazila do Tearu, a přesto je na tom moje jméno a jako adresa Tearský Kámen.“ Podívala se na poslední stránku. „Aviendho, znáš Amys z klanu Devět údolí Taardad Aielů, Bair z klanu Haido Shaarad Aielů, Melaín z klanu Jhirad Goshien Aielů a Seanu z klanu Černý útes Nakai Aielů? Ty všechny to podepsaly.“

„To všechno jsou moudré, Aes Sedai. A všechny umí chodit ve snech.“ Aviendha teď byla celá nastražená, i když si to zřejmě neuvědomovala. Vypadala připravená k boji či k útěku.

„Chodí ve snech,“ přemítala Moirain. „Tím se to možná vysvětluje. Už jsem o chození ve snech slyšela.“ Vrátila se na druhou stránku dopisu. – „Tady něco píšou o tobě. Napsaly to snad ještě dřív, než ses rozhodla přijít do Tearu. ‚Mezi Děvami oštěpu v Tearském Kameni je svéhlavá dívka jménem Aviendha z klanu Devět údolí Taardad Aielů. Teď musí přijít k nám. Už nelze déle čekat a vymlouvat se. Budeme na ni čekat na svazích Chaendaeru nad Rhuideanem.‘ – Je toho tu o tobě víc, ale většinou mi říkají, abych dohlédla na to, že bez odkladu půjdeš. Tyhle vaše moudré vydávají rozkazy jako amyrlin.“ Rozhořčeně zabručela, až Elain napadlo, jestli se snad moudré nesnaží rozkazovat i Aes Sedai. Nejspíš ne. A i kdyby to zkusily, nebylo příliš pravděpodobné, že by uspěly. Přesto něco na tom dopise Aes Sedai podráždilo.

„Já jsem Far Dareis Mai,“ prohlásila Aviendha rozzlobeně. „Nebudu utíkat jako malé dítě, když někdo zavolá moje jméno. Když budu chtít, půjdu do Tanchika.“

Elain zamyšleně našpulila rty. To bylo u Aielanky něco nového. Ne hněv – už Aviendhu rozzlobenou viděla, i když ne tolik – ale ten podtón. Nedalo se to nazvat jinak než vzdor. Což bylo stejně nepravděpodobné, jako kdyby se vzdorovitě choval Lan, ale bylo to tu.

Egwain to také zaslechla. Poplácala Aviendhu po ruce. „To je v pořádku. Jestli chceš jít do Tanchika, budu moc ráda, že budeš chránit Elain a Nyneivu.“ Aviendha se na ni podívala opravdu žalostně.

Moirain zavrtěla hlavou, ne moc, zato ale důrazně. „Ukázala jsem to Rhuarkovi.“ Aviendha rozhořčeně otevřela ústa, ale Aes Sedai zvýšila hlas a klidně pokračovala dál. „Jak mě žádají v dopise. Jen tu část, co se týká tebe, samozřejmě. A on je zřejmě pevně rozhodnut, že musíš udělat, oč tě žádají. Co ti rozkazují. Myslím, že nejmoudřejší bude udělat, co si přejí Rhuark a moudré, Aviendho. Nebo ne?“

Aviendha se rozčileně rozhlížela po pokoji, jako by to byla past. „Já jsem Far Dareis Mai,“ reptala a bez dalšího slova vyrazila ke dveřím.

Egwain udělala krok a zvedla ruku, aby ji zastavila, ale když se dveře zabouchly, zase ruku spustila. „Co s ní chtějí?“ vyptávala se Moirain. „Ty víš vždycky víc, než nám řekneš. Co si necháváš pro sebe tentokrát?“

„Ať už k tomu mají moudré jakýkoliv důvod,“ odtušila chladně Moirain, „je to rozhodně jen mezi Aviendhou a jimi. Kdyby chtěla, abyste to věděly, byla by vám to řekla.“

„Ty prostě nemůžeš přestat manipulovat s lidma,“ vybuchla hořce Nyneiva. „A teď jsi do něčeho vmanévrovala i Aviendhu, viď?“

„Já ne. To moudré. A Rhuark.“ Moirain pak dopis zase složila a s náznakem roztrpčení ho vrátila do váčku. „Vždycky mu může říci ne. Náčelník kmene není to stejné jako král, jestli jsem dobře pochopila aielské zvyky.“

„Opravdu může?“ zeptala se Elain. Rhuark jí připomínal Garetha Brynea. Hlavní kapitán gardy její máti, královny Andoru, si zřídka něco umanul, ale pokud ano, dokonce ani Morgasa ho nedokázala přimět, aby změnil názor, leda by vydala královský rozkaz. Tentokrát od trůnu žádné rozkazy nebudou – když o tom tak Elain uvažovala, tak vlastně Morgasa nikdy Garethu Bryneovi žádný královský rozkaz neudělila, když se jednou rozhodl, že má pravdu – takže předpokládala, že Aviendha se odebere na svahy Chaendaeru nad Rhuideanem. „Aspoň může jít s tebou, Egwain. Amys se s tebou může těžko setkat v Držbě Chladné skály, pokud hodlá čekat na Aviendhu v Rhuideanu. Takže můžete jit za Amys spolu.“

„Ale já nechci, aby se mnou chodila,“ namítla nešťastně Egwain. „Ne, jestli jít nechce.“

„Ať už samy chceme cokoliv,“ ozvala se Nyneiva, „máme práci. Na cestu do Pustiny budeš potřebovat spoustu věcí, Egwain. Lan mi řekne co. A s Elain se musíme připravit na plavbu do Tanchika. Zítra bychom měly najít loď, což ale znamená, že se dneska večer musíme rozhodnout, co si zabalit.“

„V přístavu v Maule je loď Atha’ah Miere,“ sdělila jim Moirain. „Fregata. Rychlejší lodi neexistují. A vy jste chtěly rychlou loď.“ Nyneiva zdráhavě kývla.

„Moirain,“ zeptala se Elain, „a co bude teď dělat Rand? Po tom útoku... Začne tu válku, co chceš?“

„Já žádnou válku nechci,“ odvětila Aes Sedai. „Já chci, aby se dožil Tarmon Gai’donu. On tvrdí, že nám zítra řekne všechno, co má v plánu.“

Hladké čelo narušila malá ustaraná vráska. „Zítra budeme vědět víc než dneska.“ Odešla zcela náhle.

Zítra, pomyslela si Elain. Co udělá, až mu to povím? Co řekne? Musí to pochopit. Odhodlaně se připojila ke svým dvěma přítelkyním a začaly probírat přípravy k odchodu.