Stín se šíří

14 Zvyky Mayene

Když se za Matem zavřely dveře, Perrin zavrtěl hlavou. Mat by se spíš sám praštil kladivem do hlavy, než by se vrátil do Dvouříčí. Pokud by nemusel. Perrin si také přál, aby existoval nějaký způsob, jak by se mohl návratu domů vyhnout. Ale žádný nebyl. Tento fakt byl tvrdý jako železo a mnohem méně smířlivý. Rozdíl mezi Matem a jím byl ten, že on to byl ochoten přijmout, i když nechtěl.

Když si svlékal košili, zachrčel, i když byl velice opatrný. Celé levé rameno měl jednu velkou modřinu, která již bledla do hnědých a žlutých tónů. Jeden trollok mu proklouzl pod sekerou a jedině rychlá práce Faile s nožem zabránila, že nebyl zraněn ještě mnohem hůř. S bolavým ramenem se nemohl pořádně umýt, ale v Tearu si aspoň nemusel dělat starosti kvůli studené vodě.

Už byl zabalený a připravený na cestu, jen šaty, které si chtěl ráno obléci, nebyly v sedlových brašnách. Jakmile vyjde slunce, půjde najít Loiala. V noci nemělo smysl ogiera rušit. Už byl nejspíš v posteli, kam se Perrin hodlal zakrátko odebrat též. Faile byla jediný problém, na jehož řešení zatím nepřišel. I kdyby zůstala v Tearu, bylo by to pro ni lepší, než kdyby šla s ním.

Otevřely se dveře, což Perrina překvapilo. Jen se pootevřely, hned se k němu donesla vůně, která mu připomněla popínavé květiny za horké letní noci. Mučivá vůně, ne těžká, aspoň ne pro jiného, ale nic takového, co by si vzala Faile. Přesto byl ještě překvapenější, když do pokoje vplula Berelain.

Držíc se okraje dveří zamrkala, takže si Perrin uvědomil, jak málo tu pro ni musí být světla. „Ty někam jdeš?“ zeptala se váhavě. Vzhledem k tomu, že za ní na chodbě svítila lampa, měl Perrin co dělat, aby na ni nezíral.

„Ano, má paní.“ Uklonil se, ne moc uhlazeně, ale nejlépe, jak zvládl. Faile se mohla klidně pošklebovat, co hrdlo ráčilo, ale on neviděl důvod, proč by neměl být zdvořilý. „Ráno.“

„Já také.“ Zavřela dveře a zkřížila ruce na prsou. Perrin odvrátil zrak a sledoval ji jen koutkem oka, aby si nemyslela, že na ni valí oči. Berelain však pokračovala, aniž si jeho reakce všimla. V tmavých očích se jí odrážel plamínek jediné svíce. „Po dnešní noci... Zítra odjedu kočárem do Godanu a odtamtud lodí do Mayene. Už jsem měla odjet dávno, ale myslela jsem, že musí existovat nějaký způsob, jak věci urovnat. Žádný samozřejmě nebyl. Měla jsem to pochopit dříve. Dnešní noc mne přesvědčila. Ten způsob, jakým... Všechny ty blesky létající chodbami. Zítra odjíždím.“

„Má paní,“ namítl Perrin zmateně, „proč to říkáš mně?“

Způsob, jakým pohodila hlavou, mu připomněl klisnu, kterou občas podkovával doma v Emondově Roli. Ta klisna se vás vždycky snažila kousnout. „Abys to mohl sdělit pánu Drakovi, samozřejmě.“

To mu nedávalo žádný smysl. „Můžeš mu to přece říct sama,“ podotkl nemálo podrážděně. „Já před odchodem nebudu mít čas nosit nějaký zprávy.“

„Já... si nemyslím, že by mě chtěl vidět.“

Každý muž by ji chtěl vidět, byla velice krásná. – A věděla to. Perrin měl dojem, že původně chtěla říci něco jiného. Mohla by být vyděšená tím, co se stalo oné noci v Randově komnatě? Nebo tím útokem a způsobem, jakým ho Rand zakončil? Možná, ale toto nebyla žena, kterou je snadné vyděsit, ne podle chladného způsobu, jakým si Perrina prohlížela. „Tak tu zprávu dej sluhovi. Pochybuju, že Randa ještě uvidím. Ne před odchodem. Každý sluha mu donese lísteček.“

„Od tebe by to bylo lepší, od přítele pán –“

„Dej to sluhovi. Nebo někomu z Aielů.“

„Ty neuděláš, oč tě žádám?“ vyjekla nevěřícně.

„Ne. Copak tys vůbec neposlouchala?“

Berelain znovu pohodila hlavou, ale tentokrát to bylo jiné, i když by Perrin nedokázal určit v čem. První z Mayene si ho zamyšleně prohlížela a mumlala si: „Takové nápadné oči.“

„Cože?“ Náhle si uvědomil, že tu stojí polonahý. To, jak si ho pozorně prohlížela, mu náhle připomnělo prohlídku koně před koupí. Vzápětí mu sáhne na kotníky a prohlédne zuby. Perrin sebral košili, kterou měl přichystanou na ráno, a přetáhl si ji přes hlavu. „Dej svou zprávu sluhovi. Já si teď chci jít lehnout. Musím vstávat brzy. Před rozbřeskem.“

„A kam zítra jdeš?“

„Domů. Do Dvouříčí. Je pozdě. Jestli také zítra odjíždíš, tak se určitě chceš taky trochu prospat. Já jsem teda hrozně utahaný.“ Zívl, jak nejvíc dokázal otevřít ústa.

Berelain se však stále nepohnula. „Ty jsi kovář? V Mayene bych kováře potřebovala. Aby mi dělal ozdobné kování. Jen nakrátko, než se vrátíš do toho Dvouříčí? Mayene by ti připadalo zábavné.“

„Já jdu domů,“ prohlásil pevně, „a ty zpátky do svých pokojů.“

Berelain pokrčila rameny, což ho přimělo spěšně odvrátit zrak. „Možná jindy. Já nakonec vždycky dostanu, co chci. A já myslím, že chci...“ Odmlčela se a prohlédla si ho od hlavy k patě. „...ozdobné kování. Na okna do své ložnice.“ Nevinně se usmála, takže se Perrinovi v hlavě rozbušily poplašné gongy.

Znovu se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Faile. „Perrine, šla jsem tě hledat do města a zaslechla jsem –“ Ztuhla a upřela tvrdý pohled na Berelain.

První si jí nevšímala. Přistoupila blíž k Perrinovi a přejela mu rukou po paži a po rameni. Na okamžik měl dojem, že mu chce stáhnout hlavu a políbit ho – rozhodně zvedla hlavu, jako by polibek očekávala – ale jen mu v rychlém pohlazení sjela rukou po straně krku a ustoupila. Bylo po všem dřív, než se stačil pohnout a zastavit ji. „Pamatuj,“ řekla Berelain tiše, jako by byli sami, „já vždycky dostanu, co chci.“ A proplula kolem Faile ven z pokoje.

Perrin čekal, že Faile vybuchne, ale ona se jen podívala na nadité sedlové brašny na posteli a řekla: „Vidím, že už jsi to taky slyšel. Jsou to jenom řeči, Perrine.“

„Žlutý oči jsou něco víc.“ Už by měla vybuchnout jako svazek suchého roští hozený na oheň. Proč je tak chladná? „No dobře. Takže další problém je Moirain. Bude tě chtít zastavit?“

„Ne, jestli se to nedozví. A pokud ano, stejně půjdu. Mám rodinu a přátele, Faile. Nenechám je bělokabátníkům napospas. Ale doufám, že se to nedozví, dokud nebudu daleko za městem.“ Dokonce i v očích měla klidný výraz, její oči vypadaly jako temné lesní tůně. Perrinovi se z toho ježily vlasy.

„Ale muselo trvat celé týdny, než se ty řeči dostaly do Tearu, a další týdny ti zabere cesta do Dvouříčí. To už můžou být bělokabátníci pryč. No, já stejně čekala, kdy už odsud konečně odejdeš. Neměla bych si stěžovat. Jen jsem chtěla, abys věděl, co můžeš čekat.“

„Cestami mi to nebude trvat tak dlouho,“ sdělil jí. „Dva dny, možná tři.“ Dva dny. Předpokládal, že rychleji se to prostě zvládnout nedá.

„Jsi stejně šílený jako Rand al’Thor,“ vydechla nevěřícně. Usadila se do nohou postele, zkřížila nohy a oslovila ho hlasem vhodným k poučování dětí. „Vstoupíš na Cesty a vyjdeš beznadějně šílený. Jestli vůbec vyjdeš, protože je mnohem pravděpodobnější, že se odtamtud už nedostaneš. Cesty jsou pošpiněné, Perrine. Je na nich tma už – kolik? – tři sta let? Čtyři sta? Zeptej se Loiala. On ti to řekne. To ogierové přece Cesty vybudovali, nebo je vrostli, nebo jak to vlastně udělali. Dokonce ani oni už Cesty nepoužívají. No, a i kdyby se ti podařilo jimi projít v pořádku a živý, jen Světlo ví, kde bys vyšel ven.“

„Já už po Cestách šel, Faile.“ A že to byl děsivý výlet. „Loial mi může ukázat směr. On dokáže přečíst směrovky, tak jsme se tam dostali poprvé. A on to pro mě udělá znovu, protože ví, jak je to pro mě důležitý.“ Loial se chtěl dostat z Tearu také. Zřejmě se bál, že se jeho matka dozví, kde je. Perrin si byl jist, že mu ogier pomůže.

„No,“ prohlásila Faile a rázně si zamnula ruce. „No, já chtěla dobrodružství, a tohle rozhodně je dobrodružství. Opustit Tearský Kámen a Draka Znovuzrozeného, putovat po Cestách a bojovat s bělokabátníkama. Ráda bych věděla, jestli se mi podaří přesvědčit Toma Merrilina, aby šel s sebou. Když už nemůžeme mít barda, bude stačit kejklíř. Mohl by sestavit nějaký skvělý příběh a my dva bychom byli jeho hlavními hrdiny. Žádný Drak Znovuzrozený nebo Aes Sedai, aby nám celý příběh zabili. Kdy odjíždíme? Ráno?“

Perrin se zhluboka nadechl, aby se mu netřásl hlas. „Já půjdu sám, Faile. Jen Loial a já.“

„Budeme potřebovat nákladního koně,“ řekla, jako by nebyl otevřel ústa. „Myslím, že radši dva. Na Cestách je tma. Budeme potřebovat lucerny a spoustu oleje. Ti tvoji Dvouříčani. To jsou sedláci? Budou s bělokabátníky bojovat?“

„Faile, říkal jsem –“

„Slyšela jsem, cos říkal,“ vyštěkla. Díky stínům v místnosti vypadala s těma šikmýma očima a vysedlými lícními kostmi nebezpečně. „Slyšela jsem to a nedává to smysl. Co když ti sedláci nebudou bojovat? Nebo nevědí jak? Kdo je to naučí? Ty? Sám?“

„Udělám, co je třeba,“ odtušil Perrin trpělivě. „Bez tebe.“

Vyskočila tak rychle, až měl dojem, že mu skočí po krku. „Copak si myslíš, že s tebou půjde Berelain? Že ti bude hlídat záda? Nebo bys třeba radši, aby ti seděla na klíně a kvílela? Natáhni si tu košili, ty zarostlý osle! Copak tady musí být taková tma? Berelain má ráda šero, co? Ta ti teda bude v boji proti bělokabátníkům hodně platná!“

Perrin otevřel ústa, aby něco namítl, ale nakonec řekl: „Vypadá krásně do ruky, ta Berelain. Který muž by ji nechtěl mít na klíně?“ Zatvářila se tak ublíženě, až měl pocit, jako by mu někdo stáhl hruď železnou obručí, ale přinutil se pokračovat. – „Až to doma skončím, možná bych se mohl vydat do Mayene. Požádala mě, abych přišel, a já myslím, že to není špatný nápad.“

Faile neřekla ani slovo. Zírala na něj s tváří jako vytesanou z kamene, potom se otočila, vyběhla z místnosti a práskla za sebou dveřmi.

Perrin se proti své vůli vydal za ní, ale pak se zarazil s rukama na rámu dveří, který stiskl tak, až ho zabolely prsty. Hleděl na díru, kterou do dveří udělala jeho sekera, a uvědomil si, že říká, co nemohl říci jí: „Zabil jsem bělokabátníky. Oni by mě byli zabili, kdybych to byl neudělal, ale oni tomu pořád říkají vražda. Jdu domů zemřít, Faile. To je jediný způsob, jak jim můžu zabránit, aby neubližovali mým blízkým. Nechám je, aby mě pověsili. Nemůžu dovolit, aby ses na to musela dívat. Nemůžu. Ty by ses je mohla pokusit zastavit a oni by pak...“

Hlava mu klesla na dveře. Teď jí aspoň nebude líto, když odejde. To bylo důležité. Půjde si hledat dobrodružství jinam, bezpečná před bělokabátníky a ta’veren a bublinami zla. To bylo jediné, na čem záleželo. Musel se držet, aby nezačal žalostně výt.

Faile chodbami skoro běžela nevšímajíc si, kolem koho prochází ani kdo jí uhýbá z cesty. Perrin. Berelain. Perrin. Berelain. Tak on chce tu lišku s mléčně bílou tváří, která tu pobíhá polonahá, co? On ani neví, co vlastně chce. Huňatý nemotora! Tvrdohlavý ňouma! Kovář! A ta plíživá svině Berelain. Ta nakrucující se koza!

Neuvědomila si, kam vlastně jde, dokud před sebou nespatřila Berelain, jak se vznáší chodbou v těch šatech, které neponechávaly žádný prostor pro představivost, a při chůzi se pohupuje v bocích, jako by to bylo schválně vypočítáno, aby při tom pohledu mužům lezly oči z důlků. Než si Faile uvědomila, co to vlastně provádí, vrhla se před Berelain a na křižovatce chodeb se jí postavila čelem.

„Perrin Aybara patří mně,“ vyštěkla. „Tak od něj drž ruce pryč a přestaň se na něj usmívat!“ Když si uvědomila, co to řekla, zrudla až ke kořínkům vlasů. Slíbila si, že právě tohle nikdy neudělá, že nikdy nebude bojovat o muže jako holka ze statku, válející se o dožínkách v blátě.

Berelain chladně zvedla obočí. „Patří tobě? Zvláštní, já na něm neviděla žádný obojek. Vy služebné – nebo jsi snad dcerou sedláka? – máte velmi podivné nápady.“

„Služebná? Služebná! Já jsem –“ Faile se kousla do jazyka, aby zarazila příval rozzuřených slov. První z Mayene, no teda. V Saldeii byla některá venkovská panství větší než Mayene. Na dvoře v Saldeii by taková Berelain nevydržela ani týden. Copak umí při sokolničení recitovat básně? Dokáže projezdit na honu celý den, a pak celou noc hrát na citeru a probírat při tom, jak čelit nájezdům trolloků? Tak ona si myslí, že zná muže, co? Zná snad jazyk vějířů? Dokáže muži říci, aby přišel, odešel či zůstal, a stovky dalších věcí, a to vše pouhým pootočením zápěstí a úpravou krajky na vějíři? Světlo na mě sviť, nač to teď myslím? Přísahala jsem, že už nikdy nevezmu vějíř do ruky! Ale existovaly další saldejské zvyky. Překvapilo ji, když ve své vlastní ruce uviděla nůž. Učili ji, aby nikdy netasila, pokud zbraň nehodlá použít. „V Saldeii holky ze statku znají způsob, jak si to vyřídit se ženskou, která líčí na muže jiných. Jestli mi tu neodpřísáhneš, že na Perrina Aybaru zapomeneš, tak ti oholím hlavu, že ji budeš mít jako vajíčko. Možná pak za tebou budou běhat kluci, co se starají o kuřata.“

Nebyla si příliš jistá, jak ji Berelain chytila za zápěstí, ale náhle letěla vzduchem. Podlaha ji udeřila do zad, takže si Faile vyrazila dech.

Berelain tam stála, usmívala se a poklepávala si nožem Faile o dlaň. „Zvyk Mayene. Tairenové rádi používají nájemné vrahy a stráže nemohou být vždy po ruce. Nesnáším, když na mne někdo zaútočí, sedlačko, takže tohle udělám já. Vezmu ti toho kováře a nechám si ho jako mazlíčka, dokud mě bude bavit. Čestné ogierské, sedlačko. Je opravdu úchvatný – ta ramena a paže, a to nemluvím o těch jeho očích – a i když je trochu méně kultivovaný, zařídím to s ním. Moji dvořané ho naučí, jak se oblékat, a zbaví ho té ohavné brady. Ať půjde kamkoliv, já si ho najdu a vezmu si ho. Ty ho můžeš mít, až s ním skončím. Jestli tě pak ale ještě bude chtít.“

Faile se konečně podařilo se nadechnout. Vyškrábala se na nohy a vytáhla druhý nůž. „Dotáhnu tě za ním, až ti uříznu ty šaty, co skoro nosíš, a přinutím tě, abys mu řekla, že nejsi nic než svině!“ Světlo mi pomáhej, já se chovám jako sedlačka, a taky tak mluvím! Nejhorší však bylo, že to myslela vážně.

Berelain se ostražitě přikrčila. Očividně hodlala použít své ruce, ne nůž. Ten držela jako vějíř. Faile po špičkách vykročila.

Náhle byl mezi nimi Rhuark, obě je vysoko převyšoval, a sebral jim nože z rukou dřív, než si některá žena uvědomila, že tu je. „Ze všech lidí, o kterých jsem si myslel, že bych je mohl najít, jak porušují mír, bych vás dvě zařadil až na úplný konec seznamu.“

Faile na něj zírala s otevřenými ústy. Bez varování se otočila na patě a rozmáchla se, aby Rhuarka udeřila pěstí do volných žeber. I ten nejtvrdší z mužů by takovou ránu silně pocítil.

Rhuark se však pohnul, aniž se na ni zjevně podíval, popadl ji za ruku, natáhl jí paži do strany a zkroutil jí ji. Náhle Faile stála velice vzpřímená a doufala, že jí ruku nezvedne ještě víc, protože by jí vykloubil rameno.

Rhuark, jako by se nic nestalo, oslovil Berelain: „Ty půjdeš do svého pokoje a nevyjdeš, dokud nebude slunce nad obzorem. Dohlédnu na to, abys nedostala snídani. Trocha hladu ti připomene, že na boj existuje příhodný čas i místo.“

Berelain se rozhořčeně narovnala. „Já jsem první z Mayene. Nenechám si rozkazovat jako –“

„Ty půjdeš do svého pokoje. Hned,“ řekl jí Rhuark ledově. Faile zauvažovala, jestli by ho dokázala kopnout. Musela se napnout, protože jakmile na to pomyslela, Rhuark zesílil tlak na její zápěstí, až ji to zvedlo na špičky. „A jestli ne,“ pokračoval Aiel k Berelain, „zopakujeme si, ty a já, náš první rozhovor. A rovnou tady.“

Berelain chvíli bledla, chvíli rudla. „Nuže dobrá,“ pravila škrobeně. „Když na tom trváš, možná bych mohla –“

„Já tu nenavrhuji rozhovor. Jestli tě uvidím, až napočítám do tří... Jedna.“

Berelain zalapala po dechu, zvedla si suknice a rozběhla se pryč. Dokonce se jí podařilo přitom pohupovat v bocích.

Faile za ní užasle hleděla. Ten pohled skoro stál za to nechat si málem vykloubit rameno. Rhuark se za odcházející Berelain díval také a na rtech se mu objevil slabý oceňující úsměv.

„To mě takhle chceš držet celou noc?“ dožadovala se Faile. Rhuark ji pustil a zasunul si její nože za pás. „Ty jsou moje!“

„Pokuta,“ odtušil klidně. „Berelainin trest za rvačku byl, že ses dívala, jak ji posílám do postele jako vzdorovité děcko. Ty zase přijdeš o nože, jichž si tolik ceníš. Vím, že máš další. Jestli se se mnou budeš hádat, možná ti vezmu i ty ostatní. Nedovolím, aby byl mír porušen.“

Zlostně se na něj mračila, ale vytušila, že to, co řekl, myslí zcela vážně. Ty nože pro ni vyrobil muž, jenž věděl, co dělá. Byly dokonale vyvážené. „Jaký ‚první rozhovor‘ jste spolu vedli? Proč takhle utekla?“

„To je mezi ní a mnou. A ty se k ní už ani nepřiblížíš, Faile. Já nevěřím, že tohle začala ona. Jejími zbraněmi nejsou nože. Jestli jedna z vás ještě způsobí nějaké potíže, obě vás nechám vynášet nočníky. Někteří Tairenové si mysleli, že mohou vést souboje, i když jsem na tomhle místě vyhlásil mír, ale smrad kár s odpadky je poučil o tom, jakou chybu učinili. Dávej si pozor, ať se nepoučíš stejně.“

Faile počkala, než odešel, a začala si hladit rameno. Připomínal jí jejího otce. Ne že by jí otec kdy zkroutil ruku, ale s lidmi, kteří dělali potíže, také neměl trpělivost, ať už měli jak chtěli vysoké postavení, a nikdo ho nikdy nedokázal překvapit. Napadlo ji, jestli by dokázala Berelain do něčeho navézt, jen aby viděla, jak se první z Mayene potí mezi kárami s odpadky. Ale Rhuark řekl obě dvě. Její otec také vždycky myslel vážně, co jednou řekl. Berelain. Něco, co Berelain řekla, jí nedalo pokoj. Čestné ogierské. To bylo ono. Ogier nikdy neporuší přísahu. Říci ‚ogier, co porušil přísahu‘, bylo jako říci ‚chrabrý zbabělec‘ nebo ‚moudrý hlupák‘.

Nemohla si pomoci, aby se nerozesmála nahlas. „Tak ty mi ho vezmeš, ty hloupá pávice? Až ho znovu uvidíš, pokud vůbec, tak bude zase můj.“ Chichotajíc se pro sebe vykročila s lehkým srdcem dál, jen si občas zamnula rameno.