Stín se šíří

16 Loučení

Když tak ležel na propocených prostěradlech a hleděl do stropu, Perrin si uvědomil, že temnota pomalu bledne. Brzy se nad obzor vyhoupne slunce. Ráno. Čas nových nadějí. Čas být vzhůru a něco dělat. Nové naděje. Málem se rozesmál. Jak dlouho už je vzhůru? Určitě hodinu, tentokrát možná víc. Poškrábal se v kudrnatém vousu a škubl sebou. Potlučené rameno měl stále ztuhlé, a tak se zvedal velice pomalu. Když pohnul paží, na obličeji se mu zaperlil pot. Ale on dál cvičil, zatínal zuby a občas spolkl nějakou nadávku, až se mu ruka hýbala volně, i když to nebylo zrovna příjemné.

Sice usnul, ale spal přerušovaně a neklidně. Když se probudil, viděl obličej Faile, její tmavé oči ho obviňovaly a tvářila se tak ublíženě, až se mu stahovalo hrdlo. Když spal, zdálo se mu, jak vystupuje na šibenici. Faile se dívala, nebo hůř, snažila se to zastavit, snažila se bojovat s bělokabátníky, s jejich kopími a meči, a on křičel, když mu na krk kladli oprátku, křičel, protože bělokabátníci zabíjeli Faile. Občas se na něj dívala, jak ho věšejí, s úsměvem a výrazem rozzlobeného zadostiučinění. Nebylo divu, že se z takových snů probouzel celý zpocený. Jednou se mu také zdálo, že z lesa vybíhají vlci, aby zachránili jeho i Faile – jenom aby je bělokabátníci nabodali na svá kopí a postříleli šípy. Této noci si rozhodně vůbec neodpočinul. Umyl se a oblékl, jak nejrychleji stačil, a opustil pokoj, jako by doufal, že vzpomínky na své sny zanechá tam.

Po nočním útoku zůstalo jen málo viditelných stop, tu proseknutá tapiserie, támhle truhlice se sekerou uťatým rohem, onde světlejší skvrna na kamenných dlaždicích na podlaze, kde byl odnesen zakrvácený běhoun. Majhere vyslala svou armádu olivrejovaných sloužících v plné síle, a i když mnoho z nich mělo obvazy, teď usilovně zametali, umývali, odnášeli a přinášeli nové předměty. Majhere sama kulhala po Kameni opírajíc se o hůl. Byla to rozložitá žena s prošedivělými vlasy vyčesanými jako kápě, jak jí je držel obvaz kolem hlavy – a rozkazy vydávala pevným hlasem s jasným záměrem co nejdříve odstranit jakoukoliv stopu po druhém znesvěcení Kamene. Zahlédla Perrina a maličko se uklonila. Dokonce ani vznešení páni se od ní nedočkali víc, i když byla v pořádku. Přes všechno to uklízení a drhnutí, pod vůní vosků, leštidel a čisticích prostředků, Perrin stále cítil slabý pach krve, ostře kovový pach lidské krve, odporný zápach krve trolločí i pronikavý puch krve myrddraalů, jejíž smrad ho pálil v nose. Už se těšil, až se odsud dostane.

Dveře do Loialova pokoje měly sáh našíř a přes dva na výšku, a velikou kliku ve tvaru propletených lián ve výši Perrinovy hlavy. Kámen měl mnoho zřídka užívaných pokojů pro ogiery. Tearský Kámen byl dokonce starší než začátek věku velkých ogieřích staveb, ale bylo otázkou prestiže používat ogieří kameníky, alespoň občas. Perrin zaťukal a zevnitř se ozvalo: „Dále,“ hlasem připomínajícím kamennou lavinu. Perrin tedy stiskl kliku a poslechl.

Místnost velikostí ve všech směrech odpovídala dveřím, přesto se v přítomnosti Loiala, stojícího uprostřed na koberci se vzorem listů, s fajfkou s dlouhou troubelí v zubech, zdála mít celkem normální rozměry. Ogier, ve svých do půli stehen vysokých botách se širokými manžetami, byl vyšší než trollok, byť ne tak široký v ramenou. Tmavozelený kabátec měl upnutý do pasu a pak se mu rozšiřoval přes vršek bot a baňaté spodky jako suknice, avšak Perrinovi již nepřipadal zvláštní, i když stačil jediný pohled, aby bylo jasné, že toto není obyčejný muž v obyčejném pokoji. Ogier měl nos tak široký, až připomínal čenich, a obočí dlouhá jako kníry mu visela kolem očí o velikosti podšálků. Z husté kštice, jež mu spadala téměř na ramena, mu vykukovaly uši se štětičkami. Když se při pohledu na Perrina zazubil přes troubel fajfky, měl úsměv skoro doslova od ucha k uchu.

„Dobré ráno, Perrine,“ zaburácel a vyndal fajfku z úst. „Spal jsi dobře? Po takové noci to nebylo snadné. Já sám jsem byl půlku noci vzhůru a zapisoval jsem si, co se stalo.“ V druhé ruce držel brk a na prstech silných jako klobásy měl skvrny od inkoustu.

Všude ležely knihy, na křeslech dost velkých i pro ogiera, na ohromné posteli i na stole, jenž sahal Perrinovi k hrudi. To nebylo nic překvapivého, ale co bylo poněkud zvláštní, byly květiny. Květiny všech možných tvarů a barev. Vázy s květinami, košíky květin, voničky svázané stužkou, dokonce i provázkem, a velké spletené kytice vytvářející dojem hotové zahrady. Perrin rozhodně ještě nikdy neviděl tolik květin v místnosti. Vzduch byl plný jejich vůně. Perrinovi však padla do oka velká boule, kterou měl Loial na hlavě, boule o velikosti mužské pěsti, a to, jak Loial těžce kulhá. Pokud byl Loial zraněn příliš vážně, než aby mohl vyrazit na cestu... To pomyšlení ho zahanbilo – ogier byl přítel – ale musel na to myslet.

„Jsi zraněný, Loiale? Moirain by tě mohla vyléčit. Jsem si jistý, že by to udělala.“

„Ó, to zvládnu, nic to není. A bylo tu tolik lidí, kteří opravdu potřebovali pomoc. Nechtěl jsem ji obtěžovat. Rozhodně mi to nepřekáží v práci.“ Loial se ohlédl na stůl, na němž ležela otevřená velká, v kůži vázaná kniha – velká pro Perrina, ale ogierovi se vlezla do kapsy kabátce – vedle odšpuntovaného kalamáře.

„Doufám, žes to všechno zapsal přesně. Já ze včerejší noci moc neviděl, až už bylo po všem.“

„Loial,“ ozvala se Faile a vystoupila zpoza jedné květinové zástěny s knihou v rukou, „je hrdina.“

Perrin nadskočil. Květiny úplně překryly její vůni. Loial rozpačitě zastříhal ušima a snažil se ji umlčet mávaje velkýma rukama, ale Faile pokračovala dál. Hlas měla chladný, ale oči žhavě upírala na Perrina.

„Sebral tolik dětí, kolik dokázal – i některé matky – do velké komnaty a sám držel dveře proti trollokům i myrddraalům po celou dobu, co se bojovalo. Tyhle květiny jsou od žen Kamene, upomínky k uctění jeho neochvějné odvahy a věrnosti.“ Slova „neochvějný“ a „věrnost“ od ní zněla jako prásknutí bičem.

Perrinovi se podařilo sebou netrhnout, ale jen tak tak. To, co učinil, bylo správné, ale nemohl čekat, že to ona pochopí. I kdyby znala jeho důvody, nebyla by ochotná je vzít na vědomí. Bylo to správné. Bylo. Perrin si jen přál, aby se ohledně celé záležitosti necítil tak špatně. Nebylo správné, že měl pravdu, a přitom se cítil zle.

„To vůbec nic nebylo.“ Loial zuřivě stříhal svýma ušima. „To jenom že děti se samy nemůžou bránit. To je všechno. Žádný hrdina. Ne.“

„Nesmysl.“ Faile si prstem označila místo v knize a přistoupila k ogierovi blíž. Nesahala mu ani k hrudi. „V Kameni není jediná žena, která by si tě nevzala, kdybys byl člověk, a některé by si tě vzaly i tak. Loial je pro tebe vhodný jméno, protože ty rozhodně jsi loajální. To se musí líbit každé ženě.“

Ogierovi ztuhly uši zděšením a Perrin se zazubil. Očividně Loiala celé ráno krmila sladkými slovíčky v naději, že bude souhlasit, aby s nimi šla, bez ohledu na to, co chce Perrin, ale ve snaze ho pobídnout, mu právě do krku nevědomky nacpala kámen. „Už ses něco doslechl od své matky, Loiale?“ zeptal se Perrin.

„Ne.“ Loialovi se podařilo mluvit zároveň ustaraně i s úlevou. „Ale včera jsem ve městě zahlédl Laefara. Byl stejně překvapený, že mě vidí, jako já. V Tearu nás není zrovna moc. Přišel z Državy Šangtai, aby vyjednal nějaké opravy na ogierské práci na jednom paláci. Nepochybuji, že první, co po návratu do državy vypustí z úst, bude: ‚Loial je v Tearu.‘“

„To je vážně problém,“ řekl Perrin a Loial sklíčeně kývl.

„Laefar říkal, že starší mě prohlásili za uprchlíka, a matka slíbila, že mě donutí oženit se a usadit. Dokonce už někoho vybrala. Laefar nevěděl koho. Aspoň tvrdil, že neví. Myslí si, že je to velká psina. Do měsíce by mohla být tady.“

Failein výraz byl tak dokonalým vyobrazením zmatku, až se Perrin málem znovu usmál. Faile si myslela, že toho o světě ví o tolik víc než on – no, popravdě řečeno také věděla – ale neznala Loiala. Država Šangtai byla Loialovým domovem v Páteři světa, a jelikož mu bylo jen něco málo přes devadesát, nebyl dost starý, aby mohl odejít sám. Ogierové žili velice dlouho a podle jejich měřítek nebyl ogier o nic starší než Perrin, možná dokonce mladší. Ale Loial stejně odešel, aby se podíval do světa, a nejvíc ze všeho se bál, že ho jeho matka najde a odvleče ho zpátky do državy, kde ho ožení, a on už se nikdy nedostane Ven.

Zatímco se Faile snažila přijít na to, co se tu děje, Perrin přerušil mlčení. „Potřebuju se vrátit do Dvouříčí, Loiale. A tam tě tvoje máma nenajde.“

„Ano. To je pravda.“ Ogier znepokojeně pokrčil rameny. „Ale co moje kniha? Randův příběh? A tvůj a Matův? Už mám tolik poznámek, ale...“ Obešel stůl a zadíval se do otevřené knihy, jejíž stránky byly popsané úhledným rukopisem. „Já budu tím, kdo napíše pravdivý příběh o Draku Znovuzrozeném, Perrine. Jediná kniha od někoho, kdo s ním putoval, kdo ho opravdu viděl dozrávat. Drak Znovuzrozený od Loiala, syna Arenta syna Halanova, z Državy Šangtai.“ Zamračil se, sklonil se nad knihu a namočil brk do kalamáře. „To není tak docela pravda. Bylo to spíš –“

Perrin položil ruku na stránku, kam chtěl Loial začít psát. „Jestli tě tvoje matka najde, žádnou knížku nenapíšeš. Aspoň ne o Randovi. A já tě potřebuju, Loiale.“

„Ty mě potřebuješ, Perrine? Tomu nerozumím.“

„Ve Dvouříčí jsou bělokabátníci. Jdou po mně.“

„Jdou po tobě? Ale proč?“ Loial vypadal skoro stejně popleteně jako předtím Faile. Faile, na druhou stranu, si nasadila masku samolibého uspokojení, která byla zneklidňující. Perrin přesto pokračoval.

„Na důvodech nezáleží. Prostě tam jsou. Mohli by ublížit lidem, mé rodině, jak mě hledají. A jak znám bělokabátníky, tak to určitě dělají. Můžu to zastavit, jestli se tam dostanu rychle, ale musí to být hodně rychle. Jen Světlo ví, co tam už napáchali. Potřebuju, abys mě tam dostal, Loiale, po Cestách. Jednou jsi mi říkal, že tady je brána, a já vím, že jedna bývala v Manetherenu. Musí tam být pořád, někde v horách nad Emondovou Rolí. Říkal jsi přece, že bránu nemůže nic zničit. Potřebuju tě, Loiale.“

„Ovšemže ti pomůžu,“ řekl Loial. – „Cesty.“ – Hlasitě vydechl a trošičku svěsil uši. „Chci o dobrodružstvích pouze psát, ne je zažívat. Ale jednou navíc snad neuškodí. Světlo dej,“ dokončil pak ohnivě.

Faile si jemně odkašlala. „Nezapomínáš na něco, Loiale? Slíbil jsi, že mě vezmeš na Cesty, kdykoliv tě o to požádám, a dřív, než tam vezmeš kohokoliv jinýho.“

„Slíbil jsem, že ti ukážu bránu,“ řekl Loial, „a to, jaké je to uvnitř. To můžeš, až tam s Perrinem půjdeme. Asi bys mohla jít s námi, ale po Cestách se neputuje lehce, Faile. Já bych tam sám nevkročil, kdyby to Perrin tolik nepotřeboval.“

„Faile nepůjde,“ prohlásil Perrin pevně. „Jen ty a já, Loiale.“

Faile si ho nevšímala. Usmívala se na Loiala, jako by ji jen škádlil. „Slíbil jsi mi víc než jenom pohled, Loiale. Že mě tam vezmeš, kamkoliv budu chtít, kdykoliv budu chtít a dřív než koho jiného. Přísahal jsi.“

„To jsem udělal,“ namítal Loial, „ale jenom proto, žes nechtěla věřit, že ti to ukážu. Tvrdila jsi, že mi neuvěříš, dokud to neodpřísáhnu. Udělám, co jsem slíbil, ale určitě nechceš bránit Perrinovi, když to tolik potřebuje.“

„Přísahal jsi,“ řekla Faile klidně. „Na svou matku a na matku její matky a na matku matky její matky.“

„Ano, to jsem přísahal, Faile, ale Perrin –“

„Přísahal jsi, Loiale. Chceš snad porušit svou přísahu?“

Ogier vypadal jako ztělesněné neštěstí a bída. Svěsil ramena, sklopil uši, koutky širokých úst se mu obrátily dolů a konečky obočí mu spadly až na tváře.

„Ošálila tě, Loiale.“ Perrina napadlo, jestli druzí dva slyší, jak skřípe zuby. „Schválně tě podvedla.“

Faile vyskočily na tvářích rudé skvrny, ale stále měla dost kuráže, aby řekla: „Jenom proto, že jsem musela, Loiale. Jenom proto, že si tenhle trouba myslí, že mi může nařizovat podle toho, jak se mu to hodí. Jinak bych to nebyla udělala. Musíš mi věřit.“

„Není to snad rozdíl, když tě ošálila?“ chtěl vědět Perrin a Loial smutně zavrtěl mohutnou hlavou.

„Ogierové drží slovo,“ pravila Faile. „A Loial mě vezme do Dvouříčí. Nebo aspoň k bráně do Manetherenu. Přeji si zhlédnout Dvouříčí.“

Loial se narovnal. „Ale to znamená, že nakonec můžu Perrinovi pomoci. Faile, proč jsi to vytahovala? Dokonce ani Laefar by něco takového nepovažoval za vtipné.“ V hlase se mu ozýval náznak hněvu. A rozzlobit ogiera rozhodně nebylo nijak snadné.

„Jestli poprosí,“ ohlásila Faile zcela odhodlaně. „To byla součást dohody, Loiale. Jen ty a já, leda by mě poprosili. Musí mě požádat.“

„Ne,“ řekl jí Perrin, když Loial stačil jen otevřít ústa. „Ne, prosit se nebudu. To radši do Emondovy Role pojedu. Půjdu pěšky!

Takže by ses tý hlouposti mohla vzdát. Podvíst Loiala. Snažit se vnutit někam, kde... kde tě nikdo nechce.“

Její klid se roztopil v hněvu. „A než tam dorazíš, s Loialem bělokabátníky zvládneme. Bude po všem. Popros, ty zabedněnej kováři. Jenom popros a můžeš jít s námi.“

Perrin se ovládl. Nemělo smysl se s ní hádat, aby ji přiměl pochopit, co jemu bylo jasné, ale prosit se nehodlal. Měla pravdu – bude potřebovat celé týdny, aby se dostal do Dvouříčí na koni. A po Cestách by tam mohli být za dva dny – ale prosit nebude. Ne poté, co ošálila Loiala a pokusila se mě vydírat! „Tak půjdu po Cestách do Manetherenu sám. Půjdu za váma dvěma. Když zůstanu dost daleko vzadu, nepojedu s váma a neporuším tak Loialovu přísahu. Nemůžeš mi zabránit, abych šel za váma.“

„To je nebezpečné, Perrine,“ namítal Loial ustaraně. „Cesty jsou temné. Jestli špatně odbočíš nebo náhodou vstoupíš na špatný most, mohl by ses ztratit navždy. Nebo dokud tě nechytí Machin Shin. Popros ji, Perrine. Říkala, že můžeš jít s sebou, když to uděláš. Popros ji.“

Ogierovi se při vyslovení Machin Shin zachvěl hlas a Perrina také zamrazilo. Machin Shin. Černý vítr. Dokonce ani Aes Sedai nevěděly, je-li to zplozenec Stínu nebo něco, co vyrostlo z pošpinění Cest. Machin Shin byl důvod, proč putování po Cestách znamenalo riskovat smrt. Tak to aspoň tvrdily Aes Sedai. Černý vítr požíral duše. To Perrin věděl určitě. Ale hlas měl vyrovnaný a tvář bezvýraznou. Radši shořím, než aby si myslela, že slábnu. „Nemůžu, Loiale. Nebo spíš nechci.“

Loial se zamračil. „Faile, bude to pro něj nebezpečné, když se nás bude snažit sledovat. Slituj se a dovol mu –“ Faile ho uťala.

„Ne. Jestli je tak umíněný, aby poprosil, tak proč bych měla ustupovat já? Proč by mi vůbec mělo záležet na tom, jestli se ztratí?“ Obrátila se k Perrinovi. „Můžeš jít blízko za náma. Tak blízko, jak bude třeba, dokud bude jasný, že jdeš až za náma. Budeš se za mnou táhnout jako štěně, dokud nepoprosíš. Tak proč nepoprosíš rovnou?“

„Tvrdohlaví lidé,“ zamumlal ogier. „Uspěchaní a také umínění, i když díky tomu skončí v sršním hnízdě.“

„Rád bych odešel dneska, Loiale,“ řekl Perrin a na Faile se ani nepodíval.

„Radši bychom si měli pospíšit,“ souhlasil Loial a lítostivě pohlédl na knihu na stole. „Asi bych si mohl poznámky roztřídit cestou.“

„Slyšels mě, Perrine?“ dožadovala se Faile.

„Seženu si koně a pár zásob, Loiale. Do poledne můžeme být na cestě.“

„Světlo tě spal, Perrine Aybaro, odpověz mi!“

Loial se na ni ustaraně podíval. „Perrine, jsi si jistý, že bys nemohl –“

„Ne,“ přerušil ho jemně Perrin. „Ona je jako mezek a ráda podvádí. Já rozhodně nebudu tancovat, aby se ona mohla smát.“ Nevšímal si zvuků, které Faile vydávala a které připomínaly kočku, jež spatří cizího psa a hotoví se k boji. „Dám ti vědět, až budu připravený.“ Vyrazil ke dveřím a ona za ním rozzuřeně křičela.

,„Kdy‘ rozhodnu já, Perrine Aybaro. Já a Loial. Slyšíš mě? Radši bys měl být připravený do dvou hodin, nebo tě tu necháme. Můžeš za náma přijít ke stájím u brány Dračí stěny, jestli chceš jít s sebou. Slyšíš mě?“

Perrin cítil, že se pohnula a zavřela za sebou dveře tak, že do nich cosi tvrdě narazilo. Měl dojem, že kniha. Loial jí za to pěkně vyčiní. Lepší bylo praštit Loiala po hlavě než poškodit některou z jeho knih.

Perrin se chvíli jen v zoufalství opíral o dveře. Všechno, co udělal, všechno, čím prošel, ji přimělo jej nenávidět, a stejně tam bude, aby ho viděla umírat. Nejlepší, co mohl k tomu říci, bylo, že teď se jí to bude líbit. Ženská jedna, umíněná jako mezek!

Když se otočil, uviděl přicházet jednoho z Aielů, vysokého muže s narudlými vlasy a zelenýma očima, jenž mohl být Randovým starším bratrancem nebo mladším strýcem. Toho muže dobře znal a měl ho rád, i když jen proto, že Gaul nikdy ani nemrkl nad jeho žlutýma očima. „Kéž dnes ráno nalezneš stín, Perrine. Majhere mi řekla, že jsi šel sem, i když jsem měl dojem, že ji svrbí pokušení, aby mi strčila koště do ruky. Ta žena je tvrdá jako jedna z moudrých.“

„Kéž najdeš dnes ráno stín, Gaule. Všechny ženy jsou tvrdohlavý, jestli chceš slyšet můj názor.“

„Možná jsou, když nevíš, jak to s nimi zaonačit. Slyšel jsem, že cestuješ do Dvouříčí.“

„Světlo!“ zavrčel Perrin, než Gaul stačil říci něco víc. „Copak to ví už celej Kámen? Jestli se to dozví Moirain –“

Gaul zavrtěl hlavou. „Rand al’Thor si mě vzal stranou a promluvil se mnou. Požádal mě, abych to nikomu neříkal. Myslím, že mluvil i s ostatními, ale nevím, kolik chce, aby nás šlo s tebou. Jsme na téhle straně Dračí stěny už dlouho a mnoha z nás se stýská po Trojí zemi.“

„Jít se mnou?“ Perrin byl jako omráčen. Bude-li mít s sebou Aiely... Otevíraly se před ním možnosti, o nichž se předtím ani neodvažoval přemýšlet. „Rand tě požádal, abys šel se mnou? Do Dvouříčí?“

Gaul znovu zavrtěl hlavou. „Řekl jen, že půjdeš a že tam jsou muži, kteří by se tě mohli pokusit zabít. Ale jestli mne vezmeš, rád bych tě doprovázel.“

„Jestli tě vezmu?“ Perrin se málem rozesmál. „To určitě. Za pár hodin budeme na Cestách.“

„Na Cestách?“ Gaulův výraz se nijak nezměnil, ale Aiel zamrkal.

„Je v tom nějaký rozdíl?“

„Smrt přijde ke všem lidem, Perrine.“ – To rozhodně nebyla uklidňující odpověď.

„Nemůžu uvěřit, že je Rand tak krutý,“ říkala Egwain a Nyneiva dodala: „Aspoň se tě nesnažil zastavit.“ Sedíce na Nyneivině posteli rozdělovaly zlato, které jim zaopatřila Moirain. Čtyři nadité měšce pro každou, které Elain s Nyneivou ponesou zašité v kapsářích pod suknicemi, a další, ne tak naditý, aby nepřitahoval nevítanou pozornost, který budou mít za pasem. Egwain si vzala méně, v Pustině nebylo moc kde utrácet.

Elain se zamračila na dva úhledně svázané rance a kožený tlumok ležící u dveří. Byly v nich všechny její šaty a další věci. Nůž a vidlička v pouzdře, hřeben a kartáč na vlasy, jehly, špendlíky, nitě, náprstek a nůžky. Krabička s troudem a druhý nůž, menší než ten, co nosila za pasem. Mýdlo, mycí prášek a... Bylo směšné znovu ten seznam procházet. – Ve váčku měla strčený Egwainin kamenný prsten. Byla připravena odejít. Nic ji tu nedrželo.

„Ne, to nesnažil.“ Elain byla pyšná, jak klidně a vyrovnaně mluví. Skoro jako by se mu ulevilo! Ulevilo! A já mu musela dát ten dopis, otevřela jsem mu své srdce jako zaslepená husa. Aspoň ho neotevře, dokud nebudu pryč. Když jí Nyneiva položila ruku na rameno, Elain nadskočila.

„A chtělas, aby tě požádal, abys zůstala? Víš, co bys mu odpověděla. Nebo ne?“

Elain stiskla rty. „Ovšemže to vím. Ale nemusel proto vypadat tak šťastně.“ Tohle říci nechtěla.

Nyneiva se na ni chápavě podívala. „Muži jsou i v těch nejlepších chvílích složití.“

„Pořád nemohu uvěřit, že by byl tak... tak...“ Egwain si začala cosi rozhněvaně mumlat. Elain nezjistila, co chtěla vlastně říci, protože v té chvíli se dveře rozlétly tak prudce, až se odrazily od zdi.

Elain sáhla po saidaru dřív, než se vzpamatovala z leknutí, a pak pocítila krátké rozpaky, protože dveře se zpětně odrazily od Lanovy natažené ruky. Ale ve chvilce se rozhodla, že si pravý zdroj ještě podrží. Strážce svými širokými rameny zcela vyplňoval dveře a obličej měl jako bouřkový mrak. Kdyby z jeho očí opravdu mohly šlehat blesky, byla by Nyneiva ve chvilce spálená na škvarek. Záře saidaru obklopila i Egwain a nepohasla.

Lan si však zřejmě kromě Nyneivy nikoho nevšímal. „Nechalas mě při tom, že se vracíš do Tar Valonu,“ zachraptěl.

„Možná sis to myslel,“ odtušila chladně, „ale já to nikdy neřekla.“

„Nikdy jsi to neřekla? Nikdy jsi to neřekla! Mluvila jsi o tom, že dneska odejdeš, a já tvůj odchod vždycky spojoval s tím, že ty temné družky budou poslány do Tar Valonu. Vždycky! Co jsi chtěla, abych si myslel?“

„Ale já nikdy neřekla –“

„Světlo, ženská!“ zařval strážce. „Nehraj si se mnou se slovíčky!“

Elain si vyměnila ustaraný pohled s Egwain. Tenhle muž měl sice železné sebeovládání, ale teď hrozilo, že železo praskne. Nyneiva byla z nich dvou ta, kdo často vybuchl vzteky, a přesto mu čelila chladně, s hlavou vysoko zdviženou a vyrovnaným pohledem. Ruce měla položené na zeleném hedvábí suknice.

Lan se se zřejmou námahou vzpamatoval. Vypadal stejně kamenně jako vždy, jako vždy se ovládal – a Elain si byla jistá, že je to jenom zdání. „Ani bych se nedověděl, kam máš namířeno, kdybych se byl nedoslechl, že jsi nařídila, aby připravili kočár. Aby tě odvezl k lodi do Tanchika. Nevím, proč ti amyrlin dovolila opustit Věž, ani proč tě Moirain nechala vyslýchat černé sestry, ale vy tři jste jen přijaté novicky. Přijaté, ne Aes Sedai. Tanchiko teď není místo pro nikoho než pro hotovou Aes Sedai se strážcem, aby jí hlídal záda. Do toho tě jít nenechám!“

„Takže,“ řekla Nyneiva mírně. „Ty zpochybňuješ Moirainina rozhodnutí a také amyrlinina. Možná jsem celou dobu chápala strážce Špatně. Myslela jsem, že jsi přísahal, že budeš poslouchat, tedy kromě jinýho. Lane, já chápu, že si děláš starosti, a jsem za to vděčná – víc než vděčná – ale my všichni máme úkoly, které musíme splnit. My půjdeme, a ty se s tím musíš prostě smířit.“

„Proč? Proč pro lásku Světla, alespoň mi řekni proč! Tanchiko!“

„Jestli ti to neřekla Moirain,“ podotkla Nyneiva jemně, „možná k tomu má svý důvody. My musíme splnit svý úkoly, jako ty ty svoje.“

Lan se třásl – opravdu se třásl! – a rozzlobeně zatínal zuby. –Když promluvil, podivně váhal. „Budete potřebovat někoho, aby vám v Tanchiku pomohl. Někoho, kdo zabrání, aby vám tarabonský pouliční zloděj nevrazil kvůli váčku s penězi nůž do zad. Tanchiko bylo přesně takové město, ještě než začala válka, a jak jsem slyšel, tak je to teď ještě horší. Mohl bych... Mohl bych vás chránit, Nyneivo.“

Elain zvedla obočí. Nemohl přece navrhovat... To prostě nemohl.

Nyneiva nedala najevo, že by řekl něco neobyčejného. „Tvoje místo je u Moirain.“

„Moirain.“ Strážci se na kamenné tváři zaperlil pot a on ze sebe s námahou vyrazil: „Můžu... Musím... Nyneivo, já... já...“

„Ty zůstaneš s Moirain,“ řekla Nyneiva ostře, „dokud tě nezprostí tvého pouta. Uděláš, co říkám.“ Opatrně vytáhla z váčku složený papír a vrazila mu ho do ruky. Lan se zamračil, přečetl si, co tam stojí psáno, zamrkal a přečetl si to znovu.

Elain věděla, co tam je.

Druhý takový měla ve svém váčku Egwain, i když si žádná nebyla jistá, jestli jim to tam, kam mají namířeno, bude k něčemu dobré.

„Ale tohle ti dovoluje udělat, cokoliv se ti zlíbí,“ namítal Lan. „Můžeš mluvit amyrlininým jménem. Proč by dávala něco takového přijaté?“

„Neptej se mě na něco, nač nemůžu odpovědět,“ řekla Nyneiva a pak s náznakem pobavení dodala: „Ale můžeš se počítat mezi šťastlivce, že tě nepožádám, aby sis se mnou zatancoval.“

Elain potlačila úsměv. Egwain se zakuckala, jak polykala smích. Tohle přesně Nyneiva řekla, když jim amyrlin ty dopisy dávala. S tímhle bych mohla nechat strážce tancovat. Ani jedna nepochybovala, kteréhože strážce má Nyneiva na mysli.

„Že ne? Zbavila ses mě hezky. Moje pouto a moje přísahy. Tento dopis.“ Lanovi se nebezpečně zaleskly oči, čehož si Nyneiva zřejmě nevšimla, když si brala dopis zpátky a vracela si ho do váčku u pasu.

„Ty si toho o sobě moc myslíš, al’Lane Mandragorane. My děláme, co musíme, stejně jako ty.“

„Já že si toho o sobě moc myslím, Nyneivo z al’Mearů? Já že si toho o sobě moc myslím?“ Lan se pohnul tak rychle směrem k Nyneivě, že ho Elain málem zapletla do vláken vzduchu, než se vzpamatovala. Jednu chvíli tam Nyneiva stála a měla jen čas vytřeštit na muže řítícího se k ní oči, a vzápětí měla nohy půl sáhu nad zemí a byla velice vážně líbána. Zprvu ho kopala do lýtek a bušila do něj pěstmi a zmateně a zuřivě protestovala, ale po chvíli toho nechala a držela se strážce kolem ramen a vůbec neprotestovala.

Egwain rozpačitě sklopila zrak, ale Elain je se zájmem sledovala. Tak takhle vypadala, když Rand... Ne! Nebudu na něj myslet. Napadlo ji, jestli bude mít čas napsat mu ještě jeden dopis a vzít zpátky vše, co řekla v tom prvním, dát mu najevo, že s ní si nikdo nebude zahrávat. Ale chtěla to vůbec?

Po chvíli Lan postavil Nyneivu na zem. Ta se trochu zakymácela. Uhladila si šaty a rozzuřeně si srovnávala účes. „Nemáš právo...“ začala udýchaně, ale musela se odmlčet a polknout. „Nenechám se takhle týrat před očima celýho světa. To teda ne!“

„Celého světa ne,“ opáčil Lan. „Ale jestli vidí, tak také slyší. Ty sis udělala místo v mém srdci, kde jsem si myslel, že už není místo na nic jiného. Nechala jsi vyrůst květiny, kde jsem si pěstoval jen hlínu a kamení. Pamatuj si tohle na té cestě, co na ní tolik trváš. Jestli zemřeš, dlouho tě nepřežiju.“ Věnoval Nyneivě jeden ze svých vzácných úsměvů. Když už mu úsměv nezměkčil tvář, aspoň teď vypadala méně tvrdě. „A také si pamatuj, že mně není tak snadné velet, i s dopisem od amyrlin.“ Elegantně se poklonil a Elain měla na okamžik dojem, že chce pokleknout a políbit Nyneivin prsten s Velkým hadem. „Jak velíš,“ řekl tiše, „tak uposlechnu.“ Bylo těžké poznat, myslí-li to vážně či nikoliv.

Jakmile se za ním zavřely dveře, Nyneiva klesla na okraj postele, jako by se jí nakonec podlomila kolena. Zamyšleně se dívala na dveře a mračila se.

„‚Budeš-li i toho nejpoddajnějšího psa dráždit až příliš často,‘“ ocitovala Elain, „‚on tě nakonec kousne.‘ Ne že by byl Lan moc poddajný.“ Od Nyneivy si tím vysloužila dost ostrý pohled a odfrknutí.

„Je nesnesitelný,“ řekla Egwain. „Občas. Nyneivo, proč jsi to udělala? Už chtěl jít s tebou. Vím, že nic nechceš víc než dostat ho od Moirain. A nesnaž se to popírat.“

Nyneiva se nesnažila. Místo toho si začala zase upravovat šaty a uhlazovat přikrývku na posteli. „Takhle ne,“ prohlásila nakonec. „Chci, aby byl můj. Celý. Nechci, aby vzpomínal na to, že porušil přísahu Moirain. Nechci, aby tohle stálo mezi náma. Kvůli němu, stejně jako kvůli sobě.“

„Ale bude to jiné, když ho přiměješ k tomu, že požádá Moirain, aby ho zprostila jeho pouta?“ zeptala se Egwain. „Lan je ten druh muže, co to bude považovat za totéž. Ty musíš nějak zařídit, aby ho nechala jít o své vlastní vůli. A jak tohle dokážeš?“

„To nevím.“ Nyneiva zase mluvila odhodlaně. „Ale co se musí udělat, nějak půjde. Vždycky se najde způsob. Ale tohle je na jindy. Teď máme práci a my tu sedíme a děláme si hlavu kvůli mužům. Jsi si jistá, že máš všechno, co potřebuješ do Pustiny, Egwain?“

„Aviendha všechno připravuje,“ řekla Egwain. „Pořád je z toho nešťastná, ale říkala, že do Rhuideanu dorazíme tak za měsíc, když ovšem budeme mít štěstí. Tou dobou už budete v Tanchiku.“

„Možná i dřív,“ prohodila Elain, „Jestli je pravda, co se vykládá o těch fregatách Mořského národa. Budeš opatrná, viď, Egwain? I když budeš mít s sebou Aviendhu, Pustina není zrovna bezpečné místo.“

„Budu. A vy taky. Obě. Tanchiko teď není o moc bezpečnější než Pustina.“

Náhle se všechny navzájem objímaly a opakovaly varování, ujišťovaly se, že si pamatují časový plán, jak se budou setkávat v Kameni v Tel’aran’rhiodu.“

Elain si setřela slzy z tváří. „Ještěže Lan odešel.“ Pak se rozechvěle zasmála. „Myslel by si, že se všechny chováme hloupě.“

„Ne, to by si nemyslel,“ řekla Nyneiva a vytáhla si suknici, aby mohla strčit váček do kapsáře. „Je to sice chlap, ale není úplný trouba.“

Do cesty ke kočáru musí být trocha času, aby si našla papír a brk, rozhodla se Elain. Najde si ho. Nyneiva měla pravdu. Muži potřebují pevnou ruku. Rand zjistí, že jí se tak snadno nezbaví. A taky zjistí, že pro něj nebude zrovna snadné získat opět její přízeň.