Stín se šíří

20 Jak zvednout vítr

Elain se snažila otevřít západku na lenochu svého křesla. Když se jí to po nějaké chvíli podařilo, vrhla se za nimi a málem se přitom u žebříku srazila s Nyneivou. Loď se stále kymácela, byť ne tak divoce jako předtím. Jelikož si nebyla jista, zda se snad nepotápějí, postrčila Elain Nyneivu před sebe a pobízela ji, aby šplhala rychleji.

Na palubě zatím pobíhala posádka a kontrolovala lanoví, či nahlížela přes zábradlí, prohlížejíc trup. Všichni křičeli něco o zemětřesení. Stejný pokřik se ozýval i z přístavu, ale Elain věděla své i přes převrácené věci na molech a lodi ještě trhající za svá kotevní lana.

Zadívala se ke Kameni. Mohutná pevnost byla klidná, jen kolem ní kroužila ohromná hejna ptáků a ta světlá zástava povívala téměř líně v osamělém závanu vzduchu. Nebylo vidět nic, co by naznačovalo, že se té hory vůbec něco dotklo. Ale musel to být Rand. Tím si byla Elain jistá.

Obrátila se a zjistila, že ji Nyneiva pozoruje, a dlouho se pak dívaly do očí. „Pěkná šlamastyka, jestli poškodil loď,“ řekla Elain nakonec. „Jak se máme dostat do Tanchika, když takhle pohazuje loďmi?“ Světlo, musí být v pořádku. Jestli není, já s tím nemohu nic udělat. Je v pořádku. Je.

Nyneiva ji na uklidněnou pohladila po rameni. „Ten tvůj druhý dopis ho určitě pěkně ranil. Muži vždycky přehánějí, když se přestanou ovládat. Je to cena za to, že jinak drží city tak pevně na uzdě. Možná je Drak Znovuzrozený, ale musí se učit. Muž a žena, to – Co to tam dělají?“

To patřilo dvěma mužům stojícím na palubě uprostřed pobíhajícího Mořského národa. Jedním byl Tom Merrilin ve svém kejklířském plášti, s harfou a flétnou v kožených pouzdrech na zádech a rancem u nohou vedle otlučené dřevěné uzamykatelné truhličky. Druhý muž byl hubený hezký Tairen ve středních letech, tvrdý muž s tmavší pletí v kuželovitém slamáku a jednom z těch plášťů, co nosili obyčejní lidé, který mu byl v pase těsný a pak se rozšiřoval jako krátká sukénka. Za opaskem, jejž nosil přes kabátec, měl zasunutý lamač mečů a opíral se o světlou hůl z kloubnatého dřeva, vysokou jako byl sám a nesilnější než jeho palec. Na řemeni měl přes rameno přehozený hranatý balík. Elain ho znala. Jmenoval se Juilin Sandar.

Bylo jisté, že si jsou oba muži cizí, i když stáli vedle sebe. Stáli tam se škrobenou zdrženlivostí. Pozornost ale oba věnovali stejnému. Jedním okem sledovali, jak se velitelka plavby blíží k zadní palubě, a druhým pokukovali po Elain a Nyneivě, očividně byli nejistí a maskovali to navenek rázně prokazovanou sebedůvěrou. Tom se zazubil, uhladil si bílé kníry a kývl pokaždé, když se na mladé ženy podíval. Sandar dělal vážné, sebejisté úklony.

„Nic mu není,“ řekla Coine šplhajíc po žebříku. „Můžu vyplout do hodiny, bude-li se vám to líbit. I dřív, najdeme-li tairenského lodivoda. Pokud ne, vypluji bez něj, i když to znamená, že se do Tearu už nikdy nevrátím.“ Sledovala jejich pohled a spatřila oba muže. „Požádali o převoz. Kejklíř do Tanchika a chytač zlodějů tam, kam cestujete vy. Nemohu je odmítnout, avšak...“ Znovu upřela tmavé oči na Elain a Nyneivu. „Udělám to, jestli o to požádáte.“ V jejím hlase se svářila neochota porušit zvyk a... přání jim pomoci? Posloužit Coramoorovi? „Chytač zlodějů je dobrý člověk, i když vezmu v úvahu, že je to suchozemec. Bez urážky pro vás, pod Světlem. Kejklíře sice neznám, ale kejklíř by nám mohl oživit cestu a ulehčit vám dlouhý čas.“

„Ty mistra Sandara znáš?“ zeptala se Nyneiva.

„Dvakrát nalezl ty, kdož nás okradli, a našel je rychle. Jinému suchozemci by to bylo trvalo déle, aby si mohl za práci říci víc. Je zřejmé, že ho též znáte. Přejete si, abych mu převoz odmítla?“ Stále váhala.

„Nejdřív zjistíme, proč tu jsou,“ pravila Nyneiva bezvýrazným hlasem, jenž nevěstil ani pro jednoho muže nic dobrého.

„Možná bych měla mluvit já,“ navrhla Elain jemně, leč pevně. „Tak aspoň budeš moci zjistit, zda něco neskrývají.“ Neřekla sice, že tak aspoň Nyneivu nepřemůže její prchlivost, ale suchý úsměv na rtech druhé ženy jí prozradil, že jí to neuniklo.

„No dobře, Elain. Budu je sledovat. Třeba by sis mohla prostudovat, jak klidná dokážu být. Víš sama, jaká jsi, když jsi přepracovaná.“

Elain se musela zasmát.

Oba muži se narovnali, když k nim s Nyneivou přistoupily. Kolem se stále dřeli námořníci, šplhali v lanoví, tahali provazy, některé věci přivazovali, jiné odvazovali, podle rozkazů předaných od velitelky plavby. Kolem čtyř suchozemců se pohybovali, aniž se na ně pořádně podívali.

Elain se na Toma Merrilina zamyšleně zamračila. Byla si jista, že kejklíře nikdy neviděla, než se objevil v Kameni, přesto jí však na jeho tváři bylo cosi povědomé. Ne že by to bylo moc pravděpodobné. Kejklíři většinou vystupovali na vsích. Její matka v paláci v Caemlynu určitě nikdy žádného neměla. Jediní kejklíři, na něž se Elain rozpomínala, byli ve vesnicích nedaleko matčiných venkovských panství, a tenhle bělovlasý muž s jestřábí tváří tam určitě nikdy nebyl.

Rozhodla se, že nejdřív promluví s chytačem zlodějů. Vzpomněla si, že trval na tomto oslovení. Co byl lovec zlodějů ve světě, to byl v Tearu chytač zlodějů, a ten rozdíl mu zřejmě připadal důležitý.

„Mistře Sandare,“ pravila vážně. „Možná si na nás nevzpomínáš. Jsem Elain z Trakandů a toto je moje přítelkyně, Nyneiva z al’Mearů. Pochopila jsem, že si přeješ plout tam, kam plujeme my. Smím se zeptat proč? Když jsem tě viděla naposledy, nesloužil jsi nám zrovna dobře.“

Muž při zmínce, že by se na ně snad nepamatoval, ani nezamžikal. Mrkl jim na ruce a všiml si, že nemají prsteny. Jeho tmavým očím nic neuniklo a vše neomylně zaznamenávaly. „Vzpomínám si, paní Elain, a dobře. Ale odpustíš-li mi, když jsem vám sloužil naposledy, bylo to ve společnosti Mata Cauthona, když jsme vás obě tahali z vody, aby vás nedostali pilouni.“

Nyneiva si odkašlala. Byla to kobka, ne voda, a černé adžah, ne pilouni. Nyneiva zvlášť nesnášela, když jí někdo připomínal, že někdy potřebovala sama pomoc. A hlavně v té kobce by nebyly, nebýt Juilina Sandara. Ne, to nebylo tak docela spravedlivé. Pravdivé, ale ne úplně spravedlivé.

„To je v pořádku,“ řekla Elain rázně, „ale pořád jsi nám neřekl, proč chceš plout do Tanchika.“

Chytač zlodějů se zhluboka nadechl a ostražitě se podíval po Nyneivě. Elain si nebyla jista, zda se jí líbí, že si před druhou ženou dává větší pozor než před ní. „Ani ne před hodinou mě z domu vytáhl muž,“ začal opatrně, „kterého, myslím, znáte. Takový dlouhán s tváří jako z kamene, říká si Lan.“ Nyneiva lehce nazdvihla obočí. „Přišel místo jiného muže, kterého znáte... ovčáka, jak mi sdělil. Dal mi spoustu zlata a řekl mi, abych vás doprovázel. Obě. Sdělil mi, že jestli se z té cesty nevrátíte v pořádku... Řekněme jen, že by pro mě bylo lepší, kdybych se utopil, než se vracel. Lan mluvil velice důrazně a ten... ovčák podle jeho slov nebyl o nic méně důrazný. Velitelka plavby mi řekla, že mi převoz nezaručí, pokud nebudete souhlasit. Mám jisté schopnosti, které můžou být užitečné.“ Hůl mu zavířila v rukou, až byla vidět rozmazaně, a zase znehybněla. Prsty se dotkl lamače mečů za pasem. Byl jako krátký meč, ale nenabroušený, a drážky byly určeny k lámání mečů.

„Muži si vždycky najdou způsob, jak obejít, co jim řekneš, aby udělali,“ zabručela Nyneiva, ale moc rozzlobeně to neznělo.

Elain se však rozhořčeně zamračila. Jeho poslal Rand? Tak to si nemohl přečíst ten druhý dopis, než to udělal. Světlo ho spal! Proč musí pořád tak vyskakovat? Nebyl čas poslat další dopis, jenž by ho navíc nejspíš jen zmátl, i kdybych to udělala. A já bych vypadala jako ještě větší husa. Světlo ho spal!

„A ty, mistře Merriline?“ otázala se Nyneiva. „Poslal za námi ovčák i kejklíře? Nebo ten druhý muž? Možná abys nás bavil žonglováním a polykáním ohně.“

Tom si pozorně prohlížel Sandara, ale hned přenesl pozornost na Nyneivu a půvabně se jí uklonil, jen to pokazil poněkud příliš umným mávnutím záplatovaného pláště. „Ovčák ne, paní Nyneivo. Dáma, již všichni známe, mě požádala – požádala – abych vás doprovázel. Ta dáma, která našla vás a ovčáka v Emondově Roli.“

„Proč?“ zeptala se podezíravě Nyneiva.

„Já mám také jisté užitečné schopnosti,“ sdělil jí Tom a koutkem oka mrkl na chytače zlodějů. „Tedy jiné než žonglování. A v Tanchiku jsem byl několikrát. – Město znám docela obstojně. Můžu vám poradit, kde najít dobrý hostinec a který čtvrti jsou nebezpečný za denního světla stejně jako za tmy, a koho musíte podplatit u civilní hlídky, aby se příliš nezajímal o to, co tam děláte. Oni cizince dost sledují. Můžu vám pomoct se spoustou věcí.“

Elain na něm znovu bylo cosi povědomého. Než si uvědomila, co dělá, natáhla se a zatahala ho za dlouhý bílý knír. Tom sebou trhl a ona si přitiskla obě ruce na ústa a hrozně se začervenala. „Odpusť. Já... nějak si vzpomínám, že jsem to dělávala. Totiž... Mrzí mě to.“ Světlo, proč jsem to udělala? Musí si myslet, že jsem úplně padlá na hlavu.

„To... bych si pamatoval,“ ucedil kejklíř velice škrobeně.

Elain doufala, že se neurazil. Z jeho výrazu se to však nedalo poznat. Muži se dokázali cítit dotčeně, když měli být pobaveni, a být pobaveni, když měli být uraženi. Pokud mají putovat společně... To bylo poprvé, co si uvědomila, že se rozhodla pro to, aby muži zůstali na palubě. „Nyneivo?“ řekla.

Druhá žena samozřejmě nevyslovené otázce porozuměla. Podrobně si oba muže prohlédla a pak kývla. „Smějí jít s námi. Pokud budou souhlasit, že udělají, co jim řekneme. Nechci, aby si nějaký tupohlavý mužský prosazoval svou a ohrožoval nás tak.“

„Jak přikazuješ, paní Nyneivo,“ řekl okamžitě Sandar a uklonil se, ale Tom prohlásil: „Kejklíř má svobodnou duši, Nyneivo, ale můžu slíbit, že vás neohrozím. Ani zdaleka ne.“

„Uděláš, co ti řekneme,“ zavrčela Nyneiva důrazně. „Dáš mi na to svoje slovo, nebo se budeš dívat, jak tahle loď vyplouvá, z přístavu.“

„Atha’an Miere neodmítnou převoz nikomu, Nyneivo.“

„Myslíš, že ne? Copak je tenhle lovec zlodějů –“ Sandar sebou trhl – „jediný, komu řekli, že potřebuje povolení? Jak ti řekneme, mistře Merriline.“

Tom pohodil bílou hlavou jako jankovitý kůň a zhluboka dýchal, ale nakonec kývl. „Máš moje slovo, paní Nyneivo.“

„Tak dobře,“ řekla Nyneiva zaskočeně. „Ujednáno. Vy dva teď jděte za velitelkou plavby a řekněte jí, že vzkazuju, aby vám dvěma někde našla nějakou noru, jestli může, někde, kde nebudete zavazet. A teď zmizte. Rychle.“

Sandar se znovu uklonil a odešel. Tom se viditelně otřásl, než se k němu se strnulými zády připojil.

„Nejsi na ně trochu moc tvrdá?“ zeptala se Elain, jakmile byli z doslechu. Což nebylo moc daleko při všem tom ruchu, co na palubě panoval. „Koneckonců, musíme cestovat společně. ‚Vlídná slova dělají vlídné společníky.‘“

„Nejlepší je začít tak, jak hodláme pokračovat. Elain, Tom Merrilin ví moc dobře, že nejsme hotové Aes Sedai.“ Když to říkala, ztišila hlas a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo z posádky se na ně ani nepodíval, jenom velitelka plavby, která stála na zadní palubě a poslouchala, co jí povídají chytač zlodějů a vysoký kejklíř. „Muži mluví – vždycky to dělají – takže se to i Sandar brzy dozví. Aes Sedai by žádný potíže nedělali, ale dvěma přijatým novickám...? Když budou mít jen trochu příležitost, obě budeme dělat, co budou oni považovat za nejlepší, bez ohledu na to, co řekneme. A já jim nehodlám poskytnout ani tu nejmenší příležitost.“

„Asi máš pravdu. Myslíš, že vědí, proč plujeme do Tanchika?“

Nyneiva si odfrkla. „Ne, jinak by podle mě nebyli tak veselí. A já bych jim to radši neříkala, pokud nebudeme muset.“ Vrhla na Elain významný pohled. Nebylo třeba, aby říkala, že by byla radši, aby se to nebyla dozvěděla ani velitelka plavby, kdyby to bylo na ní. „Tady je jedno rčení pro tebe. ‚Půjčíš si potíže a splatíš je desateronásobně.‘“

„Mluvíš, jako bys jim nevěřila, Nyneivo.“ Skoro by byla řekla, že mluví jako Moirain, ale druhá žena by takové přirovnání zcela jistě neocenila.

„A můžeme? Juilin Sandar nás už jednou zradil. Ano, ano, já vím, že by se tomu nebyl mohl vyhnout žádný muž, ale to na věci nic nemění. A Liandrin a ostatní ho znají. Budeme ho muset oblíknout do něčeho jinýho. Možná by si měl nechat trochu narůst vlasy. A třebas i kníry, jako ty, co raší pod nosem našemu kejklíři. To by mohlo fungovat.“

„A Tom Merrilin?“ optala se Elain. „Myslím, že jemu důvěřovat můžeme. Nevím proč, ale jsem si tím nějak jistá.“

„Přiznal, že ho poslala Moirain,“ opáčila Nyneiva unaveně. –„Ale co nepřiznal? Co mu řekla, co nám neřekl? Má nám pomáhat, nebo něco jinýho? Moirain hraje tak často vlastní hru, že jí věřím jen o tolik víc než Liandrin.“ Podržela palec a ukazováček na coul od sebe. „Využije nás – tebe i mě – využije nás, jestli to pomůže Randovi. Nebo spíš jestli to pomůže tomu, co pro Randa plánuje ona. Kdyby mohla, vodila by si ho na vodítku jako domácího mazlíčka.“

„Moirain ví, co je třeba udělat, Nyneivo.“ Pro jednou to přiznávala s nechutí. To, co bylo podle Moirain nutné udělat, by docela dobře mohlo Randa ještě popohnat na jeho cestě k Tarmon Gai’donu. Na cestě ke smrti. Rand byl v rovnováze se světem. Bylo to hloupé – dětinské a praštěné – že pro ni byly vážky v tak vratké rovnováze. Přesto se neodvážila je rozhoupat ani v duchu, protože si nebyla jista, kam by se pohnuly. „Ona to ví lépe než on,“ řekla a přiměla se mluvit pevným hlasem. „Lépe než my.“

„Možná.“ Nyneiva si povzdechla. „Ale proto se mi to ještě nemusí líbit.“

Lana na přídi byla odvázána a náhle se napjaly trojúhelníkové plachty. Tanečník na vlnách odrazil od mola. Objevily se další plachty, velké bílé čtverce a trojúhelníky, byla odhozena i lana na zádi a loď se mezi ukotvenými plavidly, čekajícími na chvíli, až budou moci přirazit, velkým obloukem stočila do řeky a hladce se obrátila k jihu, po proudu. Mořský národ vedl své lodi, jako mistrovský jezdec vede skvělého hřebce. To zvláštní kolo s paprsky nějak fungovalo jako kormidlo, otáčel jím jeden z polonahých námořníků. Muž, jak si Elain s úlevou všimla. Velitelka plavby a hledačka větru stály vedle kola a Coine občas vydala nějaký rozkaz, přičemž se někdy prve tiše poradila se sestrou. Toram je chvíli pozoroval s tváří, která jako by byla vytesána z prken paluby, a pak se odšoural do podpalubí.

Na zadní palubě byl jeden Tairen, baculatý, sklíčeně se tvářící mužík v nevýrazně žlutém kabátci s nabíranými šedými rukávy, a neustále si nervózně mnul ruce. Na loď ho dopravili ve chvíli, kdy byla vytahována lávka. Byl to lodivod, jenž měl Tanečníka na vlnách dopravit po proudu řeky. Podle tairenských zákonů nesměla žádná loď proplout Dračími Prsty bez tairenského lodivoda na palubě. Jeho mrzutá nálada byla zcela jistě způsobena tím, že neměl co dělat, protože i když udal nějaký směr, Mořský národ si toho nevšímal.

Nyneiva si cosi bručela, týkalo se to jejich kajuty, a odešla dolů – do podpalubí – ale Elain se líbilo, jak na palubě pofukuje, a těšila se na cestu. Cestovat, vidět místa, která ještě nikdy neviděla, byla sama o sobě radost. Nečekala, že to bude takové. Dědička Andoru mohla vykonat několik státních návštěv, víc, až nastoupí na trůn, ale ty by byly svázány obřadností a společenskými pravidly. Rozhodně by to nebylo jako tohle. Bosí lodníci Mořského národa a loď mířící na moře.

Říční břeh rychle klouzal dozadu a slunce šplhalo po obloze. Občas byly vidět přitulené kamenné domy hospodářství a stodoly, pusté a osamělé, objevily se a hned zase zmizely. Nestály tu však žádné vesnice. Tear by nedovolil ani tu nejmenší osadu mezi městem a mořem, protože i ta nejmenší by se jednoho dne mohla stát soupeřem pro hlavní město. – Vznešení páni řídili velikost měst a vesnic po celé zemi skrze daň ze zástavby, která byla tím větší, čím více mělo sídliště budov. Elain si byla jista, že by nikdy nedovolili prospívat Godanu v Remarském zálivu, kdyby nebylo smyšlené nutnosti dohlížet na Mayene z pozice síly. Jistým způsobem byla úleva nechat takové hlupáky za zády. Jen kdyby za zády nemusela nechat i jednoho hloupého muže.

Počet rybářských člunů, většinou malých, kolem nichž kroužila hejna doufajících racků a rybaříků, se zvyšoval, čím dál na jih Tanečník na vlnách doplul, a zvlášť hodně se jich objevilo, když plavidlo vplulo do vodního bludiště zvaného Dračí Prsty. Ptáci a dlouhé tyče, na nichž visely sítě, bylo často to jediné, co bylo vidět kromě plání porostlých rákosem a ostřicí vlnící se ve větru, jejichž jednolitost občas porušil malý ostrůvek, na němž rostly podivné zkroucené stromy s pavučinovou změtí vzdušných kořenů. Mnoho člunů pracovalo přímo v rákosí, i když ne se sítěmi. Jednou jich Elain několik zahlédla poblíž otevřené hladiny. Muži a ženy házeli do řídkého porostu šňůry s mnoha háčky a vytahovali mrskající se ryby s tmavými pruhy, dlouhé jako lidská paže.

Jakmile dorazili do delty, majíce slunce nad hlavou, tairenský lodivod začal nervózně přecházet sem a tam a ohrnul nos nad nabídnutou miskou hustého kořeněného rybího guláše a skývou chleba. Elain svůj díl hladově snědla a vytřela hliněnou misku posledním kouskem chleba, i když se také necítila zrovna dobře. Všemi směry se táhly vodní kanály, některé široké, jiné úzké. Některé končily na dohled přímo ve stěně rákosí. Nedalo se poznat, který nezmizí hned za dalším ohybem. Nicméně Coine Tanečníka na vlnách nezpomalila ani nezaváhala, když vybírala cestu. Očividně věděla, kterými kanály se dát, nebo to snad věděla hledačka větru, ale lodivod si přesto cosi bručel, jako by čekal, že každou chvíli narazí na mělčinu.

Bylo pozdní odpoledne, když se vepředu náhle objevilo ústí řeky a nekonečná dálava Bouřlivého moře za ním. Mořský národ provedl cosi s plachtami a loď se lehce zachvěla, jak na místě zastavila. Teprve tehdy si Elain všimla velké pirohy, která hopkala jako mnohonohý vodouch od ostrova, na němž u paty vysoké úzké věže stálo pár bezútěšných kamenných budov. Nahoře na věži postávali nějací muži pod vlajkou Tearu se třemi stříbrnými půlměsíci na rudozlatém děleném štítě. Lodivod si beze slova vzal měšec, který mu podala Coine, a slezl po provazovém žebříku do veslice. Jakmile byl na palubě, plachty byly znovu napjaty a Tanečník na vlnách se vnořil do prvních mořských vln, jen lehce se zhoupl a přídí prořízl vlny. Mořský národ lezl v lanoví a nastavoval další plachty, jak se loď hnala k jihozápadu, dál od země.

Když se za obzorem ztratil i poslední tenký proužek pevniny, ženy Mořského národa si sundaly jupky. Všechny, dokonce i velitelka plavby a hledačka větru. Elain nevěděla kam s očima. Všechny ty ženy chodily polonahé a vůbec si nevšímaly mužů kolem sebe. Juilin Sandar měl zřejmě stejné problémy jako ona. Chvíli na ženy zíral s rozevřenýma očima, chvíli upíral zrak na špičky svých bot, až nakonec téměř odběhl do podpalubí. Elain se nehodlala nechat tak vyvést z míry. Místo toho se rozhodla dívat na moře.

Jiné zvyky, připomněla si. Pokud nečekají, že udělám totéž. Už jen při tom pomyšlení se hystericky rozesmála. Nějak bylo snazší čelit černým adžah než tomuhle. Jiné zvyky. Světlo!

Obloha se zbarvila do nachova a matně zlaté slunce klesalo za obzor. Plavidlo provázaly desítky delfínů, převalovaly se ve vlnách a vyskakovaly z vody, a o něco dál se nad vodou objevovala celá hejna jiskřivých modrostříbrných rybek, klouzajících vzduchem na roztažených ploutvičkách i víc než dvacet sáhů, než se zase ponořila do vzdouvajících se šedozelených vod. Elain se užasle dívala, jak se takhle objevují aspoň tucetkrát, než se rybky ponořily docela a už se nevynořily více.

Ale delfíni, velcí a štíhlí, byli i tak dost nádherní, jako čestná stráž doprovázející Tanečníka na vlnách zpět tam, kam patřil. Delfíny Elain poznala z popisu v knihách. Stálo tam, že když vás najdou, jak se topíte, dostrkají vás na břeh. Elain si nebyla jistá, může-li tomu věřit, ale příběh to byl hezký. Sledovala je po celé délce lodi až na příď, kde dováděli ve zpěněných vlnách jdoucích od lodi, a občas se převalili na bok a podívali se na ni nahoru, aniž by v nejmenším zpomalili.

Už byla skoro na nejužším místě přídě, než si uvědomila, že tam je Tom Merrilin před ní. Trochu posmutněle se usmíval na delfíny a jeho plášť chytal vítr, jako shluk plachet nad nimi. Tom zatím někde odložil své věci. Opravdu jí připadal povědomý. „Ty nejsi šťastný, mistře Merriline?“

Úkosem na ni pohlédl. „Prosím, říkej mi Tome, má paní.“

„Tedy Tome. Ale ne má paní. Tady jsem jenom paní Elain.“

„Jak říkáš, paní Elain,“ řekl s náznakem úsměvu.

„Jak se můžeš dívat na ty delfíny a být přitom smutný, Tome?“

„Jsou volní,“ zamumlal takovým tónem, že si Elain nebyla jistá, zda odpovídá jí. „Nemusejí se rozhodovat, nemusejí za nic platit. Na světě nemají jedinou starost, snad jen jak najít ryby k večeři. A možná taky žraloky. A perutíny. A nejspíš stovku dalších věcí, který neznám. Možná to nakonec není tak záviděníhodný život.“

„Ty jim závidíš?“ Kejklíř neodpověděl, ale ta otázka stejně nebyla v pořádku. Elain potřebovala, aby se zase usmál. Ne, aby se smál. Z nějakého důvodu si byla jistá, že pokud ho dokáže rozesmát, vzpomene si, kde ho už viděla. Změnila tedy téma a vybrala takové, které by mělo být bližší jeho srdci. „Chceš složit epos o Randovi, Tome?“ Eposy byly pro bardy, ne pro kejklíře, ale trocha lichocení nemohla vůbec škodit. „Epos o Draku Znovuzrozeném. Loial o něm chce napsat knihu, víš.“

„Možná ho složím, paní Elain. Možná. Ale ani moje skladba, ani ogierova kniha nebudou z dlouhodobýho hlediska znamenat žádnej rozdíl. Naše příběhy dlouho nepřežijí. – A až přijde nový věk –“ Zlostně se zamračil a zatahal se za knír. „Když o tom tak přemýšlím, to možná nebude trvat ani rok nebo dva. Jak je označen konec věku? Nemůže to být pokaždé celosvětová katastrofa, jako bylo Rozbití. Ale jestli se dá věřit proroctvím, tak tenhle konec takový bude. To je ta potíž s proroctvími. Originál je vždycky ve starým jazyce a možná i ve vznešený řeči. A jestli nevíš dopředu, co ty věci znamenají, tak nemáš naději to rozlousknout. Znamená to, co tam stojí, nebo je to jen květnatý způsob, jak vyjádřit něco úplně jinýho?“

„Mluvil jsi o svém eposu,“ připomněla mu Elain snažíc se ho přivést nazpátek, ale kejklíř zavrtěl bílou hlavou.

„Mluvil jsem o změně. Můj epos, jestli ho složím – a Loialova kniha – nebudou víc než semínkem, pokud budeme mít oba štěstí. Ti, kdo znají pravdu, zemřou, a děti jejich dětí a jejich děti si budou pamatovat něco úplně opačnýho. A děti jejich dětí zas něco zhola jinýho. Za dvě desítky pokolení můžeš být hlavní hrdinkou třeba ty, a ne Rand.“

„Já?“ zasmála se Elain.

„Nebo možná Mat nebo Lan. Nebo dokonce já.“ Zazubil se na ni a úsměv mu rozjasnil obličej. „Tom Merrilin. Ne kejklíř – ale co? Kdo ví? Ne polykač ohně, ale ohňostrůjce. Budu vrhat oheň jako Aes Sedai.“ Půvabně mávl pláštěm. „Tom Merrilin, tajuplný hrdina, strhávající hory a nastolující krále.“ Úsměv se změnil ve zvučný smích od srdce. „Rand al’Thor možná bude mít štěstí, jestli si v příštím věku budou správně pamatovat aspoň jeho jméno.“

Elain měla pravdu. Nebyl to jen takový pocit. Ten obličej, ten veselý smích. Vzpomínala si na to. Ale odkud? Musela ho přimět mluvit dál. „Tak je tomu vždy? Já myslím, že nikdo nepochybuje řekněme o tom, že Artuš Jestřábí křídlo dobyl celou říši. Celý svět, nebo skoro.“

„Jestřábí křídlo, mladá dámo? On ji vytvořil, to je pravda, ale opravdu si myslíš, že udělal všechno to, co se píše v knihách a vypráví a zpívá? A tak, jak říkají, že to udělal? Zabil stovku nejlepších mužů z protivníkova vojska, jednoho po druhým? A ta dvě vojska tam jenom tak stála, zatímco jeden z generálů – král – bojoval ve stovce soubojů?“

„V knihách stojí, že to udělal.“

„Od východu do západu slunce není dost dlouhá doba, aby jeden muž vybojoval stovku soubojů, děvče.“ Málem ho přerušila – děvče? Je přece dědička Andoru, ne nějaké děvče – ale on chytil slinu. „A to je jenom tisíc let zpátky. Vrať se dál, k nejstarším příběhům, co znám, z věku před věkem pověstí. Opravdu bojovali Mosk a Merk ohnivými oštěpy a byli vůbec obři? Byla Elsbet skutečně královnou celého světa a byla Anla opravdu její sestrou? Byla Anla opravdu její první rádkyní, nebo to byl někdo jiný? To se stejně můžeš ptát, z kterýho zvířete pochází slonovina nebo na jaký rostlině roste hedvábí. Teda pokud taky nepochází z nějakýho zvířete.“

„Ty ostatní věci nevím,“ odtušila nasupeně Elain. To děvče ji pořád žralo, „ale na slonovinu a hedvábí se můžeš zeptat Mořského národa.“

Tom se znovu zasmál – v což doufala, i když to stále jenom posilovalo jistotu, že ho odněkud zná – ale místo toho, aby jí řekl, že je hloupá, jak čekala a na což byla připravená, pravil: „Praktický a k věci, přesně jako tvoje matka. Oběma nohama na zemi a daleko od marnivosti.“

Elain trochu zvedla bradu a zatvářila se chladněji. Možná se vydávala za obyčejnou paní Elain, ale tohle bylo něco jiného. Byl to milý stařík a ona chtěla rozluštit jeho tajemství, ale byl to koneckonců jenom obyčejný kejklíř a neměl by mluvit o královně tak důvěrně. Zvláštním způsobem, který Elain rozzuřil, se tvářil pobaveně. Pobaveně!

„Atha’an Miere to také nevědí,“ sdělil jí. „Za Aielskou pustinou nevidí ze země víc než pár mil kolem hrstky přístavů, kde smějí přistát. Ta místa jsou obehnána vysokými hradbami a ty hradby jsou navíc hlídané, takže se ani nemůžou vyšplhat nahoru a podívat se, co je na druhý straně. Když některá z jejich lodí přirazí jinde – nebo třebas i loď, která není jejich, protože tam smí jenom Mořský národ – tu loď a její posádku už nikdy nikdo neuvidí. A to je skoro všechno, co ti můžu říct, po pár letech vyptávání na věci, který mě zajímají. Atha’an Miere si tajemství drží, ale já myslím, že toho o moc víc nevědí. Z toho, co jsem zjistil, s Cairhieňany zacházeli stejně, když ještě měli právo putovat po Hedvábný stezce přes Pustinu. Cairhienští kupci nikdy nespatřili víc než jedno ohrazený město, a ti, kteří se zatoulali, prostě zmizeli.“

Elain si uvědomila, že si ho prohlíží stejně jako předtím delfíny. Co je to za muže? Už dvakrát se jí mohl vysmát – tuhle byl pobavený, i když to přiznávala se značnou nechutí – ale místo toho se s ní baví vážně jako... No, jako otec s dcerou. „Možná najdeš pár odpovědí na této lodí, Tome. Měli namířeno na východ, než jsme paní plavby přesvědčily, aby nás vzala do Tanchika. Pán nákladu říkal, že chtějí plout do Shary na východ od Mayene. To musí znamenat za Pustinu.“

Tom na ni chvíli hleděl. „Do Shary, říkáš? To jméno jsem ještě nikdy neslyšel. Je Shara město, stát, nebo obojí? Možná něco přece jen zjistím.“

Co jsem to jen řekla? přemítala Elain. Řekla jsem něco, co ho přimělo přemýšlet. Světlo! Řekla jsem mu, že jsme přesvědčily Coine, aby změnila plány. Nemohlo to sice znamenat žádný rozdíl, ale Elain si za to v duchu vážně vyhubovala. Neopatrné slůvko tomuto milému staříkovi nemohlo napáchat žádné škody, ale to stejné by ji i Nyneivu mohlo v Tanchiku zabít, nemluvě o chytači zlodějů a Tomovi samotném. Pokud to je jen takový milý stařík. „Tome, proč jedeš s námi? Jen proto, že tě Moirain požádala?“

Tom se otřásl. Elain si uvědomila, že se tiše směje sám sobě. „Vlastně, kdo ví? Aes Sedai žádající o laskavost se nedá jen tak lehce odmítnout. Nebo jsem možná usoudil, že Rand už je dost starej, aby se o sebe na chvíli postaral sám.“

Teď se rozesmál nahlas a ona se musela smát s ním. Ta představa, že tento bělovlasý stařec dává pozor na Randa. Když se na ni kejklíř podíval, pocit, že mu může důvěřovat, se vrátil, silnější než dřív. Ne proto, že se uměl smát i sobě, nebo nejen proto. Neuměla udat důvod kromě toho, že při pohledu do jeho modrých očí nedokázala uvěřit, že by tento muž kdy udělal něco, co by jí ublížilo.

Touha zatahat ho za kníry se vrátila a skoro se jí nedalo odolat, ale Elain se ovládla, byť s námahou. Už přece nebyla malé dítě. Dítě. Otevřela ústa – a náhle se jí všechno vykouřilo z hlavy.

„Prosím, omluv mne, Tome,“ vyhrkla. „Musím... Omluv mne.“ Nečekajíc na odpověď rychle vyrazila na záď. Tom si nejspíš bude myslet, že dostala mořskou nemoc. Tanečník na vlnách se teď více kymácel, a jak zesílil vítr, prodíral se velkými vlnami rychleji.

U kormidelního kola na zádi stáli dva muži a oba museli hodně napínat svaly, aby udrželi plavidlo v zamýšleném směru. Velitelka plavby na palubě nebyla, zato hledačka větru ano. Stála u zábradlí za kormidelníky, nahá do pasu jako muži, a sledovala oblohu, kdy se vzdouvající se bílá oblaka převalovala prudčeji než oceán. Na chvíli to nebyly Jorininy šaty – nebo spíš nedostatek šatů – co Elain překvapilo. Hledačku větru obklopovala záře ženy sahající po saidaru. I přes ostré světlo byla ta záře jasně viditelná. Tohle Elain ucítila, připoutalo to její pozornost. Ta žena usměrňovala jedinou sílu.

Elain se zastavila na palubě, aby si prohlédla, co ta žena dělá. Prameny vzduchu a vody, které hledačka větru splétala, byly silné jako lana, přesto však bylo její tkanivo složité, velmi umné, a dosahovalo přes vodu, kam až oko dohlédlo, jako síť natažená přes oblohu. Zvedal se stále silnější vítr. Kormidelníci se dřeli a Tanečník na vlnách letěl po hladině. Splétání ustalo, záře saidaru zmizela a Jorin se sesula na zábradlí a opřela se o ruce.

Elain tiše vylezla po žebříku, ale žena Mořského národa přesto promluvila, aniž otočila hlavu, jakmile byla Elain dost blízko, aby ji slyšela. „Uprostřed práce jsem měla pocit, že mě sleduješ. Nemohla jsem v té chvíli přestat, mohla by vzniknout bouře, kterou by ani Tanečník na vlnách nemusel přežít. Bouřlivé moře si své jméno plně zaslouží. Samo dokáže zvednout špatný vítr, i bez mé pomoci. Vůbec jsem to nechtěla udělat, ale Coine říkala, že musíme plout co nejrychleji. Pro vás a pro Coramoora.“ Zvedla oči a zadívala se na oblohu. „Tenhle vítr vydrží do rána, zlíbí-li se Světlu.“

„Tak proto Mořský národ nepřepravuje Aes Sedai?“ zeptala se Elain, přistoupila až těsně k hledačce větru a opřela se o zábradlí vedle ní. „Aby Věž nezjistila, že hledačky větru umějí usměrňovat. Proto jsi ty rozhodla, že nás vezmete na palubu, a ne tvoje sestra. Jorin, Věž se vás nepokusí zastavit. Ve Věži neexistuje zákon, který by zabraňoval nějaké ženě usměrňovat, i když to není Aes Sedai.“

„Ta tvoje Bílá věž se teď bude plést do našich věcí. Pokusí se dostat na naše lodě, kde jsme volné od země a pozemšťanů. Pokusí se nás k sobě připoutat, svázat nás daleko od moře.“ Těžce si povzdechla. „Vlnu, která přešla, nelze povolat zpět.“

Elain si přála, aby jí mohla říci, že tomu tak není, ale Věž opravdu vyhledávala ženy a dívky, které se mohly naučit usměrňovat, jak aby zvětšila počet Aes Sedai, nyní stále klesající, tak pro nebezpečí, které hrozilo těm, jež se učily bez pomoci. Vlastně každá žena, kterou bylo možné naučit dotýkat se pravého zdroje, se obvykle objevila ve Věži, ať chtěla či nechtěla, aspoň na tak dlouho, aby se naučila, jak sebe či jiné náhodou nezabít.

Jorin po chvíli pokračovala. „My to neumíme všechny. Jen některé z nás. Posíláme pár děvčat do Tar Valonu, aby Aes Sedai nepřicházely hledat mezi nás. Žádná loď, jejíž hledačka větru dokáže tkát větry, nevezme na palubu Aes Sedai. Když jste se poprvé prohlásily, myslela jsem, že o mně musíte vědět, ale vy jste nic neříkaly a žádaly jste o převoz. A já doufala, že třeba nejste Aes Sedai, i když máte ty prsteny. Hloupá naděje. Cítila jsem tu sílu z vás obou. A teď se to Bílá věž dozví.“

„Nemohu ti slíbit, že vaše tajemství zachovám, ale udělám, co půjde.“ Ta žena si zasloužila víc. „Jorin, přísahám na čest rodu Trakandů z Andoru, že udělám, co budu moci, abych vaše tajemství uchovala před každým, kdo by mohl ublížit tobě nebo tvým lidem, a že pokud to budu muset někomu sdělit, udělám, co bude v mých silách, abych tebe a tvůj lid ochránila před vměšováním. Rod Trakandů není bez vlivu, dokonce i ve Věži.“ A já donutím máti, aby ho využila. Nějak.

„Zlíbí-li se Světlu,“ odtušila Jorin odevzdaně, „vše bude v pořádku. Vše bude v pořádku a všichni budou v pořádku a všechny věci budou v pořádku, zlíbí-li se Světlu.“

„Na té seanchanské lodi byla damane, viď?“ Hledačka větru se na ni zmateně podívala. „Jedna ze zajatých žen, které mohou usměrňovat.“

„Na někoho tak mladého vidíš hluboko pod povrch. Proto jsem si zprvu myslela, že možná nejste Aes Sedai, protože jste tak mladé. Mám, myslím, dcery starší než vy. Nevěděla jsem, že je zajatkyně. Teď si přeju, abych ji byla mohla zachránit. Tanečník na vlnách zprvu to seanchanské plavidlo snadno předběhl – slyšeli jsme o Seanchanech a jejich plavidlech se žebrovanými plachtami, že vyžadují divné přísahy a trestají ty, kdo je nechtějí složit – ale ta – damane? – nám zlomila dva stěžně a oni se s meči dostali na palubu. Podařilo se mi na té seanchanské lodi zažehnout ohně – splétat oheň je pro mě těžké, umím tak zapálit lampu, ale Světlu se zlíbilo, že to stačilo – a Toram vedl posádku a Seanchany jsme zatlačili zpět na jejich vlastní palubu. Přeťali jsme hákovací kotvice a jejich loď to hořící odneslo pryč. Měli moc práce s vlastní záchranou, aby nás dál obtěžovali, když jsme se plížili pryč. Pak mi bylo líto, když shořel a potopil se. Byl dobrá loď, myslím, že byl stavěný pro hezky rozbouřené moře. Teď toho lituji, protože jsme mohli zachránit tu ženu, tu damane. I když nám poškodila loď, možná by to nebyla udělala, kdyby bývala byla volná. Světlo ozařuj její duši a vody kéž ji přijmou v míru.“

Vyprávění ji rozesmutnilo. Potřebovala rozptýlení. „Jorin, proč Atha’an Miere říkají lodím ‚on‘. Všichni, s nimiž jsem se setkala, jim říkají ‚ona‘. Asi v tom není žádný rozdíl, ale proč?“

„Muži by ti dali jinou odpověď,“ odtušila hledačka větru a poněkud se usmála, „mluvili by o síle a ušlechtilosti, jak už tak muži mluví, ale tohle je pravda. Loď je živá a je živá jako muž, má srdce jako opravdový muž.“ S láskou pohladila zábradlí, jako by laskala něco živého, něco, co mohlo její pohlazení cítit. „Zacházej s ním dobře a dobře se o něj starej a on za tebe bude bojovat i s tím nejhorším mořem. Bude bojovat, aby tě udržel naživu, i když mu moře dávno předtím zasadí smrtící úder. Nestarej se o něj, nevšímej si malých varování, jimiž tě upozorňuje na nebezpečí, a on tě utopí na klidném moři pod bezmračnou oblohou.“

Elain doufala, že Rand není tak vrtkavý. Tak proč tak vyskakuje, jednu chvíli je rád, že mě vidí jít, a hned zas posílá Juilina Sandara, aby na mě dával pozor? Řekla si, že na něj musí přestat myslet. Byl daleko. S ním teď nemohla nic dělat.

Ohlédla se přes rameno na příď. Tom byl pryč. Elain si byla jistá, že našla klíč k hádance těsně předtím, než ucítila hledačku větru usměrňovat. Mělo to něco společného s jeho úsměvem. Ať to však bylo cokoliv, teď to bylo pryč. No, ona to zjistí, než dorazí do Tanchika, i kdyby si na něj musela sednout. Ale on tu bude i ráno. „Jorin, jak dlouho nám to potrvá, než se dostaneme do Tanchika? Říkali mi, že fregaty jsou nejrychlejší lodi na světě, ale jak jsou vlastně rychlé?“

„Do Tanchika? Abychom posloužili Coramoorovi, nezastavíme v žádném přístavu. Možná deset dní, jestli dokážu splést větry dost dobře, zlíbí-li se Světlu, abych našla správné proudy. Možná jen sedm nebo osm, s milostí Světla.“

„Deset dní?“ vydechla Elain. „To ale není možné.“ Přece viděla mapy.

Úsměv druhé ženy byl zpola pyšný a zpola shovívavý. „Jak jsi říkala, jsou to nejrychlejší lodi na světě. Druhému nejrychlejšímu by to trvalo o polovinu déle na jakoukoliv vzdálenost, a většině nejméně dvakrát tak dlouho. Pobřežní plavidla, která se drží pobřeží a každou noc kotví na mělčinách...“ Opovržlivě si odfrkla, „...ta vyžadují desetkrát tolik.“

„Jorin, naučíš mě to, cos dělala?“

Hledačka větru na ni zírala, tmavé oči měla rozšířené a odráželo se v nich slábnoucí světlo. „Učit tě? Ale ty jsi Aes Sedai.“

„Jorin, já nikdy nespletla ani zpolovice tak silný pramen jako ty, cos zvládala ty. A v takovém měřítku! Jsem ohromena, Jorin.“

Hledačka větru ještě chvíli mlčela, již ne v úžase, ale jako by se snažila vtisknout si Elaininu tvář do paměti. Nakonec si políbila prsty pravé ruky a přitiskla je Elain na rty. „Zlíbí-li se Světlu, budeme se učit obě.“