Stín se šíří

17 Úskoky

Tom, ulevuje ztuhlé pravé noze, se rozmáchle uklonil a mávl přitom kejklířským pláštěm, až se různobarevné záplaty zatřepetaly. V očích ho pálilo, ale přinutil se mluvit lehce: „Dobré ráno přeji.“ Narovnal se a vznešeně si uhladil dlouhé bílé kníry.

Černozlatě odění sloužící vypadali dost překvapeně. Dva svalnatí mládenci se narovnali od zlatem vykládané, červeně lakované truhlice s rozbitým víkem, kterou právě chtěli zvednout, a tři ženy před nimi přestaly máchat mopy. Chodba byla až na ně prázdná a jakýkoliv důvod k přerušení práce byl dobrý, zvláště v tuto hodinu. Všichni sloužící vypadali stejně unaveně, jako se Tom cítil, ramena měli svěšená a pod očima tmavé kruhy.

„Dobré ráno i tobě, kejklíři,“ pozdravila nejstarší žena. Trochu při těle a s nevýrazným obličejem, ale měla velice hezký úsměv i přesto, jak byla utahaná. „Můžeme ti nějak pomoct?“

Tom vytáhl z rozměrného rukávu kabátce čtyři barevné míčky a začal žonglovat.

„Jen jsem vám chtěl trochu pozvednout náladu. Kejklíř musí dělat, co umí.“ Byl by použil víc než čtyři míčky, ale byl sám dost unavený, aby i tyhle čtyři pro něj byly řádným cvičením soustředěnosti. Jak je to dlouho, co skoro upustil pátý míček? Dvě hodiny? Potlačil zívnutí a změnil ho v uklidňující úsměv. „Hrozná noc, a lidé potřebují zvednout náladu.“

„Pán Drak nás zachránil,“ řekla jedna z mladších žen. Byla hezká a štíhlá, ale s dravým leskem v tmavých, zastíněných očích, jenž ho varoval, aby se mírnil. Jistě, jestli byla chamtivá i čestná, totiž kdyby zůstala v jeho žoldu, jakmile by ji odměnil, mohla by být užitečná. Vždycky se hodilo mít další pár rukou, který by zanechal zprávu na papírku, jazyk, který by mu prozradil, co uši zaslechly, a který by také řekl, co by chtěl a kdy by chtěl. Starý šašku! Už máš dost rukou i uší, tak přestaň myslet na pěkné poprsí a dívej se jí do očí! Zajímavé bylo, že mluvila, jako by to, co říká, myslela vážně, a jeden z mládenců souhlasně na její slova přikývl.

„Ano,“ řekl Tom. „Rád bych věděl, který ze vznešených pánů měl včera dozor v přístavu?“ Málem pokazil žonglování, jak se na sebe rozzlobil. Takhle to rovnou vybafnout. Byl příliš unavený. Měl by být v posteli. Měl tam být už před několika hodinami.

„Přístav mají na starosti obránci,“ sdělila mu nejstarší žena. „To ale samozřejmě víš. Vznešení páni by se tím sami nezabývali.“

Tom to věděl až příliš dobře. „Tak takhle je to? No, já ovšem nejsem Tairen.“ Změnil prostý kruh z míčků na dvojitou smyčku. Vypadalo to mnohem složitější, než to bylo, a dívka s dravýma očima mu zatleskala. Teď, když se do toho dal, mohl klidně pokračovat dál. Pak si ale půjde konečně lehnout. Lehnout? Slunce už pomalu vycházelo. „Stejně je to hanba, že se nikdo nezeptal, proč jsou ty bárky v přístavu. Se zavřenými poklopy, když se v nich schovávali všichni ti trolloci. Netvrdím sice, že někdo věděl, že tam jsou trolloci.“ Dvojitá smyčka zakolísala a on ji rychle změnil zpátky na kruh. Světlo, byl tolik unavený. „Mysleli byste si, že se některý ze vznešených pánů aspoň zeptá.“

Dva mladší muži se na sebe zamyšleně mračili a Tom se v duchu usmál. Další sémě zasazeno, stejně snadno jako ta ostatní semínka pochybností, byť trochu neobratně. Vypuknou další klepy, ať už oni sami třeba nic nevěděli o tom, kdo měl přístav na starosti. A klevety se šíří – a takový drb se nezastaví jenom v samotném městě – takže mezi obyčejné lidi a šlechtice bude vražen další malý klín podezření. A na koho jiného by se obyčejní lidé obrátili než na muže, o němž vědí, že ho šlechtici nenávidějí? Na muže, který zachránil Kámen před zplozenci Stínu. Na Randa al’Thora. Na pána Draka.

Nastal čas opustit, co zasil. Jestli se tu kořínky uchytily, nic, co by teď mohl říci, je nedokáže vytrhnout, a on této noci rozesel mnoho takových semínek. Nebylo by ale dobré, kdyby někdo zjistil, že sázel on. „Bojovali chrabře včera v noci, ti vznešení páni. No, viděl jsem...“ Odmlčel se, když se ženy vrhly na vytírání podlahy a muži popadli truhlici a spěchali pryč.

„Já bych mohla najít práci i pro kejklíře,“ promluvila za ním majhere. „Nezaměstnané ruce jsou nezaměstnané ruce.“

Tom se půvabně otočil, dávaje si ovšem pozor na nohu, a rozmáchle a hluboko se majhere uklonil. Ona mu sice nesahala ani k rameni, ale nejspíš vážila o polovinu víc než on. Obličej měla jako kovadlinu – a obvaz kolem spánků to moc nevylepšil – měla druhou bradu a hluboko zapadlé oči, které se podobaly úlomkům černého pazourku. „Dobré ráno přeji, milá paní. Malá upomínka na toto svěží nové ráno.“

Zamával a zatřepal rukama a zastrčil jí do šedivých vlasů nad obvazem zlatožlutý květ růžiníku, jen trochu pomačkaný, jak ho měl dlouho v rukávu. Majhere květinu samozřejmě ihned vytáhla a podezíravě si ji prohlédla, ale právě tohle Tom chtěl. Zatímco váhala, odkulhal o tři kroky, a když za ním cosi volala, ani neposlouchal, ani nezpomalil.

Strašná ženská, pomyslel si. Kdybychom na ty trolloky byli vypustili ji, ona by je všechny přinutila zametat a utírat.

Zívl si do dlaně, až mu zapraskalo v kloubech. Na tohle už byl příliš starý. Byl unavený a koleno ho hrozně bolelo. Noci beze spánku, bitvy, intriky. Příliš starý. Měl by si tiše žít někde na statku. Se slepicemi. Na každém statku byly slepice. A ovce. Nemůže být těžké starat se o ně. Ovčáci se zřejmě pořád jenom povalovali a hráli na fujary. On by samozřejmě hrál na harfu, ne na fujaru. Nebo na flétnu, kdyby nebylo vhodné počasí pro harfu. A nedaleko by bylo městečko s hostincem, kde by mohl dělat dojem na hosty v šenku. Když procházel kolem dvou sluhů, mávl pláštěm. Jediný důvod, proč ho v tomhle horku nosil, byl ten, že chtěl, aby v něm lidé poznali kejklíře. Když ho potom spatřili, ožívali, protože samozřejmě očekávali, že by se mohl na chvíli zastavit a něco jim předvést. Bylo to velice příjemné. Ano, statek měl své přednosti. Tiché místo. Nikdo by ho tam neobtěžoval. Jen pokud ale bude poblíž městečko.

Otevřel dveře do svého pokoje a prudce se zarazil. Moirain se narovnala, jako by měla naprosté právo prohrabávat se mu papíry roztroušenými po stole, a klidně si upravila suknice, když se usadila na stoličku. Byla to překrásná žena, s půvabem, jaký jen muž může chtít, včetně toho, že se smála jeho žertíkům. Hlupáku! Starý troubo! Je to Aes Sedai, a ty jsi příliš unavený, aby ti to myslelo.

„Dobré ráno, Moirain Sedai,“ řekl a pověsil si plášť na kolíček. Vyhýbal se pohledu na truhličku s dopisy, která byla stále zastrčená pod stolem, jak ji nechal. Nemělo smysl upozorňovat ji, jak je důležitá. Nejspíš by ani nemělo smysl ji prohlížet, až odejde. Mohla usměrněním otevřít zámek a zase ho zavřít, a on neměl šanci poznat, zda to udělala. A jak byl unavený, ani se nepamatoval, jestli v truhličce nechal nějaké inkriminující papíry. Nebo někde jinde. Všechno, co v pokoji viděl, bylo na svém místě. Nemyslel si, že by se byl zachoval tak hloupě, aby něco nechal venku. Dveře do pokojíků sloužících neměly zámky ani petlice. „Nabídl bych ti něco k pití, ale obávám se, že tu mám jenom vodu.“

„Nemám žízeň,“ řekla svým příjemným, melodickým hlasem. Předklonila se a místnost byla natolik malá, že mu mohla položit ruku na pravé koleno. Zamrazilo ho. „Škoda, že když se ti to stalo, nebyla po ruce dobrá léčitelka. Teď už je příliš pozdě, je mi to líto.“

„Tucet léčitelek by nebyl stačil,“ sdělil jí Tom. „Tohle udělal půlčlověk.“

„Já vím.“

A co ještě ví? napadlo ho. Obrátil se, aby si ke stolku přitáhl svou jedinou židli, a musel spolknout nadávku. Měl pocit, jako by za sebou měl dobrý celonoční spánek a bolest z kolena vymizela. Kulhal sice stále, ale kolenní kloub měl mnohem ohebnější. Ta ženská se ani nezeptala, jestli to chci. Ať shořím, po čem jde? Odmítl nohu ohnout. Když se nezeptala, on nemusel uznat její dar.

„Převelice zajímavý den, ten včerejšek,“ poznamenala Moirain, když si Tom sedal.

„Mně trolloci a půllidi moc zajímaví nepřipadají,“ utrousil Tom suše.

„Je jsem také nemyslela. Předtím. Vznešený pán Carleon zahynul při nehodě na lovu. Jeho dobrý přítel Tedosian si ho zřejmě spletl s kancem. Nebo možná s jelenem.“

„To jsem neslyšel.“ Mluvil klidně. I kdyby tu zprávičku byla našla, nemohla ji vystopovat k němu. Carleon sám by si byl myslel, že je to psáno jeho vlastní rukou. Tom si nemyslel, že to zjistila, ale znovu si připomněl, že je to Aes Sedai. Jako by nějakou připomínku potřeboval, s tím jejím hladkým hezkým obličejem naproti němu, s těma vážnýma tmavýma očima, které ho sledovaly plné jeho vlastních tajemství. „Obydlí sloužících je plné klepů, ale já zřídkakdy poslouchám.“

„Opravdu?“ prohodila měkce. „Tak to jsi ani neslyšel, že Tedosian ochořel ani ne hodinu po návratu do Kamene, hned poté, co mu jeho žena podala číši vína, aby smyl prach z honu. Povídá se, že plakal, když zjistil, že o něj chce pečovat sama a krmit ho vlastníma rukama. Bezpochyby to byly slzy radosti z její lásky. Doslechla jsem se, že přísahala, že ho neopustí, dokud nebude moci zase vstát. Nebo pokud nezemře.“

Věděla to. Jak, to netušil, ale věděla to. Proč mu to ale prozrazovala? „Tragédie,“ řekl stejně bezvýrazným tónem. „Rand bude nejspíš potřebovat každého věrného vznešeného pána, kterého najde.“

„Carleon a Tedosian byli těžko věrní. Zdá se, že dokonce ani k sobě. Vedli tu část vznešených pánů, která chtěla Randa zabít a pokusit se zapomenout, že kdy žil.“

„Nepovídej? Mě takový věci moc nezajímají. Činy mocných nejsou pro obyčejnýho kejklíře.“

Téměř se rozesmála, ale promluvila, jako kdyby četla z knihy. „Tomdril Merrilin. Zvaný kdysi Šedá liška těmi, kdož ho znali nebo o něm věděli. Dvorní bard v andorském královském paláci v Caemlynu. Morgasin dočasný milenec poté, co zemřel Taringail. Taringailova smrt byla vlastně pro Morgasu štěstím. Předpokládám, že se nikdy nedozvěděla, že ji chtěl nechat zemřít a sám se stát prvním králem Andoru. Ale my jsme mluvili o Tomu Merrilinovi, muži, jenž, jak se tvrdilo, dokázal hrát hru rodů i ve spánku. Je hanba, když si takový muž říká obyčejný kejklíř. Zároveň je však nesmírně naduté ponechat si stejné jméno.“

Tom s námahou zamaskoval své zděšení. Kolik toho věděla? Příliš mnoho, i kdyby věděla jenom tohle. Ale nebyla jediná, kdo něco věděl. „Když už mluvíme o jménech,“ pravil vyrovnaně, „je úžasné, kolik se toho dá vyvodit ze jména. Moirain Damodredovna. Urozená paní Moirain z rodu Damodredů v Cairhienu. Taringailova nejmladší polosestra. Neteř krále Lamana. A nezapomínejme, že je také Aes Sedai. Aes Sedai, která pomáhala Draku Znovuzrozenému ještě dávno předtím, než mohla vědět, že je něčím víc než jen dalším ubožákem, co může usměrňovat. Aes Sedai se spojením vysoko do Bílé věže, řekl bych, jinak by podle mého tolik neriskovala. Někdo ve věžové sněmovně? Víc než jedna, řekl bych. Musí to tak být. Zprávy o tom by otřásly světem. Ale proč by mělo dojít k takovým potížím? Možná by bylo nejlepší nechat starého kejklíře v jeho noře v obydlí služebníků. Prostě jenom starého kejklíře, co hraje na harfu a vypráví příběhy. Příběhy, které nikomu neublíží.“

Pokud se mu jí podařilo, byť maličko, otřást, nedala to nijak najevo. „Nepoužívám své rodové jméno schválně. Rod Damodredů měl zaslouženě nepěknou pověst už dávno předtím, než Laman podťal avendoralderu a ztratil kvůli tomu svůj trůn i život. A od aielské války se to ještě zhoršilo, opět zaslouženě.“

Copak tou ženou nic neotřese? „Co ode mě chceš?“ zeptal se podrážděně.

Moirain ani nemrkla. „Elain a Nyneiva se dnes nalodí na loď do Tanchika. Tanchiko je nebezpečné město. Tvoje znalosti a schopnosti by je mohly udržet naživu.“

Tak o tohle šlo. Chtěla ho oddělit od Randa, nechat toho chlapce bezbranného před svými manipulacemi. „Jak říkáš, Tanchiko je teď nebezpečné, ale to bývalo vždycky. Přeju těm mladým ženám jen dobré, ale nehodlám strkat hlavu do toho zmijího hnízda. Na takové věci jsem už moc starý. Uvažoval jsem o tom, že se dám na hospodaření. To je klidný život. Bezpečný.“

„Klidný život by tě podle mého názoru zabil.“ Mluvila značně pobaveně a začala si malýma, štíhlýma rukama urovnávat záhyby na sukních. Tom měl dojem, že zakrývá úsměv. „Tanchiko ale ne. To ti zaručuji, a podle první přísahy víš, že je to pravda.“

Tom se zamračil i přes značnou snahu udržet obličej vyrovnaný. Řekla to a ona nemohla lhát, ale jak to mohla vědět? Tom si byl jist, že nedokáže předpovídat. Byl si jist, že ji slyšel odříkat se tohoto nadání. Ale řekla to. Světlo tu ženskou spal! „Proč bych měl chodit do Tanchika?“ Pro ni žádné tituly používat nemusel.

„Abys chránil Elain. Morgasinu dceru.“

„Neviděl jsem Morgasu patnáct let. Když jsem odcházel z Caemlynu, Elain byla ještě v plenkách.“

Moirain poněkud zaváhala, ale když promluvila, zněl její hlas neochvějně pevně. „A tvůj důvod, proč jsi opustil Andor? Bylo to, myslím, kvůli tvému synovci Owynovi. Jednomu z těch ubožáků, o nichž jsi mluvil, kteří mohou usměrňovat. Červené sestry ho měly přivést do Tar Valonu, jako každého takového muže, ale ony ho místo toho na místě zkrotily a zanechaly ho... milosrdenství sousedů.“

Tom při vstávání převrhl židli a pak se musel zachytit stolu, jak se mu třásla kolena. Owyn po svém zkrocení nežil dlouho. Takzvaní přátelé, kteří nesnesli, aby mezi nimi žil dokonce i muž, jenž už nemohl usměrňovat, ho vyhnali z domova. Nic, co Tom udělal, nemohlo Owyna přesvědčit, aby zase začal chtít žít, ani zabránit jeho mladé ženě, aby ho do měsíce nenásledovala do hrobu.

„Proč...?“ Chraplavě si odkašlal a snažil se mluvit méně zadrhnutým hlasem. „Proč mi to vykládáš?“

Moirain se zatvářila soucitně. Mohla to snad být i lítost? To určitě ne. Ne od Aes Sedai. Takže ten soucit musel být taky falešný. „Nebyla bych to udělala, kdybys byl prostě ochoten pomoci Elain a Nyneivě.“

„Tak proč, Světlo tě spal! Proč?“

„Jestli půjdeš s Elain a Nyneivou, sdělím ti jména oněch červených sester, až tě příště uvidím, stejně jako jméno té, která jim dávala rozkazy. Ony to neudělaly o své vlastní vůli. A já tě uvidím znovu. Tarabon přežiješ.“

Tom se roztřeseně nadechl. „K čemu mi budou jejich jména?“ zeptal se bezbarvým hlasem. „Jména Aes Sedai, zabalených do vší moci Bílé věže.“

„Schopnému a nebezpečnému hráči ve hře rodů by to mohlo být k užitku,“ opáčila Moirain tiše. „Neměly to udělat. A nemělo by jim to být prominuto.“

„Nechej mě, prosím.“

„Naučím tě, že ne všechny Aes Sedai jsou jako ty červené, Tome. O tom se musíš přesvědčit.“

„Prosím.“

Stál a opíral se o stůl, dokud neodešla. Nechtěl, aby ho viděla, jak nepůvabně padá na kolena, nechtěl, aby viděla, jak mu po ošlehaných tvářích stékají slzy. Ó Světlo, Owyne. Všechno to pohřbil, jak nejhlouběji dokázal. Nemohl jsem se tam dostat včas. Měl jsem moc práce. Moc práce s tou zatracenou hrou rodů. Podrážděně si otřel obličej. Moirain mohla tu hru hrát s nejlepšími z nejlepších. Takhle s ním mávat, zatahat za každou strunu, o níž si myslel, že je dokonale schovaná. Owyn. Elain. Morgasina dcera. K Morgase už cítil jen náklonnost, možná něco maličko víc, ale bylo těžké odejít od dítěte, které jste houpali na kolenou. Ta dívka v Tanchiku? To město by ji sežralo zaživa, i kdyby tam nebyla válka. Teď to musí být jáma plná vzteklých vlků. A Moirain mi dá jejich jména. Musel jen zanechat Randa v rukou Aes Sedai. Právě jako zanechal Owyna. Držela ho jako hada rozštípnutým klacíkem, ať se kroutil jak chtěl. Světlo tu ženskou spal!

Min si zavěsila košík s vyšíváním na předloktí, jednou rukou si zvedla sukně a plavným krokem a s rovnými zády vyšla po snídani z jídelny. Dokázala by jít i s pohárem plným vína a nerozlít ani kapku. Částečně to bylo dáno tím, že v šatech – samé světle modré hedvábí s těsným živůtkem a rukávci a širokou sukní, jejíž vyšívaný lem by se jí vláčel po zemi, kdyby si ji nezvedla – nemohla dělat dlouhé kroky. Částečně také proto, že si byla jistá, že na sobě cítí Larasiny oči.

Mrknutí přes rameno její podezření potvrdilo. Správkyně kuchyní, vinný sud na nožičkách, se za ní pochvalně usmívala ze dveří do jídelny. Kdo by si byl pomyslel, že ta žena byla zamlada krásná, nebo že má v srdci místo pro hezké koketky? „Temperamentní,“ tak je nazývala. Koho by napadlo, že se rozhodne vzít „Elmindredu“ pod svá ochranná křídla? Rozhodně to nebylo příjemné. Laras na Min neustále dohlížela a zřejmě ji byla schopná najít kdekoliv na pozemku Věže. Min se na ni přes rameno usmála a uhladila si vlasy, nyní její kudrny připomínaly černou čapku. Světlo spal tu ženskou! Copak nemusí něco vařit, nebo ječet na nějakou pomocnici v kuchyni?

Laras jí zamávala a Min jí zamávala v odpověď. Nemohla si dovolit urazit někoho, kdo na ni tak přísně dohlížel, ne když neměla ani pojetí, kolik chyb mohla nadělat. Laras znala každičkou lest „temperamentní“ ženy a hodlala Min naučit všechny, které snad mladá žena ještě neznala.

Jedinou opravdovou chybou, přemítala Min, když se usadila na mramorovou lavičku pod vysokou vrbou, bylo to vyšívání. Ne z hlediska Laras, ale z jejího. Vytáhla z košíku vyšívací rám a lítostivě si prohlédla včerejší práci, několik nahnutých žlutých kolotočníků a něco, co bylo původně míněno jako světle žluté růžové poupě, i když by to nikdo nepoznal, pokud by mu to neřekla. S povzdechem začala párat stehy. Leana měla asi pravdu. Žena mohla s vyšívacím rámem prosedět celé hodiny a sledovat každého a všechno a nikdo to nepovažoval za divné. Bylo by však pomohlo, kdyby to Min aspoň trochu uměla.

Alespoň že ráno bylo nádherné a pobyt venku tudíž příjemný. Zlaté slunce se právě vyhouplo nad obzor a na obloze jako by pár nadýchaných obláčků bylo rozloženo tak, aby podtrhlo dokonalost. Lehký vánek přinášel vůni růží a rozechvíval vysoké keře šeříků s hrozny růžových a bílých květů. Brzy budou štěrkem vysypané pěšinky poblíž stromoví plné lidí spěchajících za svými pochůzkami, od stájníků po Aes Sedai. Dokonalé ráno a dokonalé místo, z něhož bylo možné pozorovat nepozorována. Možná to bude dneska k něčemu dobré.

„Elmindredo?“

Min nadskočila a strčila si do úst popíchaný prst. Otočila se na lavičce připravená vyhubovat Gawynovi, že se k ní tak připlížil, ale slova jí zamrzla v hrdle. S Gawynem byl totiž Galad. Vyšší než Gawyn, hubený, ale šlachovitý a silný, s dlouhýma nohama, a pohyboval se s půvabem tanečníka. Ruce měl také dlouhé – přesto však elegantní a silné. A jeho obličej... Byl to prostě ten nejšvarnější muž, jakého kdy Min viděla.

„Přestaň si cucat prst,“ řekl jí Gawyn s úsměvem. „My víme, že jsi hezká malá holčička. Nemusíš nám to dokazovat.“

Min zruměněla a spěšně dala ruku dolů. Jen tak tak že se na Gawyna rozzuřeně nezamračila, což by se ale k Elmindredě rozhodně nehodilo. Amyrlin nemusela Gawynovi vyhrožovat ani mu rozkazovat, aby Minino tajemství zachoval, ale mladý muž využíval každé vhodné příležitosti, aby si z ní mohl utahovat.

„Není správné se lidem posmívat, Gawyne,“ řekl Galad. „On tě nechtěl urazit, paní Elmindredo. Omluv mne, ale nesetkali jsme se již dříve? Když ses na Gawyna tak zuřivě zamračila, měl jsem v té chvíli dojem, že tě znám.“

Min stydlivě sklopila zrak. „Ó, na setkání s tebou bych já nikdy nezapomněla, můj pane Galade,“ řekla svým nejlepším hláskem hloupé holky. Úsměvný tón a hněv nad tím uklouznutím způsobily, že se začervenala až ke kořínkům vlasů, což její převlek ještě vylepšilo.

Vůbec se sobě nepodobala a šaty a vlasy byly jen součástí jejího převleku. Leana ve městě získala krémy a pudry a neuvěřitelnou sbírku záhadných navoněných věcí a cpala jí to do hlavy tak dlouho, až je Min dokázala použít i ve spánku. Teď měla zdůrazněné lícní kosti a víc barvy na rtech, než jí přisoudila příroda. Díky tmavým krémem podmalovaným víčkům a jemnému pudru na řasách vypadaly její oči mnohem větší. Vůbec se sobě nepodobala. Některé novicky jí s obdivem říkaly, jak je krásná, a dokonce i několik Aes Sedai ji nazvalo „velmi hezkým dítětem". Min to nenáviděla. Šaty byly docela hezké, to připouštěla, ale ostatek prostě nenáviděla. Nemělo však smysl se maskovat, když by pak převlek nepoužívala.

„Jsem si jist, že by sis to pamatovala,“ ucedil suše Gawyn. „Nechtěl jsem tě vyrušit při vyšívání – to jsou vlaštovky, viď? Žluté vlaštovky?“ Min vrazila vyšívací rám zpátky do košíku. „Ale já tě chtěl požádat, jestli bys mi něco neřekla k tomuhle.“ Strčil jí do rukou malou, v kůži vázanou knihu, starou a odřenou, a náhle mluvil velice vážně. „Řekni mému bratříčkovi, že je to nesmysl. Tebe třeba poslechne.“

Min si knihu prohlédla. – Cesta Světla od Lothaira Mantelara. Otevřela namátkou knihu a začala číst. „A proto se zřekniž veškerých radostí, neboť dobrota jesti čistě abstraktní, dokonale křišťálový ideál, jenž je zahalen přízemními emocemi. Nehýčkej tělo. Tělo je slabé, leč duch silný jest. Tělo není k ničemu, kde je duch silný. Správná myšlenka jesti utopena v pocitech, a správnému činu vášně zbraňují. Odebéř všechnu radost od správnosti, a jen správnost zbude.“ Připadalo jí to jako samé nesmysly.

Min se usmála na Gawyna a povedlo se jí i zahihňání. „Tolik slov. Bojím se, že toho o knihách moc nevím, můj pane Gawyne. Vždycky jsem si chtěla nějakou přečíst – opravdu.“ Povzdechla si. „Ale mám tak málo času. No, jen si správně upravit vlasy mi zabere celé hodiny. Myslíš, že je to takhle hezké?“ Rozzuřený a zároveň ohromený výraz na Gawynově obličeji ji málem rozesmál, rychle to však změnila v zachichotání. Potěšilo ji, že pro změnu měla jednou navrch sama. Bude muset zjistit, jestli by to nemohla udělat častěji. V tomto převleku se skrývaly možnosti, o nichž předtím neuvažovala. Pobyt ve Věži byl, jak se ukázalo, jenom samá podráždění. Zasloužila si trochu zábavy. „Lothair Mantelar,“ řekl Gawyn napjatým hlasem, „založil bělokabátníky. Bělokabátníky!“

„Byl to velký muž,“ prohlásil pevně Galad. „Filozof se vznešenými ideály. A nic na tom nemění, jestli děti Světla občas... přehánějí.“

„Ó ne. – Bělokabátníci,“ vydechla Min a dodala s lehkým zachvěním. „Slyšela jsem, že jsou velice drsní. Neumím si představit bělokabátníka při tanci. Myslíte, že je možné si tady někde zatančit? Aes Sedai o tancování zřejmě taky nestojí, a já tak ráda tancuju.“ Zklamání v Gawynových očích ji nesmírně potěšilo.

„To nemyslím,“ pravil Galad a vzal si knihu zpět. „Aes Sedai mají moc práce s... se svými vlastními záležitostmi. Pokud se doslechnu o vhodné taneční zábavě ve městě, doprovodím tě, budeš-li si přát. A nemusíš se bát, že by tě ti dva hulváti obtěžovali.“ Usmál se na ni, aniž si uvědomoval, co to dělá, a Min se náhle opravdu nedostávalo vzduchu. Mužům by se nemělo dovolovat takhle se usmívat.

Vlastně jí chvíli trvalo, než si vzpomněla, jaké že to hulváty má Galad na mysli. Ty dva muže, kteří měli údajně požádat Elmindredu o ruku a málem se poprali, protože ona se nemohla rozhodnout, což ji přinutilo vyhledat útočiště ve Věži, jelikož se nemohla přimět, aby jim oběma přestala dávat naději. Což byl jediný důvod, proč byla tady. V těchhle šatech, připomněla si. Kdybych na sobě měla svoje vlastní šaty, určitě by mi to řádně myslelo.

„Všiml jsem si, že s tebou každý den rozmlouvá amyrlin,“ ozval se náhle Gawyn. „Nezmínila se o naší sestřičce Elain? Nebo o Egwain? Neříkala něco o tom, kde jsou?“

Min si přála, aby ho mohla praštit do oka. On samozřejmě nevěděl, proč předstírá, že je někdo jiný, ale souhlasil, že jí pomůže a bude se k ní chovat jako k Elmindredě, a teď ji spojuje se ženami, o nichž příliš mnoho lidí ve Věži vědělo, že jsou přítelkyně Min. „Ó, amyrlin je tak báječná žena,“ řekla sladce a v úsměvu ukázala zuby. „Vždycky se ptá, jak mi ubíhá čas, a chválí mi šaty.

Asi doufá, že se brzy rozhodnu mezi Darvanem a Goemalem, ale já jsem pořád celá popletená. Oba jsou tak milí, ale já prostě nemůžu.“ Rozevřela oči doufajíc, že tak bude vypadat popletená a bezmocná. „Na koho ses to ptal? Na sestru, můj pane Gawyne? Samotnou dědičku Andoru? Nemyslím, že se o ní kdy amyrlin přede mnou zmínila. A jak se jmenovala ta druhá?“ Slyšela, jak Gawyn skřípe zuby.

„Neměli bychom s tím paní Elmindredu obtěžovat,“ poznamenal Galad. „To je náš problém, Gawyne. Je na nás, abychom objevili lež a tu věc vyřídili.“

Min ho skoro neslyšela, protože hleděla na velkého muže, jemuž se dlouhé tmavé vlasy kroutily kolem svěšených ramen. Ten muž se bezcílně loudal po štěrkovém chodníčku mezi stromy za pozorného dohledu jedné přijaté novicky. Už Logaina viděla předtím, smutného muže, jenž byl kdysi velice energický a jehož vždy doprovázela některá z přijatých. Žena mu měla zabránit v sebevraždě stejně jako v útěku. Přes svou mohutnou postavu však Logain nevypadal, že by se chtěl pokusit o to druhé. Min však ještě nikdy neviděla planoucí auru kolem jeho hlavy, zářící zlatě a modře, až doteď. Byla tam jen chviličku, ale to stačilo.

Logain se prohlásil za Draka Znovuzrozeného, byl lapen a zkrocen. Pokud snad někdy mohl získat nějakou slávu jako falešný Drak, ta chvíle již byla pryč. Zbylo mu jen zoufalství ze zkrocení, musel se cítit jako člověk, který přišel o zrak a sluch a chuť, který chce jen zemřít a který čeká na smrt, jež se k takovým, jako byl on, dostavovala během několika málo let. Logain se na ni podíval, i když ji nejspíš neviděl. Oči měl plné beznaděje a obrácené dovnitř. Tak proč kolem něj plála aura, jež křičela o nadcházející slávě a moci? To bylo něco, co musela sdělit amyrlin.

„Ubožák,“ zamumlal Gawyn. „Nemohu ho přestat litovat. Světlo, milosrdnější by bylo nechat ho to skončit. Proč ho nutí žít pořád dál?“

„On si žádnou lítost nezaslouží,“ pronesl Galad. „Copak jsi zapomněl, čím byl a co spáchal? Kolik tisíc lidí zemřelo, než byl polapen? Kolik měst bylo vypáleno? Jen ať žije jako varování pro ostatní.“

Gawyn sice kývl, ale váhavě. „Přesto za ním lidé šli. Některá z těch měst byla vypálena poté, co se přidala k němu.“

„Musím už jít,“ řekla Min a vstala a Galad byl okamžitě samá péče.

„Odpusť nám, paní Elmindredo. Nechtěli jsme tě polekat. Logain ti nemůže ublížit. O tom tě ujišťuji.“

„Já... Ano, je mi z něj trochu slabo. Omluvte mě. Opravdu si musím jít lehnout.“

Gawyn se tvářil velice nedůvěřivě, ale zvedl její košíček dřív, než si ho stačila vzít sama. „Dovol, ať tě aspoň kousek cesty doprovodím,“ řekl a hlas mu přetékal falešnou starostlivostí. „Tento košík pro tebe musí být příliš těžký, když je ti tak mdlo. Nechtěl bych, abys ztratila vědomí.“

Min se nějak podařilo usadit Galada na mramorovou lavičku a odejít, i když s Gawynem v patách. Sukně jí hrozně překážely. Chtěla si je zvednout až ke kolenům a rozběhnout se, ale Elmindreda by nikdy neběžela a nikdy by neukázala tolik ze svých nohou, leda při tanci. Laras ji v tomto ohledu velice přísně poučila a ona teď skoro úplně zničila obraz Elmindredy. A Gawyn...!

„Dej mi ten košík, ty zabedněný mamlase,“ vyštěkla na něj, jakmile byli z Galadova dohledu, a sebrala mu ho dřív, než mohl Gawyn něco namítnout. „Co sis myslel, takhle se mě před ním ptát na Elain a Egwain? Elmindreda se s nimi nikdy nesetkala. Elmindredě na nich nezáleží. Elmindreda nechce, aby někdo vyslovil její jméno jedním dechem s jejich! Copak to nechápeš?“

„Ne,“ řekl Gawyn. „Ne, protože jsi mi to nevysvětlila. Ale mrzí mě to.“ V jeho hlase se však neozvala dostatečně velká lítost, aby jí to stačilo. „Prostě si jen dělám starosti. Kde jsou? A ty zprávy, co přicházejí proti proudu řeky z Tearu o falešném Drakovi, mi zrovna nepomáhají. Ony jsou někde tam dole, Světlo ví kde, a já se pořád sám sebe ptám, co když jsou ve středu podobné hranice, jakou Logain zažehl v Ghealdanu?“

„A co když to není vůbec falešný Drak?“ zeptala se Min velmi opatrně.

„Myslíš, protože se na ulicích vypráví, že dobyl Tearský Kámen? Klepy vždycky všechno zveličují. Já tomu uvěřím, až to uvidím, a na každý pád je toho potřeba víc, aby mě to přesvědčilo. I kdyby Kámen mohl padnout. Světlo, já doopravdy nevěřím, že Elain a Egwain jsou v Tearu, ale že to nevím, mě žere jako kyselina. Jestli se jí něco stalo...“

Min nevěděla, kterou z obou dívek tím myslí, a tušila, že on také ne. Přesto, jak si z ní utahoval, mu její srdce vyšlo vstříc, ale stejně mu nemohla nic říci. „Musíš jenom dělat, co ti říkám, a –“

„Já vím. Důvěřovat amyrlin. Důvěřovat!“ Poté dlouze vydechl. „Víš, že Galad popíjí po tavernách s bělokabátníky? Přes mosty se dostane každý, pokud přichází v míru, dokonce i děti toho zatraceného Světla.“

„Galad?“ vydechla Min nevěřícně. „V tavernách? Pije?“

„Určitě jenom pohárek dva. Víc by si nepovolil ani o vlastním svátku.“ Gawyn se zamračil, jako by si nebyl jist, zda snad právě Galada nezkritizoval. „Co chci říci, je, že mluví s bělokabátníky. A teď tahle kniha. Podle popisu mu ji dal sám Eamon Valda. ‚V naději, že najdeš cestu.‘ Valda, Min. Muž, který velí bělokabátníkům na druhé straně mostů. To, že nic neví, žere i Galada. Tak poslouchá bělokabátníky. Jestli se naší sestře nebo Egwain něco stane...“ Potřásl hlavou. „Víš, kde jsou, Min? Řekla bys mi to, kdybys to věděla? Proč se schováváš?“

„Protože jsem svou krásou dohnala dva muže k šílenství a nemůžu se rozhodnout,“ sdělila mu kysele.

Hořce se uchechtl a rychle to zamaskoval úsměvem. „No, tomu aspoň věřím.“ Zahihňal se a prstem ji pohladil pod bradou. „Jsi velmi hezká dívka, Elmindredo. Hezká chytrá holčička.“

Min zaťala pěst a pokusila se ho udeřit do oka, ale on odtančil z jejího dosahu a Min si zakopla o sukně a málem upadla. „Ty zatracenej přihlouplej obejdo!“ zavrčela dívka.

„Takový půvab v pohybech, Elmindredo,“ smál se z plna hrdla Gawyn. „Takový sladký hlásek, jako slavík, nebo hrdlička zvečera. Který muž by při pohledu na Elmindredu nezůstal stát jako omráčený?“ Veselost jej však rychle přešla a on se zatvářil vážně. „Jestli něco zjistíš, prosím, pověz mi to. Prosím. Budu prosit i na kolenou, Min.“

„Povím ti to,“ slíbila mu nakonec Min. Jestli budu moci. Jestli to pro ně bude bezpečné. Světlo, jak já tohle místo nenávidím. Proč se prostě nemůžu vrátit k Randovi?

Nechala tam Gawyna stát a na pozemek Věže už vstoupila sama. Dávala přitom pozor na Aes Sedai a přijaté, které by se mohly ptát, co dělá mimo přízemí a kam jde. Zpráva o Logainovi byla příliš důležitá, aby počkala, dokud ji amyrlin, jako obvykle, nepotká později odpoledne, zdánlivě náhodou. Aspoň tak si to říkala. Netrpělivostí málem vyletěla z kůže.

Zahlédla jen pár Aes Sedai, které o kus dál před ní zahnuly za roh a vstoupily do nějaké místnosti, což bylo jen dobře. K amyrlininu stolci nemohl jen tak někdo vtrhnout. Minula i hrstku služebných, které spěchaly po své práci a samozřejmě se jí na nic neptaly, dokonce se na ni ani pořádně nepodívaly, jen před ní rychle, téměř bez zastavení, udělaly pukrle.

Když Min otevírala dveře do amyrlininy pracovny, měla připravený úsměvný příběh pro případ, že by tu byl kromě Leany ještě někdo, ale předpokoj byl prázdný. Min spěchala k vnitřním dveřím a strčila dovnitř hlavu. Amyrlin a kronikářka seděly u Siuanina stolu, který byl plný malých proužků tenkého papíru. Obě ženy k ní prudce otočily hlavy a jejich pohledy připomínaly čtyři nebozezy.

„Co tu děláš?“ vyštěkla amyrlin. „Máš být hloupá holka, která tu hledá útočiště, ne přítelkyně z mého dětství. Mezi námi nemá být žádná spojitost, jen když se náhodou potkáme. Bude-li to nutné, přikážu Laras, aby na tebe dávala pozor jako chůva na dítě. Myslím, že se jí to bude moc líbit, ale pochybuji, že tobě také.“

Min se při tom pomyšlení otřásla. Náhle jí Logain nepřipadal tak naléhavý. Nebylo příliš pravděpodobné, že by v příštích několika dnech dosáhl větší slávy. On také nebyl tím pravým důvodem, proč sem Min přišla, jen výmluvou, a ona se teď nehodlala vracet. Zavřela za sebou dveře a vykoktala, co viděla a co to znamená. Před Leanou se necítila moc příjemně.

Siuan unaveně zavrtěla hlavou. „Další starosti. Hladomor v Cairhienu. Zmizení sestry v Tarabonu. Nájezdy trolloků v Hraničních státech zase zesílily. Ten hlupák, co si říká prorok, vyvolává nepokoje v Ghealdanu. Zřejmě káže, že Drak se znovu zrodil jako shienarský urozený pán,“ řekla nevěřícně. „I maličkosti jsou špatné. Válka v Arad Domanu zastavila obchod se Saldeiou a bída způsobuje neklid v Maradonu. Možná díky tomu nakonec přijde Tenobie o trůn. Jediná dobrá zpráva, co jsem slyšela, je, že se Morna z nějakého důvodu stáhla zpět. Dvě míle, snad víc, zeleně za hraničními kameny beze stopy zkázy a moru, celou cestu ze Saldeie do Shienaru. Došlo k tomu vůbec poprvé, co lidé pamatují. Ale dobré zprávy nejspíš musejí být vyrovnány špatnými. Když do člunu teče jednou dírou, tak určitě teče i dalšími. Jen doufám, že to je rovnováha. Leano, nech zesílit dohled nad Logainem. Nechápu, jak by teď mohl způsobit nějaké potíže, ale chci to zjistit.“ Obrátila svůj pronikavý pohled zpátky na Min. „Proč ses sem přiřítila jako splašená sardel? Logain mohl počkat. Ten muž do západu slunce nejspíš těžko najde moc slávy.“

Téměř přesná ozvěna vlastních myšlenek Min vyvedla poněkud z rovnováhy. „Já vím,“ řekla. Leana varovně zvedla obočí a Min spěšně dodala: „matko.“ Kronikářka pochvalně přikývla.

„To mi ale neříká proč, dítě,“ poznamenala Siuan.

Min se obrnila. „Matko, nic, co jsem od prvního dne viděla, nebylo příliš důležité. Určitě jsem nezahlídla nic, co by ukazovalo na černé adžah.“ Z toho jména ji stále mrazilo. „Řekla jsem ti všechno, co vím, o té pohromě, co vám Aes Sedai hrozí, a to ostatní není vůbec k ničemu.“ Musela se odmlčet a polknout, jak na ni obě ženy upíraly pronikavé pohledy. „Matko, není vůbec žádný důvod, proč bych neměla odejít. Ale je důvod, proč bych měla. Randovi třeba to, co umím, trochu pomůže. Jestli dobyl Kámen... matko, možná mě potřebuje.“ Aspoň já ho potřebuji, ať shořím jako hloupá husa!

Kronikářka se při zaznění Randova jména otevřeně zachvěla. Siuan si na druhou stranu hlasitě odfrkla. „Tvoje vidění jsou velice užitečná. To o Logainovi je důležité. Našla jsi toho podomka, co tu kradl, dřív, než mohlo podezření padnout na někoho jiného. A ta novicka s ohnivými vlasy, která si chtěla pořídit dítě...! Sheriam jí to zatrhla – to děvče na muže nepomyslí, dokud nedokončí výcvik – ale to bychom se bez tebe nikdy nedozvěděly včas. Ne, ty nesmíš odejít. Dříve nebo později mi tvoje vidění ukážou mapu k černým adžah, a do té doby si i tak rozhodně zaslouží moji pozornost.“

Min si povzdechla. Nejen proto, že ji tu amyrlin chtěla držet dál. Když tu rusovlasou novicku viděla posledně, ta dívka se kradla na zalesněnou část věžového pozemku se svalnatým strážným. Byli by se vzali, možná ještě před koncem léta. Min to poznala, jakmile je uviděla, i když Věž nikdy nenechávala novicku odejít, dokud nebyla připravená, dokonce i takovou, která ve svém výcviku nemohla pokračovat. V budoucnosti tohoto párečku byl statek a tlupa dětí, ale nemělo smysl tohle říkat amyrlin.

„Mohla bys aspoň dát vědět Galadovi s Gawynem, že Egwain a jejich sestra jsou v pořádku, matko?“ Prosit ji zlobilo a tón hlasu také. Dítě, kterému odmítli dát kousek koláče, aspoň žebroní o sušenku. „Aspoň jim řekni něco kromě té směšné povídačky, že pracují za trest na statku.“

„Řekla jsem ti, že ti do toho nic není. Ať ti to nemusím opakovat.“

„Oni tomu nevěří o nic víc než já,“ vyhrkla Min dřív, než ji amyrlinin úsměv utišil. Nebyl to pobavený úsměv.

„Takže ty navrhuješ, abych změnila místo jejich údajného pobytu? Poté, co jsem dala ve známost, že jsou na statku? Myslíš, že na to jen pár lidí zvedne obočí? Každý kromě těch chlapců to přijal. A tebe. No, Coulin Gaidin je bude muset jen o něco víc dřít. Bolavé svaly a hodně potu odvede myšlení většiny chlapů od ostatních problémů. A žen vlastně taky. Ještě se budeš chvíli vyptávat a uvidíme, co s tebou udělá pár dní při drhnutí hrnců. Raději přijdu na pár dní o tvé služby, než abys strkala nos, kam nemáš.“

„Ty ani nevíš, jestli mají potíže, co? Nebo Moirain.“ Moirain však na mysli neměla.

„Děvče,“ začala varovně Leana, ale Min už se nedala zastavit.

„Proč jsme nic neslyšeli? Zprávy se sem donesly už přede dvěma dny. Dvěma dny! Proč na žádné z těch zpráv, co dostáváš, není zpráva od ní? Copak nemá holuby? Myslela jsem, že vy Aes Sedai máte lidi s holubama všude. Jestli v Tearu nikoho nemáte, tak je to chyba. A muž na koni už by byl dávno do Tar Valonu dorazil. Proč –?“

Siuan práskla otevřenou dlaní do stolu a Min uťala. „Posloucháš vskutku dobře,“ prohodila suše. „Dítě, dokud se nedoslechneme něco, co by tomu odporovalo, tak můžeš předpokládat, že je ten mladý muž v pořádku. Modli se, aby byl.“ – Leana se znovu zachvěla. „V Maule existuje pořekadlo, dítě,“ pokračovala amyrlin. „‚Nehledej potíže, dokud si potíže nenajdou tebe.‘ Tak si to dobře pamatuj, dítě.“

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.

Amyrlin si vyměnila pohled s kronikářkou. Pak se obě podívaly na Min. Její přítomnost znamenala problém. A tady nebylo kde se schovat. Dokonce i balkon byl z pokoje celý jasně viditelný.

„Důvod, proč jsi tady,“ zamumlala Siuan, „co by se hodil k té hloupé holce, kterou bys měla být. Leano, dávej pozor u dveří.“ S kronikářkou už stály. Siuan obcházela stůl, zatímco Leana mířila ke dveřím. „Sedni si na Leanino křeslo, děvče. Pohni sebou, dítě. Teď se tvař mrzutě. Ne rozzlobeně, mrzutě! Musíš našpulit spodní ret a zírat na podlahu. Možná tě přiměju nosit ve vlasech stuhy, velké červené mašle. Tak je to správně. Leano.“ Amyrlin si dala ruce v bok a zvýšila hlas. „A jestli sem ještě jednou vpadneš bez ohlášení, dítě, tak...“

Leana otevřela dveře a za nimi se objevila tmavá novicka, která sebou při pokračující Siuanině tirádě trhla a pak udělala hluboké pukrle. „Zprávy pro amyrlin, Aes Sedai,“ vykvikla dívka. „Do holubníku dorazili dva holubi.“ Byla jednou z těch, které Min řekly, že je krásná, a teď se s rozšířenýma očima snažila dohlédnout za kronikářku.

„S tím si nedělej starosti, dítě,“ řekla rázně Leana a přebrala od novicky maličká kostěná pouzdérka. „Tak zpátky do holubníku.“ Než se novicka zvedla, Leana jí zavřela dveře před nosem a pak se o ně s povzdechem opřela. „Nadskočím při každém nečekaném zvuku od té doby, cos mi řekla...“ Narovnala se a vrátila se ke stolu. „Dvě další zprávy, matko. Mám...?“

„Ano, ovšem. Otevři je,“ pravila amyrlin. „Morgasa se nakonec bezpochyby rozhodla vpadnout do Cairhienu. Nebo Hraniční státy dobyli trolloci. Bude to stejně souviset se vším ostatním.“ Min zůstala sedět. Siuan o některých těch hrozbách mluvila až příliš věcně.

Leana prohlédla červený vosk na konci jednoho z pouzdérek, nebylo větší než jeden článek jejího prstu, a pak, když se ujistila, že s ním nikdo nic neprováděl, ho palcem rozlomila. Papírek stočený uvnitř vytáhla slonovinovou pinzetkou. „Skoro tak zlé jako trolloci, matko,“ řekla hned, jak začala číst. „Mazrim Taim unikl.“

„Světlo!“ vyštěkla Siuan. „Jak?“

„Tady stojí jen to, že ho v noci tajně unesli, matko. Dvě sestry jsou mrtvé.“

„Světlo ozařuj jejich duše. Ale teď nemáme čas želet jejich smrti, když takoví, jako Taim, jsou naživu a nezkrocení. Kde, Leano?“

„V Denhuiru, matko. To je ves východně od Černých hor na Maradonské silnici nad prameny Antaea a Luany.“

„To museli být jeho stoupenci. Hlupáci. Proč neuznají, že jsou poraženi? Vyber dvanáct spolehlivých sester, Leano...“ Amyrlin se zamračila. „Spolehlivých,“ zamumlala. „Kdybych tak jen věděla, kdo je spolehlivější než piraňa, neměla bych ty problémy, co mám teď. Udělej, co půjde, Leano. Dvanáct sester. A pět set strážných. Ne, celý tisíc.“

„Matko,“ začala ustaraně kronikářka. „Bělokabátníci –“

„– by se nepokusili překročit mosty, i kdybych je nechala úplně bez dozoru. Báli by se pasti. Nedá se říci, co se to tam na severu děje, Leano. Chci, aby ti, co pošleme, byli připraveni na cokoliv. A Leano... Mazrima Taima je nutné zkrotit okamžitě, jak ho zase chytí.“

Leana šokované rozevřela oči. „Ale co zákon?“

„Já znám zákony stejně dobře jako ty, ale nechci riskovat, že se zase osvobodí nezkrocený. Nebudu riskovat dalšího Guaira Amalasana, ne při všem tom ostatním.“

„Ano, matko,“ řekla slabým hlasem Leana.

Amyrlin vzala druhý kostěný váleček a s ostrým křupnutím ho rozlomila vedví, aby se dostala ke zprávě. „Konečně dobré zprávy,“ vydechla a usmála se. „Dobré zprávy. ‚Prak byl použit. Ovčák má meč.‘“

„Rand?“ zeptala se Min a Siuan kývla.

„Ovšem, dítě. Kámen padl. Rand al’Thor, ten ovčák, má Callandor. Teď mohu něco podniknout. Leano, chci, aby se dnes odpoledne sešla věžová sněmovna. Ne, už dopoledne.“

„Tomu nerozumím,“ ozvala se Min. „Vědělas, že ty řeči se týkají Randa. Proč teda svoláváš věžovou sněmovnu až teď? Co můžeš udělat teď, cos nemohla předtím.“

Siuan se zasmála jako malá holčička. „Teď konečně mohu všem otevřeně říci, že jsem dostala zprávu od Aes Sedai, že Tearský Kámen padl a muž tasil Callandor. Proroctví bylo naplněno. Aspoň tohle pro mé účely stačí. Drak se znovu zrodil. Budou nervózní, budou se hádat, ale nikdo se mi nemůže postavit, když oznámím, že Věž toho muže musí vést. Konečně se k němu mohu přihlásit otevřeně. Tedy částečně otevřeně.“

„A děláme tu správnou věc, matko?“ promluvila náhle Leana. „Já vím... Jestli má Callandor, musí být Drakem Znovuzrozeným, ale může usměrňovat, matko. Muž, který může usměrňovat. Viděla jsem ho jenom jednou, ale i tenkrát na něm bylo něco zvláštního. Něco víc, než jen že je ta’veren. Matko, když na to přijde, opravdu se tolik liší od Taima?“

„Rozdíl je v tom, že on je Drakem Znovuzrozeným, dcero,“ prohlásila tiše amyrlin. „Taim je vlk, možná vzteklý. Rand al’Thor je vlkodav, kterého použijeme k porážce Stínu. Nech si to jméno pro sebe, Leano. Neměly bychom toho vyzradit příliš a příliš brzy.“

„Jak říkáš, matko,“ pravila kronikářka, ale stále nevypadala nijak klidně.

„Tak si pospěš. Chci, aby se sněmovna sešla do hodiny.“ Siuan se zamyšleně dívala za odcházející vysokou ženou. „Odpor by mohl být větší, než bych chtěla,“ pronesla, když se dveře s cvaknutím zavřely.

Min se na ni pronikavě zadívala. „Nemyslíš snad...“

„Ó, nic vážného, dítě. Pokud se nedozvědí, jak dlouho jsem s tím al’Thorovic chlapcem zapletená.“ Znovu se podívala na kousek papíru a pak ho pustila na stůl. „Přála bych si, aby mi Moirain napsala víc.“

„Proč toho nenapsala víc? A proč jsme od ní zatím nic neslyšely?“

„Další otázky. Na to se musíš zeptat Moirain. Ona vždycky všechno dělala po svém.“

Sahra Covenryová nepříliš soustředěně pracovala s motykou a mračila se přitom na maličké výhonky pýru a kohoutku, které se tlačily mezi řádky kapusty a řepy. Ne že by paní Elwardová byla tvrdá – nebyla o nic přísnější než Sahřina matka a rozhodně méně přísná než Sheriam – ale Sahra nešla do Bílé věže, aby skončila na statku u okopávání zeleniny, když slunce sotva vyšlo. Bílý oděv novicky měla schovaný a na sobě měla hnědé vlněné šaty, které by byla docela dobře mohla ušít její matka, a sukni měla přivázanou nad kotníky, aby si je neumazala od hlíny. Všechno to bylo tak nespravedlivé. Nic přece neudělala.

Zavrtěla prsty u nohou v čerstvě rozhrabané hlíně, zamračila se na umíněný kohoutek a usměrnila trochu síly. Chtěla plevel vypálit ze země. Kolem olistěného výhonku se zajiskřilo a rostlinka zvadla. Sahra ji rychle vytáhla ze země a zapomněla na ni. Kdyby byla ve světě nějaká spravedlnost, urozený pán Galad by sem na statek zabloudil při lovu.

Sahra se opřela o motyku a oddala se snění o tom, jak Galadovi léčí zranění, jež utržil při pádu z koně – nebyla to samozřejmě jeho vina, byl přece skvělý jezdec – a jak ji on zvedá před sebe do sedla a slibuje, že se stane jejím strážcem – ona bude samozřejmě zelená adžah – a...

„Sahra Covenryová?“

Sahra při tom ostrém hlasu nadskočila, ale nebyla to paní Elwardová. Sahra předvedla nejlepší pukrle, na jaké se zmohla. „Zdravím tě, Aes Sedai. Přišla jsi mě odvést zpátky do Věže?“

Aes Sedai přistoupila blíž a nestarala se, že se jí suknice vláčejí v hlíně záhonu s kapustou. Přes letní žár měla na sobě plášť a kapuci staženou tak, aby jí stínila celý obličej. „Než jsi odešla z Věže, přivedla jsi k amyrlin jednu ženu. Ženu, která si říkala Elmindreda.“

„Ano, Aes Sedai,“ přiznala Sahra a v hlase se jí ozval náznak otázky. Nelíbilo se jí, jak to Aes Sedai řekla, jako by Sahra měla Věž opustit nadobro.

„Pověz mi všechno, cos viděla a slyšela, děvče, od chvíle, kdy ses té ženy ujala. Všechno.“

„Ale já nic neslyšela, Aes Sedai. Kronikářka mě poslala pryč hned, jak –“ Projela jí bolest, přitiskla jí nohy k zemi a ohnula záda. Křeč trvala jen chviličku, ale jí připadala věčná. Snažila se nadechnout a uvědomila si, že se tiskne tváří k zemi a stále se třesoucí prsty má zaryté do hlíny. Nevzpomínala si, jak upadla. Viděla, jak u kamenné budovy statku leží koš na prádlo paní Elwardové a mokrá prostěradla jsou rozházená všude kolem. Omámeně si pomyslela, že je to divné. Moria Elwardová by své prádlo takhle nikdy nenechala.

„Všechno, dítě,“ zopakovala Aes Sedai chladně. Stála teď nad Sahrou a nijak nedávala najevo, že by jí snad chtěla pomoci. Ublížila jí, a tak to přece být nemělo. „O každé osobě, s níž tahle Elmindreda mluvila, každičké slovo, co řekla, o každé změně výrazu.“

„Mluvila s urozeným pánem Gawynem, Aes Sedai,“ vzlykla Sahra do země. „To je všechno, co vím, Aes Sedai. Všechno.“ A naplno se rozplakala, protože si byla jistá, že to nestačí, aby to tu ženu uspokojilo. Měla pravdu. Ještě dlouho křičela, a když Aes Sedai odcházela, neozýval se na celém statku kromě kvokání slepic jediný zvuk, dokonce ani dýchání.