Stín se šíří

47 Vidiny se projevují

Papíry, které měla Siuan Sanche roztroušené na stole, ji příliš nezajímaly, ale vytrvala. Každodenní běh Bílé věže samozřejmě vyřizovali jiní, aby měl amyrlinin stolec čas na důležitá rozhodnutí, ale ona měla ve zvyku každý den překontrolovat jednu či dvě náhodně vybrané záležitosti, aniž by to někomu dopředu oznámila, a tento zvyk teď nehodlala měnit. Nechtěla se nechat rozptylovat svými starostmi. Všechno plulo podle plánu. Upravila si pruhovanou štólu, opatrně namočila brk do inkoustu a zaškrtla další opravenou podrobnost.

Dnes zkoumala seznam nákupů pro kuchyň a zprávu zedníků o přístavku ke knihovně. Vždycky ji ohromilo nesmírné množství drobných zpronevěr, o nichž si lidé mysleli, že jim projdou. Stejně jako počet, který unikl ženám, jež na tyto záležitosti měly dohlížet. Například Laras si zřejmě myslela, že sledovat účty je pod její úroveň, od chvíle, co se její titul změnil z prosté hlavní kuchařky na správkyni kuchyní. Danelle, na druhou stranu, mladá hnědá sestra, která měla dohlížet na mistra Jovarina, zedníka, se nejspíš nechala rozptýlit knihami, které pro ni ten chlapík neustále hledal. To jediné by mohlo vysvětlit, proč se nepodivila nad množstvím dělníků, o nichž Jovarin tvrdil, že je najal, když první náklad kamene z Kandoru právě přistával v Severním přístavu. S tolika muži mohl přestavět celou knihovnu. Danelle byla prostě příliš zasněná, dokonce i na hnědou adžah. Možná by ji nějaká doba strávená jako pokání prací na statku probrala. U Laras bude těžší prosadit disciplínu. Nebyla Aes Sedai, takže bylo příliš snadné zničit její autoritu u kuchtiček, pomocnic a umývačů nádobí. Ale ji třeba také bude možné poslat „na odpočinek“ na venkov. To by...

Se znechuceným odfrknutím Siuan odhodila brk a zamračila se na kaňku, kterou udělala na stránce plné úhledně podtržených a sečtených účtů. „Plýtvám časem a přemýšlím, jestli mám poslat Laras trhat plevel,“ zamumlala. „Ta žena je příliš tlustá, aby se mohla tolik ohýbat!“

Ale nebyla to Larasina váha, proč tolik vyskakovala, a Siuan to věděla. Ta žena nebyla o nic těžší než kdykoliv jindy, nebo to tak aspoň vypadalo, a nikdy jí to v běhání po kuchyni nevadilo. Nebyly žádné nové zprávy. Proto se tak oháněla, jako ledňáček, kterému ukradli jeho úlovek. Jedna zpráva od Moirain, že al’Thorovic chlapec má Callandor, ale celé týdny od té doby nic, i když v řečech kolujících v ulicích se konečně začalo jeho jméno objevovat správně. Pořád nic.

Siuan zvedla víko bohatě vyřezávané skříňky z černého dřeva, v níž přechovávala své nejtajnější dokumenty, a chvíli se hrabala uvnitř. Malá ostraha ve skříňce zaručovala, že ji nemůže bezpečně otevřít žádná ruka krom její.

První papír, který vytáhla, byla zpráva, že novicka, jež viděla Minin příchod, zmizela ze statku, kam byla poslána, a žena, jíž statek patřil, také. Nebylo by nic divného na tom, že utekla novicka, ale že odešla i paní ze statku, znamenalo potíže. Sahru bude nutné najít – nepostoupila ve svém výcviku dost, aby ji bylo možné nechat volně běhat – ale nebyl žádný skutečný důvod mít tuto zprávu ve skříňce. Nestálo v ní ani Minino jméno, ani důvod, proč byla dívka poslána okopávat zelí, ale ona ji tam stejně vrátila. V těchto dnech bylo nutné zachovávat opatrnost, která by jindy vypadala neopodstatněná.

Popis shromáždění v Ghealdanu, které naslouchalo muži, jenž si říkal prorok pána Draka. Masema se ten muž zřejmě jmenoval. Zvláštní. To bylo shienarské jméno. Téměř deset tisíc lidí si přišlo poslechnout, jak promlouvá z vršku kopce a oznamuje návrat Draka, kterýžto proslov byl následován bitvou s vojáky snažícími se shromáždění rozehnat. Kromě toho, že vojáci očividně byli biti, zajímavé bylo, že ten Masema znal jméno Rand al’Thor. To rozhodně patřilo do skříňky.

Zpráva, že z Mazrima Taima zatím nebyl nalezen ani chlup. Ta tady být ani nemusela. Další zpráva o zhoršujících se podmínkách v Arad Domanu a Tarabonu. Podél pobřeží Arythského oceánu mizely lodi. Povídalo se o tairenském vpádu do Cairhienu. Začínala si zvykat dávat všechno do této skříňky. Žádná z těchto zpráv nemusela být držena v tajnosti. Dvě sestry zmizely v Illianu a další v Caemlynu. Siuan se zachvěla a napadlo ji, kde jsou asi ostatní Zaprodanci. Příliš mnoho jejích agentů se odmlčelo. Tam venku byli perutíni, a ona plavala v temnotě. Tady to je. Jako hedvábí tenký kousek papíru zapraskal, když jej rozbalovala.

Věžová sněmovna hlasovala, jak Siuan očekávala, jednomyslně, aniž bylo třeba na někoho tlačit, natož využít její autority. Pokud nějaký muž tasil Callandor, musel být Drakem Znovuzrozeným, a tohoto muže musela na jeho cestě vést Bílá věž. Tři členky sněmovny ze tří různých adžah navrhly, že je třeba udržet všechny plány ve sněmovně, dřív než to vůbec vyslovila. Překvapením bylo, že jednou z nich byla Elaida, ale červené budou určitě chtít držet muže, který dokáže usměrňovat, na těch nejpevnějších lanech. Celá potíž byla zabránit tomu, aby bylo do Tearu vysláno poselstvo, které by ho popadlo pěkně u huby, a to nebylo příliš těžké, ne když jim mohla sdělit, že její zprávy pocházejí od Aes Sedai, která se již dostala do blízkosti onoho muže.

Ale co dělá teď? Proč Moirain neposlala žádnou další zprávu? Netrpělivost byla ve sněmovně téměř hmatatelná, až to ve vzduchu skoro jiskřilo. Držela svůj hněv pevně na uzdě. Světlo spal tu ženskou! Proč nepošle nějakou zprávu?

Dveře se s prásknutím otevřely, a Siuan se rozzuřeně narovnala, když do její pracovny vstoupilo přes tucet žen vedených Elaidou. Všechny měly své šátky, většinou s červenými třásněmi, ale Alviarin s chladnou tváří, stojící po Elaidině boku, měla bílý a Jolin Maza, štíhlá zelená sestra, a baculatá Shemerin ze žlutého šly hned za Danelle, jejíž velké modré oči vůbec nebyly zasněné. Siuan si uvědomila, že tu je vlastně nejméně jedna žena z každého adžah kromě modrého. Některé ženy se tvářily nervózně, ale většina byla zachmuřeně odhodlaná, a v Elaidiných tmavých očích byla vážná sebedůvěra, dokonce vítězosláva.

„Co to má znamenat?“ vyštěkla Siuan a s prásknutím zavřela skříňku. Vyskočila na nohy a obešla stůl. Nejdřív Moirain, a teď tohle! „Jestli je to kvůli těm tairenským záležitostem, Elaido, tak musíš vědět, že do toho nemáš zatahovat ostatní. A musíš vědět, že si sem nemůžeš napochodovat, jako by to byla kuchyně tvé mámy! Omluvte se a odejděte, než si budete přát, abyste byly zase jen nevědomé novicky!“

Její chladný vztek je měl rychle zahnat, ale i když jich pár nejistě přešlapovalo, ke dveřím se nepohnula ani jedna. Malá Danelle se dokonce olizovala. A Elaida klidně natáhla ruku a stáhla Siuan štólu z ramen. „Tohle už nebudeš potřebovat,“ prohlásila. „Nikdy ses k tomu nehodila, Siuan.“

Siuan šokem zdřevěněl jazyk. Tohle bylo šílené. Tohle bylo nemožné. Ve vzteku sáhla pro saidar – a utrpěla druhý šok. Mezi ní a pravým zdrojem ležela přehrada jako stěna ze silného skla. Nevěřícně na Elaidu zírala.

Jako by se jí chtěla posmívat, kolem Elaidy vyskočila záře saidaru. Bezmocně tu stála, zatímco červená sestra ji od ramen k pasu opletla vlákny vzduchu a přitiskla jí paže k bokům. „Muselas zešílet!“ zachraptěla Siuan. „Všechny jste šílené! Za tohle dostanu vaši kůži! Pusťte mě!“ Nikdo neodpověděl. Vlastně jako by si jí nevšímaly.

Alviarin se prohrabala papíry na stole, rychle, ale nijak uspěchaně. Jolin a Danelle a ostatní začaly zvedat knihy na stojanech a třepaly s nimi, aby zjistily, jestli z nich něco nevypadne. Bílá sestra mrzutě sykla, že na stole nenašla, co hledala, a pak otevřela víko černé skříňky. Skříňka okamžitě vzplála jasným plamenem.

Alviarin s výkřikem uskočila a třepala rukou, na níž se jí již dělaly puchýře. „Strážená,“ zamumlala a na bílou sestru se téměř otevřeně hněvala. „Tak malá ochrana, že jsem ji neucítila, dokud nebylo pozdě.“ Ze skříňky a jejího obsahu nezůstalo vůbec nic, jen hromádka šedého popela na ohořelém čtverci na stolní desce.

Elaida se však netvářila nijak zklamaně. „Slibuji ti, Siuan, že mi povíš každé slovo, které tu shořelo, pro koho to bylo míněno a k jakému účelu.“

„Ty musíš být Drakem posedlá!“ štěkla Siuan. „A já za tohle dostanu tvou kůži, Elaido. Všechny vás dostanu! Budete mít štěstí, když věžová sněmovna neodhlasuje, abyste byly utišeny!“

Elaidin úsměv se nedotkl jejích očí. „Sněmovna se sešla ani ne před hodinou – dost členek, aby to bylo podle našich zákonů – a jednomyslně, jak je vyžadováno, ty už nejsi amyrlin. Je to hotovo, a my jsme tady, abychom to vyřídily.“

Siuan se žaludek změnil v kus ledu a tichý hlásek v její hlavě křičel: Co vědí? Světlo, kolik toho vědí? Hlupačko! Slepá, hloupá ženská! Ale obličej udržela hladký. Tohle nebylo poprvé, co se ocitla v rohu. Patnáctiletá dívka pouze s nožem na návnady, odvlečená do boční uličky čtyřmi lotry s tvrdýma očima a břichy plnými laciného vína – jim bylo těžší uniknout než těmto ženám. Tak si to aspoň říkala.

„Dost na to, aby to bylo podle našich zákonů?“ ohrnula opovržlivě rty. „Nejmíň, jak je jen možné, a samé tvoje přítelkyně a ty, které dokážeš ovlivnit nebo zastrašit.“ To, že Elaida dokázala přesvědčit dokonce i poměrně malý počet členek sněmovny, stačilo, aby jí při té představě vyschlo v krku, ale nehodlala to dát najevo. „Až se sejde celá sněmovna se všemi členkami, zjistíš svou chybu. Příliš pozdě! Ve Věži nikdy nedošlo ke vzpouře. Odteď za tisíc let budou používat váš osud k tomu, aby novicky poučily o tom, jak se vede vzbouřenkyním.“ Po některých tvářích se mihly pochybnosti. Elaida zřejmě nedržela spiklenkyně tak pevně v rukou, jak si myslela. „Je čas přestat sekat díru do trupu a začít vylévat vodu. Dokonce i ty můžeš odčinit tu urážku, Elaido.“

Elaida s mrazivým klidem počkala, dokud nedomluví. Potom Siuan vší silou vrazila políček. Siuan se zapotácela a před očima jí zatančily černostříbrné tečky.

„Ty už jsi zde se svou prací skončila,“ řekla Elaida. „Copak si myslíš, že já – my – bychom ti dovolily, abys zničila Věž? Odveďte ji!“

Siuan klopýtla, když ji dvě červené sestry postrčily dopředu. Jen tak tak se udržela na nohou a zlostně se na ně mračila, ale šla, kam jí ukazovaly. Komu musí předat zprávu? Ať už proti ní mají jakákoliv obvinění, může je vyvrátit, bude-li mít dost času. Dokonce i obvinění zahrnující Randa. Nemohou ji spojit s ničím víc než s klepy, a ona hrála velkou hru příliš dlouho, aby ji mohly porazit řeči. Leda by měly Min. Min by mohla řeči obléknout pravdou. Zaskřípala zuby. Ať shoří moje duše, tuhle bandu použiji na návnadu na ryby!

V předpokoji klopýtla znovu, a tentokrát ne proto, že do ní strkaly. Trochu doufala, že Leana bude pryč, ale kronikářka stála stejně jako ona s pažemi u boků a zuřivě, bezhlesně pohybujíc rty kolem roubíku ze vzduchu. Určitě vycítila, když Leanu poutaly, ale neuvědomila si to. Ve Věži bylo pořád cítit, jak někdo usměrňuje.

Přesto neklopýtla kvůli Leaně, ale kvůli vysokému štíhlému šedovlasému muži, jenž ležel na podlaze s nožem vraženým v zádech. Alrik byl strážcem skoro dvacet let a nikdy si nestěžoval, když ji její cesta odvedla z Věže, nikdy nenamítal, když se kvůli tomu, že byl amyrlinin strážce, dostal stovky leguí od ní, což žádný gaidin neměl rád.

Siuan si odkašlala, ale když promluvila, zněl její hlas přesto ochraptěle. „Za tohle nechám tvoji kůži nasolit a roztáhnout na slunce, Elaido. To přísahám!“

„Přemýšlej o vlastní kůži, Siuan,“ řekla Elaida a přistoupila blíž, aby se jí mohla podívat do očí. „V tomhle je mnohem víc, než bylo zatím odhaleno. To vím. A ty mi předáš i ten poslední střípek. I – ten – poslední – střípek.“ To, jak se náhle odmlčela, bylo ještě děsivější než její tvrdý pohled. „To ti slibuji, Siuan. Odveďte ji dolů!“

Kolem poledne Min nesla štůčky modrého hedvábí Severní bránou, se sladkým úsměvem připraveným pro stráže s plamenem Tar Valonu na prsou, a právě hodlala oním dívčím způsobem zavířit zelenými suknicemi, jak by to udělala Elmindreda. Už to chtěla udělat, když si uvědomila, že tu žádné stráže nestojí. Těžké železem obité dveře do strážnice tvaru hvězdy byly otevřené. Strážnice sama vypadala prázdná. To nebylo vůbec možné. Žádná brána vedoucí na pozemky Věže nikdy nezůstávala nehlídaná. V půli cesty k mohutnému bílému kopí samotné Věže se nad stromy zvedal chochol kouře. Vypadalo to, že je to někde u obydlí pro mladé muže, kteří studovali pod dohledem strážců. Možná stráže odlákal ten oheň.

Stále trochu nejistá se vydala po nedlážděné stezce vedoucí přes zalesněnou část pozemků a nadhodila si štůčky hedvábí. Vlastně žádné nové šaty nechtěla, ale jak mohla odmítnout, když jí Laras vtiskla do dlaní váček stříbra a řekla jí, aby ho použila na toto hedvábí, které uviděla na trhu? Trvala na tom, že je to právě ta barva, která zdůrazní „Elmindredinu“ pleť. Jestli „Elmindreda“ chtěla mít zdůrazněnou pleť, to bylo méně důležité než udržet Laras v dobré náladě.

Mezi stromy zaslechla řinčení mečů. Strážci museli své žáky nechat cvičit tvrději než obvykle.

Bylo to rozčilující. Laras a její zdůrazňování krásy, Gawyn a jeho žertíky, Galad a to, jak jí skládal poklony, aniž by si uvědomil, co jeho tvář a úsměv dělá ženám s tepem. Takhle ji chtěl Rand? Opravdu by ji uviděl, kdyby měla šaty a culila se na něj jako přihlouplá koketa?

Nemá žádné právo to očekávat, říkala si rozzuřeně. Všechno to byla jeho chyba. Nebýt jeho, nebyla by teď tady v těch hloupých šatech a neusmívala by se jako pitomec. Já nosím kabátec a spodky a basta! Možná si občas obléknu šaty – možná! – ale ne abych nějakého muže přinutila se na mě dívat! Vsadím se, že právě teď civí na nějakou tairenskou ženštinu s odhaleným skoro celým poprsím. Já si taky můžu obléknout takové šaty. Uvidíme, co si pomyslí, až mě uvidí v tomhle modrém hedvábí. Nechám si udělat výstřih až k – Nač to vlastně myslí? Ten chlap ji snad připravil o všechen rozum! Amyrlinin stolec ji držel tady, bez nějakého užitku, a Rand al’Thor jí popletl hlavu! Světlo ho spal! Světlo ho spal, že mi to udělal!

Znovu se k ní z dálky doneslo řinčení mečů, a ona se zastavila, když z lesíka před ní vyběhla tlupa mladých mužů s oštěpy a obnaženými meči, s Gawynem v čele. Poznala i další, kteří sem přišli studovat u strážců. Někde jinde na pozemku se ozval křik, řev rozzlobených mužů.

„Gawyne! Co se děje?“

Gawyn se otočil po jejím hlase. V modrých očích měl starosti a strach a jeho obličej, to byla odhodlaná maska, aby se jim nepoddal. „Min. Co děláš –? Zmiz z pozemků Věže, Min. Je to nebezpečné.“ Hrstka mladých mužů běžela dál, ale většina jich na něj netrpělivě čekala. Min se zdálo, že je tu většina žáků.

„Pověz mi, co se děje, Gawyne!“

„Amyrlin byla dnes ráno sesazena. Odejdi, Min!“

Štůčky hedvábí jí vypadly z rukou. „Sesazena? To není možný! Jak? Proč? Ve jménu Světla, proč?“

„Za Gawyna!“ zavolal jeden z mladíků, a ostatní jeho volání přejali a zachřestili zbraněmi. „Za Gawyna! Za stříbrného kance! Za Gawyna!“

„Nemám čas,“ řekl jí naléhavě. „Všude se bojuje. Povídá se, že se Hammar pokouší Siuan Sanche osvobodit. Musím jít do Věže, Min. Odejdi! Prosím!“

Otočil se a rozběhl se k Věži. Ostatní ho následovali s pozvednutými zbraněmi a někteří stále křičeli: „Za Gawyna! Za stříbrného kance! Za Gawyna! Kupředu, molodci!“

Hluk boje byl hlasitější, jasnější, když teď dávala pozor, a křik a jekot, řinčení oceli o ocel jako by přicházely ze všech stran. Z toho povyku jí naskočila husí kůže a roztřásla se jí kolena. Tohle nebylo možné, ne tady. Gawyn měl pravdu. Bude mnohem bezpečnější, mnohem rozumnější, když okamžitě opustí pozemky Věže. Jenom nemohla vědět, kdy nebo jestli jí vůbec dovolí se vrátit, a ji nenapadalo, co dobrého by mohla udělat venku.

„Co dobrýho můžu udělat vevnitř?“ zeptala se sama sebe zuřivě.

Ale k bráně se nevrátila. Nechala hedvábí ležet a spěchala k lesíku, hledajíc vhodnou skrýš. Nemyslela si, že by někdo podřízl „Elmindredu“ jako husu – se zachvěním si přála, aby ji něco takového vůbec nenapadlo – ale nemělo smysl hloupě riskovat. Dřív nebo později boj ustane, a do té doby se musí rozhodnout, co udělá dál.

V černočerné tmě kobky Siuan otevřela oči a pohnula se, trhla sebou a znehybněla. Bylo venku ještě dopoledne? Výslech trval velmi dlouho. Snažila se zapomenout na bolest v přepychu toho, že ještě dýchá. Drsný kámen podlahy jí však rozdíral pohmožděniny a odřeniny, ty, co měla na zádech. Ve všech ji pak pálil pot – celé tělo od kolen k ramenům ji bolelo – ale ve studeném prostředí se přesto otřásla. Mohly mi nechat aspoň košili. Vzduch páchl starým prachem, suchou plísní a stářím. Jedna z hlubokých kobek. Tady dole nebyl uvězněn nikdo od časů Artuše Jestřábí křídlo. Ne od Bonwhin.

Zamračila se do tmy. Nedalo se zapomenout. Stiskla zuby, s námahou se na kamenné podlaze posadila a snažila se nahmátnout stěnu, aby se mohla opřít. Kamenné kvádry stěny ji studily do zad. Maličkosti, říkala si. Mysli na maličkosti. Horko. Zima. Ráda bych věděla, kdy mi přinesou vodu. Jestli ji přinesou.

Nemohla si pomoci, pokusila se nahmatat prsten s Velkým hadem. Už ho neměla. Ne že by to nečekala. Měla dojem, že se pamatuje, jak jí jej strhly. Po nějaké době bylo všechno jako v oparu. Naštěstí, bylo to požehnání. Ale pamatovala si také, jak jim nakonec všechno řekla. Skoro všechno. Vítězoslavný pocit, že něco zatajila, tady trošku, támhle kousek. Mezitím jim s vytím odpovídala, jak jim dychtila odpovědět, jen kdyby přestaly, aspoň na chvilku, jen kdyby... Schoulila se, aby se přestala třást. Moc to nepomáhalo. Zůstanu klidná. Nejsem mrtvá. Na to hlavně nesmím zapomínat. Nejsem mrtvá.

„Matko?“ ozval se z temnoty Leanin nejistý hlas. „Jsi vzhůru, matko?“

„Jsem vzhůru,“ povzdechla si Siuan. Doufala, že Leanu propustily, vykázaly ji z města. Pocítila bodnutí viny, že cítí trochu potěšení z přítomnosti druhé ženy v kobce. „Mrzí mě, že jsem tě do toho dostala, dce –“ Ne. Teď už nemá právo jí takhle říkat. „Mrzí mě to, Leano.“

Nastalo dlouhé ticho. „Jsi... v pořádku, matko?“

„Siuan, Leano. Jen Siuan.“ Přece jen se pokusila dosáhnout na saidar. Nic tam nebylo. Ne pro ni. Jen ta prázdnota uvnitř. Už nikdy. Celý život usilování o jediný cíl, a teď plula bez kormidla po moři mnohem temnějším, než byla její kobka. Otřela si slzy, rozzlobená, že to dopustila. „Už nejsem amyrlin, Leano.“ Něco z toho hněvu se jí dostalo do hlasu. „Teď na moje místo nejspíš pozvednou Elaidu. Pokud to už neudělaly. Přísahám, že jednoho dne tu ženskou předhodím piraňám!“

Leaninou jedinou odpovědí byl dlouhý, zoufalý vzdech.

Skřípění klíče v rezavém železném zámku přimělo Siuan zvednout hlavu. Nikoho nenapadlo zámek a veřeje namazat, než je sem s Leanou hodily, a zrezivělé části se nechtěly otočit. Zachmuřeně se přinutila vstát. „Vstávej, Leano. Vstávej.“ Po chvíli uslyšela, že ji druhá žena poslechla a mezi tichým sténáním si mumlá.

O trochu silnějším hlasem Leana řekla: „K čemu to bude dobré?“

„Aspoň nás nenajdou schoulené na podlaze a ubrečené.“ Snažila se, aby její hlas zněl pevně. „Můžeme bojovat, Leano. Dokud jsme naživu, můžeme bojovat.“ Ó, Světlo, ony mě utišily! Ony mě utišily!

Přinutila se na nic nemyslet, zaťala pěsti a snažila se zarýt prsty do nerovného kamene podlahy. Přála si, aby zvuk, který vydala, tolik nepřipomínal kňučení.

Min položila rance na podlahu a odhodila si dozadu plášť, takže mohla na klíč použít obě ruce. Klíč byl dvakrát delší než její dlaň a stejně zrezivělý jako zámek, jakož i ostatní klíče na velkém železném kroužku. Byla tu zima a vlhko, jako by tak hluboko léto prostě nedosáhlo.

„Pospěš si, dítě,“ pobízela ji tiše Laras, držící lucernu, aby Min viděla, a přitom se rozhlížela na obě strany v tmavé kamenné chodbě. Bylo těžké uvěřit, že tato žena, se všemi svými podbradky, kdysi byla krásná, ale Min ji teď za krásku rozhodně považovala.

Namáhajíc se s klíčem Min zavrtěla hlavou. Potkala Laras, když se snažila proklouznout do svého pokoje pro prosté šedé jezdecké šaty, které teď měla na sobě, a pár dalších věcí. Vlastně tuto mohutnou ženu potkala, když se ona snažila najít ji, jak si dělala o „Elmindredu“ starosti, a zároveň vykřikovala, jaké má Min štěstí, že je v bezpečí, a málem jí navrhla, že ji zamkne v pokoji, dokud nepominou potíže, aby zůstala v bezpečí i nadále. Min si pořád nebyla jistá, jak z ní Laras dokázala vypáčit, jaké má úmysly, a pořád se nemohla vzpamatovat ze šoku, který utrpěla, když jí kuchařka váhavě oznámila, že jí pomůže. V duchu je to kurážná ženská. No, doufám, že dokáže – jak to jen říkala? – zařídit, aby nespadla do kotle. Ten zatracený klíč se ne a ne otočit. Dala do toho celou svou váhu.

Popravdě byla Laras vděčná za víc než jednu věc. Pochybovala, že by všechno dokázala připravit sama nebo že by všechno dokázala najít, určitě ne tak rychle. Kromě toho... Kromě toho, když narazila na Laras, už si začala říkat, že je hloupé na tohle jenom pomyslet, že by měla sedět na koni a mířit do Tearu, dokud ještě může, než se někdo rozhodne, že přidá její hlavu k těm, které zdobily přední stranu Věže. Tušila však, že útěk by byl jednou z těch věcí, které by si nikdy neodpustila. To samo způsobilo, že ani v nejmenším neprotestovala, když Laras přihodila nějaké hezké šaty k těm, které si vybrala sama. Růže a pudry bylo vždycky možné někde „ztratit". Proč se ten zatracený klíč neotočí? Třeba by Laras mohla –

Klíč se náhle posunul a otočil se s cvaknutím tak hlasitým, až se Min polekala, že se něco zlomilo. Ale když strčila do hrubých dřevěných dveří, ty se otevřely. Sebrala rance a vstoupila do holé kamenné kobky – a zmateně se zastavila.

Ve světle lucerny se objevily dvě ženy oděné jen v černých modřinách a rudých odřeninách, které si před náhlým světlem stínily oči, ale Min si chvíli nebyla jistá, zda to jsou ty správné dvě. Jedna byla vysoká, s měděnou pletí, druhá menší, rozložitější, světlejší. Obličeje vypadaly správně – skoro správně – a nedotčené tím, co se s nimi stalo, takže by si měla být jistá. Ale ta bezvěkost, která označovala Aes Sedai, ta se nějak ztratila. Min by v nejmenším neváhala říci, že tyto ženy jsou jen o šest sedm let starší než ona a vůbec ne Aes Sedai. Při tom pomyšlení jí zahořela tvář rozpaky. Kolem žádné neviděla obrazy ani auru. A kolem Aes Sedai byly vždycky obrazy a aura. Přestaň, řekla si.

„Kde –?“ začala jedna z žen užasle, a pak se zarazila a odkašlala si. „Jak jsi získala ty klíče?“ Byl to hlas Siuan Sanche.

„To ona.“ Laras taky mluvila, jako by tomu nemohla uvěřit. Tlustým prstem dloubla do Min. „Honem, dítě! Já už jsem na takový dobrodružství moc stará a pomalá.“

Min se na ni překvapeně podívala. Ta žena trvala na tom, že půjde s sebou. Říkala, že se z toho nenechá vyloučit. Min se chtěla Siuan zeptat, proč obě náhle vypadají tak mladé, ale na lehkovážné otázky nebyl čas. Jsem zatraceně příliš zvyklá na to, že jsem Elmindreda!

Min každé ženě strčila jeden ranec a rychle mluvila. „Šaty. Oblíkněte se, jak nejrychleji to zvládnete. Nevím, kolik máme času. Přiměla jsem strážného, aby si myslel, že vyměním pár hubiček za možnost oplatit vám to, jak jste se ke mně špatně chovaly, a když se nedíval, Laras se dostala za něj a praštila ho válečkem do hlavy. Ale nevím, jak dlouho bude v limbu.“ Vyklonila se ze dveří a ustaraně vyhlédla do chodby směrem ke strážnici. „Měly bychom si pospíšit.“

Siuan už rozvázala svůj ranec a začala si oblékat šaty, které v něm byly. Až na lněnou košili bylo všechno z prosté vlny v hnědých odstínech, vhodné pro selku přicházející do Bílé věže poradit se s Aes Sedai, i když suknice rozdělené pro jízdu na koni byly poněkud neobvyklé. Většinu šití obstarala Laras, Min se v podstatě jen popíchala. Leana již také halila svou nahotu, ale zřejmě ji víc zajímal nůž s krátkou čepelí, který visel na opasku, než šaty samotné.

Tři prostě oděné ženy měly alespoň šanci, že opustí Věž, aniž by přitáhly pozornost. Spousta prosebníků a lidí hledajících pomoc zůstala při boji lapena ve Věži. Tři další, které se vyplížily z úkrytu, by měly být přinejhorším vyhozeny na ulici. Pokud je nikdo nepozná. Pozměněné tváře obou žen by také mohly pomoci. Nikdo by neměl brát dvojici mladých – přinejmenším na pohled mladých – žen za amyrlin a kronikářku. Bývalou amyrlin a bývalou kronikářku, připomněla si Min.

„Jen jeden strážný?“ ucedila Siuan a trhla sebou, jak si natahovala tlusté punčochy. „Zvláštní. I pouliční zlodějíčky hlídají lépe.“ S pohledem upřeným na Laras nacpala nohy do hrubých bot. „Je dobré vidět, že někdo nevěří v obvinění proti mně. Ať jsou jakákoliv.“

Statná žena se zamračila a sklonila hlavu, takže se jí objevil čtvrtý podbradek. „Já jsem věrná Věži,“ prohlásila vážně. „Takový záležitosti pro mě nejsou. Já jsem jenom kuchařka. Tohle hloupý děvče mi tolik připomnělo, že jsem kdysi byla taky jen hloupý děvče. Myslím – když vás tak vidím – je čas, abych si uvědomila, že už dávno nejsem holka jako proutek.“ Strčila lucernu Min do ruky.

Když se Laras obracela k odchodu, Min ji chytila za tlustou paži. „Laras, že nás neprozradíš? Ne teď, po všem tom, cos udělala.“

Ženinu širokou tvář rozjasnil úsměv, napůl vzpomínka, napůl lítost. „Ó, Elmindredo, tolik mi připomínáš, jaká jsem bývala ve tvým věku. Prováděla jsem hlouposti a málem jsem párkrát skončila na šibenici. Já vás nezradím, dítě, ale musím tady žít. Až odzvoní druhou, pošlu děvče s vínem pro strážnýho. Jestli se do tý doby neprobere nebo ho někdo neobjeví, takže máte víc než hodinu.“ Obrátila se ke druhým dvěma ženám a náhle se mračila tak, jak ji Min viděla, že se mračí na kuchtičky a podobně. „A využijte tu hodinu dobře, jasný? Jak jsem pochopila, chtějí vás nechat drhnout hrnce, jako odstrašující případ. Mně je to jedno – takový záležitosti jsou pro Aes Sedai, ne pro kuchařky. Pro mě je jedna amyrlin jako druhá – ale jestli dopustíte, aby tohle dítě chytli, tak můžete čekat, že z vás budu od slunce východu do západu stahovat kůži, pokud zrovna nebudete po ramena v mastnejch hrncích nebo čistit koryta s pomejema! Než s váma skončím, budete si přát, aby vám usekli hlavu. A nemyslete si, že uvěří, že jsem vám pomohla. Všichni vědí, že se držím svý kuchyně. Ceknete o mně, a konec!“ Opět se jí vrátil úsměv a ona štípla Min do tváře. „Popožeň je, dítě. Á, jak mi bude chybět pomáhat ti s oblíkáním. Takový hezký děvče.“ S posledním důrazným štípnutím se odkolébala z kobky, málem klusala.

Min si podrážděně zamnula tvář. Nesnášela, když to Laras dělala. Ta ženská měla sílu jako kůň. Málem se dostala na šibenici? Jaké „živé děvče“ to ta Laras vlastně byla?

Leana si opatrně přetáhla šaty přes hlavu a hlasitě si odfrkla. „Pomyslet, že s tebou takhle hovoří, matko!“ Její hlava vykoukla z výstřihu. Bývalá kronikářka se mračila. „Překvapilo mě, že nám vůbec pomohla, jestli takto smýšlí.“

„Ale pomohla,“ prskla Min. „Na to nezapomeň. A já myslím, že dodrží slovo a neprozradí nás. Jsem si tím jistá.“ Leana si znovu odfrkla.

Siuan si přes ramena přehodila plášť. „Rozdíl je v tom, Leano, že já na ten titul už nemám právo. Rozdíl je v tom, že zítra bychom se my dvě mohly stát jejími pomocnicemi.“ Leana k sobě přitiskla dlaně, aby se jí přestaly třást ruce, a ani se na ni nepodívala. Siuan klidně pokračovala, i když suchým tónem. „Taky tuším, že Laras dodrží své slovo ohledně... těch dalších věcí... takže i kdyby ti nezáleželo na tom, jestli nás Elaida pověsí jako dva chycené žraloky, aby nás všichni viděli, tak radím, abychom se pohnuly. Já jsem nesnášela mastné hrnce, už když jsem byla malá, a nepochybuji o tom, že se to v nejmenším nezměnilo.“

Leana si náhle začala pevně zavazovat tkanice svých venkovských šatů.

Siuan obrátila svou pozornost k Min. „Možná nám nebudeš pomáhat tak ochotně, když ti povím, že nás obě... utišily.“ Hlas se jí ani nezachvěl, ale byla z něj cítit námaha, kterou potřebovala, aby to slovo ze sebe dostala, v očích však měla bolest a ztrátu. Byl to šok, když si Min uvědomila, že ten klid je jen na povrchu. „Kterákoliv z přijatých novicek by nás dokázala svázat do kozelce, Min. Vlastně i většina mladších novicek.“

„Já vím,“ řekla Min a dávala si pozor, aby se jí v hlase neobjevil ani náznak soucitu. Soucit by teď mohl zlomit i ten zbytek sebeovládání, který ženám zůstal, a ona potřebovala, aby se ovládaly. „Ohlásili to na každém náměstí ve městě a přibili oznámení všude, kde bylo jen trochu místa. Ale pořád jste naživu.“ Leana se hořce zasmála, čehož si Min nevšímala. „Měly bychom jít. Ten strážný by se mohl probudit, nebo ho může někdo přijít zkontrolovat.“

„Veď nás, Min,“ vyzvala ji Siuan. „Jsme ve tvých rukou.“ Po chvíli Leana krátce kývla a spěšně si oblékla plášť.

Ve strážnici na konci temné chodby ležel tváří na zaprášené podlaze natažený osamělý strážný. Přilba, která by jej byla uchránila před bolavou hlavou, ležela na hrubém stole z desek vedle jediné lucerny, která opatřovala veškeré světlo v mísnosti. Zřejmě dýchal dobře. Min mu nevěnovala víc než zběžný pohled, i když doufala, že není vážně zraněný. Nesnažil se příliš využít její nabídky.

Poháněla Siuan a Leanu k zadním dveřím z tlustých fošen, se širokými železnými pásy, a pak nahoru po úzkém kamenném schodišti. Musely být v pohybu. I když se budou vydávat za prosebnice, tak je to nezachrání od výslechu, pokud je někdo uvidí, jak vycházejí zdola od kobek.

Když se vyšplhaly z útrob Věže, žádné další stráže již nezahlédly, ani nikoho jiného, ale Min přesto pořád zadržovala dech, dokud nedošly k malým dvířkům, které vedly do samotné Věže. Min je pootevřela, jen aby mohla po očku vyhlédnout za ně, a nahlédla do chodby za nimi.

U stěn z bílého mramoru s vlysy stály pozlacené lampy. Napravo jí z dohledu rychle zmizely dvě ženy, aniž se ohlédly. Podle jistoty, s níž se pohybovaly, to musely být Aes Sedai, i když jim Min neviděla přímo do tváří. Ve Věži dokonce i královny chodily váhavě. Na druhé straně se pryč kradlo asi půl tuctu mužů, což byli stejně jasně strážci, s jejich vlčím půvabem a plášti, které splývaly s okolím.

Min počkala, dokud nezmizeli i strážci, než vyklouzla ze dveří. „Všude klid. Pojďte. Kapuce mějte stažený a hlavy sklopený. Chovejte se trochu vyděšeně.“ Ona to nemusela předstírat. Z toho, jak ji obě ženy mlčky následovaly, si nemyslela, že by také potřebovaly něco hrát.

Chodby Věže bývaly zřídka plné, ale teď vypadaly prázdné. Občas se před nimi nebo za nimi někdo objevil, ale ať to byla Aes Sedai, strážce či sluha, všichni spěchali a příliš se soustředili na své záležitosti, aby měli čas všímat si někoho jiného. Věž byla také tichá.

Pak prošly křižovatku chodeb, kde na světlezelených dlaždicích podlahy byly tmavé skvrny zaschlé krve. Dvě větší skvrny byly rozmazány v podlouhlé šmouhy, jako by někdo odvlékal těla.

Siuan se zastavila a zůstala hledět. „Co se to tady stalo?“ chtěla vědět. „Pověz mi to, Min!“ Leana stiskla jílec nože u pasu a rozhlížela se kolem, jako by čekala útok.

„Bojovalo se,“ vykládala Min váhavě. Doufala, že se obě ženy dostanou z pozemků Věže, dokonce i ven z města, než to zjistí. Pobídla je kolem tmavých skvrn a popoháněla je dál, když se snažily ohlédnout. „Začalo to včera, hned potom, co vás zajaly, a přestalo to teprve asi před dvěma hodinama. Ale ne úplně.“

„Ty myslíš gaidiny?“ vyjekla Leana. „Strážci bojují proti sobě navzájem!“

„Strážci, strážní, všichni. Začalo to pár mužů, co přišli a tvrdili, že jsou zedníci – byly jich asi dvě nebo tři stovky – a snažili se obsadit Věž hned potom, co oznámili vaše zatčení.“

Siuan se zamračila. „Danelle! Měla jsem si uvědomit, že v tom je něco víc než jen to, že nedává pozor.“ Obličej se jí zkrabatil ještě víc, až si Min pomyslela, že se rozpláče. „Artuš Jestřábí křídlo to nedokázal, ale my si to udělaly samy.“ Ať už měla pláč na krajíčku nebo ne, mluvila rozzuřeně. „Světlo nám pomoz, rozbily jsme Věž.“ Dlouze si povzdechla, a jako by z ní spolu s dechem odešel i hněv. „Asi,“ pravila po chvíli smutně, „bych měla být ráda, že mě část Věže podpořila, ale skoro si přeji, aby to neudělali.“ Min se snažila tvářit bezvýrazně, ale ty pronikavé modré oči zřejmě přečetly i pouhé mrknutí. „A podporovali mě vůbec, Min?“

„Někteří ano.“ Nehodlala jí prozradit, jak málo jich bylo, zatím ne. Ale musela Siuan zabránit, aby si myslela, že má ve Věži pořád nějaké spojence. „Elaida nečekala, aby zjistila, jestli se za tebe modré adžah postaví nebo ne. Ve Věži není jediná modrá sestra, aspoň ne živá, to vím.“

„Sheriam?“ vyptávala se nervózně Leana. „Anaiya?“

„To nevím. Nezůstalo ani moc zelených. Ne ve Věži. Ostatní adžah se rozdělily, tak nebo tak. Většina červených je pořád tady. Pokud vím, tak každý, kdo se postavil proti Elaidě, utekl, nebo je mrtvý. Siuan...“ Přišlo jí to zvláštní, oslovovat ji tak – Leana si cosi rozzlobeně zabručela – ale říkat jí matko by teď bylo výsměchem. „Siuan, obvinění proti tobě tvrdí, že jste s Leanou zařídily útěk Mazrima Taima. Logain se během bojů dostal pryč, a to vám taky hodily na krk. Sice vás neoznačily za temný družky – asi by se to moc blížilo černým adžah – ale jen tak tak. Myslím, že to ale každý musí pochopit.“

„Ony ani nepřiznají pravdu,“ poznamenala tiše Siuan, „že chtějí udělat právě to, zač mě svrhly.“

„Temné družky?“ vydechla Leana. „Ony nás označily za...?“

„Proč by neměly?“ prohodila Siuan. „Čeho by se ještě neodvážily, když už se odvážily zajít takhle daleko?“

Bývalé Aes Sedai se nahrbily a nechaly Min, aby je vedla dál. Ta si jen přála, aby se netvářily tak zoufale.

Jak se přiblížily k venkovním dveřím, začala Min dýchat volněji. Předtím schovala na zalesněné části pozemku koně, nedaleko západní brány. Pořád byla otázka, jak snadné bude opravdu vyjet ven, ale jakmile se dostanou ke koním, budou se cítit skoro volné. Stráže u brány určitě nezastaví tři ženy, odjíždějící pryč. Pořád dokola si to opakovala.

Dveře, které hledala, se objevily před nimi – malé dveře s prostou výplní vedoucí na stezku ne příliš používanou, právě naproti místu, kde se tato chodba křížila se širokou chodbou vedoucí kolem celé věže – a Min zachytila pohledem Elaidinu tvář, blížící se k nim venkovní chodbou.

Min udeřila koleny do dlaždic podlahy, celá se schoulila, sklopila hlavu a tvář skryla v kapuci. Srdce jako by jí chtělo vylétnout z prsou. Prosebnice, to jsem. Jenom prostá žena, která nemá nic společného s tím, co se tu stalo. O, Světlo, prosím! Zvedla hlavu jen natolik, aby mohla vyhlédnout zpod okraje kapuce, zpola čekajíc, že uvidí Elaidu, jak se pase pohledem na ně.

Elaida kolem proplula, aniž by Min věnovala jediný pohled, se širokou pruhovanou štólou amyrlin na ramenou. Alviarin ji následovala se štólou kronikářky, bílou pro své adžah. Tucet či víc Aes Sedai kráčelo hned Alviarin za patami, většinou to byly červené, i když Min zahlédla dva šátky se žlutými třásněmi, jeden se zelenými a jeden s hnědými. Po stranách průvodu kráčelo šest strážců s rukama na jílcích mečů a ostražitýma očima. Ty oči přelétly tři klečící ženy a okamžitě jim přestaly věnovat pozornost.

Min si uvědomila, že klečí všechny tři, a také si uvědomila, že skoro čekala, že se Siuan a Leana vrhnou Elaidě po krku. Obě ženy zvedly hlavy jen natolik, aby viděly na průvod pokračující dál chodbou.

„Jen pár žen kdy bylo utišeno,“ řekla Siuan jakoby pro sebe, „a žádná dlouho nepřežila, ale povídá se, že jeden způsob, jak přežít, je najít si něco, co chceš tolik, jako chceš usměrňovat.“ Ten ztracený výraz jí z očí zmizel. „Nejdřív jsem si myslela, že chci Elaidu vykuchat a pověsit na slunce uschnout. Teď vím, že nechci nic – nic! – tolik, jako dožít se dne, kdy budu moci té pijavici říci, že bude žít dlouhý život, a přitom bude ostatním ukazovat, co se stane každému, kdo prohlásí, že jsem temná družka!“

„A Alviarin,“ dodala napjatým hlasem Leana. „A Alviarin!“

„Bála jsem se, že mě vycítí,“ pokračovala Siuan, „ale teď není nic, co by mohly ucítit. Zdá se, že je to výhoda, když jsi... utišená.“ Leana rozzlobeně trhla hlavou a Siuan řekla: „Musíme využít všech výhod, které najdeme. A buď za ně vděčná.“ – To poslední znělo, jako by chtěla přesvědčit sama sebe.

Za vzdáleným rohem zmizel i poslední strážce a Min polkla knedlík, co měla v krku. „O výhodách si můžem popovídat později,“ zachraptěla a odmlčela se, aby mohla polknout znovu. „Teď jenom dojdeme ke koním. Tohle muselo být to nejhorší.“

A opravdu, když spěšně vyšly z Věže do poledního slunce, zdálo se, že to nejhorší muselo pominout. K bezmračnému nebi východně na věžových pozemcích stoupal sloup dýmu, což byla jediná známka potíží. V dálce se pohybovaly skupinky mužů, ale na tři ženy, chvátající kolem knihovny, postavené jako mohutné vlny zamrzlé v kameni, se žádný z mužů ani nepodíval. Stezka vedla hlouběji na pozemek Věže a na západ, do porostu dubů a vždyzelenů, který klidně mohl být daleko od města. Min se šlo lehčeji, když našla tři nasedlané koně, stále uvázané tam, kde je s Laras nechaly, na malé mýtině obklopené kalinami a břízami.

Siuan ihned zamířila ke statné kosmaté klisně o dvě dlaně menší než ostatní koně. „Vhodný oř za současných okolností. A vypadá klidněji než druzí dva. Já nikdy neuměla pořádně jezdit.“ Pohladila klisnu po nose, a ta se jí otřela o dlaň. „Jak se jmenuje, Min? Víš to?“

„Bela. Patří –“

„Její kůň.“ Zpoza širokého kmene břízy vystoupil Gawyn s rukou položenou na dlouhém jílci svého meče. Krev na jeho obličeji vytvářela přesně ten vzor, který u něj Min viděla onen první den v Tar Valonu. „Věděl jsem, že musíš mít něco za lubem, Min, když jsem uviděl jejího koně.“ Rudozlaté vlasy měl slepené krví a modré oči napůl zastřené, ale blížil se k nim plavně, vysoký muž s kočičím půvabem. Jako kočka blížící se k myším.

„Gawyne,“ začala Min, „my –“

Jeho meč vylétl z pochvy a srazil Siuan kapuci dozadu. Ostrý hrot jí Gawyn opřel o hrdlo, a to vše udělal mnohem rychleji, než ho Min stačila sledovat. Siuan se slyšitelně zadrhl dech v hrdle. Stála tu úplně nehybně, vzhlížela k němu a navenek byla stejně vyrovnaná, jako by ještě nosila štólu.

„Ne, Gawyne!“ vydechla Min. „To nesmíš!“ Udělala krok k němu, ale on mávl volnou rukou, aniž se na ni podíval, a Min se zastavila. Gawyn byl nastražený jako stlačená pružina, připravený vyrazit libovolným směrem. Min si všimla, že Leana si posunula plášť tak, aby jí zakrýval ruku, a modlila se, aby ta žena nebyla natolik hloupá a vytáhla nůž.

Gawyn si prohlížel Siuaninu tvář a pak pomalu kývl. „Jsi to ty. Nebyl jsem si jistý, ale jsi. Tenhle... převlek nemůže –“ Zdánlivě se ani nepohnul, ale Siuan se náhle rozšířily oči, jako by se jí ostrý hrot přitiskl víc ke kůži. „Kde je moje sestra a Egwain? Co jsi s nimi udělala?“ Min nejvíc děsilo, víc než jeho krví pokrytá tvář a zpola skelnaté oči, než jeho tělo napjaté tak, až se skoro třásl, než zpola zvednutá ruka, jako by na ni zapomněl, nejvíc ji děsilo, že vůbec nezvedl hlas, že do něj nevkládal žádné city. Mluvil jenom unaveně, unaveněji, než Min kdy koho slyšela mluvit.

Siuanin hlas byl skoro stejně neutrální. „Poslední zpráva, kdy jsem o nich slyšela, říkala, že jsou v bezpečí a v pořádku. Nemůžu říci, kde jsou teď. Chceš raději, aby byly tady, uprostřed tohoto šílenství?“

„Žádné hry se slovy,“ pravil tiše. „Řekni mi, kde jsou, a jasně, abych poznal, že mluvíš pravdu.“

„V Illianu,“ řekla Siuan bez váhání. „Přímo ve městě. Studují u Aes Sedai jménem Mara Tomanes. Měly by být stále tam.“

„Takže ne v Tearu,“ zamumlal. Chvíli to zřejmě promýšlel. Náhle řekl: „Povídá se, že jsi temná družka. To by znamenalo černá adžah, že?“

„Jestli tomu opravdu věříš,“ prohlásila Siuan klidně, „tak mi setni hlavu.“

Min skoro vykřikla, jak se mu ruka na jílci sevřela, až mu zbělely klouby. Pomalu natáhla ruku a položila mu prsty na natažené zápěstí, dávajíc pozor, aby ho ani nenapadlo, že chce udělat něco jiného, než se ho jen dotknout. Bylo to, jako by se dotkla kamene. „Gawyne, mě znáš. Nemůžeš si myslet, že bych pomáhala černým adžah.“ Jeho oči od Siuaniny tváře neuhnuly, ani nemrkl. „Gawyne, Elain ji podporuje, i všechno to, co kdy udělala. Tvoje vlastní sestra, Gawyne.“ Stále byl jako kámen. „Egwain jí taky věří, Gawyne.“ Jeho zápěstí pod jejími prsty se zachvělo. „To přísahám, Gawyne. Egwain jí věří.“

Gawyn na ni mrkl, ale hned se vrátil k Siuan. „Proč bych ji neměl odtáhnout zpátky za krk? Řekni mi jeden důvod.“

Siuan jeho pohled opětovala s mnohem větším klidem, než cítila Min. „Můžeš to udělat, a já bych se nejspíš nevzmohla na větší odpor než kotě. Včera jsem byla jednou z nejmocnějších žen na světě. Možná i ta nejmocnější. Králové a královny by přišli, kdybych je povolala, i kdyby sebevíc nenáviděli Věž a vše, za čím stojí. Dneska se obávám, že večer nejspíš nebudu mít co jíst a že budu muset spát pod keřem. Během jednoho dne jsem se z nejmocnější ženy na světě stala ženou, která doufá, že najde statek, kde by si mohla vydělat na živobytí prací na poli. Ať už si myslíš, že jsem provedla cokoliv, není to dostatečný trest?“

„Možná,“ připustil po chvíli. Min si zhluboka vydechla úlevou, když jediným plavným pohybem vrátil meč do pochvy. „Ale proto tě jít nenechávám. Elaida by ti ještě mohla nechat setnout hlavu, a to já nemohu dovolit. Chci, aby to, co víš, bylo dostupné, kdybych to náhodou potřeboval.“

„Gawyne,“ řekla Min, „pojeď s náma.“ Strážci cvičený šermíř by mohl být v nadcházejících dnech užitečný. „Tak ji budeš mít po ruce, aby ti odpovídala na otázky.“ Siuan na ni mrkla, aniž by však přestala sledovat Gawyna, a netvářila se nijak rozhorleně. Min však přesto naléhala dál. „Gawyne, Egwain a Elain jí věří. Copak jí nemůžeš uvěřit taky?“

„Nežádej víc, než mohu dát,“ řekl Gawyn tiše. „Doprovodím vás k nejbližší bráně. Beze mne se tam nikdy nedostanete. Víc udělat nemohu, Min, a už tak je to víc, než bych měl. Je na tebe vydán zatykač, věděla jsi to?“ Znovu se vrátil pohledem k Siuan. „Jestli se jim něco stane,“ řekl bezvýrazným hlasem, „totiž Egwain nebo mé sestře, tak si tě najdu, ať se schováš kdekoliv, a zajistím, aby se to stejné stalo i tobě.“ Náhle poodešel o pár kroků dál, zastavil se s rukama zkříženýma na prsou a hlavou sklopenou, jako by již pohled na ně déle neunesl.

Siuan zpola zvedla ruku k hrdlu. Tam, kde předtím spočíval hrot meče, měla na světlé kůži tenkou červenou čárku. „Byla jsem se sílou příliš dlouho,“ vydechla poněkud nejistě. „Už jsem zapomněla, jaké to je stát proti někomu, kdo tě může přetrhnout jako hada.“ Tehdy se zadívala na Leanu, jako by ji viděla vůbec poprvé, a dotkla se vlastní tváře, jako by si nebyla jistá, jak vlastně vypadá. „Podle toho, co jsem četla, chvíli potrvá, než se to ztratí, ale třeba s tím mělo něco společného Elaidino hrubé zacházení. Nazval to převlekem, a možná to tak i poslouží.“ Neohrabaně se vyšplhala Bele na hřbet a s otěžemi zacházela, jako by byla kosmatá kobylka ohnivý hřebec. „Další výhoda, zdá se, být... Musím se to naučit vyslovovat bez mrknutí. Byla jsem utišena.“ Pronesla ta slova pomalu a přesně a pak kývla. „Tak. Jestli se dá soudit podle Leany, tak jsem ztratila dobrých patnáct let, možná víc. Znala jsem ženy, které by za něco takového zaplatily cokoliv. Třetí výhoda.“ Mrkla na Gawyna. Ten k nim pořád stál zády, ale ona stejně ztišila hlas. „Spolu s jistou volnější řečí, dejme tomu? Na Maru jsem si nevzpomněla celá léta. Je to přítelkyně z dětství.“

„Teď budete stárnout jako my ostatní?“ zeptala se Min, když lezla na koně. Lepší než mít připomínky ke lži. Měla by si zapamatovat, že teď může lhát. Leana obratně nasedla na třetí klisnu a provedla ji v kruhu, aby zjistila, jaký má krok. Určitě už na koni jezdívala.

Siuan potřásla hlavou. „To opravdu nevím. Žádná utišená žena nežila dost dlouho, aby to zjistila. Já to ale mám v úmyslu.“

„Chcete odjet,“ zeptal se Gawyn drsně, „nebo tu sedět a mluvit?“ Aniž by počkal na odpověď, vykročil mezi stromy.

Ženy pobídly své kobylky za ním. Siuan si stáhla kapuci hluboko do čela, aby zakryla svou tvář. Převlek nepřevlek, zřejmě nehodlala nic riskovat. Leana si tu svoji stáhla, jak nejhlouběji to šlo. Min je po chvíli napodobila. Elaida chtěla zatknouty ji? To znamenalo, že ví, že „Elmindreda“ je Min. Jak dlouho to ta ženská ví? Jak dlouho kolem Min chodila a myslela si, jak dobře je schovaná, zatímco ji Elaida pozorovala a pošklebovala se jí, jak je hloupá? Při tom pomyšlení se zachvěla.

Když na štěrkem vysypaném chodníčku dohonily Gawyna, objevilo se asi dvacet či víc mladých mužů. Šli přímo k nim, někteří snad jen o pár let starší než on, jiní teprve nedávno odrostli dětským střevíčkům. Min tušila, že někteří z nich se ještě nemusejí holit, alespoň ne pravidelně. Všichni však měli u pasu nebo na zádech meče a tři nebo čtyři i prsní pancíře. Nejeden měl na těle zakrvácený obvaz a většina měla šaty postříkané krví. A všichni měli ten stejný, strnulý pohled jako Gawyn. Při pohledu na něj se zastavili a pravou pěstí se udeřili do prsou. Gawyn jim na jejich pozdrav bez zpomalení jen kývl a mladí muži se zařadili za trojici koní.

„Žáci?“ zamumlala Siuan. „Ti se taky zúčastnili bojů?“

Min kývla, ale tvářila se dál bezvýrazně. „Říkají si Molodci.“

„Vhodné jméno,“ povzdechla si Siuan.

„Někteří jsou ještě skoro děti,“ dodala Leana.

Min jim nehodlala vykládat, že je strážci modrých a zelených adžah chtěli osvobodit dřív, než je utiší, a byli by mohli uspět, kdyby Gawyn nebyl pozvedl žáky, také „děti", a nevedl je do Věže, aby to zarazil. Boje to byly nejkrvavější, žáci proti učitelům, bez slitování, bez ústupků.

Vysoká, bronzem obitá Alindrellská brána byla otevřená, ale přísně hlídaná. Někteří strážní měli na prsou plamen Tar Valonu. Jiní měli kabátce dělníků a různorodou sbírku pancířů a přileb. Strážní a chlapíci, co přišli převlečení za zedníky. Všichni vypadali tvrdě a schopně, zvyklí na své zbraně, ale drželi se dál od sebe a jedni na druhé pohlíželi s nedůvěrou. Z řady věžových strážných vystoupil prošedivělý důstojník s rukama zkříženýma na prsou a díval se, jak se blíží Gawyn s ostatními.

„Psací potřeby!“ vyštěkl Gawyn. „Rychle!“

„No, vy musíte být ti Molodci, co jsme o nich tolik slyšeli,“ pravil prošedivělý důstojník. „Jste pěkná banda zatracenejch mladech kohoutků, ale já mám rozkaz, že nikdo neopustí pozemky Věže. Podepsaný samotným amyrlininým stolcem. Kdo si myslíš, že jsi, aby ses tomu stavěl na odpor?“

Gawyn pomalu zvedl hlavu. „Jsem Gawyn Trakand z Andoru,“ řekl tiše. „A hodlám zařídit, aby tyto ženy odešly, nebo abyste vy zemřeli.“ Ostatní Molodci zatím postoupili za něj a rozestoupili se, aby mohli čelit strážným s rukama na mečích, ani nemrkli, a nejspíš jim vůbec nezáleželo na tom, že stojí proti přesile.

Prošedivělý muž nejistě přešlápl a jeden z dalších strážných zabručel: „To je ten, co prej zabil Hammara a Coulina.“

Důstojník po chvíli trhl hlavou směrem ke strážnici a jeden ze strážných vběhl dovnitř a vrátil se s psací podložkou, kde v mosazném držátku v rohu hořel kousek červeného pečetního vosku. Gawyn ho nechal držet podložku, zatímco zuřivě psal.

„Tohle vás dostane přes stráže na mostě,“ řekl, a nechal pod svůj podpis skápnout červený vosk. Do kapky pak pevně vtiskl pečetní prsten.

„Tys zabil Coulina?“ zeptala se Siuan studeným hlasem, jenž by se byl hodil pro její dřívější úřad. „A Hammara?“

Min pokleslo srdce. Mlč, Siuan! Pamatuj, kdo jsi teď, a mlč!

Gawyn se ke trojici žen prudce otočil a oči měl jako modrý oheň. „Ano,“ zachraptěl. „Byli to mí přátelé a já si jich vážil, ale postavili se na stranu... Siuan Sanche, a já jsem musel –“ Náhle strčil papír se svou pečetí Min do ruky. „Jděte! Jděte, než si to rozmyslím!“ Plácl její kobylku po zadku, a když ta proskočila otevřenou bránou, vrhl se dozadu a plácl i druhé dvě. „Jděte!“

Min vedla koně přes velké náměstí kolem Věžových pozemků rychlým klusem, a Siuan a Leana ji těsně následovaly. Náměstí bylo prázdné, stejně jako ulice za ním. Zvonění podkov jejich koní na dláždění se hluše odráželo ode zdí. Ti, co ještě neuprchli z města, se schovávali.

Min si za jízdy prohédla Gawynův dokument. V hrudce červeného vosku byl otištěn útočící kanec. „Tady jenom stojí, že máme povolení odejít. Mohly bychom to použít i k tomu, abychom se dostaly na loď, stejně jako u mostů.“ Zdálo se moudré vydat se cestou, kterou nikdo nepředpokládá. Dokonce ani Gawyn ne. Min si sice nemyslela, že by opravdu změnil názor, ale jeho duševní rovnováha teď byla velice křehká, byla připravená se při špatném úderu rozbít.

„To je docela dobrý nápad,“ poznamenala Leana. „Vždy jsem si mysela, že z těch dvou je nebezpečnější Galad, ale už si nejsem jistá. Hammar a Coulin...“ Zachvěla se. „Loď nás dostane dále rychleji, než dokážou tihle koně.“

Siuan zavrtěla hlavou. „Většina Aes Sedai, které uprchly, musela určitě přejít přes mosty. To je nejrychlejší cesta z města, když vás někdo pronásleduje, je to rychlejší než čekat, než posádka lodi odrazí od břehu. Musím zůstat poblíž Tar Valonu, jestli je mám sebrat.“

„Ony za tebou nepůjdou,“ namítla Leana zcela jasným, významuplným hlasem. „Už nemáš na štólu právo. Dokonce ani na šátek a prsten.“

„Možná už nenosím štólu,“ opáčila Siuan stejně důrazně, „ale pořád vím, jak připravit posádku k bouři. A jelikož už nemohu nosit štólu, musím dohlédnout na to, aby na moje místo zvolily vhodnou ženu. Nedovolím Elaidě, aby jí prošlo říkat si amyrlin. Musí tu být někdo, kdo je velice silný, někdo, kdo vidí věci správně.“

„Takže ty chceš jít a pomáhat tomu... Drakovi!“ štěkla Leana.

„Co jiného bys chtěla, abych udělala? – Stočila se do klubíčka a umřela?“

Leana se otřásla, jako by jí Siuan uštědřila políček, a potom jely dlouho mlčky. Všechny ty úžasné budovy kolem, jako větrem ošlehané útesy a vlny a velká hejna ptáků, se děsivě tyčily nad jejich hlavami, když v ulicích kromě nich nebylo živé duše, jen jediný chlapík, který se před nimi vynořil zpoza rohu, a pak přebíhal ode dveří ke dveřím, jako by pro ně zajišťoval cestu. Prázdnotu však nijak neumenšil, jen ji zdůraznil.

„Co ještě můžeme dělat?“ prohodila nakonec Leana. Jela teď zhroucená v sedle jako pytel zrní. „Cítím takovou... prázdnotu. Prázdnotu.“

„Najdi si něco, čím ji vyplnit,“ řekla jí pevně Siuan. „Cokoliv. Vař pro hladové, starej se o nemocné, najdi si manžela a vychovávej děti. Já hodlám dohlédnout na to, aby tohle Elaidě neprošlo. Skoro bych jí dokázala i odpustit, kdyby doopravdy věřila, že jsem ohrozila Věž. Skoro bych mohla. Skoro. Ale ona byla plná závisti ode dne, kdy jsem povýšila na amyrlinin stolec místo ní. To ji pohánělo stejně jako co jiného, a proto ji hodlám svrhnout. Tohle naplňuje mne, Leano. To a skutečnost, že Rand al’Thor jí nesmí padnout do rukou.“

„To možná bude stačit.“ Žena s měděnou pletí mluvila pochybovačně, ale pak se narovnala. Rozdíl mezi tím, jak zkušeně seděla v sedle a jak se Siuan nejistě kymácela na mnohem menší kobyle, působil, že vypadala jako vůdce. „Ale jak vůbec začneme? Máme tři koně, šaty, co máme na sobě, a to, co má Min ve váčku. To těžko stačí na to, abychom mohly vyzvat Věž.“

„Jsem ráda, že ses nerozhodla pro manžela a domov. Najdeme další –“ Siuan se ušklíbla. „Najdeme Aes Sedai, které uprchly, najdeme, co potřebujeme. Možná máme víc, než si myslíš, Leano. Min, co stojí v tom průvodním listu, který nám dal Gawyn? Zmiňuje se tam o třech ženách? Co? Rychle, děvče.“

Min se na ni zlobně zamračila. Siuan hleděla na přebíhajícího muže před nimi. Byl to velký muž s tmavými vlasy, oblečený dobře, ale prostě, v usedlých hnědých odstínech. Ta žena mluvila, jako by stále byla amyrlin. No, chtěla jsem přece, aby znovu našla páteř, ne?

Siuan se obrátila a zadívala se na ni těma pronikavýma modrýma očima, které kupodivu nebyly o nic méně zastrašující než kdy dřív. „‚Nositelům je dovoleno opustit Tar Valon na mou zodpovědnost,‘“ ocitovala Min spěšně zpaměti. „‚Kdo jim bude bránit, bude se zodpovídat mně.‘ Podepsán –“

„Znám jeho jméno,“ štěkla Siuan. „Pojeďte za mnou.“ Pobídla Belu patami a málem spadla, když kosmatá kobylka zrychlila do pomalého cvalu. Ale udržela se v sedle, i když se v něm neohrabaně natřásala, a kopala Belu, pobízejíc ji k větší rychlosti.

Min si vyměnila překvapený pohled s Leanou a potom obě vyrazily cvalem za Siuan. Muž se ohlédl po dusotu kopyt a sám se také rozběhl, ale Siuan zatočila s Belou před něho a on se od kobylky se zavrčením odrazil. Min k nim dorazila právě včas, aby slyšela Siuan říkat: „Nenapadlo by mě, že tě potkám tady, Logaine.“

Min otevřela ústa. Byl to on. Ty zoufalé oči a kdysi hezká tvář lemovaná tmavými vlasy, kroutícími se mu na širokých ramenou, se nedaly s ničím zaměnit. Právě ten, koho potřebovaly najít. Muže, kterého Věž chtěla nejspíš stejně tolik jako Siuan.

Logain klesl na kolena, jako by ho unavené nohy již déle neunesly. „Teď už nemůžu nikomu ublížit,“ řekl unaveně a hleděl na dlažbu pod Belinými kopyty. „Jen jsem se chtěl dostat pryč, někde v klidu zemřít. Kdybys jen věděla, jaké to je, ztratit...“ Leana ho rozzlobeně šlehla otěžemi, když se odmlčel, ale on pokračoval, aniž si toho zřejmě všiml. „Mosty hlídají. Nikoho nepustí na druhou stranu. Neznají mě, ale stejně mě nepustí. Vyzkoušel jsem všechny.“ Náhle se zasmál, unaveně, ale jako by to přesto bylo legrační. „Vyzkoušel jsem je všechny.“

„Myslím,“ podotkla Min opatrně, „že bychom měly jet. On se nejspíš chce vyhnout těm, kteří ho musejí hledat.“ Siuan na ni vrhla pohled, při němž Min málem zacouvala i s koněm, ledové oči a pevná brada. Vůbec by nebylo nic hrozného na tom, kdyby ta žena zase byla trochu nejistá, jako to předvedla předtím.

Velký muž zvedl hlavu a podíval se z jedné na druhou. Pomalu se zamračil. „Vy nejste Aes Sedai. Kdo jste? Co chcete ode mne?“

„Já jsem žena, která tě může dostat z Tar Valonu,“ sdělila mu Siuan. „A možná ti dát šanci, jak oplatit červeným adžah. Určitě bys chtěl dostat šanci splatit těm, které tě zajaly, že ano?“

Muž se zachvěl. „Co musím udělat?“ zeptal se pomalu.

„Pojď za mnou,“ odvětila Siuan. „Pojď za mnou a pamatuj, že já jsem jediná osoba na celém světě, která ti dá možnost se pomstít.“

On je pozoroval, s nakloněnou hlavou a stále na kolenou, prohlédl si každou tvář, a pak se, s očima upřenýma na Siuan, zvedl. „Jsem tvůj člověk,“ pronesl prostě.

Na Leaně byla vidět stejná nevíra, jakou cítila Min. K čemu, pod Světlem, mohla Siuan využít muže pochybného duševního zdraví, který se falešně prohlásil za Draka Znovuzrozeného? Přinejmenším je mohl okrást o jednoho koně! Min si všimla, jak je vysoký, jak má široká ramena, a napadlo ji, že by asi měly mít nože připravené. Náhle, na chvíli, se mu kolem hlavy zase objevila ta zlatá a modrá aura, hovořící o přicházející slávě stejně jistě, jako když ji u něho viděla poprvé. Min se zachvěla. Vidění. Obrazy.

Ohlédla se přes rameno na Věž, silné bílé kopí dominující městu, pevnou a celou, a přesto rozbitou, jako by tu ležela v troskách. Na chvíli si dovolila pomyslet na obrazy, které spatřila jen na okamžik se mihnout kolem Gawynovy hlavy. Gawyn klečící se skloněnou hlavou u nohou Egwain, a Gawyn lámajíci Egwain krk, nejdřív jedno, pak druhé, jako by budoucnost mohla přinést obojí.

Věci, které vídávala, bývaly zřídkakdy tak jasné jako tyto dva obrazy, a ona ještě nikdy neviděla, že by se jeden obraz měnil ve druhý a zase zpátky, jako by ani vidina nepoznala, co se doopravdy stane. Horší bylo, že téměř s jistotou cítila, že právě to, co dneska udělala, obrátilo Gawyna na cestu k těmto dvěma možnostem.

I přes jasně svítící slunce se zachvěla. Co se stalo, stalo se. Ohlédla se na obě Aes Sedai – bývalé Aes Sedai – jež teď obě sledovaly Logaina, jako by to byl cvičený pes, zuřivý, možná nebezpečný, ale užitečný. Siuan a Leana zamířily k řece a Logain šel mezi nimi. Min je o něco pomaleji následovala. Světlo, doufám, že to za to stálo.