Stín se šíří

24 Rhuidean

Hladký oblázek, který měl Mat v ústech, už nepomáhal tvorbě slin, což trvalo delší dobu. Mat jej nakonec vyplivl, dřepl si vedle Randa a zadíval se na vzdouvající se šedou stěnu asi třicet kroků před nimi. Mlha. Mat doufal, že tam aspoň bude chladněji než tady. A taky by ocenil trochu vody. Rty měl celé rozpraskané. Stáhl si šátek, který měl kolem hlavy, a otřel si obličej, ale potu nebylo ani tolik, aby zvlhčil šátek. Už v něm nezůstalo dost vlhkosti, aby propotil kus látky. Našel si vhodné místo a posadil se. Nohy v botách měl jako vařené vuřty. Vlastně se celý cítil tak nějak uvařený. Mlha se táhla doleva a doprava víc než míli a tyčila se jim na hlavami jako vysoký útes. Útes z husté mlhy uprostřed pustého, rozpáleného údolí. Musela tam být voda.

Proč se neodpaří? Tahle část se mu nelíbila. Přivedlo ho sem to, že si zahrával s jedinou silou, a teď se s ní zřejmě bude muset potýkat dál. Světlo, chci se zbavit jediné síly a Aes Sedai. Ať shořím, to chci! Cokoliv, jen aby nemusel myslet na to, že musí vstoupit do té mlhy, aspoň ještě chviličku. „To byla ta Egwainina aielská kamarádka, co jsem ji viděl utíkat,“ zachraptěl. Utíkat! V tomhle vedru. Z pouhého pomyšlení na běh ho nohy rozbolely ještě víc. „Aviendha. Nebo jak se to vůbec jmenuje.“

„Když to říkáš,“ utrousil Rand, který studoval mlhu před nimi. Mluvil, jako by měl plná ústa prachu, obličej měl spálený a i v podřepu se jaksi nejistě kymácel. „Ale co by dělala tady dole? A nahá?“

Mat to nechal být. Rand ji neviděl – od chvíle, kdy se dostali dolů, téměř neodtrhl oči od převalující se mlhy – a nevěřil, že ji Mat viděl. Běžela jako šílená a jim dvěma se vyhnula širokým obloukem. Mat měl dojem, že mířila do téhle divné mlhy. Rand zřejmě nedychtil o nic víc vstoupit než Mat. Mata napadlo, jestli vypadá taky tak hrozně jako Rand. Dotkl se tváře a trhl sebou. Čekal to.

„To tady zůstaneme celou noc? Tohle údolí je pěkně hluboký. Za pár hodin tady bude tma jako v pytli. Možná se kapku ochladí, ale já bych určitě nechtěl potkat zvířata, co se po tomhle místě potloukají v noci. Nejspíš to budou lvi. Slyšel jsem, že tady v Pustině lvi žijí.“

„Jsi si jistý, že tohle chceš, Mate? Slyšels, co říkaly moudré. Můžeš tam umřít nebo zešílet. Ještě se klidně můžeš vrátit ke stanům. Nechal jsi Oku na sedle láhve s vodou i měch.“

Mat si přál, aby mu to Rand nepřipomínal. Nejlepší bylo na vodu vůbec nemyslet. „Ať shořím, ne, nechci se vrátit. Musím tam jít. A co ty? Nestačí ti být tím zatraceným Drakem Znovuzrozeným? Musíš se taky stát prokletým náčelníkem aielskýho kmene? Proč jsi tady?“

„Musím tu být, Mate. Musím.“ Z jeho vyprahlého hlasu čišela odevzdanost, ale také něco jiného. Náznak dychtivosti. Ten chlap je opravdu šílený. On to chce udělat.

„Rande, možná je to odpověď, kterou dávají každýmu. Totiž ti hadí lidi. Jdi do Rhuideanu. Možná tady vůbec nemusíme být.“ Nevěřil tomu, ale s tou mlhou, která mu zírala do tváře...

Rand k němu otočil hlavu, ale nic neřekl. Nakonec pravil: „Mně se o Rhuideanu ani nezmínili, Mate.“

„Ó, ať shořím,“ zamumlal Mat. Chtěl si nějak najít cestu zpátky k tomu zkroucenému dveřnímu rámu v Tearu. Nepřítomně vytáhl z kapsy zlatou tarvalonskou marku, převalil ji mezi prsty a vrátil ji zpátky. Ti hadí lidé mu budou muset dát pár odpovědí, ať už budou chtít nebo ne. Nějak.

Bez dalšího slova se Rand zvedl a na nejistých nohou vykročil k mlze. Pohled upíral přímo před sebe. Mat si pospíšil za ním. Ať shořím, já tohle nechci udělat.

Rand se rovnou vrhl do mlhy, ale Mat váhal, než ho následoval. Tu mlhu musela přece jen udržovat jediná síla, když její okraj přímo bublal, aniž však postoupil dopředu či se stáhl dozadu. Zatracená jediná síla a ani jediná zatracená jiná možnost. První krok byl požehnanou úlevou, přechod do chladu a vlhka. Mat otevřel ústa, aby se mu vlhkost dostala na jazyk. Další tři kroky, a začal si dělat starosti. Viděl si tak tak na špičku nosu, jinak bylo vše beztvaře šedé. Nerozeznal dokonce ani stín, který by mohl být Randem.

„Rande?“ Ten zvuk snad ani nevyšel z jeho úst, šero jej pohltilo dřív, než se dostal k Matovým uším. Dokonce si ani nebyl jist, kterým směrem jde. Vepředu mohlo číhat cokoliv. Nebo pod nohama. Neviděl si ani na nohy. Mlha ho od pasu dolů dokonale zakrývala. Mat přesto zrychlil krok. A náhle stál vedle Randa v podivném světle, které nevrhalo žádný stín.

Mlha vytvářela ohromnou dutou kupoli zakrývající slunce, jejíž bublající vnitřní povrch vydával světlé, ostře modré světlo. Rhuidean nebyl ani tak velký jako Tear nebo Caemlyn, ale prázdné ulice byly široké jako kdekoliv jinde, se širokými pásy holé hlíny uprostřed, jako by tu kdysi rostly stromy, a velkými kašnami se sochami. Ulice lemovaly velikánské budovy, zvláštní paláce s rovnými stěnami z mramoru, křišťálu a broušeného skla, desítky sáhů vysoká schodiště či holé stěny. Nikde nebyla vidět žádná menší stavba, nic, co by mohla být prostá krčma, zájezdní hostinec nebo stáj. Jen ohromné paláce s lesklými sloupy přes dvacet loktů silnými, zvedající se na stovky kroků v červené, bílé či modré barvě, a úžasné věže, fiály i spirálové vížky, některé dokonce pronikaly do mraků nahoře.

Přes všechnu tu velkolepost město nikdy nebylo dokončeno. – Mnoho z těch nádherných budov končilo zubatou linkou nedokončené stavby. Barevné sklo v některých oknech tvořilo obrazy: vyrovnané, majestátní muže a ženy přes deset sáhů na výšku, východ slunce i noční oblohu plnou hvězd. Jiná okna tu zela prázdná. Město bylo nedokončené a dávno opuštěné. V žádné kašně nešplouchala voda. Město halilo ticho stejně dokonale jako mlžná kupole. Bylo tu mnohem chladněji než venku, ale stejně sucho. Pod nohama na světlých hladkých dlažebních kamenech jim skřípal prach.

Mat přesto doklusal k nejbližší kašně, jen pro jistotu, a naklonil se přes do pasu vysoký okraj. Tři nahé ženy, dvakrát vyšší než on a podpírající podivnou rybu se širokou tlamou, tu shlížely do zaprášené nádrže, v níž bylo stejně sucho jako v jeho ústech.

„Ovšem,“ promluvil za ním Rand. – „Mělo mě to napadnout dřív.“

Mat se ohlédl přes rameno. „Co tě mělo napadnout?“ Rand zíral na kašnu a otřásal se tichým smíchem. „Jen se drž, Rande. V poslední minutě ses nemohl zbláznit. Co tě mělo napadnout?“

Duté zabublání přitáhlo Matovu pozornost zpátky ke kašně. Rybě se z tlamy náhle vyřinula voda proudem silným, jako měl nohu. Mat přelezl do nádrže a rychle se postavil pod proud vody, zvrátil hlavu dozadu a otevřel ústa. Chladná, sladká voda, dost studená, aby ho to roztřáslo, a sladší než víno. Promáčela mu vlasy, kabátec i spodky. Mat pil, až měl dojem, že se utopí, a nakonec se dopotácel o kousek vedle a lapaje po dechu se jedné kamenné ženě opřel o nohu.

Rand tu pořád stál a civěl na kašnu, obličej měl zarudlý a rty rozpraskané. Tiše se smál. „Žádná voda, Mate. Říkaly, že si nesmíme přinést vodu, ale neříkaly nic o tom, co tu už je.“

„Rande? Ty se nenapiješ?“

Rand sebou trhl, pak vkročil do nádrže, v níž teď bylo po kotníky vody, a s cákáním se dobrouzdal k místu, kde stál Mat. Napil se stejně, se zavřenýma očima a obličejem zvednutým, aby mu na něj mohla téci voda.

Mat ho ustaraně sledoval. Nebyl úplně šílený, ještě ne. Ale jak dlouho by tam Rand stál a smál se, zatímco by mu žízeň měnila hrdlo v kámen, kdyby byl Mat nepromluvil? Mat nechal Randa stát ve vodě a vylezl z kašny. Voda se mu dostala i do bot. Mat si čvachtání nevšímal, nebyl si totiž jist, zda by si pak dokázal boty obout, kdyby si je teď zul. Kromě toho to bylo příjemné.

Hleděl na město a uvažoval, co tu vlastně dělá. Ti lidé říkali, že jinak zemře, ale stačilo jen vstoupit do Rhuideanu? Musím tu taky něco udělat? A pokud ano, tak co?

Zpola dokončené paláce v blankytném světle nevrhaly na prázdné ulice žádný stín. Mata zasvědilo mezi lopatkami. Všechna ta prázdná okna jako by na něj zírala, jakož i všechny zubaté okraje opuštěných zdí. Tam se mohlo skrývat cokoliv, a v paláci, jako byly tyhle, mohlo být cokoliv... Zatraceně naprosto cokoliv. Přál si, aby měl aspoň svoje nože v botách. Ale ty ženské, ty moudré, na něj zíraly, jako by přesně věděly, co před nimi skrývá. A mohly usměrňovat, jedna nebo všechny čtyři. Nebylo moudré rozzlobit ženu, která mohla usměrňovat, aspoň pokud jste se tomu mohli vyhnout. Ať shořím, jestli se dokážu zbavit Aes Sedai, už nikdy o nic nepožádám. No, aspoň hodně dlouho. Světlo, rád bych věděl, jestli se tu něco skrývá.

„Srdce musí být tímhle směrem, Mate.“ Rand také lezl z kašny a kapala z něj voda.

„Srdce?“

„Moudré říkaly, že musím jít do srdce Rhuideanu. Musely tím myslet střed města.“ Rand se ohlédl na kašnu a proud vody se náhle ztenčil v čůrek, a pak se zastavil i ten. „Tam dole je celý oceán sladké vody. Hluboko. Tak hluboko, že jsem ho skoro nenašel. Kdybych ji dokázal vyvést nahoru... Ale není nutné jí plýtvat. Až budeme odcházet, můžeme se na cestu znovu pořádně napít.“

Mat nejistě přešlápl. Blázne! Odkud sis myslel, že to pochází? Ovšemže musel zatraceně usměrňovat. Copak sis vážně myslel, že to prostě jen tak začalo téct po Světlo ví jak dlouhé době? „Střed města. Ovšem. Jdi první.“

Drželi se uprostřed těch širokých ulic a kráčeli vedle holých pásů hlíny, kolem dalších vyschlých kašen, z nichž některé měly v nádržce sochy, jiné jen kamennou nádržku a mramorový podstavec tam, kde by měly sochy stát. Ve městě nebylo nic rozbité, jenom... nedokončené. Paláce se tyčily po obou stranách ulic jako útesy. Uvnitř musely být nějaké věci. Možná nábytek, pokud nezetlel. Možná zlato. Nože. Nože by v tak suchém vzduchu určitě nezrezivěly bez ohledu na to, jak dlouho by tu byly.

Klidně by tam mohl být třeba zatracený myrddraal. Světlo, proč musím myslet zrovna na tohle? Kdyby ho tak jenom napadlo vzít si s sebou hůl, když odcházel z Kamene. Možná by byl dokázal moudré přesvědčit, že je to jenom poutnická hůl. Teď však nemělo smysl na to myslet. Strom by taky stačil, kdyby nějak mohl odseknout slušnou větev a očistit ji. Zase to kdyby. Napadlo ho, jestli se těm, kdo stavěli tohle město, podařilo tu vypěstovat nějaké stromy. Pracoval dost dlouho na statku svého otce, aby poznal dobrou hlínu, když nějakou uviděl. A tyhle pásy hlíny byly chudé, rozhodně by se tu nemohlo dařit ničemu kromě plevele, a možná ani tomu ne. Teď tedy rozhodně ne.

Když ušli asi míli, ulice náhle končila na velkém náměstí širokém asi tolik, co zatím ušli, a obklopeném těmi mramorovými a křišťálovými paláci. Překvapivě stál uprostřed rozlehlého náměstí strom, dobrých pětatřicet sáhů vysoký, jehož tlusté hlavní větve, hustě porostlé listy, pokrývaly dobrý hon zaprášených bílých dlažebních kamenů. Strom stál poblíž něčeho, co vypadalo jako soustředné kruhy z čistých třpytících se skleněných sloupů, tenkých jako jehly, ve srovnání s jejich výškou, kdy dosahovaly skoro tak vysoko, jako strom vedle. Mat by se byl určitě divil, jak tady mohl vyrůst nějaký strom, když tu nesvítilo slunce, kdyby nebyl zaneprázdněn pohledem na změť vyplňující zbytek náměstí.

Z každé ulice, kterou Mat viděl, vedla rovná cesta přímo ke kruhům, ale mezi nimi byly náhodně rozestavěny sochy v životní velikosti, i poloviční, kamenné či křišťálové nebo kovové, postavené přímo na dláždění. A všude mezi nimi byly... Nejdřív nevěděl, jak to nazvat. Plochý stříbřitý prstenec, tři sáhy v průměru a tenký jako čepel. Kuželovitý křišťálový podstavec, půl sáhu vysoký, který mohl podpírat jednu z menších soch. Lesklý černý sloup, tenký jako kopí a o nic delší, který přesto stál na jednom konci, jako by tu zapustil kořeny. A stovky dalších takových věcí, možná tisíce, všech možných tvarů, ze všech možných materiálů, stály po celém náměstí a mezi nimi nebylo víc než čtyři pět sáhů.

A právě to černé kovové kopí, tak nepřirozeně vzpřímené, mu náhle prozradilo, co to musí být. Ter’angrialy. Nebo nějaké věci, které měly co do činění s jedinou silou. Aspoň některé musely. Ten zkroucený dveřní rám ve velké sbírce v Kameni také nespadl.

Mat už byl připraven se otočit a vrátit se, ale Rand šel dál a na předměty kolem sebe se skoro ani nepodíval. Jen jednou se zastavil a zadíval se na dvě sošky, které si skoro nezasloužily místo mezi ostatními. Sošky byly tak půl lokte vysoké a zpodobňovaly muže a ženu, kdy každý v jedné ruce držel křišťálovou kouli. Rand se sklonil, snad aby se jich dotkl, ale pak se narovnal tak rychle, že si to snad Mat jen představoval.

Po chvíli ho Mat následoval a zrychlil krok, aby Randa dohonil. Čím blíž byli k těm jiskřivým sloupovým kruhům, tím byl Mat napjatější. Ty věci všude kolem měly něco společného s jedinou silou, stejně jako kruhy. Prostě to věděl. Ty nemožně vysoké a tenké sloupy v namodralém světle jiskřily, až oči přecházely. Říkali jen, že sem musím přijít. No, jsem tady. Ale o žádné zatracené síle se nezmiňovali.

Rand se zastavil tak náhle, že Mat ušel tři kroky ke kruhům, než si to uvědomil. Rand teď zíral na strom. Strom. Mat se přistihl, že jde ke stromu, jako by ho přitahoval. Žádný jiný strom neměl tyhle trojité lístky. Jen tento jediný, strom z pověstí.

„Avendesora, “ řekl Rand tiše. „Strom života. Je tady.“

Pod rozložitými větvemi Mat vyskočil, aby utrhl jeden lístek. Nataženou rukou se dostal dobrý sáh pod nejnižší větévku. Spokojil se tedy s tím, že zašel hlouběji pod tu střechu z větví a opřel se o tlustý kmen. Po chvíli se svezl do sedu. Staré báje mluvily pravdu. Cítil... Uspokojení. Mír. Pohodu. Dokonce i nohy ho přestaly bolet.

Rand se se zkříženýma nohama posadil vedle. „Začínám věřit těm příběhům. Goetham, sedící čtyřicet let pod avendesorou, aby získal moudrost. Teď tomu věřím.“

Mat se hlavou opřel o kmen. „Nevím, jestli bych věřil ptákům, že mi přinesou jídlo. Občas se musíš zvednout.“ Ale tak hodinka dvě by neuškodily. Možná ani celý den. „Stejně to nedává smysl. Jaký jídlo by ti mohli tady nosit ptáci? A jací ptáci?“

„Možná Rhuidean nevypadal vždycky takhle, Mate. Možná... já nevím. Možná tehdy rostla avendesora někde jinde.“

„Někde jinde,“ zamumlal Mat. „Mně by taky nevadilo být někde jinde.“ Ale mám takový... příjemný... pocit.

„Někde jinde?“ Rand se pootočil, aby dohlédl na vysoké tenké sloupy, zářící tak blízko. „Povinnost je těžší než hora,“ povzdechl si.

To byla součást pořekadla, které sebral v Hraničních státech. „Smrt je lehčí než peříčko, povinnost těžší než hora.“ Matovi to připadalo jako čirý nesmysl, ale Rand už vstával. Mat ho váhavě napodobil. „Co myslíš, že tam najdeme?“

„Myslím, že odsud musím jít sám,“ řekl Rand pomalu.

„Co tím myslíš?“ chtěl vědět Mat. „Došel jsem až sem, ne? Teď nestáhnu ocas mezi nohy.“ Ale jak by se mi to líbilo!

„To není tím, Mate. Jestli tam vstoupíš, vyjdeš jako náčelník kmene nebo zemřeš. Nebo vyjdeš šílený. Nevěřím, že existuje nějaká další možnost. Pokud tam nevstoupí moudrá.“

Mat zaváhal. Zemřít a žít znovu. Tohle ti haďáci říkali. Mat však nijak nehodlal zkoušet stát se kmenovým náčelníkem Aielů. Aielové by ho nejspíš prokláli oštěpy. „Necháme rozhodnout štěstí,“ řekl a vytáhl z kapsy zlatou tarvalonskou marku. „Začíná to být moje mince pro štěstí. Plamen, jdu dovnitř s tebou. Hlava, zůstanu tady.“ Rychle zlaťák vyhodil do vzduchu, než mohl Rand něco namítnout.

Nějak se mu nepodařilo peníz zachytit a mince se mu odrazila od konečku prstu, zazvonila o dláždění, dvakrát se odrazila... a zastavila se na hraně.

Mat na Randa vrhl obviňující pohled. „Tohle jsi udělal schválně? Nebo to nemůžeš ovládnout?“

„Ne.“ Mince přepadla a ukázala bezvěkou ženskou tvář obklopenou nespočetnými hvězdami. „Vypadá to, že zůstaneš tady venku, Mate.“

„Tos udělal...?“ Přál si, aby Rand přestal usměrňovat, když je poblíž. „Ó, ať shořím, jestli chceš, abych zůstal tady, tak zůstanu.“ Sebral minci a strčil si ji zpátky do kapsy. „Poslyš, ty jdi dovnitř a udělej, co to vlastně musíš udělat, a pak se vrať. Chci se odsud dostat a nehodlám tu stát věčně a točit palcema, zatímco na tebe budu čekat. A nemysli si, že tam půjdu pro tebe, tak buď laskavě opatrnej.“

„To by mě ani nenapadlo, Mate,“ řekl Rand.

Mat se na něj podezřívavě zadíval. Proč se tak kření? „Dokud je ti jasné, že tam nepůjdu. Áááá, jen si tam jdi a staň se zatraceným aielským náčelníkem. Máš na to obličej.“

„Nechoď tam, Mate. Ať se stane cokoliv, nechoď tam.“ Počkal, dokud Mat nekývne, a teprve pak se otočil k odchodu.

Mat vstal a díval se za ním, jak vstupuje mezi třpytící se sloupy. V oslnivém světle jako by okamžitě zmizel. Zrakový klam, říkal si Mat. To muselo být ono. Zatracený zrakový klam.

Vydal se kolem kruhů, držel se hodně zpátky a nahlížel dovnitř ve snaze Randa znovu zahlédnout. „Dávej zatraceně pozor, co děláš,“ křikl. „Jestli mě necháš samotnýho v Pustině s Moirain a těma zatracenýma Aielama, tak tě uškrtím. Drak nedrak!“ Po chvíli dodal: „Nepůjdu tam za tebou, jestli se dostaneš do maléru! Slyšíš mě?“ Žádná odpověď. Jestli odtamtud do hodiny nevyleze... „Je blázen, že tam vůbec chodil,“ zamumlal si pro sebe. „No, já nebudu ten, kdo za něj bude tahat slaninu z ohně. On je ten, kdo může usměrňovat. Jestli strčí hlavu do sršního hnízda, může si zatraceně usměrnit cestu ven.“ Dám mu hodinu. A pak odejde, ať už se Rand vrátí nebo ne. Prostě se otočí a odejde. Půjde prostě pryč. To udělá. Právě tohle.

To, jak tenké skleněné sloupy chytaly namodralé světlo a mnohonásobně ho odrážely zpátky, způsobovalo, že pouhý pohled na ně vyvolával bolení hlavy. Mat se odvrátil a vrátil se cestou, kterou přišel, přičemž si znepokojeně prohlížel ter’angrialy – nebo co to vlastně bylo – vyplňující náměstí. Co tu vůbec dělá? A proč?

Náhle se prudce zastavil a zahleděl se na jeden z těch podivných předmětů. Velký rám dveří z leštěné krevele, zkroucený tak, že mu při pohledu na něj klouzaly oči stranou, když se snažil přejet pohledem celý rám. Mat pomalu vykročil k rámu mezi třpytnými sloupy s mnoha ploškami vysokými jako on a nízkými zlatými rámy vyplněnými něčím, co vypadalo jako skleněné tabule, ale on si toho nevšímal, nedokázal odtrhnout oči od rámu.

Byl to ten samý. Stejná leštěná krevel, stejná velikost, stejné podivné rohy. Po obou stranách vedly nahoru tři řady trojúhelníků špičkou ukazujících k zemi. Měl je i ten v Tearu? Nemohl si vzpomenout, naposledy se nesnažil zapamatovat si všechny podrobnosti. Byl to ten samý, musel být. Možná nemohl projít znovu tamtím, ale tímhle...? Další možnost dostat se k hadím lidem a přinutit je odpovědět na pár dalších otázek.

Zašilhal do záře, jak se upřeně zadíval ke sloupům. Hodinu dal Randovi. Za hodinu by mohl touhle věcí projít a být zase zpátky a ještě by měl dosti času. Možná to pro něj nebude fungovat, když už použil dvojče této věci. Ony jsou stejné. Ale třeba to fungovat bude. Znamená to jenom se ještě jednou otřít o jedinou sílu.

„Světlo,“ zamumlal si pro sebe. „Ter’angrial. Portálový kameny. Rhuidean. Jakej rozdíl může znamenat jednou navíc?“

A prošel skrz. Skrz stěnu oslepujícího bílého světla a duněním tak silným, až pohltilo všechny zvuky.

Zamrkal, rozhlédl se kolem sebe a spolkl tu nejošklivější kletbu, jakou znal. Ať už tohle místo bylo kdekoliv, nevypadalo to tu jako předtím.

Pokroucený rám stál uprostřed ohromné komnaty, která zřejmě měla tvar hvězdy, pokud dokázal rozeznat přes les silných sloupů, z nichž jeden každý měl na sobě osm hlubokých podélných zářezů, jejichž ostré hrany byly žluté a ve světle jemně zářily. Kromě těch žlutých proužků byly uhlově černé a zvedaly se od matné bílé podlahy do ponurého šera vysoko nahoře, kde se ztrácely dokonce i jejich žluté proužky. Sloupy a podlaha skoro připomínaly sklo, ale když se Mat sklonil a přejel rukou po podlaze, byla cítit jako kámen. Zaprášený kámen. Otřel si ruku do kabátce. Vzduch tu byl zatuchlý a jeho stopy v prachu byly to jediné, co jej narušovalo. Tady už velice dlouho nikdo nebyl.

Mat se zklamaně obrátil k ter’angrialu.

„Už je to tak dlouho.“

Mat se bleskově obrátil a hrábl do rukávu pro nůž, který ležel nahoře na svahu hory. Muž stojící mezi sloupy v ničem nepřipomínal hadí lidi. Při pohledu na něj Mat znovu zalitoval, že moudrým vydal i své poslední nože.

Chlapík to byl vysoký, vyšší než Aiel, a šlachovitý, ale s rameny pro tak úzký pas až příliš širokými a pletí bílou jako nejjemnější papír. Paže a holou hruď mu křižovaly řemeny ze světlé kůže obité stříbrem a ke kolenům mu visel černý kilt. Oči měl příliš velké, téměř bezbarvé, a zasazené hluboko do obličeje s úzkou bradou. Nakrátko přistřižené vybledle nazrzlé vlasy mu stály jako kartáč a přilehlé uši jako by měly nahoře náznak špičky. Muž se naklonil k Matovi, zhluboka se nadechl, a když otevřel ústa, aby do sebe nasál ještě víc vzduchu, zableskly se mu mezi rty ostré zuby. Muž silně připomínal lišku připravenou skočit na slepici zahnanou do rohu.

„Už je to tak dlouho,“ řekl a narovnal se. Hlas měl drsný, skoro jako by vrčel. „Zachováváš smlouvy a dohody? Máš u sebe železo nebo hudební nástroje nebo přístroje vytvářející světlo?“

„Nic takovýho nemám,“ odpověděl Mat pomalu. Tohle sice nebylo stejné místo, ale ten chlápek kladl přesně stejné otázky. A taky se choval stejně, jak pořád větřil. Snaží se prohrabat mými zatracenými zkušenostmi, že ano? No, aťsi. Možná mi tím taky trochu osvěží paměť. Napadlo ho, jestli snad zase nemluví starým jazykem. Nedalo se to ovládat, a jelikož to nevěděl, nedokázal to poznat. „Jestli mě můžeš vzít někam, kde mi odpovědí na pár otázek, tak mě veď. Jestli ne, tak půjdu a omlouvám se, že jsem tě vyrušil.“

„Ne!“ Ty velké bezbarvé oči podrážděně zamrkaly. „Nesmíš odejít. Pojď. Vezmu tě tam, kde můžeš najít, co hledáš. Pojď.“ Obrátil se a kýval na Mata oběma rukama. „Pojď.“

Mat se ohlédl na ter’angrial a pak ho následoval. Přál si, aby se na něj ten muž právě v té chvíli nezazubil. Možná ho chtěl uklidnit, ale ty zuby... Mat se rozhodl, že už nikdy neodevzdá všechny své nože, ani moudrým, ani samotné amyrlin.

Velké pětiúhelníkové dveře vypadaly docela jako vchod do tunelu, protože chodba za nimi měla přesně stejnou velikost a tvar a v rozích se táhly ty světle žluté proužky, na podlaze i na stropě. Zdálo se, že se táhnou donekonečna, až se ztrácely kdesi v šeré dálavě, a v pravidelných vzdálenostech byly ve stěnách další pětiúhelníkové dveře. Muž v kiltu nešel dál, dokud nebyli v chodbě oba dva, a i pak se neustále ohlížel přes rameno, jako by se chtěl ujistit, že tam Mat pořád je. Vzduch už nebyl zatuchlý, místo toho se v něm vznášel jakýsi nepříjemný pach, který Matovi cosi připomínal, ale nebyl dost silný, aby jej rozpoznal.

U prvních dveří Mat cestou kolem nahlédl dovnitř a povzdechl si. Za černými sloupy s hvězdovitým průřezem stál na matné skleněné bílé podlaze dveřní rám z leštěné krevele a od něj vedly v prachu stopy bot a ke dveřím do chodby je provázely úzké bosé nohy. Ohlédl se přes rameno. Místo aby o padesát kroků dál chodba končila v další podobné komnatě, táhla se, kam až oko dohlédlo, zrcadlový obraz toho, co leželo před ním. Matův strážce se zase tak zubatě usmál. Vypadal hladově.

Mat věděl, že po tom, co viděl na druhé straně dveřního rámu v Kameni, měl něco takového očekávat. Tam se věžičky pohybovaly z místa, kde by měly být, tam, kde logicky vůbec být nemohly. Když věže, tak proč ne komnaty. Měl jsem tam zůstat a počkat na Randa, to jsem měl udělat. Měl jsem udělat spoustu věcí. Aspoň nebude mít potíže zase ter’angrial najít, jestli jsou stejné i všechny vchody před nimi.

Nahlédl do dalšího a spatřil černé sloupy, krevelový ter’angrial a dvoje stopy v prachu. Když se muž s úzkou tváří znovu ohlédl přes rameno, Mat se na něj taky zazubil. „Jen si nemysli, žes do svejch osidel chytil dítě. Jestli se mě pokusíš podvíst, dostanu tvou kůži na sedlo.“

Chlapík sebou trhl a rozšířily se mu oči. Pak pokrčil rameny a upravil si stříbrem obité řemení na prsou. Jeho výsměšný úsměv zřejmě měl přitáhnout pozornost k tomu, co dělal. Mata náhle napadlo, odkud asi pochází ta světlá kůže. Určitě to nebyla... Světlo, myslím, že to je. Podařilo se mu, že zděšeně nepolkl, ale jen tak tak. „Tak veď, ty kozlí synu. Tvoje kůže za stříbrný obití nestojí. Zaveď mě, kam chci jít.“

Muž si odfrkl a se vzpřímenými zády vyrazil dál. Matovi bylo jedno, jestli se snad urazil. Toužil mít jeden ze svých nožů. Ať shořím, jestli dovolím, aby si nějaký kozí mozek s liščím čenichem udělal postroj z mé kůže.

Nedalo se poznat, jak dlouho šli. Chodba se vůbec neměnila, stále tu byly stejné ohnuté stěny i zářící žluté pruhy. Všechny vchody vedly do stejné komnaty, s ter’angrialem, stopami a tak. Neměnnost způsobila, že čas plynul bez rozměrů. Mat si začínal dělat starosti, jak dlouho tu už asi je. Rozhodně déle než tu hodinu, kterou si dal. Šaty teď měl jen vlhké a v botách mu již nečvachtalo. Ale šel dál, s pohledem upřeným na záda svého průvodce, šel a šel.

Náhle chodba vepředu skončila u dalších dveří. Mat zamrkal. Byl by přísahal, že před chvílí se chodba táhla, kam až dohlédl. Ale všímal si spíš muže s ostrými zuby než toho, co bylo před ním. Ohlédl se zpátky a téměř zaklel. Chodba se táhla, až se zdálo, že se žluté zářící proužky v dálce stýkají v jednom bodě. A po celé délce chodby nebyl vidět jediný otvor.

Když se obrátil, stál sám před velkými pětiúhelníkovými dveřmi. Ať shořím, přál bych si, aby to nedělali. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř.

Byla to další hvězdicová komnata s bílou podlahou, ne tak velká jako ta – nebo ty – se sloupy. Před každou hranou i rohem stála na skleněném černém podstavci osmicípá hvězda, jako by někdo vyřízl dva sáhy z některého sloupu. Po hranách v komnatě i na podstavcích se taky táhly zářící žluté pruhy. Ten nepříjemný pach tu byl silnější. Teď ho poznal. Puch nory nějakého divokého zvířete. Ale skoro si toho nevšímal, protože komnata byla až na něj prázdná.

Mat se pomalu otočil kolem dokola a zamračil se na podstavce. Někdo by na nich měl stát, ten, kdo by mu měl odpovědět na otázky. Oklamali ho. Když dokázal dojít až sem, měl by dostat nějaké odpovědi.

Prudce se otočil kolem dokola a neprohlížel si podstavce, ale hladké šedé zdi. Dveře byly pryč, nebylo cesty ven.

Ale než dokončil druhou otočku, kdosi stál na každém podstavci, lidé jako jeho průvodce, ale jinak oblečení. Čtyři byli muži, ostatní byly ženy, a tvrdé vlasy se jim zvedaly do hřebene, než jim přepadly na záda. Všichni na sobě měli dlouhé bílé suknice, které jim zakrývaly nohy. Ženy měly bílé haleny, jež jim spadaly přes boky, vysoké krajkové límečky a světlé manžety na zápěstí. Muži měli ještě víc řemenů než jeho průvodce, širších a obitých zlatem. Každému muži na postroji visely na prsou dva nože s obnaženou čepelí. Bronzové čepele, usoudil Mat z barvy, ale on by dal všechno své zlato za jediný z nich.

„Mluv,“ vyzvala ho jedna žena tím vrčivým hlasem. „Podle staré smlouvy je uzavřena dohoda. Co potřebuješ? Mluv.“

Mat zaváhal. Tohle haďáci neříkali. Tihle na něj zírali, jako když lišky civí na svou večeři. „Kdo je dcera Devíti měsíců a proč si ji musím vzít?“ Doufal, že to budou brát jako jednu otázku.

Nikdo neodpověděl. Nikdo z nich nepromluvil, prostě na něj jen dál zírali.

„Máte mi odpovědět,“ řekl Mat. Ticho. „Ať vaše kosti shoří na popel, odpovězte mi! Kdo je dcera Devíti měsíců a proč si ji musím vzít? Jak zemřu a znovu ožiju? Co to znamená, že se budu muset vzdát poloviny světla světa? To jsou moje tři otázky. Tak řekněte něco!“

Mrtvé ticho. Slyšel jen svůj dech, slyšel, jak mu v uších buší krev.

„Já se nehodlám ženit. A nehodlám ani umřít, ať už mám pak ožít nebo ne. Chodím tady s dírama v paměti, s dírama v životě, a vy na mě civíte jako pitomci. Kdyby bylo po mým, chtěl bych mít ty díry zaplněný, ale odpovědi na mý otázky by aspoň mohly zaplnit díry v mý budoucnosti. Musíte odpovědět –!“

„Hotovo,“ zavrčel jeden z mužů a Mat zamrkal.

Hotovo? Co bylo hotovo? Co tím myslel? „Ať shoří vaše oči,“ zamumlal. „Ať shoří vaše duše! Jste horší než Aes Sedai. No, chci najít způsob, jak se zbavit Aes Sedai a jediný síly a chci se zbavit vás a být zpátky v Rhuideanu, jestli mi neodpovíte. Otevřete dveře a nechte mě –“

„Hotovo,“ řekl další muž a jedna z žen zopakovala po něm: „Hotovo.“ Mat si prohlédl zdi a pak si je zamračeně všechny prohlédl, jak tam tak stáli na těch svých podstavcích a zírali na něj.

„Hotovo? Co je hotovo? Žádný dveře tu nevidím. Lžete, vy potomci kozlů –“

„Hlupáku,“ řekla jedna žena šeplavým zavrčením a ostatní to opakovali. Hlupáku. Hlupáku. Hlupáku.

„Je moudré požádat o rozloučení, když nedohodneš cenu ani podmínky.“

„Přesto je hloupé nedohodnout nejdřív cenu.“

„My určíme cenu.“

Mluvili tak rychle, že Mat nepoznal, který z nich právě hovoří.

„Oč bylo požádáno, bude dáno.“

„A cena bude zaplacena.“

„Shořte všichni!“ zařval Mat, „o čem to mluvíte –“

Kolem něj se sevřela naprostá temnota. Cosi měl kolem krku. Nemohl dýchat. Vzduch. Nemohl...