Stín se šíří

22 Cesta z Kamene

Bylo to zvláštní procesí, které Rand vedl z Kamene na východ. Bílá oblaka stínila polední slunce a městem vál slabý vánek. Na jeho rozkaz nebylo žádné veřejné oznámení ani prohlášení, ale zpráva se pomalu šířila. Měšťané ustávali v práci a utíkali k místům, odkud byl dobrý výhled. Aielové pochodovali městem a ven za hradby. Lidé, kteří je v noci neviděli přicházet, kteří jen zpola věřili, že jsou vůbec v Kameni, se ve stále větším množství tlačili v ulicích podél jejich cesty, plnili okna a dokonce šplhali na šikmé střechy a obkročmo usedali na štíty střech i na vzhůru obrácené rohy. Počítali Aiely a tiše se bavili. Těch pár set přece nemohlo dobýt Kámen. Dračí zástava stále vlaje nad pevností. Musí tu být ještě tisíce Aielů. A pán Drak.

Rand jel klidně bez kabátce, jen v košili, jsa si jist, že ho nikdo z přihlížejících nebude považovat za nic jiného než za obyčejného muže. Cizinec, dost bohatý, aby mohl jet na koni – a na skvělém grošovaném hřebci, nejlepším z tairenského chovu – bohatý muž cestující v té nejpodivnější z podivných společností, ale zcela jistě jen další obyčejný muž. Dokonce ani vůdce tohoto podivného oddílu. Ten titul určitě patřil Lanovi nebo Moirain i přesto, že jeli o kousek dál za ním, přímo před Aiely. Tiché, uctivé šeptání, zvedající se, jak projížděl kolem, určitě patřilo Aielům, ne jemu. Tihle Tairenové ho mohli klidně považovat třeba za podkoního jedoucího na koni svého pána. No, to ne, ne když jel takhle v čele. A stejně byl krásný den. Nebylo horko, jen teplo. Nikdo nečekal, že bude vykonávat spravedlnost nebo vládnout státu. Mohl si prostě užívat jízdu jako někdo neznámý, radovat se ze vzácného vánku. Načas mohl zapomenout na pocit dlaní s vypálenými volavkami na otěžích. Aspoň na chvíli, říkal si. Jen ještě chvíli.

„Rande,“ ozvala se Egwain, „opravdu si myslíš, že bylo správné nechat Aiely, aby vzali všechny ty věci?“ Rand se ohlédl, když k němu pobídla svou bílou klisničku Rosu. Někde získala tmavozelené šaty s úzkými rozstřiženými suknicemi a vlasy jí v uzlu na temeni přidržovala zelená sametka.

Moirain s Lanem se stále drželi o půl tuctu kroků vzadu, ona jela na bílé klisně v modrých hedvábných, zeleně prolamovaných jezdeckých šatech se širokými nerozdělenými suknicemi a tmavé vlasy jí přidržovala zlatá síťka, on seděl na svém velkém černém válečném hřebci v plášti strážce měňavých barev, který nejspíš vyvolával stejně tolik vzdechů jako Aielové. Když ten plášť zachytil vítr, zavlnily se na něm zelené, hnědé a šedé odstíny, když jen tak visel, tak nějak splýval s pozadím, ať bylo jakékoliv, takže se člověku zdálo, že vidí skrz části Lana i jeho koně. Při pohledu na ten plášť se člověku dělalo nevolno.

Mat tu byl také, shrbený v sedle, s odevzdaným výrazem se snažil držet co nejdál od strážce a Aes Sedai. Vybral si nevýrazného hnědého valacha a zvíře nazval Oko, jako v kostkách. Člověk se musel dobře vyznat v koních, aby si všiml hlubokého hrudníku a silné zádi, které slibovaly, že klabonosý Oko se nejspíš vyrovná Randovu či Lanovu hřebci jak co do rychlosti, tak do vytrvalosti. Matovo rozhodnutí jít s sebou přišlo jako blesk z čistého nebe. Rand pořád nevěděl proč. Možná s přátelství, ale možná také ne. Mat dokázal být pěkný podivín v tom, co dělal, a proč.

„Vysvětlila ti tvoje přítelkyně Aviendha ‚pětinu‘?“ zeptal se Rand.

„O něčem takovém se zmiňovala, ale... Rande, nemyslíš, že by taky... brala... věci?“

Za Moirain a za Lanem, za Matem, za Rhuarkem, jenž je vedl, pochodovali Aielové v dlouhém zástupu, vždy čtyři a čtyři vedle sebe, a mezi oběma čtveřicemi šli naložení mezci. Když se Aielové v Pustině zmocnili držby nepřátelského kmene, podle zvyku – nebo možná podle práva, Rand se v tom zcela přesně nevyznal – odnesli si pětinu všeho, co tam bylo, vynechávajíce pouze jídlo.

Neviděli pak důvod, proč by se v Kameni měli chovat jinak. Ne že by mezci nesli víc než jen malou část z malé části pětiny kamenských pokladů. Rhuark tvrdil, že chamtivost zabila víc lidí než ocel. Proutěné koše zakryté srolovanými koberci a goblény byly naloženy jen zlehka. Čekal je téměř jistě tvrdý přechod přes Páteř světa a pak ještě mnohem tvrdší cesta Pustinou.

Kdy jim to mám říct? přemítal Rand. Už brzo. Musí to být brzo. Moirain to bude nepochybně považovat za odvážný až drzý úder, i když by možná mohla i souhlasit. Možná. Myslela si, že zná celý jeho plán, a nijak se nenamáhala zakrývat, že ho neschvaluje. Bezpochyby to chtěla mít za sebou co nejdřív. Ale Aielové... Co když odmítnou? No, jestli odmítnou, tak odmítnou. Musím to udělat. A ohledně té pětiny... Nemyslel si, že by bylo možné zabránit Aielům, aby si ji vzali, i kdyby sám chtěl, a on nechtěl. Zasloužili si odměnu, a on nehodlal pomáhat tairenským pánům uchovat to, co za mnoho pokolení vymačkali ze svého lidu.

„Viděl jsem ji, jak Rhuarkovi ukazuje stříbrnou mísu,“ řekl nahlas. „Podle toho, jak jí cinkal tlumok, když ji tam cpala, v něm měla stříbra víc. Nebo možná zlata. Ty s tím nesouhlasíš?“

„Ne.“ – Egwain mluvila pomalu, s náznakem pochybností, ale pak promluvila pevnějším hlasem. „Jen jsem si nemyslela, že by... Tairenové by se nezastavili u pětiny, kdyby to bylo obráceně. Naložili by všechno, co by nebylo součástí zdí, a ukradli by všechny vozy, jen aby to odvezli. To, že mají někteří lidi jiný zvyky, ještě neznamená, že jsou špatní, Rande. To bys měl vědět.“

Rand se tiše zasmál. Bylo to skoro jako za starých časů, on byl připraven jí vysvětlit, kdy a kde se zmýlila, a ona mu jeho pozici sebrala pod nosem a předhodila mu jeho vlastní nevyslovené vysvětlení. Randův hřebec odtančil o pár kroků dál, jak přebral náladu svého jezdce. Rand poplácal grošáka po klenutém krku. Dobrý den.

„To je skvělý kůň,“ poznamenala Egwain. „Jak sis ho pojmenoval?“

„Jeade’en,“ řekl opatrně a dobrá nálada ho částečně přešla. Za to jméno se trošku styděl, za důvody, proč si je vybral. K jeho nejoblíbenějším knihám vždycky patřila Putování Jaima Dalekokrokého, a tento velký cestovatel pojmenoval svého koně Jeade’en – ve starém jazyce to znamenalo Pravý Hledač – neboť zvíře vždycky dokázalo najít cestu domů. Bylo by hezké myslet si, že ho Jeade’en jednou třeba donese domů. Hezké, ale ne příliš pravděpodobné, a on nechtěl, aby někdo vytušil důvod pro takové jméno. Na chlapecké sny nebylo už v jeho životě místo. Vlastně v něm nebylo místo skoro na nic, kromě toho, co musel udělat.

„Hezký jméno,“ prohodila Egwain nepřítomně. Rand věděl, že tu knihu četla také, a napůl čekal, že to jméno pozná, ale ona zřejmě hloubala nad něčím jiným a zamyšleně si hryzala dolní ret.

Rand byl tichu rád. Poslední zbytky města ustoupily venkovu a ubohoučkým, řídce roztroušeným hospodářstvím. Dokonce ani Congarové nebo Coplinové, ve Dvouříčí kromě jiného vyhlášení lenoši, by své statky neudržovali v tak zchátralém a zanedbaném stavu, jako byly tyto hrubé kamenné domy s nakloněnými zdmi, které jako by se měly každou chvíli svalit na slepice hrabající v prachu. Hroutící se stodoly se opíraly o vavříny či styrače. Střechy z popraskaných a polámaných tašek všechny vypadaly, že zatékají. V kamenných ohrádkách, které klidně mohly být spěšně postaveny dnes ráno, žalostně mečely kozy. Shrbení bosí muži a ženy okopávali neohrazená políčka a nevzhlédli, ani když kolem procházel tak velký oddíl. V malých houštinách švitořili lenivky a drozdi, ale nestačilo to, aby zlepšili pocit tísnivého šera.

Musím s tím něco udělat. Musím... Ne, ne teď. Hezky všechno jedno po druhém. Za těch pár týdnů jsem pro ně udělal, co jsem mohl. Teď už víc udělat nemůžu. Snažil se nedívat na bortící se statky. Byly na tom olivové háje na jihu také tak špatně? Lidé, kteří tady pracovali s půdou, ji dokonce ani nevlastnili. Všechno patřilo vznešeným pánům. Ne. Ten vítr. Je příjemné, jak umenšuje to vedro. Ještě chvíli si to můžu užívat. Musím jim to říci, už brzo.

„Rande,“ promluvila náhle Egwain. „Chci si s tebou promluvit.“ Podle toho, jak se tvářila, chtěla mluvit o něčem důležitém. Upírala na něj své velké tmavé oči, jejichž lesk mu trochu připomněl Nyneivu, když mu hodlala udělit kázání. „Chci si promluvit o Elain.“

„Co je s ní?“ zeptal se Rand ostražitě. Dotkl se váčku, kde měl dva pomačkané dopisy a malý tvrdý předmět. Kdyby oba dopisy nebyly napsány tím stejným elegantně rozmáchlým rukopisem, nikdy by nevěřil, že pocházejí od stejné ženy. A po všem tom líbání a mazlení. Vznešeným pánům bylo snazší porozumět než ženám.

„Proč jsi ji nechal jen tak odejít?“

Rand se na ni zmateně podíval. „Chtěla jít. Byl bych ji musel svázat, abych jí v tom zabránil. Kromě toho bude v Tanchiku ve větším bezpečí než se mnou – nebo s Matem – jestli budeme přitahovat ty bubliny zla tak, jak říká Moirain. Ty bys tam na tom taky byla líp.“

„Tak jsem to vůbec nemyslela. Ovšemže chtěla jít. A tys neměl právo jí v tom bránit. Ale proč jsi jí neřekl, že chceš, aby zůstala?“

„Chtěla jít,“ zopakoval Rand, a ještě víc ho zmátlo, když Egwain vyvrátila oči, jako by mluvil nějakou hatmatilkou. Jestli neměl právo Elain bránit v odchodu a ona chtěla odejít, tak proč jí to měl rozmlouvat? Zvlášť když bude na cestách bezpečnější.

Těsně za ním se ozvala Moirain. „Už jsi připraven mi prozradit příští tajemství? Je jasné, že přede mnou něco skrýváš. Alespoň bych ti mohla říci, jestli nás všechny nevedeš rovnou do propasti.“

Rand si povzdechl. Ani je neslyšel, když se k němu s Lanem přiblížili. A také Mat, i když si od něj a od Aes Sedai stále udržoval jistou vzdálenost. Matův obličej byl zajímavou ukázkou pochybností, váhání a ponurého odhodlání, přičemž všechny tyto výrazy se mu v obličeji střídaly. Zvláště když se podíval na Moirain. Nikdy se na ni nepodíval přímo, vždy jen koutkem oka.

„Opravdu chceš jít s sebou, Mate?“ zeptal se Rand.

Mat pokrčil rameny a předvedl úsměv, byť ne příliš sebevědomý. „Kdo by si nechal ujít možnost uvidět ten zatracenej Rhuidean?“ Egwain zvedla obočí. „Ó, promiň mi můj jazyk, Aes Sedai. Slyšel jsem tě mluvit mnohem hůř a sázím se, že z menších důvodů.“ Egwain se na něj rozhořčeně zamračila, ale rudé skvrny na lících dokazovaly, že Mat trefil do černého.

„Buď rád, že tu Mat je,“ řekla Randovi Moirain chladným hlasem bez nejmenšího nadšení. „Když jsi nechal Perrina utéci a neřekl mi o tom, že chce odejít, udělal jsi vážnou chybu. Svět spočívá na tvých ramenou, ale oni tě oba musejí podporovat, jinak padneš, a svět s tebou.“ Mat sebou trhl a Rand si pomyslel, že v té chvíli skoro otočil valacha a odjel.

„Znám své povinnosti,“ řekl Rand Moirain. A znám i svůj osud, pomyslel si, ale tohle nahlas neřekl. Neprosil se o soucit. „Jeden z nás se musel vrátit, Moirain, a Perrin chtěl. Ty jsi ochotná nechat všechno plavat, jen abys zachránila svět. Já... já dělám, co musím.“

Strážce kývl, i když neřekl nic. Lan by před ostatními nesouhlas s Moirain nahlas nikdy nevyslovil.

„A to příští tajemství?“ naléhala Aes Sedai. Nevzdá se, dokud to z něj nevytáhne, a Rand neměl důvod to dál držet v tajnosti. Aspoň ne tuto část.

„Portálové kameny,“ řekl prostě. „Jestli budeme mít štěstí.“

„Ó, Světlo!“ zasténal Mat. „Zatracený prokletý Světlo! Neškleb se na mě, Egwain! Štěstí? Copak ti to jednou nestačilo, Rande? Skoro jsi nás zabil, pamatuješ? Ne, bylo to horší, než kdybys nás jen zabil. To se radši vrátím na jeden z těch statků a požádám o práci u vepřů na zbytek života.“

„Jestli chceš, můžeš si klidně jít po svých, Mate,“ sdělil mu Rand. Moirainin klidný výraz maskoval zuřivost, ale Rand si jejího ledového pohledu, jímž se ho snažila umlčet, nevšímal. Dokonce i Lan se tvářil nesouhlasně, i když jeho kamenný výraz se příliš nezměnil. Strážce věřil především na povinnost. Rand svou povinnost vykoná, ale jeho přátelé... Rand nerad nutil lidi dělat něco proti jejich vůli, svým přátelům by to nikdy neudělal. Aspoň tomu se dokázal vyhnout. „Nemáš důvod chodit do Pustiny.“

„Ale ano, to mám. Aspoň... Ó, ať shořím! Mám přece jeden život, který můžu zahodit, ne? Tak proč ne takhle?“ Mat se nervózně a trochu hystericky zasmál. „Zatracený Portálový kameny! Světlo!“

Rand se zamračil. To on byl ten, kdo se měl zbláznit, ale Mat byl ten, kdo vypadal, že mu to hrozí nejdřív.

Egwain na Mata ustaraně zamrkala, ale naklonila se k Randovi. „Rande, Verin Sedai mi o Portálových kamenech něco málo řekla. Vyprávěla mi o... té cestě, co jste podnikli. Opravdu to chceš udělat?“

„To právě musím udělat, Egwain.“ Musel si pospíšit, a žádná rychlejší cesta než Portálovými kameny neexistovala. Byly to pozůstatky věku staršího, než byl věk pověstí. Dokonce ani Aes Sedai ve věku pověstí jim zřejmě příliš nerozuměli. Ale žádná rychlejší cesta neexistovala. Pokud budou Portálové kameny fungovat, jak doufal.

Moirain výměně názorů trpělivě naslouchala. Zvláště tomu, co říkal Mat, i když Rand nechápal proč. Teď řekla: „Verin mi také vyprávěla o vaší cestě za použití Portálových kamenů. Tenkrát to bylo jen pár lidí a koní, ne stovky, a i když jsi přitom málem všechny nezabil, byť to Mat tvrdí, nepřipadalo mi to jako zkušenost, kterou by si chtěl člověk zopakovat. A ani to nedopadlo, jak jsi čekal. Také to vyžadovalo značné množství jediné síly. Verin říkala, že tě to posledně málem zabilo. I kdybys nechal většinu Aielů tady, odvažuješ se to riskovat?“

„Musím,“ odtušil Rand a nahmatal váček u pasu, malý tvrdý tvar mezi dopisy, ale Moirain mluvila dál, jako by Rand nebyl promluvil.

„Jsi si vůbec jist, že v Pustině je Portálový kámen? Verin toho o nich ví rozhodně víc než já, ale já o něčem takovém ještě nikdy neslyšela. A pokud tam někde je, přenese vůbec nás blíž Rhuideanu, než jsme teď?“

„Asi tak před šesti sty lety,“ oznámil jí Rand, „se chtěl jeden forman podívat do Rhuideanu.“ Jindy by mu činilo potěšení, že pro změnu může poučovat on ji. Dnes však ne. Bylo toho mnoho, co nevěděl. „Ten chlapík z něj zřejmě nic nezahlédl. Tvrdil, že viděl zlaté město nahoře v mracích, vznášející se nad horami.“

„V Pustině žádná města nejsou,“ namítl Lan, „ani v mracích, ani na zemi. Bojoval jsem s Aiely. Žádná města nemají.“

Egwain kývla. „Aviendha mi říkala, že dokud neodešla z Pustiny, nikdy žádné město neviděla.“

„Možná,“ připustil Rand. „Ale ten forman taky viděl, jak něco trčí z úbočí jedné z těch hor. Portálový kámen. Přesně ho popsal. Neexistuje nic podobného Portálovým kamenům. Když jsem ho popsal hlavnímu knihovníkovi v Kameni...“ aniž by mu sdělil, co ho vlastně zajímá, což teď nedodal, „...ten ho poznal, i když nevěděl, co to doopravdy je, a stačilo to, aby mi na jedné staré tairenské mapě ukázal hned čtyři –“

„Čtyři?“ Moirain mluvila poplašeně. „Všechny v Tearu? Portálové kameny nejsou tak běžné.“

„Čtyři,“ opáčil Rand vzdorně. Ten kostnatý knihovník si byl jist, dokonce vyhrabal potrhaný zažloutlý rukopis, v němž se psalo o pokusu přesunout „neznámý artefakt z dřívějšího věku“ do velké sbírky. Žádný pokus se nezdařil a Tairenové to nakonec vzdali. To Randovi jako potvrzení stačilo. Portálové kameny se nedaly přepravovat. „Jeden je ani ne hodinu jízdy odsud,“ pokračoval Rand. „Aielové tomu formanovi dovolili odejít, protože byl formanem. S jednou mulou a tolika vody, kolik unesla na zádech. Nějak se mu podařilo dorazit až do državy v Páteři světa, kde se pak setkal s mužem jménem Soran Milo, který psal knihu Zabijáci v černém závoji. Když jsem si řekl o knihy o Aielech, ten knihovník mi přinesl odřenou kopii. Milo to všechno zřejmě založil na Aielovi, který přišel obchodovat do državy, a podle Rhuarka stejně všechno popsal špatně, ale Portálový kámen nemůže být nic jiného než Portálový kámen.“ Prozkoumal i ostatní mapy a rukopisy, celé tucty, předstíraje, že studuje Tear a jeho dějiny a učí se znát zemi. Nikdo nemohl uhodnout, co má v plánu, až teprve před pár minutami.

Moirain si odfrkla a její bílá klisna Aldíb odtančila o pár kroků dál, jak se na ni přeneslo podráždění jezdkyně. „Údajný příběh vyprávěný údajným formanem, který tvrdil, že viděl v oblacích létat zlaté město. Viděl ten Portálový kámen Rhuark? On přece v Rhuideanu byl. I kdyby ten forman do Pustiny šel a Portálový kámen viděl, mohlo to být kdekoliv. Muž vyprávějící příběh se obvykle snaží vylepšit to, co se ve skutečnosti stalo. Město, vznášející se v mracích?“

„Jak víš, že to tak není?“ chtěl vědět Rand. Rhuark byl ochoten se smát všem věcem, které Milo o Aielech napsal špatně, avšak ohledně Rhuideanu nebyl příliš sdílný. Ne, vlastně o něm vůbec odmítal hovořit. Aielan se odmítl dokonce i bavit o těch částech knihy, které měly být o Rhuideanu. Rhuidean, na území Jenn Aielů, kmene, jenž není. To bylo tak asi všechno, co o něm byl Rhuark ochoten říci. O Rhuideanu se prostě nemluvilo.

Aes Sedai Randova štiplavá poznámka zřejmě nepotěšila, ale jemu na tom nezáleželo. Sama si pro sebe nechávala až příliš mnoho tajemství a příliš často ho nutila dělat něco, při čem musel jen slepě věřit jejímu vedení. Teď byla na řadě ona. Musí se naučit, že Rand není žádná loutka. Budu se řídit její radou, když budu mít dojem, že má pravdu, ale já už nebudu tancovat podle toho, jak bude Tar Valon tahat za provázky. Zemře za svých vlastních podmínek.

Egwain pobídla bělku blíž, až byla těsně vedle něj. „Rande, opravdu chceš riskovat naše životy kvůli... možnosti? Rhuark ti nic neřekl, že ne? Když jsem se ptala na Rhuidean Aviendhy, zavřela se jako pekanový ořech.“ Mat vypadal, že mu je špatně.

Rand se tvářil vyrovnaně a nedal vůbec najevo, jak se zastyděl. Nechtěl děsit své přátele. „Je tam Portálový kámen,“ trval stále na svém. Znovu sáhl na tvrdý předmět, který měl v kapse. Musí to fungovat.

Knihovníkovy mapy byly staré, ale jistým způsobem mu pomohly. Travnatá pláň, po níž právě jeli, bývala zalesněná, když byly mapy kresleny, pár stromů však zůstalo, daleko od sebe rostly řídké hájky bílých dubů, borovic a jinanů, a vysoké osamělé stromy, které neznal, s pokroucenými vřetenovitými kmeny. Snadno tedy rozeznával terén, kopce nyní porostlé většinou vysokou travou.

Na mapách ukazovaly dva ohnuté hřebeny těsně za sebou ke shluku oblých kopečků, kde byl Portálový kámen. Pokud byly mapy dobře zakresleny. Pokud knihovník opravdu poznal jeho popis a zelený kosočtvereček skutečně znamenal starobylou ruinu, jak tvrdil. Proč by ti lhal? Začínám být příliš podezíravý. Ne. Musím být podezíravý. Stejně důvěřivý jako zmije a stejně chladnokrevný. Líbit se mu to ale nemuselo.

Na severu jen tak tak rozeznával kopce zcela holé, beze stromů, po nichž se pohybovaly pouze nejasné stíny, což museli být koně. Stáda vznešených pánů, pasoucí se na místě starého ogieřího háje. Doufal, že Perrin s Loialem se už dostali bezpečně pryč. Pomoz jim, Perrine, pomyslel si. Nějak jim pomoz, protože já nemůžu.

Ogieří háj znamenal, že zahnuté hřebeny už musejí být blízko, a brzy je také zahlédl o kousek dál na jih, jako dvě šipky, jedna uvnitř druhé, a na jejich vrcholcích rostlo pár stromů tvořících proti obloze tenkou čárku. Za nimi nízké kulaté vršky připomínaly travou porostlé splývající bubliny. Bylo tu víc kopců než na staré mapě. Příliš mnoho na plochu ani ne zvíci čtvereční míle. Jestli neodpovídají mapě, na kterém kopci je tedy Portálový kámen?

„Aielů je hodně,“ podotkl tiše Lan, „a mají bystrý zrak.“

Rand vděčně kývl a přitáhl Jeade’enovi otěže, takže mohl svůj problém nanést Rhuarkovi. Jen mu Portálový kámen popsal, neřekl mu, co to vlastně je. Na to bude dost času, až bude kámen nalezen. Už uměl docela dobře zachovávat tajemství. Rhuark nejspíš stejně neměl potuchy, co to takový Portálový kámen je. To věděl kromě Aes Sedai jen málokdo. On sám to nevěděl, dokud mu to někdo neřekl.

Aielan kráčel vedle grošáka a lehce se zamračil – pro většinu lidí by to byl velice ustaraný výraz – a pak kývl. „To můžeme najít.“ Zvýšil hlas. „Aethan Dor! Far Aldazar Din! Duadhe Mahdi’in! Far Dareis Mai! Seia Doon! Sha’mad Conde!“

Na jeho vyvolávání členové jmenovaných válečných společenstev přiklusali dopředu, až se kolem Rhuarka s Randem shlukla dobrá čtvrtina Aielů. Rudé štíty. Orlí bratři. Hledači vody. Děvy oštěpu. Černé oči. Bouřní chodci.

Rand zahlédl Egwaininu přítelkyni Aviendhu, vysokou hezkou ženu s povýšeným, bezúsměvným výrazem. Děvy sice strážily jeho dveře, ale Rand měl dojem, že ji nezahlédl, dokud se Aielové neshromáždili k odchodu z Kamene. Teď Aviendha jeho pohled opětovala, pyšná jako zelenooká jestřábice, a pak pohodila hlavou a věnovala pozornost náčelníkovi kmene.

No, chtěl jsem být zase obyčejný, řekl si v duchu trochu lítostivě. Aielové v něm ten pocit rozhodně vyvolávali. Dokonce i náčelníka klanu byli ochotni jen uctivě vyslechnout, aniž by mu prokazovali horlivou podřízenost, jakou by vyžadoval urozený pán, a poslouchali ho, jako by si byli rovni. Rand pro sebe těžko mohl čekat víc.

Rhuark jim stručně vydal nařízení a naslouchající Aielové se okamžitě lehkým krokem vějířovitě rozběhli do kopců. Někteří si, jen tak pro jistotu, zahalili tvář. Ostatní čekali stojíce či sedíce vedle naložených soumarů.

Byli tu členové téměř z každého kmene – až na Jenn Aiely, samozřejmě. Rand z toho, jak se o nich Aielové zmiňovali, což stejně činili zřídka, přesně nepochopil, jestli Jennové opravdu existují nebo ne, mohlo to být obojí – včetně několika kmenů, mezi nimiž panovala krevní msta, a dalších, které spolu často bojovaly. Tolik se o nich Rand dozvěděl. Nikoliv poprvé uvažoval, co je vlastně zatím udrželo pohromadě. Bylo to jen jejich proroctví týkající se pádu Kamene a pátrání po Tom, jenž přijde s úsvitem?

„Víc než to,“ řekl Rhuark a Rand si uvědomil, že přemýšlel nahlas. „Proroctví nás převedlo přes Dračí stěnu, a jméno, které se nevyslovuje, nás přivedlo do Tearského Kamene.“ To jméno, jež měl na mysli, bylo „Lid Draka", tajné jméno pro Aiely. Jen náčelníkové kmenů a moudré ho znali či používali, očividně velice zřídka a pouze mezi sebou. „A to ostatní? Nikdo samozřejmě nesmí prolít krev člena svého společenství – přesto spojení Shaaradů s Goshieny, Taardadů a Nakai se Shaidy... Se Shaidy bych si i já zatančil s oštěpy, kdyby moudré nepřiměly každého, kdo překročil Dračí stěnu, složit vodní přísahu, že se ke každému Aielovi na této straně hor bude chovat jako ke členovi svého společenstva. Dokonce i ti mizerní Shaidové...“ Lehce pokrčil rameny. „Chápeš? Ani pro mě to není snadné.“

„Tihle Shaidové jsou tvoji nepřátelé?“ Rand měl s výslovností jména trochu potíže. V Kameni se Aielové označovali svými společenstvy, ne kmeny.

„Vyhnuli jsme se krevní mstě,“ řekl Rhuark, „ale Taardadové a Shaidové nebyli nikdy přátelé. Kmeny na sebe občas pořádaly nájezdy a kradly si kozy a krávy. Ale přísahy nás ochránily proti třem krevním mstám a tuctu starých nenávistí mezi kmeny či klany. Taky nám pomáhá, že míříme k Rhuideanu, i když nás někteří opustí dříve. Nikdo nesmí prolít krev cestou do Rhuideanu nebo zpátky.“ Aielan vzhlédl k Randovi s dokonale bezvýraznou tváří. „Je možné, že brzy už nebudeme prolévat navzájem svou krev vůbec.“ Nedalo se poznat, jestli se mu ta představa líbí.

Jedna z Děv vydala pronikavý skřek. Stála na vrcholku kopce a mávala rukama nad hlavou.

„Zdá se, že tvůj kamenný sloup byl nalezen,“ poznamenal Rhuark.

Moirain zvedla otěže, a jak Rand projížděl kolem, dychtivě pobízeje Jeade’ena do cvalu, věnovala mu vyrovnaný pohled. Egwain přibrzdila kobylku u Mata, naklonila se ze sedla a položila ruku na jeho vysokou sedlovou hrušku, aby ho zatáhla do hovoru. Zřejmě se ho snažila přimět, aby jí něco řekl nebo se k něčemu přiznal, a z toho, jak rozhodně Mat máchal rukama, byl buď nevinný jako novorozeně, nebo v hrdlo lhal.

Rand seskočil z koně a rychle se vyšplhal po mírném svahu, aby prozkoumal to, co Děva – byla to Aviendha – našla polozasypané ve svahu a zakryté vysokou travou. Omšelý sloup z šedého kamene, nejméně tři sáhy dlouhý a půl sáhu široký. Každý odhalený kousek byl pokryt zvláštními symboly, které pak byly všechny obklopeny tenkou řádkou značek, jež Rand považoval za písmo. I kdyby ten jazyk uměl číst – pokud to vůbec jazyk byl – nápis – pokud to nápis byl – byl dávno setřen, až byl nečitelný. Symboly přece jen trochu rozeznával. Některé z nich. Mnoho z nich mohla být práce deště a větru.

Po hrstech začal vytrhávat trávu kolem sloupu, aby lépe viděl, a ohlédl se na Aviendhu. Ta si stáhla šufu na ramena, odhalujíc tak krátké narudlé vlasy, a sledovala ho s tvrdým, vyrovnaným výrazem. „Tobě se nelíbím,“ prohodil Rand. „Proč?“ Musel najít jeden symbol, ten jediný, který znal.

„Líbit se mi?“ řekla. „Možná jsi Ten, jenž přichází s úsvitem, osudový muž. Komu by se líbil někdo takový? Kromě toho, chodíš si volně, i přes ten svůj mokřinský obličej, a přesto jdeš do Rhuideanu pro čest, kdežto já...“

„Kdežto ty co?“ zeptal se Rand, když se Aviendha odmlčela. Prohlížel si pomalu sloup. Kde to je? Dvě rovnoběžné čárky zkřížené podivným klikyhákem. Světlo, jestli je to zasypané, bude nám trvat hodiny, než to obrátíme. Náhle se rozesmál. Hodiny ne. Mohl by usměrnit a vyzvednout celý sloup ze země, nebo by to mohla udělat Moirain nebo Egwain. Portálový kámen se možná nedal přemístit, ale určitě by s ním pohnuli aspoň natolik. Usměrňování mu ale nepomůže najít ty vlnovky. Ty mohl najít jen tak, že celý kámen pečlivě prohlédne a případně osahá.

Aielanka si místo odpovědi dřepla a krátké oštěpy si položila na kolena. „Choval ses k Elain špatně. Mně by to nevadilo, ale Elain je skoro-sestra Egwain, která je mou přítelkyní. Přesto tě má Egwain ráda, takže kvůli ní to zkusím.“

Rand, prohledávaje široký sloup, jen zavrtěl hlavou. Zase Elain. Občas měl dojem, že všechny ženy náležejí k jednomu cechu, tak jako řemeslníci ve městech. Provedete něco jedné, a dalších deset, které potkáte, to bude vědět a pěkně vám to vytmaví.

Náhle se zarazil a vrátil se rukou kousek zpátky. Symbol byl omšelý tak, že se skoro nedal rozeznat, ale Rand si byl jist, že svoje vlnovky našel. Představovaly Portálový kámen na Tomově Hlavě, ne v Pustině, ale označovaly to, co bylo patou sloupu, když ještě stál. Symboly na vrcholku představovaly jednotlivé světy. Ty u paty zase Portálové kameny. Se symbolem z vrcholku a jedním ze spodku by měl být schopen dostat se k danému Portálovému kameni v daném světě. Jen s tím na spodku Rand věděl, že dokáže dorazit k Portálovému kameni v tomto světě. Například k Portálovému kameni u Rhuideanu. Kdyby pro něj znal symbol. Teď už potřeboval jen štěstí, potřeboval, aby mu ten tah, který vyvolávali ta’veren, pomohl.

Na rameno mu dopadla čísi ruka a Rhuark váhavě poznamenal: „Tyhle dva se ve starých spisech používají pro Rhuidean. Kdysi dávno se často nepsala ani jména.“ Přejel prstem po dvou trojúhelnících, z nichž každý obsahoval něco, co vypadalo jako rozdvojený blesk. Jeden ukazoval napravo, druhý nalevo.

„Víš, který to je?“ zeptal se Rand. Aielan odvrátil zrak. „Ať shořím, Rhuarku, musím to vědět. Vím, že o tom nechceš mluvit, ale musíš mi to říct. Pověz mi to, Rhuarku. Už jsi někdy něco takového viděl?“

Druhý muž se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Už jsem takové viděl.“ Každé slovo jako by z něj tahali párem volů. „Když muž odchází do Rhuideanu, moudré a náčelníci kmenů čekají na svazích Chaendaeru poblíž kamene, jako je tenhle.“ – Aviendha vstala a škrobeně odešla. Rhuark se za ní zamračil. „Víc o tom nevím, Rande al’Thore. Ať už nikdy nespočinu ve stínu, pokud ano.“

Rand přejel prsten nečitelný nápis kolem trojúhelníků. Který z nich? Jen jeden ho zanese tam, kam chce jít. Druhý by ho mohl přenést na druhý konec světa nebo třeba na dno moře.

Ostatní Aielové se shromáždili na úpatí kopce s nákladními mezky. Moirain a ostatní sesedli a vyšplhali do mírného svahu vedouce své koně s sebou. Mat držel Jeade’ena stejně jako svého hnědého valacha, a držel hřebce hezky daleko od Lanova Mandarba. Oba hřebci se teď, když byli bez jezdců, ohnivě pozorovali.

„Ty opravdu nevíš, co děláš, viď?“ namítala Egwain. „Moirain, zastav ho. Do Rhuideanu můžeme dojet. Proč ho v tom necháváš pokračovat? Proč něco neřekneš?“

„Co navrhuješ, abych udělala?“ podotkla Aes Sedai suše. „Těžko ho mohu odtáhnout za ucho. A možná se teď dozvíme, jak užitečné je snění doopravdy.“

„Snění?“ vyhrkla prudce Egwain. „Co má snění s tímhle společnýho?“

„Budete už vy dvě zticha?“ Rand se přiměl mluvit trpělivě. –„Snažím se rozhodnout.“ Egwain se na něj rozhořčeně podívala. Moirain nevykazovala žádné pocity, ale napjatě ho sledovala.

„Musíme to dělat takhle?“ zeptal se Mat. „Co máš proti jízdě?“ Rand se na něho jen podíval a Mat znepokojeně pokrčil rameny.

„Ó, ať shořím. Jestli se snažíš rozhodnout...“ Vzal otěže obou koní do jedné ruky, vylovil z kapsy minci, zlatou tarvalonskou marku, a povzdechl si. „Zas ta stejná mince, co?“ A překulil si minci mezi prsty. „Občas... mívám štěstí, Rande. Ať rozhodne mý štěstí. Hlava, ten, co ukazuje doprava. Plamen, ten druhej. Co říkáš?“

„Tohle je to nejsměšnější,“ začala Egwain, ale Moirain ji pokynem ruky umlčela.

Rand kývl. „Proč ne?“ Egwain cosi reptala. Rand zachytil jen slova „muži“ a „kluci", ale neznělo to jako lichotka.

Mince vylétla do vzduchu, jak ji Mat vyhodil palcem, a matně se zaleskla ve slunci. Mat ji sebral ze vzduchu a plácl si ji na hřbet druhé ruky. Potom zaváhal. „Je to pěkná pitomost věřit mincím, Rande.“

Rand bez dívání položil dlaň na jeden ze symbolů. „Tenhle,“ řekl. „Vybral jsi tenhle.“

Mat se podíval na minci a zamrkal. „Máš pravdu. Jaks to věděl?“

„Dřív nebo později to muselo fungovat i u mě.“ Nikdo z ostatních nechápal – to Rand viděl – ale na tom nezáleželo. Zvedl ruku a podíval se, co s Matem vybrali. Trojúhelník ukazující doleva. Slunce již sklouzlo z nadhlavníku. Musel to udělat správně. Chyba, a mohli by čas ztratit, ne získat. To musel být ten nejhorší výsledek. Prostě musel.

Rand vstal, zalovil ve váčku a vytáhl malý tvrdý předmět, řezbu z lesklého, tmavozeleného kamene, která mu padla do dlaně. Soška představovala muže s kulatou tváří i tělem, sedícího se zkříženýma nohama s mečem na kolenou. Přejel palcem po holé hlavě postavičky. „Sežeň sem všechny. Každého. Rhuarku, řekni jim, aby ty soumary přivedli sem nahoru. Všichni musejí být, co nejblíž to půjde.“

„Proč?“ zeptal se Aielan.

„Jdeme do Rhuideanu.“ Rand nadhodil sošku v dlani a pak se sklonil a poplácal Portálový kámen. „Do Rhuideanu. Právě teď.“

Rhuark se na něj dlouze, klidně zadíval, pak se narovnal a hned zavolal na ostatní Aiely.

Moirain přistoupila blíž. „Co je to?“ zeptala se zvědavě.

„Angrial,“ odpověděl Rand a obrátil řezbu v dlani. „Jeden z těch, co fungují pro muže. Našel jsem ho ve velké sbírce, když jsem šel hledat ten rám. Meč mě přiměl ho vybrat, a pak jsem to poznal. Jestli přemýšlíš, jak chci usměrnit dost síly, aby nás to všechny – Aiely, soumary, všechno a všechny – přeneslo, tak díky tomuhle.“

„Rande,“ ozvala se znepokojeně Egwain. „Určitě jsi přesvědčený, že děláš, co je nejlepší, ale jsi si opravdu jistý? Jsi si jistý, že ten angrialje dost silný? Já ani nevím určitě, že to je angrial. Věřím ti, když to říkáš, ale angrialy jsou různé, Rande. Aspoň ty, které používají ženy. Některé jsou mocnější než jiné, a velikost ani tvar tomu neodpovídají.“

„Jasně, že jsem si jistý,“ zalhal Rand. Nemohl figurku vyzkoušet, ne pro tento účel, aniž by dal polovině Tearu vědět, že má cosi v plánu, ale myslel si, že to půjde. Jenom tak tak. A i když byl malý, nikdo nepozná, že je pryč z Kamene, dokud se někdo nerozhodne sbírku překontrolovat. Což nebylo příliš pravděpodobné.

„Nechat tam Callandor a vzít si tohle,“ mumlala Moirain. „Zřejmě máš rozsáhlé znalosti ohledně užívání Portálových kamenů. Větší, než jsem si myslela.“

„Verin mi toho hodně řekla,“ prohlásil Rand. Verin mu opravdu něco řekla, ale právě Lanfear mu to vysvětlila první. Znal ji tehdy jako Seléné, ale nehodlal to vysvětlovat Moirain, stejně jako jí nehodlal prozradit, že mu Lanfear nabídla pomocnou ruku. Aes Sedai vzala na vědomí zprávu o zjevení Lanfear až příliš klidně, dokonce i na svůj obvyklý postoj. A měla v očích ten zvažující pohled, jako by ho v duchu zvažovala na vážkách.

„Buď opatrný, Rande al’Thore,“ pravila tím ledovým, melodickým hlasem. „Každý ta’veren tvaruje do určité míry vzor, ale takový ta’veren, jako jsi ty, by mohl rozervat krajku věků navěky.“

Rand by byl moc rád věděl, nač Moirain myslí. Moc rád by byl věděl, co chystá.

Do svahu vylezli Aielové se soumary, a jak se tlačili blíž k němu a Portálovému kameni, úplně pokryli celý svah kolem kamene. Tlačili se těsně k sobě, jenom Moirain a Egwain zůstávaly na volném prostranství. Rhuark na Randa kývl, jako by říkal: Je to hotovo, teď je to na tobě.

Rand potěžkal malý zelený angrial a napadlo ho, že Aielům řekne, aby tu zvířata nechali, ale zůstávala otázka, jestli by to udělali, a on je chtěl přepravit všechny s tím, že mu pak budou zavázáni, protože pro ně taky něco udělal. Dobrá vůle mohla být v Pustině vzácným zbožím. Aielové ho sledovali s neproniknutelnými výrazy. Někteří se však zahalili. Mat pořád dokola nervózně převaloval tarvalonskou marku mezi prsty a Egwain, jíž se na čele perlil pot, byla jediná, kdo vypadal znepokojeně. Nemělo smysl dál čekat. Musel konat rychleji, než ostatní dokázali přemýšlet.

Zahalil se tedy do prázdnoty a sáhl po pravém zdroji, tom odporném mihotavém světle, které tu vždy bylo přítomno někde těsně za ramenem. Naplnila ho jediná síla, dech života, vichr, který by dokázal vyvrátit i vzrostlé duby, letní vítr sladký vůní květin, odporné výpary z kupy hnoje. Vznášeje se v prázdnotě se Rand upřel na trojúhelník s bleskem před sebou a vsáhl skrze angrial, zhluboka natáhl ze zuřícího proudu saidínu. Musel je přenést všechny. Muselo to fungovat. Drže se symbolu Rand natáhl z jediné síly, natáhl jí do sebe tolik, až si byl jist, že se rozletí na tisíc kousků. A táhl dál. Ještě víc.

Svět jako by mrknutím oka zmizel.