Stín se šíří

41 Mezi Tuatha’any

Na dohled se objevila sbírka vozů, o kousek dál na jih. Vypadaly jako malé domečky na kolech, vysoké dřevěné krabice pomalované a nalakované divokými odstíny červené, modré, zelené a žluté, a všechny stály ve velkém nerovném kruhu kolem několika dubů se silnými větvemi. Hudba vycházela odtamtud. Perrin slyšel, že ve Dvouříčí jsou Cikáni, Kočovný lid, ale doposud je neviděl. Spoutaní koně okusovali vysokou trávu opodál.

„Vyspím se jinde,“ prohlásil Gaul škrobeně, když pochopil, že Perrin hodlá zamířit k vozům, a bez dalšího slova odklusal ihned pryč.

Bain a Chiad tiše, ale naléhavě, mluvily s Faile. Perrin toho pochytil dost, aby poznal, že se ji snaží přesvědčit, aby noc strávila s nimi v nějaké útulné houštině, a ne se „Ztracenými". Představa, že by s Cikány vůbec promluvily, je zřejmě děsila, natož to, že by s nimi jedly a spaly. Faile mu pevněji stiskla nohu, když je odmítala, tiše a pevně. Děvy se na sebe zamračily, modré oči se střetly se šedými se značným znepokojením, ale než se vozy Kočovného lidu přiblížily víc, odklusaly obě Aielanky za Gaulem. Ale zřejmě se trochu sebraly. Perrin slyšel Chiad, jak navrhuje, že Gaula naučí hrát nějakou hru zvanou „Dívčinu hubičku". Když mu mizely z doslechu, smály se.

Muži a ženy pracovali v táboře, šili, spravovali postroje, vařili, prali šaty a umývali děti, opravovali kolo u jednoho vozu. Další děti si hrály na honěnou či tančily na melodii, kterou půl tuctu mužů vyluzovalo na housle a píšťaly. Od nejstarších po nejmladší měli Cikáni šaty ještě barevnější než byly jejich vozy, z pohledu na kombinaci barev, které musely být vybrány poslepu, slzely oči. Žádný duševně zdravý muž by si na sebe nevzal nic, co by se byť jen zdaleka podobalo těmto odstínům, a jen velice málo žen by to udělalo.

Když se otrhaná skupinka přiblížila k vozům, rozhostilo se ticho. Lidé zůstali stát a s ustaranými výrazy je sledovali. Ženy popadly nemluvňata a děti se běžely schovat za dospělé, jen jim vyhlížely kolem nohou či schovávaly tvářičky do sukní. – Dopředu vystoupil pomenší šlachovitý a prošedivělý muž a vážně se jim uklonil s oběma rukama přitisknutýma k hrudi. Na sobě měl jasně modrý kabátec s vysokým límcem a do po kolena vysokých holínek zastrkané pytlovité kalhoty v takovém odstínu zelené, až skoro zářily. „Jste vítáni u našich ohňů. Znáte píseň?“

Perrin se chvíli jen snažil nekroutit bolestí a mohl jen zírat. Toho muže znal, byl to mahdí či hledač této tlupy. Jaká je šance? ptal se v duchu. Ze všech Cikánů na světě, jaká je šance, že to budou ti, které znám? Shody okolností jej vyváděly z míry. Když vzor vytvářel shody okolností, kolo se zjevně snažilo přinutit události, aby se odehrávaly tak, jak si přálo. Začínám mluvit jako zatracené Aes Sedai. Uklonit se sice nedokázal, ale na obřad si vzpomněl. „Tvoje přivítání zahřívá mou duši, Raene, jako vaše ohně zahřívají tělo, ale píseň neznám.“ Faile a Ihvon se na něj překvapeně podívali, ale o nic méně překvapeně než Dvouříčané. Soudě podle mručení, které zaslechl od Bana, Telia a ostatních, tak jim právě poskytl další látku k hovorům.

„Tedy musíme hledat dál,“ odříkal šlachovitý muž. „Jako tomu bylo a jako tomu bude, pokud si nevzpomeneme, budeme pátrat a hledat.“ Zamračeně si prohlédl zakrvácené obličeje mužů před sebou a ucukl pohledem před jejich zbraněmi. Kočovný lid by se nikdy nedotkl něčeho, co by bylo možné považovat za zbraň. „Jste vítáni u našich ohňů. Opatříme horkou vodu, obvazy a mazání. Moje jméno znáš,“ dodal s pátravým pohledem upřeným na Perrina. „Ovšem. Tvoje oči.“

Za řeči se k němu připojila jeho manželka, kyprá žena se šedivými vlasy, ale hladkými tvářemi, o hlavu vyšší než její manžel. Její rudá halenka, jasně žlutá sukně a šátek se zelenými třásněmi bodaly do očí, ale vypadala mateřsky. „Perrin Aybara!“ řekla. „Měla jsem dojem, že tě znám. Je s tebou Elias?“

Perrin zavrtěl hlavou. „Už jsem ho dlouho neviděl, Ilo.“

„On vede život plný násilí,“ prohlásil smutně Raen. „Jako i ty. Násilný život je poskvrněný, i když je dlouhý.“

„Nesnaž se ho přivést na Cestu listu, zatímco tu stojíte, Raene,“ zarazila ho Ila rázně, ale ne nelaskavě. „Je zraněný. Všichni jsou zranění.“

„Na co to myslím?“ zamumlal Raen. Zvedl hlas a pak zavolal: „Pojďte, lidi. Pojďte a pomozte.“

Muži a ženy se rychle seběhli, a jak pomáhali zraněným mužům dolů z koní, odváděli je k vozům, v případě nutnosti i odnášeli, tiše jim vyjadřovali soustrast. Wilovi a pár dalším trochu vadilo, že je rozdělují, ale Perrinovi ne. Násilí bylo pro Tuatha’any tou nejzazší věcí. Oni by proti nikomu nezvedli ruku, dokonce ani proto ne, aby bránili vlastní životy.

Perrin zjistil, že musí při sesedání přijmout Ihvonovu pomoc. Při lezení z koně mu z boku vystřelovala strašlivá bolest. „Raene,“ řekl trochu bez dechu, „neměli byste být zde venku. Bojovali jsme s trolloky ani ne pět mil odsud. Vezmi svý lidi do Emondovy Role. Tam budou v bezpečí.“

Raen zaváhal – a vypadal přitom překvapeně – než zavrtěl hlavou. „I kdybych chtěl, lidé by si to nepřáli, Perrine. Snažíme se netábořit poblíž ani té nejmenší vesnice, a nejen proto, že by nás mohli vesničani falešně obvinit z ukradení toho, co se jim právě ztratilo, nebo z toho, že se snažíme jejich děti přesvědčit, aby hledaly Cestu. Tam, kde lidé postaví deset domů vedle sebe, je velká pravděpodobnost, že dojde k násilí. Tohle Tuatha’ani vědí už od Rozbití světa. Bezpečí leží na našich vozech a v tom, že jsme neustále v pohybu, že neustále hledáme píseň.“ Po tváři se mu mihl žalostný výraz. „Všude slyšíme jen zprávy o násilnostech, Perrine. A to nejen tady, ve Dvouříčí. Ve světě je cítit změnu, ničení. Určitě musíme tu píseň najít brzy. Jinak nevěřím, že se nám to někdy podaří.“

„Vy tu píseň najdete,“ řekl Perrin tiše. Možná si hnusí násilí až příliš, aby to ta’veren překonal. Možná dokonce ani ta’veren nedokáže porazit Cestu listu. Kdysi mu taky připadala přitažlivá. –„Opravdu doufám, že ano.“

„Co se má stát, stane se,“ prohlásil pevně Raen. „Všechno umírá ve vyměřenou chvíli. Možná dokonce i písně.“ Ila manželovi na uklidněnou položila ruku kolem ramen, i když oči měla stejně ustarané jako on.

„Pojď,“ řekla ve snaze zakrýt své znepokojení, „musíme tě dostat dovnitř. Muži by žvanili, i kdyby jim hořely kabátce.“ K Faile dodala: „Jsi moc hezká, dítě. Možná by sis měla na Perrina dávat pozor. Vždycky ho vidím jen ve společnosti hezkých děvčat.“ Faile na Perrina vrhla bezvýrazný, zvažující pohled, a pak se to rychle snažila zahladit.

Perrin došel až k Raenovu vozu – žlutému, lemovanému červenou, s červenými a žlutými paprsky vysokých kol s červenými loukotěmi, s červenými a žlutými kládami položenými venku, který stál u ohně na vaření uprostřed tábora – ale když položil nohu na první schodek, podlomila se mu kolena. Ihvon a Raen ho dovnitř museli skoro odnést. Faile a Ila je spěšně následovaly. Muži ho položili na postel vestavěnou do přední části vozu, kde bylo jen tak dost místa, aby se kolem dalo projít k posuvným dveřím vedoucím na kozlík.

Opravdu to vypadalo jako malý domeček, včetně světlých růžových závěsů v okýnkách na obou stranách vozu. Perrin tam ležel a civěl do stropu. I tady se Cikáni vyžili na svých barvách. Strop byl nalakovaný nebeskou modří, vysoké skříně byly zelené a žluté. Faile mu rozepjala opasek a vzala mu sekeru a toulec, zatímco se Ila hrabala v jedné skříni. Perrina vůbec nezajímalo, co dělají.

„Každého je možné překvapit,“ poznamenal Ihvon. „Pouč se z toho, ale neber si to moc k srdci. Dokonce ani Artuš Jestřábí křídlo nevyhrál každou bitvu.“

„Artuš Jestřábí křídlo.“ Perrin se chtěl zasmát, ale vyšlo z toho jen zasténání. „Ano,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. „Já teda určitě nejsem Artuš Jestřábí křídlo, že ne?“

Ila se na strážce zamračila – tedy spíš na jeho meč, ten jí zřejmě připadal ještě horší než Perrinova sekera – a přistoupila k lůžku s hrstí složených obvazů. Když odtáhla Perrinovi košili od ulomeného šípu, trhla sebou. „Nemyslím, že bych dokázala tohle vytáhnout. Je zaražený moc hluboko.“

„S ozuby,“ řekl Ihvon konverzačním tónem. „Trolloci nepoužívají luky zrovna často, ale pokud ano, mají šípy s ozuby.“

„Ven,“ prohlásila kyprá žena pevně a prudce se k němu obrátila. „A ty taky, Raene. Péče o nemocné není záležitost mužů. Proč se nejdete podívat, jestli už Moshea spravil to kolo od vozu?“

„Dobrý nápad,“ řekl Raen. „Zítra možná budeme muset odjet. Poslední rok jsme hodně cestovali,“ svěřil Perrinovi. „Celou cestu do Cairhienu, pak zase zpátky do Ghealdanu, potom na sever do Andoru. Zítra, myslím, vyrazíme.“

Když se za nimi zavřely červené dveře, Ila se ustaraně obrátila k Faile. „Jestli je s ozuby, tak ho, myslím, vůbec nemůžeme vytáhnout. Zkusím to, jestli budu muset, ale jestli je tu poblíž někdo, kdo o těchhle věcech ví víc...“

„V Emondově Roli někdo je,“ ujistila ji Faile. „Ale je bezpečné to nechat až do zítřka?“

„Nejspíš bezpečnější, než kdybych ho vyřízla. Můžu mu namíchat něco proti bolesti a připravit mazání proti infekci.“

Perrin se na obě ženy zamračil a řekl: „Haló? Pamatujete se na mě? Jsem přímo tady. Přestaňte se bavit přese mě.“

Obě se na něj chvíli dívaly.

„Drž ho v klidu,“ nařídila Ila Faile. „Klidně může mluvit, ale nesmí se hýbat. Mohl by si ještě víc ublížit.“

„Dohlídnu na to,“ odvětila Faile.

Perrin zaskřípal zuby a dělal, co mohl, aby jim pomohl, když mu svlékala kabátec a košili, ale stejně většinu práce odvedly ony. Perrin se cítil slabý jako nejhůř ukuté železo, hotový zlomit se při nejmenším tlaku. Téměř těsně pod posledním žebrem mu z nateklé rány pokryté zaschlou krví trčely čtyři couly palec silného dříku. Ženy mu přitlačily hlavu na polštář, protože z nějakého důvodu nechtěly, aby se na to díval. Faile mu ránu omyla a Ila zatím rozetřela mastičku v hmoždíři – z prostého hladkého šedého kamene, první věci v cikánském táboře, která nebyla v jasných barvách. Naplácaly mastičku kolem šípu a omotaly jej obvazy, aby se ani nehnul.

„S Raenem se dneska vyspíme pod vozem,“ pronesla nakonec Tuatha’anka otírajíc si ruce. Zamračila se na zlomený šíp, trčící z obvazů, a zavrtěla hlavou. „Kdysi jsem si myslela, že by mohl nakonec najít Cestu listu. Byl to tak jemný chlapec.“

„Cesta listu není pro každýho,“ řekla Faile jemně, ale Ila znovu jen zavrtěla hlavou.

„Je pro každého,“ odpověděla stejně laskavě a maličko smutně, „Jen kdyby to věděli.“

Pak odešla a Faile se posadila na kraj postele a otřela mu obličej namočenou látkou. Z nějakého důvodu se zřejmě silně potil.

„Zvoral jsem to,“ poznamenal Perrin po chvíli. „Ne, to je slabý slovo. Nemůžu přijít na to pravý.“

„Nic jsi nezvoral,“ pravila Faile pevně. „Udělal jsi, co v tý chvíli vypadalo správný. Bylo to správný. Neumím si představit, jak se dostali za nás. Gaul nedělá chyby, když se jedná o to, kde je nepřítel. Ihvon měl pravdu, Perrine. Každý může zjistit, že se okolnosti změnily, když o tom nevěděl. Ty držíš všechny pohromadě. Dostals nás z toho.“

Perrin prudce zavrtěl hlavou, až ho ostře zabolelo v boku. „Ihvon nás z toho dostal. Já jsem jenom nechal zabít sedmadvacet mužů,“ prohlásil hořce a snažil se posadit, aby se jí mohl dívat do očí. „Někteří byli moji přátelé. A já je nechal zabít.“

Faile se o něj opřela vší silou, aby ho zase zatlačila dolů. Na to, jak je slabý, ukazovalo, jak snadno ho udržela. „Na tohle bude dost času ráno,“ prohlásila důrazně a dívala se mu do očí, „až tě budeme muset dostat zpátky na koně. Ihvon nás z toho nedostal. Myslím, že mu moc nezáleželo na tom, jestli se z toho dostane někdo jiný kromě tebe a něj. Ti muži by se byli rozutekli, kdyby nebylo tebe, a pak by nás trolloci všechny uštvali a zabili. Kvůli Ihvonovi, cizinci, by se pohromadě neudrželi. A co se tvých přátel týče –“ Povzdechla si a znovu se posadila. „Perrine, můj otec říká, že generál se může starat o živé nebo plakat pro mrtvé, ale nemůže dělat obojí.“

„Já nejsem generál, Faile. Jsem jen hloupej kovář, co si myslel, že může použít jiný lidi, aby mu pomohli dosáhnout spravedlnosti, nebo možná pomsty. Pořád ji chci, ale nechci k tomu už využívat nikoho jinýho.“

„Myslíš, že trolloci odejdou, protože ses rozhodl, že tvoje motivy nejsou dost čistý?“ Vztek v jejím hlase ho přiměl zvednout hlavu, ale ona ho téměř hrubě okamžitě zatlačila zpátky. „Jsou snad míň zlí? Potřebuješ čistší důvody, abys s nima bojoval, než to, co jsou? Můj táta říká ještě něco. Nejhorší zločin, který může generál spáchat, horší, než když něco nezvládne, horší než porážka, horší než cokoliv, je, když opustí lidi, kteří na něm závisejí.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř strčil hlavu hezký mladý Cikán v červenozeleně pruhovaném kabátci. Bleskl úsměvem po Faile, bílé zuby a přetékající šarm, než se podíval na Perrina. „Dědeček říká, že jsi to ty. Myslel jsem, že Egwain říkala, že pochází odsud.“ Náhle se zamračil, znepokojeně. „Tvoje oči. Vidím, že jsi nakonec následoval Eliase a začal běhat s vlky. Byl jsem si jistý, že ty nikdy Cestu listu nenajdeš.“

Perrin ho znal. Aram, vnuk Raena a Ily. Neměl ho rád. Usmíval se stejně jako Wil. „Běž pryč, Arame. Jsem utahanej.“

„Je s tebou Egwain?“

„Z Egwain je teď Aes Sedai, Arame,“ zavrčel Perrin, „a vyrvala by ti srdce z těla pomocí jediný síly, kdybys ji požádal o tanec. Vypadni!“

Aram zamrkal a rychle zavřel dveře. Za sebou.

Perrin se zase svezl na polštář. „Nějak moc se usmívá,“ zamumlal. „Nesnáším chlapy, co se moc usmívají.“ Faile se začala dusit a Perrin se na ni podezíravě zadíval. Kousala se do rtu.

„Mám něco v krku,“ vysvětlila přiškrceným hlasem a spěšně vstala. Vydala se k široké polici vedle postele, kde Ila připravovala své lektvary, postavila se zády k němu a nalila vodu z červenozeleného džbánku do modrožlutého hrnku. „Chtěl by ses taky napít? Ila tu nechala ten prášek proti bolesti. Pomůže ti to usnout.“

„Nechci žádnej prášek,“ zavrčel Perrin. „Faile, kdo je vlastně tvůj otec?“

Náhle úplně ztuhla. Po malé chvíli se k němu obrátila s hrnkem v obou rukou a nečitelným výrazem v zešikmených očích. Po další minutě řekla: „Můj otec je Davram z rodu Bashere, urozený pán z Bashere, Tyru a Sidony, strážce Mornské hranice, obránce Vnitrozemí, vrchní maršál královny Tenobie Saldejské. A její strýc.“

„Světlo! A co ty řeči, že nakupuje dříví a prodává kožešiny? Taky si pamatuju, že jednou obchodoval s ledovýma papričkama.“

„To nebyla lež,“ odsekla ostře, a pak tišším hlasem: „Jenom ne... celá pravda. Panství mého otce vynášejí řezivo a drahá dřeva, ledové papričky a kožešiny a spoustu dalších věcí. A jeho šafáři to pro něj prodávají, takže s tím obchoduje. Jistým způsobem.“

„Proč jsi mi to nemohla říct rovnou? Takhle to schovávat. Lhát. Ty jsi urozená paní!“ Zamračil se na ni s obviňujícím výrazem. Tohle nečekal. Možná menšího kupce, bývalého vojáka, to snad, ale ne tohle. „Světlo, a co to, jak kolem pobíháš jako hledač rohu? Neříkej mi, že tě urozenej pán z Bashere a toho všeho jen tak poslal hledat roh.“

Stále držíc hrnek se zase posadila vedle něj. Z nějakého důvodu se soustředila na jeho obličej. „Moji dva starší bratři zemřeli, Perrine, jeden v boji s trolloky a druhý na lovu při pádu z koně. Takže jsem se stala nejstarším dítětem, což znamená, že jsem musela studovat účetní knihy a obchod. Zatímco se moji mladší bratři cvičili na vojáky, zatímco se připravovali na boj, já jsem se musela učit, jak zvládat panství! To je povinnost nejstaršího. Povinnost! Je to hloupé, suchopárné a nudné. Pohřbená mezi papíry a úředníky.

Když s sebou otec vzal Maedina na Mornskou hranici – a to je o dva roky mladší než já – tak jsem to už nevydržela. Dívky se v Saldeii neučí zacházet s mečem ani bojovat ve válce, ale otec jmenoval jednoho starého vojáka z oddílu, kterému velel jako prvnímu, mým komorníkem, a Eran mě vždycky moc rád učil, jak zacházet s noži a bojovat holýma rukama. Myslím, že se u toho bavil. V každém případě, když s sebou otec vzal Maedina, dorazily k nám zprávy, že bylo svoláno velké hledání valerského rohu, tak jsem... odešla. Napsala jsem matce dopis s vysvětlením a... odešla jsem. A do Illianu jsem dorazila právě včas, abych mohla složit hledačskou přísahu...“ Zvedla ručník a znovu mu otřela pot z obličeje. „Opravdu by ses měl trochu prospat, jestli to půjde.“

„Takže ty jsi nejspíš urozená paní z Bashere a tak dál?“ řekl. „Jak ses vůbec dostala k obyčejnýmu kováři?“

„To slovo je ‚láska‘, Perrine Aybaro.“ Její pevný hlas byl v ostrém protikladu s tím, jak mu jemně otírala tvář. „A ty, myslím, nejsi jen tak nějaký obyčejný kovář.“ Ruka jí znehybněla. „Perrine, co ten chlapík myslel tím běháním s vlky? Raen se o tom Eliasovi taky zmiňoval.“

Perrin na chvíli úplně ztuhl, že nemohl dýchat. A přesto jí právě vyčinil, že před ním má tajemství. Tohle měl za to, že spěchal, a zlobil se. Když spěcháte při práci s kladivem, obvykle se praštíte do palce. Pomalu vydechl a pověděl jí to. O tom, jak potkal Eliase Macheru a zjistil, že může mluvit s vlky. Jak jeho oči změnily barvu, jak začal lépe vidět, jak se mu zbystřil sluch a zlepšil čich, jako vlkovi. O vlčím snu. O tom, co se s ním stane, jestli někdy ztratí spojení se svým lidstvím. „Je to tak snadný. Občas, zvlášť ve snu, zapomenu, že jsem člověk a ne vlk. Jestli si jednou dost rychle nevzpomenu, jestli ztratím spojení, stanu se vlkem. Přinejmenším ve svý hlavě. Budu takovej napůl špatnej obraz vlka. Nezůstane tu nic ze mě.“ Přestal a čekal, až se zachvěje a odtáhne se.

„Jestli máš vážně tak dobrý uši,“ prohlásila klidně, „budu si muset dávat pozor na to, co poblíž tebe říkám.“

Perrin ji chytil za ruku, aby ho přestala poplácávat. „Slyšelas něco z toho, co jsem říkal? Co si pomyslí tvůj táta s mámou, Faile? Půlvlčí kovář. A ty urozená paní! Světlo!“

„Slyšela jsem každý slovo. Otec to schválí. Vždycky říkal, že krev v naší rodině měkne. Není tak silná jako za starých časů. Vím, že si myslí, že jsem strašně měkká.“ Předvedla mu úsměv dost divoký, že by se za něj nemusel stydět ani vlk. „Jistě, matka vždycky chtěla, abych si vzala krále, který jednou ranou mečem přesekne trolloka vejpůl. Předpokládám, že tvoje sekera bude stačit, ale mohl bys jí říct, že jsi králem vlků? Nemyslím, že by se našel někdo, kdo by zpochybnil tvůj nárok na takový trůn. Vlastně matce by asi stačilo to rozsekávání trolloků vejpůl, ale to druhé by se jí určitě taky líbilo.“

„Světlo!“ zachraptěl Perrin. Mluvila skoro vážně. Ne, mluvila úplně vážně. Jestli byla aspoň z půlky vážná, tak si Perrin nebyl jist, jestli by nebyli trolloci lepší než setkání s jejími rodiči.

„Na,“ řekla a přidržela mu u úst hrnek s vodou. „Mluvíš, jako by ti vyschlo v krku.“

Perrin polkl a vyprskl, jak to bylo hořké. Ona do toho zamíchala Ilin prášek! Snažil se přestat, ale ona mu to nalila do úst, takže to buď mohl spolknout, nebo se udávit. Než stačil hrnek odstrčit, dostala do něj polovinu jeho obsahu. Proč musely léky vždycky chutnat tak odporně? Měl podezření, že to ženy dělají schválně. Byl by se vsadil, že to, co si připravují pro sebe, takhle nechutná. „Říkal jsem ti, že to nechci. Pfuůůj!“

„Vážně? Tak to jsem tě asi neslyšela. Ale stejně se potřebuješ prospat.“ Pohladila ho po kudrnatých vlasech. „Spi, můj Perrine.“

Snažil se jí říci, že jí to určitě řekl a že to ona slyšela, ale slova se mu nějak zamotala na jazyku. Oči se mu samy zavíraly. Vlastně je nedokázal udržet otevřené. Poslední, co slyšel, bylo její tiché mumlání.

„Spi, můj vlčí králi. Spi.“