„Už by měly být zpátky.“ Egwain zuřivě mávala malovaným hedvábným vějířem vděčná za to, že noci tu byly aspoň o trochu chladnější než dny. Tairenské ženy nosily vějíře pořád – přinejmenším šlechtičny a bohaté měšťanky – ale ona neviděla, že by v jejich používání byl nějaký rozdíl, snad až po západu slunce, a ani pak ne příliš velký. Dokonce i lampy, velké zlaté, se zrcátky, v postříbřených kroužcích na stěnách, jako by k vedru ještě přispívaly. „Co je mohlo zdržet?“ Hodina, Moirain jim ji slíbila, poprvé po mnoha dnech, a pak bez vysvětlení odešla ani ne po pěti minutách. „Naznačila ti, proč ji chtějí, Aviendho? Nebo kdo si ji vyžádal, když už jsme u toho?“
Sedíc se zkříženýma nohama na studené podlaze u dveří, Aielanka s velkýma, překvapivě zelenýma očima v opálené tváři pokrčila trochu rameny. V kabátci, spodcích a měkkých botách, se šufou přehozenou přes ramena vypadala neozbrojená. „Carren tu zprávu šeptala Moirain Sedai. Nehodilo by se poslouchat. Je mi líto, Aes Sedai.“
Egwain provinile nahmátla prsten s Velkým hadem, který měla na pravé ruce, zlatý had se na něm kousal do vlastního ocasu. Jako přijatá novicka by měla mít prsten na prostředníčku levé ruky, ale když vznešení páni uvěřili, že mají ve zdech Kamene čtyři hotové Aes Sedai, chovali se aspoň slušně, tedy aspoň co tairenští šlechtici za slušné chování považovali. Moirain samozřejmě nelhala. Nikdy neřekla, že jsou víc než přijaté. Ale taky nikdy neřekla, že jsou přijaté, a nechala každého, ať věří tomu, co si myslí, že vidí. Moirain nemohla lhát, ale mohla nechat pravdu tancovat jako gigu.
Nebylo to poprvé od chvíle, co opustily Bílou věž, kdy Egwain s ostatními předstírala, že je hotová sestra, ale čím dál víc jí vadilo klamat Aviendhu. Měla aielskou ženu ráda, myslela si, že by se mohly stát přítelkyněmi, kdyby se někdy dostaly k tomu, aby se navzájem poznaly. To ale nebylo možné, dokud si Aviendha bude myslet, že je Egwain Aes Sedai. Aielanka tu byla jen na Moirainin rozkaz, který Aes Sedai vydala z nějakých svých důvodů. Egwain tušila, že Moirain chtěla, aby měly aielskou osobní stráž, jako by se už nenaučily se o sebe postarat. Přesto i kdyby se s Aviendhou opravdu spřátelila, nemohla by jí říci pravdu. Nejlepší způsob, jak zachovat tajemství, byl ten, kdy ho neznal nikdo, kdo ho nepotřeboval vědět. Další věc, kterou Moirain zdůrazňovala. Egwain si občas přála, aby se Aes Sedai zmýlila, ošklivě zmýlila, jen jednou. Samozřejmě takovým způsobem, aby to neznamenalo katastrofu. To byla ta potíž.
„Tanchiko,“ zamumlala Nyneiva. Tmavý cop, silný jako zápěstí, jí visel na zádech až do pasu. Teď vyhlížela úzkým oknem, jehož křídla byla v naději na noční vánek otevřená dokořán. Dole na široké řece Erinin se pohupovaly lucerny několika málo rybářských člunů, které se neodvažovaly po proudu, ale Egwain pochybovala, že je Nyneiva vidí. „Zřejmě se nedá dělat nic jinýho než se vydat do Tanchika.“ Nyneiva si nepřítomně popotáhla za zelené šaty s hlubokým výstřihem, který jí ponechával nahá i ramena. Dělávala to často. Nyneiva by rozhodně popřela, že ty šaty nosí kvůli Lanovi, Moiraininu strážci – tedy popřela by to, kdyby se Egwain vůbec odvážila takové téma nanést – ale zelená, modrá a bílá byly zřejmě barvy, které se Lanovi na ženách nejvíc líbily, a tak všechny šaty, které měly jinou než modrou, zelenou či bílou barvu, zmizely z Nyneivina šatníku. „Zřejmě nic jinýho nezbývá.“ Neznělo to nadšeně.
Egwain se přistihla, že si šaty naopak vytahuje. – Necítila se v nich dobře, v šatech, které jí jen tak tak lnuly k ramenům. Na druhou stranu usoudila, že by nesnesla být víc oblečená. I když světle červená látka byla velice lehká, připadala jí jako vlněné sukno. Přála si, aby se dokázala přimět nosit nějaké to průsvitné roucho, jaké nosívala Berelain. Ne že by se hodilo nosit je na veřejnosti, ale určitě vypadalo, že je v něm chladněji.
Přestaň se rozčilovat kvůli pohodlí, řekla si odhodlaně. Radši přemýšlej o tom problému. „Možná,“ řekla nahlas. „Já si teda moc jistá nejsem.“
Uprostřed komnaty stál dlouhý úzký stůl, naleštěný do vysokého lesku. V čele blíž k Egwain stála vysoká židle, mělce vyřezávaná a tu a tam pozlacená, na Tear docela prostá, protože židle, které stály po stranách stolu, měly mnohem nižší opěradla a ty na druhém konci spíš připomínaly lavice. Egwain neměla ponětí, k čemu Tairenům tato komnata může sloužit. Ona ji s ostatními využila k výslechu dvou zajatců, lapených při pádu Kamene.
Nedokázala se přimět sestoupit do žaláře, i když Rand nařídil, aby veškerá výstroj, která zdobila stěny strážnice, byla buď roztavena, či spálena. Ani Nyneiva, ani Elain se tam také netoužily vrátit. Kromě toho tato jasně osvětlená komnata s čistě umetenou podlahou ze zelených dlaždic a s deštěním s vyřezávanými třemi tairenskými půlměsíci byla v ostrém protikladu k ponurým kobkám z šedého kamene, šerým, dusným a špinavým. To taky muselo trochu obměkčit ty dvě ženy v hrubých vlněných šatech vězeňkyň.
Byly to však jen ty šaty ze silné hnědé vlny, co většině lidí oznamovalo, že Joiya Byir, stojící zády ke stolu, je vězeňkyně. Bývala bílou adžah, ale i když přešla na stranu černých, neztratila nic z chladné nadutosti bílých sester. Každým rysem dávala najevo, že na protější stěnu hledí jen proto, že se k tomu sama rozhodla. Jen žena, která sama mohla usměrňovat, by spatřila na palec silné prameny vzduchu, které Joiye držely paže u boků a poutaly jí kotníky. Klec utkaná ze vzduchu jí držela hlavu rovně. Dokonce i uši měla ucpané, takže neslyšela, co lidé kolem říkají, pokud jí to ony nedovolily.
Egwain znovu zkontrolovala štít spletený z pramenů ducha, který Joiye zabraňoval dotknout se pravého zdroje. Štít držel, jak Egwain samozřejmě věděla. Sama Joiyu těmi prameny opletla a spojila je tak, aby se štít sám udržel, ale nebylo jí příjemné pobývat ve stejné místnosti s temnou družkou, která má schopnost usměrňovat, i když byla odříznutá. Joiya byla horší než obyčejná temná družka. Byla černá adžah. Vražda patřila k nejméně závažným z jejích zločinů. Měla by se plazit po zemi pod tíží porušených přísah, zmařených životů a zničených duší.
Joiyina spoluvězeňkyně, její sestra v černém adžah, její sílu postrádala. Amico Nagoyin stála na druhém konci stolu se svěšenými rameny a sklopenou hlavou a zdálo se, že pod Egwaininým pohledem se ještě víc stáhla do sebe. Ji nebylo třeba odstiňovat. Amico utišily, když ji zajaly. Byla stále schopna vycítit pravý zdroj, ale už se ho nikdy nedotkne, už nikdy nebude usměrňovat. Touha po usměrňování, potřeba usměrňování však zůstanou, naléhavé jako potřeba dýchat, a svou ztrátu bude cítit do konce svých dnů, saidar už však bude navždy mimo její dosah. Egwain si přála, aby v sobě dokázala najít aspoň kapku lítosti. Ale zase tak moc si to nepřála.
Amico cosi zamumlala do stolní desky. „Cože?“ ozvala se Nyneiva. „Mluv nahlas.“ Amico pokorně zvedla hlavu na útlém krku. Stále to byla krásná žena s velkýma tmavýma očima, ale něco se na ní změnilo, něco, co Egwain nedokázala přesně určit. Nebylo to tím, že si strachem mačkala drsný vězeňský hábit. Bylo to něco jiného. Amico polkla a řekla: „Měly byste jít do Tanchika.“
„Tos nám řekla už aspoň dvacetkrát,“ prskla Nyneiva. „Padesátkrát. Pověz nám něco novýho. Nový jména, co ještě neznáme. Kdo ve Věži ještě patří k černému adžah?“
„Já nevím. Musíte mi věřit.“ Amico mluvila unaveně, naprosto zmoženě. Rozhodně ne tak, jak mluvila, když byly ony vězeňkyněmi a ona žalářnicí. „Než jsme odešly z Věže, věděla jsem jenom o Liandrin, Chesmal a Rianně. Myslím, že žádná z nás neznala víc než dvě tři další. Až na Liandrin. Už jsem vám řekla všechno, co vím.“
„Tak to jsi na ženu, která chtěla vládnout části světa, až se Temný osvobodí, dost nevědomá,“ podotkla suše Egwain a na zdůraznění svých slov sklapla vějíř. Stále ještě ji ohromovalo, jak snadno to teď dokáže vyslovit. Žaludek se jí přitom sice stále svíral a po zádech jí i teď běhal mráz, ale už nechtěla křičet či s pláčem utéci. Bylo možné zvyknout si na cokoliv.
„Tenkrát jsem vyslechla Liandrin, když jednou mluvila s Temaile,“ řekla Amico unaveně a po několikáté začala vyprávět stejný příběh. V prvních dnech zajetí se svůj příběh snažila vyšperkovat, ale čím víc si přidávala, tím spíš se zaplétala do vlastních lží. Teď většinou mluvila stejně, slovo od slova. „Kdybyste viděly Liandrinin obličej, když mě zahlédla... Byla by mě zavraždila na místě, kdyby si byla myslela, že jsem něco zaslechla. A Temaile ráda ubližuje lidem. Líbí se jí to. A já slyšela jenom kousek, než si mě všimly. Liandrin říkala, že v Tanchiku cosi je, něco, co je nebezpečné pro... pro něj.“ Myslela Randa. Nedokázala vyslovit jeho jméno a zmínka o Draku Znovuzrozeném jí vždycky dokázala vehnat slzy do očí. „Liandrin taky říkala, že je to nebezpečné pro každého, kdo to použije. Skoro tak nebezpečné, jako pro... něj. Proto tam nešla rovnou. A říkala, že to, že umí usměrňovat, ho neochrání. Řekla: ‚Až to najdeme, ta jeho špinavá schopnost ho připoutá k nám.‘“ Po obličeji jí stékal pot, ale zároveň se téměř neovladatelně třásla.
Ve svém příběhu nezměnila ani slovo.
Egwain otevřela ústa, ale Nyneiva promluvila první. „Už jsem toho slyšela dost. Podíváme se, jestli pro nás nemá něco novýho ta druhá.“
Egwain se na ni zlostně zamračila a Nyneiva její pohled opětovala. Ani jedna nemrkla. Občas si myslí, že je pořád vědmou, pomyslela si Egwain ponuře, a já jsem pořád vesnická holka, kterou ona učí znát bylinky. Radši by si měla uvědomit, že teď se věci mají jinak. Nyneiva byla v usměrňování velice silná, silnější než Egwain, ale jen když se jí opravdu podařilo dosáhnout na pravý zdroj. Pokud nebyla rozzlobená, Nyneiva vůbec usměrňovat nedokázala.
Elain obvykle věci urovnávala, když došlo na tohle, což bylo častěji, než by být mělo. Když už Egwain napadlo, že věci urovná sama, již se zapřela a vypěnila, a snažit se pak něco urovnat by znamenalo, že ustupuje. Tak to viděla Nyneiva, tím si byla Egwain jistá. Nevzpomínala si, že by kdy Nyneiva ustoupila, tak proč by měla ona? Tentokrát tu však Elain nebyla. Moirain si dědičku zavolala, aby s ní šla za Děvou, která přišla pro Aes Sedai. Bez ní napětí rostlo a obě přijaté čekaly, až ta druhá mrkne první. Aviendha skoro nedýchala. Držela se zpátky, nikdy se do jejich střetů nepletla. Bezpochyby to považovala za rozumné, držet se stranou.
Zvláštní bylo, že tentokrát je ze slepé uličky dostala Amico, i když nejspíš chtěla jen ukázat, jak spolupracuje. Obrátila se na druhý konec místnosti a trpělivě čekala, až ji spoutají.
Egwain si náhle uvědomila, jak je to všechno hloupé. Byla jedinou ženou v místnosti, která mohla usměrňovat – pokud se Nyneiva nerozčílí, nebo neselže Joiyin štít. Bez přemýšlení znovu zkontrolovala tkanivo ducha – a ona se věnuje souboji pohledů, zatímco Amico čeká na svá pouta. Jindy by se nejspíš sama sobě vysmála. Místo toho se teď otevřela saidaru, tomu neviditelnému, všudypřítomnému zářivému teplu, které jako by vždy bylo těsně mimo dohled. Naplnila ji jediná síla, jako zdvojnásobené radosti života, a ona kolem Amico setkala prameny.
Nyneiva jenom zabručela. Bylo sporné, byla-li dost navztekaná, aby vycítila, co Egwain udělala – když se nerozčílila, nedokázala to – ale mohla vidět, jak Amico ztuhla, když se jí dotkly prameny vzduchu, a pak se do nich napůl sesula, snad aby ukázala, že se vůbec nevzpírá.
Aviendha se otřásla, jako to dělala vždy, když věděla, že někde blízko je usměrňována jediná síla.
Egwain spletla prameny tak, aby Amico neslyšela – vyslýchat je zvlášť by nebylo k ničemu, kdyby mohly slyšet, co ta druhá vypráví – a obrátila se k Joiye. Přendala si vějíř z ruky do ruky, aby si mohla otřít dlaně do šatů, a se znechuceným výrazem se zarazila. Její zpocené dlaně neměly nic společného s teplotou ovzduší.
„Její obličej,“ ozvala se náhle Aviendha. Což bylo překvapivé, protože pokud na ni Moirain nebo některá ze tří dívek nepromluvily první, skoro nikdy se sama neozvala. „Obličej Amico. Nevypadá tak jako dřív, jako by se jí léta vyhýbala. Ne tak jako dřív. Je to proto, že byla... protože byla utišená?“ spěšně dokončila skoro bez dechu. Díky tomu, že se s nimi tolik stýkala, získala pár nových návyků. Žádná žena ve Věži by nedokázala o utišení mluvit, aniž by ji nezamrazilo.
Egwain popošla kolem stolu, aby viděla na obličej Amico z druhé strany, a přitom zůstala mimo dohled Joiyy. Joiyiny oči jí vždy proměnily žaludek v rampouchy.
Aviendha měla pravdu. Byl tu rozdíl, jehož si sama všimla, i když ho nepochopila. Amico vypadala mladě, možná mladší než sama Egwain, ale nebyla to ta bezvěkost Aes Sedai, která dlouhá léta pracovala s jedinou sílou. „Máš bystrý oči, Aviendho, ale já nevím, jestli to má něco společnýho s utišením. Ale asi to tak bude. Nevím, co jinýho by to mohlo způsobit.“
Uvědomila si, že nemluví moc jako Aes Sedai, které obvykle hovořily tak, jako by věděly všechno. Když Aes Sedai řekla, že něco neví, většinou se jí podařilo, aby byla nevědomost zahalena do haldy znalostí. Zatímco honem honem pátrala po něčem vhodně nabubřelém, zachránila ji Nyneiva.
„Jen málo Aes Sedai kdy v sobě spálilo schopnost usměrňovat, a ještě míň jich kdy bylo utišeno.“
„Spálit“ se tomu říkalo, když to byla nehoda. Oficiálně utišení předcházel soud a rozsudek. Egwain v tom však neviděla žádný rozdíl. Bylo to jako mít dvě slova pro pád ze schodů v závislosti na tom, jestli jste klopýtli či vás někdo strčil. Většina Aes Sedai na to měla stejný názor, jen když učily mladší a přijaté novicky. Vlastně to byla tři slova. Muži byli „kroceni", museli být zkroceni dřív, než zešíleli. Jenže teď tu byl Rand a Věž se ho zkrotit neodvažovala.
Nyneiva nasadila poučný tón, bezpochyby se snažila mluvit jako Aes Sedai. Egwain si uvědomila, že napodobuje Sheriam před začátkem hodiny, jak tu tak stála s rukama v bok a lehkým úsměvem, jako by všechno bylo snadné, když se do toho opravdu dáte.
„Utišení není věc, kterou by si někdo vybral ke studiu, víš,“ pokračovala Nyneiva. „Obvykle se má za to, že je nevratné. To, co ženě umožňuje usměrňovat, nelze vrátit, je-li to jednou odstraněno, stejně jako třeba léčení nedokáže vrátit zpátky useknutou ruku.“ Aspoň zatím nikdy nikdo utišení vyléčit nedokázal, i když se konaly pokusy v tomto směru. Co Nyneiva říkala, byla obecně vzato pravda, i když některé hnědé adžah by studovaly téměř cokoliv, kdyby k tomu měly možnost, a některé žluté sestry, nejlepší léčitelky, by se pokusily vyléčit cokoliv. Ale neexistoval ani náznak úspěchu při léčení ženy, která byla jednou utišena, „Kromě toho je známo jen málo. Ženy, které byly utišeny, zřídkakdy přežijí víc než pár let. Zřejmě přestanou chtít žít, vzdají se. Jak jsem už říkala, je to nepříjemné téma.“
Aviendha si znepokojeně poposedla. „Jen mě tak napadlo, že by to mohlo být tím,“ řekla tiše.
Egwain si to ovšem také myslela. Rozhodla se, že se na to optá Moirain, pokud se k ní někdy dostane, aby u toho nebyla Aviendha. Zdálo se, že jí jejich klam překáží stejně tolik, jako je užitečný.
„Zjistíme, jestli bude Joiya taky vykládat to samý.“ Přesto se musela sebrat, než dokázala rozplést prameny vzduchu, jimiž byla temná družka ovinutá.
Joiya už musela být z toho dlouhého nehybného stání celá ztuhlá, ale teď se k nim ladně otočila. Pot, jenž se jí perlil na čele, nedokázal umenšit její důstojnost a sílu osobnosti o nic víc, než hrubé vězeňské hadry naznačovaly, že tu snad není z vlastní vůle. Byla to hezká žena a bylo na ní cosi mateřského, i přes její bezvěké hladké tváře, něco uklidňujícího. Ale tmavé oči zasazené do té milé tváře v sobě měly cosi z jestřába. Teď se na ně usmála, i když jí úsměv nikdy nevystoupil až k očím. „Světlo na vás sviť. Kéž vás chrání ruka Stvořitele.“
„Tohle nebudu poslouchat.“ Nyneiva mluvila tiše a klidně, ale přehodila si cop přes rameno a koneček sevřela v pěsti, jako to dělala vždy, když se hněvala nebo byla nejistá. Egwain si však nemyslela, že by byla Nyneiva teď nejistá. Nyneivě z Joiyy zřejmě nenaskakovala husí kůže jako Egwain.
„Lituji svých hříchů,“ pokračovala smířlivě Joiya. „Drak se znovu zrodil a třímá Callandor. Proroctví jsou naplněna. Temný musí padnout. Teď to chápu. Moje lítost je opravdová. Nikdo nemůže kráčet ve Stínu tak dlouho, aby nemohl opět přijít ke Světlu.“
Nyneivin obličej dostával s každým slovem tmavší barvu. Egwain si byla jista, že je teď Nyneiva natolik rozzlobená, aby dokázala usměrňovat, ale pokud by to udělala, nejspíš by Joiyu uškrtila. Egwain samozřejmě na Joiyinu lítost nevěřila o nic víc než Nyneiva, ale to, co říkala, mohla být docela dobře pravda. Joiya byla klidně schopná přejít na tu stranu, o níž si myslela, že nakonec zvítězí. Nebo se jen snažila získat čas v naději na záchranu.
Aes Sedai by neměla být schopna lhát, dokonce i ta, která na ten titul ztratila veškerá práva, by neměla být schopná lhát přímo. První ze tří přísah, skládaných s holí přísahy v ruce, by to měla zařídit. Ale ať už Temnému skládaly jakékoliv přísahy, když se stávaly černými adžah, zřejmě tím přerušily všechny tři přísahy skládané ve Věži.
Dobrá. Amyrlin je poslala chytit černé adžah, chytit Liandrin a ostatních dvanáct žen, které ve Věži spáchaly několik vražd a pak z ní uprchly. A teď si budou muset vystačit s tím, co jim tyhle dvě řeknou.
„Tak nám to pověz znovu,“ nařídila jí Egwain. „A tentokrát jinými slovy. Už mě unavuje poslouchat pohádky naučený nazpaměť.“ Pokud Joiya lhala, byla větší naděje, že sama klopýtne, pokud bude ten příběh vyprávět jinak. „Poslechneme si to.“ To řekla kvůli Nyneivě. Ta si hlasitě odfrkla a stroze kývla.
Joiya pokrčila jen rameny. „Jak si přeješ. Takže. Jinými slovy. Ten falešný Drak, Mazrim Taim, co ho chytili v Saldeii, dokázal usměrňovat s neuvěřitelnou silou. Možná byl silný jako Rand al’Thor, nebo skoro, pokud se dá věřit zprávám. Než ho přivedou do Tar Valonu a zkrotí, Liandrin ho chce osvobodit. Bude prohlášen za Draka Znovuzrozeného a pod jménem Rand al’Thor ho pošlou ničit v takovém měřítku, jaké svět od stoleté války neviděl.“
„To je nemožný,“ skočila jí Nyneiva do řeči. „Vzor nepřijme falešného Draka, ne teď, když se Rand prohlásil.“
Egwain si povzdechla. Tohle už slyšely, ale Nyneiva se tady vždycky začala hádat. Egwain si nebyla jistá, zda to není tím, že Nyneiva doopravdy nevěří, že je Rand Drakem Znovuzrozeným, bez ohledu na to, co říkala, bez ohledu na proroctví a Callandor a pád Kamene. Nyneiva byla právě o tolik starší, že na Randa dohlížela, když byl malý, stejně jako na Egwain. Byl z Emondovy Role, a Nyneiva stále viděla jako svou první povinnost chránit lidi z Emondovy Role.
„Tohle vám říkala Moirain?“ zeptala se Joiya s náznakem opovržení.
„Moirain od svého povýšení mezi hotové sestry strávila ve Věži jen málo času, a i jinde se se sestrami příliš nestýkala. Asi ví, jak chodí život na vesnici, možná i něco o mezinárodní politice, ale hovoří s jistotou o věcech, které zjistila jen díky studiu a hovoru s těmi, které zná. Samozřejmě může mít pravdu. Mazrim Taim se možná nedokáže prohlásit za Draka Znovuzrozeného. Ale jestli to za něj udělají ostatní, tak v čem bude rozdíl?“
Egwain si přála, aby se Moirain vrátila. Ta žena by nemluvila tak sebevědomě, kdyby tu byla Moirain. Joiya věděla až příliš dobře, že jsou s Nyneivou jen přijaté novicky. A v tom byl rozdíl.
„Tak dál,“ řekla Egwain skoro stejně drsně jako Nyneiva. „A pamatuj, jinými slovy.“
„Jistě,“ odtušila Joiya, jako by odpovídala na zdvořilou výzvu, ale oči se jí leskly jako střípky černého skla. „Následky jsou vám jasné. Randu al’Thorovi se bude dávat za vinu pustošení způsobené... Randem al’Thorem. Každý důkaz, že to není stejný muž, lidé opominou. Koneckonců, kdo ví, jaké triky Drak Znovuzrozený umí? Možná i být na dvou místech najednou. Dokonce i ten druh lidí, co se vždycky přidává k falešným Drakům, bude váhat, když bude stát tváří v tvář bezuzdnému vraždění, i něčemu horšímu. Ti, kdo se neodvrátí před takovými jatkami, budou hledat Randa al’Thora, který se bude zřejmě s nadšením koupat v krvi. Státy se spojí, jako to udělaly v aielské válce –“ omluvně se usmála na Aviendhu, což se však neslučovalo s jejíma nemilosrdnýma očima, „– ale bezpochyby mnohem rychleji. To nezvládne dokonce ani Drak Znovuzrozený, ne nadlouho. A tak bude rozdrcen dřív, než dojde k Poslední bitvě, právě těmi, které měl zachránit. Temný se pak osvobodí, nadejde den Tarmon Gai’donu a Stín pokryje zemi a přetvoří vzor navěky. To má Liandrin v plánu.“ V jejím hlase nebyl ani náznak uspokojení, ale ani hrůzy.
Byla to přijatelná historka, mnohem uvěřitelnější než příběh Amico o tom, jak vyslechla pár vět, ale Egwain věřila Amico a ne Joiye. Možná proto, že jí chtěla věřit. Nejasné hrozbě v Tanchiku bylo snazší čelit než tomuto skutečnému, dopodrobna vypracovanému plánu, jak proti Randovi každého poštvat. Ne, pomyslela si. Joiya lže. Jsem si tím jistá. Nemohly si však dovolit pominout některý z příběhů. Ale oběma naráz se také věnovat nemohly, ne pokud měly mít nějakou naději na úspěch.
V té chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vkráčela Moirain s Elain za patami. Dědička se mračila do podlahy, ztracená v neveselých myšlenkách, ale Moirain... Aes Sedai pro jednou pozbývala své vyrovnanosti. Z tváře jí čišel nepříčetný vztek.