Stín se šíří

3 Úvahy

I přes tak časnou hodinu spěchala širokými chodbami Kamene spousta lidí, nevysychající pramínek mužů a žen v černé a zlaté sloužících Kamene či v livreji některého ze vznešených pánů. Tu a tam se objevil obránce, s obnaženou hlavou a beze zbraně, někteří dokonce s rozepnutými kabátci. Sloužící se Perrinovi a Faile krátce poklonili, pokud se k nim přiblížili, a pak spěchali dál. Většina vojáků sebou při setkání s nimi trhla. Někteří se škrobeně poklonili s rukou na srdci, ale všichni do jednoho zrychlili krok, jen aby už byli z jejich dosahu.

Zapálena byla jen jedna lampa ze tří nebo čtyř, co tu stály. V zešeřelých místech mezi vysokými stojany stíny rozmazávaly nástěnné koberce a halily stolice, které stály u zdi. Aspoň pro každého kromě Perrina. Jemu v těchto potemnělých místech zářily oči jako leštěné zlato. Šel rychle od lampy k lampě a zrak upíral dolů, dokud nebyl v jasném světle. Většina lidí v Kameni o jeho zvláštně zbarvených očích věděla. Nikdo z nich se o tom však samozřejmě nezmínil. Dokonce i Faile zřejmě přijala představu, že barva jeho očí je součástí spojení s Aes Sedai, něco, co prostě je, co je třeba přijmout a co se nikdy nevysvětluje. Přesto ho vždycky zamrazilo, kdykoliv si uvědomil, že někdo cizí vidí, jak mu oči ve tmě září. Když drželi jazyk za zuby, jejich mlčení jen zdůrazňovalo to, jak je jiný.

„Přál bych si, aby se na mě tak nekoukali,“ zamumlal si, když se jeden prošedivělý obránce, dvakrát tak starý jako byl Perrin, málem rozběhl, jen co kolem nich prošel. „Jako by se mě báli. Předtím to nedělali, ne takhle. Proč nejsou všichni tihle lidé v posteli?“ Žena nesoucí mop a vědro sklonila hlavu, udělala pukrle a rychlými kroky spěchala dál se sklopenou hlavou.

Faile se do něj zavěsila a vzhlédla k němu. „Já bych řekla, že v této části Kamene nemají stráže co dělat, pokud nejsou ve službě. To je vhodná chvíle na to pomuchlovat se s komornou na pánově křesle a možná předstírat, že jsou sami pán a paní, když pravý pán s paní spí. Možná se bojí, že bys je mohl ohlásit. A sloužící dělají většinu práce v noci. Kdo by chtěl, aby se mu pletli pod nohy, zametali a umývali a leštili, ve dne?“

Perrin pochybovačně kývl. Předpokládal, že ona o těchhle věcech bude vědět z domu svého otce. Úspěšný obchodník nejspíš měl sloužící a stráže svých povozů. Aspoň nebyli tihle lidé vzhůru kvůli tomu, že by se jim stalo to, co jemu. Kdyby tomu bylo tak, už by všichni Kámen opustili a nejspíš by ještě hodně dlouho utíkali. Ale proč byl on cílem, zřejmě vybraným? Na setkání s Randem se sice netěšil, ale musel to vědět. Faile musela hodně natáhnout krok, aby mu stačila.

Přes všechnu svou nádheru, všechno to zlato, jemné řezby a intarzie, byl vnitřek Kamene navržen pro válku stejně jako venek. Na každé křižovatce chodeb byly ve stropě výklenky pro střelce ze zálohy. Na místech, odkud mohly pokrýt celou chodbu, se ve stěně otevíraly nikdy nepoužité střílny. Perrin s Faile šplhali po nekonečných úzkých točitých schodech. Všechny byly zabudovány do zdi nebo obestavěny a ústily do nich další střílny, z nichž bylo vidět na chodby dole. Nic z toho samozřejmě Aiely, prvního nepřítele, který se kdy dostal za vnější zdi, nezastavilo.

Jak tak klusali do schodů – Perrin si neuvědomil, že tak spěchají, a kdyby ho Faile nedržela za loket, běžel by ještě rychleji – ucítil závan starého potu a slabou nechutně sladkou voňavku, ale uvědomil si to jen někde v podvědomí. Byl cele zaujat tím, co hodlal říci Randovi. Proč ses mě pokoušel zabít? Copak už opravdu blázníš? Nebylo snadné položit tyhle otázky, a on nečekal snadné odpovědi.

Když vystoupili do velice šeré chodby téměř na vrcholku Kamene, Perrin najednou zjistil, že hledí na záda vznešeného pána a dvou osobních stráží šlechtice. Jedině obránci mohli v Kameni nosit zbroj, ale tihle tři měli u pasu meče. To ovšem nebylo neobvyklé, ale jejich přítomnost v těchto místech, na tomto poschodí, kdy upřeně hleděli do jasného světla na druhém konci chodby, rozhodně obvyklá nebyla. Světlo vycházelo z předpokoje komnat, které dostal Rand. Nebo si je zabral. Nebo ho do nich možná strčila Moirain.

Perrin s Faile se cestou po schodech nijak nenamáhali jít potichu, ale ti tři muži se tak soustředili na své pozorování, že si jich zpočátku nikdo nevšiml. Pak jeden ze strážných v modrém kabátci otočil hlavu, jako by ho chytala křeč do krku. Když je spatřil, spadla mu brada. Spolkl nadávku a otočil se k Perrinovi, přičemž vytáhl na dlaň oceli. Druhý strážný byl o zlomeček vteřiny pomalejší. Oba stáli napjatí a připravení, ale neklidně před Perrinem uhýbali očima. Vydávali nakyslý pach strachu. Stejně tak vznešený pán, i když on svůj strach ovládal.

Vznešený pán Torean, ve špičaté tmavé bradce měl bílé prameny a pohyboval se plavně jako při tanci na plese. Vytáhl si z rukávu příliš sladce navoněný kapesníček a oťukal si baňatý nos, který však rozhodně nevypadal moc velký ve srovnání s jeho ušima. Jemný hedvábný kabátec s červenými saténovými manžetami jen podtrhoval jeho obyčejný obličej. Prohlédl si Perrina, jenž byl jen v košili, a znovu si poťukal nos, než lehce sklonil hlavu. „Světlo na tě sviť,“ řekl zdvořile. Mrkl na Perrinovy žluté oči a uhnul pohledem, i když jeho výraz se nezměnil. „Doufám, že jsi v pořádku.“ Možná to řekl až příliš zdvořile.

Perrinovi na jeho tónu příliš nezáleželo, ale při pohledu na to, jak si Torean prohlíží Faile od hlavy k patě s náznakem ledabylého zájmu, zaťal pěsti. Nicméně se mu podařilo mluvit klidně. „Světlo na tě sviť, vznešený pane Toreane. Rád vidím, že pomáháš strážit pána Draka. Některým mužům tvého postavení by mohlo být nepříjemné, že tu je.“

Toreanovi se zachvělo tenké obočí. „Proroctví bylo naplněno a Tear naplnil svou úlohu v tom proroctví. Možná Drak Znovuzrozený povede Tear k ještě větší slávě. Komu by to mohlo vadit? Ale je pozdě. Přeji dobrou noc.“ Znovu přejel pohledem Faile, našpulil rty a odešel jen trochu rychleji, než bylo nutné, dál od světla v předpokoji. Jeho osobní strážní šli těsně za ním jako dobře vycvičení psi.

„Nebylo nutný, aby ses choval hrubě,“ řekla Faile stísněným hlasem, když byl vznešený pán z doslechu. „Mluvils, jako by ti jazyk zamrzl v železo. Jestli tu chceš zůstat, měl by ses radši naučit s pány vycházet.“

„Díval se na tebe, jako by tě chtěl houpat na kolenou. A tím nemyslím jako otec.“

Faile si opovržlivě odfrkla. „On není první muž, co se na mě kdy podíval. Kdyby náhodou sebral odvahu a pokusil se o víc, klidně bych ho usadila pohledem. Stačí se trochu zamračit. Nepotřebuju, abys mluvil za mě, Perrine Aybaro.“ Přesto to neznělo úplně pohoršeně.

Perrin se poškrábal ve vousech a zadíval se za Toreanem. Sledoval, jak vznešený pán se svými strážnými v dálce zahýbá za roh. Uvažoval, jak to tairenští páni zvládají, aniž by se upotili k smrti. „Všimla sis, Faile? Ti jeho hlídací psi nesundali ruce z mečů, dokud nebyli na dobrých deset kroků od nás.“

Faile se na něj zamračila, pak se zamračila směrem, kterým trojice zmizela, a pomalu kývla. „Máš pravdu. Tomu ale nerozumím. Sice se vám neklanějí a neutíkají před tebou a Matem tak jako před ním, ale chodí kolem vás přinejmenším stejně ostražitě jako kolem Aes Sedai.“

„Možná být přítelem Draka Znovuzrozeného už není taková ochrana jako dřív.“

Faile znovu nenavrhla, že odejdou, alespoň ne slovy, ale čišelo jí to z očí. Perrin měl větší úspěchy, když měl ignorovat nevyřčené návrhy než ty vyslovené.

Než dorazili na konec chodby, vyšla z jasného světla v předpokoji spěšně Berelain a oběma rukama si k tělu tiskla své tenké bílé roucho. Kdyby byla šla první z Mayene jenom o trochu rychleji, už by utíkala.

Aby ukázal Faile, že dokáže být dost zdvořilý, aby to vyhovovalo i jí, Perrin se rozmáchle uklonil tak, že by se vsadil, že ho ani Mat nepřetrumfne. Faile naproti tomu místo pukrlete jen sklonila hlavu a mírně ohnula koleno. Perrin si toho nevšímal. Berelain bez ohlédnutí spěchala dál a byla cítit strachem tak čirým a páchnoucím jako rána napadená snětí, až nakrčil nos. Vedle toho byl Toreanův strach ničím. Tohle byla naprostá panika spoutaná provazem napjatým k prasknutí. Perrin se pomalu narovnal a zadíval se za ní.

„Padla ti do oka?“ zeptala se tiše Faile.

Perrin byl cele soustředěn na Berelain a uvažoval, co ji mohlo dohnat až tak daleko, takže promluvil bez nějakého přemýšlení. „Byla cítit –“

Dál v chodbě náhle vykročil z boční chodby Torean a popadl Berelain za paži. Řinul se z něj vodopád slov, ale Perrin rozeznal jen pár, něco o tom, že ve své pýše překročila hranici, a něco jiného, zřejmě jí navrhoval, že ji bude chránit. Její odpověď byla krátká, ostrá a ještě méně slyšitelná, podaná se zdviženou bradou. První z Mayene se vznešenému pánovi prudce vytrhla a odkráčela vzpřímená, a zřejmě se již více ovládala. Torean ji už už chtěl následovat, když si všiml, že ho Perrin pozoruje. Otřel si nos do kapesníku a zmizel v chodbě.

„Je mi jedno, jestli byla cítit třeba Ranní rosou,“ říkala temně Faile. „Tuhle nezajímá lov na medvěda, i když by se jeho kožešina skvěle vyjímala na zdi. Ta loví slunce.“

Perrin se na ni poněkud zamračil. „Slunce? Medvěd? O čem to mluvíš?“

„Jdi si sám. Myslím, že si nakonec přece jen půjdu lehnout.“

„Jestli chceš,“ řekl Perrin pomalu, „ale myslel jsem, že chceš taky zjistit, co se vlastně stalo.“

„Myslím, že ne. Nebudu předstírat, že chci vidět... Randa... ne po tom, jak jsem se mu doteď vyhýbala. A zvlášť teď po tom rozhodně netoužím. Vy dva si nepochybně skvěle popovídáte i beze mě. Zvlášť jestli budete mít víno.“

„Mluvíš nesmysly,“ zavrčel Perrin a prohrábl si vlasy. „Jestli chceš jít do postele, tak si jdi, ale já bych rád, abys taky jednou řekla něco, čemu budu rozumět.“

Faile si ho dlouho pozorně prohlížela a pak se kousla do rtu. Perrin měl pocit, že se snaží potlačit smích. „Ó, Perrine, občas mám dojem, že nejvíc ze všeho se mi líbí tvoje nevinnost.“ Opravdu se jí v hlase ozýval stříbřitý smích. „Teď jdi za... za svým přítelem a ráno mi o tom povíš. Povíš mi, kolik budeš sám chtít.“ Stáhla si dolů jeho hlavu a lehce se mu v polibku otřela o rty, pak se rychle otočila a odběhla chodbou pryč.

Perrin za ní hleděl potřásaje hlavou, dokud nezabočila na schodiště. Po Toreanovi nebylo ani stopy. Občas měl Perrin dojem, že Faile mluví cizím jazykem. Nyní zamířil ke světlům.

Předpokoj byl vlastně kulatá komnata skoro třicet sáhů napříč. Z vysokého stropu viselo na zlatých řetězech sto pozlacených lustrů. Leštěné krevelové sloupy tvořily vnitřní prstenec a podlaha jako by byla z jediného ohromného kusu černého mramoru protkaného zlatem. Býval to předpokoj ke královským komnatám za dnů, kdy Tear míval krále, než Artuš Jestřábí křídlo spojil celé území od Páteře světa k Arythskému oceánu pod jediným králem. Když se říše Artuše Jestřábí křídlo, zhroutila, tairenští králové se již nevrátili a po tisíc let jedinými obyvateli těchto komnat byly myši cupitající prachem. Žádný ze vznešených pánů nikdy nezískal tolik moci, aby se odvážil tyto komnaty zabrat pro sebe.

Uprostřed místnosti stálo v kruhu padesát obránců. Záda měli rovná, kyrysy a podšité přilbice lesklé, oštěpy nakloněné všechny ve stejném úhlu. Jelikož viděli do všech stran, mělo se za to, že zabrání každému vetřelci dostat se k současnému pánu Kamene. Jejich velitel, kapitán podle dvou krátkých bílých per na přílbě, se držel jen o maličko méně ztuhle. Stál s jednou rukou na jílci meče a druhou opřenou v bok, domýšlivý na svou funkci. Všichni obránci byli cítit strachem a nejistotou jako muži, kteří žijí pod padajícím útesem, a téměř se jim podařilo přesvědčit se, že nikdy nespadne. Alespoň ne dnes v noci. Ne v příští hodině.

Perrin prošel kolem nich a cvakání jeho podpatků vytvářelo ozvěnu. Důstojník k němu vykročil, ale když se Perrin nezastavil, aby se nechal vyslechnout, zaváhal. Důstojník samozřejmě dobře věděl, kdo Perrin je. Přinejmenším věděl tolik co všichni Tairenové. Že putuje ve společnosti Aes Sedai, že je přítel pána Draka. Že to rozhodně není muž, jemuž by se mohl jen tak postavit pouhý důstojník obránců Kamene. Ten měl sice zřejmý úkol strážit odpočinek pána Draka, ale i když to nejspíš nepřiznal dokonce ani sám sobě, důstojník musel vědět, že je se svou chrabrou ukázkou leštěného brnění právě jen tím leštěným brněním. Skutečnými strážemi byli ti, s kým se Perrin setkal, když zašel za sloupy a přiblížil se ke dveřím do Randova pokoje.

Postavy seděly tak nehybně za sloupy, až se zdálo, že s kamenem splynuly, i když jejich kabátce a spodky – v odstínech šedé a hnědé namíchaných tak, aby dokázaly splynout s Pustinou – byly jasně vidět v okamžiku, kdy se pohnuly. Šest Děv oštěpu, aielských žen, které se dobrovolně rozhodly pro život válečníka, proplulo mezi ním a dveřmi v měkkých, zašněrovaných botách ke kolenům. Na ženy byly dost vysoké, nejvyšší byla jen o necelou dlaň menší než Perrin, opálené, s nakrátko zastřiženými vlasy plavé či rusé nebo něco mezi tím. Dvě držely zakřivené rohovinové luky s nasazenými šípy, i když luky zatím nenatáhly. Ostatní měly malé kůží potažené štíty a každá tři či čtyři oštěpy – krátké, ale s hlavicí dost dlouhou, aby člověka probodla a ještě coul přebyl.

„Nemyslím, že tě můžu pustit dál,“ řekla žena s vlasy barvy plamene a usmála se, aby svým slovům ubrala na ostrosti. Aielové se neusmívali tolik jako ostatní lidé, vlastně vůbec navenek příliš emocí neukazovali. „Myslím, že dnes v noci nechce nikoho vidět.“

„Jdu dál, Bain.“ Nevšímaje si jejích oštěpů ji Perrin uchopil za paže. Od té chvíle bylo nemožné si oštěpů nevšímat, neboť se jí podařilo přitisknout mu jeden hrot tvrdě ze strany ke krku. A vzápětí mu o něco světlejší žena jménem Chiad namířila jedním ze svých oštěpů na druhou stranu krku, jako by ženy chtěly, aby se jejich oštěpy setkaly někde uprostřed jeho krku. Druhé ženy se jen dívaly. Byly si jisty, že Bain s Chiad zvládnou, co bude třeba. Perrin přesto dělal, co mohl. „Nemám čas se tu s váma dohadovat. Pokud se pamatuju, tak stejně neposloucháte, co vám lidi říkají. Jdu dovnitř.“ Co nejjemněji zvedl Bain a postavil ji stranou.

Chiad stačilo, aby se nadechla, a tekla by krev, jak mu tiskla oštěp ke kůži, ale Bain jen poplašeně rozevřela tmavomodré oči, odtáhla svůj oštěp a usmála se. „Nechtěl by ses naučit hru, co se jmenuje Dívčina hubička, Perrine? Myslím, že bys ji hrál skvěle. Aspoň by ses něco naučil.“ Jedna z ostatních Aielanek se zasmála nahlas. Chiad konečně také dala oštěp pryč.

Perrin se zhluboka nadechl a doufal, že si nevšimnou, že je to poprvé od chvíle, kdy se ho dotkly jejich oštěpy. Aielanky si však nezahalily tváře – svoje šufy měly omotané kolem krku jako tmavé šátky – ale nevěděl, jestli to Aielové dělají předtím, než zabijí. Věděl jen, že u nich zahalená tvář znamená, že jsou připraveni zabíjet.

„Možná jindy,“ odvětil zdvořile. Všechny Aielanky se zubily, jako by Bain řekla něco směšného, a to, že její vtip nepochopil, bylo jeho součástí. Tom měl pravdu. Muž by se klidně mohl zbláznit, kdyby se snažil porozumět ženám jakékoliv národnosti a stáří. Tak to Tom říkal.

Když Perrin natáhl ruku ke klice ve tvaru zlatého lva na zadních nohou, Bain dodala:

„Padne to na tvou hlavu. On už vyhodil někoho, koho by většina mužů považovala za mnohem lepší společnost, než jsi ty.“

Jistě, řekl si Perrin otevíraje dveře, Berelain. Vycházela odsud. Dneska v noci se všechno točí kolem –

Jakmile spatřil pokoj, první z Mayene se mu úplně vykouřila z hlavy. Na stěnách visela rozbitá zrcadla a všude na podlaze byly střepy skla i porcelánu a peří z rozsekaných matrací. Mezi převrácenými židlemi a lavicemi se válely otevřené knihy. A Rand seděl na podlaze u nohou postele, zhrouceně se opíral o její čelo, oči měl zavřené a ruce bezvládně položené na Callandoru, který měl na kolenou. Vypadal, jako by se vykoupal v krvi.

„Sežeňte Moirain!“ štěkl Perrin na Aielanky. Byl Rand ještě naživu? Pokud byl, potřeboval léčení Aes Sedai, aby tak zůstal. „Řekněte jí, ať si pospíší!“ Zaslechl za sebou zalapání po dechu a pak dupot běžících nohou.

Rand zvedl hlavu. Obličej měl jako masku zasychající krve. „Zavři dveře.“

„Moirain tu bude za chvíli, Rande. Klidně odpočívej. Ona –“

„Zavři dveře, Perrine.“

Aielanky si cosi mumlaly a mračily se, ale vycouvaly. Perrin zavřel dveře, čímž zarazil otázky, které křičel důstojník s bílým peřím.

Cestou přes pokoj k Randovi křupalo Perrinovi pod nohama sklo. Utrhl kus z již tak ošklivě rozsekaného prostěradla, smotal ho a přitiskl Randovi na ránu na boku. Rand při tom pevněji sevřel průsvitný meč, pak tlak uvolnil. Krev plátnem prosákla téměř vzápětí. Rand byl od hlavy k patě pokrytý sečnými ranami a škrábanci a v mnoha z nich se třpytily skleněné střepy. Perrin bezmocně pokrčil rameny. Nevěděl, co dělat dál. Mohl jen čekat na Moirain.

„Cos to, pod Světlem, zkoušel, Rande? Vypadáš, jako by ses pokusil sám sebe stáhnout z kůže. A mě jsi skoro zabil taky.“ Na chvíli měl dojem, že Rand neodpoví.

„Já ne,“ pronesl Rand nakonec téměř šeptem. „Jeden ze Zaprodanců.“

Perrin se snažil uvolnit svaly, o nichž netušil, že je napíná. Částečně uspěl. Zmínil se o Zaprodancích Faile, a to dost důrazně, ale většinou se snažil nemyslet na to, co by mohli Zaprodanci udělat, kdyby zjistili, kde se Rand nachází. Kdyby jeden z nich dokázal svrhnout Draka Znovuzrozeného, získal by vysoké postavení nad ostatními, až by se Temný osvobodil. Temný by potom byl volný a Poslední bitva by byla prohrána dřív, než by k ní vůbec došlo.

„Jsi si jistý?“ zeptal se stejně tiše.

„Musí to tak být, Perrine. Musí.“

„Jestli šel jeden z nich po mně stejně jako po tobě...? Kde je Mat, Rande? Kdyby byl naživu a prošel tím, čím ty, napadlo by ho totéž, co mě. Žes to byl ty. Už by tady byl, aby ti vynadal.“

„Nebo by seděl na koni na půl cestě k městské bráně.“ Rand se pokusil vsedě narovnat. Koláče zaschlé krve mu popraskaly a po hrudi a ramenou mu začala téci čerstvá krev. „Jestli je mrtvý, Perrine, tak by ses měl dostat co nejdál ode mě. Myslím, že v tom s Loialem máte pravdu.“ – Odmlčel se a prohlížel si Perrina. „Vy s Matem si musíte přát, abych se já nikdy nenarodil. Nebo aspoň abychom se nikdy nesetkali.“

Nemělo smysl chodit Mata hledat. Pokud se mu něco stalo, bylo teď už po všem a nedalo se s tím nic dělat. A Perrin měl pocit, že jeho narychlo vyrobený obvaz, který Randovi tiskl k boku, je to jediné, co ho udrží naživu do té doby, než dorazí Moirain. „Tobě je asi jedno, jestli odešel. Ať shořím, on je taky důležitý. Co budeš dělat, jestli je pryč? Nebo mrtvý, Světlo dej, ať to není pravda.“

„To, co čekají nejmíň.“ Randovy oči vypadaly jako ranní mlha zakrývající úsvit, byly modrošedé a horečnatě zářily. V hlase se mu ozývalo ostří. „To hodlám udělat v každém případě. To, co všichni čekají nejmíň.“

Perrin se pomalu nadechl. Rand měl právo na to, aby mu povolily nervy. Rozhodně to nebyla známka nastávajícího šílenství. Musím přestat čekat na to, až nějaké uvidím, řekl si Perrin. Ty se objeví brzy a čekat na ně nepomůže ničemu, jen budeš mít pořád stažený žaludek. „A to je co?“ zeptal se tiše.

Rand zavřel oči. „Já jenom vím, že je musím překvapit. Všechny musím překvapit,“ mumlal ohnivě.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil vysoký Aiel s narezlými vlasy lehce protkanými stříbrem. Za ním kýval hlavou jakýsi tairenský důstojník s péry na přilbici, jak se dohadoval s Děvami. Když Bain dveře zavřela, ještě cosi namítal.

Rhuark přelétl pokoj pohledem pronikavých modrých očí, jako by čekal, že za závěsy či převrácenými křesly by se mohl skrývat nepřítel. Náčelník kmene Taardad Aielů u sebe neměl až na nůž s těžkou čepelí u pasu žádnou viditelnou zbraň, ale nesl se s důstojností a sebedůvěrou, klidně a přesto jistě, jako by měl vedle nože další zbraně. Šufu měl shrnutou na ramena. Každý, kdo o Aielech aspoň něco věděl, se měl před nimi na pozoru pokaždé, když u sebe měli látku, jíž si mohli zahalit obličej.

„Ten tairenský hlupák tam venku poslal zprávu svému veliteli, že se tu něco stalo,“ řekl Rhuark, „a zprávy už rostou jako mech v hluboké jeskyni. Vykládá se všechno možné od toho, že se tě snaží zabít Bílá věž, až po to, žes tady v pokoji vybojoval Poslední bitvu.“ Perrin otevřel ústa, ale Rhuark zvedl ruku a zarazil ho. „Náhodou jsem potkal Berelain a ona se tvářila, jako by jí oznámili den, kdy zemře, a ta mi řekla pravdu. A teď to vypadá, že to tak opravdu bylo, i když jsem o ní pochyboval.“

„Poslal jsem pro Moirain,“ řekl Perrin. Rhuark kývl. Ovšem, Děvy mu sdělily všechno, co věděly samy.

Rand se bolestně uchechtl. „Říkal jsem jí, aby držela pusu zavřenou. Pán Drak zřejmě v Mayene nevládne.“ Byl zřejmě suše pobaven.

„Mám dcery starší než ta mladá žena,“ prohodil Rhuark. „Myslím, že nikomu jinému to nepoví. Myslím, že by na to, co se dneska v noci stalo, nejraději ze všeho zapomněla.“

„A já bych ráda věděla, co se stalo,“ ozvala se Moirain a vplula do pokoje. Byť byla útlá a Rhuark byl o tolik vyšší, stejně jako muž, jenž ji následoval – Lan, její strážce – místnost ihned ovládla ona. Musela běžet, aby sem stačila dorazit tak brzo, ale teď byla klidná jako zamrzlé jezero. Muselo by se stát opravdu něco hrozného, aby to narušilo Moiraininu chladnou vyrovnanost. Její roucho z modrého hedvábí mělo vysoký límeček a rukávce prolamované tmavším sametem, ale horko a vysoká vzdušná vlhkost na ni zřejmě neměly vliv. Na čele měla na jemném zlatém řetízku, upevněném v tmavých vlasech, pověšen malý modrý kamínek, jenž se ve světle blýskal a zdůrazňoval, že není ani trochu zpocená.

Jako vždy, když se ti dva potkali, ledově modré pohledy Lana a Rhuarka málem vykřesávaly jiskry. Lan měl tmavé vlasy, na skráních prokvetlé, stažené spletenou koženou šňůrkou a obličej měl hranatý, bradu ostrou a meč u pasu jako by byl součástí jeho těla. Perrin si nebyl jist, který z těch dvou mužů je nebezpečnější, ale rozdíl byl podle něj tak malý, že by to ani myš nenakrmilo.

Strážce stočil oči k Randovi. „Myslel jsem, že jsi už dost starý na to, aby ses dokázal oholit, aniž by ti někdo musel vést ruku.“

Rhuark se usmál, jen slabě, ale bylo to poprvé, co u něj Perrin tento výraz v Lanově přítomnosti zahlédl. „Je ještě mladý. Naučí se to.“

Lan se ohlédl na Aielana a jeho úsměv opětoval, i když stejně slabě.

Moirain oběma mužům věnovala krátký zničující pohled. Cestu přes koberec si sice nijak zvlášť nevybírala, ale měla tak lehký krok a suknice si držela zdvižené tak obratně, že jí pod střevíčky nekřupl jediný skleněný střep. Očima přelétla celou komnatu a všimla si každé i sebemenší podrobnosti, tím si byl Perrin jist. Aes Sedai si chvíli prohlížela i jej – nepodíval se jí do očí, protože toho o něm věděla příliš, aby se mu to líbilo – ale hned se vrhla na Randa jako tichá, hedvábná lavina, ledová a neúprosná. Perrin spustil ruku a uhnul jí z cesty. Látka prosáknutá krví zůstala Randovi přilepená k boku, jak ji tam držela zasychající krev. Randovi po celém těle zasychala krev v černých šmouhách a koláčích. Střepy skla, které měl stále zabodané do kůže, se ve světle lamp třpytily. Moirain se konečky prstů dotkla krví nasáknuté látky, ale pak ruku odtáhla, jako by se rozhodla, že se pod látku přece jen nepodívá. Perrin uvažoval, jak se Aes Sedai vůbec dokáže na Randa podívat, aby ani soucitně nepřimhouřila oči, ale její klidný výraz se nezměnil. Byla cítit růžovým mýdlem.

„Aspoň žiješ.“ V jejím hlase se v té chvíli ozýval melodický, mrazivý, rozhněvaný podtón. „Tohle teď může počkat. Pokus se dotknout pravého zdroje.“

„Proč?“ zeptal se Rand ostražitě. „Sám sebe vyléčit nemůžu, i kdybych věděl, jak na to. To nikdo nemůže. Tolik toho vím.“

Na okamžíček se zdálo, že Moirain přece jen vybuchne, ať už to bylo jakkoliv zvláštní, ale ona se vzápětí nadechla a znovu ji halil takový klid, že ho nemohlo nic narušit. „Jen část síly k léčení pochází od léčitele. Síla může nahradit to, co pochází od léčeného. Bez ní bys zítra jenom bezvládně ležel, a možná i pozítří. A teď, jestli můžeš, natáhni se pro sílu, ale nic s ní nedělej. Jen ji podrž. Jestli budeš muset, tak použij tohle.“ Ani se nemusela moc shýbat, aby dosáhla na Callandor.

Rand jí vytáhl meč zpod ruky. „Říkáš, že ji mám jenom podržet.“ Znělo to, jako by se chtěl rozesmát nahlas. „No dobře.“

Perrin si vůbec nevšiml, že by se něco stalo, tedy ne že by to čekal. Rand tam seděl jako někdo, kdo přežil prohranou bitvu, a díval se na Moirain. Ta ani nemrkla. Dvakrát si nepřítomně zamnula ruce.

Rand si po chvíli povzdechl. „Nedokážu se dotknout ani prázdnoty. Nějak se nemůžu soustředit.“ Rychle se zazubil, což mělo za následek, že mu zaschlý koláč krve na obličeji popraskal. „Nevím proč.“ Kolem levého oka mu začal stékat další silný pramínek krve.

„Takže to udělám, jako to dělávám vždycky,“ řekla Moirain a uchopila Randovu hlavu do dlaní, nestarajíc se o to, že se umaže od krve.

Rand se s výkřikem vymrštil na nohy, jako by mu někdo násilím vymáčkl polovinu vzduchu z plic, a prohnul se v zádech tak, že se jí málem vytrhl ze sevření. Mávl rukou s roztaženými prsty tolik ohnutými dozadu, až se zdálo, že si je musí zlomit. Druhou rukou tiskl jílec Callandoru a svaly se mu viditelně zkroutily v křeči. Odpadávaly z něj tmavé šupiny uschlé krve a o truhlici a podlahu zazvonily střepy skla, jak je vytlačovaly uzavírající se rány, když se rychle hojily.

Perrin se otřásl, jako by kolem něj zuřila vichřice. Už léčení viděl, i víc, léčení mnohem horších zranění, ale nikdy se mu nelíbilo, když se musel dívat, jak je používána jediná síla, když vůbec věděl, že je používána. Do duše se mu dávno předtím, než potkal Moirain, vtiskly příběhy, které o Aes Sedai vyprávívali kupecké stráže a vozkové. Z Rhuarka bylo ostře cítit jeho znepokojení. Jen Lan to bral věcně. Lan a Moirain.

Léčení skončilo téměř vzápětí, co začalo. Moirain odtáhla ruce a Rand se zhroutil a zachytil se sloupku postele, aby se vůbec udržel na nohou. Bylo těžké poznat, zda pevněji svírá sloupek postele či Callandor. Když se mu Moirain pokusila meč vzít, aby jej vrátila do zdobeného stojanu u stěny, pevně, dokonce hrubě, jí ho vytrhl.

Moirain na chvíli stiskla rty, ale spokojila se s tím, že mu z boku sundala zakrvácenou látku a otřela jí okolní krvavé šmouhy. Stará rána byla opět překryta křehkou vazivovou tkání. Ostatní zranění byla prostě pryč. Většina zaschlé krve, která Randa pokrývala, docela dobře nemusela být jeho.

Moirain se zamračila. „Pořád nereaguje,“ zamumlala si napůl pro sebe. „Nechce se úplně vyléčit.“

„Tak je to ta, co mě zabije, že?“ zeptal se jí Rand tiše, a pak ocitoval: „‚Jeho krev na skaliscích Shayol Ghulu, omytá Stínem, oběť za spasení lidí.‘“

„Moc čteš,“ řekla mu ostře, „a málo z toho chápeš.“

„A ty tomu rozumíš líp? Jestli ano, tak mi to vysvětli.“

„On se jenom snaží najít vlastní cestu,“ ozval se nečekaně Lan. „Nikdo by se nechtěl hnát slepě kupředu, když ví, že tam někde číhá útes.“

Perrin sebou překvapeně trhl. Lan skoro vždy s Moirain souhlasil, přinejmenším vždy, když byl někdo na doslech. S Randem však strávil hodně času, když cvičili s mečem.

Moirain se v tmavých očích zablesklo, ale řekla jen: „Musí do postele. Požádej, prosím, aby přinesli vodu na mytí a připravili jinou ložnici. Tuhle bude třeba řádně uklidit a donést nové matrace.“ Lan kývl a na chvíli vyšel ke dveřím do předpokoje, kde tiše předal Moiraininy příkazy.

„Vyspím se tady, Moirain.“ Rand pustil sloupek a s námahou se narovnal, přičemž Callandor opřel špičkou o koberec a oběma rukama spočinul na jílci. Pokud se o meč trochu opíral, nebylo to vidět. „Už se nenechám odnikud vyhnat. Ani z postele ne.“

„Tai’shar Manetheren,“ pronesl tiše Lan.

Tentokrát sebou trhl Rhuark, ale pokud Moirain zaslechla, jak strážce Randa chválí, nedala to najevo. Dívala se nyní upřeně na Randa. Obličej měla zcela hladký, bez vrásek, ale její oči metaly blesky. Rand se šibalsky usmíval, jako by čekal, co Aes Sedai zkusí dál.

Perrin se začal nenápadně sunout ke dveřím. Jestli dojde ke střetu vůlí Randa a Aes Sedai, rozhodně u toho nechtěl být. Lanovi na tom zřejmě nezáleželo, i když to bylo těžké poznat, neboť se mu nějak dařilo stát vzpřímeně a zároveň se hrbit. Buď se nudil až k smrti, nebo byl připraven okamžitě tasit meč, z jeho chování se to prostě nedalo poznat. Rhuark se tvářil i stál obdobně, ale také se ohlížel ke dveřím.

„Zůstaňte, kde jste!“ Moirain sice ani na chvíli neodtrhla zrak od Randa a rukou mávla tak, že ukazovala někam mezi Perrina a Rhuarka, ale Perrin se stejně okamžitě zarazil. Rhuark pokrčil rameny a zkřížil paže na prsou.

„Umínění muži,“ zavrčela Moirain. Tentokrát tím myslela Randa. „No dobře. Jestli tam chceš stát, dokud se nezhroutíš, tak můžeš tu dobu, než upadneš na břicho, využít k tomu, abys mi řekl, co se tu stalo. Nemohu tě učit, ale jestli mi to povíš, možná poznám, cos udělal špatně. Není to sice moc pravděpodobné, ale třeba to poznám.“ Její hlas získal ostří. „Musíš se to naučit ovládat, a nemyslím tím jen kvůli takovýmto věcem. Jestli se nenaučíš sílu zvládat, zabije tě. To víš sám. Řekla jsem ti to už mockrát. Musíš se to naučit sám. Musíš to v sobě najít.“

„Nečekal jsem, že to přežiju,“ prohodil Rand suše. Moirain otevřela ústa, ale on pokračoval. „Copak si myslíš, že bych mohl usměrňovat a nevědět to? Neudělal jsem to ve spánku. Tohle se děje, když jsem vzhůru.“ Zapotácel se, ale zachytil se meče.

„Ani ty bys ve spánku nemohl usměrňovat jiné prameny než ducha,“ odtušila Moirain chladně, „a tohle se duchem udělat nedá. Chtěla jsem se tě zeptat, co se opravdu stalo.“

Když Rand vyprávěl svůj příběh, Perrin cítil, jak se mu ježí vlasy. Jeho zážitek se sekerou byl už tak dost ošklivý, ale sekera aspoň byla něco pevného, něco skutečného. Když na vás ale ze zrcadel vyskáčou vaše vlastní odrazy... Nepřítomně přešlápl ve snaze nestát na střepech skla.

Rand se po chvíli začal ohlížet na truhlici, vždycky jen mrkl přes rameno, jako by nechtěl, aby si toho někdo všiml. Po chvíli se kousky postříbřeného skla, ležící na truhlici, pohnuly a sklouzly na koberec, jako by je tam smetla neviditelná ruka. Rand si vyměnil pohled s Moirain, pak se na truhlici pomalu posadil a pokračoval ve vyprávění. Perrin si nebyl jist, kdo z nich víko truhlice očistil. O Berelain nebyla v příběhu ani zmínka.

„Musel to být jeden ze Zaprodanců,“ dokončil Rand svůj příběh. „Možná Sammael. Říkalas přece, že je v Illianu. Leda by byl jeden z nich v Tearu. Dokázal by Sammael dosáhnout z Illianu do Kamene?“

„Ne, dokonce i kdyby Callandor třímal on,“ ujistila ho Moirain. „Existují jistá omezení. Sammael je jen obyčejný muž, ne Temný.“

Jen obyčejný muž? To není moc dobrý popis, pomyslel si Perrin. Muž, který dokázal usměrňovat, ale kupodivu z toho nezešílel. Aspoň zatím ne, pokud bylo známo. Muž možná stejně silný jako Rand, ale kde se Rand snažil učit, tam znal Sammael každý trik a možnosti svého nadání. Muž, který strávil tři tisíce let lapený ve věznici Temného, muž, který přešel ke Stínu ze své vlastní vůle. Ne. „Jen obyčejný muž“ Sammaela ani zdaleka nevystihovalo, ani žádného jiného ze Zaprodanců.

„Takže je jeden z nich tady. Ve městě.“ Rand sklonil hlavu na zápěstí, ale okamžitě se narovnal a zamračil se na přítomné. „Nenechám se zase vyhnat. Teď budu já honicí pes. Já ho – nebo ji – najdu a –“

„To nebyl nikdo ze Zaprodanců,“ zarazila ho Moirain. „Aspoň si to myslím. Bylo to příliš prosté. A příliš složité.“

Rand promluvil ovládaným hlasem. „Už žádné hádanky, Moirain. Jestli to nebyl Zaprodanec, tak kdo? Nebo co?“

Tvář Aes Sedai klidně mohla být kovadlinou, tak tvrdý měla výraz, ale teď přece jen zaváhala. Nedalo se poznat, zda si není jistá odpovědí, nebo zda se rozhoduje, kolik toho prozradit.

„Jak zámky držící Temného ve věznici povolují,“ – začala po chvíli, „může být nevyhnutelné, že unikne jeho... nakažlivina... i když je on sám stále zavřený. Jako když z něčeho, co hnije na dně rybníka, unikají bubliny. Ale tyhle bubliny proplouvají vzorem, až se napojí k nějakému vláknu a prasknou.“

„Světlo!“ Perrinovi to uniklo dřív, než stačil zavřít ústa. Moirain se na něj podívala. „Chceš říct, že to, co se stalo... stalo Randovi, se teď bude stávat každýmu?“

„Každému ne. Aspoň prozatím. Zpočátku to, myslím, bude jenom tu a tam nějaká bublina, která proklouzne prasklinami, k nimž se Temný dostane. Ale později, kdo ví? A právě tak jako ta’veren ohýbají ostatní vlákna ve vzoru kolem sebe, tak myslím, že právě ta’veren budou přitahovat tyhle bubliny silněji než ostatní.“ Z jejího výrazu bylo patrné, že Rand není jediný, kdo může čekat oživlé noční můry. Krátce se usmála, ale ten úsměv zmizel příliš brzy, aby si byl Perrin jist, že jej opravdu viděl, ale naznačoval, že jestli Perrin si přeje, může si svá tajemství nechat pro sebe. Moirain však věděla. „Ale bojím se, že v následujících měsících – letech, pokud budeme mít štěstí a vydrží tak dlouho – uvidí hodně lidí věci, z nichž jim zbělejí vlasy, pokud je přežijí.“

„Mat,“ řekl Rand. „Nevíš, jestli je...? Je...?“

„Brzy to poznám,“ opáčila Moirain klidně. „Co se stalo nelze odestát, ale můžeme doufat.“ I přes její vyrovnaný tón z ní bylo cítit znepokojení, dokud nepromluvil Rhuark.

„Je jistě naprosto v pořádku. Aspoň byl. Zahlédl jsem ho cestou sem.“

„A kam šel?“ zeptala se Moirain břitce.

„Zřejmě mířil do obydlí sloužících,“ sdělil jí Aielan. Věděl, že oni tři jsou ta’veren, i když toho jinak možná nevěděl tolik, kolik si myslel, že ví, a Mata znal dost dobře, aby připojil: „Ne do stájí, Aes Sedai. Na druhou stranu, k řece. A v přístavišti Kamene nekotví žádné čluny.“ U slov jako „přístaviště“ a „čluny“ ani neškobrtl, jako to činila většina Aielů, i když v Pustině takové věci existovaly pouze ve vyprávění.

Moirain kývla, jako by nic jiného nečekala. Perrin potřásl hlavou. Byla tak zvyklá skrývat myšlenky, že to zjevně dělala už jen ze zvyku.

Náhle se rozlétly dveře a do místnosti vklouzly Bain a Chiad, avšak bez oštěpů. Bain nesla velkou bílou mísu a baňatý džbán, z něhož stoupala rozplývající se pára. Chiad měla pod rukou složené ručníky.

„Proč to nesete vy?“ chtěla vědět Moirain.

Chiad pokrčila rameny. „Ona sem odmítá vstoupit.“

Rand vyprskl smíchy. „Dokonce i sloužící jsou natolik chytří, aby se ode mě drželi dál. Někam to položte.“

„Ubíhá ti čas, Rande,“ řekla Moirain. „Tairenové si na tebe jistým způsobem začínají zvykat, a toho, co je ti známé, se nikdy nebojíš tolik jako neznámého. Kolik týdnů, či dní, potrvá, než se tě někdo pokusí střelit šípem do zad, nebo ti otrávit jídlo? Jak dlouho potrvá, než udeří některý ze Zaprodanců, nebo než vzorem proklouzne další bublina?“

„Nesnaž se mě popohánět, Moirain.“ Byl celý umazaný od krve, polonahý, a jenom aby se udržel vsedě, se musel opírat o Callandor, ale do těch slov se mu podařilo vpravit velitelský tón. „Ani kvůli tobě nebudu běhat.“

„Musíš se rozhodnout brzy,“ řekla mu. „A tentokrát mi sděl, co hodláš dělat. Nemohu ti být nápomocna svými vědomostmi, když odmítáš přijmout moji pomoc.“

„Tvoji pomoc?“ ucedil Rand unaveně. „Já tvou pomoc přijmu. Ale rozhodnu o tom já, ne ty.“ Podíval se na Perrina, jako by se mu snažil něco sdělit beze slov, něco, co nechtěl, aby zaslechli ostatní. Perrin však neměl ponětí, co to mohlo být. Po chvíli si Rand povzdechl a svaly mu trochu povolily. „Chci se vyspat. Prosím, odejděte. Prosím. Promluvíme si zítra.“ Znovu mrkl na Perrina, jako by ta slova pro něj zvlášť podtrhoval.

Moirain zamířila k Bain a Chiad a Aielanky se naklonily blíž, aby slyšely, co bylo určeno jen pro jejich uši. Perrin slyšel jen bzučení a uvažoval, zda Moirain použila jedinou sílu, aby mu zabránila její slova vyslechnout. Aes Sedai věděla, jak dobrý má sluch. Byl si tím jist, když Bain odpověděla, a on stále nic neslyšel. Aes Sedai však neprovedla nic s jeho čichem. Aielanky se při hovoru dívaly na Randa a byla z nich cítit ostražitost. Nebály se, ale bylo to, jako by Rand byl velké zvíře, které by mohlo být nebezpečné, pokud udělají chybný krok.

Aes Sedai se po chvíli obrátila zpátky k Randovi. „My si promluvíme zítra. Nemůžeš tu sedět jako křepelka a čekat na lovcovu síť.“ Než Rand stačil odpovědět, už kráčela ke dveřím. Lan se na Randa podíval, jako by chtěl něco říci, ale pak ji beze slova následoval.

„Rande?“ řekl Perrin.

„Děláme, co musíme.“ – Rand nevzhlédl od průsvitného jílce, jejž třímal v rukou. „Všichni děláme, co musíme.“ Byl z něho cítit strach.

Perrin kývl a následoval Rhuarka z místnosti. Moirain s Lanem už nebyli nikde v dohledu. Tairenský důstojník zíral na dveře ze vzdálenosti pěti sáhů a snažil se předstírat, že se rozhodl stát tak daleko sám, že to nemá nic společného se čtyřmi aielskými ženami, které na něj upíraly oči. Perrin si uvědomil, že druhé dvě Děvy jsou stále ještě v ložnici. Slyšel z místnosti hlasy.

„Jděte pryč,“ říkal unaveně Rand. „Prostě to někam postavte a běžte pryč.“

„Jestli se dokážeš postavit,“ prohlásila srdečně Chiad, „tak půjdeme. Jenom se postav.“

Ozvalo se šplouchání vody nalévané do mísy. „Už jsme o raněné pečovaly,“ mluvila Bain uklidňujícím hlasem. „A já jsem umývala bratříčky, když byli malí.“

Rhuark zavřel dveře, takže už nebylo slyšet nic.

„Nechováte se k němu jako Tairenové,“ podotkl Perrin docela tiše. „Žádný klanění a tak. Myslím, že jsem ani neslyšel, že by ho někdo z vás oslovil pán Drak.“

„Drak Znovuzrozený je proroctví lidí z mokřin,“ odtušil Rhuark. „Pro nás je Tím, kdo přichází s úsvitem.“

„Myslel jsem, že to je to samý. Proč byste jinak chodili do Kamene? Ať shořím, Rhuarku, vy Aielové jste Lid Draka, jak bylo předpovězeno v Dračích proroctvích. Klidně to můžete přiznat, i když to neřeknete nahlas.“

Rhuark si posledních slov nevšímal. „V těch vašich Dračích proroctvích pád Kamene a uchopení Callandoru předpovídají, že se Drak znovu zrodil. V našem proroctví stojí jen, že Kámen musí padnout, než se objeví Ten, kdo přichází s úsvitem, aby nám vrátil bývalou slávu. To by mohl být jeden muž, ale já pochybuji, že by to dokonce i moudré mohly říci s jistotou. Je-li tím mužem Rand, tak je ještě několik věcí, které musí dokázat.“

„A co?“ chtěl vědět Perrin.

„Jestli je on tím mužem, tak to pozná a vykoná. Pokud není, bude naše pátrání pokračovat dál.“

Cosi nepoznatelného v Aielově hlase způsobilo, že Perrin nastražil uši. „A jestli není tím, po kom pátráte? Co pak, Rhuarku?“

„Spi sladce a v bezpečí, Perrine.“ Rhuarkovy měkké boty na černém mramoru nevydávaly žádné zvuky, když Aielan odcházel.

Tairenský důstojník stále hleděl na Děvy. – Byl cítit strachem a příliš se mu nedařilo zakrýt hněv a nenávist, které pociťoval. Pokud Aielové usoudí, že Rand není Tím, kdo přichází s úsvitem... Perrin si prohlížel tvář tairenského důstojníka a pomyslel na to, co by se stalo, kdyby tu Děvy nebyly, kdyby Aielové Kámen opustili, a zachvěl se. Určitě musí Faile přesvědčit, aby odešla. Nic jiného se dělat nedalo. Musí odejít, a bez něj.