Stín se šíří

56 Zlatooký

V šenku v hostinci U Vinného střiku bylo ticho, ozývalo se jen škrábání Perrinova pera. Bylo tu ticho a prázdno, až na Arama. Pozdně dopolední světlo vytvářelo pod okny malá jezírka. Z kuchyně se sem nenesla žádná vůně jídla. Nikde ve vesnici nehořel jediný oheň a dokonce i uhlíky v popelu byly udušeny. Nemělo smysl dávat daru ohně volnou ruku. Cikán – Perrin občas uvažoval, jestli je správné Arama stále považovat za Cikána, ale on přece nemohl přestat být tím, čím byl, meč nemeč – stál u stěny vedle předních dveří a sledoval Perrina. Co ten muž vlastně očekával? Co chtěl? Perrin namočil brk do malého kameninového kalamáře, odsunul třetí list papíru a začal psát na čtvrtý.

Dveřmi prošel rychle Ban al’Seen s lukem v ruce a prstem si mnul dlouhý nos. „Aielové jsou zpátky,“ oznámil tiše, ale pohyboval přitom nohama, jako by je nedokázal přimět ke klidu. „Trolloci přicházejí, od severu a od jihu. Jsou jich tisíce, vzácný pane Perrine.“

„Neříkej mi tak,“ vyjel na něj Perrin nepřítomně a mračil se do papírů. Se slovy to tedy neuměl. Rozhodně nevěděl, jak říkat věci s tou obrazotvorností, jak to měly ženy rády. On dokázal popsat jedině to, co cítil. Znovu namočil brk a připojil pár řádek.

Chvíli si prohlížel, co napsal. Neříkalo to dost, ale bude to muset stačit. Neměl pravá slova, stejně jako neměl čas.

Pečlivě posypal vlhký inkoust pískem a složil papíry. Navrch téměř napsal „Faile Bashereová", než to změnil na „Faile Aybarová". Uvědomil si, že ani neví, jestli si v Saldeii bere žena manželovo jméno. Existovaly kraje, kde se to nedělalo. No, vzala si ho ve Dvouříčí. Bude se muset vyrovnat s dvouříčskými zvyky.

Položil dopis na římsu nad krbem – třeba se k ní nakonec dostane – a upravil si širokou červenou svatební stuhu pod límcem, aby mu správně visela přes klopy. Měl ji nosit sedm dní, aby to každému, kdo ho uvidí, prozradilo, že je čerstvě ženat. „Zkusím to,“ řekl tiše dopisu. Faile se mu snažila jednu uvázat do vousů. Přál si, aby ji byl nechal.

„Odpusť, vzácný pane Perrine,“ ozval se Ban, který stále nervózně přešlapoval. „Neslyšel jsem tě.“ Aram si hryzal ret a oči měl doširoka rozevřené a vylekané.

„Je právě čas obhlídnout denní práci,“ prohlásil Perrin. Třeba se k ní ten dopis dostane. Nějak. Vzal ze stolu luk a přetáhl si ho na záda. Sekera a toulec mu již visely připraveny u pasu. „A neříkej mi tak!“

Před hostincem už rytíři seděli na koních, Wil al’Seen měl tu hloupou vlkohlavou zástavu na dlouhé tyči, opřené o třmen. Jak je to dlouho, co Wil tu věc odmítal nosit? Teď si to právo žárlivě střežili ti z mládenců, co se k němu připojili první den a přežili až doteď. Wil, s lukem na zádech a mečem u boku, vypadal pyšně jako pitomec.

Když se Ban škrábal do sedla, Perrin zaslechl, jak říká: „Ten chlap je studenej jako tůň v zimě. Jako led. Třeba to dneska nebude tak zlý.“ Perrin mu skoro nevěnoval pozornost. Ženy se shromáždily na Trávníku.

Vytvořily kruh kolem vysokého sloupu, kde ve větru pleskala větší rudá vlčí hlava. Stálo jich pět šest za sebou, těsně vedle sebe, s kosami, vidlemi a dřevorubeckými sekerami, některé měly dokonce i velké kuchyňské nože a sekáčky.

Perrin se staženým hrdlem nasedl na Tanečníka a vyjel směrem k nim. Uvnitř kruhu žen se tlačily děti. Všechny děti z Emondovy Role.

Pomalu projížděl kolem řad a cítil, jak ho ženy i děti sledují. Cítil strach a starosti. Dětem se strach objevoval i na příliš bledých tvářičkách, ale cítit byl ze všech. Perrin zastavil tam, kde stály Marin al’Vereová, Daisa Congarová a zbytek ženského kroužku. Alsbet Luhhanová měla přes rameno jedno kladivo svého manžela a bělokabátnická přilba, kterou získala tu noc, kdy byla zachráněna, jí seděla trochu nakřivo díky tlustému copu. Neysa Ayellinová držela pevně v ruce dlouhý porcovací nůž a dva další měla zastrčené za pasem.

„Tohle jsme promyslely,“ řekla Daisa a dívala se na něj, jako by očekávala, že se s ní bude dohadovat, a ona to nehodlala připustit. Kolmo před sebou držela vidle na násadě skoro o sáh delší, než byla sama vysoká. „Jestli trolloci někde prorazí, vy chlapi budete mít spoustu starostí, takže my odvedeme děti. Starší vědí, co dělat, a všechny si v lesích hrávaly na schovávanou. Jen jim zajistíme bezpečí, než se dostanou ven.“

Starší. Chlapci a dívky ve věku třinácti čtrnácti let měli na zádech přivázána batolata a za ruku drželi menší děti. Ještě starší dívky stály v řadách se ženami. Bode Cauthonová držela oběma rukama dřevorubeckou sekeru a její sestra měla kančí oštěp se širokým hrotem. Starší hoši byli s muži nebo na doškových střechách s luky v rukou. Cikáni stáli v kruhu s dětmi. Perrin shlédl na Arama, jenž stál vedle jeho třmene. Oni bojovat nebudou, ale každý dospělý měl na zádech přivázány dvě děti a další drželi v náručí. Raen měl ruku položenou kolem Iliných ramen a ona zase kolem jeho. Ani jeden se na Perrina nepodíval. Jen aby byli v pořádku, než se dostanou pryč.

„Mrzí mě to.“ Musel si odkašlat. Nechtěl, aby to došlo až sem. Ať přemýšlel sebevíc, nedokázal přijít na to, co měl udělat jinak. I kdyby se sám vydal trollokům, ti by ve svém vraždění a pálení neustali. Konec by byl vždycky stejný. „Nebylo správný, co jsem udělal s Faile, ale musel jsem. Prosím, pochop, že jsem musel.“

„Nebuď labuť, Perrine,“ řekla Alsbet procítěným hlasem, ale hřejivě se na něj usmívala. „Nikdy nesnesu, když se chováš hloupě. Myslíš, že jsme čekaly, že to uděláš jinak?“

Marin, s těžkým sekáčkem v jedné ruce, natáhla druhou a poplácala ho po koleni. „Každý chlap, kterýmu stojí za to uvařit jídlo, by udělal to samý.“

„Děkuju.“ Světlo, že ale mluví ochraptěle. V minutce by se rozvzlykal jako holka. Ale z nějakého důvodu s tím nemohl nic udělat. Musejí si myslet, že je úplný blbec. – „Děkuju. Neměl jsem oblafnout vás, ale ona by nešla, kdyby něco vytušila.“

„Ó, Perrine.“ Marin se zasmála. Opravdu se zasmála, při všem, čemu čelili, a přes to, jak byla cítit strachem. Perrin si přál, aby měl polovinu její kuráže. „Věděly jsme, co máš v plánu, dřív, než jsi ji posadil na koně. A nejsem si jistá, jestli to ona nevěděla taky. Ženy občas dělávají i to, co nechtějí, jen aby potěšily vás chlapy. Teď běž a udělej, co musíš. Tohle je věc ženskýho kroužku,“ dodala pevně.

Nějak se mu podařilo na ni taky usmát. „Ano, panímámo,“ řekl a pěstí se dotkl čela. „Omlouvám se. Vím dost, abych do toho nestrkal nos.“ Když obracel Tanečníka, ženy kolem se tiše pobaveně zasmály.

Uvědomil si, že Ban a Tell jedou těsně za ním, se zbytkem rytířstva roztaženým za Wilem a praporcem. Kývl na ty dva, aby se zařadili vedle něj. „Kdyby se dneska něco zvrtlo,“ řekl, když ho dojeli, každý z jedné strany, „rytíři se musejí vrátit sem a pomoct ženám.“

„Ale –“

Uťal Tellovy námitky hned na začátku. – „Uděláte, co říkám! Jestli se to zvrtne, dostanete odsud ženský a děti! Slyšíte mě?“ Oni kývli, váhavě, ale kývli.

„A co ty?“ zeptal se tiše Ban.

Perrin si ho nevšímal. „Arame, ty se drž rytířů.“

Cikán, kráčející mezi Tanečníkem a Tellovým kosmatým koněm, ani nevzhlédl. „Já jdu tam, kam ty.“ Řekl to prostě, ale jeho tón neposkytoval prostor k námitkám. Udělá, co bude chtít, ať už Perrin řekne cokoliv. Perrina napadlo, jestli skuteční urození páni mívají taky takové problémy.

Na západním konci Trávníku už všichni bělokabátníci seděli na koních, pláště se zlatými slunečními kotouči měli čisté, přilby a brnění se jim blyštěly, hroty kopí se jim leskly. Stáli ve čtyřstupu, který se táhl až mezi nejbližší domy. Půl noci museli strávit leštěním. Dain Bornhald a Jaret Byar otočili koně, aby byli k Perrinovi čelem. Borahald seděl na koni vzpřímeně, ale byla z něj cítit jablečná pálenka. Byarovi se vyzáblý obličej při pohledu na Perrina zkřivil ještě víc než obvykle.

„Myslel jsem, že už budete na svých místech,“ poznamenal Perrin.

Bornhald se zamračil na hřívu svého koně a neodpověděl. Po chvíli vyplivl Byar: „My odsud odjíždíme, zplozenče Stínu.“ Rytíři začali rozzlobeně mručet, ale muž s vpadlýma očima si jich nevšímal, stejně jako toho, že Aram sáhl přes rameno na jílec meče. „Prosekáme si cestu přes tvoje přátele zpátky do Hlídky a tam se spojíme se zbytkem našich mužů.“

Odjíždějí. Přes čtyři sta vojáků odjíždí. Byli to bělokabátníci, ale také jízdní vojáci, ne sedláci, vojáci, kteří souhlasili – Bornhald souhlasil! – podporovat dvouříčské muže, kdekoliv bude boj nejprudší. Jestli měla mít Emondova Role vůbec nějakou naději, musel zařídit, aby tito muži zůstali. Tanečník pohodil hlavou a zafrkal, jako by převzal náladu svého jezdce. „Ty pořád ještě věříš, že jsem temnej druh, Bornhalde? Kolik útoků jsi doteď viděl? Ti trolloci se mě snažili zabít stejně jako kohokoliv jinýho.“

Bornhald pomalu zvedl hlavu. Oči měl uštvané a zároveň napůl skelnaté. Nevědomky sevřel na otěžích ruce v ocelí obitých rukavicích. „Myslíš, že teď už nevím, že ta obrana byla připravena bez tebe? Nic z toho není tvoje práce, že ano? Nenechám tu svoje muže, aby se dívali, jak trolloky krmíš svými vlastními vesničany. Zatančíš si na hromadě jejich těl, až to skončí, zplozenče Stínu? Na našich ale ne! Já hodlám žít dost dlouho, abych tě mohl předvést spravedlnosti!“

Perrin poplácal Tanečníka po krku, aby hřebce uklidnil. Musí tu ty muže udržet. „Ty chceš mě? No dobře. Až to skončí, až budou trolloci vyřízení, nebudu se ti vzpírat, jestli mě budeš chtít zatknout.“

„Ne!“ zařvali společně Ban a Tell a za nimi se ozvalo zlostné mručení ostatních. Aram k Perrinovi zděšeně vzhlédl.

„Prázdný slib,“ ohrnul Bornhald opovržlivě rty. „Chceš, aby tu všichni krom tebe zahynuli!“

„To se ale nikdy nedozvíš, když utečeš, že ne?“ Perrin do svého hlasu vložil co nejvíc opovržení. „Já svůj slib dodržím, ale jestli utečeš, možná mě už nikdy nenajdeš. Utíkejte, jestli chcete! Utíkejte, a snažte se zapomenout na to, co se tu stane! Všechny ty vaše řeči, jak chcete chránit lidi před trollokama. Kolik jich zemřelo rukama trolloků potý, co jste sem přišli? Moje rodina nebyla první, a určitě ne poslední. Utíkejte! Nebo zůstaňte, jestli si pamatujete, že jste muži. Jestli potřebuješ najít odvahu, koukni se na ženy, Bornhalde. Každá z nich je odvážnější než celá ta tvoje banda bělokabátníků!“

Bornhald se třásl, jako by každé slovo byla rána. Perrin měl dojem, že ten muž spadne z koně. Bornhald se narovnal a upřeně se na něj zadíval. „Zůstaneme,“ vydechl chraptivě.

„Ale můj pane Bornhalde!“ namítal Byar.

„Čistí!“ zařval na něho Bornhald. „Jestli tu máme umřít, tak umřeme čistí!“ Prudce otočil hlavu zpátky k Perrinovi a ze rtů mu stékaly sliny. „Zůstaneme. Ale já nakonec zařídím, že chcípneš, zplozenče Stínu! Za mou rodinu, za mého otce, zařídím – že – chcípneš!“ Hrubě otočil koně a odklusal zpátky k zástupu mužů v bílých pláštích. Byar ohrnul rty a zavrčel na Perrina, než ho následoval.

„Ten slib ale nehodláš dodržet, že ne?“ ujišťoval se Aram nervózně. „To nemůžeš.“

„Musím všechny zkontrolovat,“ řekl Perrin. Byla jen malá naděje, že se dožije chvíle, kdy by musel slib splnit. „Není moc času.“ Pobodl Tanečníka do slabin a kůň poskočil kupředu směrem k západnímu konci vesnice.

Za ostrými kůly namířenými k Západnímu polesí se krčili muži s oštěpy, halberdami a sudlicemi, které upravil Haral Luhhan, který tu také stál v kovářské vestě s čepelí kosy, nasazenou na dva a půl sáhu dlouhé tyči. Za nimi stáli muži s luky v řadách přerušených jen čtyřmi katapulty. Abell Cauthon pomalu přecházel kolem mužů a tiše ke každému pohovořil.

Perrin zastavil hřebce vedle Abella. „Přišla zpráva, že se blíží od severu a od jihu,“ oznamoval mu tiše, „ale dávejte dobrej pozor.“

„Budem hlídat. A můžu poslat půlku chlapů, kde je bude potřeba. Zjistí, že Dvouříčani nejsou snadná kořist.“ Abellův úsměv připomínal úsměv jeho syna.

K Perrinovým rozpakům muži začali jásat, když kolem projížděl s rytíři a praporcem za sebou: „Zlatooký! Zlatooký!“ a tu a tam i „Vzácnej pán Perrin!“ Věděl, že to měl hned na začátku tvrději potlačit.

Na jihu velel Tam, zachmuřenější než Abell, nesoucí se téměř jako strážce, s rukou položenou na jílci meče. Ten vlčí, smrtící půvab vypadal podivně na hranatém, šedovlasém sedlákovi. A přesto slova, která pronesl k Perrinovi, se od Abellových téměř nelišila. „My, lidi z Dvouříčí, jsme tvrdší, než si ostatní většinou uvědomují,“ vykládal tiše. „Nedělej si starosti, že bychom se dneska nechali zahanbit.“

U jednoho katapultu tu stála Alanna a prováděla cosi s velkým kamenem, který právě zvedali na podložku silného delšího ramene. Ihvon seděl na koni opodál ve svém měňavém strážcovském plášti, štíhlý jako ocelová čepel a pozorný jako káně. Nebylo pochyb, že si sám vybírá půdu – kdekoliv byla Alanna – a boj – dostat ji ze všeho živou. Na Perrina se téměř nepodíval. Ale Aes Sedai se zastavila s rukama nad kamenem a sledovala ho pohledem, jak projížděl kolem. Téměř hmatatelně cítil, jak ho zvažuje, poměřuje a posuzuje. Také ho následovalo to provolávání slávy.

Tam, kde zátaras z kůlů zatáčel za těch pár domů na východ od hostince U Vinného střiku, veleli společně Jon Thane a Samel Crawe. Perrin jim řekl to stejné co Abellovi, a znovu dostal téměř stejnou odpověď. Jon, v kroužkové košili s prorezavělými děrami na různých místech, viděl kouř stoupající z jeho hořícího mlýna. A Samel, s koňskou tváří a dlouhým nosem, si byl jist, že viděl kouře ze svého statku. Ani jeden nečekal příjemný den, ale oba nosili pevné odhodlání jako plášť.

Právě na sever od nich si Perrin vybral místo, kde bude bojovat. Přejel prstem po stužce, která mu spadala přes klopu, a zadíval se směrem k Hlídce, směrem, kterým odjela Faile, a napadlo ho, proč si vlastně vybral severní stranu. Leť volně, Faile. Leť volně, srdce moje. Předpokládal, že je to stejně dobré místo, kde zemřít, jako každé jiné.

Tady měl velet Bran, v železném klobouku a kožené kazajce pošité kovovými kolečky, ale ten ihned přestal kontrolovat muže stojící podél kůlů, aby se Perrinovi poklonil, jak jen mu to jeho břich dovoloval. Gaul a Chiad stáli připraveni, s hlavami omotanými šufami a tvářemi zakrytými až po oči černými závoji. Perrin si všiml, že stojí bok po boku. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, zřejmě to převážilo krevní mstu mezi jejich kmeny. Loial měl dvě dřevorubecké sekery, v jeho mohutných rukou vypadaly jako dětské hračky. Uši se štětičkami měl zuřivě napřímené a v širokém obličeji měl zachmuřený výraz.

Myslíš, že bych utekl? řekl, když mu Perrin navrhl, že by mohl vyklouznout do noci za Faile. Uši měl svěšené únavou a bolestí z urážky. Šel jsem s tebou, Perrine, a zůstanu s tebou, dokud tu budeš. A pak se najednou zasmál, hlubokým dunivým smíchem, který téměř roztřásl talíře. Třeba bude jednou někdo vyprávět příběh o mně. My si na takové věci sice nepotrpíme, ale asi by mohl existovat ogierský hrdina. To je vtip, Perrine. Udělal jsem vtip. Směj se. Pojď, budeme si povídat vtipy a smát se a myslet na to, jak Faile volně letí.

„To není žádnej vtip, Loiale,“ zamumlal Perrin, když projížděl podél řady mužů a snažil se neslyšet jejich provolávání slávy. „Ty jsi hrdina, ať už chceš nebo ne.“ Ogier mu věnoval napjatý úsměv, než se zase zadíval na vyčištěné prostranství za kůly. Klacky s bílými prahy označovaly vzdálenost po sto krocích, až po pět set. Za tím ležela jako prošívaná přikrývka políčka tabáku a ječmene, většinou podupaná při dřívějších útocích, a živé ploty a nízké kamenné zídky, hájky kalin, borovic a dubů.

V těch řadách čekajících mužů Perrin znal tolik tváří. Statný Eward Candwin a Paet al’Caar s hranatou bradou a oštěpy v rukou. Bělovlasý Buel Dowtry, šípař, stál samozřejmě s lučištníky. Byl tu podsaditý šedovlasý Jac al’Seen i jeho holohlavý bratranec Wit a pokroucený Flann Lewin, hubený jako tyčka, jako ostatně všichni jeho mužští příbuzní. Jaim Torfinn a Hu Marwin, jedni z prvních, kteří vyjeli s ním. Bylo jim však příliš nepříjemné připojit se k rytířstvu, jako by to, že jim ušla léčka v Luhu, mezi nimi a ostatními otevřelo propast. Elam Dowtry, Dav Ayellin a Ewin Finngar. Hari Coplin a jeho bratr Darl a starý Bili Congar. Berin Thane, mlynářův bratr, a tlustý Athan Dearn, Kevrim al’Azar, jehož vnukové již měli odrostlé syny, a Tuck Padwhin, truhlář, a...

Perrin přestal počítat a dojel k místu, kde vedle jednoho z katapultů stála Verin za pozorného dohledu Tomase sedícího na bělouši. Kyprá, hnědě oděná Aes Sedai si chvíli prohlížela Arama, než svůj ptačí pohled obrátila na Perrina. Zvedla obočí, jako by se ptala, proč ji obtěžuje.

„Trochu mě překvapilo, že vás tu s Alannou pořád vidím,“ řekl jí. „Honění holek, co se můžou naučit usměrňovat, určitě nemůže stát za to nechat se zabít. Nebo mít na provázku uvázanýho ta’veren.“

„Tak tohle tu děláme?“ Zkřížila ruce na břiše a zamyšleně naklonila hlavu na stranu. „Ne,“ prohlásila nakonec, „nemyslím, že bychom již měly odcházet. Ty jsi pro studium velice zajímavý – stejně jako Rand, i když svým vlastním způsobem. A jako mladý Mat. Kdybych se tak jen mohla rozdělit na tři, připojila bych se k vám třem a sledovala bych vás každičkou chvilku ve dne v noci, i kdybych se za vás musela provdat.“

„Já už ženu mám.“ Přišlo mu zvláštní, když to říkal. Zvláštní a příjemné. Měl ženu, a ta byla v bezpečí.

Verin rozbila tu chvíli snění. „Ano, to máš. Ale nevíš, co svatba se Zarine Bashereovou znamená, že ne?“ Natáhla ruku, obrátila sekeru, kterou měl ve smyčce u pasu, a prohlížela si ji. „Kdy už tohle vyměníš za kladivo?“

Perrin, s pohledem upřeným na Aes Sedai, přiměl Tanečníka o krok ustoupit. Sekeru jí vytáhl z ruky dřív, než si to uvědomil. Co svatba s Faile znamená? Vzdát se sekery? Co tím myslela? Co věděla?

„ISAM!“ Hrdelní křik se ozval jako dunění hromu a objevili se trolloci, každý o polovinu větší než dospělý muž a dvakrát širší v ramenou, klusali přes pole a zastavili se těsně mimo dostřel, tyčící se masa v černé kroužkové zbroji, táhnoucí se po celé délce vesnice, mnoho řad trolloků za sebou. Byly jich tu celé tisíce, obrovské obličeje pokřivené zobáky a čenichy, hlavy s rohy či péřovými hřebeny, trny na ramenou a loktech, meče jako zakřivené kosy a sekery s hroty, oštěpy s háčky a trojzubce s ozuby, zdánlivě nekonečné moře krutých zbraní. Za nimi cválali sem a tam myrddraalové na půlnočních koních, pláště barvy krkavčí černi jim visely zcela nehnutě, když otáčeli oře.

„ISAM!“

„Zajímavé,“ zamumlala Verin.

Perrina by tohle slovo nenapadlo. Trolloci poprvé křičeli něco srozumitelného. Ne že by měl ponětí, co to znamená.

Uhladil si svatební stuhu a přinutil se klidně vjet doprostřed dvouříčské řady. Rytíři se seřadili za ním. Vánek lehce povíval praporcem s jeho rudou vlčí hlavou. Aram měl meč venku z pochvy a držel jej oběma rukama. „Připravit!“ křikl Perrin. Hlas měl vyrovnaný. Nemohl tomu uvěřit.

„ISAM!“ A černá vlna se začala s vytím valit kupředu.

Faile byla v bezpečí. Na ničem jiném nezáleželo. Nedovolil si dívat se na obličeje mužů, kteří stáli po jeho boku. Stejné vytí zaslechl od jihu. Obě strany zároveň. O tohle se trolloci ještě nikdy nepokusili. Faile byla zcela v bezpečí. „Na čtyři sta kroků...!“ Kolem něj se zvedaly luky. Vyjící horda se blížila, dlouhé nohy polykaly vzdálenost. Blíž. „Pal!“

Pleskání tětiv se ztratilo v řevu trolloků, ale krupobití šípů s husím opeřením zastínilo oblohu, jak se střely obloukem snášely dolů do hordy v černých kroužcích. Kameny z katapultu vybuchly v těch ženoucích se řadách jako ohnivé koule a ostré úlomky se zarážely do těl útočníků. Trolloci padali. Perrin je viděl, jak jdou k zemi, kde po nich šlapaly boty a kopyta. Padli dokonce i někteří myrddraalové. Přílivová vlna se však hnala dál, mezery se uzavíraly, zřetelně to útočníky nijak neovlivnilo.

Nebylo nutné dávat rozkaz k další salvě. Druhá následovala první tak rychle, jak jen muži stačili nasadit šípy, druhý déšť šípů se širokými hlavicemi se zvedl dřív, než první dopadl. Vzápětí následoval třetí, pak čtvrtý a pátý. Mezi trolloky vybuchoval oheň tak rychle, jak bylo možné stahovat ramena katapultu dolů. Verin cválala od katapultu ke katapultu a skláněla se ze sedla. A ty obrovské vyjící postavy se stále blížily a řvaly v jazyce, kterému Perrin nerozuměl, ale křičely žízní po krvi, lidské krvi a mase. Lidé se krčili za kůly, připravovali se a potěžkávali své zbraně.

Perrin cítil v nitru chlad. Viděl, jak je země za trolloky posetá mrtvými a umírajícími, ale nezdálo se, že by útočníků nějak ubývalo. Tanečník nervózně přešlapoval, ale Perrin kvůli vytí trolloků šedákovo řičení ani neslyšel. Sekera mu hladce vlétla do ruky, protáhlá půlměsíčná čepel a silný trn zachytily sluneční světlo. Ještě nebylo poledne. Mé srdce je navěky tvoje, Faile. Nemyslel si, že tentokrát kůly...

Přední řady trolloků bez zpomalení naběhly na ostré kůly, čenichy i zobáky se jim zkřivily bolestí. Ozýval se vřískot a vytí, jak se trolloci nabodávali na kůly, které se jim zarážely stále hlouběji, jak do nich zezadu strkali další a vybíhali jim na záda. Někteří popadali mezi kůly, ale nahradili je další a zase další. Poslední salva šípů se zarazila do cíle z bezprostřední blízkosti, a pak už to byly oštěpy, halberdy a doma upravené sudlice, bodající a sekající do ohromných těl v kroužkové zbroji, občas padajících, zatímco lučištníci dělali, co mohli, střílejíce do nelidských tváří nad hlavami svých druhů, chlapci navíc také stříleli ze střech. Šílenství a smrt a uši drásající řev, skřeky a vytí. Pomalu, nevyhnutelně se řada Dvouříčanů začala na tuctu místech prohýbat dovnitř. Jestli se někde prolomí...

„Ustoupit!“ zařval Perrin. Trollok s kančím rypákem, již krvácející, se s vřeštěním prodral řadami mužů a oháněl se silným zakřiveným mečem. Tanečník se pokusil postavit na zadní a ve vřavě neslyšně řičel. „Ustoupit!“ Darl Coplin šel k zemi a svíral si stehno probodnuté jako zápěstí tlustým oštěpem. Starý Bili Congar se ho snažil odtáhnout zpátky, přičemž se neohrabaně oháněl kančím oštěpem. Hari Coplin se rozmáchl halberdou na obranu svého bratra a ústa měl doširoka otevřená ve zdánlivě němém výkřiku. „Ustoupit mezi domy!“

Nebyl si jist, zda ho ostatní slyšeli a předali rozkaz dál, nebo jestli je prostě zatlačila nesmírná váha trolloků, ale pomalu, jeden zdráhavý krok za druhým, začali lidé ustupovat. Loial se s vyceněnými zuby oháněl zakrvácenými sekerami, jako by to byly palice. Vedle ogiera bodal zachmuřeně Bran svým oštěpem. Ztratil někde železný klobouk a věnečkem šedých vlasů mu stékala krev. Tomas ze svého hřebce vysekával prostor kolem Verin. Ta měla rozcuchané vlasy a někde přišla o koně. Z rukou jí vyletovaly ohnivé koule a každý trollok, do něhož taková koule narazila, vzplál, jako by byl nasáknutý olejem. Ale nestačilo to, aby to trolloky zadrželo. Dvouříčtí muži couvali a obstoupili Tanečníka. Gaul a Chiad bojovali zády k sobě. Chiad zbyl jenom jeden oštěp a Gaul se oháněl a sekal těžkým nožem. Zpátky. Na východě a na západě muži opouštěli svá stanoviště ve snaze zabránit trollokům, aby je obklíčili, a sypali do nich jeden šíp za druhým. Nestačilo to. Zpátky.

Náhle se jeden obrovský trollok s beraními rohy pokusil stáhnout Perrina ze sedla, když se pokusil vylézt za něj. Tanečník se zmítal a pod dvojitou vahou šel k zemi. Perrinovi zůstala pod koněm noha a napínala se mu k prasknutí, jak se snažil obrátit sekeru a zabránit tomu, aby se mu ruce větší než ogieří sevřely kolem hrdla. Trollok vyvřískl, když mu Aramův meč zajel do hrdla. Ještě než se úplně zhroutil na Perrina, zalévaje ho svou krví, Cikán se ladně otočil a vrazil meč dalšímu trollokovi do břicha.

Perrin, vrče bolestí, ze sebe skopl mrtvolu a pomohl Tanečníkovi na nohy, ale na nasednutí nebylo ani pomyšlení. Jen tak tak se překulil stranou, když kopyta černého myrddraalího koně dopadla na místo, kde měl před chvílí hlavu. Rty v bledém bezokém obličeji ohrnuté v úšklebku, mizelec se naklonil ze sedla, když se Perrin snažil vstát, a rozmáchl se smrtící černou čepelí. Perrin prudce přiklekl a meč se mu otřel o vlasy. Nelítostně ťal sekerou a podťal koni nohu. Kůň i jezdec se zřítili společně. Jak padali, Perrin zarazil sekeru tam, kde by měl normální člověk oči.

Vyrval sekeru právě včas, aby viděl, jak hroty vidlí Daisy Congarové zajíždějí do hrdla trolloka s kozlím čenichem. Ten jednou prackou popadl násadu a bodl po ní oštěpem s ozuby, ale Marin al’Vereová mu jednou ranou sekáčkem chladně podřízla podkolenní šlachy. Trollokovi se podlomila noha a Marin mu stejně chladnokrevně přeťala krční páteř. Další trollok zvedl Bode Cauthonovou do vzduchu za cop. Ta mu, s ústy otevřenými ve zděšeném výkřiku, vrazila dřevorubeckou sekeru do okroužkovaného ramene, právě když mu její sestra Eldrin vrazila kančí oštěp do hrudi a Neysa Ayellinova se šedými copy do něj navíc zarazila dranžírovací nůž.

Všude podél řady, jak daleko Perrin dohlédl, byly ženy. Jejich počet byl jediným důvodem, proč řada ještě vydržela, i když již byla zatlačena téměř k domům. Ženy mezi muži, těsně vedle sebe, některé sotva odrostlé dívčím střevíčkům, ale oni se zase někteří z „mužů“ ještě neholili. Někteří se ani nikdy holit nebudou. Kde jsou ti bělokabátníci? Děti! Jestli jsou ženy tady, tak neměl kdo dostat děti ven. Kde jsou ti zatracení bělokabátníci? Kdyby dorazili teď, tak by aspoň mohli koupit několik minut navrch. Pár minut na to, aby dostali děti do bezpečí.

Chlapec, stejný tmavovlasý běžec, který k němu přišel předchozí noci, ho popadl za ruku, když se obracel, aby se podíval, co dělají jeho rytíři. Rytíři se musí pokusit prosekat cestu pro děti. Pošle je a udělá, co půjde, tady. „Vzácný pane Perrine!“ křičel na něj chlapec přes ohlušující vřavu. „Vzácný pane Perrine!“

Perrin se ho snažil setřást, a pak ho, kopajícího, chytil za loket. Měl být s ostatními dětmi. Rozdělení, v napjatých řadách od domu k domu, Ban a Tell a ostatní rytíři stříleli ze sedel přes hlavy bojujících mužů a žen. Wil zarazil zástavu do země, aby také mohl používat luk. Tellovi se nějak podařilo chytit Tanečníka. Šedákovy otěže teď byly přivázány k sedlu Tellova koně. Chlapec mohl jet na Tanečníkovi.

„Vzácný pane Perrine! Prosím, poslouchej! Pantáta al’Thor říká, že na trolloky někdo útočí! Vzácný pane Perrine!“

Perrin už byl v půli cesty k Tellovi a kulhal díky pohmožděné noze, když mu to došlo. Nacpal si topor sekery za pásek a zvedl chlapce za ramena před sebe, aby mu viděl do očí. „Útočí na ně? Kdo?“

„To nevím, vzácný pane Perrine. Pantáta al’Thor říkal, abych ti vyřídil, že měl dojem, že zaslechl, jak někdo křičí ‚Devenský Průsek‘.“

Aram popadl Perrina za ramena a beze slov ukazoval zakrváceným mečem. Perrin se obrátil právě včas, aby viděl, jak se do trolloků zarazil mrak šípů. Od severu. Další vlna se již zvedala k vrcholku oblouku.

„Vrať se k ostatním dětem,“ nařídil chlapci a postavil ho na zem. Musel být nahoře, aby viděl, co se děje. „Jdi! Vedl sis dobře, kluku!“ dodal, když se klopýtavě rozběhl k Tanečníkovi. Chlapec se s úsměvem rozběhl zpátky do vesnice. Při každém kroku Perrina zabolela noha. Možná ji měl zlomenou. Neměl ale čas si s tím lámat hlavu.

Popadl otěže, které mu Tell hodil, a vytáhl se do sedla. A napadlo ho, jestli vidí to, co chce vidět, nebo je to skutečně tam.

Pod praporcem s červeným orlem, tam, kde končila pole, stály dlouhé řady mužů ve venkovských šatech a ti muži pravidelně stříleli z luků. A vedle praporce seděla v sedle Vlaštovky Faile, Bain stála vedle jejího třmene. Za tím černým závojem musela být Bain, a Faileinu tvář viděl zcela jasně. Vypadala vzrušeně, vylekaně, k smrti vyděšená a překypující radostí. Vypadala nádherně.

Myrddraal se snažil obrátit některé trolloky, snažil se vést útok proti mužům z Hlídky, ale nebylo to k ničemu. Dokonce i trolloci, kteří se snažili uprchnout, šli k zemi dřív, než stačili urazit padesát kroků. Mizelec i jeho kůň padli, ale nesrazily je šípy, nýbrž ruce a oštěpy zpanikařených trolloků. Teď ustupovali trolloci, pak se rozběhli, šílení strachy, prchali před šípy, které na ně pršely ze dvou stran, jakmile muži z Emondovy Role měli dost prostoru, aby mohli také zvednout luky. Trolloci padali. Myrddraalové se hroutili k zemi. Byla to jatka, ale Perrin to skoro neviděl. Faile.

U jeho třmene se objevil ten samý chlapec. „Vzácný pane Perrine!“ volal. Aby ho bylo slyšet přes muže a ženy, kteří teď křičeli radostí a úlevou, jak poslední trolloci, co se nedostali z dostřelu, padali. Perrin si myslel, že jich to mnoho nedokázalo, ale skoro nemohl myslet. Faile. Chlapec ho zatahal za nohavici. „Vzácný pane Perrine! Pantáta al’Thor říkal, abych ti řekl, že trolloci utíkají! A oni křičeli ‚Devenský Průsek‘! Totiž ti muži. Slyšel jsem je!“

Perrin se sklonil a prohrábl chlapci kudrnaté vlásky. „Jak se jmenuješ, mladíku?“

„Jaim Aybara, vzácný pane Perrine. Myslím, že jsme bratranci. Tak nějak, určitě.“

Perrin na chvíli zavřel oči, aby mu nevyhrkly slzy. A když je znovu otevřel, ruka se mu stále ještě chvěla na chlapcově hlavě. „No, bratránku Jaime, o dnešku budeš jednou vyprávět svým dětem. Povykládáš to svým vnukům a dětem svých vnuků.“

„Já žádný mít nebudu,“ prohlásil s přesvědčením Jaim. „Holky jsou hrozný. Smějou se ti a nemají rády nic, co stojí za to dělat, a nikdy nerozumíš tomu, co povídají.“

„Myslím, že jednou zjistíš, že jsou pravej opak. Něco z toho se nezmění, ale tohle ano.“ Faile.

Jaim se tvářil pochybovačně, ale pak se mu tvářička rozjasnila a obličejík mu rozdělil úsměv od ucha k uchu. „Počkej, až povím Hadovi, že mi vzácnej pán Perrin řekl bratránku!“ A vrhl se pryč, aby řekl Hadovi, který bude mít také děti, a všem ostatním chlapcům, kteří také budou mít děti, jednou. Slunce jim stálo přímo nad hlavou. Možná hodina. Celé to netrvalo ani hodinu. Jemu to připadalo jako celý život.

Tanečník pokročil dopředu a Perrin si uvědomil, že ho musel pobídnout. Jásající lidé šedákovi ustupovali z cesty, ale on je skoro neslyšel. Mezi kůly byly veliké mezery tam, kde je trolloci prorazili čirou váhou. Perrin jednou mezerou projel přes hromadu mrtvých trolloků a ani si toho nevšiml. Na otevřeném prostranství byl hotový koberec trolloků ježících se šípy a tu a tam se zmítal a mlátil sebou jehelníček připomínající mizelce. Perrin však měl oči jen pro jednu věc. Faile.

Ta vyrazila od řady hlídečských mužů, zastavila se, aby Bain zabránila jít za ní, a pak mu jela vstříc. Jela tak půvabně, jako by černá klisna byla její součástí, štíhlá a vzpřímená, navádějíc Vlaštovku spíš koleny než otěžemi, které ledabyle držela v jedné ruce. Ve vlasech měla stále vpletenou červenou svatební stuhu, jejíž konce jí visely na ramena. Musí jí najít nějaké květiny.

Ty zešikmené oči si ho chvíli prohlížely, její ústa... Určitě si musela být jistá, ale byla z ní cítit nejistota. „Říkala jsem, že půjdu,“ řekla nakonec s hlavou vysoko zdviženou. Vlaštovka zatančila do strany s vyklenutým krkem a Faile klisnu zvládla, aniž by si to zřejmě uvědomovala. „Neřekla jsem, jak daleko. Nemůžeš tvrdit, že jsem to řekla.“

Perrin ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Byla nádherná. Jen se na ni chtěl dívat, vidět ji, krásnou a živou, po svém boku. Byla cítit čistým potem jen se slabým náznakem bylinkového mýdla. Nebyl si jist, jestli je mu do smíchu nebo do pláče. Možná obojí. Chtěl tu vůni natáhnout až do plic.

Faile zamračeně pokračovala. „Oni byli připravení, Perrine. Opravdu byli. Skoro jsem nemusela nic říkat, abych je přesvědčila, že mají přijít sem. Trolloci je sice skoro neobtěžovali, ale oni viděli kouř. Putovaly jsme rychle, Bain a já, a do Hlídky jsme se dostaly, než začalo svítat. Zpátky jsme pak vyrazili, jakmile vyšlo slunce.“ Zamračení se změnilo v široký úsměv, dychtivý a pyšný. Takový nádherný úsměv. V tmavých očích jí jiskřilo. „Oni šli za mnou, Perrine. Šli za mnou! Dokonce ani Tenobie nikdy nevedla muže do bitvy. Jednou chtěla, když mi bylo osm, ale otec si s ní promluvil o samotě v jejích komnatách, a když vyjel do Morny, ona zůstala v paláci.“ S lítostivým úsměvem potom ještě dodala: „Myslím, že vy oba občas používáte stejný metody. Tenobie ho poslala do vyhnanství, ale bylo jí teprve šestnáct a sněmovně pánů se za pár týdnů podařilo změnit její názor. Zezelená závistí, až jí to povím.“

Znovu se odmlčela, tentokrát aby nabrala dech, a dala si pěst v bok. „To tu budeš jen tak sedět jako chlupatá hromádka neštěstí? Neřekla jsem, že odjedu z Dvouříčí. Tos řekl ty, ne já. Nemáš právo se zlobit, protože jsem neudělala, co jsem nikdy neslíbila!

A ty ses mě snažil poslat pryč, protože sis myslel, že tady umřeš! Vrátila jsem se, abych –“

„Miluju tě.“ Nic jiného říci nedokázal, ale kupodivu to stačilo. Ta slova mu ještě málem nevyšla z úst, když ona pobídla Vlaštovku dost blízko, aby ho mohla obejmout a přitisknout si mu hlavu na prsa. Zřejmě se ho snažila rozmáčknout. Perrin ji jemně hladil po vlasech, jen aby cítil jejich hedvábnou hebkost, jen aby ji cítil.

„Tolik jsem se bála, že přijdeme pozdě,“ říkala mu do kabátce. „Hlídečtí chlapi pochodovali, jak nerychleji dokázali, ale když jsme sem dorazili, viděla jsem trolloky, jak bojují přímo mezi domy, bylo jich tolik, jako by na vesnici spadla lavina, a vůbec jsem tě neviděla...“ Roztřeseně se nadechla a pomalu vydechla. Když znovu promluvila, měla hlas klidnější. „Dorazili i muži z Devenskýho Průseku?“

Perrin sebou trhl a přestal ji hladit. „Ano, dorazili. Tos taky zařídila ty?“ Začala se třást a jemu chvíli trvalo, než pochopil, že se směje.

„Ne, srdce moje, i když bych to udělala, kdybych mohla. Když dorazil ten muž se zprávou – ‚Přicházíme‘ – myslela jsem – doufala jsem – že to znamená právě tohle.“ Trochu se odtáhla a vážně se mu podívala do očí. „Nemohla jsem ti to říct, Perrine. Nemohla jsem v tobě vzbudit naději, když jsem to jenom tušila. Bylo by to moc krutý, kdyby... Nezlob se na mě, Perrine.“

Perrin ji se smíchem zvedl ze sedla a bokem si ji posadil před sebe. Ona se smála na protest a natáhla se přes vysokou hrušku, aby ho mohla obejmout oběma rukama. „Já se na tebe nikdy nebudu zlobit, př –“ Ona ho umlčela, když mu položila dlaň na ústa.

„Matka říká, že to nejhorší, co otec kdy udělal, bylo, když přísahal, že se na ni nikdy nebude zlobit. Trvalo jí rok, než ho přinutila, aby to vzal zpátky, a říká, že jak tu přísahu dodržoval, skoro se s ním nedalo žít. Ty se na mě budeš zlobit, Perrine, a já na tebe. Jestli mi chceš složit další svatební přísahu, tak přísahej, že to přede mnou nikdy nebudeš skrývat. Nemůžu vyřešit to, co mi nedovolíš vidět, manželi můj. Manželi můj,“ zopakovala spokojeným tónem a přitiskla se k němu. „Líbí se mi, jak to zní.“

Všiml si, že neřekla, že mu vždycky řekne, když se ona bude zlobit na něj. Z minulých zkušeností věděl, že to bude muset nejméně v polovině případů zjišťovat tím horším způsobem. A taky neslíbila, že před ním už nikdy nebude mít žádná tajemství. V té chvíli mu na tom však nezáleželo, jen když byla s ním. „Řeknu ti, když se na tebe budu zlobit, ženo moje,“ sliboval. Úkosem se na něj podívala, jako by si nebyla jistá, jak to má brát. Nikdy jim nebudeš ani zdaleka rozumět, bratránku Jaime, ale bude ti to úplně jedno.

Náhle si uvědomil mrtvé trolloky všude kolem sebe, jako černé pole plné opeřeného plevele, a svíjející se myrddraaly, kteří stále odmítali umřít. Pomalu obrátil Tanečníka. Jateční dvůr a všude pobití trolloci. Po zemi již poskakovaly vrány a supi kroužili jako velký přelévající se mrak. Ale žádní krkavci. A stejně to vypadalo na jihu, aspoň podle Jaima. Perrin viděl supy kroužit za vesnicí na důkaz. Nebylo to dost, aby to zaplatilo za Deselle, Adoru nebo malého Paeta a... Nebylo to dost. Objal Faile, dost pevně, až zachrčela, ale když ji chtěl pustit, položila ruce na jeho a pevně je přitiskla tam, kde byly. Ona byla dost.

Z Emondovy Role se hrnuli lidé. Bran kulhal a oštěp používal jako hůl, Marin se usmívala s rukou kolem jeho ramen, Daisu objímal její manžel Wit, a Gaul a Chiad kráčeli ruku v ruce, se závoji staženými dolů. Loial unaveně klopil uši a Tam měl na tváři krev. Flann Lewin stál jenom s pomocí své manželky Adiny. Skoro všichni byli od krve a většina měla obvazy. Ale vycházeli v houstnoucím zástupu, Elam a Dav, Ewin a Aram, Eward Candwin a Buel Dowtry, Hu a Tad, podomci z hostince U Vinného střiku, Ban a Tell a rytíři stále jedoucí pod tou vlkohlavou zástavou. Tentokrát neviděl chybějící tváře, jen ty, které byly tady. Verin a Alanna seděly na koních a Tomas a Ihvon jeli těsně za nimi. Starý Bili Congar mával džbánkem, jenž zcela jistě obsahoval pivo, nebo spíš pálenku, a Cenn Buie, stejně pokroucený jako vždy, i když pohmožděný, a Jac al’Seen s rukou kolem své ženy, a jeho synové a dcery se tlačili kolem nich se svými manželkami a manžely. Raen a Ila stále s dětmi na zádech. Tváře, které vůbec neznal. Muži, kteří museli pocházet z Devenského Průseku a statků na jihu. Chlapci a děvčata se smíchem pobíhali mezi nimi.

Rozestoupili se do stran, takže vytvořili velký kruh spolu s hlídečskými muži, s Faile a jím uprostřed. Všichni se vyhýbali umírajícím mizelcům, ale bylo to, jako by všude kolem ležící zplozence Stínu ani neviděli, dívali se jen na dvojici na Tanečníkovi.

Mlčky se dívali, až to Perrina začalo zneklidňovat. Proč někdo něco neřekne? Proč na mě tak civí?

Objevili se bělokabátníci, pomalu přijížděli od vesnice, v dlouhém blyštícím se čtyřstupu. Dain Bornhald jel v jejich čele s Jaretem Byarem. Každý bílý plášť zářil, jako by byl čerstvě vypraný. Všechna kopí se skláněla v přesně stejném úhlu. Ozvalo se mrzuté reptání, ale lidé ustupovali, aby je pustili doprostřed.

Bornhald zvedl ruku v okované rukavici, aby zástup zastavil. Ozvalo se zvonění udidel a vrzání sedel. Bornhald se postavil před Perrina. „Je po všem, zplozenče Stínu.“ Byarovi se chvěly rty, jen jen je ohrnout, ale Bornhaldův výraz se vůbec neměnil, ani nezvýšil hlas. „Trolloci jsou tady vyřízení. Jak jsme se dohodli, zatýkám tě teď jako temného druha a vraha.“

„Ne!“ Faile se otočila v sedle a s rozzlobeným výrazem vzhlédla k Perrinovi. „Co tím myslí, jak jste se dohodli!“

Její slova téměř utonula v křiku ze všech stran. „Ne! Ne!“ a „Ty nám ho nevezmeš!“ a „Zlatooký!“

Perrin, s pohledem upřeným na Bornhalda, zvedl ruku a pomalu nastalo ticho. Když všichni umlkli, řekl: „Řekl jsem, že nebudu odporovat, jestli nám pomůžete.“ Překvapilo ho, jak má klidný hlas, ačkoliv ho uvnitř pomaloučku zaplavoval ledový hněv. „Jestli nám pomůžete, bělokabátníku. Kde jste byli?“ Muž neodpověděl.

Z kroužku kolem Wita vystoupila Daisa Congarová. Wit se jí držel, jako by ji už nikdy nehodlal pustit. Ona zas držela manžela kolem ramen úplně stejným způsobem. Vypadali zvláštně, kdy ona pevně svírala své upravené vidle, byla o hlavu vyšší než její manžel, a držela ho, jako by ho chtěla chránit. „Byli na Trávníku,“ oznámila hlasitě, „hezky seřazení, a seděli na koních pěkně jako děvčata, seřazený o Letnicích k tanci. Ani nemrkli. Kvůli tomu jsme sem nakonec přišly...“ Ženy začaly hněvivě mručet na souhlas, „...když jsme viděly, že vás už skoro přemohli. A oni tam jenom seděli jako choroše na pařezu!“

Bornhald ani na okamžik neodtrhl oči od Perrina, ani nemrkl. „Snad sis nemyslel, že ti uvěřím?“ ohrnul rty. „Tvůj plán neuspěl jenom proto, že dorazili ostatní – že ano? – a ty s tím nemáš nic společného.“ Faile se posunula. Perrin, aniž uhnul očima od bělokabátníka, jí položil prst na rty ve chvíli, kdy otevřela ústa. Ona ho kousla – tvrdě – ale neřekla nic. Bornhald konečně začal zesilovat hlas. „Zařídím, abys visel, zplozenče Stínu. Zařídím, abys visel, ať to stojí, co to stojí! Zařídím, abys chcípl, i kdyby hořel celý svět!“ Poslední slova už křičel. Byar vytáhl meč na dlaň z pochvy. Mohutný bělokabátník za ním – Perrin měl dojem, že se jmenuje Farran – svůj tasil úplně a s potěšeným úsměvem, kde Byar cenil zuby.

Ztuhli, protože se ozvalo chřestění, jak muži z toulců vytahovali šípy a všude kolem zvedali luky, natahovali opeření šípů až k uším a každá široká hlavice byla namířená na jednoho bělokabátníka. Podél celého zástupu vrzala sedla s vysokými rozsochami, jak si muži znepokojeně poposedali. Bornhald však nedával najevo strach, a ten z něj ani nebyl cítit. Přicházela od něj jedině nenávist. Téměř horečnatýma očima přelétl Dvouříčany obklopující jeho muže a pak se vrátil pohledem, stejně rozpáleným a plným nenávisti, k Perrinovi.

Perrin kývl a napjaté tětivy byly váhavě povolovány, luky se pomalu skláněly dolů. „Vy jste nám nepomohli.“ Hlas měl studený jako železo a tvrdý jako kovadlina. „Od chvíle, kdy jste dorazili do Dvouříčí, pomoc, kterou jste poskytli, byla většinou náhodná. Nikdy vám nezáleželo na tom, jestli někoho zabijí nebo vypálí, jen když jste si našli někoho, koho jste mohli nazvat temným druhem.“ Bornhald se zachvěl, ale oči mu stále hořely. „Teď je čas, abyste odešli. Ne jenom z Emondovy Role. Je čas, aby sis sebral ty svoje bělokabátníky a vypadl z Dvouříčí. Hned, Bornhalde. Odcházíte hned teď.“

„Jednou tě uvidím viset,“ řekl Bornhald tiše. Trhl rukou, aby ho jeho muži následovali, a pobídl koně kupředu, jako by chtěl přes Perrina přejet.

Perrin odvedl Tanečníka stranou. Chtěl, aby tihle muži odešli, nechtěl další zabíjení. Ať si ten muž má poslední gesto vzdoru.

Bornhald hlavu neotočil, ale Byar, s vpadlými tvářemi, za Perrinem svůj nenávistný pohled obrátil. Farran se na něj pro změnu díval s lítostí, kdo ví proč. Ostatní upírali oči před sebe, jak kolem projížděli za zvonění postrojů a klapotu kopyt. Kruh se mlčky otevřel, aby mohli projet na sever.

K Perrinovi přistoupil hlouček deseti dvanácti opěšalých mužů, někteří měli neladící kousky staré zbroje a všichni se nejistě zubili, jak kolem projížděli poslední bělokabátníci. Žádného z nich nepoznal. Chlapík s tváří jako z vydělané kůže se širokým nosem vypadal jako jejich vůdce. Bílé vlasy měl nepokryté, ale až ke kolenům mu visela kroužková košile, i když mu kolem krku vykukoval límec sedláckého kabátce. Neohrabaně se uklonil přes svůj luk. „Jerinvar Barstere, můj pane Perrine. Jer, tak mi říkaj.“ Mluvil rychle, jako by se bál, že mu někdo skočí do řeči. „Odpusť, že tě otravuju. Pár chlapů ty bělokabátníky vyprovodí, jestli je to v pořádku. Spousta jich chce jít domů, i když se tam do tmy nedostaneme. V Hlídce je jednou tolik bělokabátníků, ale ti nepůjdou. Mají rozkazy se udržet, říkali. Banda hlupáků, jestli chceš znát můj názor, a nám už pěkně leze krkem, jak lidem strkají nosy do domů a snaží se tě donutit, abys z něčeho obvinil svýho souseda. Vyprovodíme je, jestli je to v pořádku.“ Rozpačitě se podíval na Faile a sklonil hlavu se širokou bradou, ale proud slov se nezpomalil. „Odpusť, má paní Faile. Nechtěl jsem tě otravovat, ani tvýho pána. Jen jsem chtěl, aby určitě věděl, že stojíme za ním. Máš to skvělou ženskou, můj pane. Skvělou ženskou. Bez urážky, má paní. No, ještě svítí slunko a mluvením se ovce neostřihaj. Odpusť, že jsem otravoval, můj pane Perrine. Odpusť, má paní Faile.“ Znovu se uklonil, ostatní ho napodobili a spěchali, jak je poháněl, a tiše jim říkal: „Není čas, abychom otravovali vzácnýho pána a tuhle paní. Ještě máme práci.“

„Co to bylo?“ divil se Perrin trochu ohromený tím proudem slov. Daisa a Cenn toho dohromady tolik namluvit nedokázali. „Ty ho znáš, Faile? Z Hlídky?“

„Pantáta Barstere je starosta Hlídky a ostatní jsou vesnická rada. Hlídečský ženský kroužek pošle dolů delegaci s jejich vědmou, jakmile bude jistý, že je to bezpečný. Aby viděli, jestli je ‚tenhle pán Perrin‘ správný pro Dvouříčí, říkaly, ale celou dobu chtěly, abych jim ukázala, jak se správně klanět, a vědma, Edelle Gaelinová, ti přinese taštičky s křížalama.“

„Ó, ať shořím!“ vydechl Perrin. Šířilo se to. Věděl, že to měl udusit hned na začátku. „Neříkejte mi tak!“ zařval za odcházejícími muži. „Já jsem kovář! Slyšíte mě? Kovář!“ Jer Barstere se obrátil, zamával mu a kývl, než popohnal své muže dál.

Faile, dusíc se, ho zatahala za vousy. „Ty jsi tak sladký hlupáček, můj pane Kováři. Teď už je pozdě to zastavit.“ Náhle byl její úsměv opravdu zlomyslný. „Manželi, je tu nějaká naděje, že budeš brzy moct strávit chvíli se svou ženou o samotě? Svatba ze mě zřejmě udělala stejně drzou holku jako jsou Domani! Vím, že musíš být unavený, ale –“ S vyjeknutím se zarazila a chytila se ho za kabátec, jak Perrin pobodl Tanečníka do cvalu směrem k hostinci U Vinného střiku. Pro jednou mu provolávání slávy, které se za ním neslo, vůbec nevadilo. „Zlatooký! Pán Perrin! Zlatooký!“

Ze silné větve hustě olistěného dubu na okraji Západního polesí sledoval Ordeith Emondovu Roli o míli dál na jih. Bylo to nemožné. Zbičovat je. Stáhnout z kůže. Všechno šlo podle plánu. Dokonce i Isam mu hrál do rukou. Proč ten hlupák přestal přivádět trolloky? Měl jich přivést dost, aby se jimi celé Dvouříčí jen černalo! Ze rtů mu stékaly sliny, ale on si toho nevšímal, stejně jako si nevšímal toho, jak si jeho ruce pohrávají s opaskem. Hnát je, až jim pukne srdce! S křikem je přivést do hrobu! Všechno bylo naplánováno, aby to k němu přivedlo Randa al’Thora, a takhle to skončilo! Dvouříčí nemělo skoro škrábnutí. Pár vypálených statků se nepočítalo, ani pár sedláků zaživa naporcovaných do trolločích kotlů. Chci, aby Dvouříčí shořelo. Aby shořelo a ten oheň žil ve vzpomínkách lidí tisíc let!

Prohlížel si praporec vlající nad vesnicí a ten, co byl kousek pod ním. Šarlatová vlčí hlava na šarlatově lemovaném bílém poli, a rudý orel. Rudá pro krev, kterou musí Dvouříčí prolít, aby to přimělo Randa al’Thora výt. Manetheren. To má být asi prapor Manetherenu. Někdo jim vyprávěl o Manetherenu, že? Co tihle hlupáci vědí o slávě Manetherenu? Manetheren. Ano. Existovalo víc způsobů, jak je potrápit. Zasmál se tak silně, až málem spadl z dubu, než si uvědomil, že se nedrží oběma rukama, protože jednu měl zaťatou do opasku na místě, kde by měla být dýka. Smích se změnil ve škleb, když se na ruku zadíval. Bílá věž měla to, co mu bylo ukradeno. To, nač měl právo staré jako trolločí války.

Nechal se spustit až na zem a vyškrábal se na koně, než se podíval na své společníky. Na své psy. Asi třicet zbývajících bělokabátníků už své bílé pláště samozřejmě nenosilo. Matnou plátovou i kroužkovou zbroj měli pokrytou rzí a Bornhald by nikdy nepoznal ty mrzuté, podezíravé tváře, špinavé a neoholené. Lidé pozorovali Ordeitha, nedůvěřiví, a přesto ustrašení, a na myrddraala ve svém středu, s bezokou tváří bledou jako červ a stejně sklíčenou, jako měli oni, se ani nepodívali. Půlčlověk se bál, že to Isam zjistí. Isama nijak nepotěšilo, když při nájezdu na Tarenský Přívoz tolik lidí uniklo, aby roznesli zprávu o tom, co se děje ve Dvouříčí. Ordeith se při pomyšlení na Isamovo znepokojení zahihňal. Ten chlap byl problém na jindy, jestli přežije.

„Pojedeme do Tar Valonu,“ štěkl. Rychlá jízda, aby předběhli Bornhalda u přívozu. Manetherenská zástava zvednutá ve Dvouříčí znovu po všech těch staletích. Jak ho Rudý orel sužoval v těch dávných dobách. „Ale nejdřív Caemlyn!“ Zbičovat je a stáhnout z kůže! Ať nejdřív zaplatí Dvouříčí a Rand al’Thor, a pak...

Se smíchem odcválal lesem k severu a ani se neohlédl, jestli ho ostatní následují. Budou ho následovat. Teď neměli kam jít.