Stín se šíří

21 Do Srdce

Ohromnou klenutou síň s mohutnými sloupy z leštěné krevele, pět loktů tlustými, zvedajícími se do šerých výšin nad světlo zlatých lustrů zavěšených na zlatých řetězech, naplnila tairenská šlechta. Vznešení páni a paní se seřadili v kruhu pod velkou kupolí v srdci komnaty a nižší šlechtici se stavěli za ně, řada za řadou až k lesu sloupů, všichni v nejlepším sametu, hedvábí a krajkách, širokých rukávcích, s okružím a špičatými klobouky, a všichni si znepokojeně špitali, takže klenutý strop odrážel zvuky jako od vyplašených husí. Jedině vznešení páni samotní směli vstoupit na toto místo zvané Srdce Kamene, a ti sem přicházívali jen čtyřikrát do roka podle požadavků zákona a zvyku. Teď přicházeli také, všichni, kteří nebyli někde na venkově, na pozvání nového pána, tvůrce zákonů a narušitele zvyků.

Natlačení lidé uhýbali Moirain hned, jak si všimli, kdo to je, takže se s Egwain pohybovaly jako v kapse volného prostoru. Lanova nepřítomnost Moirain zlobila. Strážci nebylo podobné, aby zmizel, když by ho mohla potřebovat. Obvykle na ni dohlížel, jako by se bez ochránce sama bránit neuměla. Kdyby nebyla schopná cítit pouto, jež je spájelo, a nevěděla, že nemůže být daleko od Kamene, byla by si dělala starosti.

Lan bojoval s provázky, které si na něj přivazovala Nyneiva, stejně tvrdě, jako bojovával s trolloky v Morně, ale ať se to snažil sebevíc popírat, ta mladá žena ho spoutala tak pevně, jako ona sama, i když jiným způsobem. To by se klidně mohl snažit přervat holýma rukama ocel, jako ta pouta. Moirain nebyla tak docela žárlivá, ale Lan byl její ozbrojenou paží, jejím štítem i společníkem tak dlouho, že se ho nedokázala tak lehce vzdát. Udělala jsem, co v tom bylo třeba udělat. Ona ho získá, jestli zemřu, a ne dříve. Kde je ten chlap? Co dělá?

Jakási žena v rudém hávu, paní země jménem Leitha, s krajkovým okružím a koňskou tváří, odtahovala suknice s poněkud přehnanou úslužností a Moirain se na ni podívala. Stačil pohled, ani nemusela zpomalit, ale žena se otřásla a sklopila zrak. Moirain si pro sebe kývla. Dokázala přijmout, že tito lidé Aes Sedai nenávidí, ale nehodlala kromě zastřeného pohrdání snášet otevřenou hrubost. Kromě toho ostatní ustoupili o další krok, když viděli, jak se Leitha nechala zastrašit.

„Jsi si jistá, že neříkal nic o tom, co hodlá ohlásit?“ zeptala se tiše. Při takovém štěbetání nemohl nikdo o tři kroky dál slyšet ani slovo. A Tairenové si teď od nich udržovali vzdálenost přibližně tři kroky. A Moirain neměla ráda, když ji slyšel někdo nezvaný.

„Nic,“ odpověděla Egwain stejně tiše. Mluvila stejně podrážděně, jako se Moirain cítila.

„Něco se povídalo.“

„Povídalo? A co?“

Ta dívka se nedokázala příliš ovládat, ani hlas, ani výraz tváře. Ona zřejmě nezaslechla nic o tom, co se děje ve Dvouříčí. Sázet ale na to, že se to nedoslechl ani Rand, by mohlo znamenat, že svého koně dostane za tři sáhy vysokou ohradu. „Měla bys ho přimět, aby se ti svěřoval. Potřebuje, aby ho někdo vyslechl. Pomůže mu to popovídat si o svých potížích s někým, komu může věřit.“ Egwain se na ni podívala koutkem oka. Na tak prosté metody začínala být příliš zkušená. Přesto Moirain vyslovila nepřizdobenou pravdu – ten chlapec si potřeboval s někým popovídat a ulevit si tak – a navíc by to mohlo fungovat.

„On se nesvěří nikomu, Moirain. Co ho bolí, skrývá, a doufá, že se s tím dokáže vyrovnat dřív, než si toho někdo všimne.“ Egwain se po tváři mihl hněv. „Ten vrtohlavý mezek!“

Moirain pocítila na okamžik soucit. Nedalo se čekat, že jen tak přijme, že se tu Rand prochází zavěšený do Elain a líbající se s ní v koutku, když si myslí, že je nikdo nevidí. A Egwain toho nevěděla ani polovinu. Soucit však Moirain dlouho nevydržel. Bylo třeba vyřídit ještě tolik důležitých věcí, aby se ta dívka rozčilovala kvůli něčemu, co stejně nemohla mít.

Elain a Nyneiva už by měly být na palubě fregaty a z cesty. Jejich plavba by nakonec mohla potvrdit, že její podezření ohledně hledaček větru bylo správné. To však byla maličkost. Přinejhorším mají obě dost zlata, aby koupily loď a najaly si posádku – což by mohlo být nutné vzhledem k tomu, co se o Tanchiku povídalo – a ještě by jim mělo zbýt tolik, aby mohly podplatit tarabonské úředníky. Pokoj Toma Merrilina byl prázdný a její zvědové jí ohlásili, že si cestou z Kamene mumlal cosi o Tanchiku. Dohlédne na to, aby dostaly dobrou posádku, a najde ty správné úředníky. Údajný plán s Mazrimem Taimem byl z těch dvou možností ten pravděpodobnější, ale její zprávy amyrlin by se o to měly postarat. Obě mladé ženy dokážou zvládnout mnohem méně pravděpodobný případ, že v Tanchiku opravdu nějaké tajuplné nebezpečí existuje, a hlavně se jí přestaly plést pod nohy a jsou daleko od Randa. Jen litovala, že Egwain odmítla jít s nimi. Tar Valon by byl pro všechny tři tím nejlepším místem, ale Tanchiko bude stačit.

„Když už mluvíme o tvrdohlavcích, hodláš pokračovat v tom svém plánu a jít do Pustiny?“

„Ano,“ odvětila dívka pevně. Potřebovala se vrátit do Věže, cvičit svou sílu. Nač ta Siuan vlastně myslí? Nejspíš by skončila u jednoho z těch svých pořekadel ohledně člunů a ryb, kdybych se jí zeptala.

Nakonec Egwain bude brzy také z cesty a ta aielská dívka na ni dá pozor. Možná ji moudré opravdu dokážou naučit něco o snění. Ten dopis od nich byl naprosto ohromující, tedy ne že by si mohla dovolit mu věnovat větší pozornost. Egwainina cesta do Pustiny by však mohla být z dlouhodobého hlediska užitečná.

Poslední řada Tairenů ustoupila, takže s Egwain stály na otevřeném prostranství pod rozlehlou kupolí. Tady bylo ještě zřetelnější, jak se šlechtici cítí nepohodlně. Mnozí si pozorně prohlíželi špičky svých bot, jako mrzuté děti, a další hleděli do prázdna, prostě na cokoliv, jen ne na obě ženy. Tady býval uložen Callandor, než si ho Rand vzal. Tady, pod touto kopulí, nedotčen rukou přes tři tisíce let, nedotknutelný pro každou ruku kromě ruky Draka Znovuzrozeného. Tairenové jen neradi přiznávali, že Srdce Kamene vůbec existuje.

„Ubohá žena,“ podotkla tiše Egwain.

Moirain sledovala směr jejího pohledu. Vznešená paní Alteima, již v rouše s okružím a s čepcem z neposkvrněné běli, jakou nosily tairenské vdovy, přestože její manžel ještě žil, byla nejspíš nejklidnější ze všech přítomných urozenců. Byla to štíhlá, milá žena, ještě milejší než obvykle díky smutnému úsměvu, s velkýma hnědýma očima a dlouhými černými vlasy do půli zad. Byla vysoká, i když si Moirain přiznávala, že pro ni je vysoká každá, která je vyšší než ona sama, a s poněkud příliš plným poprsím. Cairhieňané nebyli vysocí, a Moirain byla malá dokonce i podle jejich měřítek.

„Ano, ubohá žena,“ řekla, ale nemyslela to soucitně. Bylo dobré vidět, že Egwain ještě není natolik bystrá, aby pokaždé viděla pod povrch věcí. Ta dívka byla už teď mnohem méně učenlivá, než by měla být po mnoho dalších let. Potřebovala vytvarovat dřív, než ztvrdne úplně.

S Alteimou se Tom spletl. Nebo to možná nechtěl vidět. Z nějakého důvodu velice váhal zaútočit proti ženě. Vznešená paní Alteima byla mnohem nebezpečnější než její manžel či milenec, jež oba dokonale ovládala, aniž oni o sobě věděli. Možná byla nebezpečnější než kdokoliv jiný v Tearu, ženy i muže nevyjímaje. Brzy si najde jiné, které využije. Alteima vždy zůstávala v pozadí a tahala za provázky. Něco se s ní bude muset podniknout.

Moirain přenesla pohled podél řady vznešených pánů a paní, až našla Estandu ve žlutém hedvábném brokátu s velkým okružím ze slonovinové krajky a ladícím maličkým čepečkem. Krásu její tváře poněkud kazila jistá tvrdost, a občasné pohledy, které vrhala na Alteimu, byly tvrdé jako železo. Jejich vzájemné pocity šly mnohem dál než k pouhému soupeření. Kdyby byly muži, už dávno by jedna prolila krev té druhé v souboji. Kdyby bylo možné jejich nepřátelství vyostřit, Alteima by měla mít na nějakou dobu příliš velké starosti, než aby mohla dělat potíže Randovi.

Na chvíli zalitovala, že poslala Toma pryč. Nerada marnila čas těmito malichernými šarvátkami. Ale Tom měl příliš velký vliv na Randa, a ten chlapec musel být závislý jen na její radě. Jen a jenom její. Světlo vědělo, že je s ním těžké pořízení i bez vměšování ostatních. Tom chlapci stále radil, aby vládl Tearu, když by se měl dát na cestu za většími věcmi. Ale to teď bylo vyřešeno. Potíž, jak přivést Toma Merrilina k noze, může zvládnout později. Teď byl na pořadu Rand. Co tu chce oznámit?

„Kde je? Zřejmě se naučil první umění králů. Nechat lidi čekat.“

Neuvědomila si, že promluvila nahlas, dokud se na ni Egwain překvapeně nepodívala. Moirain okamžitě zahnala z výrazu podráždění. Rand se nakonec objeví a ona zjistí, co má v plánu. Zjistí to zároveň s ostatními. Málem zaskřípala zuby. Ten zaslepený hlupák, řítící se střemhlav nocí, aniž by myslel na útesy, aniž by myslel na to, že společně s sebou může strhnout i celý svět. Jen kdyby mu dokázala zabránit, aby se nehnal zachránit svou vesnici. Bude to chtít udělat, ale teď si to nemůže dovolit. Možná to nevěděl. Byla to jistá naděje.

Proti nim stál Mat, neučesaný, hrbící se, s rukama v kapsách zeleného kabátce s vysokým límcem. Kabátec měl jako obvykle nedopnutý a boty měl ošoupané, což bylo v ostrém protikladu k dokonalé eleganci okolo. Když si všiml, že se na něj Moirain dívá, neklidně přešlápl a potom předvedl jeden z těch svých přidrzlých vzdorovitých úsměvů. Aspoň že byl tady, pod dohledem. Dohlížet na Mata Cauthona byla naprosto vyčerpávající práce, protože se jejím špehům snadno vyhýbal. Nikdy nedal ani v nejmenším najevo, že o jejich přítomnosti ví, ale její zvědové hlásili, že jim nějak vždycky uklouzne z dohledu, kdykoliv se dostanou příliš blízko.

„Myslím, že v tom svým kabátci i spí,“ podotkla s nesouhlasem Egwain. „A schválně. Ráda bych věděla, kde je Perrin.“ Postavila se na špičky a snažila se dohlédnout nad hlavami shromážděných. „Nikde ho nevidím.“

Moirain se zamračila a také pátrala v davu. Ne že by viděla dál než na první řadu. Lan mohl být až vzadu mezi sloupy. Moirain však rozhodně nehodlala natahovat krk nebo dokonce vyskakovat na špičkách jako neklidné dítě. S Lanem si hodlala promluvit tak, aby na to dlouho nezapomněl, až ho najde. Moirain často přemítala, že když ho Nyneiva táhne na jednu stranu a ta’veren – přinejmenším Rand – na druhou, jak dlouho asi jejich pouto vydrží. Aspoň čas, který strážce trávil s Randem, byl k užitku. Dávalo jí to další polínko, které mohla přiložit na Randův oheň.

„Možná je s Faile,“ řekla Egwain. „Určitě by neutekl, Moirain. Perrin má silný smysl pro povinnost.“

Skoro tak silný jako strážce, to Moirain věděla, což byl důvod, proč na něj neposílala tolik špehů, jako se snažila mít u Mata. „Faile se ho snaží přemluvit k odchodu, děvče.“ Bylo docela dobře možné, že je s ní. Obvykle s ní býval. „Netvař se tak překvapeně. Často o tom mluví – a hádají se – tak, že jsou jasně slyšet.“

„Mě nepřekvapuje, že to víš,“ prohodila Egwain suše, „jen že by se mu Faile snažila vymluvit něco, o čem ví, že udělat musí.“

„Ona možná nevěří, že to musí udělat.“ Moirain tomu nejdřív sama nevěřila, neviděla to. Tři ta’veren, všichni tři stejného stáří, pocházející ze stejné vesnice. Musela být slepá, když si hned neuvědomila, že musejí být spojení. Všechno se díky tomu jen ještě víc zkomplikovalo. Bylo to jako snažit se žonglovat třemi Tomovými barevnými míčky jednou rukou a se zavázanýma očima. Viděla Toma, jak to dělá, ale ona by to zkoušet nechtěla. A nedalo se ani poznat, jak jsou spojeni, nebo co by měli udělat. Proroctví se o společnících nikdy nezmiňovala.

„Mám ji ráda,“ řekla Egwain. „Hodí se k němu, je přesně to, co potřebuje. A hodně jí na něm záleží.“

„Asi ano.“ Jestli začnou být s Faile příliš velké potíže, Moirain si s ní bude muset promluvit o tajemstvích, která Faile před Perrinem má. Nebo řekne jednomu ze svých špehů, aby to udělal. To by mělo celou záležitost vyřídit.

„Říkáš to, jako bys tomu nevěřila. Oni se milují, Moirain. Copak to nevidíš? Copak ty nepoznáš lidský cit, ani když ho uvidíš?“

Moirain jí věnovala dost přísný pohled, který by ji měl okamžitě vhodným způsobem uzemnit. To děvče vědělo tak málo, a myslelo si, že ví tolik. Moirain už jí to chtěla říci a řádně ji zpražit, když začali Tairenové překvapeně, někdy dokonce poděšeně, lapat po dechu.

Dav rychle ustupoval, velice ochotně, ti vepředu nemilosrdně nutili ty vzadu ustoupit, takže se pod kupolí otevřel široký průchod. Tím průchodem prošel Rand s pohledem upřeným přímo před sebe, majestátní v rudém kabátci vyšívaném na rukávcích zlatými spirálami, s Callandorem položeným v ohbí lokte pravé ruky jako žezlo. Ale Tairenové neuhýbali jen díky tomu. Za ním přicházela dobře stovka Aielů s oštěpy a luky s nasazenými šípy v rukou, se šufami omotanými kolem hlav. Černé závoje jim halily tváře, až byly vidět jenom oči. Moirain měla dojem, že v čele zástupu, těsně za Randem, poznává Rhuarka, ale to jen díky jeho pohybům. Ostatní byli zcela anonymní. Připravení k zabíjení. Očividně, ať už jim chtěl Rand sdělit cokoliv, hodlal udusit každý odpor dřív, než budou mít zúčastnění čas se sjednotit.

Aielové se zastavili, ale Rand šel dál až doprostřed místnosti. Pak přelétl shromážděné očima. Při spatření Egwain vypadal překvapeně a snad i nešťastně, ale Moirain věnoval úsměv, který ji doháněl k zuřivosti, a Matovi zas takový, že když ho Mat opětoval, vypadali oba jako malí kluci. Tairenové všichni zbledli jako plátno, nevědíce, mají-li se dívat na Randa a Callandor nebo na zahalené Aiely. Obojí mohlo být smrtící.

„Vznešený pán Sunamon,“ prohlásil Rand náhle a hlasitě, až onen bachratý chlapík nadskočil, „se mi zaručil za smlouvu s Mayene, že přesně dodrží smysl, jaký jsem chtěl. Zaručil se mi za to svým životem.“ Zasmál se, jako by právě řekl dobrý vtip, a většina urozenců se zasmála s ním. Ne tak Sunamon, jenž vypadal, že se mu udělalo vážně nevolno. – „Nedodrží-li to,“ oznámil Rand, „souhlasil, že bude pověšen a že se tímto slibem cítí vázán.“ Smích ustal. Sunamonův obličej dostal odporný nazelenalý odstín. Egwain se ustaraně podívala na Moirain. Oběma rukama si mačkala sukni. Moirain jen čekala. Nesvedl sem každého šlechtice ze vzdálenosti deseti mil, jen aby jim dal vědět o smlouvě nebo aby vyhrožoval tomu tlustému hlupákovi. Přiměla se pustit vlastní sukni.

Rand se obrátil kolem dokola a zvažoval obličeje, které viděl. „Díky této smlouvě bude brzy možné přepravovat na lodích tairenské zrní na západ a hledat nové trhy.“ Ozvalo se několik tichých oceňujících poznámek, ale byly rychle umlčeny. „Je toho však víc. Vojska Tearu vyrazí na pochod.“

Ozval se neslýchaný jásot, bouřlivý pokřik se odrážel od vysokého stropu. Muži poskakovali a máchali pěstmi nad hlavou, dokonce i vznešení páni, a vyhazovali do vzduchu špičaté klobouky. Ženy se usmívaly stejně nadšeně jako muži, líbaly na tváře ty, kteří měli odejít do války, a jemně čichaly k maličkým porcelánovým fiólám s vonnými solemi – bez takové fióly by žádná tairenská šlechtična nevyšla na veřejnost – a předstíraly, že na ně z té zprávy jdou mrákoty. „Illian padne!“ vykřikl kdosi a stovky hlasů to opakovaly jako dunění hromu. „Illian padne! Illian padne! Illian padne!“

Moirain viděla, že Egwain hýbe pusou, ale její slova pohltil všeobecný jásot. Nicméně dokázala si ze rtů přečíst: „Ne, Rande. Prosím, to ne. Prosím, ne!“ Na druhé straně proti Randovi se nesouhlasně mračil Mat. Ti dva a ona byli jediní, kteří neoslavovali, tedy až na vždy pozorné Aiely a Randa samotného. Rand zkřivil rty v opovržlivém úsměvu, jenž mu ani na okamžik nedostoupil až k očím. Na obličeji se mu zaleskl pot. Moirain se setkala s jeho zatrpklým pohledem a vyčkávala. Bude toho víc, a jak tušila, ani to se jí nebude líbit.

Rand zvedl levici. Pomalu se rozhostilo ticho, ti vepředu spěšně utišovali ty za sebou. Rand počkal, až bylo ticho úplné. „Vojska vyrazí na sever do Cairhienu. Povede je vznešený pán Meilan a pod ním vznešení páni Gueyam, Aracome, Hearne, Maraconn a Simaan. Vojska bude štědře platit vznešený pán Torean, z vás ten nejbohatší, jenž také vojska doprovodí, aby dohlédl na to, že jeho peníze budou utraceny moudře.“

Toto prohlášení přivítalo mrtvolné ticho. Nikdo se ani nepohnul, i když nehezky vypadající Torean měl zřejmě problémy udržet se na nohou.

Moirain se musela Randovi v duchu poklonit za jeho výběr. Poslat těch sedm z Tearu hladce vykuchalo sedm nejnebezpečnějších úkladů proti němu a žádný z těch mužů nedůvěřoval ostatním natolik, aby mohli nějaké pikle kout mezi sebou. Tom Merrilin mu poradil dobře. Jejím špehům očividně unikly některé poznámky, které podstrčil Randovi do kapes. Ale co to ostatní? Bylo to šílenství. Tohle přece nemohla být odpověď, jíž se mu dostalo na druhé straně onoho ter’angrialu. Určitě to nebylo možné.

Meilan s ní zřejmě souhlasil, byť ne ze stejných důvodů. Váhavě vystoupil dopředu, hubený, tvrdý muž, ale tak vyděšený, že mu bylo vidět bělmo. „Můj pane Draku...“ Zarazil se, polkl a začal znovu maličko silnějším hlasem. „Můj pane Draku, zaplést se do občanské války je jako vstoupit do močálu. O Sluneční trůn usiluje tucet frakcí se stejně tolika proměnlivými spojeneckými smlouvami, a každý den se všichni zrazují navzájem. – Kromě toho zaplavili Cairhien lupiči jako blechy divokého kance. Hladovějící sedláci obrali zemi dohola. Mám zaručené zprávy, že jedí kůru a listí. Můj pane Draku, ‚brynda‘ je slovo, které ani zdaleka nevystihuje –“

Rand ho uťal. „Ty snad nechceš rozšířit hranice Tearu až k Rodovrahově Dýce, Meilane? To je v pořádku. Vím, koho chci posadit na Sluneční trůn. Nejdeš tam dobývat, Meilane, ale znovu nastolit pořádek a mír. A nakrmit hladové. V tairenských sýpkách je teď více zrní, než dokáže Tear prodat, a sedláci letos sklidí nejméně stejně tolik, leda bys mne neuposlechl. Povozy zrní dopraví za vojsky, a ti sedláci... Ti sedláci už nebudou muset jíst kůru, můj pane Meilane.“ Vysoký vznešený pán otevřel znovu ústa a Rand švihl Callandorem dolů a opřel jeho křišťálový hrot před sebe o zem. „Máš otázky, Meilane?“ Meilan zavrtěl hlavou a zacouval do davu, jako by se chtěl schovat.

„Já věděla, že nezačne válku,“ prohlásila důrazně Egwain. „Věděla jsem to.“

„Myslíš, že tady se bude méně zabíjet?“ zareptala Moirain. Co má ten kluk za lubem? Aspoň nechce utéci zachránit tu svou vesnici, když si Zaprodanci se zbytkem světa dělají, co se jim zamane. „Hromady mrtvol budou přinejmenším stejně vysoké, děvče. Rozdíl mezi tímhle a válkou ani nepoznáš.“

Útokem na Illian a Sammaela by získal trochu času, i kdyby to nakonec dopadlo nerozhodně. Získal by čas učit se, jak nakládat se svou mocí, a možná by dokázal strhnout jednoho ze svých nejsilnějších nepřátel, což by zastrašilo ostatní. Co ale získá tímhle? Mír pro její rodnou zemi, nakrmení hladovějících Cairhieňanů. Jindy by mu byla tleskala. Bylo to chvályhodně lidské – a nyní naprosto nesmyslné. Neužitečné krveprolití spíš než by se postavil nepříteli, který ho zničí, dostane-li tu nejmenší možnost. Proč? Lanfear. Co mu řekla Lanfear? Co udělala? Možnosti Moirain zamrazily až u srdce. Rand bude potřebovat bližší dohled víc než kdy dřív. Nedopustí, aby byl obrácen ke Stínu.

„Aha, ano,“ řekl Rand, jako by si právě na cosi vzpomněl. „Vojáci toho moc nevědí o krmení hladových lidí, že ne? K tomu je třeba laskavého, ženského srdce. Má paní Alteimo, lituji, že musím narušit tvůj žal, ale ujala by ses dohledu nad rozdělováním jídla? Budete muset nakrmit celý stát.“

A získat moc, pomyslela si Moirain. Tohle byla jeho první chyba. Ovšem až na to, že si vybral Cairhien místo Illianu. Alteima se do Tearu určitě vrátí jako spojenec Meilana nebo Gueyama, připravená k dalším intrikám. A jestli si Rand nebude dávat pozor, nechá ho zavraždit. Možná by se dala v Cairhienu zinscenovat nějaká nehoda.

Alteima udělala půvabné pukrle a roztáhla dlouhé bílé suknice. Tvářila se jen trošku překvapeně. „Jak můj pán Drak velí, já uposlechnu. Velice mě těší, že mohu posloužit pánu Drakovi.“

„Byl jsem si tím jistý,“ podotkl Rand suše. „A i když zajisté velice miluješ svého manžela, nebude tě asi moct provázet do Cairhienu. Podmínky tam budou pro nemocného velice tvrdé. Dovolím si ho dopravit do komnat vznešené paní Estandy. Ona se o něj postará, zatímco budeš pryč, a pošle ho za tebou do Cairhienu, až mu bude lépe.“ Estanda se vítězoslavně usmála. Alteima vyvrátila oči a zhroutila se na pomačkanou hromádku.

Moirain lehce zavrtěla hlavou. Byl opravdu tvrdší než dřív. Nebezpečnější. Egwain vykročila k zhroucené ženě, ale Moirain jí položila ruku na loket. „Myslím, že ji jen přemohly city. Já to poznám, víš. Dámy se o ni postarají.“ Několik se již k Alteimě sklonilo, poplácávaly ji po rukou a přikládaly jí pod nos vonnou sůl. Alteima zakašlala a otevřela oči. Když ale viděla, že nad ní stojí Estanda, vypadalo to, že omdlí znovu.

„Rand myslím právě udělal něco velmi chytrého,“ řekla Egwain chabě. „A velice krutého. Měl by se stydět.“

Rand se tak opravdu tvářil. Mračil se do dlaždic pod svýma nohama. Možná nebyl tak tvrdý, jak se snažil předstírat.

„A ne nezaslouženě,“ poznamenala Moirain. To děvče vypadalo slibně, všímalo si věcí, kterým nerozumělo. Ale stále se potřebovalo naučit ovládat své pocity, všimnout si, co je potřeba udělat, stejně jako vědělo, co si přeje udělat. „Doufejme, že pro dnešek s tou chytrostí už skončil.“

Jen málokdo ve velké komnatě opravdu pochopil, co se stalo, kromě toho, že Alteiminy mdloby znepokojily pána Draka. Zezadu se ozvalo pár výkřiků: „Cairhien padne!", ale dlouho to nevydrželo.

„Když nás povedeš ty, můj pane Draku, dobydeme svět!“ křikl jakýsi muž s tváří plnou vřídků, který napůl podpíral Toreana. Byl to Estean, Toreanův nejstarší syn, ta vředovitá tvář jako podobnost stačila, i když otec si stále cosi mumlal.

Rand zvedl s trhnutím hlavu a vypadal překvapeně. Nebo možná rozzlobeně. „Nebudu s vámi. Jdu... na chvíli pryč.“ To rozhodně vyvolalo mlčení. Upíraly se na něj oči všech přítomných, ale on věnoval pozornost cele jen Callandoru. Dav sebou trhl, když Rand zvedl křišťálový meč před sebe. Po tvářích se mu řinul pot mnohem silněji než dříve. „Kámen držel Callandor předtím, než jsem přišel. A Kámen ho podrží opět, než se vrátím.“

Náhle mu průsvitný meč v rukou vzplál. Rand ho obrátil jílcem nahoru a zarazil ho do země. Do kamene podlahy. Ke kupoli nahoře vzlétly obloukem namodralé blesky. Kameny hlasitě zaduněly a Kámen se otřásl, zatančil a srazil ječící lidi na zem.

Moirain odstrčila Egwain, ještě než chvění zcela ustalo, a narovnala se. Co to udělal! A proč? Odejít? To byla nejhorší z jejích nočních můr.

Aielové už také stáli. Všichni ostatní leželi omráčeni či se krčili na kolenou. Až na Randa. Ten klečel na jednom koleni a oběma rukama svíral jílec Callandoru. Čepel meče byla z poloviny zaražena do podlahy. Meč byl opět jen průhledným křišťálem. Obličej se mládenci leskl potem. Přinutil se otevřít zaťaté ruce jeden prst po druhém a pak je držel kolem jílce, aniž se ho přímo dotýkal. Moirain měla na chvíli dojem, že ho chce znovu uchopit, ale on se místo toho přinutil vstát. Musel se k tomu přinutit, tím si byla Moirain jistá.

„Dohlídněte mi na to, co budu pryč.“ Hlas měl lehčí, víc jako když ho poprvé spatřila v jeho vesnici, ale o nic méně jistý a pevný než před chvílí. „Dohlídněte na to a vzpomínejte na mě. Pamatujte, že si pro něj přijdu. Jestli chce moje místo zaujmout někdo jiný, musí ho jenom vytáhnout.“ Zahrozil jim prstem a téměř poťouchle se zazubil. „Ale nezapomeňte na cenu za neúspěch.“

Otočil se na patě a vyšel z komnaty. Aielové se zařadili za něj. Tairenové zírali na meč trčící z podlahy Srdce Kamene a pomalu se zvedali. Většina se tvářila, že by nejraději utekla, ale příliš se báli.

„Ten chlap!“ zavrčela Egwain oprašujíc si zelené lněné šaty. „Copak se zbláznil?“ Připlácla si ruku na ústa. „Ó, Moirain, nezbláznil se, že ne? Nebo ano? Ještě ne.“

„Světlo dej, aby ne,“ zamumlala Moirain. Nedokázala odtrhnout zrak od meče, stejně jako Tairenové. Světlo toho kluka vem. Proč nemohl zůstat tím poddajným mládenečkem, jehož našla v Emondově Roli? Přiměla se vykročit za Randem. „Ale zjistím to.“

Téměř běžíce dohnaly zástup Aielů v široké, goblény ověšené chodbě. Aielové teď měli závoje odhrnuté, ale snadno je mohli zvednout a přetáhnout přes obličej, aniž by zpomalili krok. Ohlédli se po ní a po Egwain a jejich tvrdé výrazy se nezměnily, ale v očích se jim objevila ostražitost, kterou tam v blízkosti Aes Sedai Aielové vždycky měli.

Jak je mohla vyvést z míry ona, když tak klidně následovali Randa, to Moirain nechápala. Zjistit o nich víc než pár zlomků bylo obtížné. Na otázky odpovídali vcelku ochotně – na otázky týkající se čehokoliv, co ji vůbec nezajímalo. Co zjistili její zvědové, i to, co sama odposlechla, nebylo nikdy důležité, a síť jejích špehů už to nezkoušela. Ne od chvíle, kdy jednu ženu nechali svázanou a s roubíkem viset za kotníky z hradeb, kdy mohla jen s vytřeštěnýma očima zírat na sto sáhů hluboký sráz, a kdy jeden muž jednoduše zmizel. Prostě byl pryč. A ta žena, odmítající vstoupit kamkoliv výš než do přízemí, byla živou připomínkou, dokud ji Moirain neposlala na venkov.

Když k němu s Egwain z obou stran došly, Rand ani nezpomalil, stejně jako Aielové. Také se tvářil ostražitě, ale jinak, a také byl popuzený a rozzlobený. „Myslel jsem, že už jsi pryč,“ řekl Egwain. „Myslel jsem, žes šla s Elain a Nyneivou. Mělas to udělat. Dokonce i Tanchiko je... Cos říkala?“

„Už moc dlouho nezůstanu,“ pravila Egwain. „Odcházím s Aviendhou do Pustiny, do Rhuideanu, abych studovala u moudrých.“

Když se dívka zmínila o Pustině, Rand škobrtl a nejistě se na ni podíval, ale hned šel dál. Zdál se teď vyrovnaný, až příliš, jako vroucí konvice, která má přivázané víčko a zaražený špunt. „Pamatuješ, jak jsme se koupávali v Luhu?“ zeptal se tiše. „Já plaval v tůni na zádech a myslel jsem, že nejtěžší věc, co budu kdy muset dělat, bude orat pole, možná až na stříhání ovcí. Stříhání od slunce východu do západu, kdy se skoro nezastavíš ani kvůli jídlu, dokud není hotovo.“

„Předení,“ řekla Egwain. „Nenáviděla jsem to víc než drhnutí podlah. Z předení mě hrozně bolely prsty.“

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se Moirain, než mohli pokračovat v tom dětinském žvatlání a vzpomínání na mládí.

Rand se na ni úkosem podíval a usmál se dost poťouchle, aby to slušelo i Matovi. „Copak jsem ji mohl nechat pověsit za to, že se snažila zabít chlapa, co mě chtěl zabít? Bylo by to snad spravedlivější než to, co jsem udělal?“ Úsměv mu z tváře zmizel. „Je spravedlivé vůbec něco, co udělám? Když Sunamon neuspěje, bude viset. Protože jsem to řekl. Zaslouží si to po tom, jak se snažil získat výhody a nestaral se, jestli třeba jeho vlastní lidi umřou hlady, ale za to nepůjde na šibenici. Bude viset, protože jsem já řekl, že bude. Protože jsem to řekl.“

Egwain mu položila ruku na loket, ale Moirain ho nehodlala nechat vyklouznout jenom tak hladce. „Víš dobře, že to jsem vůbec nemyslela.“

Rand kývl. Tentokrát bylo v jeho úsměvu cosi děsivého, jako úsměv mrtvoly. „Callandor. S ním v rukou dokážu cokoliv. Cokoliv. Vím, že dokážu cokoliv. Ale teď jako by mi spadl kámen ze srdce. Ty to nechápeš, co?“ Moirain to nechápala, i když ji popíchlo, že to poznal. Mlčela a on pokračoval. „Možná ti pomůže, když budeš vědět, že to pochází z Proroctví.

Vidíš? Přímo z Proroctví.“

„Zapomínáš ale na jednu velmi důležitou věc,“ sdělila mu Moirain upjatě. „Tys tasil Callandor, abys naplnil proroctví. Ochrany, které ho držely a na tebe čekaly tři tisíce let, jsou pryč. Už to není Meč, jehož se nelze dotknout. I já bych ho dokázala skrze usměrňování uvolnit. Hůř, kterýkoliv ze Zaprodanců může. Co když se vrátí Lanfear? Nemohla by sice Callandor použít o nic víc než já, ale mohla by ho sebrat.“ Rand na to jméno nijak nezareagoval. Protože se jí nebál – v kterémžto případě byl hlupák – nebo z nějakého jiného důvodu? „Jestli Sammael nebo Rahvin nebo kterýkoliv jiný z mužů Zaprodanců dostane Callandor do rukou, může jím vládnout jako ty. Pomysli na to, že budeš muset čelit síle, kterou jsi tak lhostejně odložil. Pomysli na to, co ta síla spáchá v rukou Stínu.“

„Skoro doufám, že to zkusí.“ V očích mu zaplálo hrozivé světlo a na chvíli jeho oči vypadaly jako šedé bouřkové mraky. „Na každého, kdo se pokusí usměrnit Callandor z Kamene, čeká překvapení, Moirain. Ať tě ani nenapadne odnést ho do Věže do úschovy. Nedokázal jsem tu past nařídit tak, aby sklapla jen někdy. Stačí jen síla, aby sklapla a zase se nastavila, připravená znovu sklapnout. Já se Callandoru nevzdávám navždy. Jen dokud...“ Zhluboka se nadechl. „Callandor zůstane, kde je, dokud se pro něj nevrátím. A tím, že tu bude, jim zároveň bude připomínat, kdo jsem a co jsem, zajistí, že se budu moct vrátit bez vojska. Bude to jakýsi přístav, a takoví jako Alteima a Sunamon mě přivítají doma. Jestli Alteima přežije spravedlnost svého manžela a trest, který jí vyměří Estanda, a Sunamon ten můj. Světlo, jaký je to mizerný propletenec.“

Nemohl tu past udělat tak, aby si vybírala, nebo nechtěl? Moirain se rozhodla, že nebude podceňovat to, čeho je možná schopen. Callandor patřil do Věže, když ho nechce nosit tak, jak by měl, patřil do Věže, dokud ho nebude nosit. „Dokud“ co? Chtěl říci něco jiného, než „se nevrátím", ale co?

„A kam jdeš? Nebo to chceš taky držet v tajnosti?“ V duchu si přísahala, že ho nenechá znovu uniknout, že ho nějak přiměje změnit rozhodnutí, pokud se chtěl rozběhnout do Dvouříčí, když ji překvapil.

„Ne v tajnosti, Moirain. Aspoň ne před tebou a Egwain. Jdu do Rhuideanu.“

Dívka vytřeštila oči a vypadala stejně ohromeně, jako by to jméno ještě nikdy neslyšela. Co se toho týkalo, Moirain nebyla překvapená o nic méně. Aielové začali cosi mumlat, ale když se Moirain ohlédla, šli dál s naprosto bezvýraznými obličeji. Moirain si přála, aby je dokázala přimět odejít, ale oni by jejího rozkazu neuposlechli, a ona nehodlala Randa žádat, aby je poslal pryč. Jejímu postavení u něj by nepomohlo, kdyby ho měla žádat o laskavosti, zvláště o takové, které by nejspíš odmítl.

„Ty nejsi náčelník aielského kmene, Rande,“ řekla zcela pevně, „a nemusíš jím být, není to nutné. Tvůj zápas se odehrává na této straně Dračí stěny. Leda... Tohle vzešlo z odpovědí, kterých se ti dostalo v ter’angrialu? Cairhien, Callandor a Rhuidean? Říkala jsem ti, že ty odpovědi mohou být zašifrované. Mohl jsi je špatně pochopit, a to by mohlo být osudné. A pro víc lidí než jenom pro tebe.“

„Musíš mi důvěřovat, Moirain. Jako jsem já musel tak často důvěřovat tobě.“ Podle toho, co z jeho výrazu vyčetla, mohla jeho tvář klidně patřit jednomu z Aielů.

„Prozatím ti budu důvěřovat. Jen nečekej a vyhledej mou radu dřív, než bude pozdě.“ Nenechám tě přejít ke Stínu. Pracovala jsem příliš dlouho, abych to dovolila. Ať to stojí, co to stojí.