Stín se šíří

36 Svedení z cesty

Aielové zrušili tábor brzy ráno a Rhuidean opustili, když ještě slunce, zatím ne příliš žhavé, ostře osvětlovalo siluety vzdálených hor. Tři oddíly se vinuly kolem Chaendaeru a dolů, na drsnou náhorní plošinu občas přerušenou kopci, vysokými kamennými věžemi a pahorky s plochým vrškem, šedé a hnědé a všechny odstíny mezi tím, některé s dlouhými pásy červené a okrové. Jak šli na severozápad, nad plošinu se občas zvedalo dost velké, přírodou vytvořené okno, či mohutné kamenné desky nemožně balancovaly, na věky upoutané na pokraji pádu. Kam se Rand podíval, tam se v dálce zvedala nějaká zubatá hora. – Tady, na místě zvaném Aielská pustina, jako by se nahromadily všechny trosky způsobené Rozbitím světa. Tam, kde se nerozkládal rozpukaný jíl, žlutý a hnědý a něco mezi tím, bylo našedlé kamení, a všude byly vyschlé žleby a jámy. Roztroušené rostlinstvo bylo řídké, nízké trnité keře a bezlisté stonky s ostny. Pár květů, bílých, červených či žlutých, bylo ve své osamělosti překvapivě krásných. Občas zemi pokrýval pás trávy a zřídka se objevil pokřivený strom, který měl nejspíš taky trny. Ve srovnání s Chaendaerem a údolím Rhuideanu to tu vypadalo skoro šťavnatě. Vzduch byl tak čistý a země tak jalová, že Rand dohlédl na celé míle daleko.

Vzduch však nebyl o nic vlhčí a žár byl stejně neúprosný. Slunce viselo vysoko na obloze jako hrouda roztaveného zlata. Rand si kolem hlavy ovinul šufu ve snaze chránit se před sluncem, a často pil z měchu, který visel Jeade’enovi na sedle. Zvláštní bylo, že mu kabátec zjevně pomáhal. Nepotil se o nic méně, ale košile mu pod rudým suknem zůstávala vlhká, takže ho trochu chladila. Mat použil pruh látky, aby si mohl na hlavu připevnit velký bílý kapesník jako nějakou podivnou čapku, která mu visela až na krk, a neustále si před žárem stínil oči. Oštěp s mečem označený krkavci držel jako kopí, s patkou opřenou o třmen.

Jejich oddíl tvořilo asi čtyři sta Jindů. Rand a Mat jeli v čele vedle Rhuarka a Heirna. Aielové šli samozřejmě pěšky, i když stany a něco z toho, co naloupili v Tearu, se vezlo na nákladních mezcích a koních. Značná část jindských Děv šla vepředu ve větších rozestupech jako zvědové a Kamenní Psi se drželi zpátky jako zadní stráž. Hlavní oddíl se ježil oštěpy a luky s nasazenými šípy. Všichni Jindové se pozorně rozhlíželi po okolí. Rhuideanský mír sice měl trvat do doby, než se ti, kteří odešli na Chaendaer, vrátí domů, ale jak Rhuark Randovi vysvětlil, občas docházelo k omylům, a ani omluvy, ani cena krve nevyvedou mrtvé z jejich hrobů. Rhuark si zřejmě myslel, že by k omylu mohlo dojít zvláště nyní, částečně určitě kvůli oddílu Shaidů.

Území kmene Shaidů leželo těsně za územím Jindo Taardadů, stejným směrem od Chaendaeru, a Shaidové teď šli vlastně stejným směrem jako Jindové, asi o čtvrt míle dál. Podle Rhuarka by měl Couladin počkat ještě jeden den, jestli se jeho bratr nevrátí. To, že Rand viděl Muradina poté, co si ten vydloubl oči, neznamenalo žádný rozdíl. Deset dní byl určený čas. Odejít dřív znamenalo opustit toho, kdo do Rhuideanu vstoupil. Přesto Couladin nechal Shaidy složit stany, jakmile uviděl, že Jindové nakládají svá zvířata. Shaidové teď šli vedle Jindů, s vlastními zvědy a zadní stráží, a zdánlivě si Jindů nevšímali, ale prostor mezi nimi se nikdy nezvětšil dál než na tři sta kroků. Rozhodl-li se muž získat označení za náčelníka kmene, bylo obvyklé mít u toho svědky z půl tuctu větších klanů, a Couladinovi lidé byli nad Jindy v přesile nejméně dva na jednoho. Rand tušil, že třetí oddíl, v půli cesty mezi Shaidy a Taardady, byl jediný důvod, proč se mezera náhle a násilně nezmenšila.

Moudré šly tak jako ostatní Aielové, včetně těch zvláštních, bíle oděných mužů a žen, které Rhuark nazýval gai’šainové, kteří vedli nákladní koně. Nebyli to přesně řečeno sluhové, ale Rand si nebyl jist, jestli skutečně pochopil Rhuarkovo vysvětlování ohledně cti, závazků a zajetí. Heirn mluvil ještě zmateněji, jako by si dával práci a vysvětloval, proč je voda mokrá. Moirain, Egwain a Lan jeli s moudrými, nebo alespoň obě ženy, protože strážce vedl svého válečného hřebce kousek stranou směrem k Shaidům a sledoval je stejně pozorně jako okolní krajinu. Moirain či Egwain, nebo obě dvě, občas na chvíli slezly z koní a šly pěšky, rozmlouvajíce s moudrými. Rand by byl dal poslední groš, aby slyšel, co si říkají. Často se totiž dívaly jeho směrem, vrhaly po něm kradmé pohledy, jichž si bezpochyby neměl všimnout. Z nějakého důvodu měla Egwain vlasy zapletené do dvou copů propletených červenou stužkou jako nevěsta. Rand netušil proč. Před odjezdem z Chaendaeru se o nich zmínil – jen zmínil – a ona mu málem utrhla hlavu.

„Elain je žena pro tebe.“

Zmateně se podíval dolů na Aviendhu. Do modrozelených očí se jí zase vrátil vyzývavý pohled, ale přes něj byla stále vidět silná nechuť k jeho osobě. Když se ráno probudil, Aviendha na něj čekala před stanem, a od té doby se od něj nevzdálila dál než na tři kroky. Bylo jasné, že ji moudré poslaly jako špeha, a on to neměl poznat. Byla hezká, a ony ho pokládaly za dost velkého troubu, aby to neprohlédl. To byl také nepochybně důvod, proč teď na sobě měla sukně a kromě malého nože u pasu neměla jinou zbraň. Ženy si zřejmě myslely, že muži jsou dost jednoduší. Když na to přišlo, tak žádný z Aielů nekomentoval její změnu v oblékání, ale dokonce i Rhuark se vyhýbal delšímu pohledu na ni. Nejspíš věděli, proč tu je, nebo aspoň tušili, co mají moudré v plánu, a nechtěli o tom mluvit.

Rhuidean. Stále nevěděl, proč tam chodila. Rhuark jen zamumlal něco o „ženských záležitostech", a očividně se o ní nehodlal dál vybavovat. Vzhledem k tomu, jak se na Randa lepila, to znamenalo, že se o ní vůbec nemůže bavit. Náčelník kmene teď poslouchal, i Heirn a všichni Jindové na doslech. U Aielů se to občas těžko poznávalo, ale Rand měl dojem, že teď vypadají pobaveně. Mat si tiše pohvizdoval a nápadně se díval všude jinde než na ně dva. Přes to všechno to bylo poprvé, co na něj za celý den promluvila.

„Co tím myslíš?“

Bachraté sukně jí nijak nebránily v pohybu, když kráčela po Jeade’enově boku. Ne, ne kráčela. Kradla se. Kdyby byla kočka, byla by mrskala ocasem. „Elain je mokřiňanka, tvůj vlastní druh.“ Nadutě pohodila hlavou. Krátký ohon, který aielští válečníci nosili na temeni, byl také pryč. Složený šátek, který měla kolem spánků, jí skoro zakrýval vlasy. „Přesně žena pro tebe. Copak není krásná? Má rovná záda, silné a pružné údy, oči modré jako safíry a rty plné jako kvítky slivoně. Vlasy má jako utkané ze zlata, hebká a plná ňadra. Boky má –“

Rand ji zoufale zarazil. Tváře mu hořely. „Vím, že je hezká. Co to děláš?“

„Popisuju ji.“ Aviendha se na něj zamračila. „Viděl jsi ji v lázni? Není nutné, abych ti ji popisovala, pokud jsi ji viděl –“

„Já ji neviděl!“ Přál si, aby nemluvil tak dušeně. Rhuark a ostatní opravdu poslouchali s výrazy tak prázdnými, že se prostě museli skvěle bavit. Mat koulel očima v otevřeném poťouchlém šklebu.

Aielanka jen pokrčila rameny a upravila si šátek. „Měla to zařídit sama. Ale já jsem ji viděla a já se budu chovat jako její skoro sestra.“ Důraz zřejmě znamenal, že jeho „skoro sestra“ by byla mohla udělat to samé. Aielské zvyky byly zvláštní, ale tohle bylo šílené! „Její boky –“

„Přestaň s tím!“

Aviendha se na něj úkosem podívala. „Ona je žena pro tebe. Elain ti položila srdce k nohám jako svatební věneček. Myslíš, že v Tearském Kameni byl někdo, kdo to neví?“

„Nechci se bavit o Elain,“ sdělil jí pevně. Rozhodně ne, jestli hodlala pokračovat tak, jak začala. Z toho pomyšlení mu znovu zahořel obličej. Té ženské bylo zřejmě úplně jedno, co říkala, nebo kdo to slyšel!

„To je dobře, že se červenáš, když jsi ji odvrhl poté, co ti odhalila své srdce.“ Aviendžin hlas byl tvrdý a opovržlivý. „Dva dopisy ti napsala a v nich odhalila vše, jako by se svlékla pod střechou tvé matky. Tys ji tahal do temných koutů, abys ji mohl políbit, a pak jsi ji zavrhl. Každé slovo v těch dopisech myslela vážně, Rande al’Thore! Egwain mi to řekla. Myslela vážně každé slovo. Co s ní hodláš udělat, mokřiňane?“

Rand si prohrábl vlasy a musel si upravit šufu. Elain že myslela vážně každé slovo? V obou dopisech? To bylo zhola nemožné. Jeden druhému odporoval téměř doslova! Náhle sebou trhl. Egwain že jí to řekla? O Elaininých dopisech? Copak ženy tyhle věci probírají mezi sebou? Copak mezi sebou plánují, jak muže nejlépe zmást?

Zjistil, že mu chybí Min. S Min si nikdy nepřipadal jako hlupák. No, rozhodně ne víc než jednou nebo dvakrát. A nikdy ho neurážela. No, jen když ho párkrát nazvala „ovčákem". Ale s ní se cítil příjemně, zvláštním způsobem v bezpečí. Nikdy z něj nedělala naprostého hlupáka jako Elain a Aviendha.

Jeho mlčení Aielanku zřejmě podráždilo ještě víc, jako by to bylo vůbec možné. Cosi si pro sebe zavrčela a dusala vedle něj, jako by chtěla něco zadupat do země. Snad tucetkrát si upravila loktuši na ramenou. Nakonec přestala bručet. Místo toho na něj upřela zrak. Dívala se jako sup. Rand nechápal, jak to, že nezakopne a nespadne.

„Proč se na mě tak díváš?“ chtěl vědět.

„Poslouchám, Rande alThore, jelikož sis přál, abych mlčela.“ Usmála se se zaťatými zuby. „Copak se ti nelíbí, když tě poslouchám?“

Rand se podíval přes ni na Mata, který potřásal hlavou. Ženy prostě byly nepochopitelné. Rand se snažil uvažovat o tom, co leží před ním, ale přišlo mu to zatěžko, když na něj Aviendha pořád tak civěla. Měla by moc hezké oči, kdyby nebyly plné zášti, ale on si přál, aby se dívala na něco jiného.

Mat si zastínil oči před sluneční září a dělal co mohl, aby se vyhnul pohledu na Randa a Aielanku dusající mezi jejich koňmi. Nechápal, proč ji Rand snáší. Aviendha byla jistě docela hezká – vlastně víc než jen hezká, teď, když na sobě měla oděv, jenž připomínal slušné šaty – ale jazyk měla jako zmije a náturu tak prudkou, že vedle ní Nyneiva vypadala poddajně. Mat byl rád, že ji má na krku Rand a ne on.

Stáhl si šátek z hlavy, otřel si pot z obličeje a pak si ho uvázal zpátky. Žár a slunce, které mu neustále svítilo do očí, ho začínaly unavovat. Existovalo vůbec v téhle zemi něco takového jako stín? Pot ho pálil v ranách. Včera v noci odmítl léčení, když ho Moirain vzbudila poté, co se mu konečně podařilo usnout. Pár škrábanců nebyla vysoká cena, když se vám podařilo vyhnout působení jediné síly, a bolesti hlavy ho zbavil ten odporně chutnající čaj moudrých. No, aspoň trochu. A s tím, co mu jinak dělalo starosti, Moirain stejně nejspíš nemohla nic udělat, a on jí o tom stejně nehodlal vykládat dřív, než to pochopí sám. Pokud jí to vůbec řekne. Nechtěl na to dokonce ani myslet.

Moirain a moudré ho pozorovaly. Předpokládal, že vlastně pozorují Randa, ale pocit to byl stejný. Kupodivu moudrá se zlatými vlasy, Melain, vyšplhala na Aldíb a neobratně se vezla za Moirain, které se držela kolem pasu, zatímco spolu rozmlouvaly. Mat netušil, že Aielové vůbec jezdí na koních. Byla to moc hezká žena, ta Melain, s divokýma zelenýma očima. Až na to, samozřejmě, že uměla usměrňovat. Muž musel být naprostý pitomec, aby se zapletl s někým takovým. Mat si poposedl v sedle a připomněl si, že mu nezáleží na tom, co Aielové dělají.

Byl jsem v Rhuideanu. Udělal jsem, co ti hadí lidi říkali, že musím udělat. A co z toho měl? Tenhle zatracený oštěp, stříbrný medailonek a... Teď můžu odejít. Jestli mám aspoň trochu zdravého rozumu, tak půjdu.

Mohl odejít. Zkusit si najít vlastní cestu z Pustiny – dřív, než zemře žízní nebo na úžeh. Mohl odejít, pokud ho Rand stále nepřitahuje, nedrží ho u sebe. Nejsnazší způsob, jak to zjistit, byl prostě zkusit odejít. Zadíval se na pustou krajinu a zašklebil se. Zvedl se vítr – bylo to, jako by vanul z rozpálené pece – a přes rozpukanou půdu hnal malé víry žlutého prachu. V žáru se vzdálené hory chvěly. Možná bude lepší ještě chvíli zůstat s Randem.

Jedna z Děv, která byla na zvědech vepředu, se klusem vrátila a srovnala krok s Rhuarkem, hovoříc tak, aby to slyšel jen on. Když domluvila, bleskla po Matovi úsměvem, a on začal rychle vytahovat bodláčí z Okovy hřívy. Pamatoval si na ni až moc dobře. Rusovláska se jmenovala Dorindha a byla asi v Egwainině věku. Dorindha byla jednou z těch, které ho umluvily, aby zkusil hrát Dívčinu hubičku. Ne že by se jí nechtěl nebo nemohl podívat do očí, to tedy rozhodně ne. Vybrat koni z hřívy bodláčí a tak bylo prostě stejně důležité.

„Formani,“ oznámil Rhuark, když Dorindha odběhla směrem, z něhož předtím přišla. „Formanské vozy, a míří tímto směrem.“ Neznělo to nadšeně.

Matovi se však výrazně zlepšila nálada. Forman mohl znamenat cestu pryč. Jestli nějaký chlapík zná cestu dovnitř, musí znát i cestu ven. Napadlo ho, jestli Rand tuší, o čem právě uvažuje. Jeho tvář byla stejně bezvýrazná, jako by byl rodilý Aiel.

Aielové trochu zrychlili krok – Couladinovi lidé Jindy a moudré bez nejmenšího váhání napodobili. Jejich zvědové jim nejspíš donesli úplně stejnou zprávu – a posléze natolik, že koně museli téměř klusat. Slunce Aielům vůbec nedělalo potíže, dokonce ani gai’šainům v jejich bílých hávech. Prostě plynuli přes rozlámanou zemi.

Po necelých dvou mílích cesty se na dohled objevily povozy. Bylo jich na půldruhého tuctu, roztažených do kolony. Na všech bylo vidět, že mají za sebou tvrdou cestu, a všude byla přivázána náhradní kola. I přes plášť nažloutlého prachu vypadaly první dva vozy jako bíle namalované truhlice na kolech, jako malé domky, až po dřevěné schůdky vzadu a kovové komíny od pícek trčící ze střechy. Poslední tři, tažené dvacetispřežím mul, vypadaly jen jako velké sudy, také bílé, a bezpochyby byly plné vody. Vozy mezi tím by ve Dvouříčí klidně prošly jako formanské povozy, s vysokými obitými koly a řinčícími svazky hrnců a věcmi ve velkých síťových pytlech přivázaných na vysokých plachtách, jež byly nataženy přes kovové obruče.

Vozkové přitáhli otěže, jakmile zahlédli Aiely, a počkali, než k nim všechny tři oddíly doběhly. Mohutný muž ve světle šedém plášti a tmavém klobouku se širokou krempou slezl z vedoucího vozu a čekal na ně. Občas si sundal klobouk a otřel si čelo velkým bílým kapesníkem. Byl-li nervózní, když se díval, jak se k němu blíží patnáct set Aielů, Mat mu to rozhodně nedával za vinu. Zvláštní však byl výraz Aielů kolem Mata. Rhuark, klusající před Randovým koněm, vypadal zachmuřeně a před Heirnovým výrazem by mohla i skála puknout.

„To nechápu,“ řekl Mat. „Vypadáte, jako byste chtěli někoho zabít.“ To by mu rozhodně zhatilo veškeré naděje. „Myslel jsem, že vy Aielové necháváte do Pustiny vstoupit tři druhy lidí: formany, kejklíře a Kočovný lid.“

„Formani a kejklíři jsou vítáni,“ odpověděl stroze Heirn. Pokud tohle znamenalo být vítán, tak Mat nechtěl vidět Aiely, když někoho nevidí rádi.

„A co Kočovný lid?“ zeptal se zvědavě. Když Heirn mlčel, Mat dodal: „Cikáni? Tuatha’ani?“ – Výraz klanového náčelníka ještě ztvrdl, než obrátil oči zpátky k vozům. Aviendha na Mata vrhla pohled, jako by byl úplný trouba.

Rand pobídl Jeade’ena blíž k Okovi. „Já bych se o Cikánech před nimi nezmiňoval, kdybych byl tebou,“ radil Matovi tichým hlasem. „To je... citlivý předmět.“

„Když to říkáš.“ Proč byli Cikáni citlivý předmět hovoru? „Mně to připadá, že kvůli tomuhle formanovi jsou rozcitlivělí až moc. Forman! Pamatuju se na kupce, kteří do Emondovy Role přijeli s míň vozama.“

„On přijel do Pustiny,“ zachechtal se Rand. Jeade’en pohodil hlavou a zatančil. „Rád bych věděl, jestli ji taky opustí?“ Pokřivený úsměv však Randovi nedostoupil až k očím. Mat si občas skoro přál, aby se Rand rozhodl, jestli je šílený nebo ne, a držel se toho. Skoro.

Tři sta kroků od vozů Rhuark dal znamení zastavit a s Heirnem šli dál sami. Aspoň to byl zřejmě jejich záměr, ale Rand pobídl grošáka za nimi a nevyhnutelná stovka jindských osobních strážců jej následovala. A samozřejmě také Aviendha, která se ho držela, jako by byla k jeho hřebci přivázaná. Mat jel s nimi. Jestli Rhuark toho chlapíka pošle šupem zpátky, Mat nehodlal promarnit svou šanci.

Od Shaidů přiklusal Couladin. Sám. Možná to chtěl udělat stejně jako Rhuark s Heirnem, ale Mat tušil, že tento muž chce poukázat na to, že jde sám tam, kde Rand potřebuje stovku strážců. Nejdřív se zdálo, že přijede i Moirain, ale ta si vyměnila několik slov s moudrými, a všechny ženy zůstaly, kde byly. Ale dívaly se. Aes Sedai sesedla a začala si hrát s něčím malým, co jiskřilo, a Egwain a moudré se shlukly kolem ní.

Přes zpocenou tvář nevypadal velký muž v šedém plášti zblízka nijak zvlášť znepokojeně, i když nadskočil, když se ze země kolem vozů náhle zvedly Děvy. Vozkové, muži s tvrdými tvářemi a nejednou jizvou či zlomeným nosem, slezli z kozlíků, a zdálo se, že každou chvíli zalezou pod vozy. Ve srovnání s aielskými vlky připomínali tvrdé zaběhlé psy. Forman se okamžitě vzpamatoval. Přes svou výšku nebyl nijak tlustý, kosti měl obaleny převážně svaly. Rand a Mat na koních si vysloužili zvědavý pohled, ale muž přesto okamžitě vybral Rhuarka jako vůdce. Nos měl velký jako zoban a zešikmené oči, díky nimž měl jeho snědý, hranatý obličej dravčí výraz, který nezmizel, i když muž nasadil široký úsměv a strhl si široký klobouk v rozmáchlé úkloně. „Jsem Hadnan Kadere,“ řekl, „forman. Hledám držbu Chladné skály, dobří lidé, ale budu obchodovat s každým do jednoho. Mám spoustu skvělých –“

Rhuark ho uťal jako ledovým nožem. „Míříš přímo od držby Chladné skály i každé jiné držby. Jak to, že ses dostal tak daleko od Dračí stěny, aniž by sis vysloužil průvodce?“

„To opravdu nevím, dobrý muži.“ Kadere se stále usmíval, ale koutky úst se mu trochu napjaly. „Cestoval jsem otevřeně. Toto je moje první návštěva tak daleko na jihu Trojí země. Myslel jsem, že tady třeba nejsou žádní průvodci.“ Couladin si hlasitě odfrkl a líně zatočil jedním oštěpem. Kadere se nahrbil, jako by již cítil, jak mu ocel vjíždí do těla.

„Průvodci jsou vždycky,“ sdělil mu Rhuark chladně. „Máš štěstí, že ses bez něj dostal tak daleko. Štěstí, že nejsi mrtvý nebo se nevracíš k Dračí stěně bez šatů.“ Kadere na něj vrhl nejistý úsměv plný zubů, a kmenový náčelník pokračoval. „Štěstí, že jsi nás potkal. Kdybys byl ještě den dva pokračoval tímto směrem, byl bys dosáhl Rhuideanu.“

Forman zešedl. „Slyšel jsem...“ Zarazil se a polkl. „To jsem nevěděl, dobří lidé. Musíte mi věřit, něco takovýho bych schválně neudělal. Ani náhodou,“ dodával spěšně. „Světlo, osviť moje slova, že jsou pravdivá, dobří lidé, že neudělal!“

„To je dobře,“ řekl mu Rhuark. „Tresty jsou vážné. Můžeš jet se mnou do Chladných skal. Nechci, aby ses znovu ztratil. Trojí země může být nebezpečné místo pro ty, kdo ji neznají.“

Couladin vzdorně zvedl hlavu. „Proč ne se mnou?“ vyjel ostrým hlasem. „Shaidů je tu víc, Rhuarku. Podle zvyku pojede se mnou.“

„Ty ses teď někdy stal kmenovým náčelníkem, když jsem se nedíval?“ Rusovlasý Shaido zrudl, ale Rhuark nedal najevo žádné uspokojení, jen pokračoval dál tím vážným hlasem. „Forman hledá Chladné skály. Pocestuje se mnou. Shaidové s ním můžou obchodovat, zatímco budeme na cestě. Taardadové po formanech netouží natolik, aby si je nechávali jen pro sebe.“

Couladinova tvář potemněla ještě víc, i když svůj tón mírnil, i když se mu hlas lámal tou námahou. „Utábořím se u Chladných skal, Rhuarku. Ten, kdo přichází s úsvitem, je záležitostí všech Aielů, ne jenom Taardadů. Shaidové získají své pravé místo. Shaidové také budou následovat Toho, kdo přichází s úsvitem.“ Mat si uvědomil, že neuznal, že jím je Rand. Rand, obhlížející vozy, však zřejmě neposlouchal.

Rhuark chvíli mlčel. „Shaidové budou na území Taardadů vítanými hosty, pokud přijdou jako následovníci Toho, kdo přichází s úsvitem.“ A to se také dalo vzít dvěma způsoby.

Kadere si celou dobu utíral obličej. Zřejmě se už viděl uprostřed bitvy mezi Aiely. Rhuarkovo pozvání doprovodil tím, že si silně vydechl úlevou. „Děkuju vám, dobří lidé. Děkuju vám.“ Nejspíš za to, že ho nezabili. „Třeba byste rádi viděli, co vám moje vozy můžou nabídnout? Chtěli byste něco zvláštního?“

„Později,“ zarazil ho Rhuark. „Na noc se zastavíme u Stojny Imre a tam nám můžeš předvést svoje zboží.“ Couladin vyrazil pryč ve chvíli, kdy uslyšel jméno Stojna Imre, ať co bylo cokoliv. Kadere si dal klobouk zpátky na hlavu.

„Klobouk,“ řekl Mat a pobídl Oka blíž k formanovi. Když už musí zůstat v Pustině o něco déle, nemusí mu pořád svítit do očí to zatracené slunce. „Za takovej klobouk bych dal zlatou marku.“

„Platí!“ ozval se hrdelní leč melodický ženský hlas.

Mat se rozhlédl kolem sebe a trhl sebou. Jediná žena v dohledu kromě Aviendhy a Děv právě přicházela od druhého vozu, ale jí zcela jistě nemohl patřit takový hlas, jeden z nejmilejších, jaké kdy Mat slyšel. Rand se na ni zamračil a potřásl hlavou. Měl k tomu dobrý důvod. Žena byla o tři dlaně menší než Kadere, ale vážit musela mnohem víc. Záhyby tuku jí téměř zakrývaly oči, takže nebylo vidět, má-li je zešikmené či nikoliv, ale nosisko měla takové, že vedle něj formanův nos vypadal jako trpaslík. Oděná byla ve světlém smetanovém hedvábí, které se napínalo kolem jejího mohutného trupu, a složité slonovinové hřebeny, zasunuté do hrubých černých vlasů, jí nad hlavou držely bílý krajkový šátek. Přesto se pohybovala s neuvěřitelnou lehkostí, skoro jako jedna z Děv.

„Dobrá nabídka,“ pravila tím melodickým hlasem. – „Já jsem Keille Shaogi, forman.“ Sebrala Kaderemu klobouk a strčila ho Matovi pod nos. „Je pevný, dobrý muži, a skoro nový. Abys přežil v Trojí zemi, budeš takový potřebovat. Tady může muž zemřít...“ luskla tlustými prsty, „...takhle.“ Náhle se rozesmála a její hlas získal hrdelní podtón, který přímo laskal. „Nebo žena. Zlatou marku, jak jsi říkal.“ Když Mat zaváhal, její zpola zakryté oči se zaleskly havraní černí. „A já zřídka někomu nabízím něco dvakrát.“

Byla to přinejmenším zvláštní žena. Kadere nijak neprotestoval, jen se lehce zamračil. Byla-li Keille jeho partnerkou, tak nebylo pochyb, kdo tu má hlavní slovo. A jestli ten klobouk Mata zachrání před tím, aby se mu neuvařil mozek, tak mu opravdu za tu cenu stál. Žena do tairenské marky nejdřív kousla, než pustila klobouk z ruky. Kupodivu mu padl. A i když mu pod širokou krempou nebylo o nic menší vedro, aspoň mu požehnaně stínil oči. Kapesník se vrátil zpátky do kapsy kabátce.

„Chce ještě někdo něco?“ Statná žena přelétla zrakem Aiely a při pohledu na Aviendhu zabručela: „Jaké je to hezké dítě,“ přičemž odhalila zuby, což snad měl být úsměv. Randovi sladce řekla: „A ty, dobrý muži?“ Hlas vycházející z jejích úst byl opravdu zarážející, zvláště když získal tento medový podtón. „Něco, co by tě ochránilo před touto zoufalou zemí?“ Rand obrátila Jeade’ena, aby se mohl podívat na vozky, a jen zavrtěl hlavou. Se šufou kolem hlavy opravdu vypadal jako Aiel.

„Dnes večer, Keille,“ řekl Kadere. „Dnes večer otevřeme obchod na místě zvaným Stojna Imre.“

„No tedy.“ Dlouhou dobu se jen dívala na zástup Shaidů, a na oddíl moudrých ještě o něco déle. Náhle se obrátila k vlastnímu vozu a k druhému formanovi jen prohodila přes rameno: „Tak proč zdržuješ tyto dobré lidi a jen tu tak stojíš? Pohni se, Kadere. Honem.“ Rand za ní civěl a znovu potřásl hlavou.

U jejího vozu stál kejklíř. Mat zamrkal, protože si myslel, že ho vedro dostalo, ale ten chlapík nezmizel. Byl to tmavovlasý muž ve středních letech v záplatovaném plášti. Znepokojeně si prohlížel lidi kolem sebe, dokud ho Keille nevystrkala před sebou po schůdcích na vůz. Kadere se na její bílý vůz zadíval se stejně prázdným výrazem, jako by byl Aiel, a pak odkráčel ke svému. Skutečně to byli zvláštní lidé.

„Viděl jsi toho kejklíře?“ zeptal se Mat Randa, jenž matně kývl a sledoval karavanu vozů, jako by ještě nikdy neviděl nákladní vůz. Rhuark a Heirn se již vraceli zpátky k ostatním Jindům. Stovka mužů kolem Randa trpělivě čekala a dívala se stejnou měrou na něj a na cokoliv kolem, kde by se mohla schovat byť třeba jen myš. Vozkové začali sbírat opratě, ale Rand se nehýbal. „Zvláštní lidi, tihle formani, co myslíš, Rande? Podle mě ale stejně musíš být divnej, když vůbec vlezeš do Pustiny. Koukni na nás.“ To vyvolalo Aviendžiho zamračení, ale Rand zřejmě neposlouchal. Mat chtěl, aby něco řekl. Cokoliv. To ticho ho znervózňovalo. „Myslel by sis, že doprovázet formana je taková pocta, že se o ni Rhuark s Couladinem pohádají? Rozumíš vůbec něčemu z toho jejich ji’e’toh?“

„Ty jsi hlupák,“ zamumlala Aviendha. „Tohle nemá vůbec nic společného s ji’e’toh. Couladin se snaží chovat jako náčelník kmene. Rhuark to však nemůže dovolit, dokud – pokud vůbec – nevstoupí do Rhuideanu. Shaidové by i psovi ukradli kost – vlastně by ukradli kost i psa – ale i takovíhle si zaslouží skutečného náčelníka. A kvůli Randu al’Thorovi musíme dovolit tisícovce takových, aby si postavili stany na našem území.“

„Jeho oči,“ řekl Rand, aniž odvrátil pohled od vozů. „Nebezpečný muž.“

Mat se na něj zamračil. „Čí oči? Couladinovy?“

„Kadereho. Všechno to pocení a blednutí. Ale jeho oči se vůbec nezměnily. Vždycky se musíš dívat na oči. Ne na to, jak člověk vypadá.“

„Jistě, Rande.“ Mat si poposedl a již zvedl otěže, že pojede dál. Možná mlčení nakonec nebylo tak špatné. „Musíš se dívat na oči.“

Rand přenesl upřený pohled na nejbližší kamenné věže a homole, obraceje hlavu sem a tam. „Čas je riziko,“ zamumlal. „Čas připravuje pasti. Musím se vyhnout těm jejich a připravit svoje.“

Nahoře nebylo vůbec nic, co by Matovi připadalo nějak zvláštní, jen občas keřík či pokřivený strom. Aviendha se zamračila na pahorky, potom na Randa, a upravila si loktuši. „Pasti?“ řekl Mat. Světlo, ať mi dá odpověď, která nebude bláznivá. „Kdo připravuje pasti?“

Rand se na něj chvíli díval, jako by nerozuměl otázce. Vozy formanů se vydaly znovu na cestu s doprovodem Děv po stranách, a první vozy zatáčely, aby mohly sledovat Jindy, kteří proklusali kolem, což okamžitě napodobili Shaidové. Jen Aielové kolem Randa stáli nehybně, i když se oddíl moudrých zavlnil a čekal. Z Egwainina gesta Mat usoudil, že je chce jít zkontrolovat.

„Ty to nemůžeš vidět ani cítit,“ prohlásil Rand nakonec. Naklonil se trochu k Matovi a zašeptal hlasitě, jako by předstíral. „Teď jedeme se zlem, Mate. Dávej si pozor.“ A znovu se tak pokřiveně usmál a zadíval se na vozy hrkotající kolem.

„Ty myslíš, že Kadere je zlej?“

„Je to nebezpečný muž, Mate – jeho oči ho prozradily – ale kdo to může říct s jistotou? Proč bychom si ale měli dělat starosti, když mě hlídá Moirain a moudré? A nesmíme zapomínat na Lanfear. Byl někdy nějaký muž pod dohledem tolika pozorných očí?“ Náhle se Rand narovnal v sedle. „Už to začalo,“ řekl tiše. „Přál bych si mít tvoje štěstí, Mate. Už to začalo, a teď už se nedá vrátit zpátky, ať už čepel padne kam padne.“ Pro sebe si přikývl a pobídl grošáka za Rhuarkem. Aviendha klusala po jeho boku a stovka Jindů jej následovala.

Mat ho ještě rád následoval. Lepší než zůstat tu sám. Slunce hořelo vysoko na jasně modré obloze. Do západu slunce ještě museli urazit kus cesty. Už to začalo? Co tím myslel, už to začalo? Začalo to v Rhuideanu. Nebo spíš v Emondově Roli o loňských Jarnících. „Jedeme se zlem"? a „nedá se to vrátit zpátky"? A Lanfear? Rand teď kráčel po ostří břitvy. O tom nebylo pochyb. Musel existovat nějaký způsob, jak se dostat z Pustiny dřív, než bude pozdě. Mat se čas od času zadíval na vozy formanů. Než bude příliš pozdě. Pokud už nebylo pozdě teď.