Stín se šíří

35 Důkladné lekce

Srdce Kamene v Tel’aran’rhiodu bylo stejné, jak si ho Egwain pamatovala ze skutečného světa. K vysokánskému stropu se zvedaly mohutné sloupy z leštěné krevele a pod mohutnou ústřední kopulí byl do světlého kamene podlahy zaražen Callandor. Jen lidé tu scházeli. Zlaté lampy nebyly zapálené, a přesto tu bylo jakés takés světlo, nejasné i ostré zároveň, které jako by zároveň vycházelo odevšad a odnikud. Tak to v Tel’aran’rhiodu vypadalo uvnitř budov často.

To, co nečekala, však byla žena stojící za třpytícím se křišťálovým mečem a nahlížející do nezřetelných stínů mezi sloupy. Způsob, jakým byla oblečena, Egwain překvapil. Žena byla bosá a měla široké kalhoty ze žlutého hedvábného brokátu. Nad tmavší žlutou šerpou byla zcela nahá, jen kolem krku jí visely zlaté řetězy. Uši měla ozdobené maličkými zlatými kroužky v třpytných řadách, ale ze všeho nejpřekvapivější byl kroužek, který měla daný v nose, od nějž vedl tenký řetízek se zavěšenými medailonky k jednomu z kroužků v levém uchu.

„Elain?“ vydechla Egwain a upravila si loktuši kolem ramen, jako by to byla ona, kdo nemá halenu. Tentokrát se přioděla jako moudrá, i když k tomu neměla nějaký zvláštní důvod.

Dědička nadskočila, a když se obrátila k Egwain, měla na sobě vážné, světle zelené roucho s vysokým vyšívaným límcem a dlouhými rukávy, které končily špičkami přehrnutými přes ruce. Žádné náušnice. Žádný kroužek v nose. „Takhle se oblékají ženy Mořského národa, když vyplují na moře,“ vysvětlovala rychle s jasným ruměncem na tvářích. „Chtěla jsem vědět, jaké to je, a tohle mi připadalo jako nejlepší místo. Koneckonců, na lodi to přece udělat nemohu.“

„A jaký to je?“ vyzvídala Egwain.

„Je v tom vlastně docela zima.“ Elain se rozhlédla po okolních sloupech. „A nějak cítíš, že na tebe lidé civějí, i když tam nikdo jiný není.“ Náhle se zasmála. „Ubohý Tom a Juilin. Oni většinou ani nevědí, kam s očima. Polovina posádky jsou ženy.“

Egwain se také rozhlédla po sloupech a znepokojeně pokrčila rameny. Měla opravdu pocit, jako by je někdo pozoroval. Bezpochyby to bylo jen proto, že byly v celém Kameni samy. Nikdo, kdo vstoupil do Tel’aran’rhiodu, nemohl čekat, že tu najde někoho, koho by mohl pozorovat. „Tom? Tom Merrilin? A Juilin Sandar? Oni jsou oba s tebou?“

„Ó Egwain, Rand je poslal. Rand a Lan. No, Toma vlastně poslala Moirain, ale mistra Sandara poslal Rand. Aby nám pomohli. Nyneiva je na to docela pyšná, totiž kvůli Lanovi, i když to nedá najevo.“

Egwain zakryla úsměv. Nyneiva že byla pyšná? Elainina tvář přímo zářila a její oděv se opět proměnil, i když si to ona zjevně neuvědomila. Ter’angrial, zkroucený kamenný prsten, pomohl dědičce dosáhnout světa snů stejně snadno, jako to uměla Egwain, ale neznamenalo to, že ho Elain umí ovládat. To se teprve musela naučit. Náhodné myšlenky – jako třeba, jak ráda by se poohlédla po Randovi – mohly pro Elain stále měnit věci.

„Jak je mu?“ Elainin tón byl zvláštní směsí nucené ledabylosti a obav.

„Dobře,“ odpověděla Egwain. „Myslím, že je mu dobře.“ Podala jí plnou zprávu. O Portálových kamenech a o Rhuideanu – stejně to, co věděla, i to, co se doslechla, co sama usoudila z řečí o vidění skrze oči předků – o zvláštním tvorovi z Dračí zástavy, který teď zdobil obě Randova předloktí, i o tom, jak Bair vyjevila, že bude zhoubou Aielů, a o svolání náčelníků kmenů do Alcair Dalu. Amys a ostatní moudré by to právě teď měly provádět. Egwain skutečně doufala, že tomu tak je. Dokonce vypověděla i podivný příběh o Randových skutečných rodičích, i když zkráceně. „Ale nevím. Od tý doby se chová ještě divněji než předtím, a Mat taky. Nechci tím říct, že zešílel, ale... Je stejně tvrdý jako Rhuark a Lan, aspoň v některých věcech, možná i tvrdší. Něco, myslím, plánuje – něco, o čem nechce, aby se to někdo dozvěděl – a hrozně spěchá, aby se k tomu dostal. Dělá mi to starosti. Občas nám pocit, že už nevidí živý lidi, jenom kameny na šachovnici.“

Elain se ale netvářila ustaraně, alespoň ne kvůli tomuto. „Je, co je, Egwain. Král nebo generál si nemohou vždycky dovolit vidět lidi. Když musí vládce udělat, co je správné pro stát, občas dojde na to, že někdo to ošklivě odskáče při něčem, co je nejlepší pro celek. A Rand je král, Egwain, i když za sebou nemá žádný stát, pokud nepočítáš Tear, a jestli neudělá něco, co ublíží pár lidem, tak skončí tím, že ublíží všem.“

Egwain si odfrkla. Možná to dávalo smysl, ale ještě se jí to nemuselo líbit. Lidé byli lidé, a bylo nutné je vidět jako lidi. „Je toho víc. Některé moudré umějí usměrňovat. Nevím, kolik jich je, ale předpokládám, že jich nebude zrovna málo, aspoň do určitý míry. Podle toho, co mi řekla Amys, najdou každou ženu, která v sobě má jiskřičku, do jediný.“ Žádné Aielanky neumíraly, když se snažily samy naučit usměrňovat, aniž by vůbec věděly, co vlastně dělají. Mezi Aielankami nebyla jediná divoženka. Muže, kteří zjistili, že mohou usměrňovat, však čekal mnohem horší osud. Odcházeli na sever do Velké Morny, a možná ještě dál, do Spálených zemí a Shayol Ghulu. „Jít zabít Temného,“ tak tomu říkali. Nikdo nepřežil dost dlouho, aby musel čelit šílenství. „Jak se ukázalo, Aviendha je jedna z těch, co v sobě mají tu jiskru. Myslím, že bude velice silná. Amys si to taky myslí.“

„Aviendha,“ řekla udiveně Elain. „No ovšem. Měla jsem to vědět. Tu stejnou spřízněnost jsem cítila k Jorin, hned když jsem ji poprvé spatřila. A k tobě, když už jsme u toho.“

„Jorin?“

Elain se zamračila. „Slíbila jsem, že zachovám její tajemství, a při první příležitosti to hned vybreptnu. No, ty jí a jejím sestrám určitě neuškodíš. Jorin je hledačka větru na Tanečníkovi na vlnách, Egwain. Může usměrňovat, a stejně tak ostatní hledačky větru.“ Rozhlédla se kolem sebe po sloupech a límec měla náhle pod bradou. Upravila si tmavý krajkový šátek, který před chvílí neměla, jenž jí zakrýval vlasy a stínil tvář. „Egwain, nesmíš to nikomu prozradit. Jorin se bojí, že je Věž bude nutit, aby se staly Aes Sedai, nebo že je bude chtít nějak ovládnout. Slíbila jsem jí, že udělám, co půjde, aby se nic takového nestalo.“

„Neřeknu to,“ slíbila pomalu Egwain. Moudré a hledačky větru. Ženy schopné usměrňovat mezi nimi a žádná z nich nesložila tři přísahy, zpečetěné holí přísahy. Přísahy měly pomoci lidem, aby Aes Sedai věřili nebo aspoň aby se nebáli jejich moci, ale Aes Sedai se přesto musely často pohybovat potají. Moudré – a jak se byla ochotna vsadit, i hledačky větru – měly ve své společnosti významné místo. Aniž by byly vázány něčím, co mělo ostatní před nimi zabezpečit. Byla to látka k přemýšlení.

„Jsme s Nyneivou také napřed s plánem, Egwain. Jorin mě učí pracovat s počasím – nevěřila bys, jak velké prameny vzduchu dokáže splést! – a když pracujeme společně, Tanečník na vlnách se pohybuje rychleji, než kdy dokázal, a to je rychle. Za tři dny bychom měli být v Tanchiku, možná za dva, podle Coine. To je velitelka plavby, něco jako kapitán. Z Tearu nebo Tanchika je to asi deset dní. Totiž když připočítáme to, že se zastavíme na kus řeči s každou lodí Atha’an Miere, kterou potkáme. Egwain, Mořský národ si myslí, že Rand je jejich Coramoor.“

„Cože?“

„Coine něco z toho, co se stalo v Tearu, špatně pochopila – například předpokládá, že teď Aes Sedai slouží Randovi. Myslely jsme s Nyneivou, že bude lepší, když jí to nebudeme vymlouvat – ale jakmile to řekla další velitelce plavby, jsou všichni ochotní tu zprávu šířit dál a sloužit Randovi. Myslím, že udělají všechno, oč je požádá.“

„Přála bych si, aby byli Aielové taky tak vstřícní,“ povzdechla si Egwain. „Rhuark si myslí, že by ho někteří mohli odmítnout uznat, i přes Rhuidean a draky a tak. Jeden chlapík, jmenuje se Couladin, by ho podle mě určitě ve vteřině zabil, kdyby dostal šanci.“

Elain udělala krok blíž. „Dohlédneš na to, aby se to nestalo.“ Nebyla to otázka ani žádost. V jejích modrých očích se ostře zablesklo a v ruce se jí objevila obnažená dýka.

„Udělám, co půjde. Rhuark mu dává osobní strážce.“

Elain si zřejmě dýky ve své ruce všimla poprvé a trhla sebou. Čepel zmizela. „Musíš mě naučit všechno, co Amys naučí tebe, Egwain. Vyvádí mě z míry, jak se věci pořád objevují a mizejí, nebo když si náhle uvědomím, že na sobě mám úplně jiné šaty. Prostě se to stává.“

„Udělám to. Až budu mít čas.“ Byla v Tel’aran’rhiodu už tak moc dlouho. „Elain, jestli tady nebudu, až se budeme mít příště setkat, tak si nelam hlavu. Zkusím to, ale možná nebudu moct přijít. Určitě to vyřiď taky Nyneivě. Jestli nebudu moct přijít, zkuste to další noci. Určitě se neopozdím víc než o jednu nebo dvě, tím jsem si jistá.“

„Když to říkáš,“ odpověděla Elain. „Jistě potrvá celé týdny, než zjistíme, jestli je Liandrin a ostatní v Tanchiku nebo ne. Tom si asi myslí, že ve městě bude velký zmatek.“ Očima zalétla ke Callandoru, zaraženému z polovice do země. „Proč to udělal, co myslíš?“

„Říkal, že to k němu připoutá Taireny. Dokud vědí, že je tady, budou vědět, že se vrátí. Možná ví, o čem to mluví. Aspoň doufám.“

„Ó. Myslím... možná byl... možná se kvůli něčemu... hněval.“

Egwain se na dědičku Andoru zamračila. Ta náhlá nerozhodnost se Elain vůbec nepodobala. „Hněval kvůli čemu?“

„Ó, to nic nebylo. Jen mě to tak napadlo. Egwain, než jsem odjela z Tearu, dala jsem mu dva dopisy. Víš, jak je vzal?“

„Ne, to nevím. Napsalas tam něco, co by ho mohlo rozzlobit?“

Ovšemže ne.“ Elain se vesele zasmála. Znělo to nuceně. Náhle měla tmavé vlněné šaty, dost silné i pro největší zimu. „Byla bych hloupá, kdybych psala dopisy, které by ho nahněvaly.“ Vlasy jí vstaly na hlavě míříce každý jiným směrem, jako nějaká ztřeštěná koruna. Nebyla si toho vědoma. „Přece se ho snažím přimět, aby mě miloval. Jen se ho snažím přimět, aby mě miloval. Ó, proč nemohou být muži prostí? Proč musejí pořád vyvolávat takové těžkosti? Aspoň se dostal pryč od Berelain.“ Vlna se znovu změnila v hedvábí, s ještě větším výstřihem než posledně, a vlasy jí spadly na ramena ve vlnách lesklých tak, že by jim mohlo hedvábí jejího šatu závidět. Zaváhala a kousla se do rtu. „Egwain? Jestli najdeš vhodnou chvilku, řekla bys mu, že jsem myslela vážně, co jsem napsala v – Egwain? Egwain!“

Něco Egwain popadlo. Srdce Kamene se ztratilo do temnoty, jako by ji někdo popadl za krk a odtáhl.

Egwain se probrala a zalapala po dechu. Srdce jí prudce bušilo. Hleděla na nízkou střechu ztemnělého stanu. Jen otevřenými stranami se dovnitř dostávalo trochu měsíčního světla. Ležela pod pokrývkami – v Pustině bylo v noci stejně zima jako ve dne horko, a ohřívadlo, z něhož byl cítit nasládlý pach hořícího trusu, nevydávalo zrovna moc tepla – pod pokrývkami právě tam, kde se uložila ke spánku. Ale co ji to odtáhlo za krk?

Náhle si uvědomila Amys sedící vedle ní se zkříženýma nohama, zahalenou ve stínech. Nezřetelný obličej moudré vypadal stejně temný a nevěštící nic dobrého, jako sama noc.

„Tos udělala ty, Amys?“ zeptala se Egwain rozzlobeně. „Nemělas právo mě jenom tak odtáhnout. Jsem Aes Sedai ze zeleného adžah...“ Teď jí ta lež splývala ze rtů docela snadno, „...a tys neměla právo –“

Amys ji uťala ponurým hlasem. „Za Dračí stěnou v Bílé věži jsi Aes Sedai. Tady jsi jen nevědomá žačka, hloupé dítě lezoucí do doupěte plného zmijí.“

„Vím, že jsem slíbila, že v žádném případě nepůjdu do Tel’aran’rhiodu bez tebe,“ řekla Egwain a snažila se, aby to znělo rozumně, „ale –“

Něco ji popadlo za kotníky a zvedlo do vzduchu. Pokrývky odlétly stranou a košile se jí shrnula ke krku. Visela hlavou dolů, s obličejem ve stejné rovině jako Amys. Rozzuřeně se otevřela saidaru – a zjistila, že jí něco brání.

„Chtěla jsi jít sama,“ sykla Amys tiše. „Varovala jsem tě, ale tys musela jít.“ Oči jako by jí ve tmě zářily stále jasněji. „Aniž by sis byla vědoma toho, co tam může čekat. Ve snech jsou tvorové, kteří dokážou roztřást i to nejsmělejší srdce.“ Kolem očí připomínajících modré uhlíky její obličej roztál a roztáhl se. Z kůže jí vyrazily šupiny. Čelisti se jí protáhly a náhle byly plné ostrých zubů. „Tvorové, kteří žerou ta nejsmělejší srdce,“ zavrčela.

Egwain s řevem marně tloukla do štítu, jenž jí bránil dosáhnout na pravý zdroj. Snažila se udeřit tu hroznou tvář, toho tvora, jenž přece nemohl být Amys, ale něco ji popadlo za zápěstí a roztáhlo jí ruce, až se nemohla pohnout, jen se, visíc ve vzduchu, třásla. Mohla jenom ječet, když se jí ty čelisti svíraly kolem hlavy.

Egwain se s řevem posadila a tiskla k sobě pokrývky. Se značným úsilím se jí podařilo zavřít ústa, ale nijak se jí nedařilo ovládnout třesavku. Byla ve stanu – nebo nebyla? A ve stínu seděla se zkříženýma nohama Amys obklopená září saidaru – nebo to nebyla ona? Egwain se zoufale otevřela pravému zdroji, a málem zavyla, když zjistila, že je opět odstíněná. Odhodila pokrývky stranou a po kolenou přelezla navršené koberce. Oběma rukama pak rozhrabala úhledně složené šaty. Měla u pasu nůž. Kde je? Kde? Tady!

„Sedni si,“ řekla Amys zatrpkle, „než tě nacpu párou. Ta chuť by se ti nelíbila.“

Egwain se otočila na kolenou a krátký nůž držela oběma rukama. Kdyby tolik netiskla rukojeť nože, třásly by se jí. „Jsi to tentokrát opravdu ty?“

„Jsem to já, teď i tehdy. Důkladné lekce jsou ty nejlepší lekce. Hodláš mě snad bodnout?“

Egwain váhavě vrátila nůž do pochvy. „Nemáš právo –“

„Mám všechna práva! Dala jsi mi své slovo. Nevěděla jsem, že Aes Sedai můžou lhát. Jestli tě mám učit, musím vědět, že uděláš, co ti řeknu. Nebudu se dívat, jak si jedna z mých žaček sama podřezává hrdlo!“ Amys si povzdechla. Záře kolem ní zmizela a stejně tak přehrada mezi Egwain a saidarem. „Už jsem tě déle nedokázala odříznout. Jsi mnohem silnější než já. V jediné síle jsi silnější. Skoro jsi můj štít prorazila. Ale jestli nedokážeš držet své slovo, tak nevím, jestli tě chci učit.“

„Budu držet slovo, Amys. Slibuju, že budu. Ale musím se scházet se svýma kamarádkama, tam, v Tel’aran’rhiodu. Jim jsem to taky slíbila. Amys, mohly by potřebovat mou pomoc, mou radu.“ Amysinu tvář ve tmě sice tak dobře nerozeznávala, ale neviděla, že by výraz moudré nějak změkl. „Prosím, Amys. Už jsi mě toho tolik naučila. Myslím, že je teď dokážu najít, ať jsou kdekoliv. Prosím, nebraň mi, když se toho musím ještě tolik naučit. Ať chceš po mně cokoliv, já to udělám.“

„Zapleť si vlasy,“ řekla Amys odměřeným tónem.

„Vlasy?“ zeptala se Egwain nejistě. Sice ji to nijak neobtěžovalo, ale proč to měla dělat? Teď je nosila rozpuštěné, spadaly jí pod ramena, ale nebylo to tak dávno, co skoro pukla pýchou, když jí ženský kroužek u nich doma sdělil, že je dost stará, aby si mohla zaplést vlasy do copu, jaký doteď nosila Nyneiva. Ve Dvouříčí cop znamenal, že je dívka dost stará, aby byla považována za ženu.

„Do copů nad ušima.“ Amysin tón byl pořád tvrdý jako kámen. „Jestli nemáš stuhy, co by sis vpletla do vlasů, tak ti nějaké dám. Tak u nás nosí vlasy jenom malé holky. Dívky příliš mladé, aby je bylo možné brát za slovo. Až mi dokážeš, že dovedeš držet své slovo, můžeš je tak přestat nosit. Ale jestli mi ještě jednou zalžeš, donutím tě, aby sis ustřihla sukně jako malá holka, a najdu ti panenku, kterou budeš nosit. Až se rozhodneš, že se budeš chovat jako dospělá žena, budu s tebou jako s dospělou ženou zacházet. Buď s tím budeš souhlasit, nebo tě už nebudu učit.“

„Souhlasím, jestli mě doprovodíš, až se budu muset sejít –“

„Dej mi slovo, Aes Sedai! S dětmi já dohody neuzavírám, ani s těmi, kteří neumějí držet slovo. Uděláš, co říkám, přijmeš, co se ti rozhodnu dát, a nic víc. Nebo odejdi a nechej se klidně zabít. V tom – ti – já – pomáhat – nebudu!“

Egwain byla ráda, že je ve stanu tma. Zakryla její zlobné zamračení. Přece dala své slovo, ale bylo to tak strašně nespravedlivé. Randa se nikdo nesnažil omezovat hloupými pravidly. No, s ním to možná bylo jiné. Nebyla si vůbec jistá, jestli by chtěla vyměnit Amysina nařízení za Couladinovo přání prohnat jí tělem při první vhodné příležitosti oštěp. Mat by se rozhodně nesmířil s pravidly jiných lidí. Ale ať ta’veren nebo ne, Mat se neměl co učit. On musel jedině existovat. Nejspíš by se odmítl čemukoliv učit, i kdyby dostal příležitost, leda by to mělo něco společného s hraním nebo šaškováním. Ona se chtěla učit. Občas jí to připadalo jako neuhasitelná žízeň. Ať toho přijala, kolik chtěla, stále ji nedokázala uhasit. To ale pořád neznamenalo, že to bylo spravedlivé. Tak to prostě v životě chodí, pomyslela si lítostivě.

„Souhlasím,“ řekla. „Udělám, co říkáš, přijmu, co mi dáš, a nic víc.“

„Dobrá.“ Po dlouhé odmlce, jako by se chtěla přesvědčit, jestli snad Egwain nehodlá ještě něco dodat – Egwain však moudře držela jazyk za zuby – Amys dodala: „Hodlám na tebe být tvrdá, Egwain, ale ne bez důvodu. To, že si myslíš, že jsem tě už hodně naučila, mi jen ukazuje, jak málo do začátku znáš. Máš pro snění velké nadání. Jednoho dne nejspíš předčíš všechny z nás. Ale jestli se nenaučíš, co tě můžu naučit – co tě my čtyři dokážeme naučit – nejspíš svoje nadání nikdy plně nerozvineš. Z největší pravděpodobnosti nebudeš žít dost dlouho, abys je mohla rozvíjet.“

„Zkusím to, Amys.“ Měla dojem, že se jí podařilo dobře napodobit poddajnost. Proč ta žena neřekne, co chce slyšet? Jestli Egwain nemůže jít do Tel’aran’rhiodu sama, tak musí jít Amys s ní, až půjde příště za Elain. Nebo by to příště mohla být Nyneiva.

„Dobrá. Chceš ještě něco říct?“

„Ne, Amys.“

Odmlka byla tentokrát delší. Egwain čekala, jak nejtrpělivěji dokázala, s rukama složenýma v klíně.

„Takže když chceš, dokážeš své požadavky udržet na uzdě,“ poznamenala Amys nakonec, „i když se přitom třeseš jako koza se svrabem. Nebo jsem špatně pochopila příčinu? Můžu ti dát nějaké mazání. Ne? No dobrá. Až se budeš muset sejít se svými přáteli, doprovodím tě.“

„Děkuju ti,“ řekla Egwain uctivě. Koza se svrabem, to určitě!

„Pro případ, žes neposlouchala, když jsem ti to říkala poprvé, tak výuka nebude ani snadná, ani rychlá. Myslíš, žes v posledních dnech pracovala. Připrav se tomu teď věnovat skutečný čas a námahu.“

„Amys, naučím se, kolik mě toho dokážeš naučit, a budu pracovat tak tvrdě, jak budeš chtít, ale je tu Rand a temní druzi... Čas k učení může být moc drahý, a já můžu mít prázdný váček.“

„Já vím,“ řekla Amys unaveně. „On už má potíže i tak. Pojď. Už jsme těmito dětinskostmi promarnily dost času. Teď musíme probrat nějaké ženské záležitosti. Pojď. Ostatní čekají.“

Egwain si poprvé uvědomila, že Moirainino lůžko je prázdné. Natáhla se pro šaty, ale Amys řekla: „To nebude potřeba. Půjdeme jenom kousek. Zabal se do pokrývky a pojď. Už jsem dneska v noci pro Randa al’Thora udělala hodně velký kus práce, a musím udělat víc, až skončíme.“

Egwain si pochybovačně ovinula pokrývku kolem ramen a následovala starší ženu do noci. Byla zima. Naskočila jí husí kůže, jak bosky poskakovala po kamenité půdě, která jí připadala skoro jako led. Po žáru, jenž panoval ve dne, jí noc připadala stejně mrazívá jako srdce zimy ve Dvouříčí. Dech se jí kousek od úst měnil v opar, jejž okamžitě pohltil okolní vzduch. Ať studený nebo rozpálený, vzduch byl pořád stejně suchý.

Na konci tábora moudrých stál malý stan, který ještě neviděla. Byl nízký jako ostatní, ale všechny stěny byly pevně přikolíkované k zemi. K jejímu překvapení si Amys začala svlékat šaty a jí pokynula, aby učinila to samé. Egwain stiskla zuby, aby jí necvakaly, a pomalu následovala Amysina příkladu. Když tu Aielanka stála nahá jako při zrození, vůbec nevypadala, že na ni noční chlad působí. Zhluboka se nadechla a poplácala se po pažích, než se konečně sklonila a vstoupila do stanu. Egwain se okamžitě vrhla za ní.

Vlhké vedro ji zasáhlo jako klacek mezi oči. Ze všech pórů se jí vyřinul pot.

Moirain již byla ve stanu, stejně jako ostatní moudré a Aviendha, všechny nahé a zpocené, seděly kolem velkého železného kotle po okraj plného rozpálených kamenů. Z kotle i kamenů vyzařoval žár. Aes Sedai vypadala, že se již téměř vzpamatovala ze svého zážitku, i když kolem očí měla kůži napjatou, což dříve nebylo.

Když si Egwain opatrně hledala místo, kam usednout – tady nebyly vrstvy koberců, jen kamenitá půda – Aviendha nabrala do dlaně vodu z menšího kotlíku vedle sebe a hodila ji do většího. Voda se okamžitě se sykotem změnila v páru, aniž by na kamenech zanechala aspoň vlhké skvrny. Aviendha se tvářila kysele. Egwain věděla, jak se cítí. Novicky ve Věži měly také své povinnosti. Nebyla si jistá, jestli víc nenáviděla drhnutí podlah nebo nádobí v kuchyni. Tento úkol však zdaleka nevypadal tak obtížně.

„Musíme si promluvit o tom, co uděláme s Randem al’Thorem,“ prohlásila Bair, když se usadila i Amys.

„Co s ním uděláte?“ vyjekla poplašeně Egwain. „Má přece znamení. On je ten, kterýho jste hledali.“

„To on je,“ pravila ponuře Melain a odhrnula si z mokrého obličeje pramen rudozlatých vlasů. „Musíme zařídit, aby jeho příchod přežilo co nejvíc z našich lidí.“

„A stejně důležité je,“ dodávala Seana, „abychom zajistily, že přežije i naplnění zbytku proroctví.“ Melain se na ni zlostně zamračila a Seana trpělivým tónem připojila: „Jinak nepřežije nikdo z nás.“

„Rhuark říkal, že mu pošle několik Jindů jako tělesnou stráž,“ řekla Egwain pomalu. „Copak změnil názor?“

Amys zavrtěla hlavou. „To nezměnil. Rand al’Thor spí ve stanu Jindů a stovka mužů bdí, aby dohlédla na to, že se i probudí. Ale muži často vidí věci jinak než my. Rhuark ho bude následovat, možná mu i odporovat ve věcech, které bude považovat za špatné, ale nepokusí se ho vést.“

„Ty si myslíš, že potřebuje vedení?“ Moirain při tom prohlášení zvedla obočí, ale Egwain si jí nevšímala. „Zatím udělal, co musel, bez toho, aby ho někdo vedl.“

„Rand al’Thor nezná naše způsoby,“ opáčila Amys. „Může udělat stovku chyb, které proti němu obrátí náčelníka nebo celý kmen, chyb, díky nimž bude vypadat jako mokřiňan místo Toho, kdo přichází s úsvitem. Můj manžel je dobrý muž a skvělý náčelník, ale neumí mluvit o míru, není cvičený, aby vedl rozzlobené muže k tomu, aby zarazili oštěpy do země. Musíme mít u Randa al’Thora někoho, kdo mu dokáže zašeptat do ucha, když to bude vypadat, že hodlá učinit špatný krok.“ Pokynula Aviendze, aby na rozpálené kameny nalila další vodu. Žena poslechla s mrzutým půvabem.

„A musíme ho hlídat,“ vložila se do hovoru ostře Melain. „Musíme nějak zjistit, co hodlá udělat, dřív, než to udělá. Naplnění rhuideanského proroctví se započalo – nelze to zastavit před koncem, ať tak nebo tak – ale chci dohlédnout na to, aby přežilo co nejvíc našich lidí. Jak se to dá zařídit, záleží na tom, co má Rand al’Thor v úmyslu.“

Bair se naklonila směrem k Egwain. Vypadala jen kost a kůže. „Ty ho znáš od dětství. Svěří se ti?“

„Pochybuju,“ řekla jí Egwain. „Už mi nevěři tak jako dřív.“ Pohledu na Moirain se vyhnula.

„Řekla by nám, kdyby se jí svěřil?“ chtěla vědět Melain. „Nechci tu vyvolávat hněv, ale Egwain a Moirain jsou Aes Sedai. Jejich cíle nemusejí být stejné jako naše.“

„Kdysi jsme Aes Sedai sloužili,“ pravila prostě Bair. „Tenkrát jsme je zklamali. Možná jim máme sloužit znovu.“ Melain se zarděla, jak byla na rozpacích.

Moirain však nedávala najevo, že by si toho všimla, vlastně ani to, že slyšela, co ta žena říkala předtím. Až na napětí v koutcích očí vypadala chladná jako led. „Pomohu vám, pokud budu moci,“ pravila studeně, „ale na Randa nemám příliš velký vliv. Prozatím jsou vlny ve vzoru jen jeho dílem.“

„Tak ho musíme dobře sledovat a doufat,“ povzdechla si Bair. „Aviendho, každé ráno se sejdeš s Randem al’Thorem, až se probudí, a neopustíš ho, dokud se na noc neuloží do pokrývek. Budeš se ho držet, jako bys byla vlasem na jeho hlavě. Tvůj výcvik bude, jak se obávám, pokračovat, jak jen to zvládneme. Bude to pro tebe zátěž, dělat obě věci zároveň, ale nelze se tomu vyhnout. Když s ním budeš mluvit – a zvlášť poslouchat, co říká – neměla bys mít potíže zůstat u něj dost blízko. Jen málokterý muž by poslal pryč hezkou mladou ženu, která mu naslouchá. Třeba mu něco uklouzne.“

Aviendha tuhla při každém jejím slově. Když Bair domluvila, Aviendha si odplivla: „To neudělám!“ Nyní nastalo smrtelné ticho. Všechny ženy na ni upřely oči, ale ona jejich pohledy vzdorně opětovala.

„Neuděláš?“ prohodila Bair tiše. „Neuděláš.“ Zřejmě to zvláštní slovo zkoumala ze všech stran.

„Aviendho,“ promluvila laskavě Egwain, „nikdo tě nežádá, abys zradila Elain, jen s ním musíš mluvit.“ Pokud něco, tak bývalá Děva oštěpu vypadala ještě dychtivější najít si nějakou zbraň.

„Tohle je disciplína, které se teď Děvy učí?“ vyjela ostře Amys. „Pokud ano, tak zjistíš, že naše výuka je tvrdší. Pokud tu je nějaký důvod, proč nemůžeš zůstat u Randa al’Thora, tak ho řekni.“ Aviendžin vzdor se na okamžik zachvěl a ona cosi neslyšitelně zabručela. Do Amysina hlasu se vkradlo ostří. „Povídám mluv!“

„Nemám ho ráda!“ vybuchla Aviendha. „Nenávidím ho! Nenávidím!“ Kdyby ji byla Egwain neznala lépe, byla by si myslela, že má slzy na krajíčku. Ta slova ji však šokovala. Aviendha to přece nemohla myslet vážně.

„My tě nežádáme, abys ho milovala, ani aby sis ho brala do postele,“ pronesla jedovatě Seana. „My ti říkáme, abys tomu muži naslouchala, a ty poslechneš!“

„Dětinskost!“ odfrkla si Amys. „Jaké mladé ženy se to teď rodí? Copak už nikdo nedospívá?“

Bair a Melain byly ještě ostřejší, starší žena Aviendze vyhrožovala, že ji přiváže na Randova koně místo sedla – a znělo to, jako by to myslela naprosto vážně – a Melain navrhla, že by Aviendha mohla místo spánku strávit noc tím, že bude kopat díry a házet do nich to, co se jí vysype z hlavy. Egwain si uvědomila, že ty hrozby nemají Aviendhu přesvědčit. Tyto ženy očekávaly, že je každý uposlechne, a hodlaly dohlédnout na to, aby tomu tak bylo. Každá zbytečná práce, kterou si teď Aviendha vyslouží, bude trestem za její umíněnost. Ta umíněnost teď zřejmě povolovala, když se na ni upíraly čtyři páry očí moudrých – teď Aviendha zaujala obranné postavení a krčila se na kolenou – ale držela se.

Egwain se naklonila a položila Aviendze ruku na rameno. „Řekla jsi mi, že jsme skoro sestry, a já myslím, že jsme. Uděláš to pro mě? Ber to tak, že ho hlídáš pro Elain. Ji ráda máš, to vím. Můžeš mu vyřídit, že to, co napsala v těch dopisech, myslela vážně. To moc rád uslyší.“

Aviendze se křečovitě stáhl obličej. „Udělám to,“ řekla a uvolnila svaly. „Budu ho hlídat pro Elain. Pro Elain.“

Amys se otřásla. „Hloupost. Budeš ho hlídat, protože jsme ti to řekly, děvče. Jestli si myslíš, že máš jiný důvod, tak zjistíš, že ses ošklivě zmýlila. Víc vody. Pára už skoro zmizela.“

Aviendha vylila další vodu na kameny tak prudce, jako by házela oštěpem. Egwain byla ráda, že se jí vrátila odvaha, ale v duchu si říkala, že Aviendhu upozorní, až budou samy. Odvaha byla sama o sobě moc dobrá věc, ale existovaly ženy – například tyto čtyři moudré a třeba Siuan Sanche – při jednání s nimiž vám zdravý rozum říkal, že musíte svou odvahu ovládat. Na ženský kroužek jste mohli křičet třeba celý den, a přesto jste nakonec stejně udělali to, co chtěly ženy, a ještě jste si přáli, abyste radši drželi pusu zavřenou.

„Teď když se to vyřešilo,“ pravila Bair, „tak si aspoň užijeme trochu té páry v tichu, dokud ještě můžeme. Některé z nás toho dnes v noci ještě musí hodně udělat, jestli máme pro Randa al’Thora zařídit to setkání v Alcair Dalu.“

„Muži si vždycky najdou nějaký způsob, jak přinutit ženy pracovat,“ prohlásila Amys. „Proč by to mělo být s Randem al’Thorem jiné?“

Ve stanu se rozhostilo naprosté ticho, jen občas se ozvalo zasyčení, když Aviendha hodila další vodu na rozpálené kameny. Moudré seděly s rukama na kolenou a zhluboka dýchaly. Bylo to vlastně docela příjemné, velmi uklidňující, to vlhké horko, očistný pocit potu na kůži. Egwain si řekla, že za tohle stojí obětovat trochu spánku.

Moirain však uvolněně nevypadala. Hleděla do kotle, z něhož stoupala pára, jako by viděla něco jiného, něco velmi daleko.

„Bylo to zlý?“ zeptala se Egwain tiše, aby nevyrušila moudré. „Totiž v Rhuideanu?“ Aviendha prudce zvedla hlavu, ale neřekla nic.

„Vzpomínky vyblednou,“ řekla Moirain stejně tiše. Nicméně se dál dívala kamsi do dálky a její hlas zněl dost mrazivě, aby skoro vyhnal všechno teplo ze stanu. „Většina je pryč. Něco jsem už znala. Jiné... Kolo tká, jak si kolo přeje, a my jsme jenom vlákna ve vzoru. Obětovala jsem život, abych našla Draka Znovuzrozeného, abych našla Randa, a připravila ho na Poslední bitvu. Dohlédnu na to, aby tomu tak bylo, bez ohledu na cenu. Nic a nikdo nemůže být důležitější než tohle.“

Egwain se zachvěla i přes to, jak byla zpocená, a zavřela oči. Aes Sedai nepotřebovala utěšit. Byla jako kus ledu, ne jako žena. Egwain se snažila znovu zachytit ten příjemný pocit. Tušila, že v nadcházejících dnech jich bude málo a budou od sebe vzdáleny.