Stín se šíří

48 Odmítnutá nabídka

„Tak takové ženy máš rád?“ odfrkla si Aviendha opovržlivě.

Rand se na ni podíval dolů, kde kráčela vedle Jeade’enova třmene, ve svých těžkých suknicích a hnědou loktuší dvakrát ovinutou kolem hlavy. Zpod široké loktuše po něm blesklo dvé velkých modrozelených očí, jako by si přála, aby stále měla oštěp, který sebrala během útoku trolloků a za což jí moudré pěkně vyhubovaly.

Občas ho vyvádělo z míry, že chodí pěšky, zatímco on si jede na koni, ale zkusil jít taky po svých a jeho nohy pak byly vděčné za koně. Občas – velmi zřídka – se mu podařilo ji přimět, aby si sedla za něj na koně, když si stěžoval, že ho bolí za krkem, jak se k ní musí při řeči pořád naklánět. Jak se ukázalo, nebyla jízda na koni porušením zvyku. Ale pohrdání tím, že nepoužívá vlastní nohy, ji většinou nutilo chodit pěšky. Jeden úsměšek od kteréhokoliv Aiela, zvláště od Děvy, dokonce i od někoho, kdo se díval na druhou stranu, stačil, aby z Jeade’ena okamžitě sjela.

„Je měkká, Rande al’Thore. Slabá.“

Rand se ohlédl na skříňový bílý vůz v čele formanské karavany, která se kroutila jako had přes zaprášenou, rozlámanou krajinu, dnes znovu doprovázená jindskými Děvami. Isendra byla s Kaderem a vozkou na kozlíku, seděla těžkému formanovi na klíně, bradu měla položenou na jeho rameni a v ručce držela malý modrý hedvábný slunečník, aby na ni nesvítilo drsné slunce – a na něho také. Dokonce i v bílém kabátci si Kadere neustále otíral snědou tvář velkým kapesníkem. Horko na něj působilo mnohem víc než na ni v tenkém, přiléhavém rouše, ladícím se slunečníkem. Rand nebyl dost blízko, aby si mohl být jistý, ale měl dojem, že tmavé oči nad mlžným šátkem, jejž měla ovinutý kolem hlavy, upírá na něj. Obvykle ho pozorovala. Kaderemu to zřejmě nevadilo.

„Nemyslím, že je Isendra měkká,“ prohodil tiše a upravil si kolem hlavy šufu. Jistým způsobem to před sluncem chránilo. Odolával a odmítal si obléknout jiné části aielského oděvu bez ohledu na to, že ten byl mnohem lépe přizpůsoben klimatu než jeho červený vlněný kabátec. Bez ohledu na původ, bez ohledu na znamení na předloktích nebyl Aielem a nehodlal to předstírat. Ať už musel udělat cokoliv, mohl se držet aspoň kousku důstojnosti. „Ne, to bych tedy neřekl.“

Na kozlíku druhého vozu se zase hádala tlustá Keille s tím kejklířem, Nataelem. Natael držel opratě, i když neřídil tak dobře jako muž, jenž tuto práci obvykle vykonával. Občas se také oni podívali na Randa, jen po něm bleskli pohledem, než se zase vrátili ke své hádce. Ale to konečně dělali všichni. Dlouhý zástup Jindů na druhé straně i moudré za nimi s Moirain, Egwain a Lanem. Rand měl dojem, že i ve vzdálenějším, silnějším zástupu Shaidů se k němu obracejí hlavy. Teď ho to neznepokojovalo o nic víc než kdy předtím. On byl Tím, kdo přichází s úsvitem. Všichni chtěli vědět, co udělá. Zjistí to velice brzy.

„Měkká,“ zavrčela Aviendha. „Elain není měkká. Ty patříš Elain. Neměl bys laskat očima tuhle holčici s mléčnou pletí.“ Důrazně zavrtěla hlavou a mluvila napůl k sobě. „Naše způsoby ji šokují. Nikdy by je nepřejala. Proč bych se vůbec měla starat, jestli je přijme? Já se toho nechci účastnit! To nejde! Kdybych mohla, vzala bych tě jako gai’šaina a předala tě Elain!“

„Proč by měla Isendra přejímat aielské způsoby?“

Pohled, který na něj vrhla, byl tak překvapený, až se málem zasmál. Ona se okamžitě zamračila, jako by udělal něco, co ji rozhořčilo. Aielským ženám rozhodně nebylo o nic snazší porozumět než ostatním.

„Ty tedy rozhodně měkká nejsi, Aviendho.“ Měla by to vzít jako poklonu. Ta ženská byla občas drsná jako brousek. „Vysvětli mi znovu to o správkyních střechy. Jestli je Rhuark náčelníkem kmene Taardadů a náčelníkem Držby Chladné skály, tak jak to, že držba patří jeho ženě a ne jemu?“

Ještě malou chvíli se na něho zlobně mračila a pohybovala rty, jako by si pro sebe brumlala, než odpověděla. – „Protože ona je správkyně střechy, ty mokřiňane se zkamenělým mozkem. Muž nemůže vlastnit střechu o nic víc, než může vlastnit zemi! Občas vy mokřiňane mluvíte jako barbaři.“

„Ale jestli je Lian správkyní střechy Chladných skal, protože je Rhuarkova žena –“

„To je něco jiného! Copak to nikdy nepochopíš? Tohle pochopí i malé dítě!“ Zhluboka se nadechla a upravila si loktuši kolem obličeje. Byla to hezká žena, až na to, že se na něho většinou dívala, jako by na ní spáchal nějaký zločin. Co to mohlo být, to nevěděl. Bělovlasá Bair, s tváří jako z vydělané kůže, která se pořád odmítala bavit o Rhuideanu, mu nakonec neochotně prozradila, že Aviendha ty skleněné sloupy neviděla. Neuvidí je, dokud nebude připravena stát se moudrou. Tak proč ho tolik nenávidí? Byla to záhada, na kterou by velice rád dostal odpověď.

„Vezmu to z jiné strany,“ vrčela Aviendha. „Když se má žena provdat, pokud již nemá vlastní střechu, její rodina ji pro ni postaví. O svatebním dnu ji její nový manžel odnese od rodiny přehozenou přes rameno a jeho bratři drží její sestry stranou, ale u dveří ji postaví na zem a požádá ji o svolení vstoupit. Střecha patří jí. Ona může...“

Tyto lekce byly tou nejpříjemnější věcí za celých jedenáct dní a nocí od útoku trolloků. Ne že by byla zprvu ochotná se bavit, kromě tirád týkajících se jeho předpokládaného špatného chování k Elain, a později další znepokojivé lekce, která ho měla přesvědčit, že Elain je dokonalá žena. Dokud se náhodou nezmínil Egwain, že když už se s ním Aviendha odmítá bavit, mohla by na něj aspoň přestat civět. Během hodiny za Aviendhou došel bíle oděný gai’šain.

Ať už jí moudré řekly cokoliv, vrátila se třesouc se vzteky a požadovala – požadovala! – aby se od ní nechal vzdělávat v aielských zvycích a způsobech. Nepochybně v naději, že otázkami, které položí, vyzradí něco z toho, co má v plánu. Po zmijí lstivosti Tearu byla otevřenost, s jakou ho špehovaly moudré, skoro osvěžující. Přesto bylo jistě moudré dozvědět se, co půjde, a mluvit s Aviendhou bylo vlastně příjemné, zvláště při těch příležitostech, kdy se zdálo, že zapomněla, že ho z nějakého důvodu nenávidí.

Ovšem kdykoliv si uvědomila, že spolu hovoří jako dva lidé, místo jako zajatec se svou paní, mívala sklony k jednomu z těch rozpálených výbuchů, jako by ji Rand vlákal do pasti.

A přesto byly jejich rozhovory příjemné, zvláště ve srovnání se zbytkem cesty. Její výbuchy špatné nálady ho dokonce začínaly bavit. Když v něm viděla muže, kterého nenáviděla, aspoň ji to zaměstnávalo natolik, že neviděla Toho, kdo přichází s úsvitem, nebo Draka Znovuzrozeného. Byl prostě jen Rand al’Thor. V každém případě věděla, co si o něm myslí. Ne jako Elain, kdy mu z jednoho jejího dopisu zahořely uši, a z dalšího, napsaného ten samý den, měl dojem, že mu narostly tesáky a rohy jako trollokovi. Min byla skoro jediná žena, kterou kdy potkal, jež se nesnažila zmačkat jeho důvtip do kuličky. Ale ta teď byla ve Věži – aspoň tam byla v bezpečí – a to bylo jedno z míst, jimž se hodlal důsledně vyhýbat. Občas ho napadlo, že život by byl mnohem jednodušší, kdyby mohl na ženy úplně zapomenout. A teď se mu začala Aviendha vkrádat do snů, jako by Min a Elain nebyly už tak dost špatné. Ženské mu svazovaly city do uzlu, a on v této chvíli potřeboval čistou hlavu. Čistou a chladnou hlavu.

Uvědomil si, že se zase dívá na Isendru. Ta na něj za Kadereho uchem zakývala prsty. Byl si jist, že se její plné rty zvlnily v úsměvu. No ano. Nebezpečná. Musím být chladný a tvrdý jako ocel. Ostrá ocel.

Jedenáct dní a noc ke dvanáctému a nic se nezměnilo. Dny a noci plné podivných kamenných útvarů, skalních věží s plochými vrcholky a válců vyčnívajících z rozlámané, rozpálené krajiny, kterou křižovaly hory zdánlivě náhodně rozložené po kraji. Dny plné slunce a žhavých větrů, a noci plné mrazu. Všechno, co tu rostlo, mělo trny nebo ostré výčnělky, či jejich dotek pálil jako ďas. O některých Aviendha tvrdila, že jsou jedovaté. Tento seznam byl zjevně mnohem delší než seznam rostlin, které byly jedlé. Jediná voda byla ve skrytých pramenech a nádržích, i když mu Aviendha ukázala rostliny, které rostly tam, kde do vykopané hluboké díry pomalu nateče dost vody, aby to jednoho či dva lidi udrželo naživu, a další, které při žvýkání poskytovaly kyselou, vodnatou dužinu.

Jedné noci lvi zabili Shaidům dva nákladní koně, a pak řvali ve tmě, poté, co byli odehnáni od své kořisti, a zmizeli v rokli. Když se čtvrtého večera utábořili, jeden vozka vyrušil malého hnědého hádka. Dvoukročník, tak ho Aviendha později nazvala, a dostál svému jménu. Chlapík vřískal a snažil se utéci k vozům, i když viděl, že k němu spěchá Moirain. Při druhém kroku padl na břicho a zemřel dřív, než Aes Sedai stačila seskočit ze své bílé klisny. Aviendha znala dlouhý seznam jedovatých hadů, pavouků a ještěrek. Jedovaté ještěrky! Jednou pro něj jednu našla, na loket dlouhou a tlustou, se žlutými pruhy na bronzových šupinách. Ledabyle ji přišlápla botou s měkkou podrážkou a vrazila ještěrce nůž do široké hlavy. Potom ji zvedla, aby viděl čirou, olejnatou tekutinu vytékající ještěrce z tlamy přes ostré kostěné hřebeny. Gara, vysvětlovala mu, dokáže prohryznout botu. Dokáže taky zabít býka. Ostatní jsou samozřejmě horší. Gara je pomalá a není příliš nebezpečná, pokud jste nebyli tak pitomí, abyste na ni šlápli. Když velkého plaza shodila z čepele, žlutá a bronzová na jeho šupinách okamžitě splynula s popraskaným jílem. Aha, ano. Jen nebýt tak pitomý a nešlápnout na něj.

Moirain dělila svůj čas mezi moudré a Randa. Obvykle se ho snažila, tím způsobem, jak to dělaly Aes Sedai, donutit, aby vyjevil své plány. „Kolo tká, jak si kolo přeje,“ řekla mu právě onoho rána chladným, klidným hlasem – svou bezvěkou tvář měla vyrovnanou, ale tmavé oči, které na něho upírala přes Aviendžinu hlavu, byly žhavé, „ale hlupák se ve vzoru může uškrtit. Dej si pozor, aby sis neutkal smyčku kolem krku.“ Někde získala světlý plášť, téměř bílý jako šat gai’šainů, který se ve slunci mihotal, a pod širokou kapuci nosila kolem hlavy poskládaný navlhčený sněhobílý šátek.

„Já žádné smyčky nedělám.“ Zasmál se, a ona obrátila Aldíb tak rychle, že klisna málem srazila Aviendhu na zem, a odcválala zpátky k oddílu moudrých, až za ní plášť vlál.

„Je pitomost pohněvat Aes Sedai,“ zamumlala Aviendha a mnula si rameno. „Nemyslela jsem si, že jsi pitomec.“

„Prostě musíme počkat a uvidíme, jestli jsem nebo ne,“ řekl jí a už mu do smíchu nebylo. Pitomec? Některá rizika prostě musel podstoupit. „Prostě musíme počkat.“

Egwain jen zřídka opouštěla moudré, stejně často chodila pěšky, jako jezdila na Rose, a občas některou z nich vzala na chvíli za sebe do sedla. Rand se nakonec dobral toho, že se opět vydává za hotovou Aes Sedai. Amys, Bair, Seana a Melain to zřejmě přijaly stejně ochotně jako Tairenové, i když ne stejně. Občas se s ní některá pohádala tak hlasitě, až skoro slyšel, o čem se baví, i když byly přes sto kroků daleko. Skoro stejně se chovaly k Aviendze, i když ji spíš zastrašovaly, než se s ní hádaly, ale čas od času také vedly rozhořčené debaty s Moirain. Zvláště zlatovlasá Melain.

Desátého rána Egwain konečně přestala nosit vlasy spletené do copů, i když to bylo nejzvláštnější. Moudré s ní dlouze hovořily, stranou, když gai’šainové skládali stany a Rand si sedlal Jeade’ena. Kdyby nebyl věděl svoje, byl by si myslel, že to, jak stojí se sklopenou hlavou, znamená pokus o poddajnost, ale to slovo se na ni dalo použít pouze ve srovnání s Nyneivou. A možná s Moirain. Egwain náhle zatleskala, zasmála se a postupně každou moudrou objala, než si spěšně rozvázala copánky.

Když se zeptal Aviendhy, co se děje – když se probudil, seděla před jeho stanem – ta jen kysele zavrčela: „Rozhodly, že vyrostla –“ Prudce se odmlčela, upřela na něj vyrovnaný pohled, a pokračovala chladným hlasem. „To je záležitost moudrých, Rande al’Thore. Zeptej se jich, jestli chceš, ale připrav se na to, že uslyšíš, že ti do toho nic není.“

Egwain že vyrostla? Jako co? Nedávalo to smysl. Aviendha už k té záležitosti nedodala ani slovo. Místo toho seškrábala z balvanu trochu šedého lišejníku a začala popisovat, jak se z něj dá udělat lektvar na ránu. Ta žena se učila způsobům moudrých na jeho vkus až příliš rychle. Moudré samotné mu nevěnovaly příliš velkou pozornost. Jistě, nepotřebovaly to, když mu, obrazně řečeno, na rameni seděla Aviendha.

Ostatní Aielové, tedy aspoň Jindové, byli s každým dnem méně odtažití a snad i trochu méně nejistí ohledně toho, co pro ně znamená Ten, kdo přichází s úsvitem, ale Aviendha byla jediná, kdo s ním mluvil delší dobu. Každý večer přišel Lan a cvičil s ním s mečem, Rhuark ho učil zacházet s oštěpy a ten zvláštní aielský způsob boje holýma rukama a nohama. Strážce něco z toho znal a připojil se ke cvičení. Většina ostatních se Randovi vyhýbala, zvláště vozkové, kteří zjistili, že je Drak Znovuzrozený, muž, který dokáže usměrňovat. Když si všiml, jak se na něj jeden z těch mužů s drsnou tváří dívá, chlapík jako by hleděl na Temného. Ne tak Kadere nebo kejklíř.

Téměř každého rána, když vyrazili na cestu, přijel za ním forman na jedné z mul, které předtím táhly vozy, co spálili trolloci. Jeho tvář byla ještě snědší díky dlouhému bílému šátku, jejž měl ovázaný kolem hlavy a visel mu až na krk. S Randem byl samý ostych, ale díky chladným, neměnným očím vypadal jeho zahnutý nos jako orlí zobák.

„Můj pane Draku,“ začal ráno po útoku, pak si všudypřítomným kapesníkem otřel pot z čela a nepohodlně si poposedl ve starém odřeném sedle, které někde pro mulu našel. „Jestli ti tak smím říkat?“

V dáli na jihu se zmenšovaly ohořelé trosky tří vozů a s nimi i hroby dvou Kadereho mužů a mnohem víc Aielů. Trolloky prostě odtahali z tábora a nechali pro mrchožrouty, vyjící tvory s velkýma ušima – Rand nevěděl, jestli to jsou velké lišky nebo malí psi, vypadali trochu jako obojí – a supy s červenými špičkami křídel, z nichž někteří ještě kroužili po obloze, jako by se báli sednout do změti svých druhů.

„Říkej mi, jak chceš,“ řekl mu Rand.

„Můj pane Draku. Myslel jsem na to, cos říkal včera.“ Kadere se rozhlédl kolem sebe, jako by se bál, že ho někdo uslyší, i když Aviendha byla u moudrých a jeho vlastní vozy padesát kroků daleko, což byli nejbližší možní posluchači. Přesto ztišil hlas téměř do šepotu a otíral si nervózně tvář. Ale jeho oči se ani na chvíli nezměnily. „Co jsi říkal o tom, že znalosti jsou cenné a dláždí cestu k velikosti. To je pravda.“

Rand se na něj jen dlouho, bez mrkání, díval s nehybnou tváří. „To jsi řekl ty, ne já,“ prohlásil nakonec.

„No, možná řekl. Ale je to pravda, že ano, můj pane Draku?“ Rand kývl, a forman pokračoval, stále šeptem a stále pátraje po případných posluchačích. „Přesto může být vědění nebezpečné. V předávání víc než v získávání. Muž, který prodává informace, musí mít nejen svou cenu, ale i zabezpečení. Záruky a zajištění před... odplatou. Souhlasíš?“

„Ty máš nějaké vědomosti, které chceš... prodat, Kadere?“

Zavalitý muž se zamračil na svou karavanu. Keille teď i přes panující vedro šla pěšky podle vozu, i tentokrát měla mohutný trup zahalený v bílém a v hrubých vlasech jí slonovinové hřebeny držely bílý krajkový šátek. Čas od času se podívala na dva muže jedoucí pospolu, a na tu vzdálenost nebylo možné poznat, jak se tváří. Zdálo se to zvláštní, že se někdo tak velký pohybuje tak lehce. Isendra vyšplhala na kozlík prvního vozu a sledovala je otevřeněji, dokonce se vykláněla, aby viděla přes roh bíle natřeného vozu, jak se kymácel a kodrcal.

„Ta žena může ještě být moje smrt,“ mumlal Kadere. „Třeba bychom si mohli promluvit později, můj pane Draku, bude-li ti libo.“ Tvrdě pobídl mulu, odklusal k vedoucímu vozu a vyhoupl se na kozlík s překvapivou hbitostí, a otěže muly přivázal k železnému kroužku v rohu velkého vozu. S Isendrou pak zmizeli ve voze a nevynořili se dřív, než zastavili na noc.

Příštího dne se však vrátil, a také další dny, když viděl, že je Rand sám, a pokaždé naznačoval, že má nějaké informace, které by za správnou cenu mohl prodat, pokud by dostal správné záruky. Jednou zašel dokonce tak daleko, že prohlásil, že by cokoliv – vražda, zrada, úplně všechno – mělo být výměnou za tuto informaci odpuštěno, a když s ním Rand nesouhlasil, začal být stále nervóznější. Ať už chtěl prodat cokoliv, zřejmě chtěl, aby ho Rand chránil před každou špatností, kterou snad kdy spáchal.

„Nevím, že bych chtěl kupovat nějaké informace,“ řekl mu Rand víc než jednou. „Vždycky je tu otázka ceny, není-liž pravda? A některou cenu možná nejsem ochoten zaplatit.“

Prvního večera si Randa stranou odtáhl Natael, poté, co byly zapáleny ohně a mezi nízkými stany se nesla vůně připravovaných pokrmů. Kejklíř byl skoro stejně nervózní jako Kadere. „Mám o tobě vysoký mínění,“ řekl a s hlavou nakloněnou na stranu Randa úkosem pozoroval. „Měl bys mít velkolepý epos, který by vyprávěl tvůj příběh. Drak Znovuzrozený. Ten, kdo přichází s úsvitem. Muž, kterého se týká kdoví kolik proroctví v tomto věku a v dalších taky.“ Přitáhl si plášť úžeji k tělu a barevné záplaty se zavlnily ve větru. Soumrak byl v Pustině krátký, noc a zima přicházely rychle a spolu. „Jaký máš vztah ke svému předpovězenému osudu? Musím to vědět, jestli mám složit ten epos.“

„Vztah?“ Rand se rozhlédl po táboře na Jindy, přecházející mezi stany. Kolik z nich zemře, než tady skončí? „Jsem utahaný. Velice utahaný.“

„To je těžko hrdinský pocit,“ utrousil Natael. „Ale to se dá čekat, vzhledem ke tvýmu osudu. Svět ti leží na ramenou, většina lidí tě při první příležitosti chce zabít, zbytek jsou hlupáci, kteří myslí jen na to, jak tě využít, dostat se skrz tebe k moci a slávě.“

„Kam patříš ty, Nataeli?“

„Já? Já jsem jen prostej kejklíř.“ Muž jakoby na důkaz zvedl krajíček záplatovaného pláště. „Já bych si to s tebou nevyměnil ani za nic na světě, ne když tě provází takovej osud. Smrt nebo šílenství nebo oboje. ‚Jeho krev na kamenech Shayol Ghulu...‘ Tak to stojí v Karaethonským cyklu, v Dračích proroctvích, že? To, že musíš zemřít, abys zachránil hlupáky, kteří si po tvý smrti vydechnou úlevou. Ne, to bych nechtěl ani za všechnu tvoji moc a víc.“

„Rande,“ řekla Egwain a vystoupila z houstnoucího šera. Světlý plášť měla ovinutý kolem těla a kapuci staženou do čela. „Přišly jsme se podívat, jak se ti vede po léčení a dni v tom žáru.“ Byla s ní Moirain, s tváří zahalenou hlubokou kapuci bílého pláště, a také Bair, Amys, Melain a Seana, s hlavami omotanými tmavými loktušemi. Všechny ho pozorovaly, klidné a chladné jako noc. Dokonce i Egwain. Ještě neměla tu bezvěkost Aes Sedai, ale měla oči Aes Sedai.

Aviendhy si zprvu nevšiml, poněvadž se táhla až za ostatními. Chvíli měl dojem, že v jejím výraze vidí soucit, ale jestli tam byl, zmizel, jakmile si všimla, že se na ni dívá. Představivost. Byl utahaný.

„Někdy jindy,“ vyhrkl Natael. Mluvil k Randovi, ale díval se na ženy tím svým zvláštním způsobem. „Promluvíme si jindy.“ Maličko se uklonil a odkráčel.

„Hněváš se na svou budoucnost, Rande?“ prohodila tiše Moirain, když kejklíř odešel. „Proroctví hovoří květnatým, skrytým jazykem. Ne vždycky znamenají to, co se zdá, že říkají.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ opáčil Rand. „Udělám, co musím. Pamatuj si to, Moirain. Udělám, co musím.“ Zřejmě ji to uspokojilo. S Aes Sedai se to však dalo těžko poznat. Nebude spokojená, dokud se nedozví všechno.

Natael se vrátil příštího večera, a další a další, a pořád mluvil o eposu, který jednou složí, ale měl dost morbidní sklony, neustále se vyptával, jak Rand hodlá čelit šílenství a smrti. Jeho příběh měl být zjevně tragédie. Rand rozhodně netoužil přivádět svůj strach na světlo. To, co měl v srdci a v hlavě, může zůstat tam. Nakonec kejklíře asi unavilo, že pořád slyší: „Udělám, co musím,“ a přestal chodit. Vypadalo to, že nechce svůj epos složit, pokud nebude plný bolestných emocí. Když se naposledy odkrádal pryč, vypadal zcela zničeně, a plášť za ním zuřivě povlával.

Ten chlapík byl divný, ale při srovnání s Tomem Merrilinem byli takoví všichni kejklíři. Natael rozhodně předvedl i další typické kejklířské rysy. Například měl rozhodně velmi vysoké mínění o sobě. Randovi bylo jedno, jestli ho oslovuje tituly nebo ne, ale Natael se bavil s Rhuarkem a Moirain, když se k ní párkrát nachomýtl, jako by byli sobě rovní. Tohle byl Tom v nejlepším. A úplně se vzdal představení pro Jindy, většinu noci strávil vždy v táboře Shaidů. Rhuarkovi vysvětloval, že Shaidů je prostě víc, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. Větší obecenstvo. Žádnému z Jindů se to nelíbilo, ale s tímhle nemohl dokonce ani Rhuark nic udělat. V Trojí zemi bylo kejklířům dovoleno téměř vše, snad krom vraždy, aniž by za to byli voláni k zodpovědnosti.

Aviendha trávila noci mezi moudrými a občas s nimi hodinku či dvě šla i ve dne. Všechny se kolem ní vždycky seběhly, dokonce i Moirain a Egwain. Rand si nejdřív myslel, že jí musejí radit, jak ho co nejlépe zvládnout, jak z něj vytáhnout to, co chtějí vědět. Pak jednou, když se jim slunce právě roztěkalo nad hlavami, se před oddílem moudrých náhle objevila ohnivá koule a odkutálela se pryč, vypalujíc brázdu v sežehnuté zemi, až se nakonec zmenšila, až zmizela docela.

Někteří z vozků přitahovali opratě poplašených, frkajících spřežení, zastavovali, vstávali na kozlících a volali na sebe ve strachu a zmatku, přičemž své volání doprovázeli hrubými nadávkami. Jindové si začali tiše vykládat a také se dívali, stejně jako Shaidové, ale oba zástupy Aielů téměř nezpomalily krok. Skutečné vzrušení však bylo vidět právě mezi moudrými. Všechny čtyři se seběhly kolem Aviendhy, všechny zřejmě mluvily najednou a hodně u toho mávaly rukama. Moirain a Egwain, vedoucí své koně, se snažily dostat ke slovu. I když je Rand neslyšel, věděl, že jim Amys zcela zřetelně sdělila, za pomoci zuřivého kývání prstem, aby se držely stranou.

Rand, s pohledem upřeným na začernalou rýhu táhnoucí se jako šíp na půl míle daleko, se zase posadil do sedla. Učily Aviendhu usměrňovat. No ovšem. Tak tohle dělaly. Hřbetem ruky si otřel pot z čela. Slunce s tím nemělo co dělat. Když se ta ohnivá koule objevila, pudově sáhl po pravém zdroji. Bylo to jako snažit se nabrat vodu řešetem. Všechno to, jak se snažil dosáhnout na saidín, bylo, jako by se snažil nahmátnout vzduch. Mohlo by se to stát i tehdy, až jednou bude sílu zoufale potřebovat. Musí se to taky naučit, ale neměl žádného učitele. Musí se to naučit nejen proto, že jinak by ho jediná síla zabila dřív, než by si musel dělat starosti s tím, že zešílí, pokud se to nenaučí. Musel se to naučit, protože ji musel používat. Naučit se ji používat. Používat ji k učení. Začal se smát tak hlasitě, až se po něm někteří Jindové znepokojeně ohlédli.

Kdykoliv během těch jedenácti dní a nocí by ho potěšila Matova společnost, ale Mat nikdy nepřišel na déle než pár minut. Širokou krempu klobouku s plochou střechou měl vždycky staženou dolů, aby mu stínila oči, a přes hrušku Okova sedla měl položen oštěp s černým ratištěm, s tou zvláštní, krkavci poznačenou a s pomocí síly ukutou hlavicí, připomínající krátkou, zakřivenou čepel meče.

„Jestli se ještě víc opálíš, změníš se v Aielana,“ mohl prohodit se smíchem, nebo třeba: „To tady hodláš strávit zbytek života? Na druhý straně Dračí stěny je celej svět. Víno? Ženy? Pamatuješ se na to vůbec?“

Ale Mata vyloženě zneklidňoval, a navíc se Mat odmítal bavit o Rhuideanu a o tom, co se tam stalo, snad ještě víc než moudré. Ruka na černém ratišti se mu sevřela při každé zmínce o mlhou překlenutém městě, a tvrdil, že si z cesty skrze ter’angrial nepamatuje vůbec nic – načež si vzápětí odporoval tvrzením: „Drž se od tý věci dál, Rande. Vůbec není jako ta v Tearu. Oni podvádějí. Ať shořím, kéž bych to nikdy neuviděl!“

Když se jednou Rand zmínil o starém jazyce, Mat štěkl: „Ať shořím, ty o tom zatraceným starým jazyce vůbec nic nevíš!“ a odcválal rovnou zpátky k formanským vozům.

Tam Mat trávil většinu času. Hrál v kostky s vozky – dokud si neuvědomili, že vyhrává mnohem častěji než prohrává bez ohledu na to, čí kostky použijí – a při každé příležitosti navazoval s Kaderem nebo Nataelem dlouhé hovory a pronásledoval Isendru. Bylo jasné, co má za lubem, od chvíle, kdy se na ni poprvé zazubil a narovnal si klobouk, toho rána po útoku trolloků. Každý večer s ní mluvil, jak nejdéle to šlo, a tak ošklivě se popíchal, když pro ni trhal bílé kvítky z trnitého keře, že dva dny skoro neudržel otěže, i když odmítal dovolit Moirain, aby ho vyléčila. Isendra ho sice právě nepovzbuzovala, ale její líný úsměv nebyl vypočítaný právě na to, aby ho odehnal. Kadere to viděl – a neřekl ani slovo, i když občas Mata sledoval jako sup. Jiní však měli poznámky.

Pozdě jednoho odpoledne, když se vypřahaly muly a stavěly stany, a Rand právě odsedlával Jeade’ena, stál Mat s Isendrou v nevalném stínu jednoho s plachtou přetažených vozů. Stáli velmi blízko sebe. Rand potřásl hlavou a při vytírání grošáka je sledoval. Slunce bylo nízko nad obzorem a vysoké věže vrhaly na tábor dlouhé stíny.

Isendra si pohrávala se svým průsvitným závojem, jako by zahálčivě uvažovala, že si jej sundá, a usmívala se. Plné rty měla našpulené, připravené k polibku. Mat, povzbuzený, se sebevědomě zakřenil a přistoupil blíž. Isendra spustila ruku a pomalu zavrtěla hlavou, ale ten povzbudivý úsměv nezmizel. Ani jeden neslyšel přicházet Keille, která se přes svou váhu pohybovala velice lehce.

„Tak tohle chceš, vzácnej pane? Ji?“ Oba od sebe při zvuku jejího medového hlasu odskočili, a ona se zasmála stejně melodicky, což při jejím obličeji vypadalo velice zvláštně. „Dohoda pro tebe, Matrime Cauthone. Zlatou tarvalonskou marku, a je tvoje. Takováhle žába nemůže stát za víc než za dvě, takže je to slušná dohoda.“

Mat se zamračil, a podle toho, jak se tvářil, si přál, aby byl kdekoliv jinde.

Isendra se však pomalu otočila ke Keille, horská kočka čelící medvědici. „Zacházíš daleko, stařeno,“ řekla tiše a oči nad závojem měla tvrdé. „Už ty tvoje řeči snášet nebudu. Dávej si pozor. Leda bys chtěla zůstat tady v Pustině.“

Keille se široce usmála, ale veselí nikdy nedostoupilo až k jejím obsidiánovým očím, které se třpytily nad tlustými tvářemi. „Že by?“

Isendra rozhodně kývla a pravila: „Tarvalonskou marku?“ Hlas měla jako ocel. „Zařídím, abys měla tarvalonskou marku, až tě opustíme. Jen si přeji, abych se mohla dívat, až se pokusíš ji pít.“ Obrátila se ke Keille zády a odešla k prvnímu vozu. Cestou se vůbec svůdně nepohupovala a hned zmizela ve voze.

Keille ji pozorovala s nečitelným výrazem, dokud se bílé dveře nezavřely, a pak se náhle obrátila k Matovi, jenž právě hodlal vyklouznout. „Jen pár mužů kdy odmítlo mou nabídku jednou, natož dvakrát. Měl by sis dávat pozor, abych se náhodou nerozhodla s tím něco udělat.“ Se smíchem natáhla ruku a silnými prsty ho štípla do tváře, dost tvrdě, aby sebou trhl, a pak se obrátila směrem k Randovi. „Domluv mu, můj pane Draku. Mám pocit, že ty víš něco o nebezpečí, které ti hrozí, když se vysměješ ženě. Ta aielská dívka, co s tebou chodí a mračí se. Slyšela jsem, že patříš jiné. Třeba má pocit, že se jí vysmíváš.“

„O tom vůbec pochybuji, paní,“ utrousil Rand suše. „Aviendha by mi vrazila nůž mezi žebra, kdyby si myslela, že na ni takhle myslím.“

Široká žena zařvala nezkrotným smíchem. Mat ucukl, když po něm sáhla znovu, ale ona ho tentokrát jen poplácala po tváři, do které ho předtím štípla. „Vidíš, vzácný pane? Vysměješ se nabídce ženy, a ona si o tom nebude myslet nic špatnýho, nebo třeba –“ udělala rukou pohyb, jako by něco párala – „nůž. Tuhle lekci se může naučit každý muž. Co, můj pane Draku?“ Sípajíc smíchy odchvátala zkontrolovat muže pečující o muly.

Mat si zamnul tvář a zamumlal: „Všechny jsou praštěný,“ než také odešel. Ale Isendru pronásledovat nepřestal.

A tak to pokračovalo jedenáct dní, i dvanáctý, cestou přes jalovou, spálenou zemi. Dvakrát spatřili jiné stojny, malé budovy podobné Stojně Imre, upravené pro snadnou obranu v holé stěně kamenné věže či pahorku. U jedněch bylo tři sta či víc ovcí, a muži, kteří o ně pečovali, byli stejně překvapení, když zjistili, co je Rand zač, jako tím, že ve Trojí zemi jsou trolloci. Druhé byly opuštěné, ne přepadené, jen nepoužívané. V dálce Rand několikrát zahlédl kozy nebo ovce či světlé dlouhorohé krávy. Aviendha říkala, že stáda patří sousedním klanovým držbám, ale on nezahlédl žádné lidi a rozhodně ne žádnou budovu, které by se dalo říkat držba.

Dvanáctého dne zástupy Jindů a Shaidů lemovaly oddíl moudrých, a formanské vozy hrkotaly, Keille s Nataelem se pak hádali a Isendra sledovala Randa z Kadereho klína.

„...a takhle to je,“ dokončila Aviendha a kývla si. „Teď už jistě musíš chápat, jak je to se správkyní střechy.“

„Ani ne,“ přiznal Rand. Uvědomil si, že už delší dobu jen naslouchá zvuku jejího hlasu, ne slovům. „Jsem si ale jistý, že to funguje skvěle.“

Aviendha na něj zavrčela. „Až se oženíš,“ řekla napjatým hlasem, „s draky na pažích dokazujících tvůj původ, budeš se držet svého původu, nebo budeš požadovat vlastnictví všeho, kromě šatů, jež bude mít tvoje žena na sobě, jako nějaký mokřinský divoch?“

„Takhle to ale vůbec není,“ namítal Rand, „a každá žena tam, odkud pocházím, by spráskala muže, který by si to myslel. A stejně, nemyslíš, že tohle bych si měl vyřídit s tou, kterou se rozhodnu vzít si za ženu?“ Pokud něco, tak se na něho mračila víc než předtím.

K Randově úlevě přiběhl z čela zástupu Jindů Rhuark. „Jsme doma,“ oznámil Aielan s úsměvem. „Držba Chladné skály.“