Stín se šíří

55 Do hlubiny

Jak Nyneiva běžela dál, v chodbách to vřelo, sloužící zmateně pobíhali všude kolem a vykřikovali hysterické otázky. Usměrňování možná vycítit nedokázali, ale určitě cítili, že se palác rozpadá na kusy. Nyneiva se drala mezi nimi, prostě jen další zpanikařená služebná, pokud se jich týkalo.

Saidar se vytratil, jak chvátala chodbami a přes nádvoří. Držet se hněvu bylo těžké, když byla silně znepokojená kvůli Elain. Jestli ji černé sestry našly... Kdo mohl vědět, co ještě mají kromě odřivousového ter’angrialu? Na seznamu, který dostaly, rozhodně nebylo použití u všech položek.

Jednou zahlédla Liandrin, s těmi světle medovými copy, a Rianu s bílým pramenem v černých vlasech, jak spěchají dolů po širokém mramorovém schodišti. Neviděla kolem nich záři saidaru, ale z toho, jak sloužící ječeli a uskakovali jim z cesty, Nyneiva usoudila, že si dělají místo s pomocí síly. Byla v té chvíli ráda, že si pravý zdroj nepodržela. I v té mačkanici by ji okamžitě poznaly podle záře, a dokud si neodpočine, nehodlala zápasit s žádnou z nich, natož s oběma. Měla, pro co sem přišla. Ony musejí počkat.

Dav postupně řídl, a než došla k úzké chodbě v západním křídle paláce, kde se měla sejít s ostatními, byla sama. Čekaly na ni u malých, bronzem obitých dvířek zavřených na velký železný zámek. Včetně Amathery, stojící velice zpříma, v lehkém lněném plášti s nasazenou kapuci. Panaršiny bílé šaty mohly projít jako šaty služebné, když jste se nedívali dost zblízka, aby bylo vidět, že je to hedvábí, a závoj, který jí nijak nezakrýval tvář, byl rozhodně lněný závoj služky. Za dveřmi se ozýval tlumený křik. Nepokoje zřejmě stále pokračovaly. Kdyby teď jenom muži odvedli svůj díl práce.

Nyneiva, nevšímajíc si Egeanin, popadla Elain do náruče a přítelkyně se rychle objaly. „Měla jsem takový starosti. Měly jste nějaký potíže?“

„Ani trošku,“ odvětila Elain. Egeanin lehce přešlápla a mladší žena se na ni významně podívala, načež dodala: „Amathera nám trochu dělala potíže, ale vyříkaly jsme si to.“

Nyneiva se zamračila. „Potíže? Proč by vám měla dělat potíže? Proč jsi jim dělala potíže?“ Poslední otázka patřila panarše, která měla vystrčenou bradu a odmítala se na ně podívat. Elain se tvářila stejně neochotně.

Byla to Seanchanka, kdo jí odpověděl. „Snažila se vyklouznout, aby si zavolala vojáky, aby vyhnali temné družky z paláce. Poté, co byla varována.“ Nyneiva se na ni odmítala podívat.

„Nemrač se tak, Nyneivo,“ řekla Elain. „Rychle jsem ji chytila a trochu jsme si promluvily. Myslím, že teď se mnou ve všem souhlasí.“

Panarše zacukala tvář. „Souhlasím, Aes Sedai,“ vyhrkla. „Udělám přesně to, co řekneš, a dodám vám dokumenty, podle nichž by vás měli dokonce i vzbouřenci nechat volně projít. Není nutný další... pohovor.“

Elain kývla, jako by to všechno dávalo smysl, a kývla na ženu, aby zmlkla. Načež panarcha poslušně zavřela ústa. Snad trošičku rozmrzele, ale to bylo možná způsobeno jen tvarem jejích rtů. Určitě se tady dělo něco podivného, a Nyneiva se tomu hodlala dostat na kloub. Později. Úzká chodba byla stále prázdná v obou směrech, ale z hloubi paláce se ozýval poplašený křik. Za malými dvířky bouřil dav.

„Ale co ty?“ pokračovala Elain ustaraně. „Měla jsi tu být už před půl hodinou. To ty jsi způsobila všechen ten zmatek? Cítila jsem, jak dvě ženy usměrňují dost síly, aby to zbořilo celý palác, a pak, o chvíli později, se někdo pokusil palác zbořit doopravdy. Musela jsem Egeanin zabránit, aby tě šla hledat.“

Egeanin? Nyneiva zaváhala, a pak se přinutila položit Seanchance ruku na rameno. „Děkuju.“ Egeanin se tvářila, jako by sama dobře nerozuměla tomu, co udělala, ale rychle kývla. „Našla mě Moghedien, a protože jsem si lámala hlavu, jak ji dostat před soud, Jeaine Caide mi málem urazila hlavu odřivousem.“ Elain vyjekla a Nyneiva ji spěšně uklidňovala. „Tak blízko se to ke mně ale nedostalo.“

„Tys chytila Moghedien? Tys chytila jednu ze Zaprodanců?“

„Ano, ale dostala se z toho.“ Tak. Musela přiznat všechno. Vědoma si toho, že na ni všechny upírají oči, nejistě přešlápla. Nerada se mýlila. Zvláště neměla ráda, když se zmýlila v případě, kdy právě ona sama poukázala na to, že to není v pořádku. „Elain, já vím, co jsem říkala o tom, být opatrná, ale jak jsem ji jednou dostala do rukou, dokázala jsem myslet jenom na to, jak ji dostat před soud.“ Zhluboka se nadechla a přiměla se mluvit omluvným tónem. Tohle nenáviděla. Kde jsou ti hloupí muži? „Ohrozila jsem všechno, protože jsem nemyslela jen na to, kvůli čemu tu jsme, ale prosím, nenadávej mi za to.“

„Nebudu,“ řekla Elain pevně. „Pokud si budeš pamatovat do budoucna, že máš být opatrná.“ Egeanin si odkašlala. „Aha, ano,“ dodala Elain rychle. To čekání na ni zřejmě špatně působilo, na tvářích jí naskočily rudé skvrny. „Našla jsi ten obojek a zámek?“

„Mám je.“ Poplácala váček u pasu. Křik zvenčí byl stále hlasitější. A křik odrážející se chodbou také. Liandrin musela obracet palác vzhůru nohama, aby zjistila, co se stalo. „Co ty chlapy zdrželo?“

„Moje legie,“ začala Amathera. Elain se na ni podívala a ona ihned zavřela ústa. Ten malý rozhovor, který spolu vedly, opravdu musel stát za to. Panarcha se škaredila jako malá holčička, která se bojí, že ji pošlou spát bez večeře.

Nyneiva se podívala na Egeanin. Seanchanka napjatě sledovala dveře. Chtěla jít za ní. Proč mi nedovolí, abych ji nenáviděla? Copak jsem tak jiná?

Náhle se dvířka rozlétla. Juilin vytáhl ze zámku dvě tenké ohnuté kovové tyčinky a narovnal se z podřepu. Po tváři mu tekla krev. „Honem. Musíme zmizet, než se to vymkne z rukou.“

Nyneiva, hledící za něj s rozšířenýma očima, přemítala, co myslí tím, než se to vymkne z rukou. Námořníci Bayleho Domona, byly jich dobře tři stovky, vytvořili kolem dveří půlkruh, stojíce ve dvou řadách, a Domon sám, mávaje kyjem, na ně povzbudivě pokřikoval. Musel hodně křičet, aby ho bylo slyšet přes všechen ten řev z ulice. Lidé se strkali, mačkali a křičeli v kypící mase, kterou námořníci jen tak tak zadržovali kyji a holemi. Ne že by se lidé zrovna zajímali o námořníky. V davu byli roztroušené hloučky bělokabátníků, kteří se oháněli meči po lidech, tlačících se na ně s vidlemi, tyčemi i holýma rukama. Všude kolem pršelo kamení, občas některý kámen zasáhl přilbu, ale v tom řevu to nebylo slyšet. Osamělý bělokabátnický kůň náhle zařičel, vzepjal se a přepadl dozadu. Rychle se vyškrábal na nohy, ale už bez jezdce. V tlačenici bylo vidět víc koní bez jezdců. Tohle tedy způsobily prostě jen proto, aby odvedly pozornost? Snažila se nezapomínat proč – položila ruku na váček, aby nahmatala zámek z cuendillaru, obojek a náramky – ale bylo to těžké. Tady umírali lidé, zcela jistě.

„Pohnete se už, vy ženský?“ zavolal Tom a zamával na ně, aby šly ven. Nad huňatým obočím měl krvácející ránu, nejspíš od kamene, a hnědý plášť by se teď nehodil ani na hadr na podlahu. „Jestli panaršina legie přestane někdy utíkat, tohle by mohlo být pěkně špinavý.“

Amathera překvapeně vyjekla, těsně předtím, než ji Elain vystrčila ven. Nyneiva a Egeanin je následovaly, a jakmile byly všechny čtyři ženy venku, námořníci se kolem nich semkli do těsného kruhu a začali se drát pryč od paláce. Nyneiva měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou, postrkována muži, kteří se ji snažili chránit. Egeanin jednou uklouzla a málem upadla. Nyneiva ji chytila za loket, pomohla jí na nohy a vysloužila si vděčný úsměv. Nejsme tak rozdílné, pomyslela si. Nejsme stejné, ale zase ne tak rozdílné. Tentokrát se nemusela příliš nutit do toho, aby se na Seanchanku povzbudivě usmála.

Hemžící se lidé zabírali několik ulic od paláce, ale jakmile se dostali ven, křivolaké, úzké uličky byly skoro prázdné. Ti, kteří se přímo neúčastnili nepokojů, zřejmě byli natolik rozumní, aby se drželi dál. Námořníci se trochu rozestoupili, takže měly ženy víc místa. Ale každý pobuda, který se podíval jejich směrem, si vysloužil tvrdý pohled. Ulice Tanchika byly stále ulicemi Tanchika. Nyneivu to překvapilo. Měla dojem, že v paláci strávila celé týdny. Město by určitě mělo být jiné.

Když za nimi vřava začala poněkud utichat, Tomovi se podařilo předvést Amatheře docela půvabnou poklonu, jak tak kulhal vedle ní. „Je mi ctí, panarcho,“ řekl. „Kdybych ti mohl nějak posloužit, stačí říci.“

Amathera se, k jejich zděšení, podívala na Elain, trošku se zamračila a řekla: „Zmýlil ses, dobrý muži. Jsem jen chudá uprchlice z venkova, kterou zachránily tyto dobré ženy.“

Tom si vyměnil překvapený pohled s Juilinem a Domonem, ale když otevřel ústa, vložila se do toho Elain. „Nemohli bychom nejdřív zajít do hostince, Tome? Tohle rozhodně není vhodné místo k hovorům.“

Když dorazili ke Dvoru U tří slivoní, nebylo tudíž až tak moc překvapivé, když Elain panarchu Rendře představila jako Theru, uprchlici bez peněz, která potřebuje žíněnku a možná trochu práce, aby si vysloužila jídlo. Hostinská odevzdaně pokrčila rameny, ale když odváděla „Theru“ ke kuchyni, už jí vykládala, jaké má rozkošné vlasy a jak pěkně bude vypadat ve správných šatech.

Nyneiva počkala, dokud všichni nebyli v Komnatě padajících kvítků za zavřenými dveřmi, než řekla: „Thera? A ona s ní šla! Elain, Rendra ji nechá sloužit u stolů v šenku!“

Elain nevypadala překvapeně. „Ano, s největší pravděpodobností.“ S povzdechem se svezla do židle, skopla střevíčky a začala si důkladně masírovat nohy. „Nebylo těžké Amatheru přesvědčit, že by se měla několik dní skrývat. Ono opravdu není daleko od ‚zabili panarchu‘ po ‚zabijte panarchu‘. Myslím, že jí taky pomohlo, vidět to srocení. Nechce být závislá na Andrikovi, aby ji dostal zpátky na trůn. Chce, aby to udělali její vlastní vojáci, i kdyby to mělo znamenat, že se bude schovávat, dokud se nespojí s panem kapitánem legie. Myslím, že Andrika v ní čeká pěkné překvapení. Špatné je, že on nepřekvapí ji. Zasloužila by si to.“ Domon a Juilin si vyměnili pohledy a nechápavě zavrtěli hlavami. Egeanin si pro sebe kývla, jako by to konečně pochopila a schvalovala to.

„Ale proč?“ chtěla vědět Nyneiva. „Mohlas být naštvaná, protože se jí podařilo vyklouznout, ale tohle? Jak se jí to vůbec podařilo, když jste ji vy dvě hlídaly?“ Egeanin mrkla na Elain tak rychle, že si Nyneiva nebyla jistá, jestli to opravdu viděla.

Elain se sklonila a mnula si šlapku. Muselo ji to bolet. Ve tváři byla rudá. „Nyneivo, ta žena nemá nejmenší ponětí, jak žijí obyčejní lidé.“ Jako by ona měla! „Zřejmě má skutečně péči o spravedlnost – myslím, že má – ale vůbec jí nevadilo, že v paláci bylo dost jídla na celý rok. Zmínila jsem se o veřejných vyvařovnách, a ona ani nevěděla, o čem mluvím! Pár dní práce za večeři jí jenom prospěje.“ Natáhla si nohy pod stůl a zavrtěla bosými prsty. „Ó, tohle je příjemné. Ne že by měla moc času. Ne, jestli má sehnat panaršinu legii a dostat Liandrin a ostatní z paláce. Škoda, ale takhle to je.“

„No, to musí,“ řekla jí Nyneiva zcela pevně. Bylo příjemné posadit se, i když nechápala, co to má to děvče s nohama. Dnes toho moc nenachodily. „A čím dřív, tím líp. Panarchu potřebujeme, a ne v Rendřině kuchyni.“ Nemyslela si, že by si musely dělat starosti s Moghedien. Ta žena měla spoustu možností vyjít na světlo poté, co se osvobodila. To Nyneivu stále mátlo. Musela být neopatrná, když zavazovala štít. Ale jestli nebyla Moghedien ochotná postavit se jí tehdy, když musela vědět, že je Nyneiva vyčerpaná skoro k smrti, tak po ní nejspíš nepůjde ani teď. Ne kvůli něčemu, o čem si myslela, že to stejně nemá velkou cenu. To stejné se však nevztahovalo na Liandrin. Jestli si Liandrin domyslí alespoň polovinu toho, co se stalo, půjde po nich doopravdy.

„Spravedlnost dědičky,“ zabručel Tom, „by ještě mohla nahradit spravedlnost panarchy. Když jsme odcházeli, do těch dveří se hrnuli lidi. Podle mě se už dostali dovnitř i předem. V několika oknech jsem viděl kouř. Dneska v noci zůstanou jen ohořelý trosky. Nebude potřeba, aby černý adžah honili vojáci, a tak může mít ‚Thera‘ těch pár dní, aby dostala lekci, co jí chceš udělit. Jednou z tebe bude skvělá královna, Elain z Andoru.“

Elainin potěšený úsměv zcela zmizel, když se na něj podívala. Vstala, doťapkala k němu kolem stolu, vyhrabala z kapsy kapesník a přes jeho námitky mu začala otírat krev z čela. „Drž klidně,“ nařídila mu, a znělo to, jako když matka napomíná nehodné dítě.

„Nemohli bychom aspoň vidět, kvůli čemu jsme riskovali krk?“ zeptal se, když bylo jasné, že Elain opět prosadí svou.

Nyneiva otevřela váček a vyložila jeho obsah na stůl. Černobílý kotouč, který pomáhal udržet věznici Temného zavřenou, a obojek s náramky, které jí do těla vyslaly smutek, než je stačila položit na stůl. Všichni přistoupili blíž, aby lépe viděli.

Domon přejel prstem zámek. „Jednou jsem něco takovýho měl.“

Nyneiva o tom pochybovala. Bylo jich vyrobeno jen sedm. Tři teď byly rozbité, i když byly z cuendillaru. Další měla v rukou Moirain. Čtyři zůstaly. Jak dobře dokážou čtyři zámky udržet věznici v Shayol Ghulu uzavřenou? Znepokojivá představa.

Egeanin se dotkla obojku a odstrčila od něj oba náramky. Jestli cítila emoce v něm lapené, nedala to najevo. Možná ta schopnost přicházela pouze se schopností usměrňovat. „Tohle není a’dam,“ prohlásila Seanchanka. „Ten je vyrobený ze stříbřitého kovu a celý z jednoho kusu.“

Nyneiva si přála, aby se o a’damech vůbec nezmiňovala. Ale ona nikdy nenosila ten náramek. A propustila tu ubohou ženu, o které nám vykládala. Ubohá žena. Ona – tahle Bethamin – byla jednou z těch, které ovládaly jiné ženy s pomocí právě a’damu. Egeanin ukázala víc soucitu, než by to kdy udělala Nyneiva. „Tohle se a’damu podobá asi tolik, jako jsme si podobný my dvě, Egeanin.“ Žena vypadala polekaně, ale po chvíli kývla. Ne tak rozdílné. Dvě ženy, a každá dělá, co může.

„Hodláte pokračovat v pronásledování Liandrin?“ zeptal se Juilin, jenž se mezitím posadil, zkřížil ruce na stole a prohlížel si předměty, které tam položila Nyneiva. „Ať už ji vyhnali z Tanchika nebo ne, pořád je někde tam venku. A ty ostatní taky. Ale tohle je moc důležité, aby se to jen tak někde povalovalo. Já jsem jenom chytač zlodějů, ale řekl bych, že to musíte donést do Bílé věže do bezpečné úschovy.“

„Ne!“ Nyneivu překvapila vlastní naléhavost. Ostatní také, podle toho, jak na ni zírali. Nyneiva pomalu zvedla zámek a vrátila ho do váčku. „Tohle půjde do Věže. Ale tohle...“ Nechtěla se těch černých věcí znovu dotýkat. Kdyby se dostaly do Věže, Aes Sedai by se mohly rozhodnout, že je použijí stejně, jak je chtěly použít černé adžah. K ovládnutí Randa. Udělala by to Moirain? Siuan Sanche? Nehodlala to riskovat. „Tohle je příliš nebezpečný, abychom mohli riskovat, že to ještě někdy padne zpátky do rukou temnejm druhům. Elain, mohla bys to zničit? Roztavit to. Je mi jedno, jestli se třeba propálí stolem. Prostě to znič!“

„Chápu, co myslíš,“ řekla Elain zachmuřeně. Nyneiva o tom pochybovala – Elain byla Věži oddána celým svým srdcem – ale také věřila v Randa.

Nyneiva samozřejmě záři saidaru neviděla, ale podle toho, jak se dívka dívala na ty ohavné předměty, tak usměrňovala. Náramky a obojek tu stále ležely beze změny. Elain se zamračila. Zadívala se na ně upřeněji. Náhle zavrtěla hlavou. Chvíli k nim váhavě natahovala ruku, jen ji držela nad jedním náramkem, než ho popadla. A hned ho zase pustila a zalapala po dechu. „Je to cítit... Je to plné...“ Zhluboka se nadechla a řekla: „Udělala jsem, oč jsi žádala, Nyneivo. Kladivo by se rozteklo v loužičku při všem tom ohni, který jsem do toho vpletla, ale ono se to ani neohřálo.“

Takže Moghedien nelhala. Nepochybně si myslela, že to není nutné, že určitě vyhraje. Jak se ta ženská vůbec osvobodila? Ale co dělat s těmito věcmi? Nehodlala připustit, aby padly do rukou komukoliv.

„Mistře Domone, znáš na moři nějaké hodně hluboké místo?“

„To znám, paní Nyneivo,“ přiznal pomalu.

Neochotně, snažíc se nic necítit, Nyneiva k němu přes stůl náramky a obojek přistrčila. „Tak to tam hoď, aby to už nikdo nemohl vylovit.“

Bayle Domon po chvíli kývl. „Udělám to.“ Nacpal si předměty spěšně do kapsy, a jasně se mu nelíbilo, že musí sahat na věci, co mají něco společného s jedinou silou. „Do nejhlubší části moře, kterou znám, poblíž Aiele Somera.“

Egeanin se mračila do podlahy, nepochybně přemýšlela o Illiáncově odjezdu. Nyneiva nezapomněla, jak ho nazvala „dobře stavěným mužem". Jí samotné bylo do smíchu. Bylo po všem. Jakmile bude moci Domon vyplout, ten nenáviděný obojek a náramky budou navždy pryč. Pak odjedou do Tar Valonu. A potom... Potom zpět do Tearu nebo kamkoliv, kde byl al’Lan Mandragoran. Když čelila Moghedien, uvědomila si, jak blízko je smrti či něčemu ještě horšímu, což ji jenom víc nutkalo, aby to s Lanem nějak vyřídila. Muž, o něhož se musela dělit s ženou, kterou nenáviděla, ale jestli se může Egeanin dívat se zaujetím na muže, kterého kdysi zajala – a Domon si ji rozhodně prohlížel se zájmem – a jestli může Elain milovat muže, který by se mohl zbláznit, tak ona přijde na nějaký způsob, jak by mohli být s Lanem šťastní.

„Nezajdeme se dolů kouknout, jak si ‚Thera‘ vede jako služebná?“ navrhla. Brzy pojedou do Tar Valonu. Již brzy.