Stín se šíří

23 Za Kamenem

Když se jí země zvedla pod nohama, Egwain klopýtla a objala Rosu kolem krku. Všude kolem se Aielové snažili zabránit nákladním hýkajícím soumarům, aby nesklouzli po prudkém kamenitém svahu, kde nic nerostlo. Udeřil do ní žár, který si pamatovala z Tel’aran’rhiodu. Vzduch se jí mihotal před očima a země ji pálila do nohou i přes podrážky bot. Chvíli ji bolestivě svědila kůže, ale pak se jí ze všech pórů vyřinul pot. Jen se jí vpil do šatů, a jako kdyby se okamžitě vypařil.

Vzpírající se soumaři a vysocí Aielové jí téměř zcela zakrývali výhled, ale občas mezi nimi něco zahlédla. Silný sloup z šedého kamene, trčící nakřivo ze země necelé tři kroky daleko, a tolik odřený větrem poháněným pískem, až se nedalo poznat, jestli je to dvojče Portálového kamene z Tearu. Rozervané hory s kolmými stěnami, jež vypadaly, jako by je nějaký šílený obr rozťal sekerou, se pekly pod paprsky slunce stojícího vysoko na bezmračné obloze. A přesto uprostřed dlouhého, neúrodného údolí hluboko dole visela hustá mlha, vzdouvající se jako mraky. Planoucí slunce ji zcela určitě mohlo ve chvilce sežehnout, ale tato mlha se vlnila sluncem zcela nedotčena. A z té převalující se šedi vyčnívaly vrcholky věží, některé zakončené do špičky, jiné náhle, jako by na nich zedníci ještě pracovali.

„Měl pravdu,“ zamumlala si pro sebe. „Město v oblacích.“

Mat pevně svíral uzdu svého valacha a s rozšířenýma očima se divoce rozhlížel kolem sebe. „Zvládli jsme to!“ zasmál se. „Zvládli jsme to, Egwain, a bez... Ať shořím, zvládli jsme to!“ Rozvázal si u krku tkanice od košile. „Světlo, ale že je tu vedro. Ať shořím, ale je to pravda!“

Egwain si náhle uvědomila, že Rand klečí, hlavu má sklopenou a opírá se rukou o zem. Egwain za sebou přitáhla svou kobylku a protlačila se mezi hemžícími se Aiely k Randovi ve chvíli, kdy mu Lan pomáhal na nohy. Moirain již byla u něj a napohled klidně si Randa prohlížela – jen lehké napětí v koutku úst prozrazovalo, že by mu nejradši dala jednu za uši.

„Dokázal jsem to,“ funěl Rand a rozhlížel se kolem sebe. Jedině díky strážci se udržel na nohou, obličej měl strhaný a vyhublý jako člověk na smrtelné posteli.

„Bylo to těsně,“ podotkla Moirain jen chladně. Velice chladně. „Angrial na tento úkol nestačil. Tohle už nesmíš nikdy udělat. Když budeš riskovat, musíš si to dobře promyslet a mít k tomu vážný důvod. To rozhodně.“

„Já neriskuju, Moirain. Na riskování je tu Mat.“ Rand se přinutil otevřít pravou ruku. Angrial, malý tlustý mužíček mu zaryl špičku vyřezávaného meče do dlaně přímo do vypálené volavky. „Možná máš pravdu. Možná jsem opravdu potřeboval nějaký silnější. Snad jen o trochu.“ Přidušeně se zasmál. „Fungovalo to, Moirain. A to je důležitý. Předběhl jsem je všechny. Fungovalo to.“

„Na tom jediném taky záleží,“ poznamenal Lan a kývl.

Egwain rozhořčeně zasykla. Muži. Jeden se málem zabije a pak se to snaží obrátit v žert, a druhý mu pak řekne, že udělal tu správnou věc. Copak nikdy nevyrostou?

„Únava z usměrňování není jako jiné vyčerpání,“ řekla Moirain. „Nemohu tě jí úplně zbavit, ne když jsi usměrnil tolik jako právě teď, ale udělám, co půjde. Možná to, co přetrvá, ti bude připomínat, abys byl v budoucnu opatrnější.“ Opravdu se zlobila a v jejím hlase se ozýval jistý náznak uspokojení.

Když se Aes Sedai natáhla k Randovi a uchopila jeho hlavu do dlaní, obklopila ji záře saidaru. Rand roztřeseně vydechl a neovladatelně se roztřásl. Vzápětí se jí vytrhl a odtáhl se i od Lana.

„Zeptej se, Moirain,“ řekl Rand chladně a nacpal si angrial do váčku u pasu. „Nejdřív se zeptej. Nejsem tvůj psí mazlíček, aby sis se mnou mohla dělat, cokoliv se ti zlíbí a kdykoliv se ti zlíbí.“ Otřel si dlaně, aby nebylo vidět ani kapičku krve. Egwain znovu rozhořčeně sykla. Dětinské a nevděčné až hanba. Teď už aspoň mohl stát sám, i když stále vypadal unaveně, a ona nepotřebovala vidět jeho dlaň, aby věděla, že maličké bodnutí zmizelo, jako by tam nikdy nebylo. Bylo to od něj hrozně nevděčné. Kupodivu ho ale Lan nesepsul, že s Moirain mluví takovým způsobem.

Připadlo jí, že teď, když Aielové uklidnili soumary, stojí tu naprosto tiše. Ostražitě se rozhlíželi, nedívali se však na údolí a mlhou zahalené město, které muselo být Rhuideanem, ale na dva tábory naproti nim asi půl míle daleko. Dva shluky desítek a desítek nízkých stanů s odkrytými boky, jeden dvakrát větší než druhý, visely na horském úbočí a téměř v něm mizely, ale šedohnědí Aielové v obou táborech byli jasně viditelní. V rukou drželi krátké oštěpy a luky s nasazenými šípy a ti, co ještě nebyli zahalení, si právě halili tváře. Vypadali, jako kdyby stáli na špičkách, připravení k boji.

„Mír Rhuideanu,“ zavolala shora jakási žena a Egwain cítila, jak z Aielů, kteří ji obklopovali, opadá napětí. Ti mezi stany si začali sundávat závoje, i když se stále měli na pozoru.

Egwain si uvědomila, že ještě výš ve svahu je další, mnohem menší tábor, jen pár nízkých stanů na malé plošince. Od horního tábora scházela čtveřice žen, všechny vypadaly vyrovnaně a důstojně v tmavomodrých sukních a volných bílých halenách, s hnědými či šedými loktušemi, které měly kolem ramen i přes panující vedro, z něhož se Egwain začínala točit hlava, a množstvím zlatých a slonovinových náramků a náhrdelníků. Dvě ženy měly vlasy bílé a jedna v barvě slunce a všem spadaly až do pasu. Kolem čela jim vlasy přidržovaly stočené šály.

Egwain poznala jednu z bělovlasých žen: Amys, moudrou, kterou potkala v Tel’aran’rhiodu. Opět ji ohromil kontrast Amysiných opálených rysů a sněhobílých vlasů. Moudrá prostě nevypadala dost staře. Druhá bělovlasá žena měla vrásčitý obličej babičky a další, s tmavými prošedivělými vlasy, vypadala skoro stejně stará. Egwain si byla zcela jistá, že všechny čtyři ženy jsou moudré, pravděpodobně ty stejné čtyři, které podepsaly onen dopis Moirain.

Aielanky se zastavily deset kroků nad skupinkou kolem Portálového kamene a žena s tváří babičky rozhodila ruce a promluvila stařeckým, přesto však silným, hlasem. „Kéž na vás spočine mír Rhuideanu. Kdo přichází k Chaendaeru, smí se v míru vrátit ke svým závazkům. Na této zemi nebude prolita žádná krev.“

S tím se začali Aielové z Tearu rozcházet a rychle si rozdělili nákladní zvířata i obsah košů. Nyní se nerozcházeli podle společenstev. Egwain viděla, jak Děvy odcházejí s několika skupinkami, z nichž některé okamžitě začaly obcházet horu, aby se vyhnuly oběma táborů, a to i bez ohledu na mír Rhuideanu. Jiní Aielové se vydali k jednomu či druhému shluku stanů, kde teprve odložili zbraně.

Ne každý si byl mírem Rhuideanu jist. Lan si uvolnil jílec meče v pochvě, i když Egwain viděla, že na něm nemá položenou ruku, a Mat si spěšně vsunul dva nože zpátky do rukávů. Rand stál s palci zastrčenými za opaskem, ale na očích mu bylo vidět, jak se mu ulevilo.

Egwain hledala očima Aviendhu, aby se jí zeptala na pár věcí, než přistoupí k Amys. Doufala, že Aielanka bude tady, na svém vlastním území, ohledně moudrých vstřícnější. Zahlédla Děvu, jak nese jutový pytel, z něhož se ozývalo cinkání, a rychlým krokem míří k jednomu z táborů.

„Zůstaneš tady, Aviendho,“ pravila moudrá se šedivými prameny ve vlasech nahlas. Aviendha se na místě zastavila, ale na nikoho se ani nepodívala.

Egwain k ní vykročila, ale Moirain zamumlala: „Radši se do toho nepleť. Pochybuji, že touží po soucitu nebo že bude vnímat, pokud jí nabídneš něco jiného.“

Egwain proti své vůli přikývla. Aviendha se tvářila, že chce, aby ji všichni nechali na pokoji. Co to po ní moudré chtěly? Porušila snad nějaké pravidlo nebo zákon?

Egwain by další společnost Aielanky nevadila. Cítila se celá nesvá, když tu tak stála a kolem nebyl žádný Aiel, zato všichni v táborech se dívali. Aielové, kteří s nimi přišli od Kamene, byli zdvořilí, i když ne doslova přátelští. Diváci však nevypadali ani na jedno. Svádělo ji to obejmout saidar. Jedině Moirain, vyrovnaná a chladná jako vždy, i přes kapky potu na čele, a Lan, nepohnutý jako skály kolem nich, jí v tom zabránili. Dokud oni přijímali, co se kolem dálo, ona bude také. Ale přála si, aby ti Aielové přestali tak civět.

Rhuark s úsměvem sešplhal dolů. „Vrátil jsem se, Amys, i když bych se vsadil, že ne tak, jak jsi čekala.“

„Věděla jsem, že dneska dorazíš, stíne mého srdce.“ Natáhla ruku, aby ho mohla pohladit po tváři, a hnědá loktuše jí sklouzla dolů. „Moje sestry-ženy ti posílají nejsrdečnější pozdravy.“

„Tak tohle jsi myslela sněním,“ poznamenala Egwain tiše k Moirain. Lan byl jediný, kdo byl dost blízko, aby ji slyšel. „Proto jsi byla ochotná nechat Randa zkusit nás sem přenést portálovým kamenem. Ony o tom věděly a sdělily ti to v tom dopise. Ne, to by nedávalo smysl. Kdyby se byly zmínily o portálovém kameni, nezkoušela bys mu to rozmluvit. Ony ale věděly, že tu budeme.“

Moirain kývla, aniž odtrhla zrak od moudrých. „Napsaly, že se s námi sejdou tady, na Chaendaeru, dneska. Považovala jsem to za... nepravděpodobné... dokud se Rand nezmínil o Portálových kamenech. Když si byl tak jistý – i přesto, že jsem ho odrazovala – že jeden stojí i tady... Řekněme, že náhle bylo velice pravděpodobné, že dneska dorazíme do Chaendaeru.“

Egwain se zhluboka nadechla. Takže tohle byla jedna z věcí, které snílkové dokázali. Nemohla se dočkat, až se začne učit. Chtěla zajít za Rhuarkem a představit se Amys – znovu se jí představit – ale Rhuark a Amys se dívali jeden druhému do očí způsobem, který vylučoval jakékoliv vyrušení.

Z každého tábora vyšel jeden muž. První byl vysoký, širokoplecí, s vlasy barvy ohně a ještě na vrcholku sil, druhý starší, snědší, ale neméně vysoký, i když štíhlejší. Oba muži se zastavili pár kroků od Rhuarka a moudrých. Starší muž, s tváří jako z vydělané kůže, neměl až na nůž s těžkou čepelí u pasu žádnou viditelnou zbraň, druhý však měl oštěpy, kožený puklíř a hlavu nesl vysoko a na Rhuarka upíral pyšný pohled plný opovržení.

Rhuark si ho nevšímal a obrátil se ke staršímu muži. „Vidím tě, Heirne. Náčelníci klanů se už snad usnesli, že jsem mrtvý? Kdo chce převzít moje místo?“

„Vidím tě, Rhuarku. Žádný z Taardadů do Rhuideanu nevstoupil, ani po tom netouží. Amys řekla, že sem dnes půjde za tebou, a tyto moudré putovaly s ní. Přivedl jsem tyto muže z klanu Jindo, abychom je sem bezpečně doprovodili.“

Rhuark vážně kývl. Egwain měla pocit, že právě bylo řečeno, nebo aspoň naznačeno, něco velice důležitého. Moudré rusovlasému muži nevěnovaly nejmenší pozornost, a Rhuark s Heirnem také ne, ale podle toho, jak muži vystoupila červeň do tváří, na něj mohli civět. Egwain se podívala na Moirain, ta však jenom lehce zavrtěla hlavou. Taky nevěděla, oč jde.

Mezi obě ženy se naklonil Lan a tiše pravil: „Moudrá může jít v bezpečí kamkoliv, do jakékoliv držby, bez ohledu na kmen. Myslím, že moudrých se netýká ani krevní msta. Tento Heirn sem přišel ochránit Rhuarka před muži z toho druhého tábora, ať už je to kdokoliv, ale bylo by neuctivé to říci přímo.“

Moirain maličko zvedla obočí a Lan dodal: „Moc toho o nich nevím, ale bojoval jsem s nimi často, než jsem potkal tebe. A ty ses mě na ně nikdy nezeptala.“

„To rychle napravím,“ prohodila Aes Sedai suše.

Když se Egwain otočila zpátky k moudrým a trojici mužů, zatočila se jí hlava. Lan jí strčil do ruky otevřenou lahvici s vodou a Egwain zaklonila hlavu a vděčně se napila. Voda byla zteplalá a byla cítit kůží, ale v žáru chutnala, jako by byla právě nabrána z pramene. Egwain nabídla poloprázdnou lahvici Moirain, která se trošku napila a vrátila jí ji. Egwain vodu ráda dopila a zavřela oči. Na hlavu jí vyšplíchla voda a Egwain prudce otevřela oči. Lan jí vyléval na hlavu další láhev s vodou a Moirain již z vlasů stékaly kapky.

„Tenhle žár tě dokáže snadno zabít, když na to nejsi zvyklá,“ vysvětloval strážce, když z kabátce vytahoval dva prosté lněné bílé šátky. Podle jeho návodu si Egwain a Moirain ovázaly namočenou látku kolem čela. Rand a Mat dělali to samé. Lan si však hlavu před pražícím sluncem nijak nechránil, jeho zřejmě nedokázalo zmoci nic.

Ticho mezi Rhuarkem a Aielany narůstalo, ale náčelník klanu se nakonec přece jen obrátil k rusovlasému muži. „Takže Shaidům chybí náčelník kmene, Couladine?“

„Suladrik je mrtvý,“ odpověděl rusovlasý muž. „Muradin vstoupil do Rhuideanu. Pokud neuspěje, vstoupím já.“

„Nezeptal ses, Couladine,“ podotkla babičkovská moudrá tím křehkým, leč silným hlasem. „Pokud Muradin neuspěje, pak se zeptej. Jsme čtyři, to je dost, abychom mohly říci ano či ne.“

„Je to moje právo, Bair,“ vyjel Couladin rozzlobeně. Vypadal jako muž, který není zvyklý na zastrašování.

„Je tvým právem se zeptat,“ odtušila křehká žena. „A naším je odpovědět. Nemyslím, že ti bude dovoleno vstoupit, ať už se s Muradinem stane cokoliv. Máš zkažené nitro, Couladine.“ Upravila si šedou loktuši a přetáhla si ji přes kostnatá ramena způsobem, který naznačoval, že řekla víc, než považovala za nezbytné.

Muž s vlasy barvy plamene zrudl vzteky. „Můj první bratr se vrátí poznačen za náčelníka kmene a pak povedeme Shaidy k velikým poctám! Chceme –!“ Prudce zavřel ústa a téměř se třásl.

Egwain si pomyslela, že zůstane-li někde poblíž, bude ho určitě sledovat. Připomínal jí Congary a Copliny u nich doma, ti se také neustále vychloubali a dělali potíže. Rozhodně ještě nikdy neviděla Aiela vystavovat na odiv tak čiré emoce.

Amys ho však již zřejmě zahnala z mysli. „Je tu kdosi, kdo přišel s tebou, Rhuarku,“ řekla. Egwain čekala, že žena mluví o ní, ale ta se podívala přímo na Randa. Moirain to očividně nijak nepřekvapilo. Egwain uvažovala, co vlastně stálo v dopise od těchto čtyř moudrých, co jí Aes Sedai nesdělila.

Rand se chvíli tvářil zaraženě, váhal, ale pak vyšel po svahu a postavil se vedle Rhuarka, takže ženám viděl do očí. Propocená bílá košile se mu lepila na tělo a na spodcích měl propocené tmavé skvrny. Se zkrouceným bílým šátkem kolem hlavy rozhodně nevypadal tak velkolepě jako v Srdci Kamene. Zvláštně se uklonil, s levou nohou hodně vepředu a levou rukou na koleni a pravicí nataženou před sebe dlaní nahoru.

„Právem krve,“ pravil, „žádám o povolení ke vstupu do Rhuideanu, pro čest našich předků a vzpomínku na to, co bylo.“

Amys zamrkala, viditelně překvapená, a Bair zamumlala: „Starobylá formulace, ale otázka byla položena. Odpovídám ano.“

„Já také odpovídám ano, Bair,“ řekla Amys. „Seano?“

„Tento muž není Aiel,“ skočil jim rozzlobeně do řeči Couladin. Egwain tušila, že je téměř stále rozzlobený. „Pro něj znamená smrt už jen to, že tu stojí! Proč ho sem Rhuark přivedl? Proč –?“

„Přeješ si stát se moudrou, Couladine?“ zeptala se Bair a zamračila se, až se jí prohloubily vrásky. „Oblékni si šaty a přijď za mnou, já zjistím, jestli tě lze vycvičit. Do té doby mlč, když mluví moudré!“

„Moje matka byla Aielanka,“ prohlásil Rand trochu napjatým hlasem.

Egwain na něj zazírala. Kari al’Thorová sice zemřela, když ještě Egwain málem ležela v kolébce, ale jestli byla Tamova žena Aielanka, Egwain by o tom určitě něco slyšela. Mrkla na Moirain. Aes Sedai se dívala, tvář měla hladkou a klidnou. Rand opravdu vypadal skoro jako Aielani, byl vysoký, oči měl modrošedé a vlasy narudlé, ale celá ta představa byla prostě směšná.

„Tvoje matka ne,“ poznamenala pomalu Amys, „ale tvůj otec ano.“ – Egwain zavrtěla hlavou. Tohle se blížilo šílenství. Rand otevřel ústa, ale Amys ho nenechala promluvit. „Seano, co říkáš?“

„Ano,“ řekla žena s prošedivělými vlasy. „Melain?“

Poslední ze čtveřice, hezká žena s rudozlatými vlasy, ne o víc než o deset patnáct let starší než Egwain, zaváhala. „Musí to být,“ řekla nakonec neochotně. „Odpovídám ano.“

„Dostal jsi odpověď,“ sdělila Amys Randovi. „Smíš vstoupit do Rhuideanu, a –“ Odmlčela se, protože nahoru se doškrábal Mat a neohrabaně napodobil Randovu úklonu.

„Já také žádám o vstup do Rhuideanu,“ řekl roztřeseně.

Čtyři moudré na něj zíraly. Rand překvapeně otočil hlavu. Egwain měla dojem, že nikdo není šokovanější než ona, ale Couladin dokázal, že se mýlila. Se zavrčením zvedl jeden z oštěpů a bodl po Matovi.

Amys a Melain obklopila záře saidaru a prameny vzduchu mladého muže odhodily o dobrý tucet kroků dozadu.

Egwain s rozšířenýma očima zírala. Ony mohly usměrňovat. Přinejmenším dvě z nich mohly. Náhle jí mladistvý obličej Amys pod bílými vlasy připomněl, čím to je, velice se to podobalo bezvěkosti Aes Sedai. Moirain stála úplně nehybně. Egwain téměř slyšela, jak se jí hlavou honí myšlenky. Pro Aes Sedai to zřejmě bylo stejné překvapení jako pro Egwain.

Couladin se vyškrábal na nohy a přikrčil se. „Přijímáte toho cizáka jako jednoho z našich,“ zachraptěl a oštěpem, který chtěl použít na Mata, ukázal na Randa. „Jestli to tak chcete, budiž. Je to stejně jenom měkký mokřiňan a Rhuidean ho zabije.“ Oštěp se otočil k Matovi, který se snažil vrátit nůž zpátky do rukávu, aniž by si toho někdo všiml. „Ale on – pro něj znamená smrt už jen to být tady, a je svatokrádež, když se vůbec zeptá, jestli smí vstoupit do Rhuideanu. Tam nesmí vstoupit nikdo, kdo není pravé krve. Nikdo!“

„Vrať se do svého stanu, Couladine,“ nakázala mu Melain zcela chladně. „I ty, Heirne. A ty také, Rhuarku. Toto je záležitost moudrých, a ne mužů, kromě těch, kdo požádali. Jděte!“ Rhuark a Heirn kývli a společně odešli k menšímu shluku stanů. Couladin se zuřivě mračil na Randa, Mata i moudré, ale pak se prudce obrátil a vydal se k většímu táboru.

Moudré si vyměnily pohledy. Ustarané pohledy, řekla by Egwain, byť byly skoro tak dobré jako Aes Sedai v zachovávání nehybné tváře, když chtěly.

„To není dovoleno,“ prohlásila Amys nakonec. „Mladý muži, ani nevíš, cos udělal. Vrať se zpátky k ostatním.“ Očima přelétla Egwain, Moirain a Lana, stojící opodál s koňmi poblíž větrem ošlehaného Portálového kamene. Egwain z jejího pohledu nevyčetla, že by ji moudrá poznala.

„Nemůžu.“ Mat mluvil zoufalým tónem. „Došel jsem až sem, ale to se nepočítá, že ne? Musím jít do Rhuideanu.“

„To není dovoleno,“ pravila ostře Melain a dlouhé rudozlaté vlasy jí zavlály, jak prudce zavrtěla hlavou. „Ve tvých žilách žádná aielská krev neproudí.“

Rand si Mata celou dobu velmi pozorně prohlížel. „Přišel se mnou,“ řekl nakonec. „Daly jste povolení mně, a on může jít se mnou, ať už vy říkáte co chcete.“ Hleděl na moudré, ne vyzývavě, prostě jen odhodlaně, bylo vidět, že učinil konečné rozhodnutí. Egwain ho takového dobře znala. Teď neustoupí, ať moudré řeknou cokoliv.

„Není to dovoleno,“ zopakovala Melain pevně, obracejíc se na své sestry. Přetáhla si šál přes hlavu. „Zákon je jasný. Žádná žena nesmí vstoupit do Rhuideanu víc než dvakrát, žádný muž víc než jednou, a vstoupit nesmí nikdo, kdo není aielské krve.“

Seana zavrtěla hlavou. „Hodně věcí se mění, Melain. Staré způsoby...“

„Jestli je tím pravým,“ ozvala se Bair, „přišel čas změny. Aes Sedai stojí na Chaendaeru a také aan’allein ve svém měňavém plášti. Můžeme se dále držet starých zvyklostí? Vědouce, kolik se toho změnilo?“

„Nesmíme v žádném případě ustrnout,“ řekla Amys. „Vše stojí na pokraji změny. Melain?“ Zlatovlasá žena se podívala na hory, jež je obklopovaly, a mlhou zahalené město pod nimi, pak si povzdechla a kývla. „Je rozhodnuto,“ prohlásila Amys obracejíc se k Randovi s Matem. „Vy,“ začala, a pak se odmlčela. „Jakými jmény se zovete?“

„Rand al’Thor.“

„Mat. Mat Cauthon.“

Amys kývla. – „Ty, Rande al’Thore, musíš vstoupit do srdce Rhuideanu, do samotného středu. Přeješ-li si jít s ním, Mate Cauthone, budiž, ale vězte, že většina mužů, kteří do srdce Rhuideanu vstoupili, se nevrátila, a někteří se vrátili šílení. Nesmíte si s sebou vzít ani jídlo, ani vodu, jako připomínku našeho bloudění po Rozbití světa. Musíte do Rhuideanu vstoupit neozbrojeni, budete mít jen své ruce a odvahu, na počest Jennů. Máte-li zbraně, položte je na zem před nás. Budou tu na vás čekat, dokud se nevrátíte. Pokud se vrátíte.“

Rand si odepjal opasek s nožem a položil ho Amys k nohám, pak po chvilce váhání přidal sošku malého tlouštíka, vyřezanou ze zeleného kamene. „Líp to udělat neumím,“ řekl.

Mat začal s opaskem s nožem a pokračoval dál tím, že vytáhl nože z rukávů a zpod kabátce, jeden dokonce vyndal zpoza krku, a vytvořil tak hromádku, která zřejmě udělala dojem i na Aielanky. Pak se zastavil, jako by již skončil, podíval se na ženy a dva další nože vytáhl z vysokých bot. „Zapomněl jsem na ně,“ prohlásil s úsměvem a pokrčením ramen. Moudré na něj upřeně hleděly, až mu zmizel úsměv ze rtů.

„Jsou zaslíbeni Rhuideanu,“ pravila Amys obřadně a vzhlédla nad dvojici mužů, a tři zbývající ženy odpověděly zároveň: „Rhuidean patří mrtvým.“

„Do svého návratu nesmějí promluvit s žádnou živou bytostí,“ pokračovala zpěvavým hlasem a ostatní znovu odpověděly. „Mrtví nemluví s živými.“

„Neuvidíme je, dokud znovu nestanou mezi živými.“ Amys si přetáhla lokruši přes oči a ostatní tři ženy ji jedna po druhé napodobily. S tvářemi již zakrytými sborově pronesly: „Odejděte ze světa živých a nepronásledujte nás vzpomínkami na to, co je ztraceno. Nemluvte o tom, co vidí mrtví.“ Pak se odmlčely a jen tam tak stály, s loktušemi přes oči, a čekaly.

Rand s Matem se na sebe podívali. Egwain chtěla jít za nimi, promluvit s nimi – měli ten příliš kamenný výraz, jaký si muži nasazovali, když nechtěli, aby někdo poznal, že jsou znepokojení nebo mají strach – ale to by mohlo narušit obřad.

Nakonec Mat vyštěkl smíchy. „No, hádám, že mrtví se aspoň můžou bavit mezi sebou. Rád bych věděl, jestli to platí pro... To je jedno. Myslíš, že bude v pořádku, když pojedeme?“

„Ani bych neřekl,“ odpověděl Rand. „Myslím, že budeme muset jít po svých.“

„Ó, ať shoří moje bolavý nohy. Takže bychom se do toho měli radši dát. Nejmíň půl odpoledne nám zabere, než se tam vůbec dostaneme. Jestli budeme mít štěstí.“

Rand se na Egwain usmál, jako by ji chtěl ujistit, že je všechno v pořádku, že žádné nebezpečí nehrozí, a oba mládenci se vydali dolů z kopce. Mat se zubil jako tehdy, když dělal něco obzvláště hloupého, třeba jako když tancoval na hřebeni střechy.

„Nehodláš provádět nic... šílenýho... že ne?“ zeptal se Mat. „Já se totiž chci vrátit živý.“

„To já taky,“ opáčil Rand. „To já taky.“

Dostali se z doslechu ostatních, a jak sestupovali stále níž, byli menší a menší. Když z nich byly již jenom maličké postavičky, v nichž bylo těžké rozeznat lidi, moudré sundaly loktuše.

Egwain si uhladila šaty přejíc si přitom, aby je neměla tak propocené, a s Rosou za sebou sešplhala kousek dolů ke čtveřici žen. „Amys? Já jsem Egwain z al’Vereů. Říkalas, že bych měla...“

Amys ji uťala gestem ruky a vzhlédla k místu, kde Lan vedl Mandarba, Oka a Jeade’ena za Moirain s Aldíb. „Tohle je teď záležitost žen, aan’alleine. Musíš zůstat stranou. Jdi do stanu. Rhuark ti poskytne vodu a stín.“

Lan počkal, než Moirain kývne, a pak se vydal směrem, kterým předtím odešel Rhuark. Díky jeho měňavému plášti se občas zdálo, že se před trojicí koní pohybuje jen hlava a paže bez těla.

„Proč mu tak říkáš?“ zeptala se Moirain, když byl Lan z doslechu. „Jeden muž. Ty ho znáš?“

„Víme o něm, Aes Sedai.“ V podání Amys ten titul zněl, jako když hovoří rovná s rovnou. „Poslední z Malkierů. Muž, který nevzdá svou válku proti Stínu, i když jeho lid již dávno zničila. Je velmi čestný. Ze snu vím, že jestli přijdeš, téměř jistě bude aan’allein s tebou, ale nevěděla jsem, že tě poslouchá.“

„Je můj strážce,“ pravila Moirain prostě.

Egwain měla pocit, že Aes Sedai je přes svůj vyrovnaný tón něčím znepokojená, a věděla proč. Lan přijde téměř jistě s Moirain? Lan Moirain vždycky následoval, byl by za ní šel i do Jámy smrti a bez mrknutí oka. Pro Egwain bylo skoro stejně zajímavé to „jestli přijdeš". Tak věděly moudré, že přicházejí, nebo ne? Vykládání snů nejspíš nebylo tak jasné, jak doufala. Už se chtěla zeptat, když promluvila Bair.

„Aviendho? Pojď sem.“

Aviendha znechuceně seděla stranou, rukama si objímala kolena a upřeně zírala do země. Kdyby ji Egwain neznala tak dobře, byla by si myslela, že druhá žena má strach. Když se Aviendha šplhala k místu, kde stály moudré, vláčela nohy za sebou. Když k nim došla, položila si ranec a stočené pokrývky k nohám.

„Je čas,“ řekla Bair nikoliv nelaskavě. Přesto v jejích světle modrých očích nebylo místo pro kompromisy. „Utíkala jsi s oštěpy, jak dlouho to šlo. Déle, než bys měla.“

Aviendha vzdorně zvedla hlavu. „Já jsem Děva oštěpu. Nechci být moudrou. Nebudu!“

Obličeje moudrých ztuhly. Egwain to připomnělo ženský kroužek u nich doma, když čelil ženě, která se hodlala dopustit nějaké hlouposti.

„Zacházelo se s tebou mírněji než za mých dnů,“ pravila Amys hlasem tvrdým jako kámen. „Já jsem také odmítla, když jsem byla povolána. Moje sestry oštěpu mi zlámaly oštěpy před očima. Odvedly mě k Bair a Coedelin se svázanýma rukama a nohama a bez šatů.“

„A hezkou panenkou v podpaždí,“ dodala Bair suše, „aby ti připomněly, jak dětinsky ses chovala. Pokud se vzpomínám, první měsíc jsi devětkrát utekla.“

Amys ponuře kývla. „A pokaždé jsem to obrečela jako nějaké malé děcko. Druhý měsíc jsem utekla jenom pětkrát. Myslela jsem, že jsem silná a tvrdá, jak jen žena může být. Ale nebyla jsem dost mazaná. Trvalo mi půl roku, abych zjistila, že jsi silnější a tvrdší, než já kdy můžu být, Bair. Nakonec jsem se naučila plnit povinnosti i závazky ke svému lidu. Jako se to naučíš i ty, Aviendho. Takové, jako jsme my dvě, mají závazky. Už nejsi dítě. Je čas, abys odložila panenky – a oštěpy – a stala se ženou, jakou se máš stát.“

Egwain náhle pochopila, proč k Aviendze cítí od začátku takovou spřízněnost, poznala, proč Amys a ostatní chtějí, aby se stala moudrou. Aviendha mohla usměrňovat. Jako ona sama, jako Elain a Nyneiva – a také třeba Moirain – byla jednou z těch vzácných žen, které nejenže se mohly naučit usměrňovat, ale které se s tou schopností rodily, takže by se nakonec pravého zdroje stejně dotkla, ať už by věděla, co dělá, nebo ne. Moirain se tvářila klidně a vyrovnaně, ale Egwain v jejích očích spatřila potvrzení své domněnky. Aes Sedai to musela vědět od první chvíle, co se k Aielance dostala na dosah ruky. Egwain si také uvědomila, že stejnou spřízněnost cítí také k Amys a Melain. Ne však k Bair či Seaně. Jen první dvě mohly usměrňovat. Tím si teď byla naprosto jistá. A teď také vycítila to samé v Moirain. Bylo to poprvé, co to ucítila. Aes Sedai se tvářila velice zdrženlivě.

Aspoň některé z moudrých ve výrazu Moirain vyčetly víc. „Chceš ji odvést do vaší Bílé věže,“ řekla Bair, „aby se stala jednou z vás. Ona je Aielanka, Aes Sedai.“

„Může být velice silná, bude-li správně cvičena,“ odpověděla Moirain. „Stejně silná, jako bude jednou Egwain. Ve Věži by té síly dosáhla.“

„My ji také dokážeme učit, Aes Sedai.“ Melain mluvila dostatečně zdvořile, ale z jejích zelených očí bylo možné vyčíst pohrdání. „Lépe. Mluvila jsem s Aes Sedai. Vy ženy ve Věži rozmazlujete. Trojí země není místo pro rozmazlování. Aviendha se naučí, co může, za dobu, kdy vy byste ještě hrály ty svoje hry.“

Egwain se na Aviendhu ustaraně podívala. Druhá žena upírala zrak na špičky svých nohou a všechen vzdor z jejího výrazu zmizel. Jestli si myslely, že výcvik ve věži je rozmazlování... Egwain tam jako novicka dřela mnohem víc a musela dodržovat přísnější disciplínu než kdykoliv předtím. Pocítila s Aielankou hluboký soucit.

Amys natáhla ruce a Aviendha jí váhavě předala oštěpy a puklíř. Když je moudrá odhodila stranou, až zachřestily o zem, Aviendha sebou trhla. Pak si pomalu sundala luk v pouzdře ze zad a také jej odevzdala, jakož si odepjala i opasek s toulcem a nožem v pochvě. Amys vše převzala a odhodila jako smetí. Aviendha sebou pokaždé lehce škubla. V koutcích modrozelených očí se jí zaleskly slzy.

„Musíš s nimi zacházet takhle?“ zeptala se rozzlobeně Egwain. Amys a ostatní na ni upřely bezvýrazný pohled, ale Egwain se nehodlala nechat zastrašit. „Zacházíš s věcmi, na kterých jí záleží, jako s odpadky.“

„Ona v nich musí vidět odpadky,“ řekla Seana. „Až se vrátí – jestli se vrátí – spálí je a popel rozpráší. Kov předá kováři, aby z něj vyrobil něco prostého. Žádné zbraně. Dokonce ani stahovací nůž ne. Přezky, hrnce nebo hlavolamy pro děti. Věci, které sama rozdá, až budou vyrobeny.“

„Trojí země není měkká, Aes Sedai,“ ozvala se Bair. „Měkké srdce tě tady zabije.“

„Cadin’sor, Aviendho.“ Amys ukázala na odhozené zbraně. „Po návratu tě budou čekat nové šaty.“

Aviendha se mechanicky svlékla a na hromadu odhodila kabátec, spodky, měkké boty i všechno ostatní co měla na sobě. Nahá tu stála, aniž by hnula brvou, i když Egwain měla pocit, že se jí žárem propalují i podrážky. Vzpomněla si, jak se musela dívat, když jí po příchodu do Věže pálili její šaty, aby tak bylo přerušeno pouto k předešlému životu, ale nebylo to přesto takovéhle. Ne tak syrové.

Když Aviendha chtěla na hromadu přihodit i nástěnné koberce, Seana jí je vzala. „Tohle můžeš dostat zpátky. Jestli se vrátíš. Pokud ne, dostane je tvoje rodina na památku.“

Aviendha kývla. Nevypadala, že se bojí. Váhala, zlobila se, byla mrzutá, ale nebála se.

„V Rhuideanu,“ rozvykládala se Amys, „najdeš tři kruhy takto spojené.“ Načrtla ve vzduchu tři čáry spojené uprostřed. „Vstup do jednoho z nich. Uvidíš tam před sebou svou budoucnost, znovu a znovu, v různých obměnách. Nepovedou tě zcela, což by bylo nejlepší, protože se začnou ztrácet jako píseň, kterou jsi slyšela kdysi dávno, ale budeš si pamatovat dost, abys znala některé věci, které musejí být, ať budou jakkoliv odporné, a některé, které být nesmějí, ať už to budou jakkoliv růžové naděje. Toto je začátek cesty k tomu, zvát se moudrou. Některé ženy se z kruhů nikdy nevrátily. Možná nedokázaly čelit své budoucnosti. Jiné, které přežily kruhy, nepřežily druhou cestu do Rhuideanu, do jeho srdce. Ale ty se tady nevzdáváš tvrdého a nebezpečného života kvůli pohodlí, ale kvůli ještě tvrdšímu a nebezpečnějšímu životu.“

Ter’angrial. Amys tu popisovala ter’angrial. – Jaké místo je vlastně ten Rhuidean? Egwain se přistihla, že chce jít dolů sama, aby to zjistila. To by byla hloupost. Nebyla tu, aby zbytečně riskovala v ter’angrialu, o němž nic neví.

Melain uchopila Aviendhu za bradu a obrátila jí hlavu k sobě. „Máš sílu,“ řekla s tichým přesvědčením. „Silná mysl a silné srdce jsou teď tvými zbraněmi, ale ty jimi vládneš stejně jistě, jako jsi kdy vládla oštěpem. Nezapomeň na ně, používej je a ony tě dostanou skrze veškerá nebezpečenství.“

Egwain byla překvapena. Ze všech čtyř by u zlatovlasé ženy předpokládala nejméně soucitu.

Aviendha kývla a dokonce se jí podařil úsměv. „Dostanu se do Rhuideanu dřív než ti muži. Oni neumějí běhat.“

Každá moudrá ji popořadě zlehka políbila na tvář. „Vrať se k nám zpátky.“

Egwain popadla Aviendhu za ruku a pevně jí ji stiskla. Aviendha odpověděla stejně. Pak se Aielanka rozběhla lehkým klusem dolů po úbočí hory. Vypadalo to, že Randa s Matem snadno dostihne. Egwain ji ustaraně sledovala. Tohle bylo něco jako přijetí ve Věži, ale bez výcviku mladší novicky předtím, bez toho, že by ji pak někdo utěšil. Jaké by to bylo, kdyby povýšila mezi přijaté novicky hned svůj první den ve Věži? Pomyslela si, že by asi zešílela. Nyneiva byla takto přijata pro svou sílu, a Egwain předpokládala, že alespoň část nechuti, kterou Nyneiva k Aes Sedai cítila, pochází z této zkušenosti. Vrať se k nám zpátky, říkala v duchu. Buď odhodlaná.

Když jim Aviendha zmizela z dohledu, Egwain si povzdechla a obrátila se zpátky k moudrým. Měla tu svůj vlastní cíl a oddalovat jej nikomu nepomůže. „Amys, v Tel’aran’rhiodu jsi mi řekla, že bych sem měla přijít a učit se. Tak jsem tu.“

„Spěch,“ řekla bělovlasá žena. „Uspěchaly jsme to, protože se Aviendha tak dlouho vzpírala svému toh, protože jsme se bály, že by si Shaidové mohli zahalit tváře, dokonce i tady, kdybychom neposlaly Randa al’Thora do Rhuideanu dřív, než si to stačí promyslet.“

„Ty myslíš, že by se ho pokusili zabít?“ vyjekla Egwain. „Ale on je ten, koho měli najít vaši lidé, které jste poslali za Dračí stěnu. On je Ten, jenž přichází s úsvitem.“

Bair si upravila loktuši. „Možná je. Uvidíme. Jestli přežije.“

„Má oči své matky,“ dodávala Amys, „a hodně z její tváře, i dost ze svého otce, ale Couladin viděl jen jeho šaty a jeho koně. Ostatní Shaidové uvidí také jen to, a Taardadové možná také. Cizinci sem nemají přístup a teď je vás tu pět. Ne, čtyři, Rand al’Thor není cizinec, ať už byl vychován kdekoliv. Ale už jsme dovolili jednomu cizinci vstoupit do Rhuideanu, což je také zakázáno. Změny se valí jako lavina, ať už to chceme či nikoliv.“

„Musí to přijít,“ řekla Bair, i když to neznělo právě šťastně. „Vzor nás umístí tam, kam bude chtít on.“

„Tys znala Randovy rodiče?“ zeptala se opatrně Egwain. Ať už říkaly cokoliv, stále myslela na Kari a Tama al’Thorovy jako na Randovy rodiče.

„To je jeho příběh,“ prohlásila Amys, „Jestli ho bude chtít slyšet.“ Z toho, jak pevně tiskla rty, bylo zřejmé, že se o této věci nehodlá bavit dál.

„Pojďte,“ řekla Bair. „Teď není proč spěchat. Pojďte. Nabízíme vám vodu a stín.“

Egwain se při zmínce o stínu málem podlomila kolena. Namočený šátek kolem hlavy již téměř uschl, měla pocit, že má temeno hlavy úplně upečené a zbytek těla skoro také. Moirain vypadala téměř stejně vděčná, když následovaly moudré nahoru k několika nízkým stanům s otevřenými stranami.

Vysoký muž v sandálech a bílém hábitu s kapuci převzal jejich koně. Jeho tvrdá tvář a sklopené oči vypadaly v hlubině měkké látky jaksi nepatřičně.

„Dej zvířatům vodu,“ nařídila mu Bair, než se sklonila a vstoupila do nízkého stanu beze stěn, a muž se poklonil už jejím zádům a dotkl se čela.

Egwain váhala, než nechala muže Rosu odvést. Tvářil se sebevědomě, ale co může nějaký Aiel vědět o koních? Přesto si nemyslela, že by jim ublížil, a ve stanu byl tak nádherný stín. – Ve srovnání s ovzduším venku tam byl úžasný chládek.

Střecha stanu se zvedala do špičky kolem stanové tyče, ale ani tam se téměř nedalo narovnat. Jako by to mělo vyrovnat nevýrazné barvy, které Aielové nosili, zde na kobercích jasných barev, naskládaných do tolika vrstev, až tvrdá země nebyla vůbec cítit, ležely rozházené velké červené polštáře se zlatými třásněmi. Egwain a Moirain napodobily moudré, položily se na koberce a loktem se opřely o polštář. Uložily se do kruhu a byly tak blízko jedna druhé, že se málem dotýkaly.

Bair udeřila na mosazný gong a do stanu vstoupily dvě mladé ženy se stříbrnými podnosy, celé v bílém, s hlubokými kapucemi a sklopenýma očima, jako měl muž venku, a půvabně se sklonily. Poklekly doprostřed stanu a jedna každé z žen odpočívajících na polštářích naplnila malý stříbrný pohár vínem a druhá do větších pohárů nalila vodu. Beze slova potom obě s úklonami vycouvaly a nechaly lesklé podnosy a džbánky, celé orosené, ležet ve stanu.

„Tady je voda a stín,“ pravila Bair, „volně dávané. Ať mezi námi nestojí žádné přehrady. Jste tu vítány, jako jsou vítány první sestry.“

„Ať tu nestojí žádné přehrady,“ zamumlala Amys a ostatní. Poté, co usrkly vody, se Aielanky formálně představily. Bair z klanu Haido Shaarad Aielů. Amys z klanu Devět údolí kmene Taardad Aielů. Melain z klanu Jhirad Goshien Aielů. Seana z klanu Černý útes Nakai Aielů.

Egwain a Moirain se k obřadu připojily, i když Moirain pevněji stiskla rty, když se Egwain prohlásila za Aes Sedai ze zeleného adžah.

Jako by voda a stín strhly zeď, nálada ve stanu se viditelně změnila. Aielanky se začaly usmívat, mírně se uvolnily a na chvíli se věnovaly nezávaznému hovoru.

Egwain byla vděčnější za vodu než za víno. Ve stanu sice bylo chladněji než venku, ale i z pouhého dýchání jí vysychalo v hrdle. Amys kývla a Egwain si vděčně nalila druhý pohár.

Lidé v bílém pro ni byli překvapením. Bylo to sice hloupé, ale Egwain si uvědomila, že předpokládala, že kromě moudrých jsou všichni Aielové válečníci jako Rhuark a Aviendha. Ovšem, měli kováře a tkalce a jiné řemeslníky, museli je mít. Tak proč ne sluhy? Jenže Aviendha se ke sloužícím v Kameni chovala opovržlivě a nedovolila jim udělat nic, co si mohla udělat sama. Tito lidé s pokornou náturou se vůbec nechovali jako Aielové. Egwain si nevzpomínala, že by v obou velkých táborech viděla jen záblesk běli. „To mají sluhy jenom moudré?“ zeptala se.

Melain zaskočilo víno. „Sluhy?“ zalapala po dechu. „To jsou gai’šainové, ne sluhové.“ Mluvila, jako by to vše vysvětlovalo.

Moirain se lehce zamračila do poháru s vínem. „Gai’šainové? Jak to překládáte? ‚Ti, co přísahali mír v bitvě‘?“

„Jsou to prostě gai’šainové,“ řekla Amys. Zřejmě si však uvědomila, že jí nerozuměly. „Odpusť, ale víš o ji’e’toh?“

„Čest a závazek,“ odpověděla ihned Moirain. „Nebo snad čest a povinnost.“

„To jsou správná slova, ano. Ale význam. My žijeme podle ji’e’toh, Aes Sedai.“

„Nesnaž se jim vysvětlit všechno, Amys,“ varovala ji Bair. –Jednou jsem strávila měsíc, když jsem se snažila vysvětlit ji’e’toh mokřiňance, a ona nakonec měla víc otázek než na začátku.“

Amys kývla. „Budu se držet toho hlavního. Jestli to chceš vysvětlit, Moirain.“

Egwain by se raději začala bavit o snění a výcviku, ale k jejímu zklamání Aes Sedai odpověděla: „Ano, můžeš-li.“

Amys kývla a pokračovala. „Budu se držet hlavní linie gai ‘šain. Při tanci oštěpů si největší ji, čest, vysloužíš, když se dotkneš ozbrojeného nepřítele, aniž bys ho zabila či nějak zranila.“

„Největší čest je to proto, že je to tak těžké,“ řekla Seana a suše přimhouřila modrošedé oči, „a proto se to provádí zřídka.“

„Nejmenší čest pochází ze zabití,“ pokračovala dál Amys. „I dítě nebo blázen může zabít. Mezitím je chycení zajatce. Zjednodušila jsem to, jak vidíš. Existuje mnoho stupňů. Gai’šainové jsou zajatci, kteří byli takto lapeni, i když válečník, kterého se někdo dotkl, může žádat, aby byl jat jako gai’šain, a tím umenšil poctu svému nepříteli i vlastní ztrátu.“

„Děvy oštěpu a Kamenní psi jsou tímhle obzvlášť vyhlášení,“ přisadila si Seana, čímž si vysloužila přísný a zamračený pohled od Amys.

„Vykládám to já, nebo ty? Ale dál. Některé samozřejmě nelze zajmout jako gai’šaina. Moudrou, kováře, dítě, ženu s dítětem nebo takovou, která má dítě pod deset let. Gai’šain má toh k tomu, kdo jej nebo ji zajal. Pro gai’šaina to znamená sloužit rok a den, pokorně poslouchat, nedotknout se zbraně a nespáchat žádné násilí.“

Egwain to proti její vůli zaujalo. „To se nesnaží uprchnout? Já bych to určitě zkusila.“ Už nikdy nikomu nedovolím, aby ze mé udělal zajatce.

Moudré se zatvářily zděšeně. „Stalo se to,“ pravila škrobeně Seana, „ale není v tom žádná čest. Gai’šain, který uteče, je klanem vrácen zpátky a musí odsloužit celý rok a den znovu. Ztráta cti je tak veliká, že jeho první bratr nebo první sestra by mohli jít jako gai’šain také, aby odsloužili toh klanu. Víc než jeden, pokud mají dojem, že ztráta ji je veliká.“

Moirain to všechno poslouchala klidně a usrkávala vodu, ale Egwain měla co dělat, aby nevrtěla hlavou. Aielové byli šílení. Víc se toho říci nedalo. Ale bylo ještě hůř.

„Někteří gai’šainové teď dělají z pokory nadutost,“ řekla opovržlivě Melain. „Myslejí si, že si tak vyslouží čest, když dovedou poslušnost a pokoru na pokraj posměchu. To je nová věc, a je to hloupé. Nemá to nic společného s ji’e’toh.“

Bair se zasmála, ve srovnání se slabým hlasem zněl její smích překvapivě silně. „Hlupáci byli vždycky. Když jsem byla malá, Shaaradové a Tomanelle si skoro každou noc kradli dobytek a kozy. Chendu, správkyni střechy Maindeské Vrásy, odstrčil při přepadu stranou mladý Hledač vody z klanu Haido. Ona se vydala do Zahnutého údolí a požadovala, aby z ní chlapec učinil gai’šain. Nehodlala připustit, aby získal poctu tím, že se jí dotkl, protože když to udělal, držela v ruce stahovací nůž. Stahovací nůž! Je to zbraň, tvrdila Chenda, jako by byla Děvou. Ten kluk neměl na vybranou, musel udělat, co požadovala, i když se mu všichni smáli. Člověk prostě nepošle správkyni střechy zpátky bosky do její držby. Než uplynul rok a den, klany Haido a Jenda si vyměnily oštěpy a chlapec brzy zjistil, že je ženatý s Chendinou nejstarší dcerou, když jeho druhá matka stále ještě je jeho gai’šain. Snažil se ji dát své ženě jako součást věna, a obě ženy tvrdily, že se je snaží připravit o čest. Málem si musel vzít svou vlastní manželku jako gai’šain. Než byl toh odsloužen, skoro zase došlo k nájezdům mezi klany Haido a Jenda.“ Aielanky se málem doslova válely smíchy po podlaze a Amys a Melain si otíraly oči.

Egwain toho z příběhu moc nepochopila – rozhodně ne, proč měl být tak veselý – ale zdvořile se zasmála.

Moirain odložila pohár s vodou a vzala si malý pohárek s vínem. „Slyšela jsem muže vyprávět o tom, jak bojovali s Aiely, ale nic takového jsem ještě neslyšela. Rozhodně ne nic o Aielovi, který se vzdá, protože se ho někdo dotkl.“

„On se nevzdává,“ poukázala Amys. „To je ji’e’toh.“

„Nikdo by nepožádal o to, stát se gai’šainem mokřiňana,“ dodávala Melain. „Cizinci nevědí, co je to ji’e’toh.“

Aielanky si vyměnily pohledy. Náhle byly znepokojené. Proč? divila se Egwain. Aha. Pro Aiely nevědět, co je to ji’e’toh, musí být jako neznat slušné způsoby nebo nebýt poctivý. „Mezi námi jsou také čestní muži a ženy,“ řekla Egwain. „Většina z nás je taková. Poznáme, co je správné, a co je špatné.“

„Ovšemže ano,“ zamumlala Bair tónem, který naznačoval, že to není jedno a totéž.

„Poslala jsi mi dopis do Tearu,“ řekla Moirain, „než jsem se tam vůbec dostala. Tvrdila jsi hodně věcí, z nichž některé se ukázaly být pravda. Včetně toho, že se s tebou – musím – dneska sejít tady. Skoro jsi mi rozkazovala. A přesto jsi předtím řekla, jestli přijdu. Kolik z toho, cos napsala, je podle tebe pravda?“

Amys si povzdechla a odložila pohár s vínem, ale byla to Bair, kdo promluvil. „Mnoho není jisté, i pro někoho, kdo chodí ve snu. Amys a Melain jsou nejlepší z nás, a přesto ani ony nevidí všechno, co je, ani všechno, co může být.“

„Přítomnost je mnohem více jasnější než budoucnost dokonce i v Tel’aran’rhiodu,“ vysvětlovala zlatovlasá moudrá. „Co se děje, nebo aspoň co začíná, je vidět mnohem snáz než to, co se teprve stane, nebo může stát. Egwain ani Mata Cauthona jsme vůbec nezahlédly. A byla to jen poloviční šance, že mladý muž, který si říká Rand al’Thor, přijde. Kdyby nepřišel, bylo jasné, že zemře, a Aielové taky. Přesto přišel, a pokud přežije Rhuidean, aspoň někteří z Aielů přežijí také. To víme. Kdybys nepřišla ty, byl by mrtev. Kdyby nepřišel aan’allein, byla bys mrtvá ty. Jestli neprojdeš kruhy –“ Prudce se odmlčela, jako by se kousla do jazyka.

Egwain se napjatě předklonila. Moirain že má vstoupit do Rhuideanu? Ale Aes Sedai si toho nevšímala a Seana rychle promluvila, aby zakryla Melainino uklouznutí.

„Budoucnost není nijak dána. – Ve vzoru vypadá i ta nejjemnější krajka jako hrubá vlněná záplata, nebo zamotaná šňůra. V Tel’aran’rhiodu je možné vidět jisté způsoby, jak bude utkána budoucnost. Nic víc než to.“

Moirain se napila vína. „Starý jazyk se často špatně překládá.“ Egwain na ni zírala. Starý jazyk? A co ty kruhy, ter’angrial? Ale Moirain klidně pokračovala dál. – „Tel’aran’rhiod znamená svět snů, nebo možná neviděný svět. Ale ani jedno není úplně přesné. Je to mnohem složitější. Aan’allein. Jeden muž, ale také Muž, který je celým národem, a dá se to přeložit ještě dvěma či třemi dalšími způsoby. A slova, která jsme převzali do běžného užívání a nikdy jsme nepomysleli na jejich význam ve starém jazyce. Strážci jsou zváni ‚gaidinové‘, což značí ‚bratři bitev‘. Aes Sedai znamená ‚služebníci všech‘. A ‚Aiel‘, ‚Oddaný‘, ve starém jazyce. Ale je to silnější. Naznačuje to přísahu, která vešla do krve. Často jsem uvažovala nad tím, čemu jsou Aielové vlastně oddáni.“ Moudré měly náhle tváře jako ze železa, ale Moirain pokračovala dál. „A ‚Jenn Aielové‘, ‚Skutečně oddaní‘, ale opět silněji. Možná jediní skutečně oddaní‘. Jediní skuteční Aielové?“ Tázavě se na ně podívala, jako by neviděla jejich oči jako z kamene. Žádná z moudrých nepromluvila.

Co to ta Moirain dělá? Egwain nechtěla dopustit, aby jí Aes Sedai zničila naděje na to, že se dozví, co ji moudré mohou naučit. „Amys, mohly bychom si teď promluvit o snění?“

„Večer bude času dost,“ odtušila Amys.

„Ale –“

„Večer, Egwain. Možná jsi Aes Sedai, ale teď se znovu musíš stát žačkou. Zatím ani nesmíš jít spát, kdy budeš chtít, nebo spát dost lehce, abys mohla povědět, cos viděla před probuzením. Až začne slunce zapadat, začnu tě učit.“

Egwain sklonila hlavu a vyhlédla ze stanu. Ze stínu uvnitř byla záře venku, procházející vzduchem chvějícím žárem, až bolestivá. Slunce už stálo v půli cesty k vrcholkům hor.

Moirain se náhle zvedla na kolena, sáhla za sebe a začala si svlékat šaty. „Předpokládám, že musím jít, jako šla Aviendha,“ poznamenala, ale nebyla to otázka.

Bair se tvrdě podívala na Melain a mladší žena vydržela jen chvíli, než sklopila zrak. Seana rezignovaně podotkla: „Neměla jsi to vědět. Ale už se stalo. Změna. Jeden, co není pravé krve, odešel do Rhuideanu, a teď další.“

Moirain se zarazila. „Znamená snad nějaký rozdíl, že to vím?“

„Možná veliký,“ připustila Bair váhavě, „možná žádný. Často vedeme, ale nikdy neříkáme věci rovnou. Když jsme tě viděly v kruzích, pokaždé jsi to byla ty, kdo trval na tom, že půjde, kdo se dožadoval práva, i když nemáš pravou krev. Teď se o tom jedna z nás zmínila dříve. Změny toho, co jsme viděly, se již dějí. Kdo může říci, jaké budou ty další?“

„A co jste viděly, kdybych nešla?“

Baiřina vrásčitá tvář byla zcela bez výrazu, ale ve světle modrých očích se jí objevil soucit. „Už jsme ti toho řekly až moc, Moirain. To, co vidí ten, kdo chodí ve snu, se stane pravděpodobně, ne zcela jistě. Ti, kteří jednají s příliš velkými znalostmi budoucnosti, nevyhnutelně skončí pohromou, ať už díky jistotě, že vědí, co musí přijít, nebo proto, že se to snaží změnit.“

„Je milosrdenstvím kruhů, že vzpomínky vyblednou,“ dodávala Amys. „Žena pár věcí ví – velmi málo – které se stanou, a jiné nepozná, dokud se nemusí rozhodnout, pokud vůbec. Život je plný nejistoty a zápasu, rozhodování a změn. Ta, která ví, jak byl její život vetkán do vzoru, jako by věděla, jak položit vlákno při tkaní koberce, by vedla život jako zvíře. Pokud by se nezbláznila. Lidstvo bylo stvořeno k nejistotě, zápasu, rozhodování a změnám.“

Moirain poslouchala bez toho, aby na ní byla vidět netrpělivost, i když Egwain vytušila, že netrpělivá je. Aes Sedai byla zvyklá poučovat, ne být poučována. Když jí Egwain pomáhala se šaty, Aes Sedai mlčela a nepromluvila, dokud nedřepěla nahá na kraji koberce a nevyhlížela dolů ze svahu směrem k mlhou zahalenému městu dole v údolí. Tehdy pravila: „Nedovolte, aby mě Lan sledoval. Jestli mě uvidí, tak to zkusí.“

„Stane se, jak se má stát,“ opáčila Bair. Její slabý hlas teď zněl chladně a s konečnou platností.

Moirain po chvíli neochotně kývla a vyklouzla ze stanu do žáru panujícího venku. Okamžitě se rozběhla, bosá, dolů rozpálenou horou.

Egwain se zamračila. Rand a Mat, Aviendha a nyní Moirain, všichni jdou do Rhuideanu. „Přežije to? Zdálo se vám o tom, tak to musíte vědět.“

„Existují místa, kam se v Tel’aran’rhiodu vstoupit nedá,“ poučila ji Seana. „Rhuidean. Ogierská država. Pár dalších. Co se stane tam, je očím toho, kdo chodí ve snu, skryto.“

To nebyla odpověď – mohly vidět, jestli Moirain z Rhuideanu vyjde – ale bylo jasné, že víc jí toho neřeknou. „No dobře. Mám jít taky?“ Představa toho, co by ji čekalo v kruzích, ji nijak netěšila.

Bylo by to jako být znovu povýšena mezi přijaté novicky. Ale když šli všichni ostatní...

„Nebuď hloupá,“ napomenula ji důrazně Amys.

„Nic z takového jsme pro tebe neviděly,“ připojila Bair mírnějším tónem. „Tebe jsme vlastně vůbec neviděly.“

„A jestli požádáš, já souhlas nedám,“ pokračovala Amys. „Pro souhlas je třeba čtyř, a já souhlasit nebudu. Ty jsi tu, aby ses naučila chodit ve snech.“

„V tom případě,“ prohlásila Egwain a opřela se o polštář, „mě uč. Musí přece být něco, čím můžeš začít dřív, než slunce zapadne.“

Melain se na ni zamračila, ale Bair se suše uchichtla. „Je stejně dychtivá jako netrpělivá, stejně jako ty, když ses rozhodla učit, Amys.“

Amys kývla. „Doufám, že dokáže svou dychtivost udržet na uzdě a přestane být netrpělivá, už kvůli ní samé. Poslouchej mě dobře, Egwain. I když to bude tvrdé, musíš zapomenout, že jsi Aes Sedai, jestli se máš něčemu naučit. Musíš poslouchat, nezapomeň, a udělat, co se ti řekne. A nade všechno nesmíš do Tel’aran’rhiodu vstoupit dřív, než ti některá z nás řekne, že smíš. Přijímáš to?“

Nebude těžké zapomenout, že je Aes Sedai, když není. A ten zbytek zněl stejně hrozivě jako stát se znovu novickou. „Přijímám.“ Doufala, že to neznělo pochybovačně.

„Dobrá,“ řekla Bair. „Teď ti povím něco o chození ve snu a Tel’aran’rhiodu. Jen všeobecně. Až skončím, zopakuješ mi, co jsem říkala. Jestli nedokážeš vyjmenovat všechny důležité body, budeš dneska večer drhnout hrnce místo gai’šainů. Jestli máš tak špatnou paměť, že nedokážeš zopakovat, co jsem říkala, když ti to zopakuju... No, o tom si promluvíme, až na to dojde. Poslyš.

Tel’aran’rhiodu se může dotknout skoro každý, ale jen pár lidí do něj může skutečně vstoupit. Ze všech moudrých jen my čtyři můžeme chodit ve snech, a vaše Věž neměla nikoho, kdo by chodil ve snech, už skoro pět set let. Není to otázka jediné síly, i když si to Aes Sedai myslí. Já nemůžu usměrňovat a Seana taky ne, přesto však dokážeme chodit ve snu stejně jako Amys a Melain. Mnoho lidí se ve spánku o svět snů otře. Protože se o něj jenom otřou, probudí se jen s odřeninami a bolením tam, kde by měli mít polámané kosti a smrtelné rány. Ten, kdo chodí ve snech, vstoupí do snu plně, proto jsou po probuzení jeho zranění skutečná. Pro někoho, kdo je plně ve snu, ať v něm umí chodit či nikoliv, je smrt tam i tady. Vstoupit do snu příliš však znamená ztratit spojení s tělem. Pak není cesty zpátky a tělo zahyne. Říká se, že kdysi existovali tací, kteří mohli do snu vstoupit i tělesně a už nebýt v tomto světě. To bylo špatné, protože páchali zlo. O to se nikdy nesmíš pokusit, protože pak ztratíš jistou část toho, co z tebe činí lidskou bytost. Musíš se naučit vstoupit do Tel’aran’rhiodu tehdy, když chceš ty, a tak plně, jak chceš ty. Musíš se naučit vyhledat to, co vyhledat potřebuješ, a rozluštit to, co uvidíš, vstoupit do snů jiných, kteří jsou blízko, abys mohla napomoci léčení, a poznat ty, kdo jsou natolik plně ve snu, aby ti mohli ublížit...“

Egwain napjatě poslouchala. Fascinovalo ji to, naznačovalo to věci, o nichž ani netušila, že jsou možné, ale kromě toho také rozhodně nechtěla drhnout hrnce. Připadalo jí to nespravedlivé. Ať už museli Rand, Mat a ostatní čelit v Rhuideanu čemukoliv, rozhodně tam neskončí u drhnutí hrnců. A já s tím souhlasila! Prostě to nebylo spravedlivé. Ale také pochybovala, že měli nějakou naději vyhnout se Rhuideanu, stejně jako ona neměla naději vyhnout se těmto ženám.