Stín se šíří

37 Stojna Imre

Slunce bylo pořád kus nad zubatými horami na západním obzoru, když Rhuark řekl, že Stojna Imre, místo, kde se hodlal utábořit na dnešní noc, je jen asi míli daleko.

„Proč se zastavujeme už teď?“ chtěl vědět Rand. „Zbývají ještě hodiny světla.“

Tentokrát to byla Aviendha, kráčející po Jeade’enově druhém boku, než šel náčelník kmene, kdo odpověděl, a zase tím opovržlivým tónem, který Rand očekával. „U Stojny Imre je voda. Je to nejlepší tábor poblíž vody, když je k tomu příležitost.“

„A vozy formanů už příliš daleko nedojedou,“ dodal Rhuark. „Až se prodlouží stíny, musejí se zastavit, jinak se jim začnou lámat kola a mulám nohy. Nehodlám je nechat za sebou. Nemůžu postrádat nikoho, aby na ně dohlédl, a Couladin může.“

Rand se otočil v sedle. Obklopeny nyní jindskými Duadhe Mahdi’in, Hledači vody, se vozy těžce propracovávaly kupředu o pár set kroků stranou, poskakovaly na nerovné cestě a zvedaly za sebou oblaka žlutého prachu. Většina žlebů byla příliš hluboká či s příliš sráznými stěnami, takže je vozkové museli postupně objíždět, a kolona se tudíž kroutila jako opilý had. Od této zvlněné řady sem přilétaly hlasité kletby, a většina dávala za to všechno vinu mulám. Kadere a Keille byli stále uvnitř svých bíle pomalovaných vozů.

„Ne,“ řekl Rand, „to bys určitě nechtěl.“ Tiše se proti své vůli zasmál.

Mat se na něj divně díval zpod široké krempy svého nového klobouku. Rand se usmál, jak doufal, uklidňujícím způsobem, ale Matův výraz se nezměnil. Bude se o sebe muset postarat sám, pomyslel si Rand. Teď se toho děje příliš mnoho najednou.

Když už byl u toho, jak se postarat o sebe, uvědomil si, že si ho Aviendha prohlíží, s loktuší ovinutou kolem hlavy, až připomínala šufu. Znovu se narovnal. Moirain jí možná řekla, že ho má chlácholit, ale Rand měl dojem, že ta žena čeká, jak ho uvidí spadnout. Nepochybně by jí to připadalo veselé, vzhledem k tomu, jaký měli Aielové smysl pro humor. Rand by si byl velice rád myslel, že jí je pouze proti mysli, že ji nacpaly do šatů a poslaly ji, aby ho sledovala, ale to, jak se jí leskly oči, bylo příliš osobní.

Pro jednou ho Moirain a moudré nepozorovaly. Moirain a Egwain, v polovině cesty mezi Jindy a Shaidy, rozmlouvaly s Amys a ostatními. Všech šest žen se dívalo na něco, co držela Aes Sedai v rukou. Zachytilo to světlo zapadajícího slunce a zatřpytilo se to jako drahokam. Ženy se rozhodně tvářily soustředěně, jako když malá děvčátka dostanou nějakou drahou cetku. Lan jel vzadu mezi gai’šainy a soumary, jako by ho poslaly pryč.

Ta scéna Randa zneklidnila. Byl zvyklý, že je ve středu jejich pozornosti. Co těm ženským mohlo připadat zajímavější? Určitě nic, z čeho by měl radost, ne když to zajímalo Moirain, a k tomu ještě Amys a ostatní. Všechny s ním měly své plány. Egwain byla jediná z nich, které opravdu věřil. Světlo, doufám, že jí pořád můžu věřit. Když z úkrytu vyrazí kanec, jsi tu jen ty a tvůj oštěp. Tentokrát byl jeho smích trochu příliš hořký.

„Tobě připadá Trojí země zábavná, Rande al’Thore?“ Aviendžin úsměv byl jen záblesk bílých zubů. „Směj se, dokud ještě můžeš, mokřiňane. Až tě tato země začne lámat, bude to vhodný trest za to, jak se chováš k Elain.“

Proč to ta ženská nenechá být? „Neprokazuješ nejmenší úctu k Draku Znovuzrozenému,“ vyštěkl, „ale trochu bys jí mohla mít pro Car’a’carna.“

Rhuark se zachechtal. „Náčelník kmene není jako mokřinský král, Rande, stejně jako Car’a’carn. Je tu úcta – i když jí ženy obvykle prokazují tak málo, kolik jim projde – ale s náčelníkem může mluvit každý.“ Přesto se zamračil na ženu na druhé straně Randova koně. „Někteří však posouvají hranice cti.“

Aviendha musela poznat, že poslední slova jsou určena pro její uši. Obličej jí ztuhl. Kráčela dál mlčky a ruce měla zaťaté v pěst.

Objevila se dvojice Děv, které byly na výzvědách. Vracely se plným tryskem. Očividně nepatřily k sobě. Jedna zamířila rovnou k Shaidům, druhá k Jindům. Rand ji poznal, byla to plavovláska jménem Adelin, hezká, ale s tvrdou tváří a jizvou, která tvořila tenkou bílou čáru na opálené tváři. Byla jednou z těch, které byly v Kameni, i když byla starší než většina Děv tam, asi o deset let starší než on. Rychlý pohled, který vrhla na Aviendhu, než se zařadila vedle Rhuarka, byl stejnou měrou zvědavý i soucitný, až Randovi naskočila husí kůže. Jeho společnost přece nebyla tak odporná. Jeho si však Adelin vůbec nevšímala.

„U Stojny Imre jsou potíže,“ sdělila Rhuarkovi a mluvila rychle a slova jen odsekávala. „Není tam nikoho vidět. Držely jsme se v úkrytu a nepřiblížily se.“

„Dobrá,“ odpověděl Rhuark. „Oznam to moudrým.“ Nevědomky potěžkal oštěpy a počkal na hlavní oddíl Jindů. Aviendha si pro sebe cosi zamumlala a vyhrnula si sukně. Zřejmě se hodlala připojit k náčelníkovi.

„Myslím, že ty už to vědí,“ poznamenal Mat, když Adelin vyrazila k oddílu moudrých.

Z podráždění žen kolem Moirain Rand usoudil, že má Mat pravdu. Všechny zřejmě mluvily najednou. Egwain si stínila oči a dívala se buď na Adelin, nebo na něj. Druhou ruku měla položenou na rtech. Jak se to dozvěděly, byla hádanka, kterou bude muset rozřešit později.

„Jaké potíže by to mohly být?“ zeptal se Rand Aviendhy. Ta si jen stále cosi bručela pro sebe a neodpověděla. „Aviendho? Jaké potíže?“ Nic. „Světlo tě spal, ženská, nemůžeš mi odpovědět aspoň na prostou otázku? Jaké potíže?“

Aielanka zrudla, ale odpověděla vyrovnaným hlasem. „Nejspíš to bude nájezd na kozy a ovce. Obojí se může pást u Imre, ale spíš to budou kozy, kvůli vodě. Asi to budou Chareenové, klan Bílá hora nebo Jarra. Ti jsou nejblíž. Nebo by to mohl být některý z goshienských klanů. Tomanelle jsou příliš daleko. Aspoň myslím.“

„Dojde k boji?“ Sáhl pro saidín. Zaplavil ho sladký proud jediné síly. Unikala z něj páchnoucí špína a z každého póru mu vyrazil pot. „Aviendho?“

„Ne. Adelin by byla řekla, kdyby byli nájezdníci ještě na místě. Stádo a gai’šainové teď už budou na míle daleko. Nemůžeme ale získat stádo zpátky, protože musíme provázet tebe.“

Randa napadlo, proč se nezmínila o tom, že znovu získají zpátky zajatce, gai’šainy, ale neuvažoval o tom moc dlouho. Námaha, jak se snažil udržet zpříma, zatímco se držel saidínu, nezhroutit se a nenechat se smést tím proudem, mu moc času na přemýšlení nenechávala.

Rhuark a Jindové už se hnali kupředu a halili si tváře. Rand je následoval pomaleji. Aviendha se na něj netrpělivě mračila, ale on nechával jít Jeade’ena jen rychlým krokem. Nehodlal nacválat do něčí pasti. Aspoň že Mat nikam nespěchal. Váhal a díval se na formanské vozy, než pobídl Oka do klusu. Rand se na vozy ani nepodíval.

Shaidové se opozdili, zpomalili, dokud se moudré znovu nevydaly na cestu. Ovšem. Toto bylo území Taardadů. Couladinovi nezáleželo na tom, jestli sem někdo podnikl nějaký nájezd. Rand doufal, že náčelníci kmenů se v Alcair Dalu shromáždí co nejrychleji. Jak mohl sjednotit lidi, kteří spolu zřejmě neustále vedli boje? To teď byla nejmenší z jeho starostí.

Když se konečně objevila na dohled Stojna Imre, bylo to velké překvapení. Několik daleko od sebe roztroušených stádeček dlouhosrstých bílých koz se páslo trsech tuhé trávy a dokonce i na listí trnitých keřů. Nejdřív si nevšiml hrubé kamenné budovy stojící u paty vysoké homole. Hrubé kameny dokonale splývaly s pozadím a na hlínou pokryté střeše se dokonce uchytilo několik trnitých keřů. Budova nebyla příliš velká, místo oken měla úzké střílny, a Rand viděl jen jediné dveře. Po chvíli zahlédl další stavení, o nic větší než první, vtlačené na římsu asi o dvacet kroků výš. K římse a dál nahoru vedla od kamenného domu u paty hluboká proláklina. Nebyla vidět žádná cesta vedoucí k oné římse.

Rhuark stál odkrytý asi čtyři sta kroků od homole. Závoj měl dole. Byl jediný Jindo v dohledu. To však neznamenalo, že tu někde nejsou. Rand přitáhl otěže vedle Rhuarka a sesedl. Náčelník kmene si dál prohlížel kamenné budovy.

„Kozy,“ řekla Aviendha a znělo to znepokojeně. „Nájezdníci by za sebou žádné kozy nenechali. Většina jich je pryč, ale skoro to vypadá, jako by nechali stádo jen tak potulovat.“

„Už pár dní,“ souhlasil Rhuark, aniž odtrhl zrak od budov, Jinak by jich zůstalo víc. Proč nikdo nevychází ven? Měli by přece vidět můj obličej a poznat mě.“ Vykročil kupředu a nic nenamítal, když se k němu Rand připojil veda Jeade’ena za sebou. Aviendha měla ruku položenou na rukojeti nože a Mat, jedoucí za ní, nesl svůj černý oštěp, jako by čekal, že ho bude potřebovat.

Dveře byly z hrubě přitesaného dřeva, sbité z krátkých úzkých desek. Některé kusy pevného dřeva byly přeražené, prosekané sekerou. Rhuark chvíli váhal, než do dveří strčil a otevřel je. Jen se dovnitř podíval a hned se začal rozhlížet po okolní krajině.

Rand strčil dovnitř hlavu. Nikdo tam nebyl. Vnitřek, osvětlený jen světlem, které sem pronikalo střílnami, tvořila jediná místnost a očividně nebyla určená k bydlení, jen místem, kde se mohli pasáci ukrýt a bránit v případě napadení. Nebyl tu žádný nábytek, žádné stoly ani židle. Pod očazenou dírou ve stropě bylo zvýšené otevřené ohniště. V široké štěrbině vzadu byly v šedé skále vytesány schody. Panoval tu hrozný nepořádek. Pokrývky, slamníky i hrnce se válely rozházené po kamenné podlaze mezi rozřezanými polštáři a čalouny. Všude byla rozlitá nějaká tekutina, dokonce i po stropě, po zaschnutí černá.

Když si Rand uvědomil, co to je, uskočil zpátky a do rukou mu vlétl s pomocí jediné síly ukutý meč dřív, než na něj jen pomyslel. Krev. Tolik krve. Tady došlo k vraždění, nejsurovějšímu, jaké si uměl představit. Venku se kromě koz nic nehýbalo.

Aviendha vycouvala, jak nejrychleji dokázala. „Kdo?“ chtěla vědět nevěřícně a velké modrozelené oči se jí naplnily vztekem. „Kdo to udělal? Kde jsou mrtví?“

„Trolloci,“ zamumlal Mat. „Mně to připadá jako práce trolloků.“

Aviendha si opovržlivě odfrkla. „Trolloci nepřicházejí do Trojí země, mokřiňane. Rozhodně se nedostanou dál než na pár mil od Morny, a i to jen zřídka. Slyšela jsem, že Trojí zemi nazývají Zemí umírání. To my lovíme trolloky, mokřiňane, ne oni nás.“

Nikde se nic nehýbalo. Rand propustil meč a odstrčil od sebe saidín. Bylo to těžké. Sladkost jediné síly téměř přemáhala odpornou špínu, čiré vzrušení téměř stačilo, že mu na tom nezáleželo. Mat měl pravdu, ať už Aviendha říkala cokoliv, ale krev byla stará, trolloci dávno zmizeli. Trolloci v Pustině, v místě, kam přišel.

Nebyl tak hloupý, aby to považoval za shodu okolností. Ale jestli si myslí, že jsem, tak možná budou neopatrní.

Rhuark dal Jindům znamení, aby přišli blíž – zvedali se, jako by vstávali přímo ze země – a o chvíli později se objevili i ostatní, Shaidové, formanské vozy i oddíl moudrých. Zpráva o nálezu se rychle rozšířila a napětí mezi Aiely bylo téměř hmatatelné. Pohybovali se, jako by čekali náhlý útok, možná od druhého kmene. Všemi směry se rozvinuli zvědové. Vozkové začali vypřahat muly a trhaně se kolem sebe rozhlíželi. Zřejmě byli připraveni vrhnout se pod vozy při prvním výkřiku.

Na okamžik se to tu hemžilo jako v mraveništi. Rhuark zajistil, že formani seřadili své vozy na okraji jindského tábora. Couladin se zlobně mračil, protože to znamenalo, že Shaidové, kteří chtěli obchodovat, museli přijít za Jindy, ale nehádal se. Možná i on nakonec pochopil, že by to teď vedlo k tanci s oštěpy. Shaidové své stany postavili asi o čtvrt míle dál, s moudrými, jako obvykle, mezi oběma tábory. Moudré prohlédly vnitřek budovy, stejně jako Moirain s Lanem, ale pokud došly k nějakému závěru, nikomu ho nesdělily.

Voda u Stojny Imre byla, jak se ukázalo, jen maličký pramínek v puklině, napájející hluboké jezírko zhruba kruhového tvaru – Rhuark to nazýval cisternou – asi dvě stě kroků v průměru. Pro pasáky to stačilo, i Jindům k naplnění některých měchů na vodu. Žádný ze Shaidů se ani nepřiblížil. Na taardadském území měli první nárok na vodu Jindové. Zdálo se, že kozy získávají všechnu vláhu čistě jen ze silných listů trnitých keřů. Rhuark Randa ujistil, že na příští zastávce bude mnohem víc vody.

Když vozkové vypřahali spřežení a vytahovali z vozů vědra, Kadere se postaral o menší překvapení. Když vylezl ze svého vozu, doprovázela ho mladá, tmavovlasá žena v červeném hedvábném rouše a červených sametových střevíčcích, vhodnějších do paláce než do Pustiny. Průsvitný červený šátek omotaný kolem hlavy skoro jako šufa a závoj neznamenaly žádnou ochranu před sluncem a zcela jistě nijak nezakrývaly její krásný srdcovitý obličej. Žena, držící se pevně formanovy silné paže, se kymácela vzrušením, když ji muž vedl, aby se mohla podívat na zakrvácenou místnost. Moirain a ostatní odešly k místu, kde gai’šainové stavěli stany moudrých. Když dvojice vyšla z domu, mladá žena se lehce otřásala. Rand si byl jist, že to předstírá, stejně jako si byl jist, že požádala, aby se mohla podívat na tu řeznickou práci. Odpor však předváděla jen asi dvě vteřiny, a pak se začala se zájmem rozhlížet po Aielech.

Randovi se zdálo, že on je jednou z těch věcí, které chce vidět. Kadere ji už zřejmě chtěl odvést zpátky do vozu, ale ona ho místo toho navedla k Randovi, a za mlhovinovým závojem bylo jasně vidět její plné rty zvednuté ve svůdném úsměvu. „Hadnan mi o tobě vyprávěl,“ řekla zastřeným hlasem. Možná se věšela na formana, ale její tmavé oči odvážně přejížděly Randa. „Ty jsi ten, o kom Aielové mluví. Ten, kdo přichází s úsvitem.“ Z druhého vozu vystoupila Keille a kejklíř a stáli spolu opodál a dívali se.

„Zdá se, že jsem,“ odtušil Rand.

„Zvláštní.“ Její úsměv byl náhle šelmovský. „Myslela jsem, že budeš hezčí.“ Poplácala Kadereho po tváři a povzdechla si. „Tohle strašné horko je tak únavné. Nezdrž se dlouho.“

Kadere nepromluvil, dokud se nevyšplhala po schůdcích zpátky do vozu. Místo klobouku teď měl na hlavě uvázaný velký bílý šátek, jehož konce mu visely na krk. „Musíš Isendru omluvit, dobrý muži. Ona je... občas příliš přímá.“ Jeho hlas měl Randa udobřit, ale oči toho muže patřily dravému ptáku. Zaváhal a pak pokračoval. „Slyšel jsem i další věci. Slyšel jsem, žes ze Srdce Kamene vynesl Callandor.“

Jeho oči se za celou dobu nezměnily. Pokud věděl o Callandoru, musel taky vědět, že Rand je Drak Znovuzrozený, že vládne jedinou silou. A jeho oči se vůbec nezměnily. Byl to nebezpečný člověk. „Slyšel jsem, jak se povídá,“ řekl mu Rand, „že by člověk neměl věřit ničemu, co uslyší, a jen polovině toho, co uvidí.“

„Velice moudrý pravidlo,“ řekl Kadere po chvíli. „Přesto, aby něčeho dosáhl, musí člověk něčemu věřit. Víra a znalosti dláždí cestu k velikosti. Musíš mě omluvit, dobrý muži. Isendra není zrovna trpělivá žena. Třeba budeme mít jinou příležitost si promluvit.“

Než však udělal tři kroky, pronesla Aviendha tichým, tvrdým hlasem: „Ty patříš Elain, Rande al’Thore. To takhle civíš na každou ženu, která ti přijde na oči, nebo jenom na ty, které jsou polonahé? Kdybych si svlékla šaty, civěl bys tak i na mě? Ty patříš Elain!“

Rand úplně zapomněl, že tu je. „Já nepatřím nikomu, Aviendho. Elain? Ona se zřejmě nedokáže rozhodnout ani ohledně toho, co si o mně myslí.“

„Elain ti položila srdce k nohám, Rande al’Thore. Jestli ti to jasně neukázala v Tearském Kameni, copak ti její dva dopisy neřekly, co cítí? Ty jsou její a nikoho jiného.“

Rand rozhodil rukama a odešel od ní. Aspoň to zkusil. Ona šla těsně za ním, znechucený stín ve sluneční záři.

Meče. Aielové možná naprosto zapomněli, proč nenosí meče, ale rozhodně jimi zcela opovrhovali. Meče by ji mohly přimět, aby odešla. Zašel potom do tábora moudrých, kde vyhledal Lana, a požádal ho, aby na něj dohlédl, až bude cvičit. Bair byla jediná ze čtyř moudrých v dohledu a mrak ještě prohloubil vrásky na její tváři. Egwain nebyla nikde poblíž a Moirain nosila klid jako masku, tmavé oči měla chladné. Rand nepoznal, jestli to schvaluje či nikoliv.

Rand se však nehodlal dotknout Aielů, a tak se s Lanem vydali mezi stany moudrých a stany Jindů. Rand použil jeden ze cvičných mečů, které Lan vezl s sebou, svazek volně svázaných prutů místo čepele. Meč však byl správně těžký i vyvážený, a Rand se mohl zapomenout v plavných pohybech, kdy jako tanečník přecházel od jedné figury k druhé. Cvičný meč jako by mu v rukou ožil, jako by byl jeho částí. Obvykle tomu tak bylo. Dnes však bylo na obloze slunce jako otevřená pec a vysávalo z něj pot i sílu. Aviendha si dřepla stranou, rukama si objala kolena přitažená k hrudi a civěla na něj.

Nakonec, lapaje po dechu, Rand svěsil ruce.

„Přestal ses soustředit,“ pravil mu Lan. „Musíš se soustředit, i kdyby se ti svaly změnily ve vodu. Přestaneš se soustředit, a to bude den, kdy zemřeš. A bude to nejspíš nějaký sedláček, který poprvé drží v rukou meč, kdo to dokáže.“ Náhle se usmál, díky čemuž jeho jinak kamenný obličej vypadal zvláštně.

„Ano. No, já už nejsem žádný sedláček, že?“ Měli teď obecenstvo, i když v dálce. Na okraji jak jindského, tak shaidského tábora stáli Aielové. Mezi Jindy stála mohutná Keille zabalená ve smetanovém hedvábí, s kejklířem v plášti z barevných záplat po boku. Kterého si vybral? Nechtěl, aby si někdo z nich všiml, že je pozoruje. „Jak bojují Aielové, Lane?“

„Tvrdě,“ odtušil suše strážce. „Nikdy se nepřestávají soustředit. Podívej se sem.“ Mečem načrtl do spečené hlíny kruh a šipky. „Aielové mění taktiku podle okolností, ale jednu mají zvláště v oblibě. Postupují ve dvou zástupech rozdělených na čtvrtiny. Když se střetnou s nepřítelem, první čtvrtina spěchá dopředu, aby ho přiměla zůstat na místě. Druhá a třetí čtvrtina ho obejdou z obou stran a zaútočí na křídla a zadek. Poslední čtvrtina čeká v záloze a často se na boj ani nedívá, kromě velitele. Když se objeví slabost – mezera, cokoliv – záloha zaútočí tam. Konec!“ Zabodl meč do kruhu již proraženého šipkami.

„A jak se proti tomu dá bránit?“ vyzvídal Rand.

„Těžko. Když se poprvé střetnete – Aiely nezahlédneš dřív, než zaútočí, pokud nemáš štěstí – okamžitě vyšli dopředu jízdu, aby prorazila, nebo aspoň zpomalila jejich útočící křídla. Když udržíš většinu oddílu vzadu a odrazíš zadržovací útok, tak se můžeš postupně obrátit proti ostatním a porazit je taky.“

„Proč se chceš učit, jak porazit Aiely?“ vybuchla Aviendha. „Copak nejsi Ten, kdo přichází s úsvitem, který nás má připoutat k sobě a navrátit nám bývalou slávu? Kromě toho, jestli chceš vědět, jak porazit Aiely, tak se zeptej Aielů, ne nějakého mokřiňana. Jeho způsob nebude fungovat.“

„U Hraničářů to občas zafungovalo docela dobře.“ Rhuarkovy měkké boty nadělaly na ztvrdlé hlíně jen málo hluku. Náčelník měl pod paží měch s vodou. „Když někdo utrpí zklamání, vždycky to špatně snáší, Aviendho, ale i špatná nálada má své meze. Vzdala ses oštěpu kvůli závazkům ke svému lidu a krvi. Jednoho dne určitě přiměješ náčelníka kmene, aby dělal, co chceš ty, místo toho, co chce on, ale i když místo toho budeš moudrou v té nejmenší držbě nejmenšího kmene Taardadů, ty závazky platí a vyrválem jim čelit nemůžeš.“

Moudrá. Rand se cítil jako hlupák. Ovšem, proto přece šla do Rhuideanu. Ale on by si nikdy nebyl pomyslel, že se Aviendha vzdá oštěpu. Nicméně to však vysvětlovalo, proč ji poslaly, aby ho špehovala. Náhle ho napadlo, jestli může usměrňovat. Zdálo se, že Min je jediná žena, s níž se od Jarnic potkal, která to neumí.

Rhuark Randovi hodil šplouchající měch. Vlažná voda Randovi klouzala do hrdla jako chlazené víno. Snažil se jí příliš nevylít na tvář, aby jí neplýtval, ale bylo to těžké.

„Myslel jsem, že by ses třeba chtěl naučit zacházet s oštěpem,“ řekl Rhuark, když Rand konečně odložil poloprázdný měch. Rand si poprvé uvědomil, že kmenový náčelník nese jen dva oštěpy a dva puklíře. Oštěpy však nebyly cvičné, pokud vůbec Aielové něco takového měli, a oba byly zakončeny dvěma dlaněmi ostré oceli.

Ať ocel nebo dřevo, jeho svaly volaly po odpočinku. Ze všeho nejvíc se chtěl posadit nebo si třeba lehnout. Keille a kejklíř byli pryč, ale Aielové z obou táboru je stále pozorovali. Viděli ho cvičit s opovrhovaným mečem, i když jen dřevěným. Byli to jeho lidé. Neznal je, ale byli jeho, a to více způsoby. Aviendha ho také stále sledovala a zlostně se mračila, jako by mu dávala vinu za to, že ji Rhuark usadil. Ne že by samozřejmě měla něco společného s jeho rozhodnutím. Jindové a Shaidové se dívali, a to rozhodlo.

„Ta hora je občas odporně těžká,“ povzdechl si a vzal si od Rhuarka oštěp a puklíř. „Kdy máš vůbec šanci ji na chvíli odložit?“

„Když zemřeš,“ odpověděl Lan prostě.

Rand přinutil své nohy k pohybu – a snažil se nevšímat si Aviendhy – a připravil se na Rhuarka. Zatím ještě nehodlal zemřít. Ještě dlouhou, velice dlouhou dobu.

Mat se opíral o vysoké kolo ve stínu jednoho z formanských vozů a občas mrkl na řadu Jindů pozorujících Randa. Teď viděl jen jejich záda. Ten muž byl úplný hlupák, když tak poskakoval v tom horku. Každý rozumný muž by si našel nějakou ochranu před sluncem a něco k pití. Mat si ve stínu poposedl, zadíval se na pohár piva, který koupil od jednoho z vozků, a zamračil se. Pivo prostě nechutnalo správně, když bylo teplé jako polívka. Alespoň bylo mokré. Jediná věc, kterou ještě koupil, kromě klobouku, byla fajfka s krátkou troubelí se stříbrem okovanou hlavičkou, kterou teď měl strčenou v kapse kabátce spolu s váčkem na tabák. Neměl však náladu na obchod. Pokud by se nejednalo o cestu ven z Pustiny, což bylo zboží, které v této chvíli vozy formanů zřejmě nenabízely.

Obchod však kvetl, i když ne v pivu. Aielům teplota nápoje nevadila, ale zřejmě ho považovali za příliš slabý. Většinou to byli Jindové, ale z druhého tábora sem bez ustání proudili Shaidové. Couladin a Kadere dali na dlouhou dobu hlavy dohromady, i když se zřejmě nijak nedohodli, protože Couladin odešel s prázdnýma rukama. Kaderemu se však nejspíš nelíbilo, že neuskutečnil obchod, protože za Couladinem upíral své jestřábí oči, a Jindo, který chtěl obchodovat, na něj musel třikrát promluvit, než si ho forman všiml.

Aielové neměli mnoho mincí, ale formani a jejich lidé ochotně přijímali stříbrné misky či zlaté sošky a drahé závěsy naloupené v Tearu. Aielové také měli váčky plné zlatých a stříbrných valounků, což Mata přimělo zvýšit pozornost. Ale Aiel, který prohrál v kostkách, mohl docela dobře sáhnout po oštěpech. Mata napadlo, kde mají doly. Kde mohl najít zlato jeden člověk, mohl i druhý. Nejspíš to ale znamenalo spoustu práce, takové kutání zlata. Mat se zhluboka napil teplého piva a znovu se opřel o kolo vozu.

Co se prodávalo a co ne a za jakou cenu, bylo zajímavé. Aielové nebyli žádní prosťáčci, aby vyměnili takovou zlatou solničku třeba za štůček látky. Znali cenu věcí a tvrdě smlouvali, i když měli vlastní požadavky. Knihy byly vyprodány téměř vmžiku. Nechtěl je sice každý, ale ti, kdo je kupovali, vzali všechny, co byly na vozech, do poslední. Krajky a samet zmizely, jakmile byly předvedeny, za ohromující množství stříbra a zlata, a stužky za skoro stejnou cenu, ale nejjemnější hedvábí zůstalo ležet. Mat vyslechl jednoho Shaida, jak Kaderemu říká, že hedvábí je levnější na východních trzích. Mohutně stavěný vozka s přeraženým nosem se snažil umluvit jednu jindskou Děvu na náramek z vyřezávané slonoviny. Ona vytáhla jiný, širší a tlustší, neméně vyřezávaný, z váčku a nabídla mu, že se s ním bude o oba přetlačovat. Vozka chvíli váhal, než odmítl, z čehož Mat usoudil, že je ještě hloupější, než vypadal. Jehly a špendlíky šly na dračku, ale hrnce a většina nožů si vysloužily jen opovržlivý úšklebek. Aielští kováři odváděli lepší práci. Vyměňovalo se všechno, od fiól s voňavkami a koupacími solemi po lahvice s kořalkou. Za víno a kořalku se dobře platilo. Mata překvapilo, když slyšel, jak Heirn žádá dvouříčský tabák. Formani žádný neměli.

Jeden z vozků se neúspěšně snažil Aiely zaujmout těžkou, zlatem vykládanou kuší. Kuše však padla do oka Matovi, se všemi těmi vykládanými zlatými lvy, kteří měli místo očí něco, co zřejmě měly být rubíny. Byť malé, pořád to byly rubíny. Ovšem dobrý dvouříčský luk vyslal do vzduchu šest šípů, zatímco kušištník stále ještě točil klikou a natahoval tětivu k druhému výstřelu. Ale takhle velká kuše musela mít větší dostřel, dobře o sto kroků. Když dva muži nedělali nic jiného, než že drželi kuši se šipkou na místě v rukou každého z kušištníků, a statní pikynýři zadržovali jízdu...

Mat sebou škubl a znovu se opřel hlavou o paprsky kola. Už se to stalo zase. Musel se dostat z Pustiny, daleko od Moirain, daleko od všech Aes Sedai. Možná by se mohl na chvíli vrátit domů. Možná by se tam mohl dostat včas, aby pomohl vyřešit ty potíže s bělokabátníky. Na to není moc velká naděje, leda bych použil ty zatracené Cesty nebo jiný zatracený Portálový kámen. To by však jeho problémy stejně nevyřešilo. Například v Emondově Roli neznali odpovědi na to, co ti hadí lidé mysleli ohledně svatby s dcerou Devíti měsíců nebo umírání a novém životě. Nebo o Rhuideanu.

Přes kabátec nahmatal medailonek se stříbrnou liščí hlavou, který mu opět visel na krku. Zorničku liščího oka tvořil maličký kroužek, uprostřed rozdělený vlnovkou, jehož jedna polovina byla vyleštěná, až zářila, a druhá matná. Prastarý symbol Aes Sedai z doby před Rozbitím světa. Sebral oštěp s černým toporem a čepelí meče označenou na hrotu dvěma krkavci, který měl opřený vedle sebe o kolo, a položil si ho na kolena. Další práce Aes Sedai. Rhuidean mu také nepřinesl žádné odpovědi, jen další otázky a...

Před Rhuideanem měl děravou paměť. Když tehdy pátral ve své paměti, dokázal si vzpomenout jen na to, jak ráno vstupuje do dveří a večer vychází, ale na nic mezi tím. Teď si vzpomínal i na to, všechny díry byly zaplněné. Bylo to, jako by byl bdělý a zároveň snil. Nebo něco velice podobného. Bylo to, jako by si vzpomínal na tance a bitvy a ulice a města, které ve skutečnosti nikdy neviděl, o nichž si ani nebyl jist, zda skutečně existují, jako stovka útržků vzpomínek od stovky různých lidí. Lepší možná bylo na ně myslet jako na sny – o trochu lepší – a přesto si jimi byl tak jist, jako tím, co si skutečně pamatoval. Nejčastější byly vzpomínky na bitvy, a občas se k němu přikradly, jako nedávno ta s kuší. Občas se přistihl, jak hledí na kus země a plánuje, jak tu přichystat léčku nebo se proti léčce chránit, či jak rozestavit vojsko k bitvě. Bylo to šílené.

Bez dívání objížděl prstem rozevlátý nápis vyřezaný do ratiště oštěpu. Dokázal ho teď přečíst stejně snadno jako knihu, i když mu trvalo celou cestu zpátky k Chaendaeru, než si to uvědomil. Rand neříkal nic, ale Mat vytušil, že se prozradil tam, v Rhuideanu. Teď Mat znal starý jazyk, který vytanul celý z těch snů. Světlo, co mi to udělali?

„Sa souvraya niende misain ye,“ pronesl nahlas. „Jsem ztracený ve své vlastní mysli.“

„Učenec, pro tento den a věk.“

Mat vzhlédl a zjistil, že na něj tmavýma, hluboko zapadlýma očima hledí kejklíř. Chlapík to byl vyšší než většina ostatních, byl zhruba ve středních letech a nejspíš by přitahoval ženy, kdyby však podivným, nejistým způsobem nenakláněl hlavu, jako by se na vás snažil dívat úkosem.

„Jen něco, co jsem kdysi slyšel,“ prohodil Mat. Musí být opatrnější. Kdyby se Moirain rozhodla ho zabalit a poslat do Bílé věže, aby ho tam mohly studovat, už by se odtamtud znovu nedostal. „Zaslechneš útržky věcí a zapamatuješ si je. Znám pár vět.“ To by mělo zamaskovat ty případy, kdy byl natolik hloupý a nechal si něco uklouznout.

„Jsem Jasin Natael. Kejklíř.“ Natael nezamával pláštěm, jako by to byl udělal Tom. Natael by klidně mohl oznamovat, že je truhlář nebo kolář. „Nebude ti vadit, když se připojím?“ Mat kývl na zem vedle sebe a kejklíř se posadil a popotáhl si plášť, aby seděl na něm. Jindové a Shaidové hemžící se kolem vozů, s oštěpy a puklíři většinou stále u sebe, jej zřejmě fascinovali. „Aielové,“ zamumlal. „Nejsou takoví, jako jsem čekal. Pořád tomu nemůžu uvěřit.“

„Jsem s nima už pár týdnů,“ řekl Mat, „a nevím, jestli tomu věřím sám. Zvláštní lidi. Kdyby tě některá Děva požádala, aby sis s ní zahrál Dívčinu hubičku, tak ti radím, odmítni. Zdvořile.“

Natael se na něj zvídavě podíval. „Vedeš zajímavý život, zdá se.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Mat opatrně.

„Přece si nemyslíš, že je to tajemství? Jen málo mužů putuje ve společnosti... Aes Sedai. Ženy Moirain Damodredovny. A pak je tu Rand al’Thor. Drak Znovuzrozený. Ten, kdo přichází s úsvitem. Kdo ví, kolik proroctví má vlastně naplnit? To je rozhodně neobvyklý společník na cesty.“

Aielové samozřejmě mluvili. Kdokoliv mohl promluvit. Přesto Mata poněkud zneklidnilo, že cizinec tak klidně hovoří o Randovi. „Prozatím si vede dobře. Jestli tě zajímá, tak si s ním promluv sám. Já jsem docela rád, když mi to nikdo nepřipomíná.“

„Možná to udělám. Možná později. Pochopil jsem, že jsi šel do Rhuideanu, kam po tři tisíce let nevstoupil jediný člověk, který by nebyl Aiel. Tos dostal tam?“ Natáhl se pro oštěp na Matových kolenou, ale nechal ruku klesnout, když ho Mat trochu poodtáhl. „No dobře. Řekni mi, co tam viděl.“

„Proč?“

„Jsem kejklíř, Matrime.“ Natael zase tím znepokojujícím způsobem naklonil hlavu na stranu, ale v jeho hlase se ozývalo podráždění, že musí něco vysvětlovat. Zvedl růžek pláště s barevnými záplatami, jako by chtěl podat důkaz. „Viděl jsi to, co nikdo jiný, krom hrstky Aielů. Jaké příběhy bych jenom mohl vytvořit z toho, co spatřily tvé oči? Dokonce z tebe udělám hrdinu, jestli chceš.“

Mat si odfrkl. „Nechci být žádnej zatracenej hrdina.“

Přesto nebyl důvod k mlčení. Amys a ta její banda mohly žvanit o tom, že se o Rhuideanu nesmí mluvit, ale on nebyl Aiel. Kromě toho by se mohlo vyplatit, kdyby měl u formanů někoho, kdo by k němu choval trochu dobré vůle, někoho, kdo by se za něho mohl přimluvit, až to bude potřeba.

Vyprávěl příběh od chvíle, kdy došli k mlžné stěně, až po okamžik, kdy zase vyšli ven, i když některé kousky vynechal. Nehodlal nikomu vykládat o tom pokrouceném dveřním rámu, o ter’angrialu, a docela rád by zapomněl i na to, jak se prach změnil v živé tvory, kteří se ho pokoušeli zabít. To zvláštní město s obrovskými paláci rozhodně muselo stačit. A avendesora.

Strom života Natael rychle přešel, ale zbytek nechal Mata neustále opakovat, vyptávaje se na další a další podrobnosti, od toho, jaké to přesně bylo projít mlžnou stěnou, a jak dlouho trvalo, než došli k tomu barevnému světlu, co nevrhalo žádné stíny, uvnitř, až po popis každé věci, na kterou si Mat vzpomínal z velkého náměstí v srdci města, do poslední. Náměstí Mat popisoval neochotně. Stačilo uklouznutí, a začne mluvit o ter’angrialu, a kdo ví, kam by to mohlo vést? I tak vyzunkl teplé pivo do poslední kapky, a mluvil pořád dál, až měl vyprahlé hrdlo. Podle toho, jak to vyprávěl, to znělo dost nezajímavě, jako by jen vstoupil do města a počkal, dokud Rand nevyjde ven, a pak zase vyšel ven, ale Natael zřejmě hodlal vyhrabat i poslední střípek. Tehdy Matovi připomínal Toma. Občas se na vás Tom soustředil tak, jako by vás chtěl vyždímat do sucha.

„Tak tohle tu máš dělat?“

Při zvuku Keilleina hlasu, tvrdému i přes medový tón, Mat proti své vůli nadskočil. Ta žena ho vyváděla z míry, a teď se mu zřejmě chystala vyrvat srdce z těla, a kejklíři taktéž.

Natael se vyškrábal na nohy. „Tento mladý muž mi právě vykládal naprosto úžasné věci o Rhuideanu. Nebudeš tomu věřit.“

„My tu nejsme kvůli Rhuideanu.“ Ta slova byla stejně ostrá jako její nos. Aspoň se teď zlobně mračila na Nataela.

„Povídám ti –“

„Nic mi nepovídej.“

„Nesnaž se mě umlčet!“

Nevšímajíce si Mata odešli podél řady vozů, hádajíce se tichými hlasy a zuřivě gestikulujíce. Než zmizeli v jejím voze, Keille byla zřejmě utlučena argumenty do mrzutého mlčení.

Mat se zachvěl. Neuměl si představit, že by bydlel pohromadě s takovou ženou. Bylo by to jako bydlet s medvědem s bolavým zubem. Ale Isendra... Ten obličej, ty rty, ta houpavá chůze. Kdyby ji dokázal dostat pryč od Kadereho, možná by zjistila, že mladý hrdina – prašní tvorové přece pro ni mohli být i dva sáhy vysocí, popsal by jí všechny podrobnosti, na které by si dokázal vzpomenout či si je vymyslet – švarný mladý hrdina by se jí mohl líbit víc než ten nabručený starý forman. Stálo za to si to lépe promyslet.

Slunce sklouzlo pod obzor a malé ohýnky přikrmované trnitými větvemi vytvářely mezi stany jezírka žlutého světla. Tábor naplnila vůně připravovaných pokrmů. Skopové opékané se sušenými papričkami. Táborem se také šířil chlad, studená noc Pustiny. Bylo to, jako by s sebou slunce odneslo všechno teplo. Když se Mat balil při odchodu z Kamene, nečekal, že bude toužit po tlustém plášti. Třeba by formani nějaký měli. Možná by si byl Natael o ten svůj ochoten hodit kostkami.

Mat jedl u Rhuarkova ohně spolu s Heirnem a Randem. A samozřejmě Aviendhou. Byli tam i formani, Natael po boku Keille a Isendra, téměř ovinutá kolem Kadereho. Oddělit Isendru od toho chlapa se zahnutým nosem bude možná těžší, než si Mat myslel – nebo snazší. I když se tak tiskla k formanovi, přimhouřené oči měla jen pro Randa a nikoho jiného. Skoro jste si mohli myslet, že už mu prostříhala uši jako ovci, označené za její majetek. Ani Rand, ani Kadere si toho však zřejmě nevšímali. Forman také skoro neodtrhl oči od Randa. Aviendha si toho všimla a zlobně se zamračila na Randa. Aspoň že oheň vydával trochu tepla.

Když dojedli pečené skopové – a nějakou hrudkovatou žlutou kaši, která chutnala ostřeji, než vypadala – Rhuark a Heirn si nacpali fajfky s krátkou troubelí a náčelník kmene požádal Nataela o píseň.

Kejklíř zamrkal. „No ovšem. Ovšem. Přinesu si harfu.“ – Jeho plášť se vzdouval v suchém, chladném větru, když mizel směrem ke Keilleině vozu.

Ten chlapík se od Toma Merrilina opravdu hodně lišil. Tom málem nevylezl z postele, aby s sebou nevzal flétnu či harfu nebo obojí. Mat si palcem nacpal fajfku, a než se Natael vrátil a zaujal pózu vhodnou pro krále, již spokojeně bafal. Ta póza však Toma připomínala. Kejklíř hrábl do strun a začal.

Byl to „Mideanský brod". Stará píseň, kupodivu o Manetherenu a válce před trollockými válkami. Natael odvedl docela dobrou práci. Samozřejmě nic jako Tomův zvučný přednes, ale valící se slova přitáhla k okraji světla vrhaného ohněm dav Aielů. Zločinný Aedomon vedl Safery do nic netušícího Manetherenu, kde loupili a pálili, až král Buiryn sebral manetherenské vojsko a muži z Manetherenu se střetli se Safery u Mideanského brodu, kde se udrželi, i když proti hrozné přesile, tři dny za neustálých bojů, kdy voda v řece zrudla krví a obloha zčernala slétajícími se supy. Třetího dne, kdy mužů ubývalo a naděje se rozplývaly, Buiryn a jeho muži se v zoufalém výpadu probojovali přes brod a prorazili hluboko do Aedemonovy hordy, snažíce se zahnat nepřítele na útěk tím, že zabijí samotného Aedemona. Jenže voje, které byly příliš silné, je obklíčily, lapily je do pasti a tlačily je na sebe. Manetherenští obstoupili svého krále a praporec s rudým orlem a bojovali dál, odmítajíce se vzdát, i když bylo jasné, že jejich zkáza je nevyhnutelná.

Natael zpíval, jak se jejich odvaha dotkla dokonce i Aedomonova srdce a jak nakonec dovolil zbytkům oddílu svobodně odejít. Na jejich počest pak odvedl své vojsko zpátky do Saferu.

Zahrál poslední akord a Aielové pochvalně zahvízdali a zabušili oštěpy o kožené puklíře a někteří začali pronikavě křičet.

Tak to, samozřejmě, nebylo. Mat si na to vzpomínal – Světlo, já to nechci! Ale stejně si vzpomněl – pamatoval se, jak Buirynovi radil, aby tu nabídku nepřijímal, ale bylo mu řečeno, že malá šance je lepší než žádná. Aedomon, jemuž zpod ocelových kroužků, které mu chránily obličej, splýval lesklý černý vous, nařídil svým oštěpníkům, aby ustoupili, a počkal, dokud se nedostali ven a nebyli téměř u brodu, než se zvedli skrytí lučištníci, a pak zaútočila jízda. A ohledně toho návratu do Saferu... Mat si to nemyslel. Poslední, nač si u toho brodu vzpomínal, bylo, jak se snaží udržet na nohou, po pás hluboko v řece, se třemi šípy v těle, ale bylo tu ještě něco, později, útržek vzpomínky. Viděl Aedomona, nyní se šedivým vousem, jak padá k zemi při prudké šarvátce v lese, jak se řítí ze vzpínajícího se koně, s oštěpem v zádech, který mu tam vrazil kluk bez brnění, kterému ještě ani nerašil vous. Tohle bylo ještě horší než díry v paměti.

„Tobě se ta píseň nelíbila?“ zeptal se Natael.

Matovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že kejklíř hovoří k Randovi, ne k němu. Rand si mnul ruce a dlouho se díval do ohýnku, než odpověděl. „Nejsem si jistý, jak je moudré být závislý na velkomyslnosti nepřítele. Co myslíš, Kadere?“

Forman zaváhal a mrkl na ženu, která se držela jeho ruky. „Já na takový věci nemyslím,“ prohlásil nakonec. „Já myslím na výdělek, ne na bitvy.“ Keille se drsně zasmála. Tedy smála se do chvíle, než si všimla Isendřina úsměvu. Ta se otevřeně pošklebovala ženě, která by vydala za tři takové, jako byla sama. Pak se Keille tmavé oči za záhyby tuku nebezpečně zaleskly.

Náhle se ve tmě za stany ozvaly varovné výkřiky. Aielové si strhli závoje přes obličeje a o chvíli později se z noci vyhrnuli trolloci, samé čenichy a rohy, tyčící se nad lidmi, vyjící a mávající kosinami, bodající zahnutými sudlicemi a trojzubci s ozuby, sekající sekerami s hroty. Za nimi plynuli myrddraalové, jako smrtící bezocí hadi. Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale Aielové bojovali, jako by byli hodinu dopředu varováni, odpovídajíce na útok svými vlastními hbitými oštěpy.

Mat si nejasně uvědomil, že se Randovi náhle v ruce objevil ohnivý meč, ale pak i jeho pohltil vír bitvy. Svůj oštěp používal jako oštěp i hůl zároveň, sekal a bodal a otáčel jím v rukou. Pro jednou byl za ty snové vzpomínky vděčný, za způsob, jakým mu tato zbraň připadala známá, a potřeboval všechnu svou zručnost. Vše se změnilo v šílenou změť.

Před ním se zvedali trolloci a padali pod jeho oštěpem či pod oštěpy Aielů, nebo se ve zmateném křiku a vytí a řinčení oceli obraceli jinam. Postavili se mu i myrddraalové, černé čepele se střetly s jeho krkavci poznačenou ocelí v zášlezích modrého světla jako cloně z blesků, postavili se mu a zmizeli v okolním zmatku. Dvakrát mu kolem hlavy prolétl krátký oštěp a zasáhl trolloka, jenž se ho chystal probodnout zezadu. Vrazil svou čepel do hrudi myrddraala a věděl, že zemře, když tvor nepadl, ale stáhl své bezkrevné rty do úšklebku, bezokým pohledem mu do kostí vyslal strach a napřáhl černý meč. O chvíli později sebou půlčlověk začal trhat, jak se do něj zarazily aielské oštěpy, trhal sebou poněkud dlouho, takže Mat stačil uskočit dozadu, než ten tvor padl, přičemž se ho stále snažil bodnout, snažil se bodnout kohokoliv v dosahu. Tucetkrát ratiště, tvrdé jako železo, jen tak tak odrazilo výpad některého z trolloků. Byla to práce Aes Sedai, a on za ni byl vděčný. Stříbrná liščí hlava na jeho hrudi jako by tepala chladem, jako by mu chtěla připomenout, že ona také nese značku Aes Sedai. V té chvíli mu na tom však nezáleželo. Jestli bylo potřeba práce Aes Sedai, aby zůstal naživu, tak byl ochoten následovat Moirain jako štěně.

Nepoznal, jestli to trvalo pár minut nebo hodin, ale náhle tu na dohled nebyl jediný stojící myrddraal ani trollok, i když křik a vytí ve tmě hovořilo o pronásledování. Na zemi leželi mrtví a umírající, Aielové i zplozenci Stínu, kdy se půllidé stále ještě zmítali. Sténání plnilo vzduch bolestí. Mat si náhle uvědomil, že má svaly jako vodu a v plicích oheň. Lapaje po dechu se svezl na kolena a opřel se o oštěp. Tři formanské vozy překryté plachtami plápolaly jako hranice. Na jednom byl na boku trolločím oštěpem přibodnutý vozka, a hořely i některé stany. Křik ozývající se od tábora Shaidů a záře příliš velká na táborové ohně prozrazovaly, že Shaidové byli napadeni také.

Rand, s ohnivým mečem neustále v ruce, došel až k místu, kde klečel Mat. „Jsi v pořádku?“ Aviendha se za ním táhla jako stín. Někde si našla oštěp a puklíř a vytáhla si roh loktuše, aby jí zakrýval obličej. Dokonce i v sukních vypadala smrtelně nebezpečně.

„Ech, já jsem v pořádku,“ zamumlal Mat a vyškrábal se na nohy. „Není nad to trochu si před spánkem zatančit s trolloky. Správně, Aviendho?“ Aielanka si odhalila tvář a věnovala mu napjatý úsměv. Ta žena se nejspíš bavila. Mat byl zlitý potem. Měl pocit, že na něm pot zamrzá.

Se dvěma moudrými, Amys a Bair, se objevily Moirain a Egwain a obcházely raněné. Aes Sedai následovaly křeče léčení, i když občas Moirain jen zavrtěla hlavou a šla dál.

Se zachmuřeným výrazem k nim došel Rhuark.

„Špatné zprávy?“ zeptal se tiše Rand.

Kmenový náčelník zavrčel. „Kromě trolloků tady, kde by vůbec neměli být, ne aspoň dalších dvě stě mil nebo víc? Možná. Asi padesát trolloků napadlo tábor moudrých. Dost na to, aby je přemohli, kdyby nebylo Moirain Sedai a štěstí. Nicméně se zdá, že na Shaidy jich zaútočilo míň než na nás, i když to, že mají větší tábor, by mělo znamenat opak. Skoro bych řekl, že je napadli jen proto, aby jim zabránili jít nám na pomoc. Ne že bych si byl u Shaidů tou pomocí jistý, ale trolloci a noční běžci to nemuseli vědět.“

„A jestli věděli, že Aes Sedai je s moudrými,“ připojil Rand, „ten útok mohl mít za účel udržet ji taky stranou. Já si své nepřátele vodím s sebou, Rhuarku. Pamatuj si to. Ať jsem kdekoliv, moji nepřátelé nikdy nejsou daleko.“

Z prvního vozu vystrčila hlavu Isendra. O chvíli později kolem ní dolů prolezl Kadere a ona zalezla zpátky dovnitř a zavřela za ním bíle pomalované dveře. Kadere tam stál a díval se na okolní jatka. Světlo hořících vozů mu přes tvář vrhalo vlnící se stíny. Skupinka kolem Mata jeho pozornost zaujala nejvíc. Vozy jej zřejmě vůbec nezajímaly. Z Keilleina vozu sešplhal Natael a pak k ní hovořil nahoru s očima upřenýma na Mata a ostatní.

„Hlupáci,“ zabručel Mat. „Schovávat se ve vozech, jako by to pro trolloka znamenalo nějakej rozdíl. Ti by je upekli zaživa.“

„Jsou stále naživu,“ podotkl Rand a Mat si uvědomil, že je Rand také viděl. „To je vždycky důležité, Mate, kdo zůstane naživu. Je to jako kostky. Nemůžeš vyhrát, když nehraješ, a nemůžeš hrát, když jsi mrtvý. Kdo může říct, jakou hru ti formani hrají.“ Tiše se zasmál a ohnivý meč mu zmizel z rukou.

„Jdu se trochu prospat,“ oznámil Mat a už se obracel k odchodu. „Vzbuďte mě, kdyby se zase ukázali nějací trolloci. Nebo spíš nechte je, ať mě zabijí v pokrývkách. Na to, abych zas tak brzo vstával, jsem moc utahanej.“ S Randem se to určitě zhoršovalo. Třeba dnešní noc přesvědčí Keille a Kadereho, aby se vrátili. Jestli ano, Mat hodlal být s nimi.

Rand se pak nechal prohlédnout Moirain, která si pro sebe cosi mumlala, i když nebyl zraněn. S tolika raněnými kolem nemohla plýtvat silami a smýt z něj únavu.

„Tohle bylo namířeno proti tobě,“ řekla mu, obklopena sténáním raněných. Trolloky právě s pomocí nákladních koní a formanských mul odvlékali do noci. Aielové očividně hodlali nechat myrddraaly na místě, kde tito leželi, dokud se úplně nepřestanou hýbat, aby si byli jisti, že jsou mrtví. V poryvech se zvedl vítr jako suchý led.

„Vážně?“ prohodil Rand. Její oči se zaleskly ve světle ohňů, než se obrátila zpátky k raněným.

Přišla k němu i Egwain, ale jen aby mu tichým, ohnivým šeptem sdělila: „Ať už děláš cokoliv, aby ji to naštvalo, nechej toho!“ Vrhla pohled za něj na Aviendhu, takže bylo zcela jasné, co tím míní, a pak odešla pomáhat Bair a Amys, než se Rand zmohl na to, aby řekl, že nic nedělá. S těmi stuhami propletenými copy vypadala směšně. Aielové si to zřejmě mysleli také. Někteří se za jejími zády zubili.

Rand, klopýtající a celý roztřesený, odešel do svého stanu. Ještě nikdy nebyl tak unavený. Meč k němu téměř nepřišel. Doufal, že to bylo díky únavě. Občas, když se natáhl po pravém zdroji, tam nic nebylo, a občas síla neudělala, co chtěl, ale téměř hned od začátku meč přicházel skoro bez přemýšlení. A právě teď... Muselo to být tou únavou.

Aviendha trvala na tom, že s ním dojde až ke stanu, a když se ráno probudil, seděla venku se zkříženýma nohama, i když bez oštěpu a puklíře. Ať už ho špehovala nebo ne, byl rád, že ji vidí. Aspoň věděl, kdo je a co je a co k němu cítí.