25 Cesta k oštěpu

Rand, aniž by sebeméně zaváhal u první řady sloupů, se vydal dál. Teď nesměl váhat ani se ohlížet zpět. Světlo, co to má vlastně být? Co to doopravdy dělá?

Průhledné jako nejčistší sklo, asi půl lokte silné a stojící na krok od sebe, sloupy vytvářely les oslepujícího světla plného kaskádovitých vlnek, záře a podivné duhy. Bylo tu chladněji, dost chladno, aby zatoužil po svém kabátci, ale hladký bílý kámen pod jeho nohama pokrýval stejný drsný prach. Ani vánek nezafoukal, a přesto se mu pohyboval každý chlup na těle, i ty, co měl pod košilí.

Před sebou a napravo spatřil dalšího muže, v šedém a hnědém oděvu Aiela. V tom proměnlivém světle stál nehybně jako socha. To musel být Muradin, Couladinův bratr. Strnulý a nehybný, něco se muselo stát. Zvláštní, že i přes všechnu tu záři Rand jasně rozeznával Aielův obličej. Muž měl doširoka otevřené oči upřené přímo před sebe, napjatý výraz, a rty se mu chvěly, až to připomínalo opovržlivý úšklebek. Ať už viděl cokoliv, nelíbilo se mu to. Ale Muradin žil, zatím. Když to dokázal on, dokáže to Rand taky. Muž byl jen asi o šest sedm kroků dál. Randa napadlo, proč ho s Matem neviděli jít dovnitř, a udělal další krok.


Pohyboval se za párem očí, přičemž své tělo cítil, ale neovládal. Majitel těch očí se lehce přikrčil mezi balvany na pustém horském svahu pod sluncem rozžhavenou oblohou a zadíval se dolů na zvláštní, zpola dokončené kamenné stavby – Ne! Méně než zpola dokončeně. Tohle je Rhuidean, ale bez mlhy, a stojí teprve na začátku – zadíval se dolů s opovržením. Byl Mandein, ve čtyřiceti na náčelníka klanu dost mladý. Oddělenost se vytratila a přišlo přijetí. Byl Mandeinem.

„Musíš souhlasit,“ říkala Sealdra, ale on si jí chvíli nevšímal.

Jennové vytvořili přístroje, které tahaly vodu nahoru a vylévaly ji do velkých kamenných nádrží. Mandein vybojoval bitvy kvůli mnohem menšímu množství vody, než bylo v těch nádržích, kolem nichž chodili lidé, jako by voda nebyla nijak důležitá. Uprostřed vší jejich činnosti se tyčil podivný skleněný les, třpytil se ve slunci, a opodál něj rostl ten nejvyšší strom, jaký kdy viděl, nejméně tři sáhy vysoký. Kamenné stavby Jennů vypadaly, jako by byla po dokončení každá určena nejméně pro jednu držbu, pro celý klan. Šílenství. Tenhle Rhuidean se nedal bránit. Ne že by Jenny někdo napadl. Většina se Jennům vyhýbala, jako se vyhýbala těm prokletým Ztraceným, kteří se toulali světem a hledali písně, o nichž tvrdili, že přivedou zpátky ztracené dny.

„Musíš souhlasit se vším, oč požádají, manželi,“ opakovala Sealdra.

Mandein se na ni podíval a na okamžik zatoužil zabořit prsty do jejích dlouhých zlatých vlasů, vidět tu smějící se dívku, která mu k nohám položila svatební věneček a požádala ho, aby si ji vzal. Nyní však mluvila vážně, byla soustředěná a ustaraná. „Přijdou i ostatní?“ zeptal se.

„Někteří. Snad většina. Mluvila jsem ve snu se svými sestrami a všem se nám zdál stejný sen. Náčelníci, kteří nepřijdou, a ti, kteří nebudou souhlasit... Jejich klany zahynou, Mandeine. Během tří pokolení z nich zbyde jen prach a jejich držby a dobytek budou patřit jiným klanům. Jejich jména budou ztracena.“

Mandeinovi se nelíbilo, když se bavila s moudrými z jiných klanů, dokonce i ve snu. Ale sny moudrých byly pravdivé. Když to moudré jednou věděly, tak se to určitě stalo. „Zůstaň tady,“ nařídil Sealdře. „Jestli se nevrátím, pomoz našim synům a dcerám udržet klan pohromadě.“

Sealdra ho pohladila po tváři. „To udělám, stíne mého života. Ale pamatuj. Musíš souhlasit.“

Mandein mávl rukou a stovka zahalených postav se vydala za ním dolů ze svahu. Bojovníci se neslyšně přesouvali od balvanu k balvanu, luky a oštěpy měli připravené a šedé a hnědé barvy jejich oděvů splývaly s pustinou dokonce i jemu. Všechno to byli muži, ženy klanu, které nosily oštěpy, nechal s muži kolem Sealdry. Kdyby se něco zvrtlo a ona se rozhodla udělat něco nesmyslného, aby ho zachránila, muži by ji pravděpodobně následovali. Ženy ji však doprovodí zpátky do držby třeba i proti její vůli, aby ochránily držbu i klan. Mandein doufal, že to udělají. Občas se dokázaly rozzuřit stejně jako kterýkoliv muž, a napáchat mnohem víc hloupostí.

Než dorazili dolů, průvod z Rhuideanu se zastavil na ploše rozpraskané hlíny. Mandein kývl svým mužům, aby zalehli, a sám vyšel dopředu a shrnul si závoj. Byl si vědom dalších mužů scházejících z hory po jeho pravici i levici, a dalších, blížících se po spečené hlíně. Kolik jich bylo? Padesát? Možná stovka? Některé tváře, které čekal, že tu uvidí, chyběly. Sealdra měla jako obvykle pravdu. Někteří neposlechli sny svých moudrých. Byly tu tváře, které ještě nikdy neviděl, a tváře mužů, které se snažil zabít, i těch, kteří chtěli zabít jeho. Aspoň že nikdo neměl závoj. Zabíjení před Jenny bylo skoro stejně špatné jako zabít Jenna. Mandein doufal, že si to ostatní budou pamatovat. Stačil jeden zrádce, a všechny závoje budou zase nahoře. Válečníci, které s sebou každý náčelník přivedl, by seběhli dolů a vyschlý jíl pod jejich nohama by byl rozbahněn krví. Mandein napůl čekal, že každou chvíli mezi žebry ucítí oštěp.

Dokonce ani snaha sledovat zároveň stovku různých zdrojů nebezpečí nebyla tak namáhavá jako nezírat na Aes Sedai, když nosiči kladli jejich vyřezávaná křesla na zem. Ženy s vlasy tak bílými, až vypadaly skoro průsvitné. Bezvěké tváře s pletí, kterou na pohled dokázal protrhnout i větřík. Mandein slyšel, že roky se Aes Sedai nedotknou. Jak staré musí tyhle dvě být? Co za ta léta viděly? Mohou se pamatovat na dobu, kdy jeho děd Comran jako první našel ogierskou državu u Dračí stěny a začal s nimi obchodovat? Nebo možná pamatují i dobu, kdy Comranův děd Rhodrik vedl Aiely do boje proti mužům v železných košilích, kteří překročili Dračí stěnu? Aes Sedai k němu obrátily oči – jasně modré a tmavě, velice tmavě hnědé, první tmavé oči, jaké kdy viděl – a jako by mu nahlížely dovnitř lebky, do myšlenek. Věděl, že je vyvolený, ale nevěděl proč. S námahou odtrhl zrak od těch dvou párů očí, které ho znaly lépe, než se kdy znal on.

Od Jennů vyšel dopředu vyzáblý bělovlasý muž, vysoký, ale poněkud shrbený, se dvěma prošedivělými ženami po boku, které mohly být sestry, neboť měly stejné hluboko posazené zelené oči a stejně nakláněly hlavy na stranu, když se na něco dívaly. Ostatní Jennové se raději znepokojeně dívali do země, než by se podívali na Aiely.

„Jsem Dermon,“ prohlásil muž silným, hlubokým hlasem a pohled jeho modrých očí byl stejně neuhýbavý jako kteréhokoliv Aiela. „Toto jsou Mordain a Narissa.“ Postupně ukázal na obě ženy vedle sebe. „Mluvíme za Rhuidean a za Jenn Aiely.“

Řadami mužů kolem Mandeina proběhlo znepokojení. Většině z nich se nelíbilo, že se Jennové prohlašují za Aiely, o nic víc než jemu. „Proč jste nás sem povolali?“ chtěl vědět Mandein, i když ho pálilo na jazyku, že musel přiznat, že byl povolán.

Dermon místo odpovědi pravil: „Proč nenosíte meč?“ To vyvolalo hněvivé mručení.

„Je to zakázáno,“ odpověděl Mandein. „Dokonce i Jenn by to měl vědět.“ Zvedl své oštěpy a dotkl se nože u pasu i luku na zádech. „Tohle jsou zbraně, které každému válečníkovi stačí.“ Mručení teď znělo souhlasně, včetně od několika mužů, kteří se zapřísáhli, že ho zabijí. – To by sice udělali stejně, kdyby dostali možnost, ale schvalovali to, co řekl. A zřejmě se spokojili i s tím, že mluví on, když je sledovaly ty dvě Aes Sedai.

„Nevíte proč,“ řekla Mordain a Narissa dodala: „Je toho tolik, co nevíte. Ale musíte se to dozvědět.“

„Co od nás chcete?“ dožadoval se Mandein.

„Vás,“ řekl Dermon a očima přelétl řady Aielů, aby bylo jasné, že tím slovem míní je všechny. „Kdožkoliv se mezi vámi stane vůdcem, musí přijít do Rhuideanu a zjistit, odkud přicházíme a proč nesmíte nosit meče. Kdo to zjistit nedokáže, nebude dál žít.“

„Vaše moudré s vámi hovořily,“ dodávala Mordain, „jinak byste tu nebyli. Znáte cenu za odmítnutí.“

Dopředu se protlačil Charendin a střídavě se mračil na Mordein a na Jenny. Tu dlouhou, svraštělou jizvu na tváři měl jako památku na Mandeina. Už třikrát se skoro zabili navzájem. – „Jenom k vám přijít?“ vyptával se Charendin. „Kdokoliv z nás k vám přijde, povede Aiely?“

„Ne.“ Ten hlas byl tichý jako šepot, ale dost silný, aby ho všichni jasně slyšeli. Patřil té tmavooké Aes Sedai, sedící ve vyřezávaném křesle s pokrývkou na kolenou, jako by jí pod planoucím sluncem byla zima. „Ten přijde později,“ oznámila jim. „Kámen, který nikdy nespadl, padne, aby ohlásil jeho příchod. Bude z vaší krve, ale vaše krev ho nevychová. Přijde z Rhuideanu za úsvitu a spoutá vás pouty, která nedokážete zpřetrhat. Odvede vás zpátky a zničí vás.“

Někteří z klanových náčelníků se otočili, jako by chtěli odejít, ale žádný neudělal než pár kroků. Každý naslouchal moudré svého klanu. Musíš souhlasit, jinak budeš zničen, jako bys nikdy nebyl. Musíš souhlasit, nebo zničíš i nás.

„Tohle je nějaký trik!“ zařval Charendin. – Aes Sedai na něj upřely pohled a on ztišil hlas, ale stále se mu v něm ozýval hněv. „Chcete naše klany ovládnout. Aiel neohne koleno před žádným mužem ani ženou.“ Trhl hlavou a uhnul před Aes Sedai pohledem. „Před nikým,“ zamumlal.

„My ale nechceme nikoho ovládnout,“ řekla mu pevným hlasem Narissa.

„Naše dny se krátí,“ dodávala Mordain. „Přijde den, kdy již žádní Jennové nebudou. Vy ale musíte zůstat, jinak to vše nebylo k ničemu.“

Její bezvýrazný hlas a chladná jistota Charendina utišily, ale Mandein měl ještě jednu otázku. „Proč? Jestli víte, že přichází vaše zkáza, tak proč tohle všechno?“ Ukázal ke stavbám tyčícím se v dálce.

„To je náš cíl,“ odpověděl klidně Dermon. „Dlouhá léta jsme tohle místo hledali, a teď ho připravujeme, i když ne k takovému účelu, jaký jsme zamýšleli. Děláme, co musíme, a uchováváme si víru.“

Mandein si prohlížel jeho obličej. Nezahlédl ani nejmenší stopu strachu. „Ty jsi Aiel,“ řekl, a když někteří z ostatních klanových náčelníků údivem otevřeli ústa, zesílil hlas. „Půjdu k Jenn Aielům.“

„Do Rhuideanu nesmíš nikdy vstoupit ozbrojen,“ varoval ho Dermon.

Mandein se nahlas zasmál opovážlivosti toho muže. Žádat Aiela, aby někam šel neozbrojen. Odložil zbraně a vykročil dopředu. „Vezmi mě do Rhuideanu. Jsem stejně udatný jako ty.“


Rand v mihotavém světle zamrkal. On byl Mandeinem. Stále cítil, jak opovržení Jenny přechází v obdiv. Byli Jennové Aiely nebo ne? Vypadali stejně, byli vysocí, se světlýma očima v opálených tvářích, oblečení do stejných šatů, až na chybějící závoje. Ale žádný z nich nenosil zbraň kromě obyčejných nožů za pasem, které se tak hodily na práci. Neexistovalo něco takového, jako Aiel beze zbraně.

Ocitl se dál mezi sloupy, než co by stačil překonat jedním krokem, a blíže Muradinovi, než byl předtím. Aiel stále upíral zrak před sebe, ale teď se strašlivě mračil.

Randovi pod nohama zakřupal drsný prach, jak pokročil kupředu.


Jmenoval se Rhodrik a bylo mu skoro dvacet. Slunce bylo zlatým puchýřem na obloze, ale on měl závoj kolem tváře a pozorně sledoval okolí. Oštěpy měl připravené – jeden v pravici, tři spolu s malým kozí potaženým puklířem v druhé ruce – a byl připraven. Jeordam byl zalehlý v hnědé trávě přímo na jih od hor, kde byla většina keřů ubohoučká a svraštělá. Starý muž měl vlasy bílé jako ta věc, co se nazývala sníh, o němž hovořili starší, ale oči měl bystré a svou pozornost nesoustředil jen na kopáče studní vytahující nahoru plné měchy s vodou.

Na severu a na východě se zvedaly hory, severní pohoří bylo vysoké, s ostrými hřbety a vrcholky s bílými čepicemi, ale ve srovnání s východními obry vypadalo jako menší kopečky. Hory na východě jako kdyby se snažily dotknout nebes, a možná se jich i dotýkaly. To bílé možná byl sníh. Rhodrik to zjišťovat nepůjde. Tváří v tvář tomuhle museli Jennové zahnout k východu. Dlouhé měsíce se plahočili na sever podél horských stěn a namáhavě za sebou vláčeli své vozy, snažíce se pominout Aiely, kteří je sledovali. Aspoň tu byla voda, když přecházeli řeku, i když ne mnoho. Už uplynula celá léta od doby, kdy Rhodrik naposledy viděl řeku, kterou nemohl přebrodit. Většina se mimo hory měnila jen v trochu rozpukaného jílu. Rhodrik doufal, že znovu přijdou deště a vše kolem se opět zazelená. Pamatoval se na dobu, kdy byl svět ještě zelený.

Koně zaslechl dřív, než je uviděl, tři muže sjíždějící po hnědém úbočí v dlouhých kožených košilích pošitých všude kovovými kolečky. Dva z mužů měli kopí. Rhodrik znal muže, jenž je vedl. Byl to Garam, syn náčelníka města těsně mimo dohled směrem, kterým právě přišli, a o málo starší než on sám. Tihle měštěníni byli slepí. Aiela, který se zavrtěl poté, co projeli, a pak zase zalehl, až byl v této spálené zemi takřka neviditelný, si ani nevšimli. Rhodrik si sňal závoj. Dnes žádné zabíjení nebude, pokud ho nezačnou jezdci. Nelitoval toho – ne doopravdy – ale nedokázal se přimět věřit lidem, kteří žili v domech a městech. Bylo s nimi svedeno příliš mnoho bitev. A v příbězích se vyprávělo, že tomu tak bylo vždycky.

Garam přitáhl otěže a na pozdrav zvedl pravici. Byl to štíhlý, tmavooký muž, podobně jako jeho dva průvodci, ale všichni tři vypadali tvrdě a schopně. „Ahoj, Rhodriku. Už tvoji lidé doplnili zásobu vody v měších?“

„Vidím tě, Garame.“ Mluvil vyrovnaným, bezvýrazným hlasem. Pohled na muže na koních ho vyváděl z míry dokonce víc než pohled na jejich meče. Aielové měli nákladní zvířata, ale na tom sedět na hřbetě koně bylo cosi nepřirozeného. Člověku by měly stačit jeho nohy. „Už jsme skoro hotovi. Odvolal snad tvůj otec povolení, že smíme na jeho pozemcích čerpat vodu?“ Žádné jiné město ještě nikdy takové povolení nevydalo. O vodu bylo nutné bojovat, pokud byli poblíž jiní lidé, stejně jako o všechno ostatní, a pokud někde byla voda, vždycky byli poblíž nějací lidé. Nebude právě snadné dostat všechny tři. Rhodrik přešlápl, připraven na tanec, připraven na smrt.

„To neudělal,“ řekl Garam. Dokonce si ani nevšiml, jak Rhodrik přešlápl. „Máme ve městě vydatný pramen, a můj otec říká, že až odejdete, budeme mít nové studny, které jste vykopali, dokud neodejdeme sami. Ale tvůj dědeček zřejmě chtěl vědět, jestli se už ti druzí hnuli, což udělali.“ Opřel se o sedlovou hrušku. „Řekni mi, Rhodriku, jsou to opravdu stejní lidé jako vy?“

„Jsou to Jenn Aielové. Jsme stejní, a přece nejsme. Neumím to vysvětlit líp, Garame.“ Sám tomu vlastně pořádně nerozuměl.

„Kudy odešli?“ zeptal se Jeordam.

Rhodrik se klidně poklonil svému dědečkovi. Slyšel kroky, zvuk, jaký vydávaly měkké boty, a poznal Aiela. Měštěníni si Jeordamova příchodu nevšimli a teď překvapeně trhli otěžemi. Jedině Garamův pokyn zabránil ostatním dvěma, aby sklonili kopí. Rhodrik a jeho dědeček vyčkávali.

„Na východ,“ řekl Garam, když znovu ovládl koně. „Přes Páteř světa.“ Mávl k horám probodávajícím oblohu.

Rhodrik sebou trhl, ale Jeordam chladně pravil: „Co leží na druhé straně?“

„Konec světa, pokud já vím,“ odpověděl Garam. „Nejsem si jistý, jestli skrz vede cesta.“ Zaváhal. „Jennové s sebou měli Aes Sedai. Tucty, jak jsem slyšel. Nevadí vám cestovat spolu s Aes Sedai? Slyšel jsem, že svět byl kdysi jiný, ale ony ho zničily.“

Aes Sedai Rhodrika velice zneklidňovaly, i když si podržel neutrální výraz. Byly jenom čtyři, ne tucty, ale již to stačilo, aby si připomněl příběhy, které vyprávěly, jak Aielové Aes Sedai zklamali nějakým způsobem, jejž již nikdo nepamatoval. Aes Sedai to ale vědět musely. Během roku od svého příchodu jen zřídka opouštěly jennské vozy, ale když to udělaly, pohlížely na Aiely smutnýma očima. Rhodrik nebyl jediný, kdo se jim snažil vyhýbat.

„Dáváme na Jenny pozor,“ řekl Jeordam. „To oni putují s Aes Sedai.“

Garam kývl, jako by to znamenalo rozdíl, a pak se znovu předklonil a ztišil hlas. „Můj otec má poradkyni Aes Sedai, i když se to před městem snaží utajit. Ona říká, že musíme opustit tyhle kopce a přesunout se na východ. Říká, že vyschlé řeky znovu potečou a my na břehu jedné z nich vybudujeme veliké město. – Říká spoustu věcí. Slyšel jsem, že Aes Sedai hodlají postavit město – našly dokonce ogiery, aby jim ho postavili. Ogiery!“ Potřásl hlavou a přenesl se z pověstí do skutečnosti. „Myslíte, že znovu chtějí ovládnout svět? Aes Sedai? Myslím, že bychom je měli zabít dřív, než nás znovu zničí.“

„Musíš konat to, co považuješ za nejlepší.“ Jeordamův hlas neprozrazoval nic ze starcových myšlenek. „Musím připravit lidi k překročení těch hor.“

Tmavovlasý muž se narovnal v sedle a jasně bylo vidět, jak je zklamán. Rhodrik vytušil, že chtěl, aby mu Aielové pomohli zabít Aes Sedai. „Páteř světa,“ řekl rázně Garam. „Má i jiné jméno. Někteří ji nazývají Dračí stěna.“

„Vhodné jméno,“ opáčil Jeordam.

Rhodrik hleděl na vysokánské hory v dálce. Vhodné jméno pro Aiely. Jejich vlastní tajné jméno, které nikdy nikomu neprozradili, bylo Lid Draka. Rhodrik nevěděl proč, věděl jen, že se nikdy nevyslovovalo nahlas, pokud člověk nedostával oštěpy. Co leželo za Dračí stěnou? Aspoň tam jsou lidé, s nimiž lze bojovat. Vždycky tam byli. Na celém světě byli jen Aielové, Jennové a nepřátelé. Jen ti, Aielové, Jennové a nepřátelé.


Rand se zhluboka nadechl a zachraptěl, jako by nedýchal celé hodiny. Po sloupech kolem něj běhaly nahoru pruhy světla, z něhož bolely oči. V hlavě se mu stále ozývala ta slova. Aielové, Jennové a nepřátelé. To byl celý svět. Určitě nebyli v Pustině. Viděl – žil – v době, než Aielové přišlí do své Trojí země.

Byl ještě blíž k Muradinovi. Aiel neklidně přesunul pohled stranou. Zřejmě se snažil neudělat další krok.

Rand pokročil dopředu.


Jeordam si ladně dřepl na svahu pokrytém bílým příkrovem a nevšímal si okolního chladu, jen čekal, než k němu dojde pětice lidí brodících se sněhem. Tři muži v pláštích a dvě ženy v nabíraných šatech se s námahou ploužili sněhovou pokrývkou. Podle starších měla zima už dávno skončit, ale pak zase vyprávěli příběhy o ročních dobách, které se měnily jinak, než by měly. Starší tvrdili, že se země kdysi zachvívala a hory se zvedaly a klesaly, jako voda v letním jezírku, když do ní hodíte kámen. Jeordam tomu nevěřil. Bylo mu osmnáct, narodil se ve stanech a tohle byl jediný život, jaký kdy poznal. Sníh, stany a povinnost chránit.

Sňal si závoj a pomalu vstal. Opřel se o dlouhý oštěp, jako by nechtěl lidi od vozů vyděsit, ale oni se stejně prudce zastavili s pohledy upřenými na oštěp a luk, který měl na zádech, a toulec u pasu. Žádný zřejmě nebyl o mnoho starší než on sám. „Potřebujete nás, Jennové?“ zavolal.

„Nazýváte nás tak, abyste nás zesměšnili,“ křikl v odpověď vysoký chlapík s ostrým nosem, „ale je to pravda. My jsme jediní skuteční Aielové. Vy jste se vzdali Cesty.“

„To je lež!“ vyštěkl Jeordam. „Já nikdy nevzal do ruky meč!“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Neposlali ho sem, aby se zlobil na Jenny. „Jestli jste se ztratili, vaše vozy jsou tímhle směrem.“ Ukázal oštěpem k jihu.

Jedna z žen položila muži s ostrým nosem ruku na paži a tiše k němu promluvila. Ostatní přikyvovali a nakonec kývl i ostronosý chlapík, byť váhavě. Žena to byla hezká, zpod tmavého šátku omotaného kolem hlavy jí vyklouzlo pár pramínků světlých vlasů. Teď se obrátila k Jeordamovi a pravila: „Neztratili jsme se.“ Náhle na něj upřela pohled, jako by ho uviděla poprvé, a přitáhla si šátek úžeji k tělu.

Jeordam kývl. Nemyslel si, že by se ztratili. Jennové se obvykle pečlivě vyhýbali všem lidem ze stanů, i když třeba potřebovali pomoci. Těch pár, co se objevilo, přicházelo jen v zoufalství, když nemohli pomoc nalézt jinde. „Pojď za mnou.“

Přes kopce ke stanům jeho otce to bylo dobrou míli. Stany byly nízké, částečně zasypané sněhem po poslední vánici, a lepily se na horské úbočí. Jeho lidé nově příchozí ostražitě pozorovali, ale neustávali v činnosti, ať už vařili nebo opravovali zbraně či se koulovali s dětmi. Jeordam byl pyšný na svůj klan, skoro dvě stě lidí, největší z deseti táborů roztroušených na sever od vozů. Jennové ale nevypadali, že to na ně udělalo dojem. Jeordama dráždilo, že Jennů je o tolik víc než Aielů.

Ze stanu vyšel Lewin, prošedivělý muž s tvrdou tváří. Lewin se údajně nikdy neusmíval a Jeordam ho přitom rozhodně nikdy nepřistihl. – Možná se usmívával v době, než zemřela Jeordamova matka na horečku, ale Jeordam tomu nevěřil.

Žlutovlasá žena – jmenovala se Morin – vyprávěla příběh, jaký Jeordam ostatně očekával. Jennové obchodovali s vesnicí, místem obehnaným palisádou, a pak za noci přišli muži z vesnice a sebrali vše, co bylo vyměněno, i víc. Jennové si vždycky mysleli, že lze důvěřovat lidem žijícím v domech, vždycky si mysleli, že je jejich Cesta nějak ochrání. Byli vypočteni mrtví – otec, matka, první bratři. A zajatci – první sestry, první matka, dcera. To poslední Jeordama překvapilo. Právě Morin s hořkostí hovořila o pětileté dcerce, kterou odnesli, aby ji vychovala nějaká jiná žena. Když si ji Jeordam lépe prohlédl, přidal k jejímu věku pár let.

„Přivedeme je zpátky,“ slíbil Lewin. Zvedl svazek oštěpů, které mu jiný válečník podal, a zarazil je do země. „Můžete zůstat u nás, jestli chcete, pokud budete ochotni bránit sebe i nás ostatní. Jestli zůstanete, nikdy se nebudete moci vrátit ke svým vozům.“ Muž s ostrým nosem se při těchto slovech obrátil a spěchal zpátky cestou, kterou přišli. Lewin pokračoval. Nestávalo se často, že v této chvíli odcházel jen jeden z Jennů. „Ti, kteří si přejí jít s námi do té vesnice, ať zvednou oštěp. Ale pamatujte, jestli zvednete oštěp a použijete ho proti člověku, budete muset zůstat s námi.“ Jeho hlas i oči jako by byly z kamene. „Co se týče Jennů, budete mrtví.“

Jeden z mužů zaváhal, ale nakonec oba muži vytáhli oštěp ze země. Taktéž Morin. Jeordam na ni zíral s otevřenými ústy, Lewin ani nemrkl.

„Nemusíš si brát oštěp, abys mohla zůstat,“ řekl jí Lewin, „ani kvůli tomu, abychom přivedli zpátky vaše lidi. Vzít oštěp znamená být ochotna bojovat, ne jen se bránit. Můžeš ho odložit, není to žádná hanba.“

„Mají moji dceru,“ odvětila Morin.

K Jeordamově zděšení Lewin téměř ihned kývl. „Všechno je jednou poprvé. Všechno. Budiž tedy.“ Vydal se táborem a cestou poklepával muže po rameni a zval je, aby se s ním vydali na návštěvu do té vesnice za palisádou. Jeordama jmenoval jako prvního. Jeho otec ho vždycky vybíral jako prvního ode dne, kdy byl dost starý, aby dostal oštěp. Jinak by to Jeordam ani nechtěl.

Morin měla s oštěpem potíže, ratiště se jí zaplétalo do dlouhých sukní.

„Nemusíš chodit,“ řekl jí Jeordam. „Žádná žena ještě nikdy nešla. Dcerku ti přivedeme zpátky.“

„Chci odtamtud Kirin vyvést sama,“ prohlásila Morin s důrazem. „Ty mě nezastavíš.“ Umíněná ženská.

„V tom případě se musíš obléknout takhle.“ Ukázal na vlastní šedohnědý kabátec a spodky. „Nemůžeš chodit za noci po kraji v těch šatech.“ Sebral jí oštěp dřív, než stačila zareagovat. „Zacházet s oštěpem není lehké se naučit.“ Dva muži, kteří přišli s ní a nyní dostávali neohrabané instrukce a málem si zakopávali o vlastní nohy, toho byli důkazem. Jeordam našel sekeru a usekl dobrý loket z ratiště. Zůstaly dva lokte včetně půl lokte dlouhé ocelové hlavice. „Bodej s tím. Nic víc než to. Prostě bodni. Ratiště se taky používá ke krytí, ale já ti najdu něco, aby sis mohla na druhou ruku přivázat štít.“

Morin se na něj zvláštně podívala. „Kolik je ti let?“ zeptala se ještě divněji. Jeordam jí to řekl a ona jen zamyšleně přikývla.

Po chvíli Jeordam pravil: „Je jeden z těch mužů tvůj manžel?“ Muži stále zakopávali o své oštěpy.

„Můj manžel již Kirin oplakává. Víc se stará o stromy než o svou vlastní dceru.“

„O stromy?“

„O stromy života.“ Když se na ni stále díval nechápavě, zavrtěla hlavou. „Tři maličké stromky zasazené do sudů. Starají se o ně skoro tolik, jako se starají o sebe. Až najdou bezpečné místo, chtějí je tam zasadit. Říkají, že potom se vrátí staré časy. Oni. Řekla jsem oni. No dobrá, už nejsem Jennka.“ Potěžkala zkrácený oštěp. „Tohle je teď můj manžel.“ Zblízka si prohlédla Jeordama a dodala: „Kdyby ti někdo ukradl dítě, mluvil bys o Cestě listu a utrpení, které na nás bylo sesláno jako zkouška?“ Jeordam zavrtěl hlavou a ona řekla: „To jsem si myslela. Bude z tebe skvělý otec. Teď mě nauč, jak zacházet s oštěpem.“

Ano, zvláštní žena, ale hezká. Jeordam jí oštěp vzal a začal jí ukazovat, jak s ním zacházet, a zrovna to přitom vymýšlel. S kratším ratištěm byl rychlejší a pohyblivější.

Morin ho pozorovala s tím zvláštním úsměvem, ale oštěp ho cele zaujal. „Viděla jsem ve snu tvoji tvář,“ pravila tiše, ale on ji neslyšel. S takovým oštěpem může být rychlejší než muž s mečem. V duchu viděl Aiely porážející všechny muže s meči. Nikdo se jim nebude moci postavit. Nikdo.


Skleněnými sloupy probleskovala světla a Randa napůl oslepovala. Muradin byl již jen krok či dva před ním, zíral upřeně před sebe, zuby měl vyceněné a tiše vrčel. Sloupy je odváděly zpátky, do ztracených dějin Aielů. Randovi se nohy pohybovaly o své vlastní vůli. Dopředu. A zpátky v čase.


Lewin si upravil závoj proti prachu na obličeji a zadíval se dolů na malý tábor, kde pod železnými kotlíky s večeří stále žhnuly uhlíky skomírajících ohňů. Vítr k němu také přinášel pach polospáleného masa. Uhlíky v měsíčním světle obklopovaly hromádky v pokrývkách. Na dohled nebyli žádní koně. Lewin si přál, aby s sebou přinesl nějakou vodu, ale vodu směly kromě jídla pít jen děti. Lewin si matně vzpomínal na dobu, kdy bylo vody víc, kdy dny nebyly tak žhavé a prašné a vítr nevál pořád. Noc byla jen malou úlevou, kdy rozmazané rudé žhnoucí slunce vystřídal chlad. Lewin se úžeji zavinul do pláštěnky z kůží divokých koz, kterou používal místo pokrývky.

Jeho společníci se doškrábali blíž, stejně zabalení jako on, a kopali do kamenů a bručeli, až si byl jist, že vzbudí muže pod nimi. Nestěžoval si. Nebyl na to zvyklý o nic víc než oni. Tváře měli zakryté závoji proti prachu, ale Lewin přesto poznal, kdo přichází. Luca s rameny o polovinu širšími než kdokoliv z ostatních. Rád prováděl triky. Gearan, hubený jako čáp a nejlepší běžec mezi vozy. Charlin a Alijha, stejní jako odraz ve vodě, až na to, že Charlin nakláněl hlavu, když měl starosti, jako třeba právě teď. Jejich sestra Colline byla dole v táboře. A Maigran, Lewinova sestra.

Když našli vaky, do nichž dívky sbíraly plody, ležet na zemi roztrhané při zápase, všichni byli připraveni je oplakat a jít dál, jako to udělali už tolikrát předtím. Dokonce i Lewinův dědeček. Kdyby se Adan dozvěděl, co jich pět má v úmyslu, byl by je zastavil. Teď jenom mumlal, že je třeba mít víru v Aes Sedai, které Lewin v životě neviděl, to, a snažit se udržet Aiely naživu. Aiely jako lid, ale ne jednotlivé Aiely. Dokonce ani Maigran.

„Jsou čtyři,“ zašeptal Lewin. „Dívky jsou na téhle straně ohně. Vzbudím je – tiše – a dostaneme je odtamtud, dokud chlapi spí.“ Jeho přátelé se podívali na sebe a kývli. Lewin tušil, že si měli plán připravit dopředu, ale oni dokázali myslet jen na to, že se musejí vydat za dívkami a jak opustit vozy tak, aby je nikdo neviděl. Lewin si nebyl jist, že dokáží tyhle muže sledovat nebo je najít dřív, než dorazí do vesnice, z níž pocházeli, shluku hrubých chýší, odkud Aiely zahnali kameny a klacky. Jestli se lovci dostanou až tam, nebude možné nic udělat.

„A co když se vzbudí?“ zeptal se Gearan.

„Já Colline neopustím,“ odsekl Charlin přes bratrovo tišší: „Odvedeme je zpátky, Gearane.“

„To odvedeme,“ souhlasil Lewin. Luca dloubl Gearana do žeber a Gearan kývl.

Dostat se potmě dolů nebylo zrovna snadné. Suché větvičky jim křupaly pod nohama. Kamínky a oblázky se sunuly po svahu před nimi. Čím víc se Lewin snažil pohybovat se docela tiše, tím víc hluku zřejmě nadělal. Luca spadl do trnitého keře, který hlasitě zapraskal, ale podařilo se mu z něj vymanit a jen těžce dýchal. Charlin uklouzl a půl cesty dolů sjel po zadku. Dole se však nic nepohnulo.

Kousek od tábora se Lewin zastavil a vyměnil si s přáteli rozčilený pohled. Pak se po špičkách přiblížil k táboru. Vlastní dech mu zněl jako dunění, stejně hlasitě jako chrápání nesoucí se od jedné ze čtyř větších hromádek. Lewin ztuhl, když chrápání utichlo a jedna z hromádek se pohnula. Pak se uklidnila a chrápání se ozvalo nanovo. Lewin konečně začal zase dýchat.

Opatrně přidřepl u jedné z menších hromádek a odhrnul hrubou vlněnou pokrývku ztvrdlou špínou. Vzhlédla k němu Maigran s obličejem plným modřin a otoků, s šaty rozervanými téměř na hadry. Lewin jí položil ruku na ústa, aby nevykřikla, ale ona jenom zírala před sebe prázdným pohledem a ani nemrkla.

„Podříznu tě jako prase, kluku.“ Jedna z větších hromádek se převalila na stranu a muž s rozcuchaným plnovousem ve špinavých šatech se vyškrábal na nohy a v měsíčním světle se mu matně třpytil dlouhý nůž, jenž zachytával i narudlé světlo řeřavých uhlíků. Muž kopl do hromádek vedle sebe a ty se začaly hýbat a vrčet. „Právě jako prase. Umíš kvičet, kluku, nebo tvoji lidi jenom utíkají?“

„Utíkej,“ řekl Lewin, ale jeho sestra jen tupě hleděla před sebe. Lewin ji zoufale chytil za rameno a táhna ji za sebou vyrazil k místu, kde čekali ostatní. „Utíkej!“ Ztuhle se vyškrábala z pokrývek, téměř bez vlády. Colline byla vzhůru – slyšel její kňourání – ale spíš jako by si k sobě těsněji přitahovala špinavé pokrývky a snažila se v nich schovat. Maigran tam stála a zírala do prázdna a nic neviděla.

„Zdá se, že nezvládneš ani to.“ Muž se zazubil a blížil se kolem ohně. Nůž držel nízko. Ostatní se teď hrabali z pokrývek, smáli se a sledovali zábavnou podívanou.

Lewin nevěděl, co dělat. Nemohl tu svou sestru nechat. Mohl jenom umřít. Možná by to poskytlo Maigran šanci na útěk. „Utíkej, Maigran! Prosím, utíkej!“ Ani se nehnula. Jako by ho vůbec neslyšela. Co jí to udělali?

Vousáč se blížil, dával si na čas, chechtal se a bavil se pomalým postupem.

„Néééééééééééééééé!“ Z noci se vyřítil Charlin a pažemi objal muže s nožem, přičemž ho strhl na zem. Ostatní muži vyskočili na nohy. Jeden, s vyholenou hlavou, která se mu v matném světle leskla, zvedl meč a rozpřáhl se na Charlina.

Lewin si nebyl jist, jak přesně se to všechno seběhlo. Nějak popadl železnou konvici za ouško a rozpřáhl se. Zasáhl holohlavého muže do hlavy s hlasitým křupnutím. Muž se zhroutil, jako by se mu rozpustily kosti. Lewina to vyvedlo z rovnováhy a on klopýtl, jak se snažil nespadnout do ohně. Nakonec upadl vedle holohlavého muže a konvici pustil z ruky. Tmavý muž s vlasy spletenými do copů zvedl jiný meč, připraven ho rozpárat. Lewin se odplazil po zádech dozadu jako pavouk s očima upřenýma na ostrý hrot meče a zoufale se snažil nahmátnout něco, čím by muže odrazil. Větev, cokoliv. Dlaň mu padla na kulatý kus dřeva. Škubl s ním dopředu a vrazil to šklebícímu se vousáči do břicha. Muži se tmavé oči rozšířily a meč mu vypadl z rukou. Z úst se mu vyřinula krev. Nebyl to klacek, ale oštěp.

Jakmile si Lewin uvědomil, co to vlastně drží, okamžitě ratiště pustil. Příliš pozdě. Odplazil se dozadu, aby na něj muž nespadl, a jen na zhrouceného muže zděšeně zíral a třásl se. Mrtvý muž. Muž, kterého sám zabil. Vítr byl náhle velice studený.

Po chvíli ho napadlo, proč ho nezabil některý z ostatních. Překvapilo ho, že jeho přátelé se choulí kolem uhlíků. Gearan, Luca a Alijha, všichni lapali po dechu a nad závoji proti prachu valili oči. Colline stále tiše vzlykala pod pokrývkou a Maigran stála s vytřeštěnýma očima. Charlin se choulil na kolenou. A ti čtyři muži, ti vesničani... Lewin hleděl z jedné nehybné hromádky na druhou.

„My... jsme je zabili.“ Lukovi se třásl hlas. „My... Světlo se nad námi smiluj.“

Lewin se doplazil k Charlinovi a položil mu ruku na rameno. „Jsi zraněný?“

Charlin přepadl na bok. Ruce měl kluzké rudou tekutinou, jak svíral jílec nože, který mu trčel z břicha. „Bolí to, Lewine,“ zašeptal. Jednou se otřásl a světlo se mu vytratilo z očí.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Gearan. „Charlin je mrtvý a my... Světlo, co jsme to udělali? Co budeme dělat?“

„Odvedeme holky zpátky k vozům.“ – Lewin nedokázal odtrhnout zrak od Charlinových skelných očí. „To uděláme.“

Posbírali všechno, co bylo k užitku, hlavně konvici a nože. Kovové věci se těžko sháněly. „Klidně si to můžeme vzít,“ prohlásil Alijha. „Určitě to ukradli někomu, jako jsme my.“

Když však začal Alijha sbírat meče, Lewin ho zarazil. „Ne, Alijho. Tohle je zbraň vyrobená k zabíjení lidí. K ničemu jinému se nehodí.“ Alijha neřekl nic, jen přelétl pohledem čtyři mrtvá těla a podíval se na oštěpy, které Luca balil do pokrývek, aby měli na čem odnést Charlinovo tělo. Lewin se na mrtvé vesničany odmítl podívat. „Oštěp může sehnat jídlo do kotle, Alijho. Meč ale ne. Je to zakázáno Cestou.“

Alijha stále nic neříkal, ale Lewin měl pocit, že se za závojem opovržlivě mračí. Přesto když konečně vyrazili do noci, meče zůstaly u pohasínajících uhlíků a mrtvých mužů.

Zpátky temnotou to byla dlouhá cesta, když nesli neumělá nosítka s Charlinem a vítr občas zvedal dusivá oblaka prachu. Maigran klopýtala s nimi a zírala přímo před sebe. Nevěděla, kde je, ani kdo jsou oni. Colline vypadala napůl mrtvá hrůzou, dokonce ji děsil i vlastní bratr, a když se jí kdokoliv dotkl, nadskočila. Takhle si Lewin jejich návrat nepředstavoval. V jeho představách se dívky smály, těšily se z návratu k vozům. Vlastně se všichni smáli. Nenesli Charlinovu mrtvolu. Ani je netížila vzpomínka na to, co udělali.

Na dohled se objevilo světlo ohňů pod kotlíky s večeří, a pak i vozy. Postroje již byly připraveny, aby je muži mohli použít, hned jak se rozední. Potmě nikdo neopouštěl přístřeší vozů, takže Lewina překvapilo, když viděl, jak se k nim rychle blíží tři postavy. Adanovy bílé vlasy bylo snadno vidět i za noci. Druhé dvě osoby byly Nerrine, Collineina matka, a Saralin, jeho a Maigranina. Lewin si s neblahou předtuchou sňal závoj proti prachu.

Ženy spěchaly ke svým dcerám, objaly je a tiše jim šeptaly na uklidněnou. Colline se sesula do matčina objetí a vydechla úlevou. Maigran Saralin, která si prohlížela modřiny a otoky na tváři své dcery, téměř nevnímala.

Adan se na mladé muže zamračil a ustarané vrásky na čele se mu ještě více prohloubily. „Ve jménu Světla, co se stalo? Když jsme zjistili, že jste taky pryč...“ Odmlčel se, když spatřil nosítka s Charlinem. „Co se stalo?“ zeptal se znovu, jako by se děsil odpovědi.

Lewin pomalu otevřel ústa, ale Maigran promluvila první.

„Zabili je.“ Zírala na něco v dálce a její hlas zněl jako hlas malého děvčátka. „Ti špatní muži nám ublížili. Oni... Pak přišel Lewin a zabil je.“

„Takové věci nesmíš říkat, dítě,“ napomenula ji mírně Saralin. „Ty –“ Zarazila se a zadívala se dceři do očí. Pak se obrátila a nejistě se zadívala na Lewina. „Je to...? Je to pravda?“

„Museli jsme,“ prohlásil Ajilha a v hlase se mu ozývala bolest. „Snažili se nás zabít. Zabili Charlina.“

Adan ustoupil o krok zpátky. „Vy... jste zabili? Zabili jste člověka? A co Úmluva? Nikomu nesmíme ublížit. Nikomu! Neexistuje důvod dost dobrý, aby ospravedlnil zabití jiné lidské bytosti. Neexistuje!“

„Unesli Maigran, dědečku,“ řekl Lewin. „Unesli Maigran a Colline a ublížili jim. Oni –“

„To není důvod!“ zařval Adan a třásl se vzteky. „Musíme přijímat, co přichází. Utrpení je na nás sesláno jako zkouška naší víry. My je přijímáme a přetrpíme! My nevraždíme! Vy jste sešli z Cesty, opustili jste ji. Už nejste Da’shain. Jste zkažení a já nedovolím, abyste zkazili i ostatní Aiely. Odejděte, cizinci. Vrazi! Ve vozech Aielů už nejste vítáni.“ Obrátil se a odkráčel, jako by již neexistovali. Saralin a Nerrine se vydaly za ním a vedly dívky s sebou.

„Matko?“ řekl Lewin a trhl sebou, když na něj pohlédla studenýma očima. „Matko, prosím –“

„Kdo jsi, že mě takto oslovuješ? Schovej přede mnou svou tvář, cizinče. Měla jsem syna, kdysi, se stejnou tváří. Nepřeji si ji vidět u vraha.“ A odvedla Maigran za ostatními.

„Jsem pořád Aiel!“ zařval Lewin, ale ony se neohlédly. Lewin měl dojem, že slyší Luku plakat. Zvedl se vítr a do vzduchu vylétl prach. Lewin si zahalil tvář. „Já jsem Aiel!“


Randovi se zabodly do očí prudce se mihotající blesky. Stále cítil bolest s Lewinovy ztráty a myšlenky mu divoce vířily hlavou. Lewin nenosil zbraň. Nevěděl, jak zbraň použít. Zabíjení ho děsilo. Nedávalo to smysl.

Teď už byl skoro vedle Muradina, ale ten o něm nevěděl. Muradinův úšklebek teď byl ztuhlý jako ve smrti. Na obličeji se mu perlil pot a třásl se, jako by chtěl utéci.

Randa nesly nohy dál, a zpátky.

Загрузка...