Stín se šíří

32 Otázky, které je třeba položit

„Brzy bychom měli vyrazit do Hlídky,“ oznámila příštího rána Verin, když slunce ještě pořádně nevykouklo nad vrcholky stromů stojících dosud v nočních šeru, „tak se nezdržujte.“ Perrin vzhlédl od studené ovesné kaše a před jejím upřeným pohledem neuhnul. Aes Sedai nečekala námitky. Verin po chvíli zamyšleně dodala: „Ale nemysli si, že to znamená, že ti pomohu v nějaké hlouposti. Jsi pěkně vynalézavý mladý muž. Ať tě ani nenapadne to zkoušet na mě.“

Tam a Abell se zarazili se lžícemi v půli cesty k ústům a vyměnili si překvapené pohledy. Doposud si očividně šli svou vlastní cestou a Aes Sedai zase svou. Po chvíli se oba muži znovu dali do jídla, i když se zamyšleně mračili. Veškeré námitky si však nechali pro sebe. Tomas, jenž měl plášť již složený a zabalený v sedlové brašně, jim – a Perrinovi – přesto věnoval kamenný pohled, jako by námitky předvídal a hodlal je udusit hned v počátku. Strážci dělali to, co bylo nutné a co chtěly Aes Sedai.

Verin do toho chtěla strkat nos – Aes Sedai to dělaly pořád – ale mít ji tady, kde na ni viděl, bylo rozhodně lepší než nechat si ji za zády. Úplně se vyhnout síti Aes Sedai bylo skoro nemožné, když chtěly někam strkat prsty. Dalo se jedině využít je, když využívaly vás, dávat pozor a doufat, že se vám podaří uskočit dřív, než se rozhodnou nacpat vás po hlavě, jako fretku, do králičí nory. Občas se ukázalo, že králičí nora je vlastně jezevčí doupě, což byl pro fretku dost tvrdý oříšek.

„Budeš taky vítaná,“ řekl Alanně, ale ona se na něj mrazivě podívala, takže ho okamžitě zarazila v rozletu. Kaši odmítla a stála u jednoho popínavkami porostlého okna a vyhlížela skrz listnatou záclonu.

Perrin nepoznal, jestli ji jeho plánované výzvědy potěšily. Poznat, co si myslí, bylo téměř nemožné. Aes Sedai měly být ztělesněná chladná vážnost, a to ona taková byla zcela jistě, ale Alanna občas vzplála vzteky, či ukázala zcela nepředvídatelný smysl pro humor ve chvíli, kdy to naprosto nečekal. Jako když udeří blesk, práskne, a je pryč. Občas se na něj dívala tak, že kdyby nebyla Aes Sedai, byl by si myslel, že ho obdivuje. Jindy mohl docela dobře být jen složitým strojkem, jejž hodlala rozložit, aby rozluštila, jak pracuje. Dokonce i Verin byla lepší než ona. Ta byla většinou prostě jen nečitelná. Občas ho vyváděla z rovnováhy, ale aspoň se nemusel pořád v duchu ptát, jestli bude vědět, jak jeho kousky zase seskládat nazpátek.

Přál si, aby dokázal přimět Faile zůstat tady – to nebylo stejné, jako někde ji nechat, jen ji chtěl udržet v bezpečí před bělokabátníky – ale ona umíněně zaťala zuby a v zešikmených očích se jí nebezpečně zablesklo. „Těším se na to, že uvidím kousek z tvýho domova. Můj táta chová ovce.“ Její tón nepřipouštěl námitky. Nehodlala tu zůstat, leda by ji uvázal.

Chvíli o tom uvažoval. Ale nebezpečí, hrozící od bělokabátníků, nemohlo být tak velké. Dneska se hodlal jenom podívat. „Myslel jsem, že je kupec,“ řekl.

„Taky chová ovce.“ Na tvářích jí naskočily rudé skvrny. Možná byl její otec chudý a vůbec nebyl kupec. Nevěděl, proč něco předstírá, ale jestli to tak chtěla, on jí v tom nijak bránit nehodlal. Ať už byla na rozpacích nebo ne, nevypadala o nic méně umíněně.

Vzpomněl si na metodu pantáty Cauthona. „Nevím, kolik z toho uvidíš. Na některých statcích možná zrovna stříhají. Nejspíš se to nijak neliší od toho, co dělá tvůj otec. Stejně ale budu rád, když budeš se mnou.“ Překvapený výraz, který se jí objevil na tváři, když si uvědomila, že se s ní nebude hádat, skoro stál za to, že si kvůli ní dělal starosti. Možná měl Abell nakonec pravdu.

Loial však byl něco zcela jiného.

„Ale já chci jít,“ namítal ogier, když mu řekli, že nemůže. „Chci ti pomoci, Perrine.“

„Zůstaneš mimo, pane Loiale,“ prohlásil Abell, a Tam dodal: „Musíme se vyhnout tomu, abychom přitáhli víc pozornosti, než je naprosto nezbytné.“

Perrin si ho vzal stranou, co nejdál od ostatních, jak to jen v místnosti šlo. Loial se kšticí otíral o krokve, dokud mu Perrin neukázal, aby si dřepl. Pak se usmál, jako by ho jenom uklidňoval. Doufal, že to tak ostatní pochopí.

„Chci, abys dohlídl na Alannu,“ skoro šeptal. Loial sebou trhl a Perrin ogiera popadl za rukáv a pořád se usmíval jako trouba. „Usměj se, Loiale. Teď spolu přece nemluvíme o ničem důležitým, ne?“ Ogierovi se podařil nejistý úsměv. Bude to muset stačit. „Aes Sedai dělají, co dělají, ze svých vlastních důvodů.“ A ty důvody mohly být to poslední, co jste čekali, nebo vůbec ne to, co jste si mysleli, že to je. „Kdo ví, co si mohla vzít do hlavy? Už jsem od příchodu domů zažil dost překvapení, a nechci, aby k tomu ona přihodila nějaký svoje. Nečekám, že ji zastavíš, jen si všímej, kdyby došlo k něčemu neobvyklýmu.“

„To ti teda pěkně děkuju,“ zamumlal suše Loial a zastříhal ušima. „Nemyslíš, že nejlepší je nechat Aes Sedai dělat, co chtějí?“ Jemu se to snadno řeklo. Uvnitř ogierské državy nemohly Aes Sedai usměrňovat. Perrin se na něj jenom díval a ogier si po chvíli povzdechl. „Asi ne. No dobrá. Nikdy jsem netvrdil, že být ve tvé společnosti není... zajímavé.“ Narovnal se a tlustým prstem si přejel po horním rtu. Potom řekl ostatním: „Asi bych opravdu přitahoval pozornost. No, aspoň budu mít možnost opět pracovat na svých poznámkách. Celé dny jsem pro svou knihu neudělal vůbec nic.“

Verin si vyměnila nečitelný pohled s Alannou a pak obě obrátily oči, které ani nemrkly, na Perrina. Prostě se nedalo poznat, co si která myslí.

Nákladní zvířata také musela zůstat tady. Nákladní koně by určitě vyvolali přinejmenším náhodné poznámky, protože prozrazovali dlouhou cestu. Nikdo ve Dvouříčí necestoval příliš daleko od svého domova ani v nejpříhodnějších dobách. Alanna měla na rtech slabý, spokojený úsměv a dívala se, jak si sedlají koně. Bezpochyby si myslela, že ho zvířata a proutěné koše poutají ke starému špitálu, k ní a k Verin. Jestli na to přijde, bude pěkně překvapená. Od chvíle, co opustil domov, žil dost často jen z toho, co měl v sedlových brašnách. Co se toho týkalo, chvíli žil taky jen z toho, co měl ve váčku u pasu a v kapsách kabátce.

Dotáhl Tanečníkovi podpínku, narovnal se a trhl sebou. Verin ho pozorovala s vědoucím výrazem, který vůbec nebyl nepřítomný, jako by věděla, nač právě myslí, a docela ji to pobavilo. Už dost špatné bylo, že právě tohle dělávala Faile. Od Aes Sedai to bylo stokrát horší. Kladivo přivázané k jeho stočeným pokrývkám a sedlovým brašnám ji však zřejmě mátlo. Byl rád, že existuje něco, čemu zjevně nerozumí. Na druhou stranu by se obešel bez toho, aby byla tolik zaujatá. Co mohlo Aes Sedai fascinovat na kladivu?

Když museli nasedlat jen jezdecké koně, nezabralo jim mnoho času, než byli připraveni na cestu. Verin měla nevýrazného hnědého valacha, pro necvičené oko stejně prostého, jako byly její šaty, kůň však měl klenutý hrudník a silný zadek, který prozrazoval, že je stejně vytrvalý, jako ohnivý bělouš strážce, vysoký a štíhlý. Tanečník na ostatní koně frkal, dokud Perrin šedáka nepoplácal po krku. Bělouš byl mnohem vychovanější – a zrovna tak připravený bojovat, kdyby ho Tomas nechal chvíli samotného. Strážce zvíře ovládal koleny stejně jako otěžemi, a oba vypadali téměř jako jeden tvor.

Pantáta Cauthon si Tomasova koně prohlížel se zájmem – zvířata cvičená pro válku nebyla v tomto kraji zrovna často k vidění – ale Verinin oř si na první pohled vysloužil pochvalné přikývnutí. Abell Cauthon uměl posoudit koňské maso stejně dobře jako kdokoliv ve Dvouříčí. Svého kosmatého koně a koně pantáty al’Thora zcela jistě vybíral on. Zvířata sice nebyla tak vysoká jako koně ostatních, ale statná, s krokem, jenž prozrazoval slušnou rychlost a sílu.

Když skupinka vyrazila k severu, tři Aielové odpluli dopředu dlouhými kroky, jež je brzy odnesly z dohledu ostatních, takže zmizeli v lese, kde právě vycházející slunce vrhalo na zemi ostré a dlouhé ranní stíny. Mezi stromy občas zableskla hnědá či šedá, nejspíš schválně, aby ostatní věděli, že tam pořád jsou. Tam a Abell se ujali vedení. Luky měli přeložené přes sedlovou hrušku. Perrin a Faile jeli za nimi a Verin s Tomasem průvod uzavírali.

Perrin by se byl obešel bez toho, aby mu Verin upírala oči na záda. Cítil její pohled mezi lopatkami. Napadlo ho, jestli ví všechno o něm a o vlcích. Nebylo to příjemné pomyšlení. Hnědé sestry měly vědět věci, které nevěděly ostatní adžah, tajemné věci, staré vědomosti. Třeba by věděla, jak se vyhnout tomu, aby ztratil to, co v něm bylo lidského, a stal se vlkem. Pokud znovu nenajde Eliase Macheru, mohla být jeho nejlepší šancí. Musel jí jedině důvěřovat. Cokoliv věděla, byla ochotna použít jistě ku prospěchu Bílé věže, možná, aby pomohla Randovi. Jediná potíž byla v tom, že pomoc Randovi nemuselo přinést to, co chtěl vědět. Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby se do toho nepletly Aes Sedai.

Většinu cesty urazili mlčky, ozývaly se jen zvuky lesa, veverky a datlové, občas zazpíval nějaký pták. V jedné chvíli se Faile ohlédla. „Ona ti neublíží,“ řekla, a její tichý hlas se svářel s divokým světlem v jejích tmavých očích.

Perrin zamrkal. Chtěla ho chránit. Proti Aes Sedai. Nikdy ji nepochopí, ani nepozná, co má čekat vzápětí. Občas ho mátla stejně jako Aes Sedai.

Z Luhu se dostali asi čtyři pět mil severně od Emondovy Role. Slunce stálo kousek nad vrcholky stromů na východě. Mezi nimi a nejbližším polem s ječmenem, ovsem či tabákem, obrostlým živým plotem, nebo loukou s vysokou trávou na seno, se táhly roztroušené hájky, většinou kaliny, borovice a duby. Zvláštní bylo, že nebylo vidět živáčka, z komínů statků za poli nestoupal kouř. Perrin znal lidi, kteří tam bydleli. Al’Lorasovi žili ve dvou z velkých domů a Barstersovi v ostatních. Tvrdě se lopotící lidé. Pokud by v domech někdo zůstal, teď už by dávno pracovali. Gaul na ně zamával od hájku a zmizel mezi stromy.

Perrin pobídl Tanečníka k Tamovi a Abellovi. „Neměli bychom zůstat v lese, jak nejdýl to půjde? Šestice lidí na koních si každý všimne.“ Muži vedli koně rychlým krokem.

„Moc lidí si nás nevšimne, mládenče,“ odtušil pantáta al’Thor, „dokud se budeme držet mimo Severní silnici. Většina statků poblíž lesa je opuštěná. A stejně, dneska nikdo necestuje sám, aspoň ne daleko od vlastního prahu. Dneska by si nikdo nevšiml ani deseti lidí pohromadě, i když pokud teď lidi cestují, tak většinou na vozech.“

„Dostat se do Hlídky nám takhle bude trvat většinu dne,“ prohodil pantáta Cauthon, „i když se nebudeme pokoušet tam dostat lesem. Po silnici by to sice bylo kapku rychlejší, ale tam bychom zase spíš mohli potkat bělokabátníky. Větší šance, že nás někdo udá kvůli odměně.“

Tam přikývl. „Ale tímhle směrem máme taky přátele. Kolem poledne se zastavíme na statku Jaca al’Seena, aby se koně vydýchali a my si protáhli nohy. Do Hlídky se dostaneme, když bude ještě dost světla, aby bylo vidět.“

„Světla bude dost,“ prohodil Perrin nepřítomně. Pro něj bylo vždycky dost světla. Pootočil se v sedle, aby viděl na statky za nimi. Opuštěné, ale pokud viděl, ne vypálené, ne vyrabované. V oknech stále visely záclony. Okna nebyla rozbitá. Trolloci rádi všechno rozbíjeli a prázdné domy jako by přímo zvaly. V ječmeni a ovsu rostl již vysoký plevel, ale pole nebyla zdupaná. „Napadli trolloci i samotnou Emondovu Roli?“

„Ne, to nenapadli,“ odvětil pantáta Cauthon vděčným tónem. „Ale kdyby to udělali, neměli by to snadný. Lidi se o minulých Jarnicích naučili dávat pozor. U každejch dveří stojí luk a oštěp a tak. Kromě toho každejch pár dní patrolují v Emondově Roli bělokabátníci. I když to hrozně nerad přiznávám, udržují trolloky zpátky.“

Perrin zavrtěl hlavou. „Máte vůbec představu, kolik trolloků tady je?“

„Až moc,“ zabručel Abell.

„Tak asi dvě stovky,“ řekl Tam. „Možná víc. Nejspíš víc.“ Pantáta Cauthon se zatvářil překvapeně. „Jen si to vezmi, Abelli. Nevím, kolik jich zabili bělokabátníci, ale ten strážce tvrdí, že s Aes Sedai jich dostali tak padesát, a dva mizelce. Pokud jsme ale slyšeli, nijak se nezmenšil počet vypálených statků. Myslím, že jich musí být víc, ale ty si to spočítej sám.“ Druhý muž přikývl.

„Tak proč nepřepadli Emondovu Roli?“ zeptal se Perrin. „Kdyby sem v noci přišly dvě stovky trolloků, mohly by vypálit celou vesnici a zmizet dřív, než by se o tom bělokabátníci nahoře v Hlídce jenom doslechli. A ještě snazší by pro ně bylo, kdyby napadli Devenský Průsek. Říkali jste, že tak daleko bělokabátníci nejezdí.“

„Štěstí,“ zamumlal Abell, ale znělo to ustaraně. „Tím to je. Měli jsme štěstí. Co jinýho by to mohlo být? Co se tím snažíš říct, chlapče?“

„Snaží se tím říct,“ ozvala se Faile, jež k nim mezitím dojela, „že to musí mít nějaký důvod.“ Vlaštovka byla o dost vyšší než dvouříčtí koně, takže se dívala Tamovi a Abellovi do očí, a její pohled byl velice pevný. „Viděla jsem, jak to v Saldeii vypadalo po trollockým nájezdu. To, co nespálili, znečistili, lidi i hospodářský zvířata pobili nebo odnesli, dostali všechno, co nebylo chráněný. Ve špatných letech zmizely celý vesnice. Najdou nejslabší místo, to, kde můžou zabíjet nejvíc. Můj táta –“ Rychle to spolkla, zhluboka se nadechla a pak pokračovala dál. „Perrin si všiml toho, čeho jste si měli všimnout vy.“ Bleskla po něm pyšným úsměvem. „Jestli trolloci nepřepadli vaše vesnice, tak k tomu měli důvod.“

„Napadlo mě to,“ přiznal Tam tiše, „ale nemohl jsem přijít na to, proč. Pokud víme, štěstí je stejně dobrá odpověď jako ostatní.“

„Možná,“ připojila se k nim Verin, „je to léčka.“ Tomas se o trochu zdržel a propátrával krajinu, jíž projížděli, stejně neúnavně jako nějaký Aiel. Strážce také sledoval oblohu. Vždycky existovala možnost, že se objeví nějaký krkavec. Verin se skoro nezastavila, přelétla pohledem Perrina i oba starší muže. „Zprávy o neustálých potížích, zprávy o trollocích, by k Dvouříčí přitáhly pozornost. Andor by sem jistě vyslal vojáky a jiné státy možná také, proti trollokům tak daleko na jihu. Totiž, kdyby děti Světla dovolily, aby se ty zprávy dostaly ven. Předpokládám, že gardisté královny Morgasy by byli o něco šťastnější, kdyby našli bělokabátníky, než kdyby našli trolloky.“

„Válka,“ zamumlal Abell. „To, co tu máme, je už tak dost špatný, ale ty mluvíš o válce.“

„Možná to tak je,“ pravila vyrovnaně Verin. „Možná to tak je.“ Zamračila se tím přepracovaným způsobem, vylovila z váčku pero s ocelovým hrotem a malou, v kůži vázanou knížečku a otevřela malé kožené pouzdérko na opasku, v němž měla lahvičku s atramentem a sypátko s pískem. Nepřítomně si otřela pero o rukáv a začala psát do knížky i přesto, jak bylo nepohodlné psát za jízdy. Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, jak by tím mohla lidi kolem sebe znepokojit. Nejspíš si to ani neuvědomovala.

Pantáta Cauthon si neustále mumlal „válka", užasle a velmi tiše, a Faile Perrinovi položila na uklidněnou ruku na paži a v očích měla smutný výraz.

Pantáta al’Thor jenom zabručel. On už ve válce byl, aspoň jak Perrin slyšel, i když nevěděl kde a jak. Prostě někde mimo Dvouříčí, kam se vydal jako mladý muž, a vrátil se po letech se ženou a dítětem, s Randem. Jen pár lidí kdy Dvouříčí skutečně opustilo. Perrin pochyboval, že někdo z místních skutečně věděl, co to je válka, kromě toho, co se doslechli od formanů či kupců a jejich stráží a vozků. Perrin to však věděl. On válku viděl, tenkrát na Tomově Hlavě. Abell měl pravdu. To, co tu měli, bylo dost špatné, ale válce se to ani zdaleka nepodobalo.

Perrin se držel. Možná měla Verin pravdu. A možná jenom chtěla, aby přestal spekulovat. Jestli to, že Dvouříčí drancovali trolloci, byla past, tak to byla past na Randa, a Aes Sedai to musely vědět. To byla jedna z potíží s Aes Sedai. Dokázaly vám předhazovat „kdyby“ a „jestli", dokud jste si nebyli jisti, že vám jasně řekly to, co jenom naznačily. No, jestli to trolloci – nebo spíš ten, kdo je poslal, možná jeden ze Zaprodanců? – mínili jako past na Randa, tak se budou muset místo toho spokojit s Perrinem – prostým kovářem místo Draka Znovuzrozeného – a on nehodlal padnout do pasti.

Celé dopoledne pak jeli mlčky. V této oblasti stály statky daleko od sebe, někdy mezi nimi byla i celá míle či víc. Všechny do jednoho byly opuštěné, pole zdušená plevelem, dveře stodol se pohybovaly při každém závanu větru. Jen jediný statek byl vypálený, a z toho stály jen komíny, jako očazené prsty zvednuté z popela. Lidé, kteří tu zahynuli – Ayellinové, bratranci těch, kteří žili v Emondově Roli – byli pochováni pod hrušněmi za domem. Těch pár, které bylo možné najít. Abella bylo třeba nutit, aby o tom byl ochoten hovořit, a Tam to naprosto odmítl. Zřejmě si mysleli, že by ho to rozčílilo. On však věděl, čím se trolloci živí. Libovolným masem. Nepřítomně hladil sekeru, dokud ho Faile nevzala za ruku. Z nějakého důvodu to byla ona, kdo vypadal znepokojeně. Myslel si, že toho o trollocích ví víc.

Aielům se dařilo zůstat mimo dohled i mezi hájky, až na případy, kdy chtěli být viděni. Když Tam zamířil k východu, Gaul a obě Děvy zabočili s ním.

Jak předpovídal pantáta Cauthon, statek al’Seenových se objevil na dohled ve chvíli, kdy slunce bylo jen kousek před zenitem. Na dohled jinak nebyl jediný statek, i když se na severu a na východě daleko od sebe zvedaly šedé chocholy kouře z komínů. Proč se tu jen tak zdržovali? Kdyby trolloci zaútočili, jejich jedinou nadějí by bylo, že se na stejném místě ve stejnou dobu náhodou objeví bělokabátníci.

Když byl neuspořádaný statek ještě v dálce, Tam přitáhl koni otěže a zamával na Aiely, aby se k němu připojili. Navrhl jim, aby si našli místo, kde počkají, dokud ostatní neodjedou ze statku. „O Abellovi nebo o mně mluvit nebudou,“ vysvětloval, „ale vy tři byste vyvolali řeči i přes tu nejsilnější vůli na světě.“

To bylo mírně řečeno, s jejich zvláštními šaty a oštěpy, a když navíc dvě byly ženy. Každému z Aielů visel u pasu vedle toulce králík, i když Perrin nechápal, jak si našli čas k lovu, když se stále drželi před koňmi. Vlastně vypadali méně unavení než koně.

„To stačí,“ řekl Gaul. „Najdu si místo, kde sním svoje vlastní jídlo, a budu čekat, dokud nevyjdete.“ Obrátil se a okamžitě odklusal. Bain a Chiad si vyměnily pohled. Po chvíli Chiad pokrčila rameny a obě ho následovaly.

„Oni nejsou spolu?“ zeptal se Matův otec škrábaje se na hlavě.

„To je dlouhej příběh,“ odvětil Perrin. Bylo to lepší, než mu vykládat, že by se Chiad a Gaul mohli navzájem zabít kvůli krevní mstě. Doufal, že vodní přísaha stále platí. Musí se jednou Gaula zeptat, co to ta vodní přísaha vlastně je.

Statek al’Seenových byl velký, jako byly ostatně všechny statky ve Dvouříčí, se třemi vysokými stodolami a pěti úpravnami tabáku. Kamenný košár a prkenná ohrada pro černohlavé ovce byly velké jako některé pastviny a další ohrady oddělovaly dojné krávy s bílými skvrnami od černého masného skotu. V bahně se spokojeně válela prasata a všude se potulovaly slepice a u slušně velkého rybníčku kejhaly bílé husy.

První zvláštnost, které si Perrin všiml, byli chlapci na doškových střechách domu a stodol. Bylo jich asi osm nebo devět, a měli luky a toulce. Jakmile spatřili jezdce, zavolali dolů a ženy zahnaly děti dovnitř dřív, než si zastínily oči, aby se podívaly, kdo to vůbec přijíždí. Na dvoře se shromáždili muži, někteří s luky, jiní s vidlemi a háky na stahování dříví, které drželi jako zbraně. Příliš mnoho lidí. Až příliš mnoho, dokonce i na tak velké hospodářství. Perrin se zvědavě podíval na pantátu al’Thora.

„Jac k sobě vzal rodinu bratrance Wita,“ vysvětloval Tam, „protože jejich statek je moc blízko Západního polesí. A rodinu Flanna Lewina poté, co byl napaden jejich statek. Bělokabátníci trolloky sice zahnali dřív, než stačili vypálit víc než stodolu, ale Flann se rozhodl, že je čas odejít. Jac je dobrý chlap.“

Když vjeli na dvůr a lidé poznali Tama a Abella, ženy i muži se kolem nich seběhli s úsměvy a slovy na uvítanou, ještě než stačili sesednout. Když to uviděly děti, vyběhly z domu, a za nimi ženy, které se o ně staraly, přímo z kuchyně, ještě si otíraly ruce do zástěr. Byla tu všechna pokolení, od bělovlasé Astelle al’Seenové s ohnutými zády, která svou hůl používala častěji k tomu, aby někoho přetáhla po hřbetě, než jako oporu při chůzi, až po nemluvně v náručí zavalité mladé ženy se zářivým úsměvem.

Perrin tu zavalitou mladou ženu jen přejel pohledem, a pak se k ní prudce vrátil. Když opouštěl Dvouříčí, Laila Dernová byla hubená holka, která dokázala utancovat tři chlapce málem k smrti. Bývaly doby, kdy snil o tom, že se s Lailou ožení, a ona jeho city trochu opětovala. Pravda byla, že se toho držela déle než on. Naštěstí byla tolik zaujata svým děckem a ještě zavalitějším chlapíkem vedle sebe, že mu nevěnovala příliš velkou pozornost. Perrin muže vedle ní poznal také. Natley Lewin. Takže teď byla Laila Lewinová. Zvláštní. Nat nikdy neuměl tancovat. Děkuje Světlu za to, jak unikl, se Perrin ohlédl na Faile.

Zjistil, že nepřítomně popotahuje za Vlaštovčiny otěže, zatímco klisna se jí nosem jemně otírá o rameno. Faile však byla příliš zaujatá tím, jak se obdivně usmívala na Wila al’Seena, bratrance ze strany Devenského Průseku, aby si všímala svého koně, a Wil její úsměv opětoval. Byl to hezký mládenec, ten Wil. No, byl o rok starší než Perrin, ale vypadal příliš dobře, takže stále působil příliš chlapeckým dojmem. Když si Wil přišel do Emondovy Role zatancovat, všechna děvčata na něm mohla oči nechat a vzdychala. Právě jako teď Faile. Pravda, ona nevzdychala, ale její úsměv byl rozhodně pochvalný.

Perrin k ní přistoupil a položil jí ruku kolem ramen. Druhou ruku si opřel o sekeru. „Jak se máš, Wile?“ zeptal se a usmíval se, co měl sil. Nemělo smysl dávat Faile najevo, že žárlí. Ne že by žárlil.

„Skvěle, Perrine.“ Wil před ním uhnul očima a pohled mu padl na sekeru. Na okamžik vypadal nemocně. „Přímo skvěle.“ Vyhýbaje se dalšímu pohledu na Faile, odspěchal k lidem shromážděným kolem Verin.

Faile vzhlédla k Perrinovi, našpulila rty a pak ho jednou rukou jemně uchopila za vousy a zavrtěla hlavou. „Perrine, Perrine, Perrine,“ mumlala tiše.

Nebyl si vůbec jistý, co tím mínila, ale usoudil, že bude moudřejší se neptat. Vypadala, jako by sama nevěděla, jestli se zlobí nebo – mohlo ji to pobavit? Lepší bude, když se nebude muset rozhodovat.

Wil samozřejmě nebyl jediný, kdo se mu do očí díval jen úkosem. Zřejmě všichni, mladí či staří, ženy i muži, sebou trhli, když se mu poprvé podívali do očí. Stařičká panímáma al’Seenová do něj dloubla holí a tmavé oči se jí rozšířily překvapením, když zavrčel. Možná si myslela, že není skutečný. Nikdo však neřekl ani slovíčko.

Brzy byli koně odvedeni do jedné ze stodol – Tomas si svého šimla odvedl osobně. Zvíře zjevně nehodlalo strpět, aby se jeho otěží dotýkal někdo jiný – a všichni až na chlapce na střechách se natlačili do domu. Vešli se sem jen tak tak. Dospělí stáli v předním pokoji ve dvou řadách a Lewinové a al’Seenové byli promíseni bez ohledu na nějaký řád či postavení, děti držely jejich matky v náručí, nebo se ty starší stáhly ke dveřím a dívaly se dospělým mezi nohama.

Hosté dostali silný čaj a židle s vysokými opěradly a rákosovým výpletem, jen Verin a Faile dostaly vyšívané polštáře. Verin, Tomas a Faile vzbudili značný rozruch. Místností se neslo mumlání jako kejhání husí, a všichni na trojici zírali, jako by měli koruny, či mohli každou chvíli provést nějaké kouzlo. Cizinci byli ve Dvouříčí vždy předmětem zvědavosti. Tomasův meč zvláště vyvolával poznámky, sice téměř šeptané, ale Perrin jim snadno rozuměl. Meče tu nebyly běžné, alespoň před příchodem bělokabátníků ne. Někteří si mysleli, že je Tomas bělokabátník, jiní že urozený pán. Jeden chlapec, jenž Perrinovi sahal tak do pasu, se zmínil o strážcích, než ho dospělí se smíchem umlčeli.

Jakmile se hosté usadili, Jac al’Seen se postavil před široký, kameny obložený krb. Byl to rozložitý muž se širokými rameny, s méně vlasy, než měl pantáta al’Vere, a stejně šedými. Na krbové římse za jeho hlavou tikaly hodiny stojící mezi dvěma stříbrnými poháry, důkazy jeho úspěchu jako hospodáře. Když zvedl ruku, šum hlasů utichl, i když jeho bratranec Wit, vypadající jako jeho dvojče, až na to, že neměl vůbec žádné vlasy, a Flann Lewin, pokřivený, prošedivělý hubeňour připomínající tyčku, stejně umlčeli své rodiny.

„Paní Mathwin, urozená paní Faile,“ řekl Jac a neohrabaně se oběma uklonil, „jste tu vítány, jak dlouho si budete přát. Ale musím vás varovat. Víte o potížích, které máme na venkově. Nejlepší by pro vás bylo, kdybyste zamířily přímo do Emondovy Role nebo do Hlídky a zůstaly tam. Vesnice jsou příliš velké, aby jim někdo dělal potíže. Radil bych vám, abyste Dvouříčí opustily úplně, ale pochopil jsem, že děti Světla nedovolí nikomu překročit Taren. Nevím proč, ale tak to je.“

„Ale po venkově koluje tolik příběhů,“ namítla Verin mírně mrkajíc. „A ty by mi všechny unikly, kdybych zůstala ve vesnici.“ Aniž by jedenkrát zalhala, podařilo se jí vzbudit dojem, že do Dvouříčí přišla sbírat staré příběhy, stejně jako předtím Moirain, což teď vypadalo jako nesmírně dávno. Prsten s Velkým hadem měla ve váčku u pasu, i když Perrin pochyboval, že by někdo z místních vůbec poznal, co to je.

Elisa al’Seenová si uhladila bílou zástěru a vážně se na Verin usmála. I když neměla vlasy tak šedé jako její manžel, vypadala starší než Verin a její vrásčitá tvář měla mateřský výraz. Nejspíš si myslela, že je starší. „Je mi ctí mít pod střechou skutečného učence, ale Jac má pravdu,“ řekla pevně. „Opravdu jsi tu vítaná, ale až odjedeš, musíš zamířit přímo do vesnice. Cestování teď není bezpečné. To stejné platí pro urozenou paní,“ dodala k Faile. „Trolloci nejsou něco, čemu by dvě ženy měly čelit jen s hrstkou mužů na ochranu.“

„Promyslím si to,“ prohlásila Faile klidně. „A děkuju za tvou starostlivost.“ Usrkla čaje stejně bezstarostná jako Verin, jež se na Elisu usmála a zamumlala: „Venkovem koluje tolik příběhů.“ Faile přijala máslový koláček od jedné z al’Seenovic dívek, jež udělala pukrle a prudce se zarděla, přičemž však na Faile celou dobu civěla s nesmírným obdivem.

Perrin se v duchu usmál. V těch jezdeckých šatech ze zeleného hedvábí všichni Faile považovali za urozenou šlechtičnu, a on musel přiznat, že to zvládá přímo nádherně. Když chtěla. Dívka by ji nejspíš tolik neobdivovala, kdyby ji viděla při jednom z výbuchů vzteku, když dokázala jazykem stáhnout z kůže i vozku.

Panímáma al’Seenová se obrátila na manžela a zavrtěla hlavou. Faile ani Verin se přesvědčit nedají. Jac se podíval na Tomase. „Dokážeš je přesvědčit?“

„Já jdu tam, kam ona řekne,“ odvětil Tomas. Jak tam tak strážce seděl, s hrníčkem čaje v dlaních, pořád vypadal, jako by každou chvíli hodlal tasit meč.

Pantáta al’Seen si povzdechl a přesunul svou pozornost. „Perrine, většina z nás se s tebou setkala už dřív dole v Emondově Roli. Jistým způsobem tě známe. Alespoň víme, jaký jsi byl, než jsi vloni utekl. Slyšeli jsme spousty znepokojivých historek, ale Tam a Abell by tu podle mě nebyli, kdyby to byla pravda.“

Flannova žena Adina, baculatá paní se sebevědomým výrazem, si ostře odfrkla. „Já slyšela historky taky o Tamovi a Abellovi. A o jejich chlapcích taky, prej utekli s Aes Sedai. S Aes Sedai! A byl jich tucet! Všichni si pamatujem, jak Emondova Role shořela na popel. Světlo ví, co mohly mít za lubem. Taky jsem se doslechla, že Aes Sedai unesly to al’Vereovic děvče.“ Flann odevzdaně potřásl hlavou a omluvně se podíval na Jaca.

„Jestli tomu věříš,“ podotkl suše Wit, „tak už uvěříš všemu. Já mluvil s Marin al’Vereovou tak před dvěma týdny, a ona říkala, že jejich dcera odešla o svý vlastní vůli. A byla tam jen jedna Aes Sedai.“

„Co zde naznačuješ, Adino?“ Elisa al’Seenová si založila ruce v bok. „Tak ven s tím.“ V jejím hlase bylo víc než pouhý náznak „jen se opovaž".

„Já netvrdila, že tomu věřím,“ namítala honem Adina, „jen že jsem to slyšela. Jsou tu jistý otázky, které je třeba položit. Děti by ty tři nechtěly zavřít jen proto, že jejich jména vytáhly z klobouku.“

„Kdybys pro změnu poslouchala,“ prohlásila Elisa zcela pevně, „mohla bys pár odpovědí zaslechnout.“ Adina se jala upravovat sukně, ale i když si pro sebe cosi bručela, jinak se zdržela hlasitějších poznámek.

„Má ještě někdo něco?“ zeptal se Jac s jen tak tak zakrytou netrpělivostí. Když nikdo nepromluvil, pokračoval sám. „Perrine, nikdo nevěří, že jsi temný druh, o nic víc, než že jimi jsou Tam a Abell.“ Vrhl na Adinu tvrdý pohled a Flann položil ženě ruku na rameno. Adina mlčela, ale rty se jí pohybovaly. Jac si cosi zabručel, než pokračoval. „Přesto, Perrine, máme myslím právo slyšet, proč bělokabátníci říkají to, co říkají. Obvinili tebe, Mata Cauthona a Randa al’Thora z toho, že jste temní druzi. Proč?“

Faile rozzlobeně otevřela ústa, ale Perrin na ni mávl, aby zůstala zticha. To, že poslechla, jej natolik překvapilo, že na ni chvíli jenom zíral, než znovu promluvil. Možná byla nemocná. „Bělokabátníkům stačí málo, pantáto al’Seene. – Když se nepokloníš a neklekneš a obloukem se jim nevyhneš, musíš být temnej druh. Nevím, proč si myslí, že jimi jsou Rand a Mat.“ To byla prostá pravda. Kdyby bělokabátníci věděli, že Rand je Drak Znovuzrozený, bohatě by jim to stačilo, ale oni to vědět nemohli. Mat ho zcela mátl. Musela to být Fainova práce. „Já sám jsem jich pár zabil.“ Kupodivu ho vzdechy, které proběhly místností, nepřinutily, aby se v duchu přikrčil, ani pomyšlení na to, co spáchal. „Zabili mi přítele a byli by zabili i mě. Prostě jsem to nemohl nechat jen tak. To je tak ve zkratce všechno.“

„Chápu, proč ses nenechal zabít,“ poznamenal pomalu Jac. Dokonce i s trolloky kolem nebyli lidé z Dvouříčí zvyklí na zabíjení. Před několika lety jedna žena zavraždila svého manžela, protože se chtěla provdat za jiného muže. To bylo naposledy, pokud Perrin věděl, co někdo ve Dvouříčí zahynul násilnou smrtí. Do příchodu trolloků.

„Děti Světla,“ ozvala se Verin, „jsou velmi dobré v jedné věci. Jak přimět lidi, kteří si byli celý život sousedy, začít podezírat jeden druhého.“ Všichni sedláci se na ni podívali a někteří po chvíli přikývli.

„Jak jsem slyšel, mají s sebou jednoho muže,“ promluvil znovu Perrin. „Padana Faina. Toho formana.“

„To jsme taky slyšeli,“ řekl Jac. „Ale prý si dneska říká jinak.“

Perrin kývl. „Ordeith. Ale ať Fain nebo Ordeith, on je temný druh. Tolik sám přiznal. Přiznal, že vloni o Jarnících přivedl trolloky do Emondovy Role. A jezdí s bělokabátníky.“

„To se ti snadno řekne,“ vyjela ostře Adina Lewinová. „Každýho můžeš označit za temnýho druha.“

„Tak komu věříte?“ zeptal se Tomas. „Těm, kteří přišli před pár týdny a pozatýkali lidi, které znáte, a vypálili jejich statky? Nebo mladému muži, který tu mezi vámi vyrostl?“

„Já nejsem žádnej temnej druh, pantáto al’Seene,“ prohlásil Perrin, „ale jestli chceš, abych odešel, půjdu.“

„Ne,“ řekla rychle Elisa a vrhla na manžela významný pohled. A na Adinu tak mrazivý, že druhá žena spolkla to, co chtěla říci.

„Ne. Jsi tu vítaný, můžeš zůstat, jak dlouho chceš.“ Jac zaváhal, a pak kývl na souhlas. Elisa přistoupila blíž, podívala se na Perrina a položila mu ruce na ramena. „Cítíme s tebou,“ prohlásila tiše. „Tvůj táta byl dobrý člověk. A tvoje máma byla moje přítelkyně a skvělá žena. Vím, že by chtěla, abys zůstal s námi, Perrine. Děti Světla sem zavítají jen zřídka, a pokud ano, kluci na střeše nás varují dost dopředu, aby ses mohl schovat na půdě. Budeš tu v bezpečí.“

Myslela to vážně. Opravdu to myslela vážně. A když se Perrin podíval na pantátu al’Seena, ten znovu přikývl. „Děkuju,“ řekl Perrin se staženým hrdlem. „Ale mám... něco na práci. O něco se musím postarat.“

Elisa si povzdechla a jemně ho poplácala. „Ovšem. Jen si dej pozor, ať si přitom... neublížíš. No, aspoň tě pošlu na cestu s plným žaludkem.“

V domě nebylo dost stolů, aby všichni mohli u oběda sedět. Kolem dokola se podávaly misky s dušeným jehněčím a krajíce chleba a připomínky, ať nikdo nic nepokape, a všichni jedli tam, kde zrovna seděli nebo stáli. Než dojedli, vřítil se dovnitř hubený kluk, jemuž zápěstí čouhala z rukávů, s lukem vyšším, než byl sám. Perrin měl dojem, že je to Win Lewin, ale nebyl si jist. Chlapci v jeho věku rostli hrozně rychle. „Je to urozený pán Luc,“ vykřikoval hubený hoch vzrušeně. „Urozený pán Luc přijíždí.“