Stín se šíří

27 Na Cestách

Temnota na Cestách stlačila světlo Perrinovy lucerny do ostře ohraničeného jezírka kolem něj a Gaula. Vrzání jeho sedla ani drsné cvakání koňských podkov na kameni zřejmě také nedosahovala za hranice světla. Ve vzduchu nebylo nic cítit, vůbec nic. Aielan snadno udržoval krok s Tanečníkem a sledoval nejasnou záři luceren Loialovy skupinky před nimi. Perrin ji odmítal nazývat Faileina. Cesty Gaulovi zřejmě nedělaly nejmenší starosti i přes svou neblahou pověst. Perrin si nemohl pomoci, aby stále neposlouchal, jako to dělal celé dva dny, nebo spíš to, co dva dny znamenaly na tomto místě beze světla. On první by zaslechl zvuk, jenž by znamenal, že všichni zemřou, nebo i něco horšího, zvuk větru zvedajícího se na místě, kde žádný vítr nikdy nevál. Ne vítr, ale Machin Shin, Černý vítr, který požíral duše. Perrin si nemohl pomoci, aby si v duchu neříkal, že putování po Cestách je naprostá hloupost, ale když bylo potřeba, to, co bylo hloupé, se změnilo.

Slabé světlo vepředu se zastavilo a Perrin přitáhl otěže uprostřed něčeho, co vypadalo jako starobylý kamenný most klenoucí se přes naprostou temnotu. Prastarý kvůli prasklinám v zábradlí a dolíčkům a mělkým zubatým prohlubním na cestě. Most tu nejspíš stál dobře tři tisíce let, ale teď vypadal, že se každou chvíli zřítí. Možná právě teď.

Nákladní kůň se tlačil na Tanečníka. Zvířata se po sobě oháněla a znepokojeně koulela očima na okolní temnotu. Perrin věděl, jak se koně cítí. Pár dalších lidí by pomohlo zvednout něco z té tíže temnot. Přesto se k lucernám před nimi nehodlal přiblížit ani o kousek, i kdyby byl úplně sám. Jen by se opakovalo to, co se stalo na prvním ostrově přímo po vstupu do brány v Tearu. Perrin se podrážděně podrbal v kudrnatých vousech. Nebyl si jistý, co vlastně očekával, ale ne...

Lucerna na tyči se kymácela, když sesedl a dovedl Tanečníka a nákladního koně k ukazateli, vysoké desce z bílého kamene, pokryté zdobnými stříbrnými inlejemi nejasně připomínajícími liány a listi, všechny podobané, jako by na ně někdo vychrstl kyselinu. Perrin písmo samozřejmě nedokázal přečíst – to musel udělat Loial, neboť nápis byl v ogierštině – a tak Perrin ukazatel po chvíli obešel, aby se rozhlédl po ostrově. Byl stejný jako ostatní ostrovy, které tu kdy viděl, se zábradlím z bílého kamene do výše hrudi, prosté křivky a kroužky sesazené do složitého vzoru. V pravidelných rozestupech byly v zábradlí mezery a odsud se do temnoty klenuly mosty a plošiny bez zábradlí, vedoucí nahoru a dolů, aniž by Perrin viděl nějaké podpěry. Všude byly praskliny, díry s nerovnými okraji a mělké jámy, jako by kámen hnil. Když se koně pohybovali, jejich podkovy vydávaly na kameni drsný zvuk, jako by se kusy kamene odlupovaly. Gaul nahlížel do temnoty bez nějakých viditelných známek nervozity, ale on taky nevěděl, co tam může číhat. Perrin to věděl, a až moc dobře.

Když dorazil Loial a ostatní, Faile okamžitě seskočila z černé klisny a došla rovnou k Perrinovi. Upřeně se mu dívala do tváře. Perrin už litoval, že si kvůli němu dělala starosti, ale ona rozhodně nevypadala ustaraně. Perrin nepoznal, jak se vlastně tváří, prostě mu upírala oči do tváře.

„Rozhodla ses mluvit se mnou místo přes mou hla –? “

Z facky, kterou mu uštědřila, se mu před očima roztančila světélka. „Cos tím chtěl dokázat,“ skoro plivala, „vrazit sem jako divoký kanec? Nemáš žádný ohledy. Žádný!“

Perrin se pomalu, zhluboka nadechl. „Už jednou jsem tě žádal, abys to nedělala.“ Její tmavé, šikmé oči se rozšířily, jako by řekl něco, co ji dohánělo k zuřivosti. Perrin si právě mnul tvář, když dostal druhou facku z druhé strany, která mu málem vykloubila čelist. Aielové je se zájmem pozorovali a Loial klopil uši.

„Říkal jsem ti, abys to nedělala,“ zavrčel. Pěst sice neměla velkou, ale když ho zasáhla z boku do žeber, vyrazila mu dech, až se naklonil na stranu, a ona se rozpřáhla druhou rukou. Perrin ji se zavrčením popadl zezadu za krk a...

No, byla to její chyba. Byla. Žádal ji, aby ho netloukla, říkal jí to. Překvapilo ho však, že se nepokusila vytáhnout nože. Zřejmě jich nosila tolik co Mat.

Samozřejmě byla bez sebe vzteky. Vztekala se na Loiala, že se snažil zasáhnout. Přece se o sebe dokáže postarat sama, děkuji mnohokrát. Vztekala se na Bain a Chiad, že nezasáhly. Zarazilo ji, když jí sdělily, že si nemyslely, že by chtěla, aby zasahovaly do boje, který sama začala. Když se rozhodneš bojovat, řekla jí Bain, musíš nést následky, ať vyhraješ, nebo prohraješ. Na něj se však zřejmě už vůbec nezlobila. To Perrina vyvedlo z míry. Jen na něj zírala a v tmavých očích se jí leskly neprolité slzy, což v něm vyvolávalo provinilý pocit, což ho vzápětí rozzlobilo. Proč by se měl cítit provinile? Měl tam snad jen tak stát a nechat se mlátit, jak se jí zlíbí? Faile pak nasedla na Vlaštovku a seděla tam, velice škrobeně, odmítala sedět znepokojeně, a zírala na něj s nečitelným výrazem. To ho velice vyvedlo z míry. Málem si přál, aby vytáhla nůž. Málem.

„Už zase jdou,“ ozval se Gaul.

Perrin se prudce vrátil do přítomnosti. Druhé světlo se pohybovalo. Teď se zastavilo. Někdo si všiml, že je jeho světlo nesleduje. Nejspíš Loial. Faile by nejspíš nevadilo, kdyby se ztratil, a druhé dvě Aielanky se ho dvakrát snažily přemluvit, aby s nimi poodešel kousek stranou. Nepotřeboval vidět Gaulovo lehké zavrtění hlavou, aby je odmítl. Pobídl Tanečníka do kroku a nákladního koně vedl za sebou.

Ukazatel byl ještě poďobanější než poslední, který viděl, ale Perrin kolem něj projel a jen na něj mrkl. Světlo ostatních luceren už mířilo po mírně se svažující plošině a Perrin je s povzdechem následoval. Plošiny nesnášel. Lemovala je pouze temnota, a tato plošina se navíc začala stáčet dolů a dokola a za stlačeným světlem lucerny kymácející se mu nad hlavou se nedalo vůbec nic rozeznat. Něco mu říkalo, že pád přes okraj by nikdy neskončil. Tanečník i nákladní kůň se bez pobízení drželi uprostřed, a dokonce i Gaul se okraji vyhýbal. Horší bylo, že když plošina skončila na ostrově, člověku nemohl uniknout závěr, že leží přímo pod tím, který právě opustili. Perrin byl rád, když viděl, jak se Gaul dívá nahoru, byl rád, že není sám, kdo uvažuje nad tím, co vlastně drží ostrovy na místě, a jestli jsou stále v pořádku.

Lucerny Loiala a Faile se znovu zastavily u ukazatele, takže Perrin opět přitáhl otěže těsně za koncem plošiny. Tentokrát se však světla nehýbala. Po chvíli Faile zavolala: „Perrine.“

Perrin si vyměnil pohled s Gaulem a Aielan pokrčil rameny. Nemluvila s Perrinem od chvíle, co on...

„Perrine, pojď sem.“ Nebyl to sice přímo rozkaz, ale prosba také ne.

Vedle ukazatele dřepěly Bain a Chiad a Loial s Faile seděli na koních těsně u sebe s lucernami na tyčích v rukou. Ogier držel otěže prvního z řady nákladních koní. Když se podíval z Faile na Perrina a zpátky, štětičky na uších se mu zachvěly. Faile na druhou stranu vypadala cele zabraná do upravování jezdeckých rukaviček z měkké zelené kůže se zlatými sokoly vyšitými na hřbetech. Také se převlékla. Nové šaty měla střižené stejně, ale tyto byly z tmavozeleného hedvábného brokátu a nějak zdůrazňovaly její poprsí. Perrin ty šaty ještě nikdy neviděl.

„Co chceš?“ zeptal se ostražitě.

Faile vzhlédla, jako by ji pohled na něj překvapil, zamyšleně naklonila hlavu na stranu a pak se usmála, jako by ji to právě napadlo. „Aha, ano. Chtěla jsem zjistit, jestli tě dokážu naučit, abys přišel, když tě zavolám.“ Usmála se víc, určitě proto, že zaslechla, jak skřípe zuby. Perrin se podrbal na nose. Cosi tu páchlo.

Gaul se tiše uchechtl. „Stejně se můžeš snažit pochopit slunce, Perrine. Prostě tu je, a nikoliv proto, aby mu někdo rozuměl. Nemůžeš bez něj žít, ale ukládá si za to cenu. Se ženami je to stejné.“

Bain se naklonila a pošeptala cosi Chiad do ucha. Obě se zasmály. Podle toho, jak si ho s Gaulem prohlížely, si Perrin nemyslel, že by chtěl slyšet, co jim připadá tak směšné.

„Tak to vůbec není,“ zahřměl Loial a nasupeně zastříhal ušima. Vrhl na Faile obviňující pohled, který ji však vůbec nezarazil. Jen se na něj nejasně usmála a dál se věnovala svým rukavičkám a pořád dokola si popotahovala prsty. „Mrzí mě to, Perrine. Trvala na tom, že tě zavolá ona. Ale kvůli tomuhle. Jsme na místě.“ Ogier ukázal na spodek ukazatele, odkud vedla široká, poďobaná bílá čára, avšak ne k mostu či plošině, ale do tmy. „Toto je brána v Manetherenu, Perrine.“

Perrin kývl a neříkal nic. Nehodlal navrhnout, že by se měli vydat po čáře, aby ho pak Faile obvinila, že se snaží převzít velení. Znovu se nepřítomně podrbal na nose. Ten velice nejasný zápach hniloby ho dráždil. Nehodlal pronést ani ten nejrozumnější návrh. Jestli chce vést, ať si vede. Ale ona seděla v sedle a pohrávala si s rukavičkami a očividně čekala, až promluví on, aby mohla pronést nějakou vtipnou poznámku. Ráda byla vtipná. On dával přednost tomu říkat, co si myslí. Podrážděně obrátil Tanečníka, hodlaje pokračovat bez ní a Loiala. Čára vedla k bráně a on dokázal najít lístek avendesory, který ji otevíral.

Náhle z temnoty zaslechl neustále se přibližující dusot podkov a ten odporný pach mu konečně připomněl něco co znal. „Trolloci!“ zařval.

Gaul se ladně otočil a zarazil oštěp do hrudi trolloka s vlčím čenichem a černým osnířem, jenž se vrhl do světla s pozvednutou kosinou. Stejným nenásilným pohybem Aiel vyrval hrot oštěpu z rány a ukročil, aby mohlo mohutné stvoření spadnout na zem. Za prvním trollokem se však hnali další, všichni s kozlími čenichy a kančími kly, krutými zobany a zakroucenými rohy, se zakřivenými meči, sekerami s hroty a oštěpy s ozuby. Koně se roztančili a začali řičet.

Perrin vysoko držel lucernu na tyči – z pomyšlení na boj s těmito tvory potmě mu po těle vyrážel ledový pot – a hrábl po své zbrani. Prudce se otočil, aby čelil tváři pokřivené v čenich s ostrými zuby. Překvapilo ho, když si uvědomil, že vytáhl ze závěsu u sedla kladivo, ale i když nemělo ostří sekery, deset liber oceli vedené rukou kováře přesto odhánělo trolloky zpátky, vřískající a tisknoucí si poničené obličeje.

Loial vyrazil tyčí lucerny proti hlavě s kozlími rohy a lucerna se rozbila. Trollok, zalitý hořícím olejem, utekl s vytím do temnoty. Ogier se kolem sebe rozehnal tyčí, která v jeho rukou vypadala jako klacík, ale když narazila, ozvalo se ostré křupnutí drcených kostí. Jeden z Faileiných nožů skončil v až příliš lidském oku nad čenichem s kly. Aielové tančili se svými oštěpy a nějak se jim podařilo najít čas, aby si zahalili tváře. Perrin kolem sebe bušil a bušil. Vír smrti, který trval... Minutu? Pět? Připadalo mu to jako hodina. Ale trolloci byli náhle na zemi, a ti, kteří ještě nebyli mrtví, kopali v posledním tažení.

Perrin se zhluboka nadechl. Měl pocit, že mu váha kladiva utrhne pravou ruku. Obličej ho pálil a na boku mu stékalo cosi lepkavého. Další ránu měl na noze, kde se trollok se svou ocelí dostal přes jeho obranu. Všichni Aielové měli nejméně jednu tmavou skvrnu, která se jim šířila po hnědošedých šatech, a Loial měl krvavou ránu na stehně. Perrin přelétl očima přes ně hledaje Faile. Jestli je zraněná... Faile seděla na černé klisně a v ruce měla připravený nůž. Konečně se jí podařilo stáhnout si rukavičky a měla je úhledně zastrčené za pasem. Neviděl, že by byla zraněná, ale bylo tu cítit příliš mnoho krve – lidské, ogieří, trolločí – takže její nerozeznal, pokud krvácela, ale znal její pach a nebyla z ní cítit bolest zranění. Jasné světlo pálilo trolloky do očí a oni se nepřizpůsobili dost rychle. Nejspíš jediný důvod, proč byli oni stále naživu a trolloci mrtví, byl ten náhlý přechod ze tmy do světla.

To byl všechen čas, který jim zbyl, chvilka oddechu dost dlouhá na to, aby se mohli rozhlédnout kolem sebe a nabrat dech. S řevem, jako když stovky liber kostí padají do obrovského mlýnku na maso, skočil do světla mizelec a jeho bezoký pohled byl pohledem smrti, jeho černý meč se míhal jako blesk. Koně zařičeli a snažili se utéci.

Gaulovi se jen tak tak podařilo odrazil čepel svým puklířem, přičemž o kus štítu přišel, jako by vrstvy hověziny byly pouhým papírem. Gaul bodl a vyhnul se výpadu – jen tak tak – a bodl znovu. Myrddraalovi se do prsou zabodly šípy. Bain a Chiad zasunuly oštěpy za řemení držící jim luky v pouzdrech na zádech, a teď používaly zakřivené rohovinové luky. Do půlčlověka se zarážely další šípy, až vypadal jako jehelníček. Gaulův oštěp se mu také zabodl do těla. V hladkém obličeji bílém jako červ se mu náhle objevil jeden z Faileiných nožů. Ale mizelec nepadal, neustával ve snaze zabíjet. Jen s největším úsilím se Gaulovi dařilo vyhýbat jeho meči.

Perrin nevědomky ohrnul rty a vycenil zuby. Nenáviděl trolloky jako nepřátele své krve, ale nezrozené...? Stálo za to zemřít, pokud byl zabit i nezrozený. Zatnout mu zuby do hrdla...! Nestaraje se, zda zavazí Bain a Chiad, navedl Tanečníka za záda nezrozeného a otěžemi i koleny nutil váhajícího šedáka postupovat dál. V poslední chvíli se tvor obrátil od Gaula a zřejmě si nevšímal oštěpu, který se mu zarazil mezi lopatky a vepředu mu vyjel pod bradou.

Mizelec upřel na Perrina svůj bezoký pohled, kterým do každého nervu člověka vyslal strach. Příliš pozdě. Perrinovo kladivo dopadlo a roztříštilo hlavu i bezoký pohled.

I na zemi a doslova bez hlavy se myrddraal ještě svíjel a bezcílně se oháněl svou v Thakandaru ukutou čepelí. Tanečník odtančil dozadu a nervózně pohazoval hlavou a Perrin měl náhle pocit, jako by spadl do ledové vody. Ta černá ocel způsobovala rány, které dokonce i Aes Sedai přišlo zatěžko vyléčit, a on tam vjel úplně bezstarostně. Zatnout mu zuby... Světlo, musím se ovládat, musím!

Neustále slyšel z temnoty na vzdálenějším konci ostrova dušené zvuky, klapot kopyt, škrábání bot, drsný dech a hrdelní mumlání. Další trolloci. Kolik – to nepoznal. Je škoda, že nebyli spojeni s myrddraalem, přesto však mohli váhat zaútočit bez jeho pobízení. Trolloci byli obvykle zbabělí, dávali přednost velké přesile a snadnému zabíjení. Ale i když s sebou neměli myrddraala, mohli by se přimět nakonec znovu zaútočit.

„Brána,“ řekl Perrin. „Musíme se dostat ven dřív, než se rozhodnou, co dělat i bez tohohle.“ Použil zakrvácené kladivo a ukázal na stále se zmítajícího mizelce. Faile okamžitě otočila Vlaštovku a Perrina to natolik překvapilo, že vyhrkl: „Ty se se mnou nebudeš hádat?“

„Ne, když mluvíš rozumně,“ odsekla stroze. „Ne, když mluvíš rozumně. Loiale?“

Ogier pobídl svého vysokého koně s dlouhými rousy a Perrin se s Tanečníkem zařadil až za Faile a Loiala. Kladivo nepouštěl z ruky, a po jeho boku se seřadili Aielové s luky nyní připravenými k okamžitému použití. Škrábání kopyt a bot je ve tmě následovalo, i drsné mumlání v jazyce pro lidská mluvidla příliš hrubém. Stále blíž, mumlání se blížilo, jak se trolloci snažili vemluvit do odvahy.

K Perrinovi se donesl další zvuk, jako hedvábí tažené přes hedvábí. Roztřáslo ho to až do morku kostí. Stále hlasitější, dech vzdáleného obra, nádech, výdech, hlubší nádech. „Honem!“ zařval. „Honem!“

„Spěchám,“ vyštěkl Loial. „Já – ten zvuk! To je –? Světlo ozařuj naše duše a ruka Stvořitele nás chraň před nebezpečím! Už se otevírá. Už se otevírá! Musím být poslední. Ven! Ven! Ale ne příliš – ne, Faile!“

Perrin riskoval a ohlédl se přes rameno. Křídla brány z očividně živých listů se otevírala, objevoval se pohled jako přes kouřové sklo na hornatou krajinu. Loial sesedl, aby sňal lístek avendesory a otevřel tak bránu, a Faile držela nákladní zvířata i otěže jeho mohutného koně. Rychle křikla: „Za mnou! Rychle!“ a kopla Vlaštovku do žeber. Tairenská klisna se vrhla k otvoru.

„Za ní,“ řekl Perrin Aielům. „Honem! S tímhle bojovat nemůžete.“ Aielové moudře zaváhali jen zlomeček vteřiny, než se vrhli za ní, a Gaul chytil otěže vedoucího nákladního koně. Tanečník se dostal vedle Loiala. „Můžeš to nějak zavřít? Zablokovat?“ Drsné mumlání teď znělo velice znepokojeně. Trolloci ten zvuk již poznali také. Machin Shin se blížil. Přežít znamenalo dostat se z Cest.

„Ano,“ řekl Loial. „Ano. Ale běž. Běž!“

Perrin rychle pobídl Tanečníka zadkem do brány, a než si uvědomil, co vlastně dělá, zvrátil hlavu dozadu a zavyl, byl v tom vzdor i výzva. Hloupost, hloupost, hloupost! Přesto stále upíral oči na tu černočernou tmu a couval s Tanečníkem do brány. Vlásek po vlásku po něm přejela ledová vlna a čas se natáhl. Náraz, když opustil Cesty, ho zasáhl, jako by v jediném kroku přešel z plného cvalu do zastavení.

Aielové se obraceli k bráně a s nasazenými šípy se rozestupovali po svahu, mezi nízkými keři a pokřivenými horskými stromy, větrem ohnutými borovicemi a jedlemi a kalinami. Faile se právě sbírala ze země, kam spadla z Vlaštovky. Černá klisna do ní strkala nosem. Vycválat z brány bylo přinejmenším stejně špatné jako do ní vecválat. Měla štěstí, že si nesrazila vaz, a koni také. Loialův vysoký oř a její nákladní koně se třásli, jako by dostali ránu mezi oči. Perrin otevřel ústa a ona se na něj rozzlobeně podívala, jako by ho vyzývala, aby se opovážil něco poznamenat, byť tentokrát možná soucitně. Perrin se suše zašklebil a moudře neřekl nic.

Z brány se náhle vyřítil Loial, vyskočil z matného stříbrného zrcadla a jeho vlastní odraz za ním rostl. Ogier se na zemi překulil. Těsně za ním se objevili dva trolloci, s beraními rohy a čenichem a s orlím zobanem a peřím na prsou, ale než byli zpola venku, mihotavý povrch se změnil v mrtvolnou čerň, zabublal, nabyl na objemu a přilnul k nim.

Perrinovi v hlavě zašeptaly hlasy, tisíce šílením blábolících hlasů se mu zařízlo do lebky. Hořká krev. Krev tak hořká. Pít krev a rozbíjet kosti. Rozbíjet kosti a sát morek. Hořký morek, sladký křik. Zpívající křik. Zpívat křik. Maličké dušičky. Palčivé dušičky. Spolykat je. Tak sladká bolest. A pořád dokola.

Trolloci s řevem a vytím tloukli do černoty vroucí kolem nich, snažili se dostat ven, jak je temnota vtahovala neustále hlouběji a hlouběji, až zůstala jen jedna chlupatá pracka, zoufale drásající temnotu vyvalující se ven, hledající. Pomalu se objevila křídla brány a začala se zavírat, zatlačujíce tak černotu zpátky, až se ta vyboulila v mezeře mezi křídly. Mezi myriádou lístků a lián nebyl jeden, ale dva lístky avendesory. Loial přesunul trojlístek zevnitř ven.

Ogier si zhluboka vydechl úlevou. „To je to nejlepší, co dokážu. Teď se dá brána otevřít jenom z této strany.“ Vrhl na Perrina pohled zároveň nervózní i odhodlaný. „Mohl jsem ji zamknout navěky tak, že bych lístky nevrátil, ale já bránu nezničím, Perrine. My jsme Cesty pěstovali a starali se o ně. Možná se je jednoho dne podaří vyčistit. Nemůžu bránu zničit.“

„To bude stačit,“ ujistil ho Perrin. Mířili trolloci k této bráně, nebo to bylo jen náhodné setkání? V obou případech to bude stačit.

„To bylo –?“ začala Faile nejistě, ale pak se zarazila a polkla. Dokonce i Aielové vypadali projednou otřeseně.

„Machin Shin,“ řekl Loial. „Černý vítr. Stvoření Stínu, nebo tvor, který vyrostl z vlastního pošpinění Cest – to nikdo neví. Lituji ty trolloky. Dokonce i je.“

Perrin si nebyl jist, že je lituje, ani když zemřeli takovou smrtí. Viděl, co po sobě trolloci nechali, když dostali do rukou lidi. Trolloci jedli cokoliv, pokud to bylo maso, a občas rádi požírali maso, které ještě žilo, zatímco ho porcovali. Perrin nehodlal připustit lítost k trollokům.

Tanečníkovy podkovy zaskřípěly na hrubé hlíně, když ho Perrin otáčel, aby se podíval, kde vlastně jsou.

Všude kolem se zvedaly hory s vrcholky zahalenými v mracích. Právě ta vždypřítomná mračna jim dala jméno, pohoří Oparů. Vzduch byl v této výšce chladný dokonce i v létě, zvláště ve srovnání s Tearem. Pozdně odpolední slunce stálo nad štíty na západě a odráželo se v potůčcích stékajících dolů do řeky, jež se vinula po dně dlouhého údolí pod nimi. Manetherendrella, tak se jí kdysi říkalo. Řeka vytékala z hor a mířila daleko na západ a na jih. Perrin však vyrostl s jiným jménem, patřícím řece, když protékala po jižní hranici Dvouříčí, kde se jmenovala Bílá řeka a tvořila nepřekročitelné peřeje, které měnily vodu v pěnu. Manetherendrella. Vody Horského domova.

Tam, kde se v údolí či na okolních svazích objevovala holá skála, leskla se jako sklo. Kdysi tu stávalo město, rozkládající se po celém údolí i okolních horách. Manetheren, město se vznosnými věžemi a šplíchajícími vodotrysky, hlavní město velkého státu stejného jména, možná to nejkrásnější město na světě, alespoň podle starých ogierských příběhů. Nyní bylo pryč, nezůstala po něm ani stopa, jen ta téměř nezničitelná brána, která stávala v ogieřím háji. Město bylo sežehnuto na holou skálu před dvěma tisíci lety, když ještě zuřily trollocké války, zničeno jedinou silou po smrti posledního krále, Aemona al’Caar al’Thorina, v jeho poslední krvavé bitvě proti Stínu. Aemonovo Pole, tak lidé pojmenovali ono místo, kde nyní stála vesnice Emondova Role.

Perrin se zachvěl. Bylo to tak dávno. Trolloci přišli ještě jednou, o noci před Jarnicemi, více než před rokem, o noci, kdy byli s Randem a Matem přinuceni uprchnout do tmy s Moirain. Teď mu to připadalo tak dávno. Když však byla brána uzamčena, již se to nemohlo stát znovu. Teď si musím dělat starosti s bělokabátníky, ne s trolloky.

Nad vzdáleným koncem údolí se objevil párek bělokřídlých jestřábů. Perrin jen tak tak zachytil záblesk stoupajícího šípu. Jeden z jestřábů se otočil a zřítil se na zem a Perrin se zamračil. Proč by někdo střílel jestřáby tady nahoře v horách? Nad statkem, pokud měli slepice či husy, prosím, ale tady nahoře? A co tu kdo vůbec dělal? Lidé z Dvouříčí se horám vyhýbali.

Druhý jestřáb se na sněhobílých křídlech snesl k místu, kde padl jeho druh, ale náhle zase prudce zamířil nahoru. Z lesa vyrazil černý mrak krkavců, obklopil jestřába v divokém víru, a když se ptáci znovu snesli dolů, jestřáb byl pryč.

Perrin se přinutil znovu dýchat. Už viděl krkavce, a jiné ptáky, napadnout jestřába, který se dostal příliš blízko k jejich hnízdu, ale nedokázal uvěřit, že to tentokrát bylo tak prosté. Ptáci vyrazili z místa, odkud předtím vylétl šíp. Krkavci. Stín občas používal zvířata jako špehy. Obvykle krysy a další mrchožrouty. Zvláště krkavce. Perrin se dobře pamatoval, jak utíkal před ženoucí se řadou krkavců, která ho pronásledovala, jako by ptáci měli vlastní inteligenci.

„Na co tak zíráš?“ zeptala se Faile a stínila si oči, jak sledovala údolí. „To na ty ptáky?“

„Byli to jenom ptáci,“ prohodil Perrin. Možná byli. Nemůžu každého vyděsit, dokud si nebudu jistý. Ne, dokud jsou ještě rozklepaní ze setkání s Machin Shinem.

Náhle si uvědomil, že stále svírá zakrvácené kladivo, kluzké černou krví myrddraala. Nahmátl si zasychající krev na tváři i v krátkém vousu. Když sesedal, bok i noha ho pálily. Našel v sedlové brašně košili, kterou očistil kladivo dřív, než krev mizelce poničí kov. Za chvíli zjistí, jestli se má v těchto horách čeho bát. Bylo-li to něco horšího než lidé, vlci to budou vědět.

Faile mu začala rozepínat kabátec.

„Co to děláš?“ chtěl vědět Perrin.

„Ošetřuju ti přece rány,“ odsekla nakvašeně. „Nechci, abys mi tu vykrvácel k smrti. To by se ti podobalo, klidně si umřít a nechat všechnu práci s pohřbíváním na mně. Vůbec nemyslíš na druhý. Drž.“

„Děkuju,“ řekl Perrin tiše a ona překvapeně vzhlédla.

Přinutila ho svléknout se jen do spodního prádla, aby mu mohla omýt rány a vetřít do nich mast, kterou vytáhla ze svých sedlových brašen. Perrin samozřejmě neviděl na ránu, již měl na tváři, ale připadala mu malá a mělká, i když nepříjemně blízko oka. Zranění na levém boku však bylo na dlaň dlouhé, táhlo se podél žebra, a díra, kterou mu v pravé noze udělal oštěp, byla také hluboká. Faile ji musela sešít jehlou a nití ze svého šitíčka. Perrin to snášel s klidem, kdežto ona sebou při každém stehu trhla. Rozzlobeně si celou dobu cosi mumlala, zvláště když mu vtírala svůj pálivý černý krém do tváře, a tvářila se skoro, jako by zraněná byla ona a navíc jeho vinou. Přesto mu obvazy kolem žeber a stehna utahovala jemnou rukou. Rozpor byl překvapivý, její jemný dotek a zuřivé vrčení. Dokonale vyvádějící z míry.

Zatímco si Perrin oblékal čistou košili a náhradní spodky, které vytáhl ze sedlových brašen, Faile si prohlížela díru v jeho kabátci. Dva couly napravo, a ten ostrov by již nebyl nikdy opustil. Perrin si dupl, aby mu padly boty, a natáhl se pro svůj kabátec – Faile mu ho rozzlobeně hodila.

„Jen si nemysli, že ti to zašiju. Už jsem ti zašila všechno, co jsem chtěla! Slyšíš mě, Perrine Aybaro?“

„Neprosil jsem se tě –“

„Jen si to nemysli! To je všechno!“ Odkráčela, aby pomohla s ošetřováním ran Aielů a Loiala. Byla to zvláštní skupinka, když měl Loial baňaté spodky dole, Gaul a Chiad se na sebe dívali jako dvě cizí kočky a Faile roztírala svou mastičku a pomáhala s obvazy a celou dobu na Perrina vrhala obviňující pohledy. Co měl teď asi dělat?

Perrin potřásl hlavou. Usoudil, že Gaul měl pravdu. Jako by se snažil pochopit slunce.

I když věděl, co musí udělat teď, váhal, zvláště poté, co se stalo na Cestách s mizelcem. Jednou viděl muže, který zapomněl na to, že je člověkem. To stejné se mohlo stát jemu. Hlupáku. Musíš se udržet jen ještě pár dní. Jen dokud nenajdeš bělokabátníky. A musel se to dozvědět. Ti krkavci.

Vyslal svou mysl na zvědy přes údolí hledaje vlky. Tam, kde nebyli lidé, byli vždycky vlci, a pokud byli dost blízko, mohl s nimi mluvit. Vlci se lidem vyhýbali, pokud možno si jich nevšímali, ale nenáviděli trolloky jako cosi nepřirozeného, a myrddraaly opovrhovali s nenávistí příliš hlubokou, aby ji dokázali udržet. Pokud byli Stínuzvědi v pohoří Oparů, vlci mu to mohli povědět.

Ale žádné vlky nenašel. Vůbec žádné. Měli tu být, tady v divočině. Viděl na úbočí hor pasoucí se jeleny. Možná jenom žádní vlci nebyli dost blízko. Dokázali se dohovořit na jistou vzdálenost, ale již míle byla příliš daleko. Možná jich bylo v horách míň. To bylo možné.

Přelétl pohledem v mracích zahalené vrcholky hor a zadíval se na druhý konec údolí, odkud vylétli krkavci. Možná najde vlky zítra. Nechtěl myslet na ostatní možnosti.