Stín se šíří

28 Cesta k věži Ghenjei

Noc se blížila, a tak neměli na vybranou a museli se utábořit tam, na svahu hory poblíž brány. Ve dvou táborech, Faile na tom trvala.

„Už je po všem,“ řekl jí Loial znechuceným burácením. „Jsme venku z Cest a já jsem dodržel svou přísahu. Je to hotovo.“ Faile však nasadila jeden z těch svých umíněných výrazů s bradou nahoru a pěstmi v bocích.

„Nech to plavat, Loiale,“ řekl Perrin. „Já se utábořím támhle, o kousek dál.“ Loial se podíval na Faile, která jakmile uslyšela, že Perrin souhlasí, okamžitě se obrátila k oběma aielským ženám, pak potřásl mohutnou hlavou a nakročil, že se přidá k Perrinovi a Gaulovi. Perrin ho nepatrným gestem ruky, o němž doufal, že si ho žádná z žen nevšimla, vrátil zpátky.

Perrin však odešel jenom kousek, ani ne dvacet kroků. Brána možná byla uzamčená, ale pořád tu byli ti krkavci a to, čemu předcházeli. V případě potřeby chtěl být po ruce. Jestli si chce Faile stěžovat, klidně může. Perrin se tak upjal na to, že si jejích námitek nebude všímat, až ho rozladilo, když žádné neměla.

Nevšímaje si píchání v boku a noze, odsedlal Tanečníka a složil zavazadla z nákladního koně, obě zvířata spoutal a nasadil jim na nos pytlíky s hrstkou ječmene a trochou ovsa. Tady nahoře rozhodně žádná pastva nebyla. A to, co tu bylo... Nasadil na luk tětivu a položil si ho přes toulec k ohni, a sekeru vytáhl ze smyčky u pasu.

Připojil se k němu Gaul a pomohl mu s rozděláváním ohně, pak snědli něco chleba, sýra a sušeného masa. Jedli mlčky a jídlo zapíjeli vodou. Slunce sklouzlo za hory, takže byly vidět jen siluety štítů, a podbarvilo spodek mraků rudou barvou. Údolí zahalily stíny a teplota prudce klesala.

Perrin si oprášil drobky z rukou a vylovil ze sedlové brašny svůj dobrý zelený vlněný kabátec. Asi si na tairenské vedro zvykl víc, než si myslel. Ženy rozesazené kolem svého ve stínech zahaleného ohýnku rozhodně nejedly mlčky, Perrin slyšel jejich smích, a když občas zachytil kousek toho, co říkaly, zahořely mu uši. Ženy byly ochotné hovořit o čemkoliv, prostě vůbec neměly zábrany. Loial se od nich odtáhl, jak nejdál mohl, aby byl ještě stále ve světle, a snažil se ponořit do knihy. Ony si nejspíš ani neuvědomovaly, že ogiera uvádějí do rozpaků. Nejspíš si myslely, že mluví dost potichu, aby je Loial neslyšel.

Perrin si cosi rozzlobeně zamumlal a posadil se naproti Gaulovi. Aiel si mrazu zřejmě nevšímal. „Neznáš nějaký veselý příběhy?“

„Veselé příběhy? – Tak najednou si na žádný nevzpomínám.“ Gaul obracel oči k druhému ohni a smíchu. „Kdybych mohl, pověděl bych ti ho. Slunce, pamatuješ?“

Perrin se hlasitě zasmál a promluvil dost hlasitě, aby se jeho hlas donesl k druhému ohni. „To jo. Ženský!“ Veselí u druhého ohně na okamžik utichlo, než pokračovalo dál. To by jim mělo ukázat. I druzí lidé se mohou smát. Perrin zachmuřeně hleděl do ohně. Bolely ho rány.

Po chvíli se ozval Gaul. „Tohle místo začíná připomínat Trojí zemi nejvíc ze všech mokřin. Sice je tu pořád moc vody a stromy jsou pořád moc vysoké a je jich tu moc, ale není to tak divné jako místa, kterým říkáte lesy.“

Půda tady, kde v ohni zahynul Manetheren, byla chudá, řídce roztroušené stromy byly všechny pokroucené a sukovaté, náhodné větry je zohýbaly do roztodivných tvarů, a žádný nebyl vyšší než osm sáhů. Perrin to považoval za to nejopuštěnější místo, jaké kdy viděl.

„Velice bych si přál, abych jednou tu vaši Trojí zemi uviděl, Gaule.“

„Třeba uvidíš, až to tady vyřídíme.“

„Třeba.“ Šance to byla samozřejmě mizivá. Vlastně téměř žádná. Mohl to Aielovi říci, ale nechtěl se o tom teď bavit, ani na to myslet.

„Tady stával Manetheren? Ty jsi z manetherenské krve?“

„Tohle býval Manetheren,“ odpověděl Perrin. „A ano, asi jsem z té krve.“ Bylo mu zatěžko uvěřit, že v té malé vesničce a tichých statcích Dvouříčí přebývají pozůstatky manetherenské krve, ale tak to říkala Moirain. Stará krev je ve Dvouříčí stále silná, tak to říkala. „To bylo strašně dávno, Gaule. My jsme sedláci, ovčáci, ne velký stát, ne velcí válečníci.“

Gaul se nad tím trochu pousmál. „Když to říkáš. Já tě viděl tančit s oštěpy, i Randa al’Thora a toho, co se nazývá Mat. Ale když to říkáš.“

Perrin si znepokojeně poposedl. Nakolik se změnil od chvíle, co opustil domov? On sám, Rand a Mat? Nebyly to jenom jeho oči a vlci nebo Randovo usměrňování, tak to nemyslel. Kolik z toho, co bylo v jeho nitru, zůstalo nezměněno? Mat byl jediný, kdo stále vypadal, že je sám sebou, jen o něco víc. „Ty víš o Manetherenu?“

„Víme toho o vašem světě víc, než si myslíš. A méně, než věříme. Dávno předtím, než jsem překročil Dračí stěnu, jsem četl knihy, které k nám přinesli formani. Věděl jsem o ‚lodích‘ a ‚řekách‘ a ‚lesích‘, nebo jsem si to aspoň myslel.“ Gaul ta slova vyslovoval, jako kdyby byla v cizím jazyce. „Takhle jsem si já představoval ‚les‘.“ Ukázal na řídké stromy, které zdaleka nedosahovaly výšky, jakou by měly dole v nížině. „Věřit něčemu z toho ještě nečiní pravdu. A co noční běžci a Požírač listí? Věříš, že je to jen shoda okolností, že se dostali k této bráně?“

„Ne.“ Perrin si povzdechl. „Dole v údolí jsem viděl krkavce. Možná to byli jenom ptáci, ale já to nechci riskovat, ne po těch trollocích.“

Gaul kývl. „Mohly to být oči Stínu. Když jsi připraven na nejhorší, všechna překvapeni jsou jen příjemná.“

„Příjemné překvapení by se docela hodilo.“ Perrin se znovu natáhl za vlky a znovu nic nenašel. „Možná něco zjistím dneska v noci. Možná. Jestli tu k něčemu dojde, možná mě budeš muset nakopnout, abych se vzbudil.“ Uvědomil si, že to zní divně, ale Gaul jenom znovu kývl. „Gaule, nikdy ses nezmínil o mých očích, ani ses na ně podruhé nepodíval. Žádný z Aielů.“ Věděl, že mu teď ve světle ohně oči zlatě září.

„Svět se mění,“ řekl Gaul tiše. „Rhuark a Jheran, náčelník mého klanu – taky moudré – se to snažili zakrýt, ale když nás vysílali přes Dračí stěnu hledat Toho, jenž přichází s úsvitem, byli znepokojení. Myslím, že změna možná nebude taková, jak jsme vždycky věřili. Nevím, jak se bude lišit, ale lišit se určitě bude. Stvořitel nás zasadil do Trojí země, aby nás vytvaroval, stejně jako aby nás potrestal za naše hříchy, ale k čemu jsme byli tvarováni?“ Náhle lítostivě zavrtěl hlavou. „Colinda, moudrá držby Horké prameny, mi řekla, že na Kamenného psa moc myslím, a Bair, nejstarší ze shaaradských moudrých, vyhrožovala, že mě pošle do Rhuideanu, až Jheram zemře, ať chci nebo ne. Vedle toho všeho, Perrine, co záleží na barvě něčích očí?“

„Přál bych si, aby to tak bral každý.“ Veselí u druhého ohně konečně ustalo. Jedna z Aielanek – Perrin nepoznal která – si brala první hlídku, zády ke světlu, a ostatní se ukládali ke spánku. Byl to únavný den. Spánek by měl přijít snadno, a s ním i sen, který potřeboval. Natáhl se vedle ohně a přetáhl si přes sebe plášť. „Pamatuj. Kdyby bylo třeba, kopni do mě, abych se vzbudil.“

Gaul ještě přikyvoval, a Perrina už zahalil spánek. Sen přišel okamžitě.

Byl den a on stál sám u brány, která vypadala, jako by byla půvabně vytesaná do skalní stěny, jasně se lišící od horského úbočí. Až na to, že tu nebylo ani stopy po tom, že by na horský svah kdy vstoupila noha člověka. Obloha byla čistá a z údolí vál mírný vánek, jenž k němu přinášel pach vysoké, králíků, křepelek a hrdliček, tisíce různých pachů, vody, země a stromů. Tohle byl vlčí sen.

Na chvíli pocítil, jak ho zavaluje pocit, že je vlkem. Měl tlapy a... Ne! Přejel si rukama po těle a ulevilo se mu, když našel své vlastní tělo, svůj vlastní kabátec a plášť. A široký opasek, na němž obvykle spočívala jeho sekera, ale teď v závěsu visel topor kladiva.

Zamračil se na ně a kupodivu se na okamžik objevila jeho sekera, nehmotná a mlžná. Náhle to zase bylo kladivo. Olízl si rty a doufal, že to tak i zůstane. Sekera možná byla lepší zbraň, ale on dával přednost kladivu. Nevzpomínal si, že by se něco takového stalo kdy předtím, že by se něco změnilo, ale o tomhle podivném místě toho nevěděl moc. Pokud se tomu dalo říkat místo. Byl to vlčí sen a tady se dály podivné věci, rozhodně tak divné jako v normálních snech.

A jako by pomyšlení na podivnosti jednu vyvolalo, náhle na obloze nad horami kus ztmavl a změnil se v okno někam jinam. Uprostřed prudkých bouřných vírů tam stál Rand, divoce se smál, dokonce šíleně, měl pozvednuté paže a na větrech se nesli maličcí tvorečkové, zlatí a šarlatoví, jako ta zvláštní postava na Dračí zástavě. Randa pozorovaly skryté oči a nedalo se poznat, zda o tom ví. To podivné „okno“ zmizelo, jen aby ho nahradilo jiné o kus dál, kde se Nyneiva a Elain opatrně kradly bláznivou krajinou plnou pokřivených, zastíněných budov, lovíce nějakou nebezpečnou šelmu. Perrin netušil, jak poznal, že je nebezpečná, ale věděl to. Okno zmizelo a po obloze se rozšířila další skvrna. Mat stál na křižovatce a před ním se cesta větvila. Vyhodil do vzduchu minci a vydal se jednou z cest. Náhle měl klobouk se širokou krempou a při chůzi se opíral o hůl s krátkou čepelí meče. Další „okno", a překvapeně na něj hleděla Egwain a žena s dlouhými bílými vlasy a za nimi se kámen po kameni hroutila Bílá věž. Pak byly také pryč.

Perrin se zhluboka nadechl. Už něco takového viděl, tady, ve vlčím snu, a myslel si, že ta vidění jsou jistým způsobem skutečná nebo něco znamenají. Ať byla cokoliv, vlci je nikdy neviděli. Moirain naznačila, že vlčí sen je něco, čemu se říká Tel’aran’rhiod, a pak už neřekla ani slovo. Vyslechl, když si Egwain a Elain povídaly o snech, ale Egwain už toho o něm a o vlcích i tak věděla až moc, možná tolik, co Moirain. A to nebylo něco, o čem se dalo snadno bavit, dokonce ani s ní ne.

Byl tu jeden člověk, s nímž by si mohl pohovořit. Přál si, aby dokázal najít Eliase Macheru, muže, který ho představil vlkům. Elias o těchto věcech musel vědět. Když na toho muže pomyslel, na okamžik jako by ve větru zaslechl tiše zašeptat své jméno, ale když se zaposlouchal pozorněji, byl to jenom vítr. Byl to osamělý zvuk. Tady byl jen on sám.

„Hopsale!“ zavolal, a taky v duchu: Hopsale! Vlk byl mrtvý, ale tady zase ne mrtvý. Vlčí sen byl místem, kam vlci odcházeli, když zemřeli, aby vyčkali na nové zrození. Pro vlky to však bylo něco mnohem víc. Zřejmě si ten sen nějak uvědomovali, i když byli vzhůru. Pro ně byl tento svět skoro stejně skutečný – možná stejně skutečný – jako svět bdělý. „Hopsale!“ Hopsale! Ale Hopsal nepřicházel.

Všechno to bylo k ničemu. Byl tu z jistého důvodu, a tak mohl klidně pokračovat dál. Přinejmenším cesta dolů k místu, kde předtím zahlédl krkavce, potrvá několik hodin.

Udělal krok – a krajina se kolem něj rozmazala – a dokročil nedaleko úzkého potůčku pod zakrslými jedlovci a horskými vrbami, se štíty zahalenými v oblacích nahoře. Chvíli jen užasle zíral. Stál na opačném konci údolí, než byla brána. Vlastně byl přímo na místě, kam měl namířeno, na místě, odkud vzlétli krkavci a odkud šíp zabil prvního jestřába. Něco takového se mu ještě nikdy nestalo. Učil se snad víc a víc o vlčím snu – Hopsal vždycky tvrdil, že nic neví – nebo to bylo tentokrát jiné?

Při dalším kroku si dával větší pozor, ale byl to jenom krok. Po lučištníkovi ani po krkavcích tu nebylo ani stopy, ani otisk, ani peříčko, ani pach. Nebyl si jist, co vlastně očekával. Žádné stopy by tu nebyly, pokud by lučištník i krkavci také nebyli ve snu. Ale kdyby dokázal ve snu najít vlky, mohli by mu pomoci najít své bratry a sestry v bdělém světě, a ti vlci by mu mohli říci, jestli jsou v horách zplozenci Stínu. Možná když bude výš, tak ho zaslechnou.

Upřel své oči na nejvyšší vrchol nad údolím, těsně pod mraky, a udělal krok. Svět se rozmazal a on stál na horském úbočí s bílými oblaky ani ne pět sáhů nad hlavou. Proti své vůli se zasmál. Tohle byla legrace. Odsud přehlédl celé údolí táhnoucí se dole pod ním.

„Hopsale!“ žádná odpověď.

Přeskočil na další horu a stále volal, pak na další a na další, stále dál, pořád blíž k Dvouříčí. Hopsal neodpověděl. A co bylo ještě horší, Perrin ani necítil ostatní vlky. Ve vlčím snu vždycky byli nějací vlci. Vždycky.

Z vrcholku na vrcholek spěchal v rozmazaném pohybu, volal a hledal. Hory pod ním ležely prázdné, byli tu jen jeleni a další lovná zvěř. Přesto se tu občas objevily stopy po lidské činnosti. Starobylé znaky. Dvakrát velké vytesané postavy zabraly téměř celé úbočí hory, a na jiném místě byla do útesu trochu příliš hladkého a rovného vysekána podivná hranatá písmena, dva sáhy vysoká. Díky počasí byly obličeje postav ohlazené, a oči méně bystré než jeho by díky práci větru a deště písmena na útesu ani nerozeznaly. Hory a útesy ustoupily Pískopcům, velkým oblým kupám, řídce pokrytým tuhou trávou a umíněnými keři, jež kdysi, před Rozbitím, byly pobřežím velkého moře. A náhle, na vrcholku pískovcového kopce, spatřil jiného muže.

Muž byl příliš vzdálený, aby ho Perrin jasně viděl, takže rozeznával jen vysokého chlapíka s tmavými vlasy, ale určitě to nebyl trollok ani nic podobného, v modrém kabátci s lukem na zádech, sklánějícího se nad něčím na zemi, co však Perrinovi zakrýval nízký keř. Přesto na tom muži bylo cosi povědomého.

Zvedl se vítr a Perrin zachytil slabý pach. Studený pach, to byl jediný způsob, jak to popsat. Studený a ne zcela lidský. Náhle měl v ruce vlastní luk s nasazeným šípem a u boku jej tížila váha plného toulce.

Druhý muž vzhlédl a uviděl Perrina. Na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak se obrátil a změnil se v blesk mířící přes kopce.

Perrin seskočil k místu, kde předtím stál onen muž, pohlédl na to, co toho chlapíka tolik zaujalo, a bez dalšího uvažování se jal prchajícího pronásledovat, nechaje polostaženou mrtvolu vlka za sebou. Mrtvý vlk ve vlčím snu. To bylo něco nemyslitelného. Co by tady mohlo zabít vlka? Něco zlého.

Jeho kořist se před ním hnala mílovými kroky, vždy jen těsně na dohled. Běželi ven z kopců a přes spleť Západního polesí s jeho velmi řídce roztroušenými statky, přes vyklučená pole, ježatý porost polí a menších houštin a kolem Hlídky. Bylo zvláštní vidět tu stát vesnické domy s doškovými střechami, jako by byly opuštěné. Ale on upíral oči na muže prchajícího daleko vepředu. Už si na pronásledování tak zvykl, že ho nepřekvapilo, když ho jeden krok přenesl dolů na jižní břeh řeky Taren a další mezi holé kopce beze stromů či trávy. Na sever a na východ se hnal, přes potoky, vesnice a řeky, soustředěný pouze na muže před sebou. Krajina tu byla rovná a travnatá, přerušená jen roztroušenými houštinami, po lidech tu nebylo ani stopy. Pak se vepředu cosi zatřpytilo, zalesklo ve slunci. Byla to kovová věž. Jeho kořist zamířila rovnou k věži a pak zmizela. Dva kroky přenesly Perrina také k věži.

Věž se zvedala do výšky dobrých padesáti sáhů, deset sáhů byla široká, a leskla se jako leštěná ocel. Klidně to mohl být sloup z pevného kovu. Perrin ji dvakrát obešel, aniž zahlédl nejmenší otvor, ani prasklinku, dokonce ani škrábanec na té hladké, rovné stěně. Ale ten pach tu visel ve vzduchu, ten studený, nelidský zápach. Stopa tu končila. Muž – pokud to byl muž – se nějak dostal dovnitř. Perrin jen musel najít cestu, jak se dostat za ním.

Přestaň! Byl to proud čirých citů, k nimž Perrinova mysl přiřadila slova. Přestaň!

Obrátil se ve chvíli, kdy se tu zjevil velký šedý vlk, jenž mu sahal dobře do pasu, zjizvený a starý, jako by právě seskočil z oblohy. Docela dobře mohl seskočit z oblohy. Hopsal vždycky záviděl orlům jejich schopnost létat, a tady mohl létat také. Žluté oči se upřely do žlutých očí.

„Proč bych měl přestávat, Hopsale? On zabil vlka.“

Lidé zabíjeli vlky a vlci zabíjeli lidi. Proč tě tentokrát hněv popadl za hrdlo jako oheň?

„Já nevím,“ odpovídal Perrin pomalu. „Možná proto, že to bylo tady. Nevěděl jsem, že je možné zabít tady vlka. Myslel jsem, že ve snu jsou vlci v bezpečí.“

Honil jsi Zabiječe, Mladý býku. Ten je tu přítomen tělesně a může zabíjet.

„Tělesně? Chceš říct, že on nesní? Jak by tu mohl být tělesně?“

To já nevím. Je to něco, co si matně pamatujeme z dávných dob a co přichází znovu jako tolik jiných věcí. Stvoření Stínu nyní kráčejí snem. Tvorové Jedovatého jazyka. Není tu bezpečno.

„No, on je teď uvnitř.“ Perrin si prohlížel beztvarou věž. „Když přijdu na to, jak se dostat dovnitř, můžu to s ním skoncovat.“

Štěněcí hloupost, prohrabat se do hnízda zemních vos. Tohle místo je zlé. To je všechno, co vím. A ty bys pronásledoval zlo do zla. Zabíječ může zabíjet.

Perrin se zarazil. Jeho mysl přiřadila slovu „zabíjet“ pocit konečnosti. „Hopsale, co se stane vlkovi, který zemře ve snu?“

Velký vlk chvíli mlčel. Když zemřeme tady, zemřeme navždy, Mladý býku. Nevím, jestli je to stejné pro tebe, ale myslím, že je.

„Nebezpečné místo, lučištníku. Věž Ghenjei je pro lidstvo nedobré místo.“

Perrin se otočil a zpola zvedl luk, než o pár kroků dál uviděl stát ženu se zlatými vlasy spletenými do silného copu, jenž jí spadal k pasu téměř tak, jak je nosívaly ženy z Dvouříčí, ale její cop byl mnohem složitěji spletený. Šaty měla zvláštního střihu, krátký bílý kabátec a objemné kalhoty z nějaké tenké světle žluté látky, nabrané u kotníků nad nízkými botami. Tmavý plášť zakrýval něco, co se jí u pasu blýskalo stříbrem.

Přešlápla a ten kovový záblesk zmizel. „Máš bystré oči, lučištníku. Říkala jsem si to, už když jsem tě viděla poprvé.“

Jak dlouho už ho pozorovala? Bylo nepříjemné, že se dostala tak blízko, aniž ji zaslechl. Aspoň Hopsal ho měl varovat. Vlk teď ležel v po kolena vysoké trávě, olizoval si přední tlapy a pozoroval ho.

Žena mu byla vzdáleně povědomá, i když si Perrin byl jist, že by si pamatoval, kdyby ji někdy předtím viděl. Kdo byla, že se dostala do vlčího snu? Nebo to byl zároveň taky ten Moirainin Tel’aran’rhio? „Ty jsi Aes Sedai?“

„Ne, lučištníku.“ Zasmála se. „Jen jsem tě přišla varovat, i přes zákazy. Kdo jednou vstoupí do věže Ghenjei, má potíže se dostat ven i v bdělém světě. Tady je to skoro nemožné. Máš odvahu korouhevníka, která se však těžko odlišuje od pošetilosti.“

Nemožné dostat se ven? – Ale ten chlapík – Zabíječ – určitě vstoupil dovnitř. Proč by to dělal, kdyby nemohl odejít. „Hopsal říkal, že je to tady nebezpečné. Věž Ghenjei? Co je to?“

Ženě se rozšířily oči a ona mrkla na Hopsala, který se klidně rozvaloval v trávě, jí si nevšímal a pozoroval Perrina.

„Ty dokážeš mluvit s vlky? Tak to je něco, co bylo dlouho ztraceno v pověstech. Takže tak ses sem dostal. Měla jsem to vědět. Věž? To jsou dveře, lučištníku, do říší Aelfinnů a Eelfinnů.“ Pronesla ta jména, jako by je měl poznat. Když se na ni podíval nechápavě, dodala: „Hrál jsi někdy hru zvanou na hady a lišky?“

„Všechny děti ji hrávají. Aspoň ve Dvouříčí ano. Ale nechávají toho, když jsou dost velké, aby pochopily, že se to nedá vyhrát.“

„Jedině když porušíš pravidla,“ prohlásila ta žena. „Odvaha posiluje, oheň oslepuje, železo poutá, hudba omamuje.“

„To je verš z té hry. Tomu nerozumím. Co to má společnýho s tou věží?“

„To jsou způsoby, jak vyhrát proti hadům a liškám. Hra je připomínkou starých záležitostí. Nezáleží na tom, dokud se budeš držet od Aelfinnů a Eelfinnů dál. Oni nejsou špatní tak, jak je špatný Stín, a přesto se od lidí tak liší, že by mohli být. Nedá se jim věřit, lučištníku. Drž se dál od věže Ghenjei. Vyhýbej se světu snů, budeš-li moci. Kráčejí tudy temní tvorové.“

„Jako ten muž, co jsem ho pronásledoval? Zabíječ?“

„To jméno se pro něj hodí. Tento Zabíječ není starý, lučištníku, ale jeho zlo je prastaré.“ Skoro jako by se opírala o něco neviditelného. Možná o tu stříbrnou věc, kterou pořádně neviděl. „Nějak ti toho prozrazuji až příliš. Nechápu, proč jsem s tebou vůbec navázala hovor. Ovšem. Ty jsi ta’veren, lučištníku?“

„Kdo jsi?“ Zřejmě toho věděla hodně o věži a vlčím snu. Ale překvapilo ji, že dokážu mluvit s Hopsalem. „Myslím, že jsem tě už někde potkal.“

„Už jsem porušila až příliš mnoho nařízení, lučištníku.“

„Nařízení? Jakých nařízení.“ Na zem za Hopsalem dopadl stín a Perrin se rychle otočil rozzloben, že se opět nechal překvapit. Nikdo tam nebyl. Ale on ten stín viděl. Stín muže s jílci dvou mečů nad rameny. Něco z toho obrazu mu cosi připomínalo.

„Má pravdu,“ řekla žena za ním. „Neměla bych s tebou mluvit.“

Když se Perrin otočil, žena byla pryč. Kolem sebe viděl jen travnatou pláň a roztroušené houštiny. A zářící stříbrnou věž.

Zamračil se na Hopsala, který konečně zvedl hlavu z pracek. „Je div, že na tebe nezaútočí zemní veverky,“ zamumlal Perrin. „Co si o ní myslíš?“

O ní? Ona? Hopsal vstal a rozhlížel se kolem sebe. Kde?

„Mluvil jsem s ní. Přímo tady. Před chviličkou.“

Dělal jsi hluk do větru, Mladý býku. Tady žádná ona nebyla. Nikdo kromě mě a tebe.

Perrin se podrážděně poškrábal ve vousech. Byla tady. Nemluvil sám se sebou. „Můžou se tady stát zvláštní věci,“ řekl si. „Souhlasila s tebou, Hopsale. Říkala mi, ať se od té věže držím dál.“

Ona je moudrá. V té myšlence se objevoval náznak pochyb. Hopsal pořád nevěřil, že tu nějaká „ona“ byla.

„Dostal jsem se hrozně daleko od toho, co jsem zamýšlel,“ zamumlal si Perrin. Vysvětlil svou potřebu najít vlky ve Dvouříčí nebo v horách nad ním, vysvětlil příhodu s krkavci a trolloky na cestách.

Když skončil, Hopsal dlouho mlčel. Huňatý ocas držel nízko a nehybně. Nakonec... Vyhni se svému starému domovu, Mladý býku. Obraz v Perrinově mysli, doprovázející výraz „domov", byla krajina plná vlčích smeček. Teď tu žádní vlci nejsou. Ti, kteří tu byli a neutekli, jsou mrtví. Tudy chodí snem Zabíječ.

„Musím jít domů, Hopsale. Musím.“

Buď opatrný, Mladý býku. Dny Posledního lovu se blíží. Poběžíme spolu při Posledním lovu.

„Poběžíme,“ řekl Perrin smutně. Bylo by hezké, kdyby se po smrti dostal na toto místo. Někdy mu připadalo, že už je zpola vlkem. „Musím jít, Hopsale.“

Kéž poznáš dobrý lov, Mladý býku, a ať ti ona dá hodně štěňat.

„Měj se dobře, Hopsale.“

Perrin otevřel oči do nejasného světla pohasínajících uhlíků na svahu hory. Gaul dřepěl těsně za hranicí světla a rozhlížel se do noci. V druhém táboře byla vzhůru Faile, neboť byla její řada na hlídce. Měsíc visel nízko nad horami a měnil mraky v perlovou šeď. Perrin odhadl, že spal asi dvě hodiny.

„Budu chvíli hlídat,“ řekl a odhodil plášť. Gaul kývl a uložil se na zem na místě, kde byl. „Gaule?“ Aiel zvedl hlavu. „Ve Dvouříčí by to mohlo být horší, než jsem si myslel.“

„Věci často bývají takové,“ opáčil tiše Gaul. „Tak už to v životě chodí.“ Aiel se klidně uložil ke spánku.

Zabíječ? Kdo to byl? Co byl zač? Zplozenci Stínu v bráně, krkavci v pohoří Oparů a tento muž zvaný Zabíječ ve Dvouříčí. To nemohla být shoda okolností, ať už si to z celého srdce přál.