Stín se šíří

19 Tanečník na vlnách

Zlaté slunce teprve vyšlo nad obzor a lesklý, černě lakovaný kočár se čtyřspřežím běloušů se rozkodrcaně zastavil u přístaviště a hubený, tmavovlasý kočí v černozlatě pruhovaném kabátci vyskočil, aby otevřel dvířka. Na dvířkách nebyl samozřejmě žádný znak. Tairenští šlechtici byli Aes Sedai ochotní pomoci jedině pod nátlakem, bez ohledu na své přehnaně roztomilé úsměvy, a žádný nechtěl, aby jméno jeho rodu bylo jakýmkoliv způsobem spojováno s Věží.

Elain vděčně vystoupila, aniž počkala na Nyneivu, a urovnala si modrý lněný letní plášť. Ulice Maule byly přecpané vozíky a povozy a kožené zpruhy kočáru nebyly zrovna v nejlepším stavu. Od Erinin sem vál vánek, který jí po horku v Kameni připadal opravdu osvěžující. Nechtěla, aby bylo vidět, že na ni drsná jízda zanechala nějaké následky, ale jakmile se narovnala, nemohla si pomoci a musela se protáhnout. Aspoň že noční deštík promáčel prach, pomyslela si. Vytušila, že kočár bez záclonek dostaly schválně.

Na sever a na jih byla další mola jako široké kamenné prsty natažené do řeky. Ve vzduchu byl cítit dehet, konopí, ryby, koření a olivový olej a bezejmenné věci hnijící ve stojaté vodě mezi pilíři a zvláštní podlouhlé žlutozelené plody, které byly ve velkých trsech navršeny před kamenným skladištěm za Elaininými zády. Přes časnou hodinu všude pobíhali muži v kožených vestách a bez košil, celí ohnutí nosili na zádech velké vaky či tlačili káry vysoko navršené sudy a bednami. Nikdo se na ni pořádně nepodíval, všichni se tvářili mrzutě a s nechutí se dotýkali rukou čela na pozdrav, jejich tmavé oči před ní uhýbaly. Většina však vůbec nezvedla hlavu. Elain ten pohled rozesmutnil.

Tihle tairenští šlechtici se svým lidem zacházeli špatně. Spíš je zneužívali. V Andoru by očekávala veselé úsměvy a uctivé slovo na pozdrav, ochotně dané lidmi s rovnými zády, kteří znali svoji cenu stejně jako její. Skoro to stačilo, aby zalitovala, že odjíždí. Byla vychována, aby lidi vedla, aby se jednoho dne ujala vlády nad hrdým lidem, a teď cítila nutkání naučit tyhle lidi důstojnosti. Jenomže to byla Randova práce, ne její. A jestli to neudělá správně, tak mu já řádně vyčiním. Hodně. Aspoň že začal, řídil se jejími radami. A ona mu musela přiznat, že ví, jak zacházet se svým lidem. Bude zajímavé zjistit, co dokáže do té doby, než se vrátí. Jestli bude mít smysl vracet se.

Z místa, kde stála, jasně viděla na tucet lodí i víc dál za přístavem, ale jedna, ukotvená na druhé straně přístavu, s ostrou přídí namířenou proti proudu, jí padla do oka. Fregata Mořského národa byla dobře padesát sáhů dlouhá, o polovinu větší než ostatní plavidla v dohledu, se třemi vysokánskými stěžni a jedním kratším na zvýšené palubě na zádi. Už dřív se na lodích plavila, ale nikdy na tak velké a nikdy ne po moři. Už jen jméno vlastníků lodi hovořilo o vzdálených zemích a cizích přístavech. Atha’an Miere. Mořský národ. V příbězích, které měly být exotické, se vždycky objevoval Mořský národ, tedy pokud zrovna nepojednávaly o Aielech.

Nyneiva vylezla z kočáru za ní, uvázala si ke krku zelený cestovní plášť a nadávala na kočího. „Motal ses kolem jako slepice v bouřce! Bouchal jsi s náma, jako když se práší koberce! Pověz, dobrý muži, jak se ti vlastně podařilo najít odsud až ke Kameni každou díru a vyjetou kolej? To chce opravdu zručnost. Jenom je škoda, že se to nevztahuje i na zacházení s koňma.“ Kočí jí chtěl pomoci vystoupit, i když se tvářil dost namíchnutě, ale Nyneiva jeho pomoc odmítla.

Elain si povzdechla a zdvojnásobila počet stříbrných grošů, které vybírala z váčku. „Děkuji ti, že jsi nás sem dopravil bezpečně a rychle.“ Usmála se a vtiskla mu penízky do dlaně. „Řekly jsme ti, abys jel rychle, a tys nám vyhověl. Za ty ulice nemůžeš a za těchto nedobrých okolností jsi dělal, co jsi mohl.“

Chlapík, aniž se podíval na peníze, se jí hluboko poklonil, vděčně se usmál a zamumlal: „Děkuju, má paní,“ což bylo míněno za peníze i za její slova, tím si byla Elain jistá. Zjistila, že laskavé slovo a trochu chvály lidé obvykle přijímají stejně vděčně jako peníze, ne-li lépe. I když stříbro samo samozřejmě málokdy prošlo neoceněno.

„Světlo ti dej bezpečnou plavbu, má paní,“ dodal kočí. Mrknutím oka směrem k Nyneivě dal najevo, že toto přání se vskutku vztahuje pouze na Elain. Nyneiva se bude muset naučit, jak dávat uznání a brát ohledy. To tedy vskutku potřebovala.

Když jim kočí podal z kočáru jejich rance a ostatní věci, obrátil spřežení a vyrazil pryč, Nyneiva váhavě poznamenala: „Asi jsem neměla na toho chlapa tak štěkat. Ani pták by se těmi ulicemi nedostal snadno. Ale jak jsme se sem tak dlouho kodrcali, měla jsem dojem, že jsem týden neslezla z koně.“

„Není jeho chyba, že máš bolavá... záda,“ řekla Elain s úsměvem, který jejím slovům sebral osten, a rychle si vzala věci.

Nyneiva se suše zasmála. „To jsem přece říkala, ne? Nečekáš, doufám, že za ním poběžím, abych se mu omluvila. Ta hrst stříbra, cos mu dala, by měla vyléčit všechny rány kromě smrtelných. Vážně se musíš naučit dávat si pozor na peníze, Elain. Nemáme k dispozici zdroje andorský říše. Z toho, co dáváš každýmu, kdo dělá práci, za kterou je placený, aby ji pro tebe udělal, by obyčejná rodina vyžila celý měsíc.“ Elain se na ni rozhořčeně podívala – Nyneiva si zřejmě pořád myslela, že by měly žít hůř než sluhové, pokud nebudou mít dobrý důvod trochu si přilepšit, místo aby to dělaly obráceně, což bylo zcela rozumné – ale starší žena si výrazu, který královské gardisty vždycky zvedl na špičky, nevšímala. Místo toho si Nyneiva hodila na záda rance i plátěné vaky a vydala se do přístavu. „Aspoň na té lodi bude klidněji než v kočáře. Teda doufám, že plavba bude klidná. Půjdeme na palubu?“

Vydaly se po molu mezi pracujícími muži, naskládanými sudy a vozy plnými zboží, a Elain pravila: „Nyneivo, lidé z Mořského národa bývají nedůtkliví, dokud tě dobře nepoznají. Tak mě to aspoň učili. Myslíš, že by ses mohla chovat trochu...?“

„Trochu co?“

„Taktněji, Nyneivo.“ Elain klopýtla, jak si kdosi před ní uplivl na molo. Nedalo se poznat, kdo to udělal. Když se rozhlédla kolem sebe, všichni měli hlavy skloněné a tvrdě pracovali. Ať už s nimi vznešení páni zacházeli špatně nebo ne, kdyby Elain toho nezdvořáka přistihla, řekla by mu pár velice ostrých slov, na která by jen tak nezapomněl. „Pro jednou by ses mohla pokusit být trochu taktnější.“

„Jistě.“ Nyneiva se vydala po lávce s provazovým zábradlím, vedoucí na palubu fregaty. „Pokud se mnou nebudou moc cloumat.“

Elainina první myšlenka, když dorazily na palubu, byla, že fregata na svou délku vypadá velice úzká. O lodích toho sice moc nevěděla, ale připadala jí jako velká pinasa. Ó, Světlo, tahle věc se bude kymácet hůř než kočár, i když je tak velká. – Další, co ji napadlo, se týkalo posádky. Slyšela o Atha’an Miere vyprávět, ale ještě nikdy nikoho z nich neviděla. Dokonce i příběhy se o nich příliš nezmiňovaly. Byli to tajnůstkářstí lidé, kteří se drželi stranou, skoro jako utajení Aielové. Jen kraje za Pustinou mohly být podivnější, a o nich se vědělo jen to, že odtamtud Mořský národ dopravuje slonovinu a hedvábí.

Tihle Atha’an Miere byli lidé s tmavou pletí, bosí, s nahou hrudí, všichni hladce oholení, s rovnými černými vlasy a potetovanýma rukama, kteří se pohybovali se sebejistotou těch, kdo znají své úkoly natolik dobře, aby je dokázali vykonávat téměř bez přemýšlení, ale přesto se jim cele věnují. Pohybovali se s vlnivým půvabem, jako by, i když byla loď v klidu, oni přesto cítili veškeré pohyby moře. Většina měla kolem krku zlaté a stříbrné řetízky a v uších kroužky, občas dokonce dva i tři, a některé s leštěnými kameny.

Mezi posádkou byly i ženy, bylo jich téměř tolik jako mužů, tahaly provazy a stáčely lana společně s muži, majíce stejně potetované ruce a stejné baňaté spodky z nějaké tmavé, naolejované látky, u kotníků volné, které jim přidržovaly úzké barevné šerpy. Ale ženy měly barevné haleny, všechny v jasných rudých, modrých a zelených odstínech, a nosily nejméně tolik řetízků a náušnic jako muži. Jak si Elain s menším zděšením všimla, dvě nebo tři ženy měly kroužky i v nose.

Ženy se pohybovaly s půvabem, jenž předčil i půvab mužů, a Elain si vzpomněla na některé příběhy, jež jako malá tajně vyslechla. – Ženy Atha’an Miere byly v těch příbězích ztělesněním dráždivé krásy a pokušení, po kterém všichni muži toužili. Ženy na této lodi nebyly ve skutečnosti o nic krásnější než jiné, ale když je Elain viděla v pohybu, těm příběhů uvěřila.

Dvě ženy, stojící na zvýšené palubě na zádi očividně nebyly jen obyčejnými členkami posádky. Byly také bosé a měly stejně střižený oděv, ale jedna byla oblečená celá v modrém hedvábném brokátu a druhá v zeleném. Starší z dvojice, ta v zeleném, měla v každém uchu čtyři malé zlaté kroužky a jeden v levém chřípí. Všechny kroužky byly vypracované tak, aby se jasně leskly, zvlášť teď, v ostrém dopoledním slunci. Kroužek v nose a jednu náušnici spojoval jemný řetízek, na němž visela řádka zlatých medailonků, a na dalším řetízku, tentokrát kolem krku, měla pověšenu děrovanou zlatou krabičku, připomínající zdobnou zlatou krajku, kterou si čas od času zvedala k nosu a přičichla k ní. Druhá žena, ta vyšší, měla celkem jen šest kroužků a méně medailonků. Její děrovaná krabička, k níž čichala, však byla stejně umně vyrobená. Bylo to opravdu cizokrajné. Elain sebou trhla, když si vzpomněla na ty kroužky v nose. A ten řetízek!

Uvědomovala si, že na zadní palubě je něco zvláštního, ale nejdřív nepoznala co. Pak to uviděla. Nebylo tu žádné kormidelní veslo. Za oběma ženami bylo jakési kolo s paprsky přečnívajícími loukotě, přivázané tak, aby se nehýbalo, ale žádné veslo. Jak kormidlují? I ten nejmenší říční člun, který kdy viděla, měl kormidelní veslo. Vesla byla na všech druzích lodí ukotvených opodál. Tenhle Mořský národ byl čím dál tím záhadnější.

„Nezapomeň, co ti říkala Moirain,“ upozorňovala Nyneivu, když vystupovaly na zadní palubu. Nebylo toho sice mnoho, dokonce i Aes Sedai toho o Atha’an Miere moc nevěděly. Moirain jim poskytla alespoň nejužívanější fráze, věci, které bylo třeba říci, aby člověk ukázal, že má dobré vychování. „A nezapomínej na takt,“ dodala sice šeptem, ale pevně.

„Nezapomenu,“ odsekla ostře Nyneiva. „Umím být zdvořilá.“ Elain opravdu doufala, že je to pravda.

Dvě ženy Mořského národa na ně čekaly na vrcholku schůdků – Elain si připomněla, že se to nazývá schůdky, i když to je prachobyčejný žebřík. Nechápala, proč by měly mít lodi jiná jména pro obyčejné věci. A podlaha je podlaha, ve stodole, v hostinci i v paláci. Tak proč ne na lodi? Kolem obou žen nahoře se vznášel oblak voňavky, lehce pižmová vůně se nesla z oněch krajkových zlatých krabiček. Na rukou měly ženy vytetovány hvězdičky a ptáčky obklopené vlnovkami a kroužky ze stylizovaných vlnek.

Nyneiva sklonila hlavu. „Jsem Nyneiva z al’Mearů, Aes Sedai ze zeleného adžah. Hledám velitelku plavby tohoto plavidla a převoz, zlíbí-li se Světlu. Toto je moje společnice a přítelkyně Elain z Trakandů, také Aes Sedai ze zeleného adžah. Světlo osvětluj vás i vaše plavidlo a dej větry, aby vás poháněly.“ To bylo téměř přesně to, co je Moirain naučila. Tedy ne to o Aes Sedai ze zeleného adžah – Moirain na tohle zřejmě rezignovala víc než na všechno ostatní a jejich výběr adžah ji pobavil – ale ostatek ano.

Starší žena, s nádechem šedi v jinak černých vlasech a jemnými vráskami v koutcích velkých hnědých očí, sklonila hlavu stejně formálně. Nicméně si je očividně měřila od hlavy k patě, zvláště si prohlížela prsteny s Velkým hadem, které měly obě na pravé ruce. „Jsem Coine din Jubai Divoké větry, velitelka plavby na Tanečníku na vlnách. Toto je Jorin din Jubai Bílé křídlo, moje pokrevní sestra a hledačka větru na Tanečníku na vlnách. Převoz je možný, zlíbí-li se Světlu. Kéž vás Světlo ozařuje a dohlédne, abyste bezpečně dorazily na konec své cesty.“

Překvapivé bylo, že ty ženy byly sestry. Elain sice viděla jistou podobu, ale Jorin vypadala mnohem mladší. Přála si, aby musely jednat jen s hledačkou větru. Obě ženy byly stejně odtažité, ale na hledačce větru bylo něco, co jí připomínalo Aviendhu. Bylo to samozřejmě nesmyslné. Tyto ženy nebyly vyšší než ona a barvou pleti se snad od Aielanky ani více lišit nemohly. Jediné zbraně, které viděla, byly široké nože, jež měly obě za šerpou a které vypadaly velice žensky, přestože měly vyřezávané a zlatým drátkem tauzované jílce. Ale Elain přesto všechno jistou podobnost mezi Jorin a Aviendhou viděla.

„Tedy si promluvme, velitelko plavby, zlíbí-li se ti,“ řekla Nyneiva řídíc se tak Moiraininými radami, „o plavbě a přístavech a daru za převoz.“ Mořský národ si podle Moirain za převoz nic nepočítal. Byl to dar, který byl čistě náhodou směňován za jiný dar stejné hodnoty.

Coine odvrátila zrak ke Kameni a bílé zástavě, jež se nad ním vlnila. „Promluvíme si v mé kajutě, Aes Sedai, zlíbí-li se vám.“ Ukázala k otevřenému poklopu za tím podivným kolem. „Vítám vás na své lodi a kéž na vás spočine milost Světla, dokud neopustíte tyto paluby.“

Další úzký žebřík – schůdky – vedl dolů do úhledné místnosti, větší a vyšší, než Elain po předchozích zkušenostech na menších plavidlech čekala, s okénky na zádi a volně na kardanech zavěšenými lampami na stěnách. Skoro všechno jako by bylo postaveno přímo pro tuto místnost, kromě několika lakovaných truhlic různých velikostí. Postel byla velká a nízká, přímo pod okny na zádi, a kolem úzkého stolku uprostřed místnosti stála křesla.

Nebyl tu ani velký nepořádek. Na stole ležely svinuté mapy, na policích s mřížkami stálo několik sošek ze slonoviny, zpodobňujících podivná zvířata, a na háčcích na stěnách viselo půl tuctu obnažených mečů různých tvarů, z nichž některé Elain v životě neviděla. Z trámu nad lůžkem visel podivně vypracovaný hranatý mosazný gong a před okénky na zádi, snad na čestném místě, byla na beztvaré dřevěné hlavě, vyřezané k tomuto účelu, nasazena přilbice jako hlava nějakého obludného hmyzu, nalakovaná červeným a zeleným lakem s tenkými bílými chocholy, z nichž jeden byl ulomený, po obou stranách.

Tu přílbu Elain poznala. „Seanchani,“ vydechla bez přemýšlení. Nyneiva se na ni rozzlobeně podívala, což si Elain zasloužila. Dohodly se, že bude mít větší smysl, a prstenu to dodá větší váhu, když se Nyneiva, jako starší, ujme vedení a bude mluvit za obě.

Coine a Jorin si vyměnily nerozluštitelné pohledy. „Vy je znáte?“ zeptala se paní plavby. „Ovšem. Člověk musí čekat, že Aes Sedai budou takové věci znát. Tak daleko na východ jsme zaslechly desítky příběhů, a ty nejpravdivější z nich nebyly ani z poloviny pravdivé.“

Elain věděla, že by to měla nechat být, ale zvítězila její zvědavost. „Jak jste k té přílbě přišly? Jestli se smím zeptat.“

„Tanečník na vlnách se loni střetl se seanchanskou lodí,“ odpověděla Coine. „Chtěli ho zajmout, ale já jim ho nechtěla dát.“ Lehce pokrčila rameny. „Mám tu přílbu, aby mi to připomínala, a Seanchany pohltilo moře, Světlo buď milostivo všem, kdo plují na vodách. Už se k plavidlu se žebrovanými plachtami nikdy nepřiblížím.“

„Měli jste velké štěstí,“ podotkla stroze Nyneiva. „Seanchani drží v zajetí ženy, které umějí usměrňovat, a nutí je usměrňovat v boji. Kdyby to byli udělali vaší lodi, litovali byste, že jste je kdy spatřili.“

Elain se na ni zamračila, i když už bylo pozdě. Nepoznala, zda ženy Mořského národa Nyneivin tón urazil. Obě se tvářily stejně neurčitě, ale Elain si začínala uvědomovat, že toho nedávají příliš najevo, alespoň ne před cizinci.

„Promluvme si o převozu,“ řekla Coine. – „Zlíbí-li se Světlu, mohli bychom plout tam, kam si přejete dostat. Všechno je možné, ve Světle. Usedněmež.“

Křesla kolem stolu se nedala odsunout. Byla spolu se stolem připevněna k podlaze – k palubě. Místo toho se daly odsunout lenochy jako křídla dveří, a jakmile jste se jednou posadili, zase upevnit. Toto uspořádání odpovídalo Elaininým temným předpovědím ohledně kymácení a houpání lodi. Ona to sice zvládala skvěle, ale příliš velké kymácení na říčním člunu způsobovalo, že se Nyneivě obracel žaludek. A na otevřeném moři to muselo být mnohem horší než na řece, bez ohledu na sílu větru, a čím bylo Nyneivě hůř, tím víc byla vzteklá. Nyneiva zvracející a zároveň vzteky bez sebe. Podle Elaininých zkušeností existovalo jen málo věcí, které mohly být ještě horší.

S Nyneivou je posadily vedle sebe na jednu stranu stolu a velitelka plavby se potom usadila do čela stolu, kdežto hledačka větru přímo naproti ní. Nejdřív to Elain připadalo poněkud zvláštní, než si uvědomila, že na ně obě dobře uvidí, ať už bude mluvit kterákoliv z nich, přičemž ji druhá bude moci sledovat nepozorována. To se takhle chovají k cestujícím vždycky, nebo je to proto, že jsme Aes Sedai? No, protože si myslí, že jsme Aes Sedai. Naznačovalo to, že všechno by u těchhle lidí nemuselo být tak docela prosté, jak to na první pohled vypadalo. Doufala, že si toho Nyneiva všimla také.

Elain sice neviděla, že by byl udělen nějaký rozkaz, ale objevila se štíhlá mladá žena pouze s jedním kroužkem v každém uchu a přinášela podnos s bílou hranatou čajovou konvicí s mosazným ouškem a velké šálky bez oušek, které však nebyly z porcelánu vyráběného Mořským národem, jak by se dalo čekat, ale ze silné kameniny. Elain bezútěšně usoudila, že je méně pravděpodobné, že se kamenina ve špatném počasí rozbije. Její pozornost však upoutala ona mladá žena, která jí málem vyrazila dech. Byla do pasu nahá, jako ti muži nahoře. Elain sice – podle svého mínění – své zděšení dobře skryla, ale Nyneiva si hlasitě odfrkla.

Velitelka plavby počkala, dokud dívka nenalila čaj vylouhovaný dočerna, a pak pravila: „Vypluli jsme snad, Dorele, když jsem se nedívala? Copak není na dohled země?“

Štíhlá žena se prudce začervenala. „Je vidět země, paní plavby.“ Mluvila však velice nešťastným šeptem.

Coine kývla. „Dokud nebude země mimo dohled a nebude tomu tak po celý jeden den, budeš pracovat v podpalubí, kde jsou šaty jen na překážku. Můžeš jít.“

„Ano, velitelko plavby,“ zamumlala dívka ještě žalostněji. Obrátila se a cestou ke dveřím na druhém konci místnosti si sklíčeně odvazovala rudou šerpu.

„Přijměte tento čaj, libo-li vám,“ nabídla jim velitelka plavby, „abychom si pohovořily v míru.“ Usrkla potom ze svého šálku, a když Elain a Nyneiva ochutnaly svůj, popíjela Coine dál. „Prosím, omluvte případnou urážku, Aes Sedai. Toto je Doreleina první plavba mimo ostrovy. Mladí často zapomínají na způsoby suchozemců. Jste-li uraženy, potrestám ji více.“

„To není třeba,“ pospíšila si Elain a využila příležitosti, aby mohla odložit šálek. Čaj byl ještě silnější než vypadal, byl vřelý, neoslazený a velice hořký. „Opravdu se nic nestalo. Různí lidé mají různé způsoby.“ Světlo dej, aby jich takhle jiných nebylo mnoho! Světlo, co když na otevřeném moři nenosí vůbec žádné šaty? Světlo! „Jenom hlupačka se nechá urazit zvykem, který se od jejího liší.“

Nyneiva se na ni klidně podívala, bezvýrazně dokonce i na Aes Sedai, jimiž předstíraly, že jsou, a zhluboka se napila ze šálku. Řekla jen: „Prosím, zapomeňme na to.“ Nedalo se poznat, je-li to určeno Elain či ženám Mořského národa.

„Tedy si promluvíme o převozu, je-li vám libo,“ pravila Coine. „Do kterého přístavu se chcete dostat?“

„Do Tanchika,“ odpověděla Nyneiva o něco rázněji, než měla. „Vím, že tam možná plout nechcete, ale my se tam potřebujeme dostat velice rychle, tak rychle, jak to dokáže jen fregata, a bez zastávek, jestli je to možné. Za způsobené nepříjemnosti ti nabízím tento malý dárek.“ Vytáhla z váčku papír, rozbalila ho a strčila ho přes stůl k velitelce plavby.

Moirain jim ho dala, a ještě další podobný. Byly to směnky a dovolovaly nositeli vybrat až tři tisíce zlatých korun od bankéřů a zastavárníků v různých městech, i když nebylo pravděpodobné, že by někdo z těch mužů a žen věděl, že jsou to peníze Bílé věže, jež mají v opatrování. Elain při pohledu na sumu vyvalila oči – Nyneivě dokonce spadla brada – ale Moirain řekla, že možná budou muset velitelku plavby přimět, aby vynechala přístavy, v nichž hodlala přistát.

Coine se směnky dotkla prstem a přečetla si ji. „To je jako dar za převoz poněkud velká suma,“ poznamenala, „i když vezmeme v úvahu, že mě žádáte, abych změnila plán plavby. Teď jsem víc překvapená než předtím. Víte, že na našich lodích Aes Sedai přepravujeme jen zřídka. Velice zřídka. Z těch, kdo požádají o převoz, mohou být odmítnuty jen Aes Sedai, a také téměř vždy odmítnuty jsou již od prvního dne první plavby. Aes Sedai tohle vědí, a tak skoro nikdy nežádají.“ Při řeči hleděla do šálku, ne na ně, ale Elain se podívala na druhou stranu a všimla si, že si hledačka větru pozorně prohlíží ruce, které měly položeny na stole. Ne, ruce ne, jejich prsteny.

Moirain o tom nic neříkala. Poukázala na to, že fregata je nejrychlejší dosažitelná loď, a pobízela je, aby ji použily. Pak jim dala ještě tyhle směnky, za něž by si nejspíš mohly koupit celou flotilu lodí, jako byla tahle. No, přinejmenším několik lodí. Protože věděla, že bude potřeba právě tolik, abychom je podplatily? Ale proč tedy ty tajnosti? Hloupá otázka. Moirain vždycky dělala se vším tajnosti. Ale proč potom marnila jejich čas?

„Chceš nám odmítnout převoz?“ Nyneiva vyměnila takt za hrubost. „Když nepřepravuješ Aes Sedai, tak proč jsi nás zavedla sem? Proč jsi nám to neřekla rovnou nahoře?“

Velitelka plavby odsunula lenoch křesla, vstala a došla k okénkům na zádi. Vyhlédla ven na Kámen. Náušnice i medailony na levé tváři se jí ve světle vycházejícího slunce zatřpytily. „On vládne jedinou silou, jak jsem slyšela, a drží Meč, jehož se nelze dotknout. Aielové na jeho volání přešli přes Dračí stěnu. Viděla jsem jich několik v ulicích, a povídá se, že v Kameni jich je plno. Tearský Kámen padl a mezi státy na suché zemi vypukají války. Ti, kdo kdysi vládli, se vrátili a poprvé byli zahnáni zpět. Proroctví se vyplňuje.“

Nyneiva se tvářila stejně zmateně, jako se Elain cítila při této změně předmětu hovoru. „Dračí proroctví?“ zeptala se Elain po chvíli. „Ano, ta se naplňují. On je Drakem Znovuzrozeným, velitelko plavby.“ A je to umíněný chlap, který skrývá své city tak hluboko, že je nemohu najít, to je!

Coine se náhle obrátila. „Ne Dračí proroctví, Aes Sedai. Jendaiské proroctví, proroctví o Coramoorovi. Ne proroctví o tom, jehož očekáváte a jehož se děsíte, ale o tom, koho my hledáme, zvěstovatele nového věku. Při Rozbití světa naši předkové prchli do bezpečí na moři, zatímco se země zvedala a lámala jako vlny za bouře. Říká se, že nevěděli nic o lodích, na nichž prchali, ale Světlo při nich stálo a oni přežili. Zemi neuviděli dřív, než byla opět klidná, a tehdy se hodně změnilo. Všechno – celý svět plul na vodách a větru. A v letech poté bylo poprvé vysloveno Jendaiské proroctví. Musíme se toulat vodami, dokud se Coramoor nevrátí, a po jeho příchodu mu sloužit.

Jsme připoutáni k moři, žilami nám proudí slaná voda. Většina z nás nevkročí na suchou zemi jindy, než když čeká na další loď, na další plavbu. I silní muži pláčí, když musejí sloužit na souši. Ženy ze břehu odcházejí na lodi porodit děti – není-li po ruce nic jiného, tak třeba jen na šalupu – protože my se musíme rodit na vodě, stejně jako na ní musíme zemřít a po smrti jsme vodě předáni.

Proroctví se naplňuje. On je Coramoor. Aes Sedai mu slouží. Vy jste toho důkazem, když jste tu ve městě. To v proroctví stojí též. ‚Bílá věž bude jeho jménem zlomena a Aes Sedai pokleknou, aby mu omyly nohy a usušily mu je svými vlasy.‘“

„To teda budete muset čekat hodně dlouho, jestli čekáte, že budu nějakýmu chlapovi umývat nohy,“ podotkla suše Nyneiva. „Ale co to má společnýho s naší plavbou? Vezmete nás, nebo ne?“

Elain se přikrčila, ale velitelka plavby odpověděla stejně přímo. „Proč chcete plout do Tanchika? Nyní je to nepříjemný přístav. Loni v zimě jsem tam přistála. Suchozemci se mi sem hrnuli v zástupech, hledajíce převoz kamkoliv jinam. Bylo jim to jedno, pokud to bylo daleko od Tanchika. A já nevěřím, že by se tam teď podmínky zlepšily.“

„To se svých cestujících vždycky tolik vyptáváš?“ ucedila Nyneiva. „Nabídla jsem ti dost, aby sis za to mohla koupit celou vesnici. Dvě vesnice! Jestli chceš víc, řekni si cenu.“

„Cenu ne,“ zasyčela jí Elain do ucha. „Dar!“

Pokud se to Coine dotklo, nebo pokud to vůbec slyšela, nedala to nijak najevo. „Proč?“

Nyneiva si pevně stiskla cop, ale Elain jí položila ruku na paži. Pár tajemství si chtěly nechat pro sebe, ale od chvíle, co se tu posadily, se rozhodně dozvěděly dost, aby se každý plán mohl pozměnit. Byl čas vhodný pro tajnůstkaření a čas vhodný pro pravdomluvnost. „Lovíme černé adžah, velitelko plavby. Myslíme si, že některé z nich jsou v Tanchiku.“ Klidně se Nyneivě podívala do rozhněvaných očí. „Musíme je najít, jinak by mohly ublížit... Draku Znovuzrozenému. Coramoorovi.“

„Světlo nás bezpečně doprovoď do přístavu,“ vydechla hledačka větru. Bylo to poprvé, co vůbec promluvila, a Elain se na ni překvapeně podívala. Jorin se mračila a nedívala se na nikoho, hovořila však k velitelce plavby. „Můžeme je vzít, sestro moje. Musíme.“ Coine kývla.

Elain si vyměnila pohled s Nyneivou a v jejích očích uviděla odraz vlastních otázek. Proč rozhodla hledačka větru? Proč ne velitelka plavby? Byla přece kapitán, ať už se honosila jakým chtěla titulem. Aspoň že je nakonec přece jen převezou. Za kolik? přemítala Elain. Jak velký bude „dar"? Přála si, aby byla Nyneiva neodhalila, že mají víc než jednu směnku. A mě obvinila, že rozhazuji zlato.

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil muž s mohutnými rameny a prošedivělými vlasy, ve volných spodcích ze zeleného hedvábí, jenž se probíral svazkem papírů. Každé ucho mu zdobily čtyři náušnice a na krku mu visely tři těžké zlaté řetězy včetně toho, na němž byla připevněna krabička s voňavkou. Po líci se mu táhla dlouhá zkrabacená jizva a za šerpou měl zastrčené dva zakřivené nože, což mu propůjčovalo nebezpečný vzhled. Upevňoval si za uši podivný drátěný rámeček, který mu před očima přidržoval průhledné čočky. Mořský národ ovšem někde na svých ostrovech vyráběl nejlepší dalekohledy, zapalovací čočky a podobné předměty, ale Elain ještě nikdy nic podobného neviděla. Muž nahlížel přes čočky do papírů, a aniž vzhlédl, začal mluvit.

„Coine, ten hlupák mi chce prodat pět set kožešin sněžných lišek z Kandoru za ty tři malé soudky dvouříčského tabáku, které jsem získal v Ebú Daru. Pět set! Mohl by je dodat do poledne.“

Zvedl oči a nadskočil. „Odpusť, ženo moje. Nevěděl jsem, že máš hosty. Světlo s vámi se všemi.“

„V poledne, manželi můj,“ pravila Coine, „už budu daleko po proudu. Do soumraku budu na moři.“

Muž ztuhl. „Jsem pořád ještě správce nákladu, ženo, nebo mé místo zaujal někdo jiný, když jsem se nedíval?“

„Jsi správce nákladu, manželi, ale obchod teď musí být přerušen a všechno musí být co nejdříve připraveno na plavbu. Vyplouváme do Tanchika.“

„Do Tanchika!“ Papíry zmačkal v dlaních, než se s námahou ovládl. „Ženo – ne! Velitelko plavby, řekla jsi mi, že naším dalším přístavem bude Mayene a pak že poplujeme na východ do Shary. Měl jsem tedy na mysli tento obchod. Se Sharou, velitelko plavby, ne s Tarabonem. Co mám na skladě, nám v Tanchiku moc nevynese. Možná nic! Smím se zeptat, proč byl můj obchod překažen a Tanečník na vlnách ožebračen?“

Coine zaváhala, ale když promluvila, zněl její hlas stále formálně. „Já jsem velitelka plavby, manželi můj. Tanečník na vlnách vypluje, kdy a kam já řeknu. To ti prozatím musí stačit.“

„Jak říkáš, velitelko plavby,“ zachraptěl, „tak se stane.“ Dotkl se srdce – Elain měla dojem, že sebou Coine trhla – a odkráčel ze zády tak pevnými, jako stěžeň na jeho lodi.

„Musím mu to vynahradit,“ zamumlala tiše Coine s pohledem upřeným na dveře. „Jemu je ovšem příjemné něco vynahrazovat. Obvykle. Pozdravil mě jako plavčík, sestro.“

„Litujeme, že jsme ti způsobily potíže, velitelko plavby,“ řekla Elain opatrně. „A litujeme, že jsme to viděly. Pokud jsme někoho přivedly do rozpaků, přijmi naši hlubokou omluvu.“

„Do rozpaků?“ Coine mluvila překvapeně. „Aes Sedai, já jsem velitelka plavby. Pochybuji, že Torama vaše přítomnost uvedla do rozpaků, a já se mu nebudu omlouvat za to, co to způsobilo. Obchod je jeho věc, ale já jsem velitelka plavby. Musím mu to vynahradit – a to nebude snadné, jelikož musím důvod udržet v tajnosti – protože je v právu a mě rychle nenapadl žádný vhodný důvod kromě toho, jaký bych poskytla obyčejnému námořníkovi. Tu jizvu na tváři si vysloužil, když čistil paluby Tanečníka na vlnách od Seanchanů. Má i starší jizvy, k nimž přišel při obraně mé lodi, a mně stačí jenom natáhnout ruku a hned ji mám díky jeho obchodování plnou zlata. To věci, které mu nemůžu říct, mu musím vynahradit, protože si zaslouží to vědět.“

„Tomu nerozumím,“ řekla Nyneiva. „Požádaly bychom tě, aby ses o černých adžah nezmiňovala...“ – přísně se podívala na Elain a její pohled sliboval i přísná slova, až budou samy. Elain jí také hodlala něco říci o tom, co znamená být taktní – „...ale tři tisíce korun by měl přece být dostatečný důvod, abys nás vzala do Tanchika.“

„Musím vaše tajemství zachovat, Aes Sedai. Kdo jste a proč cestujete. Mnoho členů mé posádky považuje Aes Sedai za neštěstí. Kdyby se dozvěděli, že nejen přepravují Aes Sedai, ale navíc k přístavu, kde mohou jiné Aes Sedai sloužit Otci bouří... Milostivé Světlo na nás sviť, aby mě nikdo nezaslechl, když jsem vás tak nahoře oslovila. – Neurazilo by vás, kdybych vás požádala, abyste se raději zdržovaly dole a nenosily na palubě ty prsteny?“

Nyneiva místo odpovědi stáhla prsten s Velkým hadem z prstu a strčila si ho do váčku u pasu. Elain udělala totéž, byť o něco váhavěji. Docela se jí líbilo prsten ukazovat lidem. Vzhledem k tomu, že v této chvíli příliš nedůvěřovala zbývajícím zásobám Nyneiviny diplomacie, promluvila dřív než ona. „Velitelko plavby, nabídly jsme ti dar za přepravu, zlíbí-li se ti. Pokud ne, smím se zeptat, co by se ti líbilo?“

Coine se vrátila ke stolu a znovu se podívala na směnku. Pak ji posunula zpátky k Nyneivě. „Tohle dělám pro Coramoora. Dostanu vás bezpečně na břeh, kde si budete přát, zlíbí-li se Světlu. Tak se stane.“ Prstem pravé ruky se dotkla rtů. „Pod Světlem je dohodnuto.“

Jorin přidušeně vydechla. „Sestro moje, už se správce nákladu někdy vzbouřil proti velitelce plavby?“

Coine se na ni upřeně podívala. – „Poskytnu dar za přepravu z vlastní truhlice. A jestli se o tom Toram někdy dozví, sestro moje, strčím tě do podpalubí s Dorele. Třeba jako zátěž.“

To, že obě ženy Mořského národa zanechaly formálnosti, potvrdilo, když se hledačka větru nahlas zasmála. „A dalším přístavem pak bude Chachin, sestro moje, nebo Caemlyn, protože bys beze mě nenašla vodu.“

Velitelka plavby se s lítostí obrátila na Elain a Nyneivu. „Správně bych vás, Aes Sedai, protože sloužíte Coramoorovi, měla uctít, jako bych uctila hledačku větru a velitelku plavby z jiné lodi. Vykoupaly bychom se spolu a popily medové víno a vyprávěly si příběhy, při nichž bychom se všechny smály i plakaly. Ale musím se připravit k plavbě a –“

Tanečník na vlnách se zvedl, dělaje čest svému jménu, skákal a bušil do mola. Elain se kymácela v křesle, a jak houpání lodi pokračovalo, uvažovala, jestli je tohle opravdu lepší než být vyhozena do přístavu.

Potom to konečně skončilo, poskakování lodi se trochu zpomalilo a houpání postupně ustalo. Coine se vyhrabala na nohy a vyřítila se k žebříku. Jorin jí byla v patách a už křičela rozkazy, aby lodníci překontrolovaly škody na trupu.