Stín se šíří

43 Péče o živé

Verin uchopila Tanečníka za uzdu a sama ho odvedla k hostinci U Vinného střiku. Lidé se rozestupovali, aby ji nechali projít, a pak se vydali za ní. Dannil, Ban a ostatní se táhli také za nimi, pěšky i na koních. Teď se k nim připojovali příbuzní. Byť byli tolik ohromeni změnami v Emondově Roli, mládenci stále předváděli svou pýchu a kráčeli vzpřímeně, i když kulhali, nebo se narovnávali v sedlech. Postavili se trollokům a přišli domů. Ale ženy hladily své syny, synovce a vnuky, často potlačovaly slzy, a jejich tiché kvílení splývalo v měkké, bolestivé mumlání. Muži se s přimhouřenýma očima snažili schovat starosti za pyšnými úsměvy. Poplácávali své potomky po ramenou a vzrušeně vykřikovali nad nově rostoucími vousy, přesto se však při objetí často opírali o rameno svého syna či vnuka. Milé přibíhaly s polibky a hlasitým křikem, stejně tak štěstím, jako soustrastí, a malí bratříčci a sestřičky chvíli v nejistotě dostávali záchvaty pláče a vzápětí se s rozšířenýma očima v úžasu tiskli k bratrovi, kterého zřejmě všichni brali jako hrdinu.

Ale byly to ty ostatní hlasy, které si Perrin přál, aby je neslyšel.

„Kde je Kenley?“ Panímáma Ahanová byla hezká žena s bílými prameny v téměř černém copu, ale teď se ustrašeně mračila, když si prohlížela tváře a viděla, že před ní muži uhýbají očima. „Kde je můj Kenley?“

„Bili!“ volal starý Hu al’Daj nejistě. „Viděl někdo Biliho al’Daje?“

„...Hu...!“

„...Jarede...!“

„...Time...!“

„...Colly...!“

Před hostincem Perrin spadl ze sedla v zoufalé potřebě uniknout těm jménům, a dokonce ani neviděl, čí ruce ho zachytily. „Dostaňte mě dovnitř!“ zachraptěl. „Dovnitř!“

„...Tevene...!“

„...Harale...!“

„...Hade...!“

Dveře uťaly zoufalé kvílení i volání matky Daela al’Tarona, aby jí někdo řekl, kde je její syn.

V trolločím kotli, pomyslel si Perrin, když mu pomáhali usednout na židli v šenku. V trolločím žaludku, kam jsem ho dostal já, panímámo al’Taronová. Kam jsem ho dostal já. Faile mu držela hlavu a ustaraně se mu dívala do očí. Starám se o živé, pomyslel si. Pro mrtvé budu plakat později. Později.

„Jsem v pořádku,“ uklidňoval ji. „Jen se mi při sesedání zatočila hlava. Nikdy jsem nebyl dobrej jezdec.“ Zřejmě mu nevěřila.

„Nemůžeš něco udělat?“ obrátila se Faile na Verin.

Aes Sedai klidně zavrtěla hlavou. „Myslím, že raději ne, dítě. Škoda, že žádná z nás není žlutá, ale Alanna je v léčení pořád mnohem lepší než já. Moje nadání leží jinde. Ihvon ji přivede. Jenom trpělivě čekej, dítě.“

Šenk se změnil v jakousi zbrojnici. Stěny, kromě té kolem krbu, téměř nebyly vidět pod nahromaděnými oštěpy všech možných tvarů, mezi nimiž občas byla nějaká ta halberda či píka, a nějaké sudlice s podivně tvarovanými čepelemi. Mnoho jich bylo proděravělých a se světlými skvrnami, kde někdo obrousil starou rez. Ještě překvapivější byl sud u paty schodiště, kde byla nejroztodivnější sbírka mečů, většinou bez pochev, a ani dva nebyly stejné. Každou půdu na pět mil kolem museli obrátit vzhůru nohama, aby vyhrabali tyhle po celá pokolení prachem pokryté starožitnosti. Perrin nikdy netušil, že v celém Dvouříčí by se našlo dohromady pět mečů.

Tedy než přišli bělokabátníci a trolloci.

Gaul zaujal místo kousek stranou u schodiště vedoucího do hostinských pokojů a pokojů, kde bydleli al’Vereové, a upřeně sledoval Perrina, ale jasně sledoval každý pohyb, který Verin udělala. Na druhé straně místnosti, sledujíce Faile i všechny ostatní, obě Děvy měly v ohbí lokte oštěp a zaujaly postoj zároveň ledabylý, a přesto jako by balancovaly na špičkách. Tři mládenci, kteří přinesli Perrina, teď šoupali nohama u dveří a s rozšířenýma očima zírali střídavě na něj, na Aes Sedai i na Aiely. To bylo vpodstatě všechno.

„Ostatní,“ řekl Perrin. „Potřebují –“

„O ty bude postaráno,“ přerušila ho hbitě Verin a usadila se k jinému stolu. „Budou chtít být se svými rodinami. Je mnohem lepší, když u sebe budou mít své blízké.“

Perrin cítil bodnutí u srdce – hlavou se mu mihly hroby pod jabloněmi – ale hned ho potlačil. Starám se o živé, připomněl si drsně. Aes Sedai vyndala brk a atrament a přesnou rukou si začala dělat poznámky do své malé knížečky. Perrina napadlo, jestli jí vůbec záleží na tom, kolik dvouříčských chlapců zemře, pokud on zůstane naživu, aby mohl být zahrnut do plánů Bílé věže na využití Randa.

Faile mu stiskla ruku, ale promluvila k Aes Sedai. „Neměly bychom ho dostat do postele?“

„Ještě ne,“ zarazil ji Perrin podrážděně. Verin vzhlédla a otevřela ústa, a on pevnějším hlasem zopakoval: „Ještě ne.“ Aes Sedai pokrčila rameny a vrátila se ke svým poznámkám. „Ví vůbec někdo, kde je Loial?“

„Ten ogier?“ ozval se jeden z trojice chlapců u dveří. Dav Ayellin byl rozložitější než Mat, ale měl ten stejný lesk v tmavých očích. A také působil stejně pomačkaným a rozcuchaným dojmem. Za starých časů to málo rošťáren, na které nepřišel Mat, určitě vymyslel Dav, i když Mat obvykle vedl. „Je venku s chlapy, co kácejí v Západním polesí. Myslel by sis, že mu srážejí bratra pokaždý, když podsekneme nějakej strom, ale s tou obrovskou sekerou, co udělal pantáta Luhhan, dokáže očistit tři na každej náš. Jestli ho chceš vidět, zařídím, aby jim Jaim Thane zaběhl říct, že jseš tady. Sázím se, že se na tebe všichni hned poletí podívat.“ Zadíval se na zlomený šíp a trhl sebou a zamnul si v soucitu vlastní bok. „Bolí to moc?“

„Bolí to dost,“ řekl Perrin stroze. Přišli by se na něj podívat. Co jsem, kejklíř? „A co Luc? Nechci ho vidět, ale je tady?“

„Je mi líto, ale ne.“ Druhý muž, Elam Dowtry, si zamnul dlouhý nos. Jeho sedlácký vlněný kabátec a holínky se naprosto nesrovnávaly s mečem, který měl pověšený u pasu. Jílec byl čerstvě omotán nevydělanou kůží a kožená pochva byla odřená a loupala se. „Urozenej pán Luc jel, myslím, hledat valerskej roh. Nebo možná trolloky.“

Dav a Elam byli Perrinovi přátelé, nebo aspoň bývali, společníci na lovu a při rybaření, oba byli zhruba v jeho věku, ale díky vzrušeným úsměvům vypadali mladší. Mat i Rand by snadno vypadali nejméně o pět let starší. On možná také.

„Doufám, že se brzo vrátí,“ pokračoval Elam. „Ukazoval mi, jak zacházet s mečem. Věděls, že je hledač rohu? A král, kdyby se mu dostalo po právu. Slyšel jsem, že král Andoru.“

„Andor má královny,“ zamumlal Perrin nepřítomně a podíval se Faile do očí, „ne krále.“

„Takže není tady,“ poznamenala ona. Gaul lehce přešlápl. Vypadal připraven jít Luca honit. Modré oči měl jako led. Perrina by nijak nepřekvapilo, kdyby si Bain a Chiad okamžitě zahalily tváře.

„Ne,“ řekla Verin nepřítomně, a viditelně se soustředila víc na své poznámky než na to, co říká. „Ne že by občas nepomohl, ale když je tady, tak nějak pořád vyvolává potíže. Včera, než si někdo uvědomil, co vlastně dělá, odvedl delegaci za hlídkou bělokabátníků a řekl jim, že Emondova Role je jim uzavřena. Zjevně jim sdělil, aby se nepřibližovali na deset mil. Bělokabátníky sice ráda nemám, ale nemyslím, že to vzali dobře. Není moudré si je znepřátelit, pokud to není naprosto nezbytné.“ Zamračila se na to, co napsala, zamnula si nos a nejspíš si vůbec nevšimla, že jí na něm zůstala šmouha od inkoustu.

Perrinovi příliš nezáleželo na tom, jak bělokabátníci něco berou. „Včera,“ vydechl. Jestli se Luc vrátil včera do vesnice, tak nejspíš nemohl mít nic společného s tím, že se trolloci objevili tam, kde je nikdo nečekal. Čím víc Perrin přemýšlel o tom, jak se léčka obrátila, tím víc byl přesvědčen, že je trolloci čekali. A tím víc to chtěl hodit na Luca. „Chtěním se kámen v sýr nezmění,“ zabručel. „Ale on mi pořád smrdí jako sýr.“

Dav a druzí dva se na sebe pochybovačně podívali. Perrin usoudil, že jim jeho slova asi nedávají smysl.

„Byla to hlavně banda Coplinů,“ řekl třetí chlapec překvapivě hlubokým hlasem. „Darl, Hari, Dag a Ewal. A Wit Congar. Daisa mu kvůli tomu pěkně umyla hlavu.“

„Slyšel jsem, že bělokabátníky mají všichni rádi.“ Perrin měl dojem, že ten bas poznává. Chlapec byl mladší než Elam a Dav tak o dva tři roky, a přesto o coul vyšší, s hubenou tváří, ale širokými rameny.

„To mají.“ Chlapec se zasmál. „Znáš je. Přirozeně tíhnou ke všemu, co znamená potíže pro někoho jinýho. A jelikož mluvil urozenej pán Luc, všichni jsou pro to zajít do Hlídky říct bělokabátníkům, ať vypadnou z Dvouříčí. Stejně jsou ale pro to, aby tam šel někdo jinej. Myslím, že chtějí být zase zpátky ve smečce.“

Kdyby byla ta tvář naducanější a o čtvrt lokte blíž k zemi... „Ewin Finngar!“ vykřikl Perrin. To nebylo možné. Ewin byl zavalitý kvičící protiva, který se k nim snažil přimotat pokaždé, když se starší chlapci dali dohromady. Tenhle mládenec bude tak velký jako on, možná větší, až přestane růst. „Jsi to ty?“

Ewin kývl s úsměvem od ucha k uchu. „Pořád o tobě slyšíme, Perrine,“ řekl tím překvapivým basem, „jak bojuješ s trollokama a ve světě prožíváš všechny možný dobrodružství, tak se to povídá. Můžu ti pořád říkat Perrine, že jo?“

„Světlo, jasně!“ vyštěkl Perrin. Ta zlatooká záležitost už ho unavovala.

„Přál bych si, abych byl vloni šel s tebou.“ Dav si dychtivě zamnul ruce. „Vrátit se domů s Aes Sedai a strážci a ogierem.“ Podle něj to znělo jako trofeje. „Já jedině pasu krávy a dojím krávy, pasu krávy a dojím krávy. To, a okopávám a sekám dříví. Tys měl jenom štěstí.“

„Jaký to bylo?“ vyhrkl Elam. „Alanna Sedai říkala, že jsi byl až ve Velký Morně, a taky jsem slyšel, žes viděl Caemlyn a Tear. Jaký je vlastně takový město? Opravdu jsou desetkrát větší než Emondova Role? Viděls i zámek? Jsou ve městech temní druzi? Je Morna opravdu plná trolloků, mizelců a strážců?“

„Tu jizvu máš od trolloka?“ I když měl hlas jako tur, Ewinovi se přesto podařilo vzrušeně vykvíknout. „Taky bych chtěl mít jizvu. Viděls nějakou královnu? Nebo krále? Myslím, že bych radši viděl královnu, ale král by byl taky skvělej. Jaká je Bílá věž? Je tak velká jako zámek?“

Faile se pobaveně usmívala, ale Perrin při tom útoku jen mrkal. Copak zapomněli na trolloky v předvečer Jarnic, zapomněli na trolloky právě teď někde tam venku? Elam tiskl jílec meče, jako by chtěl okamžitě vyrazit do Morny, a Dav, s rozzářenýma očima, stál málem na špičkách a Ewin jako by chtěl Perrina popadnout za límec. Dobrodružství? Byli to pitomci. Perrin se však bál, že přicházejí ještě horší časy, horší, než Dvouříčí kdy zažilo. Nemůže jim ublížit, když ještě chvíli potrvá, než se dozvědí pravdu.

Bok ho bolel, ale snažil se odpovědět. Vypadali zklamaně, že nikdy neviděl Bílou věž ani krále nebo královnu. Napadlo ho, že by Berelain mohla jako královna stačit, ale když tu byla Faile, nehodlal se o ní zmiňovat. Některým věcem se vyhnul. Falme a oku světa, Zaprodancům, Callandorům. Nebezpečným věcem, těm, které by nevyhnutelně vedly k Draku Znovuzrozenému. O Caemlynu jim ale něco málo říci mohl, i o Tearu, Hraničních státech a Morně. Bylo zvláštní, čemu uvěřili a čemu ne. Poničenou krajinu Morny, která jako by hnila, zatímco jste se na ni dívali, spolkli jako malinu, i shienarské vojáky s až na jediný pramen vyholenou hlavou, ogierskou državu, kde Aes Sedai nemohly vládnout jedinou silou a kam mizelci váhali vstoupit. Ale velikost Tearského Kamene či nesmírnou rozlohu měst...

O svých vlastních tak zvaných dobrodružstvích řekl: „Hlavně jsme se snažili zabránit jiným, aby nám neusekli hlavu. Tohle je dobrodružství, to a najít si místo na noc na spaní a něco k jídlu. Při dobrodružstvích máte dost často hlad a spíte v zimě nebo v mokru nebo obojí.“

To se jim moc nelíbilo, a zřejmě tomu nevěřili o nic víc, než věřili tomu, že Kámen je velký jako menší hora. Připomněl si, že toho o světě taky moc nevěděl, dokud neopustil Dvouříčí. Moc to nepomohlo. Takhle vytřeštěné oči ale nikdy neměl. – Nebo ano? V šenku bylo horko. Byl by si sundal kabátec, ale pohyb vyžadoval příliš velkou námahu.

„A co Rand a Mat?“ chtěl vědět Ewin. „Jestli mají hlad a prší na ně, proč se taky nevrátili domů?“

Do šenku vstoupili Tam a Abell, Tam s kabátcem přepásaným mečem, a oba měli luky – zvláštní, meč na Tamovi vypadal správně, i přes ten sedlácký kabátec – takže řekl tolik, co předtím, jak Mat hraje a toulá se po tavernách a honí děvčata a Rand má kabátec a do sebe zavěšenou hezkou žlutovlasou dívku. Udělal z Elain urozenou paní, protože tušil, že dědičku Andoru by mu nikdy neuvěřili, což se ukázalo jako pravda, když se i tak tvářili nevěřícně. Přesto se všichni spokojeně usmívali, byly to věci, které chtěli slyšet, a když Elam poukázal, že Faile je taky urozená paní a přitom kolem Perrina tancuje, přestali se tvářit tak nevěřícně. Perrin se zazubil. Napadlo ho, co by řekli, kdyby jim prozradil, že Faile je sestřenice královny.

Faile už ale z nějakého důvodu pobaveně nevypadala. Vrhla na ně tak povýšený, mrazivý a škrobený pohled, že by se za něj nemusela stydět ani Elain. „Už jste se naotravovali dost. Je zraněný. Takže ven.“

Oni se kupodivu neobratně poklonili – Dav dokonce zakročil, takže vypadal jako úplný trouba – a chvatně mumlali omluvy – jí, ne jemu! – a obrátili se k odchodu. U dveří je zdržel příchod Loiala, který se musel sklonit, a přesto se kosmatou hlavou otřel o trám nade dveřmi. Na ogiera zírali, jako by ho viděli poprvé – pak mrkli na Faile a odešli. Ten její chladný pohled urozené paní fungoval.

Když se Loial narovnal, hlavou dosahoval skoro ke stropu. Rozměrné kapsy se mu jako obvykle nadouvaly hranami knih, ale v ruce nesl velikou sekeru. Topor byl stejně dlouhý, jako byl Perrin vysoký, a její čepel, tvarovaná jako dřevorubecká sekera, byla velká přinejmenším jako Perrinova válečná sekera. „Jsi zraněný,“ zaduněl, jakmile mu oči padly na Perrina. „Řekli mi, že ses vrátil, ale neřekli, že jsi zraněný, jinak bych přišel rychleji.“

Při pohledu na sekeru sebou Perrin škubl. Mezi ogiery rčení „dát si na sekeru dlouhý topor“ znamenalo být uspěchaný nebo rozzlobený – ogierům z nějakého důvodu připadalo obojí stejné. Loial vypadal rozzlobeně, štětičky na uších se mu chvěly a mračil se tak, že mu dlouhé obočí viselo až na široké líce. Nepochybně proto, že musel kácet stromy. Perrin s ním chtěl mluvit o samotě a zjistit, jestli neviděl blíž něco, co dělala Alanna. Nebo Verin. Zamnul si obličej a překvapilo ho, že ho má suchý. Měl pocit, že by se měl potit.

„Je taky umíněný,“ řekla Faile obracejíc se na Perrina se stejným velitelským pohledem, jaký předtím použila na Dava, Elama a Ewina. „Měl by být v posteli. Kde je Alanna, Verin? Jestli ho má vyléčit, tak kde je?“

„Ona přijde.“ Aes Sedai ani nevzhlédla. Už se zase věnovala své knížečce, zamyšleně se mračila a zvedla brk.

„Přesto by měl být v posteli!“

„Na to budu mít čas později,“ prohlásil Perrin pevně. Usmál se na ni, aby to zmírnil, ale ona se jen začala tvářit ustaraně a tiše si mumlala „umíněný". Perrin se před Verin na Aes Sedai vyptat nemohl, ale bylo tu ještě něco, přinejmenším stejně důležité. „Loiale, brána je otevřená a trolloci procházejí skrz. Jak je to možný?“

Ogierovi kleslo obočí ještě víc a on zastříhal ušima. „Moje chyba, Perrine,“ zaduněl lítostivě. „Dal jsem oba lístky avendesory ven. To uzamkne bránu zevnitř, ale zvenčí ji pořád může kdokoliv otevřít. Cesty jsou temné už po mnoho pokolení, ale my jsme je nechali vyrůst. Nemohl jsem se přimět bránu zničit. Mrzí mě to, Perrine. Je to všechno moje chyba.“

„Já ani nevěděla, že bránu je možný zničit,“ ozvala se Faile.

„Nemyslel jsem to doslova.“ Loial se opřel o dlouhou sekeru. „Jedna brána byla kdysi zničena, ani ne pět set let po Rozbití, aspoň podle Damelle, dcery Aly dcery Soferřiny, protože brána byla poblíž državy, která padla do područí Morny. Zatím jsou dvě nebo tři brány ztraceny v Morně. Ale ona psala, že je to velice těžké, a vyžadovalo to třináct Aes Sedai pracujících společně se sa’angrialem. Při dalším pokusu, který popisovala, kdy jich to během trollockých válek zkusilo jenom devět, byla brána poškozena tak, že to Aes Sedai vtáhlo –“ odmlčel se, rozpačitě zastříhal ušima a ťukl se do širokého nosu. Všichni na něho zírali, dokonce i Perrin a Aielové. „Občas se nechávám unést. Brána. Ano. Nemůžu ji zničit, ale kdybych odstranil oba lístky avendesory, zemřou.“ Při tom pomyšlení se zamračil. „Jediný způsob, jak znovu otevřít bránu, by vyžadoval, aby starší přinesli talisman růstu. I když by do ní Aes Sedai asi mohly udělat díru.“ Tentokrát se otřásl. Poničit bránu mu muselo připadat jako roztrhat knihu. O chvíli později už se zase tvářil zachmuřeně. „Půjdu tam hned.“

„Ne!“ zarazil ho Perrin ostře. Kolem hlavice šípu mu tepalo, ale už to nebolelo. Moc mluvil. Vyschlo mu v hrdle. „Tam nahoře jsou trolloci, Loiale. Do kotle můžou strčit ogiera stejně jako člověka.“

„Ale, Perrine, já –“

„Ne, Loiale. Jak chceš napsat tu svou knížku, když půjdeš ven a necháš se zabít?“

Loialovi se zachvěly uši. „Je to moje zodpovědnost, Perrine.“

„Ta zodpovědnost je moje,“ řekl Perrin jemně. „Řekls mi, co s bránou děláš, a já ti nenavrhl, abys udělal něco jinýho. Kromě toho, jak pokaždý nadskakuješ, když padne zmínka o tvý matce, tak nechci, aby mi někdy šla po krku. Půjdu já, jakmile mi Alanna vyléčí tu ránu od šípu.“ Otřel si čelo a zamračil se na ruku. Pořád žádný pot. „Můžu dostat napít vody?“

Faile stála vmžiku u něj a chladnými prsty mu sáhla na čelo. „On úplně hoří! Verin, nemůžeme čekat na Alannu. Musíš –!“

„Jsem tady,“ oznámila tmavovlasá Aes Sedai a vynořila se ze dveří v zadní části šenku. Marin al’Vereová a Alsbet Luhhanová jí byly v patách a za nimi šel Ihvon. Perrin ucítil brnění jediné síly dřív, než mu Alanna sáhla na čelo stejně jako předtím Faile. Aes Sedai dodala chladným, vyrovnaným hlasem: „Odneste ho do kuchyně. Tam je dost velký stůl, abyste ho tam mohli položit. Rychle. Nezbývá moc času.“

Perrinovi se zatočila hlava a on si náhle uvědomil, že Loial odložil sekeru u dveří a zvedá ho do náručí. „Brána je moje, Loiale.“ Světlo, mám takovou žízeň. „Moje zodpovědnost.“

Hlavice šípu ho opravdu nebolela tolik jako předtím, zato jej bolelo celé tělo. Loial ho někam odnášel a shýbal se ve dveřích. Byla tam panímáma Luhhanová, kousala se do rtu a mhouřila oči, jako kdyby chtěla plakat. Napadlo ho proč. Ona nikdy neplakala. Panímáma al’Vereová také vypadala ustaraně.

„Panímámo Luhhanová,“ vydechl Perrin, „máma říkala, že se můžu učit u pantáty Luhhana.“ Ne. To bylo už kdysi dávno. To bylo... Co to bylo? Nějak si nemohl vzpomenout.

Ležel na něčem tvrdém a poslouchal, jak Alanna mluví „...ozuby se zachytily za kost stejně jako za svaly a hlavice se pootočila. Musím ji srovnat s první ránou a vytáhnout ji. Jestli ho nezabije ten šok, můžu pak vyléčit škody, které udělám, stejně jako to ostatní. Jinak se to udělat nedá. Už teď je skoro na hranici smrti.“ Tohle s ním nemělo nic společného.

Faile se na něj rozechvěle usmívala a tvář měla vzhůru nohama. Opravdu si kdysi myslel, že má příliš velkou pusu? Byla úplně správná. Chtěl se dotknout jejího líčka, ale panímámy al’Vereová a Luhhanová mu z nějakého důvodu držely zápěstí a opíraly se o ně veškerou silou. Někdo mu taky ležel na nohách a Loialovy obrovské ruce mu tlačily ramena ke stolu. Stůl. Ano. Kuchyňský stůl.

„Zakousni se do toho, srdce moje,“ říkala kdesi v dálce Faile. „Bude to bolet.“

Chtěl se jí zeptat, co bude bolet, ale ona mu mezi zuby vtiskla klacek omotaný kůží. Cítil kůži, styrač a ji. Šla by si s ním zalovit, honila by se s ním po nekonečné travnaté pláni za nekonečnými stády jelenů? Tělem mu projel mráz. Nejasně poznal působení jediné síly. A pak přišla bolest. Slyšel, jak mu klacek praskl v zubech, a pak všechno zahalila temnota.