Stín se šíří

45 Cikánský meč

Cválaje vesnicí s Faile za patami, našel Perrin hlouček mužů na jižním konci vesnice, jak se dívají přes vyklučená pole a vzrušeně si vykládají a někteří mají zpola natažené luky. Mezeru, kterou Stará silnice vytvářela v kůlovém zátarasu, blokovaly dva vozy. Nejbližší nízká kamenná zídka, která ještě stála kolem políčka tabáku, byla pět set kroků daleko, a mezi tím nebylo nic vyššího než strniště po ječmeni. Z hlíny kousek pod zídkami rašily šípy jako plevel. V dálce se vlnil kouř, tucet či víc hustých černých chocholů, některé dost široké, aby tam mohlo hořet pole.

Byl tam Cenn Buie a Hari a Darl Coplinovi. Bili Congar měl ruku kolem ramen svého bratrance Wita, Daisina kostnatého manžela, který se tvářil, jako by si přál, aby na něj Bili nedýchal. Žádný z nich nebyl cítit strachem, jen vzrušením. A Bili pivem. Nejméně deset mužů najednou se mu snažilo vysvětlit, co se stalo. Někteří křičeli hlasitěji než ostatní.

„Trolloci to na nás zkusili taky tady,“ hulákal Hari Coplin, „ale my jsme je vyprovodili, co?“ Pár dalších připojilo svůj souhlas, ale stejně tolik mužů, i víc, se na sebe dívalo pochybovačně a nejistě přešlapovalo.

„Tady jsme taky hrdinové,“ pronášel Darl drsným hlasem. „Ta banda tam u lesa nebyli jediní.“ Byl větší než jeho bratr, ale měl ten stejný lasiččí coplinovský obličej, stejné stisknuté rty, jako by právě kousl do nezralého tomelu. Když si myslel, že se Perrin nedívá, vrhl po něm nevraživý pohled. Nemuselo to však nutně znamenat, že si opravdu přál, aby předtím čelil Západnímu polesí. Darl a Hari a většina jejich příbuzných obvykle dokázali přijít na způsob, jak se pokládat za podvedené, bez ohledu na skutečnost.

„Tohle chce zapít!“ oznámil hlasitě starý Bili a zklamaně se zamračil, když ho nikdo nepodpořil.

Nad zídkou v dálce kdosi zvedl hlavu a rychle ji sklonil, avšak Perrin stačil zahlédnout jasně žlutý kabátec. „To nejsou trolloci,“ zavrčel znechuceně. „Cikáni! Stříleli jste po Tuatha’anech. Odtáhněte ty vozy z cesty.“ Postavil se ve třmenech a dal si ruce k ústům. „Můžete jít sem!“ křikl. „Je to v pořádku! Nikdo vám neublíží! Řekl jsem, uhněte s těmi vozy,“ štěkl na muže stojící kolem něj a zírající na něho. Poplést si trolloky s Cikány! „A jděte si posbírat šípy, dřív nebo později je budete potřebovat doopravdy.“ Někteří muži se pomalu pohnuli, aby ho poslechli, a Perrin křikl znovu: „Nikdo vám neublíží! Je to v pořádku! Pojďte!“ Vozy se se skřípěním os, které potřebovaly důkladně namazat, odvalily.

Přes zídku přelezlo několik jasně oděných Cikánů, po chvíli ještě pár dalších, a všichni se vydali k vesnici váhavým klusem, jako by se báli toho, co leželo před nimi, stejně jako toho, co bylo za nimi. Při pohledu na muže, kteří vyběhli z vesnice, se stáhli k sobě, a když kolem nich Dvouříčané klusali, aby vytáhli šípy ze země, a zvědavě se na ně dívali, skoro se obrátili zpátky. Přece jen však klopýtali dál.

Perrinovi se vnitřnosti změnily v led. Asi dvacítka mužů a žen, některé dokonce nesly malé děti, a několik starších dětí, v těch svých oslnivých barvách, potrhaní a umazaní od hlíny. A když se přiblížili, byla vidět i krev. To bylo vše. Z kolika karavan? Aspoň tam byl Raen, a šoural se, napůl omámeně, veden Ilou, která měla jednu stranu obličeje tmavou a nateklou. Alespoň oni přežili.

Kousek od mezery v zátarasu se Tuatha’ani zastavili a nejistě se dívali na ostré kůly a sběh ozbrojených mužů. Některé děti se držely svých rodičů a schovávaly tvářičky. Byl z nich cítit strach, hrůza. Faile seskočila z koně a rozběhla se k nim, ale i když ji Ila objala, neudělala jediný krok blíž. Starší žena zřejmě od mladší čerpala útěchu.

„My vám neublížíme,“ řekl Perrin. Měl jsem je přimět, aby šli s námi. Světlo mě spal, měl jsem je přinutit! „Jste vítáni u našich ohňů.“

„Cikáni.“ Hari opovržlivě zkřivil rty. „Co budem dělat s bandou zlodějskejch Cikánů? Seberou všechno, co není přibitý.“

Darl otevřel ústa, nepochybně, aby podpořil Hariho, ale než mohl promluvit, někdo z davu vykřikl: „To ty taky, Hari! A ty sebereš i ty hřebíky!“ Smích Darlovi zavřel pusu. Nesmálo se jich však mnoho, a i ti pohlíželi na otrhané Tuatha’any a pak znepokojeně odvraceli oči.

„Hari má pravdu,“ zavolala Daisa Congarová, protlačila se davem a odstrkovala muže z cesty. „Cikáni kradou a ne jenom věci! Kradou děti!“ Prodrala se až k místu, kde stál Cenn Buie, a zamávala Cennovi pod nosem prstem silným jako jeho palec. Ten před ní couval, jak jen v té mačkanici mohl. Ona byla o hlavu vyšší než on a o polovinu těžší. „Ty máš být ve vesnický radě, ale jestli nechceš poslouchat vědmu, tak do toho zatáhnu ženskej kroužek a postaráme se o to.“ Někteří s mumláním kývali.

Cenn se poškrábal v řídnoucích vlasech a úkosem vědmu sledoval. „Áááá... no... Perrine,“ vykládal pomalu tím chrčivým hlasem, „Cikáni mají tuhle pověst, víš, a –“ Odmlčel se a odskočil, když Perrin obrátil Tanečníka, aby byl čelem k Dvouříčským.

Hodně se jich před šedákem rozprchlo, ale Perrinovi to bylo jedno. „My nikoho neodženeme,“ prohlásil napjatým hlasem. „Nikoho! Nebo chcete poslat děti trollokům do chřtánu?“ Jedno z ruatha’anských dětí se rozplakalo a on si přál, aby to nebyl vyslovil, ale Cenn zrudl jako řípa, a dokonce i Daisa vypadala zaraženě.

„Ovšemže je přijmeme,“ řekl nabručeně doškář. Otočil se k Daise, celý nafouknutý, byl jako hubený kohout připravený bojovat s mastifem. „A jestli k tomu chceš přizvat ženskej kroužek, tak vás vesnická rada všecky pěkně usadí. Uvidíš, jestli ne!“

„Tys byl vždycky starej trouba, Cenne Buie,“ odfrkla si Daisa. „Myslíš, že bychom vás nechaly poslat děti tam ven, kde se potloukají trolloci?“ Cenn zuřivě přežvykoval, ale než ze sebe dostal jediné slovo, Daisa mu položila ruku na hubený hrudníček a odstrčila ho stranou. Nasadila úsměv, vykročila k Tuatha’anům a položila ruku Ile kolem ramen. „Jen pojďte se mnou, a já zařídím, abyste se mohli vykoupat a někde si odpočinout. Každej dům je plnej, ale my pro každýho nějaký místečko najdeme. Pojďte.“

Mezi lidmi přispěchala Marin al’Vereová a Alsbet Luhhanová, Natti Cauthonová a Neysa Ayellinová i další ženy a začaly si rozebírat děti či objímaly Tuatha’anky a pobízely je, aby šly s nimi. Jejich zamračení stačilo, aby dvouříčtí muži ustupovali z cesty. Ne že by se teď někdo odvážil něco namítnout, jen chvíli trvalo, než tolik lidí stačilo zacouvat a udělat místo.

Faile se na Perrina obdivně podívala, ale on jen zavrtěl hlavou. Tohle nebyla práce ta’veren. Lidé z Dvouříčí možná potřebovali, aby jim občas někdo ukázal správnou cestu, ale když tu byla, tak ji uviděli. Dokonce i Hari Coplin, když se díval, jak přivádějí Cikány dovnitř, se netvářil kysele jako předtím. No, ne tak kysele. Nemělo smysl čekat zázraky.

Raen se došoural k Perrinovi a vzhlédl k němu. „Cesta listu je správná cesta. Všechno umírá ve vyměřený čas a...“ Odmlčel se, jako by si nemohl vzpomenout, co chtěl.

„Přišli včera v noci,“ řekla Ila a šišlala, jak měla nateklou tvář. Oči měla skoro stejně skleněné jako manžel. „Psi by nám byli pomohli uniknout, ale děti Světla všechny psy pobily a... Nedalo se nic dělat.“ Za ní se Aram třásl v kabátci se žlutými pruhy a zíral na všechny ty ozbrojené muže. Většina cikánských dětí teď plakala.

Perrin se zamračil na kouř na jihu. Otočil se v sedle. Na severu a na východě rozeznal další kouřové chocholy. I pokud většina představovala opuštěné domy, trolloci měli v noci plné pracky práce. Kolik jich bylo potřeba, aby zapálili tolik statků, i kdyby mezi nimi běželi a jenom do prázdného domu nebo na nehlídané pole hodili zapálenou pochodeň? Možná tolik, kolik jich dneska zabili. Co to prozrazovalo o počtech trolloků ve Dvouříčí? Nezdálo se pravděpodobné, že by to všechno provedla jedna tlupa, spálila všechny ty domy a ještě zničila karavanu Kočovného lidu.

Oči mu padly na Tuatha’any, které nyní odváděli pryč, a cítil rozpačité bodnutí. – Včera v noci viděli, jak jim pobíjejí přátele a příbuzné, a on taky klidně zvažuje počty. Slyšel některé z dvouříčských mužů, jak se dohadují, který kouř představuje čí statek. Pro všechny tyto lidi oblaka dýmu představovala skutečné ztráty, živobytí, které budou muset znovu vybudovat, pokud budou moci, ne jen pouhá čísla. Tady byl zcela neužitečný. Teď, když se Faile chytila pomoci Cikánům, nastal čas, aby vyrazil za Loialem a Gaulem.

Tanečníka za uzdu popadl pantáta Luhhan ve své kovářské vestě a dlouhé kovářské zástěře. „Perrine, musíš mi pomoct. Strážci chtějí, abych vyrobil součástky k dalším prakům, ale já mám dvacet chlapů, co pořád otravují, abych jim opravil kousky brnění, co pradědové jejich hloupejch pradědečků koupili od nějakýho hlupáka z kupecký stráže.“

„Rád bych ti pomohl,“ řekl Perrin, „ale musím vyřídit něco jinýho. Nejspíš bych ti stejně moc nepomohl. Za poslední rok jsem v kovárně moc nepobyl.“

„Světlo, tak jsem to nemyslel. Ne že bys pracoval s kladivem.“ Kovář vypadal šokovaně. – „Pokaždý, když pošlu někoho z těch slepičích mozků pryč s bzučením v hlavě, tak je za deset minut zpátky s novou námitkou. Nemůžu nic udělat. Tebe oni poslechnou.“

Perrin o tom pochyboval, zvlášť, když neposlechli pantátu Luhhana. Kromě toho, že byl ve vesnické radě, byl Haral Luhhan dost velký, aby dokázal zvednout skoro každého muže v celém Dvouříčí a odhodit ho stranou, kdyby bylo třeba. Ale vydal se k provizorní kovárně, kterou pantáta Luhhan zřídil pod spěšně postaveným přístřeškem poblíž Trávníku. Kolem kovadlin zachráněných z kovárny, kterou vypálili bělokabátníci, se tlačilo asi šest mužů, a další muž ledabyle mačkal velké kožené měchy, dokud ho kovář od dlouhých držadel s křikem nezahnal. K Perrinovu úžasu poslechli, když jim řekl, aby šli pryč, aniž by pronesl nějakou delší řeč, aby je přiměl vyplnit vůli ta’veren, jen jim prostě oznámil, že pantáta Luhhan má moc práce. Kovář určitě mohl udělat to samé, ale Haral Luhhan Perrinovi potřásl rukou a dlouze mu děkoval, než se dal opět do práce.

Perrin se sklonil z Tanečníkova sedla a popadl jednoho z mužů za rameno. Byl to holohlavý sedlák jménem Get Eldin. Perrin ho požádal, aby zůstal a zahnal každého, kdo by se odvážil pantátu Luhhana obtěžovat. Get musel být třikrát starší než on, vrásčitou tvář měl jako z vydělané kůže, ale jen kývl a zaujal místo opodál Harala, který již bušil kladivem do rozžhaveného železa. Nyní mohl zmizet, než se Faile vrátí.

Než však stačil Tanečníka jen otočit, objevil se Bran s oštěpem na rameni a železným kloboukem pod svalnatou paží. „Perrine, musí existovat nějakej rychlejší způsob, jak dostat ovčáky a pasáky dovnitř, kdyby nás přepadli. Abell jich nedokázal sehnat víc než půlku, než ti trolloci vyběhli z lesa.“

To se dalo snadno vyřešit, stačilo si vzpomenout na starou trubku, téměř černou, která visela u Cenna Buie na stěně, a ustanovit signál – tři dlouhé tóny, které musel zaslechnout i ten nejvzdálenější ovčák. Tím samozřejmě vyvstaly signály pro další příležitosti, jako jak poslat všechny na místo v případě očekávaného útoku. Což vedlo k tomu, jak poznat, kdy se dá čekat útok. Bain, Chiad a strážci byli víc než schopní jako zvědové, ale byli jen čtyři, což ani zdaleka nestačilo, takže bylo nutné najít dobré lesáky a stopaře a opatřit jim koně, aby se stačili dostat do Emondovy Role před trolloky, pokud by nějaké spatřili.

Poté bylo třeba uklidnit Buela Dowtryho. Bělovlasý starý šípař s nosem skoro tak ostrým, jako široká hlavice šípu, věděl velice dobře, že si většina sedláků vyrábí své šípy sama, ale umíněně odmítal dovolit, aby mu tady ve vesnici pomáhali, jako by sám dokázal naplnit všechny toulce. – Perrin si nebyl jistý, jak vlastně uhladil Buelova naježená peříčka, ale nějak se mu podařilo, že stařík spokojeně učil hlouček kluků přivazovat a lepit husí pírka k šípům.

Edward Candwin, statný bednář, měl jiný problém. Když tolik lidí potřebovalo vodu, musel vyrobit víc věder a sudů, než kolik by sám dokázal zvládnout za pár týdnů. Netrvalo dlouho najít mu ochotné ruce, jimž by svěřil aspoň přisekávání dužin, ale stále přicházeli další a další lidé s otázkami a problémy, na které podle nich dokázal odpovědět jen Perrin, od toho, kde spálit těla mrtvých trolloků, po to, jestli je bezpečné vrátit se na statky zachránit, co se dá. Na to poslední odpovídal pevně ne, kdykoliv se někdo zeptal – a na tohle se lidé ptali častěji než na co jiného, kdy se muži i ženy mračili na sloupy kouře zvedající se nad krajinou – ale většinou se prostě jen zeptal, co si tazatel myslí sám, a pak mu řekl, aby to udělal. Zřídka musel s nějakou odpovědí přijít sám, lidé věděli, co dělat, jen měli tu hloupou představu, že se ho musejí zeptat.

Dannil a Ban a ostatní ho našli a trvali na tom, že budou jezdit za ním i s tím červenobílým praporem, jako by nebyl ten velký nad Trávníkem už tak dost špatný, dokud je Perrin nezahnal, aby hlídali muže, kteří se vrátili ke kácení stromů v Západním polesí. Zdálo se, že jim Tam navykládal něco o rytířích, což byli v Illianu vojáci, kteří jezdili s generálem illianského vojska a vrhali se tam, kde boj zuřil nejvíc. Tam, ze všech lidí! Aspoň že s sebou vzali ten praporec. Perrin se cítil jako úplný trouba, když se ta věc táhla za ním.

Dopoledne pak přijel do vesnice Luc, samá zlatovlasá nadutost, a lehce kýval v odpověď na jásání, i když proč kvůli němu vůbec někdo jásal, byla pro Perrina záhada. Luc přivezl trofej, kterou vytáhl z koženého pytle a narazil na kopí na okraji Trávníku, aby ji mohli všichni okukovat. Bezokou hlavu myrddraala. Urozený pán byl dost skromný, aby se trochu zdráhal, ale uklouzlo mu, že mizelce zabil, když narazil na tlupu trolloků. Obdivné procesí ho zavedlo na konec vesnice, aby si mohl prohlédnout bitevní pole – tak tomu říkali – kde s pomocí koní odtahovali trolloky na velké hranice, z nichž již stoupaly sloupy mastného černého kouře. Luc na oplátku také správně vyjádřil obdiv, jen jednou či dvakrát zkritizoval, jak Perrin rozmístil muže, tak mu to aspoň Dvouříčtí vykládali, jak Perrin všechny seřadil a vydával rozkazy, které on zcela jistě nikdy nevyslovil.

Perrinovi Luc věnoval blahosklonný, byť pochvalný úsměv. „Vedl sis dobře, chlapče můj. Měl jsi, samozřejmě, štěstí, ale existuje přece to, čemu se říká štěstí začátečníka, že.“

Když Luc odešel do svého pokoje v hostinci U Vinného střiku, Perrin nechal hlavu sundat a spálit. Nebylo to něco, nač by měli lidé civět, zvláště ne děti.

Otázky pokračovaly celý den, až si Perrin náhle uvědomil, že slunce stojí v nadhlavníku a on ještě nic nejedl a žaludek k němu mluví zcela jasně. „Panímámo al’Caarová,“ řekl unaveně ženě s protáhlým obličejem u svého třmene, „děti si nejspíš můžou hrát kdekoliv, pokud na ně někdo dohlídne, aby nezašly za poslední domy. Světlo, ženská, to přece víš. Ty určitě znáš děcka líp než já! A jestli ne, tak jak se ti podařilo vychovat čtyři vlastní?“ Její nejmladší byl o šest let starší než on!

Nela al’Caarová se zamračila a pohodila hlavou, až se jí prošedivělý cop zahoupal. Perrin si chvíli myslel, že mu utrhne nos za to, že s ní takhle mluví. Skoro si přál, aby to udělala, pro změnu, kdy všichni chtěli vědět, co si on myslí o tom, že by měli udělat. „Ovšemže znám děti,“ prohlásila. „Jen jsem si chtěla být jistá, že se to udělá tak, jak chceš ty. To přece chceme všichni.“

Perrin si povzdechl a jenom počkal, až se obrátí, než otočil Tanečníka směrem k hostinci U Vinného střiku. Dva tři lidé na něj volali, ale on je odmítl poslouchat. Co chce udělat. Co se s těmito lidmi stalo? Takhle se dvouříčský lid nechoval. Rozhodně ne ti z Emondovy Role. Ti chtěli mít své slovo ve všem. Při hádkách před vesnickou radou, při hádkách v radě samotné, muselo nejdřív dojít na rány, než se občas dohodli. A když se ženský kroužek rozhodl, že své záležitosti bude řešit bez ostatních, tak nebylo muže, který by nevěděl, co znamená, když kolem chodily ženy se stisknutými rty a copy, které se jim ježily skoro tak jako rozzlobeným kočkám ocasy.

Co já chci? říkal si v duchu rozzlobeně. Co já chci, je něco k jídlu, místo, kde by mi nikdo nežvanil do ucha. Sesedl před hostincem, zapotácel se a napadlo ho, že by ke svému krátkému seznamu měl přidat taky postel. Bylo teprve poledne, Tanečník odvedl všechnu práci, ale on už byl k smrti utahaný. Možná měla Faile nakonec pravdu. Možná nebyla cesta za Loialem a Gaulem právě dobrý nápad.

Když vstoupil do šenku, panímáma al’Vereová se na něj jednou podívala a s mateřským úsměvem ho málem doslova vtlačila na židli. „Na chvíli můžeš klidně přestat vydávat rozkazy,“ oznámila mu pevně. „Emondova Role přežije docela dobře aspoň hodinu sama, než do sebe dostaneš nějaké jídlo.“ Odšustila pryč dřív, než se vzmohl na to, aby jí řekl, že Emondova Role docela dobře přežije bez něho úplně.

Šenk byl téměř prázdný. U jednoho stolu seděla Natti Cauthonová, smotávala obvazy a přidávala je na hromádku před sebou, ale zároveň se jí také dařilo dohlížet jedním okem na své dcery na druhé straně místnosti, i když byly dosti staré, aby mohly nosit vlasy spletené do copů. Důvod byl prostý. Bode a Eldrin seděly vedle Arama a přemlouvaly Cikána, aby se najedl. Vlastně ho doslova krmily a taky mu utíraly bradu. Podle toho, jak se na něj zubily, Perrina překvapilo, že Natti není u stolu s nimi, copy necopy. Mládenec asi vypadal dobře, možná byl i hezčí než Wil al’Seen. Bode a Eldrin si to rozhodně myslely. Aram se na oplátku jenom občas usmál – byly to hezké, baculaté dívky. Musel by být slepý, aby to neviděl, a Perrin si nemyslel, že by Aramovi ušla nějaká hezká dívčina – ale on jen občas něco polkl a neustále bloudil rozšířenýma očima po oštěpech a sudlicích kolem stěn. Pro Tuatha’ana to musel být hrozný pohled.

„Panímáma al’Vereová říkala, že tě sedlo konečně unavilo,“ poznamenala Faile, když se vynořila ze dveří do kuchyně. Překvapivě na sobě měla dlouhou bílou zástěru jako Marin. Rukávy měla vyhrnuté nad lokty a na rukou měla mouku. Jako by si to právě uvědomila, odvázala si zástěru, rychle si do ní utřela ruce a položila ji přes opěradlo židle. „Ještě jsem nikdy nic neupekla,“ řekla a shrnula si rukávy, než si k němu přisedla. „Hníst těsto je docela legrace. Jednou by se mi to mohlo líbit.“

„Jestli nebudeš píct,“ podotkl Perrin, „tak kde vezmeme chleba? Nechci strávit celý život na cestách, kde si musím jídlo kupovat, nebo jíst to, co chytím do pasti nebo ulovím lukem nebo prakem.“

Faile se usmála, jako by řekl něco příjemného, i když Perrin ani za život nemohl pochopit co. „Samozřejmě bude píct kuchařka. Nebo spíš některá z kuchtiček, ale kuchařka na to dohlídne.“

„Kuchařka,“ zabručel Perrin a potřásl trochu hlavou. „Nebo jedna z kuchtiček. Ovšem. Proč mě to nenapadlo?“

„Co se děje, Perrine? Vypadáš ustaraně? Podle mě už obrana nemůže být lepší bez pevnostní hradby.“

„Tím to není. Faile, tahle záležitost s Perrinem Zlatookým se mi začíná vymykat z ruky. Nevím, kdo si myslí, že jsem, ale oni se mě pořád ptají, co mají dělat, ptají se, jestli je to v pořádku, když už stejně vědí, co se musí udělat, když na to dokážou přijít, stačí jim jen dvě minuty používat hlavu.“

Faile se mu dlouho dívala do tváře, ty tmavé, zešikmené oči měla zamyšlené, a pak řekla: „Kolik je to let od doby, kdy tu skutečně vládla andorská královna?“

„Andorská královna? To vážně nevím. Tak sto let, možná. Dvě stě. Co to s tím má společnýho?“

„Tihle lidé si nepamatují, jak jednat s královnou – nebo s králem. Snaží se na to přijít. Musíš s nima mít trpělivost.“

„Král?“ řekl schlíple. Nechal hlavu klesnout na ruce složené na stole. „Ó Světlo!“

Faile se tiše zasmála a prohrábla mu vlasy. „No, to možná ne, silně pochybuju o tom, že by to Morgasa schválila. Ale přinejmenším vůdce. Určitě by schválila muže, který by jí zpátky přinesl země, které její trůn neovládá sto i víc let. Určitě by ho povýšila do šlechtického stavu. Perrin z rodu Aybarů, urozený pán z Dvouříčí. Zní to dobře.“

„My tady ve Dvouříčí nemáme žádný urozený pány,“ zavrčel Perrin do dubové stolní desky. „Ani krále nebo královny. My jsme svobodní lidi!“

„I svobodní lidi můžou mít potřebu někoho následovat,“ řekla Faile jemně. „Většina lidí chce věřit něčemu většímu, než jsou sami. Proto tu jsou státy, Perrine, a národy. Dokonce i Raen a Ila se vidí jako součást něčeho většího, než je jejich vlastní karavana. Ztratili své vozy a většinu jejich rodiny a přátel, ale jiní Tuatha’ani budou dál hledat tu píseň, a oni časem taky, protože patří k něčemu většímu, než je pár vozů.“

„Komu patří tyhle?“ zeptal se náhle Aram.

Perrin zvedl hlavu. Mladý Cikán stál a nejistě se díval na oštěpy lemující stěnu. „Ty patří každýmu, kdo je potřebuje, Arame. Nikdo ti s nimi neublíží, věř mi.“ Nebyl si jist, jestli mu Aram uvěřil, podle toho, jak s rukama v kapsách pomalu obcházel místnost a úkosem si prohlížel oštěpy a sudlice.

Perrin byl víc než vděčný, že se může věnovat talíři, když mu Marin přinesla plátky pečené husy s tuřínem, hráškem a dobrým křupavým chlebem. Přinejmenším by se mu věnoval, kdyby mu Faile nestrčila pod bradu ubrousek s vyšívanými květy a nesebrala mu nůž a vidličku z rukou. Zřejmě ji bavilo, když ho mohla krmit tak, jak Bode a Eldrin předtím krmily Arama. Cauthonovic děvčata se mu hihňala a Natti a Marin se taky lehce usmívaly. Perrin na tom nic tak veselého neviděl. Byl však ochoten se Faile podřídit, i když by se byl klidně dokázal nakrmit sám a snáz. Faile ho nutila natahovat krk, aby mohl sníst, co mu podávala na vidličce.

Arama jeho pomalá prohlídka zavedla třikrát kolem místnosti, než se zastavil u paty schodiště a zadíval se na sud s různorodou sbírkou mečů. Pak natáhl ruku a z té změti jeden meč vytáhl a neohrabaně jej potěžkal. Kůží ovinutý jílec byl dost dlouhý pro obě jeho ruce. „Můžu používat tenhle?“ zeptal se.

Perrin se málem udávil.

Nahoře na schodech se objevila Alanna s Ilou. Tuatha’anka vypadala vyčerpaně, ale modřiny jí z obličeje zmizely, „...nejlepší je se vyspat,“ říkala Aes Sedai. „Největší potíže mu dělá šok, a ten já vyléčit nedokážu.“

Ile padly oči na vnuka a na to, co držel, a ona vyvřískla, jako by se jí ta čepel zarazila do těla. „Ne, Arame! Néééééé!“ Málem upadla, jak se řítila ze schodů. Dole se vrhla na Arama a odtahovala mu ruce od meče. „Ne, Arame,“ sípala bez dechu. „To nesmíš. Dej to pryč. Cesta listu. To nesmíš! Cesta listu! Prosím, Arame! Prosím!“

Aram s ní tančil, neobratně jí uhýbal a snažil se udržet meč dál od ní. „Proč ne?“ zařval rozzlobeně. „Zabili mi mámu! Já je viděl! Mohl jsem ji zachránit, kdybych měl meč. Mohl jsem ji zachránit!“

Ta slova se Perrinovi zařízla do prsou. Cikán s mečem mu připadal velice nepřirozený, téměř mu z toho naskakovala husí kůže, ale ta slova... Jeho matka. „Nech ho být,“ řekl drsněji, než zamýšlel. „Každý muž má právo se bránit, bránit svý... Má na to právo.“

Aram přistrčil meč k Perrinovi. „Naučíš mě ho používat?“

„Já to neumím,“ řekl mu Perrin. „Ale můžu ti najít někoho jiného.“

Ile se po zoufalstvím zkřivené tváři koulely slzy. „Trolloci mi sebrali dceru,“ vzlykala a celá se třásla, „a všechny moje vnuky až na jediného, a toho mi teď bereš ty. Je ztracený díky tobě, Perrine Aybaro. Ty ses stal ve svém srdci vlkem a teď z něj také uděláš vlka.“ Potom se obrátila, a stále se otřásajíc vzlyky klopýtala do schodů.

„Mohl jsem ji zachránit!“ volal za ní Aram. „Babičko! Mohl jsem ji zachránit!“ Ona se ani neohlédla, a když zmizela za rohem, Aram se s pláčem sesul na zábradlí. „Mohl jsem je zachránit, babičko. Mohl jsem...“

Perrin si uvědomil, že Bode také pláče s tváří v dlaních, a ostatní ženy se na něj mračí, jako by udělal něco špatně. Ne, ne všechny. Alanna si ho prohlížela shora ze schodiště s oním nečitelným klidem Aes Sedai a Faile měla tvář skoro stejně bezvýraznou.

Perrin si otřel ústa, odhodil ubrousek na stůl a vstal. Pořád byl čas Aramovi říci, aby vrátil meč a šel požádat Ilu o odpuštění. Čas mu říci... co? Že tam možná příště nebude, aby viděl umírat své drahé? Že by se mohl vrátit a najít jenom jejich hroby?

Položil ruku Aramovi na rameno a mladý Cikán sebou trhl a naklonil se nad meč, jako by čekal, že se mu ho Perrin pokusí sebrat. Z Cikána byla cítit záplava emocí, strach, nenávist, hluboký, přehluboký žal. Ztracený, tak jej Ila nazvala. Jeho oči vypadaly ztracené.

„Umyj si obličej, Arame. Potom jdi najít Tama alThora. Řekni mu, že ho prosím, aby tě naučil šermovat.“

Druhý muž pomalu zvedl hlavu. „Děkuji ti,“ vykoktal a rukávem si otíral slzy z obličeje. „Děkuji ti. Tohle ti nikdy nezapomenu. Nikdy. To přísahám.“ Náhle zvedl meč tak, aby mohl políbit jeho rovnou čepel. Jílec měl na hlavici mosaznou vlčí hlavu. „Přísahám. Tak se to teď nedělá?“

„Asi dělá,“ řekl Perrin smutně, a napadlo ho, proč vlastně cítí smutek. Cesta listu byla skvělá víra, jako sen o míru, ale jako sen nemohla vydržet tam, kde docházelo k násilí. Sen pro nějakého jiného muže, pro nějakou jinou dobu. Možná pro nějaký jiný věk. „Jen běž, Arame. Máš se hodně co učit, a nemuselo by na to být dost času.“ Cikán neustále bublal vděčností a ani nepočkal, aby si umyl slzy, nýbrž rovnou vyběhl z hostince a meč nesl oběma rukama špičkou nahoru.

Perrin si byl vědom toho, jak se Eldrin chmuří, Marin má ruce v bok a Natti se mračí, nemluvě o tom, že Bode pláče. Vrátil se ke své židli. Alanna odešla pryč. Faile ho pozorovala, jak zvedá nůž a vidličku. „Ty to neschvaluješ?“ zeptal se tiše. „Muž má právo se bránit, Faile. Dokonce i Aram. Nikdo ho nemůže nutit, aby se řídil Cestou listu, když nechce.“

„Nerada vidím, když tě něco bolí,“ poznamenala velice tiše.

Perrinův nůž se zastavil uprostřed krájení husího masa. Bolí? Ten sen nebyl pro něj. „Jsem jenom utahanej,“ řekl jí a usmál se. Nemyslel si, že mu uvěřila.

Než měl čas dát si do úst druhé sousto, strčil do předních dveří hlavu Bran. Znovu měl na sobě kulatý železný klobouk. „Od severu se blíží jezdci, Perrine. Spousta jezdců. Myslím, že to musejí být bělokabátníci.“

Když se Perrin zvedal, Faile se vrhla stranou, a než venku došel k Tanečníkovi se starostou, který si bručel pod vousy, co vlastně hodlá říci těm bělokabátníkům, vyjela zpoza hostince na své černé klisně. K severu běželo víc lidí, než jich zůstalo u své práce. Perrin nijak zvlášť nespěchal. Děti Světla tu docela dobře mohly být, aby ho zatkly. Nejspíš taky byly. On nehodlal odcházet v řetězech, ale taky zrovna netoužil po tom, aby lidé s bělokabátníky bojovali kvůli němu. Následoval Brana a připojil se k proudu mužů, žen a dětí přecházejících po Vozovém mostě přes potok Vinný střik. Podkovy Tanečníka a Vlaštovky právě zazvonily na tlustých deskách mostu. Podél vody tu rostlo jen pár vysokých vrb. Most byl místem, kde začínala Severní silnice, která pak vedla přes Hlídku dál. Některé ze vzdálených chocholů kouře zřídly v pouhé chomáče, jak oheň pomalu dohoříval.

Tam, kde cesta opouštěla vesnici, našel dva vozy přitažené přes cestu, a muži, kteří se sešli za přiostřenými, nakloněnými kůly, se svými luky, oštěpy a podobnými zbraněmi, byli cítit vzrušením. Povídali si a všichni se tlačili, aby viděli, co se děje na silnici. Oblak prachu tam zvedal dlouhý dvojstup jezdců v bílých pláštích s kuželovými přilbami a vyleštěnou plátovou i kroužkovou zbrojí, která se leskla v odpoledním slunci. Kopí s ocelovými hroty měli všichni nakloněná ve stejném úhlu. V jejich čele jel mladší muž s tuhými zády a vážným výrazem, který Perrinovi někoho připomínal. S příchodem starosty řeči v očekávání věcí příštích ustaly. Nebo to možná byl Perrinův příjezd, co lidi umlčelo.

Asi dvě stě kroků od kůlů muž s vážnou tváří zvedl ruku a zástup se zastavil. Podél něj se ozývaly ostré rozkazy. Muž přijel blíž v doprovodu asi tuctu bělokabátníků, přelétl očima vozy, ostré kůly i muže za nimi. Z jeho chování bylo jasné, že je důležitý, i bez uzlu označujícím hodnost pod planoucím slunečním kotoučem na plášti.

Odněkud se vynořil Luc, skvělý na svém lesklém vraném hřebci a v sytě rudém suknu se zlatými výšivkami. Nejspíš bylo docela přirozené, že se bělokabátnický důstojník rozhodl oslovit jeho, i když tmavýma očima dál pátral mezi ostatními lidmi. „Jsem Dain Bornhald,“ oznámil, když zastavil koně, „kapitán dětí Světla. Tohle jste udělali kvůli nám? Doslechl jsem se, že Emondova Role je dětem uzavřená, ano? Skutečně vesnice Stínu, je-li uzavřena dětem Světla.“

Dain Bornhald, ne Geofram. Nejspíš syn. Ne že by to znamenalo nějaký rozdíl. Perrin tušil, že se ho tenhle pokusí zatknout stejně rychle jako ten druhý. Ovšem, Bornhaldův pohled Perrina přelétl a pak se prudce vrátil. Toho muže jako by zachvátila křeč. Ruka v těžké rukavici mu slétla k meči, rty ohrnul v tichém zavrčení, a Perrin si byl na okamžik zcela jist, že ten muž zaútočí, pobídne koně k ostnatnému zátarasu, aby se k němu dostal. Bělokabátnický důstojník se tvářil, jako by k Perrinovi cítil osobní zášť. Zblízka byla v tom tvrdém obličeji vidět také slabost, záře v očích, kterou byl Perrin zvyklý vídat u Bili Congara. Měl dojem, že cítí výpary kořalky.

Muž s propadlými tvářemi vedle Bornhalda mu byl víc než povědomý. Perrin na ty hluboko zapadlé oči, jako tmavé žhnoucí uhlíky, nikdy v životě nezapomene. Vysoký, vyzáblý a tvrdý jako kovadlina, Jaret Byar na něj opravdu pohlížel s nenávistí. Ať už Bornhald byl nebo nebyl fanatik, Byar jím byl zcela určitě.

Luc měl očividně dost rozumu, aby se nesnažil zabrat Branovo místo – tvářil se, že ho nesmírně zajímá zástup v bílých pláštích, kde se zatím usazoval prach, a tak bylo na cestě vidět mnohem víc dětí – k Perrinově znechucení se ale Bran podíval na něj – na kovářského tovaryše – a počkal, až Perrin kývne, než odpověděl. On byl přece starosta! Bornhald a Byar si tiché výměny určitě všimli.

„Emondova Role vám není přímo uzavřená,“ řekl Bran, který se narovnal a oštěp držel vztyčený. „Rozhodli jsme se, že se budeme bránit sami, a to jsme dokázali právě dneska ráno. Jestli chcete vidět naši práci, koukněte se támhle.“ Ukázal směrem k dýmu stoupajícímu z trolločích hranic. Vzduchem se nesl odporný nasládlý zápach hořícího masa, ale nikdo kromě Perrina si toho zřejmě nevšiml.

„Zabili jste pár trolloků?“ odfrkl si opovržlivě Bornhald. „Vaše štěstí a schopnosti mne udivují.“

„Víc než pár!“ křikl kdosi z davu Dvouříčských. „Stovky!“

„Bojovali jsme!“ zvolal další hlas a tucty lidí začali rozzlobeně křičet jeden přes druhého.

„Bojovali jsme a vyhráli!“

„Kde jste byli vy?“

„Dokážeme se ubránit bez všech bělokabátníků!“

„Dvouříči!“

„Dvouříči a Perrin Zlatooký!“

„Zlatooký!“

„Zlatooký!“

Leof, který měl být venku a hlídat dřevorubce, začal mávat tou zástavou s karmínovou vlčí hlavou.

Bornhald je všechny přelétl rozpáleným pohledem, ale Byar se zavrčením pobídl kaštanového valacha kupředu. „Copak si vy, sedláci, myslíte, že víte něco o bitvách?“ zařval. „Včera v noci byla jedna z vašich vesnic skoro smetena trolloky! Počkejte, až na vás přijdou ve větším počtu, a budete si přát, aby vaše matka nikdy nepolíbila vašeho otce!“ Bornhald ho unaveným pokynem ruky zarazil a pes se zuřivým pohledem svého pána poslechl, ale jeho slova lid z Dvouříči umlčela.

„Která vesnice?“ Branův hlas byl zároveň důstojný i ustaraný. „Všichni známe lidi v Hlídce a v Devenským Průseku.“

„Hlídku neobtěžovali,“ odpověděl Bornhald, „a o Devenském Průseku nic nevím. Dnes ráno mi přinesl jezdec zprávu, že Tarenský Přívoz již téměř neexistuje. Pokud tam máte přátele, mnoho lidí uteklo přes řeku. Přes řeku.“ Na okamžik se zatvářil stísněně. „Já sám ztratil skoro padesát dobrých vojáků.“

Zpráva vyvolala několik znepokojených poznámek. Nikomu se takové věci nelíbily, ale na druhou stranu, nikdo odsud neznal lidi v Tarenského Přívozu. Nikdo z nich asi nikdy tak daleko ani nebyl.

Luc pobídl hřebce dopředu a on se ohnal po Tanečníkovi. Perrin svého koně pevně přitáhl, než se oba porvou, ale Luc si toho zřejmě nevšímal, nebo mu na tom nezáleželo. „Tarenský Přívoz?“ řekl bezvýrazným hlasem. „Trolloci včera v noci napadli Tarenský Přívoz?“

Bornhald pokrčil rameny. „Řekl jsem to, ne? Zdá se, že se trolloci konečně rozhodli přepadat vesnice. Jak bylo vhodné, že vy tady jste byli včas varováni, abyste stačili připravit tak skvělou obranu.“ Zachmuřeně přelétl ježatý zátaras a muže za ním, než se zadíval na Perrina.

„Byl muž zvaný Ordeith včera v noci v Tarenském Přívoze?“ zeptal se Luc.

Perrin na něj zazíral. Ani nevěděl, že Luc vůbec o Padanu Fainovi ví, natož aby znal jméno, které používal teď. Ale lidé mluvili, zvláště když se někdo, koho znali jako formana, vrátil s velkým slovem mezi bělokabátníky.

Bornhaldova reakce byla stejně zvláštní jako Lucova otázka. Oči se mu zaleskly nenávistí stejně silnou, jakou choval k Perrinovi, tentokrát však zbledl a hřbetem ruky si otřel ochablé rty, jako by zapomněl, že má ocelové rukavice. „Ty znáš Ordeitha?“ řekl a naklonil se v sedle k Lucovi.

Teď bylo na Lucovi, aby ledabyle pokrčil rameny. „Od příchodu do Dvouříči jsem ho tu a tam zahlédl. Je to muž se špatnou pověstí, a ti, kdo ho následují, jsou ještě horší. Tací by mohli být dost neopatrní, aby dopustili, že útok trolloků uspěje. Byl tam? Pokud ano, tak lze jen doufat, že za svou hloupost zemřel. Pokud ne, tak lze doufat, že ho máš tady s sebou pod dohledem.“

„Nevím, kde je,“ vyštěkl Bornhald. „A je mi to jedno! Nepřišel jsem se sem bavit o Ordeithovi!“ Jeho kůň nervózně zatančil, když Bornhald napřáhl ruku a ukázal na Perrina. „Zatýkám tě jako temného druha. Budeš odveden do Amadoru a tam vyslechnut v Dómu pravdy.“

Byar na svého kapitána nevěřícně zazíral. Za zátarasem, oddělujícím bělokabátníky od dvouříčských mužů, se ozvalo rozhořčené mručení. Muži potěžkávali oštěpy a sudlice a zvedali luky. Vzdálenější bělokabátníci se začali rozestupovat v třpytící se řadě za vykřikovaných rozkazů chlapíka ve svém brnění tak velkého, jako byl pantáta Luhhan, začali zasouvat kopí do opěrek na sedlech a zvedat krátké jezdecké luky. Z této vzdálenosti by dokázali tak nejvýše krýt ústup Bornhalda a mužů s ním, pokud by se jim tedy vůbec podařilo uniknout, ale Bornhald si nevšímal žádného nebezpečí, nevšímal si ničeho kromě Perrina.

„Žádný zatýkání nebude,“ vyjel ostře Bran. „To už jsme rozhodli. Žádný další zatýkání bez toho, že byste měli důkazy o zločinu, a to důkazy, kterým budem věřit my. A mně nemůžeš ukázat nic, co by mě přesvědčilo, že Perrin je temný druh, takže klidně můžeš dát tu ruku dolů.“

„Zradil mého otce a ve Falme ho poslal na smrt,“ řval Bornhald. Úplně se třásl vzteky. „Zradil ho temným druhům a tarvalonským čarodějnicím, které s pomocí jediné síly povraždily tisíc dětí Světla!“ Byar důrazně přikyvoval.

Někteří z dvouříčských mužů začali nejistě přešlapovat. Zpráva o tom, co Verin s Alannou ráno udělaly, se roznesla, a navíc se přitom ještě nafoukla. Ať už si o Perrinovi mysleli cokoliv, díky stovce příběhů o Aes Sedai, z nichž skoro byly všechny mylné, bylo snadné uvěřit, že Aes Sedai zničily tisíc bělokabátníků. A pokud uvěřili tomu, bylo snadné uvěřit i tomu ostatnímu.

„Já nikoho nezradil,“ řekl Perrin hlasitě, aby ho každý slyšel. „Jestli tvůj otec zemřel ve Falme, tak ti, co ho zabili, se jmenují Seanchani. Nevím, jestli to jsou temní druzi, ale vím, že v bitvě používají jedinou sílu.“

„Lháři!“ Bornhaldovi od úst odletovaly sliny. „Seanchané jsou pohádka, kterou si vymyslela Bílá věž, aby zakryla své ohavné lži! Ty jsi temný druh!“

Bran udiveně zavrtěl hlavou a posunul si železný klobouk na stranu, aby se mohl podrbat ve věnečku šedivých vlasů. „Já nevím nic o těchhle – Seanchanech? – o těchhle Seanchanech. Co ale vím, je, že Perrin není žádný temný druh, a ty tady rozhodně nikoho zatýkat nebudeš.“

Perrin si uvědomil, že situace je s každou minutou víc a víc nebezpečná. Byar si to uvědomil také, zatahal Bornhalda za paži a něco mu šeptal, ale kapitán bělokabátníků odmítal, nebo možná nemohl, vycouvat teď, když měl Perrina před očima. Bran a muži z Dvouříčí také jako by vrostli do země. Možná by ho bělokabátníkům nevydali ani tehdy, kdyby se přiznal ke všemu, co Bornhald tvrdil. Pokud sem někdo rychle nenalije nějakou vodu, všechno vybuchne jako hrst suché slámy hozené do výhně.

Perrin neměl rád, když ho něco nutilo moc rychle myslet. Loial měl v tomto pravdu. Rychlé myšlení vede k tomu, že někdo dojde k úrazu. Ale měl dojem, že tady vidí cestu ven. „Nechceš zdržet moje zatčení, Bornhalde? Dokud se to nevyřídí s těmi trolloky? Do té doby stejně nikam nepůjdu.“

„Proč bych ho měl zdržovat?“ Ten muž byl slepý záští. Jestli v tom bude pokračovat, hodně lidí tady zemře, nejspíš včetně něj, a on to neviděl. Nemělo však smysl na to poukazovat.

„Copak sis dnes ráno nevšiml všech těch hořících statků?“ řekl Perrin místo toho. Rozmáchlým gestem zahrnul všechny mizející sloupy dýmu. „Podívej se kolem sebe. Říkals to sám. Trolloci už se nespokojí s nájezdem na statek nebo dva za noc. Teď se připravují k nájezdům na vesnice. Jestli se pokusíte vrátit do Hlídky, možná se tam ani nedostanete. Máte štěstí, že jste se vůbec dostali tak daleko. Ale kdybyste zůstali tady, v Emondově Roli...“ Bran se k němu prudce otočil a ostatní muži hlasitě protestovali. Faile dojela blíž a popadla ho za loket, ale on si nikoho z nich nevšímal, „...budeš vědět, kde jsem, a tvoji vojáci nám můžou pomoct s obranou.“

„Jsi si tím úplně jistý, Perrine?“ zeptal se Bran a popadl Tanečníkův třmen, kdežto z druhé strany Faile naléhavě říkala: „Ne, Perrine! Je to až příliš velké riziko. Nesmíš – Totiž... prosím, nedělej to – Ó, Světlo mě spal na zatracenej popel! Tohle ale nesmíš udělat!“

„Nedovolím, aby muži bojovali, jestli tomu dokážu zabránit,“ oznámil jim pevně. „Nebudeme dělat práci za trolloky.“

Faile mu ruku skoro doslova odhodila. Se zamračeným pohledem upřeným na Bornhalda vytáhla z váčku brousek a odněkud nůž a začala nůž s tichým svištěním brousit.

„Hari Coplin teď nebude vědět, co si má myslet,“ prohodil suše Bran. Narovnal si kulatý klobouk, obrátil se zpátky k bělokabátníkům a opřel patku oštěpu o zem. „Slyšeli jste jeho podmínky. Teď poslouchejte moje. Jestli vstoupíte do Emondovy Role, nikoho nezatknete bez toho, že by to schválila vesnická rada, což se nestane, takže nikoho nezatknete. Nikomu nevlezete do domu, pokud vás o to nepožádá. Nebudete dělat potíže a o obranu se s náma podělíte tam a tehdy, kdy se vám řekne. A já nechci ani ucejtit nějakej Dračí špičák! Souhlasíte? Jestli ne, můžete si jet, odkud jste přišli.“ Byar na kulatého starostu zíral, jako by se ovce postavila na zadní nohy a nabídla mu, že s ním bude zápasit.

Bornhald ani na chvíli neodtrhl oči od Perrina. „Platí,“ řekl nakonec. „Dokud tu budou hrozit trolloci, tak platí!“ Na místě otočil koně a odcválal zpátky k řadě svých mužů. Sněhobílý plášť za ním jen vlál.

Když starosta nařídil, aby odtáhli vozy stranou, Perrin si uvědomil, že se na něj dívá Luc. Ten chlapík seděl pohodlně uvolněný v sedle, ruku líně položenou na jílci, a v modrých očích měl pobavený výraz.

„Myslel jsem, že budeš protestovat,“ utrousil Perrin, „Jak jsem slyšel, tak jsi lidi štval proti bělokabátníkům.“

Luc klidně rozhodil rukama. „Jestli tihle lidé chtějí mít mezi sebou bělokabátníky, tak ať si je mají. Ale ty bys měl být opatrný, mladý Zlatooký. Já vím svoje o tom, jaké to je, když si hřeješ nepřítele na prsou. Jeho čepel ti do těla vjede rychleji, když je blízko.“ Se smíchem pobídl hřebce mezi lidmi zpátky do vesnice.

„Má pravdu,“ řekla Faile a stále brousila nůž. „Tenhle Bornhald možná dodrží slovo a nezatkne tě, ale co zabrání některému z jeho mužů, aby ti nevrazil čepel do zad? Tohle jsi neměl dělat.“

„Musel jsem,“ řekl jí Perrin. „Lepší to, než dělat práci za trolloky.“

Bělokabátníci začali vjíždět dovnitř, s Bornhaldem a Byarem v čele. Ti dva na něj hleděli s neovládanou nenávistí, a ostatní, jedoucí po dvojicích... Studené tvrdé oči ve studených tvrdých tvářích, které se po něm obracely, jak muži projížděli kolem. Ti k němu nechovali nenávist, ale když se na něj podívali, viděli temného druha. A přinejmenším Byar byl schopen všeho.

Musel to udělat, ale napadlo ho, že možná není tak špatný nápad nechat Dannila, Bana a ostatní, aby ho následovali, tak jak chtěli. Rozhodně nebude moci usnout, pokud mu někdo nebude hlídat dveře. Stráže. Jako nějaký hloupý urozený pán. Aspoň že Faile bude šťastná. Jen kdyby se mu podařilo je přimět, aby někde nechali ten praporec.